Třída eskortních plavidel JASTRĚB v SSSR

Autor: Krojc | Datum: 21. 9. 2016

Hlídková plavidla typu JASTRĚB – Projekt 29 a Projekt 29K

Uzavřená moře, jako jsou Kaspické, Baltské nebo Černé moře, si v podstatě nevyžadovala na rozdíl od tehdy běžných názorů vedení SSSR a velení jeho vojenského námořnictva pro účely eskortování, hlídkování a protiponorkového boje využívat plavidla s velkým výtlakem a dalekým akčním rádiem. Ve Středozemí byl tento směr vývoje k menším, avšak početným plavidlům již dlouhou dobu před 2. světovou válkou válkou velmi populární u zastánců tzv. Jeune école ve Francii a Italové kvůli prestiži a rovnováze sil se řídili podobnými zásadami. Velké bitevní lodě, křižníky a torpédoborce sice stavěli také, ale pro běžné úkoly eskortování konvojů a větších válečných plavidel, hlídkování a boje s nepřátelskými ponorkami a menšími loďmi zvolili Francouzi stavebně levnější a menší torpédovky a jim podobná hlídková či eskortní plavidla (12 jich měli před válkou ve službě a v roce 1940 měli rozestavěno ještě 14 dalších, o něco větších), stejně tak Italové (do začátku války hned 36 jednotek) a rovněž i Němci pro Balt a Severní moře v meziválečném období. Tato třída lodí dosáhla ve třicátých letech obecně velikosti torpédoborce z doby na počátku 1. světové války, a to jak výtlakem, tak i výzbrojí a ostatními takticko-technickými vlastnostmi. Tehdejší SSSR nemohl pochopitelně zůstat pozadu, a to nejen z ryze vojenských důvodů, ale i kvůli předpokládané úspoře svých omezených kapacit průmyslových závodů a rozpočtových zdrojů.

Šestiletý plán výstavby VMF

Dne 26. listopadu 1926 schválily orgány SSSR odpovědné za námořnictvo šestiletý program rozvoje a přezbrojení, ve kterém figurovalo mimo jiných také 18 hlídkových plavidel pro Baltské a Černomořské loďstvo. Tato doprovodná plavidla měla hlavně chránit větší lodě obou flotil před ponorkami a náhlými útoky menších plavidel nepřítele.

Hlídkové lodě typu SKR (Сторожевые Корабли - СКР, jak se v sovětské terminologii nazývaly tyto lodě, které byly vlastně torpédovkami západních mocností) první série třídy ŠTORM - Projekt 2 - se začaly stavět v leningradské loděnici 13. srpna 1927 a 24. října i v loděnici v Nikolajevu. Loď URAGAN byla zařazena do bojové sestavy 12. září 1931. Na zkouškách dosáhla rychlosti 26 uzlů díky turbinové strojovně o výkonu 6400 HP, což v té době pro doprovod bitevních lodí ještě postačovalo. Nesla dvě děla 102 mm, tři nepříliš účinná krátkohlavňová PL automatická děla Vickers ráže 40 mm, tři velkorážné kulomety DŠK 12,7 mm, tříhlavňový torpédomet 450 mm a shozy hlubinných pum. Standardní výtlak lodí této třídy ale dosahoval jen 450 tun a lodě dopluly při ekonomické rychlosti 14 uzlů do vzdálenosti zhruba 1000 námořních mil. K jejich vybavení patřil i ochranný paravan K-1, jehož loď nesla dva komplety. Lodě měly vynikající nautické vlastnosti - alespoň na svou velikost. Později za války se tato plavidla dobře uplatnila i na Ladožském jezeře.


Loď ŠKVAL třídy URAGAN

Obdobná dosud užívaná plavidla produkce SSSR či dokonce z dob carského Ruska byla starší, nepočetná a hlavně podstatně slabší i pomalejší než jejich potenciální protivníci a lodě třídy URAGAN se ukázaly na plnění delších doprovodných úkolů jako příliš malé. I když tyto lodě byly na svoji velikost silně vyzbrojeny, svým akčním dosahem a požadavkem, aby působily i na Dálném Východě, kde jsou vzdálenosti a operační prostor značně větší, se do koncepce rozvoje torpédových a eskortních plavidel nehodily.

Dalším pokusem alespoň o nějaké zlepšení tohoto tristního stavu byla kupříkladu třída DZERŽINSKIJ z roku 1934. Ta měla výtlak 810 tun, ale rychlost pouhých 18,5 uzlu při výzbroji tří děl ráže 102 mm. Navíc to byly pouze dvě jednotky, které se později osvědčily hlavně jako hlídkové nebo dělové čluny.

Následující třída hlídkových lodí RUBIN z roku 1937 měla čtyři jednotky s výtlakem 550 tun, rychlost 17 uzlů a jedno dělo 102 mm. To všechno bylo opět zoufale málo a přespříliš napjatý rozpočet státu tehdy zřejmě nedovolil víc, protože se horečně stavěly hlavně ponorky, torpédoborce s větším výtlakem, zbytečně velké křižníky a dokonce pro uzavřená moře zcela nevhodná obří plavidla – bitevní lodě a bitevní křižníky.

Velení sovětského vojenského námořnictva často žehralo na tento stav a požadovalo dodání takových nových plavidel pro eskortní službu, hlídkování a protiponorkový boj, které by mohly do značné míry nahradit mnohem dražší torpédoborce za cenu menších nákladů na stavbu i provoz. Na sklonku třicátých let byly tedy konstrukční kanceláře sovětských loděnic vyzvány, aby navrhly konstrukci silných, menších hlídkových plavidel, které by se mohly výzbrojí rovnat torpédovkám západních mocností nebo Japonska či podobným plavidlům, měly schopnost klást miny a vést protiponorkový boj hlubinnými pumami, dělostřelecky podporovat námořní výsadky a odrážet útoky torpédových člunů, čímž by poskytovaly ochranu větším bojovým lodím na Baltu a Černém moři. Dalším a za války převažujícím úkolem bylo eskortování větších civilních plavidel či konvojů a jejich ochrana před nepřátelskými útoky. Jak se později ukázalo, právě tam tkvěla velká slabina většiny sovětských lodí válečného námořnictva - slabá a zastaralá protiletadlová výzbroj. 

Sovětští konstruktéři se dali do díla a jejich volba, schválená z nejvyšších míst, padla kvůli tehdy velmi dobrým vztahům s Německem a Itálií na spolupráci s některými italskými a německými firmami a tím pádem rovněž na jejich produkci zaměřenou na stavbu a speciální vybavení námořních a říčních vojenských lodí. V roce 1926 v červenci s poukazem na zákaz stavby ponorek pro Německo požadovali zástupci sovětské strany prodej plánů čtyř typů německých ponorek ze světové války a nabídli za jejich získání mimo jiné také možnost spolupráce - ovšemže zcela utajené - na společném výcviku ponorkových posádek. Už od let 1929-30 dodávaly německé a italské firmy do SSSR velice potřebné komponenty moderních válečných plavidel takřka všech kategorií.

Například firmy Kühnle, Kopp und Kausch z Frankenthalu a Turbinenfabrik Brückner, Kanis&Co. z Drážďan poskytly konstrukční podklady pro moderní parní turbiny menších výkonů, koncern I.G. Farbenindustrie - respektive jeho oddělení Elektronmetall v Bitterfeldu – dodával Sovětům vzorky a technologické podklady pro výrobu moderních materiálů, mimo jiné i pro lehkou slitinu Hydronalium odolnou vůči mořské vodě, vyvinutou speciálně pro hydroplány a odlehčené lodní nástavby. Na tom nezůstalo, zapojily se také firmy Heinkel (dodala katapulty letadel pro sovětské modernizované bitevní lodě třídy MARAT a křižník KRASNYJ KAVKAZ), Atlas dodávající navigační systémy, MAN své proslulé dieselmotory, Siemens-Schuckert elektromotory, německá filiálka firmy Brown-Boveri pak vysokovýkonné parní turbiny a plány na jejich výrobu. Za tzv. Zentrale Moskau vystupoval v německých zájmech pplk. von der Lieth-Thomsen, který spolu se sovětskou stranou formuloval obsah smluv o spolupráci a dodávkách plánů i zařízení pro VMS SSSR.

Jako příklad dalších sovětských snah o získání nejnovějších vojenských technologií pro námořní síly lze uvést misi pod vedením A. K. Sivkova, šéfa technické správy VMS, která zamířila roku 1930 na příkaz vlády do Itálie s úkolem získat informace o torpédech ráže 450 a 533 mm, protiletadlových dělech, minách, plány italských modernizovaných bitevních lodí, křižníků a torpédoborců. Většinu jejich požadavků Italové odmítli údajně kvůli omezující námořní smlouvě. Obdobná skupina námořních specialistů vedená náčelníkem štábu Černomořského loďstva K. I. Dušenovem v roce 1932 navštívila námořní akademii Regia Marina v Livornu a řadu dalších míst, kde plnila obdobné zadání jako Sivkovova předchozí mise. Tato delegace byla vybavena rozsáhlými pravomocemi a její jednání přineslo mnohé úspěchy. 

Postup vývoje a stavby plavidel třídy JASTRĚB

Jako prvovzor či spíše pro inspiraci konstrukčních prací byla zvolena německá plavidla třídy MÖWE, která disponovala většinou požadovaných bojových i technických charakteristik. Tato třída plavidel byla v Německu zkonstruována už ve dvacátých letech a vztahovala se na ni tudíž omezení Versailleské smlouvy ohledně výtlaku do 800 tun pro torpédoborce. Výtlak měla ve skutečnosti do 1000 tun, rychlost okolo 33 uzlů a silnou výzbroj tří kanonů ráže 105 mm, čtyř automatických PL kanonů ráže 37 mm, šesti torpédometů ráže 533 mm a mohla nést až 30 kotvených min. Jejich konstrukce však byla málo odolná, i když lodě vypadaly impozantně. Při stavbě bylo z důvodů úspory hmotnosti hromadně využíváno do té doby nepříliš zvládnutého svařování místo osvědčeného nýtování a nástavby byly konstrukčně vylehčeny použitím lehkých slitin – viz výše zmíněné Hydronalium.


Třída JASTRĚB v plné vlajkoslávě

Takovéto nebo obdobné taktickotechnické vlastnosti pak do vínku měla obdržet i nová větší třída hlídkových plavidel SKR, nazvaná později podle jejího prvního dostavěného představitele JASTRĚB. Konstrukční plány pro tuto třídu plavidel byly v SSSR vypracovány v letech 1938-39. Jejich zpracováním byla pověřena konstrukční kancelář CKB-32 vedená J. A. Kopěržinským. Podle jejich podkladů mělo být na příkaz nejvyšších míst z roku 1938 postaveno celkem 96 jednotek této třídy, o rok později pak bylo toto již tak naprosto nesmyslné množství ještě zvýšeno - nejnovější megalomanský požadavek zněl na stavbu až 148 jednotek této třídy. To bylo množství, které přetížené sovětské loděnice, továrny a zbrojovky nemohly postavit ani za deset let. V červnu 1941 spočívalo na skluzech loděnic 12 trupů lodí této třídy v různém stupni výstavby a další lodě byly objednány. V té době se na příkaz Stalina věnovalo velké úsilí stavbě velkých válečných plavidel a tak byla úspora kapacit loděnic i nákladů na stavbu dostatečným oprávněním k zaměření části zbývajících kapacit na menší, levnější lodě se silnou výzbrojí. Ty byly určeny hlavně na plavbu po uzavřených mořích typu Balt nebo Černé moře, které se jevily Sovětům jako budoucí prvořadá válčiště.

Sověti oproti Němcům nemuseli šetřit na hmotnosti ani výtlaku a zvolili proto nakonec převážně levnější, pro ně snadněji dostupné klasické konstrukční materiály. Celková hmotnost proto pochopitelně vyšla o něco vyšší, ale strukturální pevnost zato byla odpovídajícím způsobem posílena. Lodě měly mít podle konstrukčních plánů a výpočtů po dohotovení plný výtlak 1266,2 t, standardní výtlak 916,7 t, délku 85,74 m, šířku 8,41 m a ponor 2,89 m. Pohon byl zajištěn dvěma moderními nově vyprojektovanými parními turbinami o výkonu 23 000 HP celkem a dvěma šrouby, s nimiž měly dosáhnout maximální rychlosti 31,3 uzlu. Ekonomická rychlost plavby by byla 15,5 uzlu a akční rádius při této rychlosti měl být 2160 námořních mil.


Podélný řez lodí třídy JASTRĚB:
1 - přední kolizní prostor, 2 - ubikace mužstva, 3 - palpost děla B-34, 4 - hydroakustické zařízení Tamir-5N, 5 - muniční sklad nábojů ráže 100 mm, 6 - automatické protiletadlové kanony ráže 37 mm, 7 - kabiny důstojníků, 8 - kapitánská kabina, 9 - kormidelna, 10 - kabina navigačního důstojníka, 11 - řízení palby děl hlavní ráže, 12 - řídící stanoviště palby protiletadlových děl, 13 - velkorážní kulomety DŠK ráže 12,7 mm, 14 - kotelna, 15 - strojovna, 16 - torpédomet ráže 450 mm, 17 - stanoviště řízení pohonu a havarijně-záchranného systému, 18 - ochranný paravan, 19 - dálkoměr, 20 - lodní kuchyně, 21 - prostor kormidelního stroje, 22 - prostor pro zadýmovací aparaturu, 23 - shoz protiponorkových hlubinných pum.  

Jejich původní výzbroj se podle plánu měla skládat ze tří námořních univerzálních děl ráže 100 mm typ B-34 L/56 vzor 1940 (Б-34) v jednodělové montáži s ochrannými štíty se zásobou celkem 250 ran, tří automatických PL kanonů ráže 37 mm typu 70-K, dvou dvojčat velkorážních kulometů ráže 12,7 mm typu DŠK, trojhlavňového torpédometu ráže 450 mm a dvou skluzů hlubinných pum, které bylo možno využít i pro kladení kotvených min – těch loď měla nést celkem 24 kusů. Problém byl s výmetnicemi hlubinných pum s tyčovým násadcem typu BMB-1, které měly zajišťovat rozšíření vějíře palby na ponorky dále od boků lodě - těch bylo v celém loďstvu jen několik zkušebních kusů a tak se do výzbroje této třídy nakonec vůbec nedostaly. K automatickým PL kanonům typu 70-K lze dodat pro ilustraci jen tolik, že z jeho vzduchem chlazené hlavně bylo možno vystřelit pouze 100 ran po sobě a pak následovala buď devadesátiminutová přestávka na ochlazení nebo výměna hlavně za jinou, která trvala vycvičené obsluze cca čtvrthodinku usilovné práce.

Na to navazoval další nedostatek - SSSR neměl na rozdíl od kupříkladu Velké Británie k dispozici spolehlivý a moderní systém zjišťování ponorek ukrytých pod hladinou. Jediné, co měli Sověti na počátku války, byly nespolehlivé a neúčinné hydrofony domácí výroby, například typ TAMIR. Zlepšení se VMF dočkal až ke konci války, a to na Dálném Východě u Tichomořského loďstva, které dostalo jako zápůjčku moderně vybavené americké fregaty - viz níže v textu.

Torpédová výzbroj byla zredukována na jeden trojhlavňový torpédomet používající zastaralá torpéda vzor 1936 ráže 450 mm malé účinnosti i dosahu, jejichž původ se dal vysledovat do italských loděnic a torpédového arzenálu ve Fiume – dnešní Rijeka. Tamní zástupci firmy Cantieri Navali del Quarnaro prodali v roce 1932 plány na tento typ za patřičnou úplatu v dolarech sovětským expertům – v době hrozivé celosvětové hospodářské krize opravdu vítaný příspěvek pro firmu s tehdy až desetimilionovými dluhy v librách i dolarech. V praxi se však tato torpédová výzbroj ukázala jako naprosto dostačující – ve skutečnosti se pro její použití jen těžko hledala jakákoliv příležitost. Posádka čítala původně 115 osob, po válce byla zvětšena o 12 osob na celkem 127, převážně kvůli potřebnému obsazení postů u nově zabudované elektroniky. Od vypočtených se skutečné hodnoty výtlaku lišily a prameny se v tomto údaji značně různí – od 842 tun až po 1092 tun a nejvyšší rychlost je někde udávána až 34 uzlů.

Plány versus skutečnost

Prvním takovým plavidlem byl JASTRĚB (ЯСТРЕБ), jenž současně jako loď ALBATROS tvořil dvojici z této třídy, která se dočkala v téměř bojeschopném stavu 2. světové války, avšak až na samém jejím konci v září 1945. SKR (Сторожевой корабль) JASTRĚB byl postaven v Loděnici A. A. Ždanova v Leningradu – Závod č. 190. Kýl byl položen 16. května 1939, dne 25. září 1940 byl JASTRĚB vtělen zapsáním do řad plavidel Baltského loďstva. Spuštěn na vodu byl 2. června 1942, dostavěn 23. února 1945 a do sestavy bojových plavidel Baltského loďstva zařazen úředně dne 29. září roku 1945. Jeho další poválečné osudy ani osudy jeho sesterských plavidel, které se podařilo až po dlouhých letech dostavět, nás již nemusí příliš zajímat; vyřazen ze služby byl úředně 12. září 1959 a sešrotován byl dne 25. září 1959.


Takto měl vypadat na bokorysu a půdorysu SKR JASTRĚB v roce 1945 podle časopisu Moděllist-konstruktor.

Tichooceánské loďstvo žádná bojeschopná plavidla této třídy nemělo a tak mu USA vyšly vstříc. Sesterské lodě třídy JASTRĚB ještě do boje nemohly a ani nemusely spěchat. V roce 1945 si Sověti pro údajné použití při vbrzku předpokládaném střetnutí s Japonci vypůjčili americké lodě, hlavně fregaty třídy TACOMA a RIVER. Celkem bylo do SSSR zapůjčeno 28 jednotek, avšak v roce 1949 bylo vráceno pouze 27 lodí. Jedna loď, konkrétně EK-3 (značení třídy Эскортный Корабль, bývalá fregata USS BELFAST – americké taktické značení PF-35) ztroskotala rok před vrácením dne 17. listopadu 1948 u Petropavlovsku Kamčatského po najetí na skalisko. Ale to jen na okraj.

Jaké tedy byly osudy dalších plavidel třídy JASTRĚB? Neradostné, dá se říci. Po přepadení SSSR bylo nezbytné převést dostupné finanční a výrobní zdroje SSSR na ty nejnutnější úkoly obrany země. Je tedy pochopitelné, že ve stavbě se pokračovalo, jemně řečeno, velmi zvolna. Většinou padlo nezbytné rozhodnutí o likvidaci toho, co bylo v raném stádiu stavby nebo byla zrušena stavba lodí, které byly pouze objednány, přičemž jmenovitě šlo o storno objednávek na lodě KONDOR, KUGUAR, PANTĚRA, FRĚGAT a ORLAN.

Celkem bylo z původního počtu objednaných plavidel dostavěno jen šest, a to s různými pozdějšími úpravami – hlavně dle modifikovaného Projektu 29K. Byly to JASTRĚB, ORĚL, KORŠUN, ALBATROS, ZORKIJ a BURĚVĚSTNIK. JASTRĚB sám byl dostavěn těsně po konci války stejně jako ALBATROS, ale ostatní lodě této třídy už o dost později. Konkrétně to vypadalo s osudy jeho sesterských plavidel následovně:


  • ORĚL - v Loděnici A. A. Ždanova v Leningradu byl položen jeho kýl dne 28. května 1939 (některé zdroje uvádějí den 16. květen), dne 25. září 1940 byl vtělen zapsáním do řad plavidel Baltského loďstva. Spuštěn na vodu byl 12. února 1941, dne 22. prosince 1941 byla jeho stavba přerušena a loď byla zakonzervována. Dne 12. listopadu 1946 byl předán nově opravenému závodu č. 820 v obsazeném východopruském Königsbergu – dnes Kaliningrad, dostavba započala až 21. prosince 1950 a do sestavy bojových plavidel Baltského loďstva zařazen úředně dne 20. února 1951. Služba mu skončila 18. září 1965, kdy byl vyškrtnut z řad VMF a předán na sešrotování v Leningradu.

  • KORŠUN - v Loděnici A. A. Ždanova v Leningradu byl položen jeho kýl dne 25. října 1939, dne 25. září byl vtělen zapsáním do řad plavidel Baltského loďstva. Na vodu byl spuštěn 28. května 1941, dne 22. prosince 1941 byla jeho stavba přerušena a loď byla zakonzervována. Dne 12. listopadu 1946 byl předán nově opravenému závodu č. 820 v obsazeném východopruském Königsbergu – dnes Kaliningrad, dostavba započala 21. ledna 1951 a po jejím skončení byla loď zařazena jako hlídkový člun (ПСКР – PSKR – Pograničnyj storoževoj katěr) do Pohraničních vojsk NKVD Litevského pohraničního okruhu. Službu skončila 31. ledna 1964, kdy byla vyškrtnuta z řad VMF a dne 4. března 1964 předána na sešrotování.

  • ZORKIJ – původně od 9. ledna až do 10. října 1945 nesl jméno ALMAZ. Loděnice A. A. Ždanova v Leningradu položila jeho kýl dne 2. ledna 1940, současně byl zapsán do stavu Pohraničních vojsk NKVD Leningradského pohraničního okruhu. Na vodu spuštěn 31. října 1940, dne 8. srpna 1942 nařízeno přerušení stavby a zakonzervování. Dne 14. května 1946 oficiálně předán závodu č. 820 a ve vleku za remorkérem odtažen do závodu č. 820 v obsazeném východopruském Königsbergu – dnes Kaliningrad, dostavba lodě zde započala 30. ledna 1950. Dne 21. února předán jako hlídkový člun Pohraničních vojsk NKVD Litevského pohraničního okruhu (ПСКР – PSKR – Pograničnyj storoževoj katěr). Službu ukončil dne 4. listopadu 1975 a 15. března 1976 byl sešrotován v loděnici v Baltijsku – dnes Paldiski.

  • BDITĚLNYJ - v Loděnici A. A. Ždanova v Leningradu byl položen jeho kýl dne 23. května 1940 poté, co byl 21. ledna 1940 oficiálně zapsán do stavu Pohraničního vojska NKVD. Na vodu spuštěn dne 23. května 1940. Po začátku války byla stavba přerušena a loď zakonzervována. Dne 10. října 1945 byla loď znovu zapsána do stavu Pohraničního vojska NKVD, dostavěna ale nikdy nebyla a záhy poté byla rozebrána v loděnici Izumrud – závod č. 537 - na šrot.

  • BĚRKUT - Loděnice A. A. Ždanova v Leningradu položila jeho kýl v létě 1940, současně byl zapsán do stavu VMF dne 25. září 1940. Jako u jiných byla jeho stavba přerušena, a to dne 20. 7. 1941. Skončil po válce ve šrotu.

  • SOKOL - v Loděnici A. A. Ždanova v Leningradu byl položen jeho kýl v létě roku 1940, dne 25. září byl vtělen zapsáním do řad plavidel Baltského loďstva. Dne 20. července 1941 byla jeho stavba přerušena a loď byla zakonzervována. Záhy nato byl předán ke sešrotování, což se také ještě před příchodem Němců stalo.

  • GRIF - Loděnice A. A. Ždanova v Leningradu položila jeho kýl v létě 1940, současně byl zapsán do stavu VMF dne 25. září 1940. Jako u jiných byla jeho stavba přerušena, a to dne 20. 7. 1941. Skončil po válce ve šrotu stejně jako jiné rozestavěné lodě.

  • TIGR – kýl položen v létě roku 1940 v Loděnicích A. Martího, přejmenovaných později na závod Ordžonikidzeho v Nikolajevě – závod č. 198. Dne 6. června 1941 vtělen zapsáním do řad plavidel VMF, ale 15. srpna 1941 zůstal nedostavěn na skluzu loděnice po ústupu Rudé armády z města. Byl ukořistěn Němci, rozebrán na šrot a jeho zbytky odeslány do Německa jako surovina pro ocelárny.

  • LEOPARD - kýl položen v létě roku 1940 v Loděnicích A. Martího, přejmenovaných později na závod Ordžonikidzeho v Nikolajevě – závod č. 198. Dne 6. června 1941 vtělen zapsáním do řad plavidel VMF, ale 15. srpna 1941 zůstal nedostavěný na skluzu loděnice po ústupu Rudé armády z města. Byl ukořistěn Němci, rozebrán na šrot a jeho zbytky odeslány do Německa jako surovina pro ocelárny.

  • RYS - kýl položen v létě roku 1940 v Loděnicích A. Martího, přejmenovaných později na závod Ordžonikidzeho v Nikolajevě – závod č. 198. Dne 6. června 1941 vtělen zapsáním do řad plavidel VMF, ale 15. srpna 1941 zůstal nedostavěn na skluzu loděnice po ústupu Rudé armády z města. Byl ukořistěn Němci, rozebrán na šrot a jeho zbytky odeslány do Německa jako surovina pro ocelárny.

  • JAGUAR - kýl položen v létě roku 1940 v Loděnicích A. Martího, přejmenovaných později na závod Ordžonikidzeho v Nikolajevě – závod č. 198. Dne 6. června 1941 vtělen zapsáním do řad plavidel VMF, ale 15. srpna 1941 zůstal nedostavěn na skluzu loděnice po ústupu Rudé armády z města. Byl ukořistěn Němci, rozebrán na šrot a jeho zbytky odeslány do Německa jako surovina pro ocelárny.

  • ALBATROS – kýl lodě položen dne 4. prosince 1939 v loděnici v Komsomolsku na Amuru - závod č. 199. Dne 25. září 1940 byl vtělen zapsáním do řad plavidel VMF, ale z doku vyplul k dostavění až 2. června 1944. Dostavba započala 29. září 1945 (podle některých zdrojů až 7. října 1945). Dne 11. února 1946 byla loď znovu vtělena zapsáním do řad plavidel Tichooceánského loďstva, do bojové sestavy zařazena o den později. Ke dni 31. srpna 1961 byla rozebrána na šrot pro hutě.

  • BURĚVĚSTNIK - kýl lodě položen dne 4. prosince 1939 v loděnici v Komsomolsku na Amuru - závod č. 199. Dne 25. září 1940 byl BURĚVĚSTNIK vtělen zapsáním do řad plavidel VMF. Jeho stavba byla kvůli válce pozastavena a z doku vyplul k dostavění 27. července 1946. Konečná fáze stavby započala dne 15. července 1947 (podle některých zdrojů až dne 8. října 1947). Vlajku VMF SSSR slavnostně vyvěsil „Bouřňák“ až k výročnímu dni VŘSR dne 7. listopadu 1947. Do šrotu šel roku 1958 po jeho vyškrtnutí z řad bojových plavidel VMF dne 28. ledna téhož roku.

Závěrem můžeme zhodnotit snahu o urychlenou stavbu této velmi potřebné třídy lodí v SSSR před započetím války jako účelnou, ale přineslo to sebou řadu problémů. Již jsme se zmínili o nedostatku výrobních kapacit loděnic i navazujících průmyslových závodů a chybějícím materiálu. Samotný výběr konstrukce a její skutečné provedení byly však krokem zpět. Jak jsme již uvedli, jako prvotní vzor byly vzaty konstrukce německé a částečně italské torpédovky, obojí však bylo poplatné době vzniku a rozhodně tento čerstvě stavěný typ nebyl posledním výkřikem konstrukce a výzbroje na počátku války s Německem, natož po jejím konci. Celková koncepce odpovídala nanejvýše polovině třicátých let a rychlý vývoj letectva sovětské námořnictvo všeobecně poněkud podcenilo, alespoň pokud se týče protiletadlové výzbroje jeho plavidel.

Pokus využít nové univerzální kanony vzor 1940 B-34 ráže 100 mm L/56 schopné i palby proti letadlům svým náměrem až 50° a poloautomatickým provedením byl relativně zdařilý, ale na počátku roku 1941 jich bylo k dispozici jen 42 kusů, zatímco podle požadavků vedení VMF pro pobřežní obranu a k montáži na lodě všech možných tříd bylo zapotřebí do konce roku 1941 dodat loděnicím a vojskům pobřežní obrany námořních základen nejméně dalších 360 kusů, nemluvě o tom, že jinak dosti početné sovětské dělovky byly již tak přetížené nároky pozemního vojska a vysokými potřebami protiletadlové obrany země i vojsk.

Poválečná etapa stavby a modernizovaný projekt 29K

O mnoho později se pak třídu JASTRĚB podařilo v rámci poválečného projektu 29K vyzbrojit poloutomatickými PL kanony 85 mm vzor 1939 (52-K) s možností náměru až 82° a takřka dvojnásobně vyšší kadencí – viz níže, což ve svých důsledcích možná poněkud snížilo bojovou hodnotu těchto lodí kupříkladu ve vztahu k dělostřelecké podpoře námořních výsadků, ale zvýšila se významně jejich kapacita obranné protiletadlové palby. „Pětaosmdesátky“ tedy nahradily původní „stovky“, PL výzbroj posílily další tři až čtyři automatické PL kanony ráže 37 mm typu 70K a ještě přibylo jedno dvojče PL kulometů DŠK. Původně se sice uvažovalo při dostavbě o náhradě staršího modelu 100 mm kanonu vzor 1939 novějšími zbraněmi s delší hlavní a vysokou počáteční rychlostí střely – nejspíše upraveným polním kanonem BS-3 L/60 vzor 1944 bez úsťové brzdy, jejichž výroba běžela na plné obrátky, ale jeho modifikace pro nasazení na těchto lodích se ukázala jako zcela zbytečná, neboť kadence nebyla o nic vyšší než u původních děl vzor 1940 a ani hodnoty nejvyššího náměru nebyly lepší.

Třída JASTRĚB není trvalou ani dobrou náhradou za americké zápůjčky fregat

Poválečná dostavba lodí těchto typů v SSSR byla dále doplněna oproti původním plánům mimo jiné také daleko lepším spojovacím vybavením a radiolokátory různého určení. Protiponorková výzbroj však stále dost zaostávala hlavně v porovnání s tím, co SSSR na výpůjčku obdržel od Američanů. Lodě poválečné sovětské provenience této třídy sloužily povětšině jen několik let a poté byly částečně modernizovány, přeřazovány do školních oddílů, pro ostrahu hranic do Pohraničních vojsk NKVD, na Dálném východě k ostraze rybolovu a také pro komunikační účely mezi pevninou a ostrovy. VMF SSSR po válce jak známo získal a dále průběžně dobudovával četné základny na některých původně japonských Kurilských ostrovech, které mohou kromě jiných vojenských výhod dobře chránit tichomořské pobřeží SSSR – ovšem za předpokladu, že budou disponovat také dostatečným množstvím dobrých a spolehlivých moderních válečných plavidel. To tehdy bohužel už tato třída doprovodných a hlídkových plavidel nebyla. Jejich další vývoj a modernizační program na počátku padesátých let po navrácení americké výpůjčky fregat však je již mimo rámec tohoto článku.

Neujasněné požadavky vedou k chaosu

Jejich nástupcem měla být poněkud větší třída eskortních plavidel nazvaná SOKOL, zcela nově vyvinutá v letech 1948 až 1949 v rámci Projektu 42. Ale ani zde se nezdařilo hlavně pro rozpory ve velení VMF získat početnou a dokonalou náhradu za předchůdce. Postaveno jich bylo na počátku padesátých let jen osm a i když prokázaly vynikající navigační vlastnosti, jejich další stavba byla po vyplutí poslední lodě první série předčasně ukončena ve prospěch větších plavidel. Ale to už je další kapitola historie vývoje sovětských eskortních a hlídkových plavidel.

Zdroje:

Fotografie a skica použité v článku pocházejí z volně dostupných zdrojů a CAMO RF Moskva (Центральный архив Министерства обороны РФ), nákres v textu je z internetu - Wikipedia/Moděllist-konstruktor.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.85 (7 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.