Stíhačka P-75

Svérázně konstruovaná americká stíhačka z let 1942-45, která se do boje nedostala. Výrobcem tohoto zajímavého éra byla firma Fisher Body, takto součást koncernu General Motors Corporation. Šéfkonstruktérem typu byl známý Don Berlin.

Letadlo vzniklo jako odpověď na poptávku amerického armádního letectva na přepadovou stíhačku s vysokou stoupavostí v září 1942. Projekt počítal s uložením motoru v těžišti za kabinou a pohonem protiběžnou vrtulí. Motorem měl být tehdy v USA nejsilnější řadový 24-válec Allison V-3420 (zdvojený známý V-1710) o výkonu 2059 kw/2800 k. Maximální rychlost měla činit až 693 km/h.

Ve snaze o rychlý vývoj zašla firma až příliš daleko. Pokusila se využít již existujících dílů letadel jiných výrobců. Tak vnější křídla pocházela z Mustangu (pouze připojena na nový centroplán a lomena do W), ocasní plochy z námořního Douglasu SBD Dauntless (zpočátku také podvozek) a definitivní podvozek od Vougthu F4U Corsair. Toto opatření vyvolalo značné problémy a docházelo k rozsáhlým změnám. Například křídla nakonec dodal Curtiss ze svých P-40 a byla postavena do mírného V. 

V září 1942 došlo i na objednávku prvních dvou prototypů. V červenci 1943 pak armáda rozšířila objednávku o šest dalších strojů, ovšem se změnou specifikací. USAF už nepotřebovala přepadové stíhačky k zachycení nepřátelských bombardérů, ale naopak dálkové stroje pro doprovod vlastních bombardovacích svazů. Současně vojáci také potvrdili objednávku na 2500 sériových strojů, pokud budou spokojeni s průběhem zkoušek nového letounu.

Prototyp byl dokončen 10. 4. 1943 ale pro množství úprav a dodělávek (požadovaných letectvem) poprvé startoval až 17.11.1943 s motorem V-3420-19 (1912 kW/2600 k). Okamžitě se projevily všechny nectnosti způsobené podivně vedeným vývojem. Stroj sám měl velmi zvláštní vzhled, ale především byl podmotorován (ani ne tak nízký výkon motoru jako vysoká hmotnost draku) a značně nestabilní, díky chybně vypočtenému těžišti. Navíc se objevily potíže s chlazením motoru, špatným výhledem z kabiny a pilotáž stroje byla fyzicky velmi náročná. Všechny potíže se s železnou pravidelností opakovaly na dalších sedmi prototypech dodaných na jaře 1944. Zkoušky byly důkladné a firma se snažila veškeré zkušenosti zúročit při přípravě sériové výroby.

První P-75A "Eagle" (který ovšem byl zcela novým letadlem a z XP-75 nezbylo prakticky nic) začal program zkušebních letů v září 1944. Konstruktérům se skutečně zdařilo dovést stroj až do stavu zaručujícího jistou bojovou hodnotu. Letoun měl zlepšený motor V-3420-23 (2118 kW/ 2885 k), překonstruované ocasní plochy, podvozek a kabinu s krytem kapkovitého tvaru. Výzbrojí bylo šest kulometů ráže 12,7 mm v křídlech s 235 ranami na hlaveň a čtyři synchronizované kulomety ráže 12,7 mm se 300 ranami na hlaveň v přídi. Pod křídla se počítalo se dvěma závěsy pro 454 kg pumy.

Zázrak se přesto nekonal a letectvo 6. října 1944 původní smlouvu na 2500 strojů zrušilo. Mustangy, Ligthningy a Thunderbolty zcela vyhovovaly a nebyl důvod komplikovaný stroj zavádět do výzbroje. Sériová výroba se zastavila po pěti kusech P-75A. Letectvo navíc odebralo ještě šestý rozestavěný jako zdroj náhradních dílů. Zkoušky přesto pokračovaly alespoň se zaměřením na některé detaily a postupy, ale oficiálně nebyly nikdy dokončeny. K tomu přispěly i tři havárie, z nichž byly dvě smrtelné.

Výkres v PDF

Postaveno bylo celkem osm XP-75 (známá sériová čísla jsou 44-32161 až 32166) a pět P-75A plus jeden nedokončený stroj (známá sériová čísla 44-44549 až 44554). Zatím není znám osud všech vyrobených letadel, minimálně jedna P-75A spolu s motorem se však v USA vystavovala v sedmdesátých letech. Většina údajů je vypočtena a platí pro P-75A. Zdá se, že dostupné prameny (včetně www) směšují údaje prototypů a sériových strojů.

Prameny:
L+K, Václav Němeček: Letadla 39-45
Encyklopedie stíhacích letounů, Green a Svanborough