Sovětské námořní a říční miny

Carské Rusko bylo známo svou dovedností ve využívání námořních a říčních min v průběhu několika ozbrojených konfliktů. Sovětští admirálové chtěli na tuto tradici navázat v podmínkách nového státu. Jak se jim to v průběhu let dařilo, s jakými problémy se vypořádali a které uspokojivě vyřešit nedokázali, o tom naleznete fakta v tomto článku.

Seznam kapitol:

• Situace po vzniku bolševického státu
• SSSR pro armádní účely využívá rozvíjející se vědeckou a výzkumnou základnu, obranný průmysl a reorganizuje
• Praktické výsledky vyzbrojování loďstva minovým materiálem
• K minám patří i ochranná zařízení - protitraly
• Následující vzory minové výzbroje klasického kotveného typu
• Anténní miny
• Ponorkami kladené miny
• Miny určené pro mělké vody a pro řeky
• Specialita sovětské minové školy - volně plovoucí miny
• Miny s bezkontaktními roznětnými systémy
• Poslední válečné vzory nových min
• Používání minové zbraně SSSR v plánech
• Baltské moře
• Černé moře
• Severní ledový oceán
• Tichý oceán
• Chybná taktika použití minové zbraně
• Výsledky minové války
• Závěrečné hodnocení použití minové zbraně válečným námořnictvem SSSR za 2. světové války
• Přehled minového materiálu carského Ruska
• Přehled minového materiálu SSSR
• Výroba některých typů min v průběhu Velké vlastenecké války

Situace po vzniku bolševického státu

Na konci první světové války mělo ruské válečné loďstvo ve výzbroji hlavně námořní kotvené kontaktní miny vzorů 1908, 1912 a 1916 a k nim ještě říční miny vzor Rybka. Po vzniku Rudé armády se velitelské kádry jejího válečného loďstva (v ruštině Военно-морские силы РККА, od roku 1937 Военно-морской флот) ocitly před úkolem přezbrojit na moderní minový materiál. Bylo zapotřebí vyprojektovat, odzkoušet, vyrobit nové miny v dostatečném množství a zavést do loďstva systém jejich kladení, zacházení s nimi, vyvinout novou taktiku použití minových polí a přehradných zátarasů a mimo jiné také vyvinout nové protitralovací techniky spolu se způsoby jejich nasazení.

Mina typu Rybka - vyznačení parametrů použitelnosti

Mina typu Rybka na kotevním vozíku - vyobrazení dle dobového předpisu carského válečného námořnictva

Loďstvu úplně chyběly moderní ponorkové, letecké, dnové, anténní a bezkontaktní miny a to přesto, že podle všech zkušeností minový materiál morálně zastarává značně pomaleji než jiná výzbroj. To sice umožňuje nasadit do bojových akcí jak starší, tak nový minový materiál, ale když ten moderní zcela chybí, má loďstvo velký problém.

Období po konsolidaci bolševického státního řízení na počátku dvacátých let bylo v tomto oboru chudé na investice, ale relativně bohaté na nejrůznější směry výzkumné práce, i když v nepříliš velkém rozsahu činnosti. Finanční omezení se spíše dotklo samotných realizací řešených výzkumných úkolů a to byl také jeden z důvodů, proč bylo hned od počátku zcela nezbytné věnovat velké úsilí na organizaci výzkumných prací a jejich řízení. Sověti to vyřešili jako obvykle ustanovením nových organizací a komisí.

V roce 1921 byla zřízena Zvláštní technická kancelář pro vojenské vynálezy (Особое техническое бюро по военным изобретениям – Остехбюро) známá pod zkráceným názvem Ostěchbjuro, o dva roky později, tedy v roce 1923, byl zřízen Vědeckotechnický výbor Válečného loďstva Rudé armády (НТК ВМС РККА).

V roce 1932 načalniki na Lidovém komisariátu válečného loďstva minovou sekci НТК ВМС РККА přejmenovali na Vědeckovýzkumný mino-torpédový institut Válečného loďstva Rudé armády se zkratkou НИМТИ ВМС, který posléze sehrál zásadní úlohu v úsilí o vyzbrojení loďstva moderní minovou a torpédovou výzbrojí.

SSSR pro armádní účely využívá rozvíjející se vědeckou a výzkumnou základnu, obranný průmysl a reorganizuje

Velký význam pro úspěšné rozvíjení těchto druhů výzbroje loďstva mělo také rozhodnutí Výboru obrany při Radě lidových komisařů SSSR o opatření k rozvoji některých druhů zbraní a výzbroje z října 1937. Příznaky blížícího se válečného konfliktu v Evropě i na Dálném východě byly důvodem ke zřízení Hlavní správy minové a torpédové výzbroje. Ta dostala do vínku řízení několika specializovaných výrobních závodů, dvě ústřední konstrukční kanceláře a rovněž jí byly přímo podřízeny konstrukční kanceláře jednotlivých zbrojních továren. V září roku 1938 pak Výbor obrany svým dalším výnosem zřídil při Lidovém komisariátu válečného loďstva specializované oddělení pro řízení oboru min a torpéd, jehož prvním náčelníkem se stal N. I. Šibajev.

Každé ze čtyř loďstev (Černomořské, Tichooceánské, Baltické a Severní) za jeho dozoru zřídilo své vlastní oddělení pro miny a torpéda, skládající se vždy z několika výzkumných pracovních skupin, které se zabývaly konkrétními problémy tohoto oboru výzbroje v jednotlivých loďstvech.

Takováto značně těžkopádná, byrokraticky přebujelá a povětšinou špatně vzájemně koordinovaná mnohastupňová organizační forma, tolik typická pro celý sovětský hospodářsko-politický systém, se prolínala i do výzkumu a zavádění nových zbraní prakticky v celé Rudé armádě. Nijak to samozřejmě neprospívalo rychlé modernizaci a urychlování výzkumných prací. Navíc i pověstné stalinské čistky třicátých let nadělaly do jakžtakž fungujícího armádního systému obrovské díry likvidací mnoha klíčových odborníků. Ne všichni se pak mohli z gulagů postupně vrátit, mnozí „péči“ orgánů NKVD nepřežili. Je až s podivem, že i přes tyto obtíže výzkum a vývoj minové zbraně pokračoval.

Praktické výsledky vyzbrojování loďstva minovým materiálem

První výzkumný úkol, který za sovětské éry v tomto oboru skončil úspěchem, byl zaměřen na tradiční námořní zbraň – kotvenou námořní minu. Vývoj a výroba nového nárazového mechanického rozněcovače, který oficiálně dostala mírně přepracovaná mina vzor 1912 zavedená v roce 1920, se pomalu rozeběhly už stejného roku. Mina upraveného vzoru 1912 obdržela také dvaapůlkrát silnější náplň výbušniny (tedy 250 kg). To donutilo konstruktéry vzhledem k úzkým kolejím kladecího zařízení min na starších hladinových plavidlech při ponechání stávajícího rozchodu pojezdových rolen minového vozíku přepracovat její tvar z kulovitého na válcovitý, zakončený dvěma kulovými vrchlíky. Následovaly zkoušky bojového nasazení, které zpočátku končily velkým zklamáním.

Malá plovatelnost a nadměrně citlivý nový rozněcovač vedly k tomu, že při explozi jedné miny se velice často aktivovalo hned několik sousedních min, což mělo za následek nechtěné odminování velkého úseku minového pole nebo minového přehradného zátarasu jejich výbuchy. Bylo nutno rozněcovač upravit a mině mírně přidat plovatelnost. Jakmile byly tyto úpravy provedeny, mina se stala velmi účinnou a proto byla do výzbroje sovětského válečného loďstva zavedena roku 1926 pod označením M-26.

Mina vzor M-26 na palubě minolovného člunu typu ТЩ (TŠč - Tralščik). Podle bójky tralovacího zařízení ležící vedle vozíku miny a oka tralového lana byla mina právě vylovena a tral je připravován k dalšímu použití

Když už o této mině hovoříme, je třeba dodat, že za války se brzy ukázal další její nedostatek – kvůli své velikosti, tvaru a také kvůli stále používanému starému systému minových kotevních vozíků mohla mina M-26 mít v zásobě pouze 130 metrů kotevního lana. To ji až do roku 1943 odsoudilo k nasazení do mělčích vod podél pobřeží a tak byla používána s největším úspěchem hlavně na Baltu. Abychom minu jen nekritizovali, musíme říci také to, že její horizontální umístění na relativně nízkém minovém kotevním vozíku s podélnou osou těla miny v jeho středu snížilo těžiště miny natolik, že bylo možno bez problémů klást tento typ dokonce i z paluby malých torpédových člunů. Nejen proto se stala mina M-26 nejvíce používanou sovětskou námořní minou za celou dobu války a celkové množství položených min bylo z více než poloviny tvořeno tímto typem.

K minám patří i ochranná zařízení - protitraly

V roce 1943 tato mina obdržela vlastní protitralovací zařízení, které zabezpečovalo její okamžité odpálení v případě, že byla zachycena lanem tralu nebo odminovacím paravanem. Mina M-26 včetně jejího modernizovaného provedení z roku 1943 byla používána hlavně v obranných minových systémech.

Mina M 1943 (modernizovaný vzor M-26)

Protitralovacím zařízením byla v předválečném období věnována ve vojenských námořnictvech všech velmocí značná pozornost. Základním směrem vývoje byla snaha, aby protitralovací zařízení zlikvidovalo kontaktní tral nepřítele při práci. Proto byla vyvinuta celá řada tzv. ochranných protitralů, které byly kladeny před minové pole nebo minový přehradný zátaras přímo do plavební trasy odminovacích plavidel.

V roce 1926 byl spolu s minou M-26 do výzbroje sovětského válečného loďstva zařazen autonomní vícenásobný ochranný protitral (v originále минный защитник – tedy něco jako chránič miny) pod označením MZ-26 (M3-26). Protitral byl zkonstruován na základě minového vozíku miny vzor 1912 a fungoval na principu kotvené miny. Po pokládce do moře se od kotevního vozíku uvolnila bóje obsahující čtyři menší bójky, která byla nastavena na příslušnou hloubku od vozíku. Jakmile kotevní vozík dosedl na dno, uvolnila velká bóje jednu malou bójku, která vyplula do hloubky nastavené podle délky kotevního lana min chráněných protitralem. Tím vytvořila pro kontaktní tral nebezpečnou zónu. Jestliže se totiž lano tralu dotklo lanka ochranné bójky, bylo zachyceno a sklouzlo po ní až k trhací náloži v bójce, kterou nárazem nebo tahem iniciovalo a tím bylo lano tralu přetrženo. Současně přetržené kotvicí lanko explodující bójky, které spadlo ke dnu, ztratilo napětí v tahu a tím uvolnilo ke vzplutí další ochrannou bójku ze zásobníku. Takovýmto způsobem mohl každý jednotlivý protitral ochránit minové pole proti vytralování až čtyřikrát.

Systém měl i jisté nedostatky. Například krátkou délku kotevních lanek ochranných bójek, ochrannou zónu jen do 12 metrů a některé další drobné nectnosti. Přesto takovéto ochranné zařízení v průběhu války donutilo protivníka tralovat minová pole nově vyvinutým hlubokovodním tralem ve hloubkách více než 50 metrů.

Kotvená mina po vytralování vzplula na hladinu

Další systém podobného účelu nazvaný Čajka (Чайка) byl vyvinut v roce 1932 a byl určen speciálně pro boj s běžně užívaným protiminovým ochranným paravanem na přídi a bocích lodí. Tento systém byl upevněn přímo na kotevním laně velkých kotvených min. Poměrně komplikované mechanické zařízení zajišťovalo zachycení lana paravanu při jeho klouzání po kotevním laně miny speciálním úchytem a současně oddělilo chráněnou minu od jejího kotevního lana. Mina vzplula na hladinu, proud vody vyvolaný pohybem lodě minu zanesl podél boku až ke trupu lodě a tam mina při nárazu vybuchla.

Následující vzory minové výzbroje klasického kotveného typu

V roce 1931 začaly zkoušky velké galvanicko-nárazové kotvené miny s prodlouženou délkou kotevního lana. Mina měla opět tvar válce s kulovými vrchlíky na obou koncích a na horním polokulovitém vrchlíku bylo rozmístěno pět tykadlovitých galvanicko-nárazových rozněcovačů ve snadno deformovatelných pouzdrech. Hmotnost výbušné náplně byla 230 kg a kotevní lano miny bylo dlouhé 260 metrů. Takové množství kotevního lana dovolilo minu používat v pobřežních vodách většiny moří podél hranic SSSR. Poněkud předběhneme události, když budeme konstatovat, že hromadné nasazení této sovětské miny vedlo v roce 1942 k tomu, že protivník musel začít používat nové plavební trasy s doporučenými kursy plavby na hloubkách více než 250 metrů, tedy mnohem dále od chráněného pobřeží, a to až do doby zavedení zesílené tralovací služby. Pokud ale vezmeme v úvahu, že se v téže době používaly například ve Středozemním moři kotvené miny na hloubkách okolo 700 metrů, v porovnání s maximálními hloubkami kladení sovětských min je to daleko větší výkon.

Mina KB

Mina KB vz. 1931 a 1939

Mina byla přijata do výzbroje na počátku roku 1940 a dostala v azbuce označení KБ (Корабельная Большая), v latince KB. Byla masově nasazována a jednou z jejích speciálních charakteristik bylo využívání odhazovatelných ocelových ochranných pouzder na rozněcovačích. Po ponoření do vody byla pevná ochranná pouzdra uvolněna až po určité době, když mina spočinula v kotevní hloubce pod hladinou. Tato specialita umožnila kladení min shozem do hustého pole ledových úlomků, například při nasazení u Severního loďstva. O tyto kusy ledové tříště by se původní nechráněné rozněcovače miny okamžitě po dopadu miny na hladinu nárazem aktivovaly.

Od roku 1941 byl do výroby miny KB zaveden ventil pro nucené zatopení, který okamžitě po utržení miny od kotevního lana minu svým otevřením potopil na dno. Tím byla daleko lépe zabezpečena plavba vlastních lodí plujících nebezpečnými místy poblíže vlastních obranných minových polí. Bohužel ale většina dříve vyrobených min tento ventil neměla a tak byla plavba v okolí minových polí nadále dost nebezpečná hlavně v období jarních a zimních bouří a v průběhu noci.

Samozřejmě se zvyšováním hloubky kladení kladly zvětšené požadavky také na protitralovou ochranu, takže v roce 1942 byly ukončeny úspěchem práce na novém zařízení. Bylo nazváno „Hloubkovodní chránič min“ pod zkratkou GMZ (ГМ3 - Глубоководный минный защитник) a jeho princip činnosti byl prakticky stejný jako u protitralu MZ-26. Jako kotevní vozík tohoto zařízení byl použit vozík miny KB. Pokládka protitralu GMZ byla možná až do hloubky 395 metrů, navíc ještě s přičtením nastavené hloubky zásobníku ochranných bójek od 56 do 100 metrů.

Anténní miny

Anténní miny byly v SSSR dlouho věcí neznámou a první práce na této zbrani, určené k ničení ponorek v širokém rozsahu hloubek, začala konstrukční kancelář Ostěchbjuro v roce 1926. Práce na tomto druhu minové zbraně trvaly velmi dlouho a teprve v roce 1940 byla první anténní mina domácího původu přijata do výzbroje válečného loďstva SSSR pod označením AG (АГ – Антенная Глубоководная). Navíc byla mina vlastně pouhou modifikací již zavedené miny KB, která byla nově vybavena anténami roznětného systému. Pracovala na následujícím principu: po pokládce miny se od těla miny oddělily dvě antény ze silného měděného nebo bronzového vodiče – horní a spodní. Horní anténa byla natažena mezi bójí antény a tělem miny a spodní mezi tělem miny a kotevním vozíkem. Obě části anténního systému vyrovnávaly svůj elektrický potenciál prostřednictvím mořské vody. Jakmile se trup ponorky dotknul libovolné části antény, rovnováha elektrických potenciálů byla narušena, na což vyhodnocovací obvod miny reagoval jejím odpálením. Délka anténního systému umožňovala pokrytí hloubek do 60 metrů. Aby bylo zajištěno odpálení miny i v případě, že se trup ponorky nedotkne některé z antén, ale jen těla miny, měla mina typických pět tykadlovitých galvanicko-nárazových rozněcovačů v olověných krytech.

Ve srovnání se silně nakonzervovaným ocelovým kotevním lanem miny však měly zcela holé měděné nebo bronzové antény daleko menší odolnost vůči mořské vodě a proto mina měla poloviční životnost než kupříkladu obyčejná mina KB kotveného typu. Kromě toho bylo na výrobu anténního systému každé miny zapotřebí přibližně 60 kg deficitní mědi. Proto byla mina AG v průběhu Velké vlastenecké války modernizována tím, že její anténní systém byl zhotoven z ocelových lan stejných jako běžná kotevní lana min, přičemž její vnitřní elektrický vyhodnocovací a roznětný systém byl zjednodušen a vyráběn jako monoblok. Mina po modernizaci dostala i nové označení – AGSB (АГСБ - Антенная глубоководная со стальными антеннами и аппаратурой собранной в единый блок). Při praktickém nasazení těchto min se brzy ukázalo, že délka antén 35 metrů je zřejmě příliš velká a v důsledku doteku ponorky na konci antény často mina vybuchne tak daleko od trupu ponorky, že ji pouze mírně poškodí, ale nedokáže ji potopit. Min v obou provedeních bylo vyrobeno velmi málo a navíc pozdě.

Ponorkami kladené miny

Miny kladené ponorkami se začaly objevovat už při válečném nasazení ponorek ve větším množství v průběhu první světové války. Ukazovalo se to jako vcelku perspektivní způsob kladení min na důležitá, protivníkem neočekávaná a chráněná místa. Ponorky však nemohly klást obyčejné kotvené miny používané hladinovými plavidly. Proto se brzy objevila potřeba vyvinout pro tyto účely speciální druh min, který by se dal klást za pomoci ponorkových torpédometů. V SSSR jejich vývoj probíhal jako obvykle u zcela nového druhu zbraně dost pomalu, s využitím celé řady nezvyklých konstrukčních řešení a teprve v roce 1935 byla po úspěšných zkouškách zařazena do výzbroje sovětských ponorkových sil kotvená kontaktní mina PLT (ПЛТ – Подлодочнaя трубная – ponorková torpédometová). Mina byla určena pro nasazení v ponorkách třídy L zvané též třída Leninec (Л – Ленинец), které byly vybaveny i pro skladování a pokládku min.

Ponorkami kladená mina typu PLT

Mina PLT byla protilodní kotvená kontaktní mina s nárazovým mechanickým rozněcovacím systémem. Mina byla kladena do nastavené hloubky s pomocí hydrostatického přístroje po vzplutí ze dna. Jejími nedostatky bylo chybějící protitralovací zařízení, malá délka kotevního lana, která značně omezovala prostory jejího možného použití hlavně u Severního loďstva. Navíc její aktivační doba mezi 5 – 15 minutami od položení omezovala využití miny v manévrových minových přehradných zátarasech.

Vývoj min i ponorek však pokračoval dál a v roce 1941 byla do výzbroje ponorkového loďstva přijata nová mina kladená ponorkami – typ EP (ЭП - Эскадренная подлодочная – Eskadrová ponorková), která se dala vypouštět ze speciálně upravených balastních nádrží velkých oceánských ponorek třídy K (К – Крейсерская – Křižníková). Mina EP měla obdobnou konstrukci i účel, byla ale vybavena galvanicko-nárazovým roznětným systémem s „tykadly“, která se pružinami vysunula z těla miny po vzplutí miny na nastavenou hloubku. Zpočátku bylo její nasazení provázeno značnými pochybnostmi o spolehlivosti a bezpečnosti kladení nových min, protože galvanické miny se předtím na sovětských ponorkách neobjevily, ale válečná zkušenost kvality miny EP potvrdila. Mina se aktivovala už po třech minutách od pokládky a ani velmi složité meteorologické podmínky na hladině na ni neměly nežádoucí vliv.

Modernizaci se v průběhu válečného konfliktu nevyhnuly ani ponorkové miny EP a PLT. Úpravy konstrukce a získané zkušenosti umožnily minu PLT klást do hloubky až 260 metrů – umožnilo to zmenšení průměru kotvicího lana miny z 12 na 6,2 mm a tím možnost umístit na buben kotvicího lana větší délku. U miny EP se maximální hloubka kladení ze stejného důvodu zvětšila až na 350 – 400 metrů. Miny dostávaly ke svému dosavadnímu označení přídomek G (Г - Глубоководная – hloubkovodní), tedy PLT-G a EP-G. Ne každá modernizace nebo úprava má však jen kladné účinky. Zeslabené kotvicí lano min často v těžkých podmínkách Barentsova moře nevydrželo příliš dlouho a nadměrně se tak zkracovala životnost položených min. Kotvené miny v podmínkách bouřlivých vod v prostorech působnosti Severního loďstva měly obecně životnost pouze půl roku, zatímco na Baltu to byly dva roky a na Černém moři přibližně rok a půl. Navíc se u min EP a EP-G velmi negativně projevoval vliv velkého kolísání hladiny moře při kladení, v důsledku čehož bylo nutno přistoupit k nařízení, aby se nastavování hloubky kotvení na ponorkových minách těchto typů nadále neprovádělo s pomocí automatického hydrostatického zařízení, ale pouze ručně, aby byla zajištěna nezbytná přesnost.

Miny určené pro mělké vody a pro řeky

Malé kotvené miny byly v sovětské výzbroji až do roku 1939 pouze v podobě staré a nepříliš účinné a již často i nespolehlivé říční miny typu Rybka z carské éry, určené do mělkých vod. Od roku 1937 až do poloviny roku 1939 pracovaly vědeckovýzkumné týmy na vývoji náhrady těchto stařenek a nakonec se zadařilo – ve třetím čtvrtletí roku 1939 byla do výzbroje sovětského válečného loďstva přijata galvanicko-nárazová mina R-1 (P-1 – Peчпая - Říční) s proudnicovým tělem. Na řekách se ukázala její životnost jako dostatečně dlouhá, ale při použití v mělkých vodách na pobřeží moří se prokázalo v praxi, že kotevní lano této miny o průměru pouze 6,2 mm je slabé a musí být nahrazeno lanem o obvyklejším „námořním“ průměru 10,2 mm. To ještě více omezilo kapacitu bubnu na kotevním vozíku miny a tak na něj bylo možno navinout pouze 13,2 metru silnějšího lana. Uvedený nedostatek tento typ miny prakticky vyloučil z možnosti použití v pobřežních vodách moří.

V roce 1943 byla do výzbroje přijata další malá kotvená mina s galvanicko-nárazovým roznětem s označením JaM (v azbuce ЯМ - Якорная малая – Kotvená malá), určená proti plavidlům s malým ponorem, na což byl zkonstruován i její kotvicí systém. Tyto miny byly od samého počátku zamýšleny jako zbraň na zaminování východních částí Finského zálivu a příbřežních mělkých úžin, ale do výzbroje se v dostatečném počtu dostávaly až o rok později, bohužel už v období, kdy Finsko prakticky dobojovalo. Tato mina neměla žádnou protitralovací ochranu a délka jejího kotevního lana 53 metrů byla dostatečná pouze pro kladení v mělčích vodách.

Ve výzbroji válečného loďstva Sovětského svazu se v té době stále ještě používala mina vzor 1908, která prošla mírnou modernizací v roce 1939 a proto byla ve skladových zásobách vedena jako mina vzor 1908/39. Přidávalo se na ni protitralovací zařízení typu Čajka (Чайка) na ochranu proti paravanu a byla používána hlavně proti plavidlům o malém výtlaku. Rovněž se osvědčila proti nepřátelským minolovkám působícím u vnějšího okraje pozičních minových přehradných zátarasů. V ústí Finského zálivu byly tyto miny používány v zátarasech jako protiponorkové a proto byla jejich hloubka kladení ručně nastavována podle pečlivě změřené hloubky na 24 a 40 metrů. Tím miny vzor 1908/39 velmi účinně dublovaly nově vyvinuté anténní miny, které, jak už jsme uvedli, se do loďstva nedostaly ani včas ani v potřebném množství.

Specialita sovětské minové školy - volně plovoucí miny

Plovoucí miny byly dalším typem, na který se sovětské konstrukční a vývojové týmy soustředily. K dispozici jim velení válečného loďstva dalo kontaktní kotvené miny vzor 1908, 1912 a 1926. K jejich udržování v nastavené hloubce pod hladinou se zpočátku používaly vztlakové bójky, na nichž mina prakticky visela. Tento směr vývoje se však brzy ukázal jako úplně bezperspektivní, protože základní vlastností min musí být jejich skryté rozmístění a v tomto případě byly miny prozrazeny na značnou vzdálenost přítomností vztlakových bójek plujících po hladině.

V roce 1935 se konstruktéři min nadchli pro nové převratné řešení: mina bude volně plout v nastavené hloubce několika metrů pod hladinou s pomocí přístroje na stlačený vzduch, který bude nastavenou hloubku automaticky udržovat pomocí změn plovatelnosti. Jimi zkonstruovaná mina ale opětovně do výzbroje přijata nebyla. Důvod byl ten, že kvůli vyrovnání vztlakové diference musela mina nejprve vyplout na hladinu, kde se chvilku zdržela a pak teprve se velmi zvolna ponořovala do předem nastavené hloubky. Demaskování kladení min bylo v podstatě stejné, jen trvalo poněkud kratší dobu.

O čtyři roky později se za značného úsilí podařilo zkonstruovat automatický stabilizační aparát, opět fungující na stlačený vzduch, jenž měl automaticky udržovat nastavenou hloubku pod hladinou, ve které se mina mohla volně vznášet, a to po dobu tří až devíti dnů bez toho, že by se mina byť jen na okamžik vynořila nad hladinu. V roce 1942 se pak po mnoha nezdarech a úpravách dostala tato mina do výzbroje s označením PLT-2 (ПЛТ-2 - Подлодочная трубная – Ponorková torpédometná). Mina měla galvanicko-nárazové tykadlovité rozněcovače vysunující se po vzplutí a silnou výbušnou náplň o hmotnosti 300 kg. Její hlavní vlastností pak byla schopnost přesného udržení se v nastavené hloubce mezi dvěma až devíti metry s odchylkou do jednoho metru. Klást ji mohly ponorky třídy L svými torpédomety naprosto stejně jako minu PLT.

Miny s bezkontaktními roznětnými systémy

Bezkontaktní miny se v hledáčku vědců pracujících pro válečné loďstvo objevily už v roce 1923, ale naprosto nedostatečná materiálně-technická úroveň jejich pracovišť a málo vědeckých i konstrukčních zkušeností tento systém odsunuly do pozadí a až do roku 1927 v tomto oboru probíhaly v SSSR pouze laboratorní pokusy.

Počátkem roku 1932 byly do stádia těsně před ukončením prací dovedeny dvě varianty bezkontaktních min s indukčními roznětnými systémy. Jedním z nich byl jednokanálový systém určený pro malou dnovou minu REMIN (РЕМИН – Речная мина индукционная - Říční mina indukční) pro kladení do řek a druhým byl systém pro velkou dnovou minu BID (БИД – Большая индукционная донная – velká indukční dnová). Jako čidlo magnetického pole v bezkontaktních roznětných systémech obou těchto typů min byla použita indukční cívka, která byla umístěna vně mimo tělo vlastní miny. Aktuátorem bezkontaktního roznětného systému bylo speciální galvanometrické relé, které uzavíralo obvod roznětného systému miny vlivem působení magnetického pole plující lodě. Přes jisté úspěchy všaky tyto miny do výzbroje válečného loďstva nebyly přijaty, a to hlavně kvůli nadměrné citlivosti bezkontaktního roznětného systému na podvodní výbuchy a jimi způsobené hydrodynamické rázové změny tlaku. Ty dokázaly otřást jádrem indukční cívky i cívkou samotnou natolik, že vyslaný proudový impuls vyvolal nežádoucí odpal miny.

V roce 1935 výzkumníci rozpracovali dvoukanálový indukční bezkontaktní roznětový systém, který byl již chráněn svou konstrukcí proti vlivu podvodních rázů. O čtyři roky později na jaře roku 1939 prošla úspěšně vojskovými přejímacími zkouškami malá dnová bezkontaktní mina, která byla tímto roznětným systémem vybavena. Původně to měla být říční mina pro kladení letectvem a proto dostala označení MIRAB (МИРАБ – мина индукционная речная авиационная для постановки с бреющегo полёта – Mina indukční říční letecká pro kladení z malé výšky). Mina měla výbušnou náplň o hmotnosti 64 kg, ale v průběhu následující války se nálož průběžně měnila; zvýšila se nakonec až na 240 kg a proto mině přidali padák, který zpomalil její pád a stabilizoval ji, přičemž upravil i letovou trajektorii před dopadem miny na hladinu. S výrobou této miny to však bylo dost nalevačku, přetížený průmysl ji za celou válku nedokázal dodat ve významnějším množství.

Další práce na zdokonalování této miny pak přinesla další typy, účinnější a také odolnější. Tyto typy – konkrétně AMD-1-500 a AMD-1-1000 (АМД – авиационная мина донная – letecká dnová mina, číslo značilo celkovou hmotnost miny v kg) – měly rovněž dvoukanálový bezkontaktní indukční roznětný systém. Byly přijaty do výzbroje roku 1942 a mohly být kladeny nejen letecky, ale i hladinovými plavidly. Měly ochranu proti vytralování výbušnými traly a fakt, že k jejich počáteční výbavě navíc postupně přibyly i přístroje odpočítávající zadaný počet proplutí lodě nad minou a čas do plné aktivace, značně zvýšil jejich efektivitu. Nově tvarované tělo a upravený systém vzdušné stabilizace přinesly zdokonalené typy téže řady s označením AMD-2-500 a silnější AMD-2-1000.

Mina AMD-2-500 na přepravním vozíku - původní popiska není přesná, uvádí pouze typ miny, nikoli řadu 2 - nové provedení. Správné označení bylo zřejmě utajováno.

Sověti provedli na počátku roku 1943 srovnávací zkoušky bezkontaktního minového materiálu, který měli tehdy k dispozici, na námořním zkušebním polygonu ležícím na Kaspickém moři. Všechen minový materiál měl bojovou výbušnou nálož nahrazenu náhradní náplní a měřícími přístroji. Aktivaci min prováděla jedna a táž loď za různých podmínek demagnetizace, počasí, za různé rychlosti plavby, s měnícím se ponorem a hloubkou uložení miny. Jednoznačně se přitom prokázalo, že roznětné systémy založené na magnetických senzorech byly méně spolehlivé, složitější, výrobně dražší a proto Sověti magnetické roznětné systémy následně nepoužili v žádné ze svých min.

Dále zkoušky zjistily, že kotvené plovoucí bezkontaktní miny s indukční cívkou trpí falešnou aktivací pocházející z kolébání miny v magnetickém poli Země za silně zhoršených meteorologických podmínek. Proto sovětské kotvené plovoucí miny už od té doby indukční roznětný bezkontakní systém nedostávaly.

Vývoj a výzkum v oblasti roznětných systémů reagujících na hluk nebo na změny hydrodynamického tlakového pole působené proplouvající lodí probíhal v SSSR průběžně od počátku roku 1940, ale samotné jeho počátky lze vysledovat až do roku 1925. Složitost jejich konstrukce však byla taková, že první typy min s takovými roznětnými systémy nezabezpečovaly výbuch miny v citlivé oblasti napadeného plavidla a měly nízkou schopnost odolat vytralování. Válečné zkušenosti s německými akustickými minami opatřenými tímto typem jednokanálového roznětného systému reagujícího na hluk potvrdily dřívější závěry sovětských výzkumníků. Německé akustické miny kupříkladu neškodně vybuchovaly daleko v kýlové brázdě rychle plujících torpédových člunů a nedokázaly jim nijak ublížit.

V roce 1940 se v SSSR objevil první pokusný typ dvoukanálového roznětného systému min, který reagoval na hluk přicházející z daného směru. Ten byl po mnoha pokusech a značném zdokonalení pod označením Krab přijat do výzbroje válečného loďstva SSSR pro kotvené miny typu KB. Tento roznětný systém měl jeden kanál pohotovostní, všesměrově zaměřený, který po aktivování zabezpečoval při proplouvání plavidla zapojení směrového bojového kanálu aktivujícího minu v zóně její efektivní účinnosti.

Kolektiv konstrukční kanceláře Ostěchbjuro vyvíjel také hydrodynamický roznětný bezkontaktní systém, ale praktické výsledky jeho prací nebyly dlouho k dispozici kvůli nízké kvalitě a v předválečné době také kvůli malé účinnosti i nedostatečnému přístrojovému vybavení laboratorní základny patřící ke konstrukční kanceláři.

Na konci války už sovětské miny při vojskových zkouškách jednoznačně převyšovaly srovnatelné, sovětským odborníkům do té doby známé zahraniční typy v oblasti nárazových a anténních roznětných systémů a rovněž svými systémy protitralové ochrany. To však bylo pro jejich praktické použití opravdu pozdě.

Poslední válečné vzory nových min

Sovětské válečné loďstvo se na konci války pyšnilo čerstvě zavedeným unikátním typem volně plovoucí miny vzoru PLT-2, která udržovala přesně nastavenou hloubku od hladiny a také odzkoušenou a již používanou bezpadákovou leteckou kotvenou minou typu AMG-1 (АМГ – Aвиационная Mина Глубоководная – letecká hloubkovodní mina). Oproti Němcům měli v SSSR, jak sami přiznávali už tehdy, méně typů bezkontaktních min a proto se výzkumné a vývojové práce v SSSR po válce zaměřily převážně na oblast dnových a kotvených bezkontaktních min.

Mina typu AMG-1 na letounu Il-4 Baltského loďstva

Mina AMG-1 na přepravním vozíku

Používání minové zbraně v SSSR v plánech

Význam, jaký sovětské velení válečného loďstva, a nejen ono, přikládalo minové zbrani ve svých plánech a při vedení bojové činnosti, lze vysledovat například z toho, že okamžitě po vyhlášení bojové pohotovosti začaly předem určené jednotky válečného loďstva nakládat na palubu miny a v průběhu prvních dnů války, tedy 22. až 24. června 1941, byly vydány vrchním velením válečného loďstva SSSR (VMF RKKA SSSR – v azbuce Военно-морской флот) hned čtyři rozkazy týkající se minové války:

• 0600 22. června – bez spisového čísla - O položení obranných minových polí
• 0835 22. června – č. 3H/94 - O položení obranných zátarasů
• 1400 23. června - č. НШ/150 – O aktivitě v minové válce
• 1100 24. června – č. 253/Ш – O položení min v Irbenském průlivu

Loďstvo tedy přistoupilo ke kladení min podle předem daných plánů pro mobilizaci a obranná opatření ve všech předem stanovených místech a prostorech, v první řadě na přístupech k vlastním námořním základnám.

Baltské moře

Baltské loďstvo mělo uzavřít velkolepým minovým přehradným zátarasem ústí Finského zálivu a hned poté přehradit poněkud menším minovým polem Irbenský záliv. Poté, co Finsko vstoupilo do války, Baltské loďstvo položilo skrytě něco málo bezkontaktních min, které pocházely ze zkušební předsérie a byly už k dispozici, do úžin u Abo-Ålandských ostrovů a na přístupech k Turku. Později přibyla další minová pole z běžných kontaktních typů i u řady dalších ostrovů a v úžinách, kde jindy ve finských vodách probíhala čilá příbřežní doprava. Už v září na těchto minách vyletěl do povětří finský obrněnec ochrany pobřeží ILMARINEN, jedno z nejsilnějších dělostřeleckých plavidel finského válečného námořnictva. Na Baltu byla položena celá řada dalších minových polí, hlavně tzv. Východní pozice a následně Týlové minové postavení. Ponorky L-21, L-3 a LEMBIT položily skrytá ofenzivní minová pole přímo před finské přístavy a námořní základny. Na těchto minách skončila torpédovka, hlídkové plavidlo, remorkér a tři dopravní lodě.

Okolo stovky min položily záhy po vypuknutí konfliktu na Baltu rychlé, ale značně hlučné sovětské torpédové čluny, dalších několik tisíc min bylo postupně do moře shozeno s paluby minonosky OKA. Hluk při pokládce min s palub torpédových člunů a daleko slyšitelný ryk jejich velkých benzinových motorů se měl podle rozkazů maskovat přelety letadel, ale v nocích, kdy minování probíhalo, se prakticky nikdy vzhledem k zatemnění a nedostatku navigačních znaků vyčleněná letadla s torpédovými čluny nesetkala. To často vedlo k upozornění bdělých pobřežních stanovišť protiminové služby finské armády a následně k předčasnému odhalení existence položených minových zátarasů.

Černé moře

I nadále v průběhu prvního roku války sovětské lodě kladly velké množství min hlavně na přístupech k vlastním přístavům, kde zahustily první minové pozice položením dalších minových zátarasů. Na Černém moři byla pokládka minových zátarasů a obranných polí nejrychlejší a také nejhustší. Minové přehradné zátarasy a rozsáhlá minová pole byly položeny u Sevastopolu, Novorossijska, Kerče, Tuapse a Batumi. Pokud jde o aktivní minovací opatření, ta byla uskutečněna pokládkou min u pobřeží nepřátelského Bulharska a Rumunska, a to jak hladinovými loďmi a ponorkami, tak i letadly.

Severní ledový oceán

Severní loďstvo položilo na počátku války s hitlerovským Německem nepříliš velká obranná minová pole u poloostrova Rybačij, v hrdle Bílého moře a v zálivu Kandalakša. Sovětské miny zde položené spíše omezovaly lodní provoz vlastních plavidel, než aby byly jakoukoliv hrozbou nepříteli.

Tichý oceán

Tichooceánské loďstvo, u jehož základen a přístavů žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo, věnovalo v těchto klidných, takřka mírových podmínkách obrannému minování velké, i když zbytečné úsilí - uložilo více než 10 000 min do minových polí u Vladivostoku, ve Vladimirsko-Olgynském obranném prostoru, u Sovětské Gavaně, Petropavlovska Kamčatského a v Tatarském průlivu.

Většina těchto shora uvedených minových polí a zátarasů byla položena v rámci běžných operací a jako provedení předem připravených obranných opatření. V tom však tkvěla ona pověstná kost v krku celé sovětské operační doktriny válečného loďstva. Konkrétně v čem tedy sovětské špičky VMF při plánování nasazení min pochybily?

Chybná taktika použití minové zbraně

Taktikou vedení minové války vypracovanou v předválečném období si totiž od samého počátku konfliktu Sověti zablokovali nebo podstatně ztížili svůj vlastní lodní provoz ve svých výsostných vodách a jejich blízkém i vzdálenějším okolí. Admirálové sovětské éry totiž takřka mlčky přijímali za své už dávno zastaralé vůdčí myšlenky carské admirality, lépe řečeno neopodstatněný předpoklad, že se jejich nově vybudované válečné námořnictvo bude muset takřka všude střetnout s mnohočíselným hladinovým loďstvem nepřátel. Do očí bijícím příkladem je Černé moře a sovětské Černomořské loďstvo. Za první světové války vedla carská flotila na černomořském válčišti občasná střetnutí s velkými loďmi Turecka, respektive císařského Německa a jejím vysněným cílem byly Turky ovládané úžiny Bospor a Dardanely – tehdy šlo o ovládnutí přístupů k Černému moři ze Středozemního moře a následné spojení sil s válečnými loďstvy Dohody. Sovětští admirálové se ve třicátých a čtyřicátých letech vážně obávali německých a italských válečných hladinových lodí i ponorek, po ovládnutí úžin toužili nejen z těchto důvodů snad ještě víc a proto výstavbu nových plavidel zaměřili hlavně tímto směrem.

SSSR byl skutečně z této strany stejně jako odjinud izolován ve svých okrajových mořích a jediný relativně volný přístup pro něj byl do Tichého oceánu. Tam se zase obávali sovětští admirálové nenadálého námořního útoku odvěkého mocného nepřítele - Japonska. Staronová doktrina válečného loďstva tedy s vydatnou pomocí Stalinovou a jeho megalomanství určila jako dogma výstavbu ohromného množství různých tříd ponorek a v řadě neposlední také vybudování celých flotil velkých a co nejsilnějších hladinových plavidel. Bohužel se jejich následné bojové nasazení takřka výhradně odehrávalo v geograficky nevhodných podmínkách, na malém prostoru, v mělkých mořích uzavřeného typu a pod neustálou hrozbou ze vzduchu. Tohoto fenoménu a jeho praktických důsledků si však podrobně povšimneme jindy, nyní se věnujme minám.

Zhruba 60 % položených sovětských min bylo použito v rámci prvního válečného půlroku plánovitě s cílem krýt rozvinutí válečného loďstva před napadením. Důvodem takového opatření byly, jak již bylo výše uvedeno, zcela neodůvodněné obavy před ostřelováním sovětských základen z moře, před hromadným útočným vyloděním nepřátelských sil a před útoky nepřátelských ponorek na příbřežní plavební trasy sovětských lodí. K pokládce min byly využity všechny třídy hladinových lodí i ponorky, letectvo se podílelo pouze minimálně a spíše s cílem vedení aktivní minové obrany u břehů ovládaných nepřítelem.

Je zbytečné vypočítávat přesná procenta min, kolik která třída plavidel a kdy svrhla do moře. Jen je třeba na již zmíněném příkladu Černomořského loďstva zdůraznit, jak úděsně si její velení naplánovalo svou činnost a jak ji bezmyšlenkovitě a tvrdohlavě provádělo. Jeho křižníky položily více než desetinu všech min a dělové čluny každou pátou minu. Riskovat hned v počáteční fázi konfliktu ke kladení min tak cenná plavidla při velké převaze nepřítele ve vzduchu bylo slušně řečeno nerozumné. Je třeba zdůraznit, že kladení min těmito plavidly nejenže ohrozilo plnění jiných, důležitějších úkolů, ke kterým byla určena, ale obrana příbřežních postavení pozemního vojska proto v pozdější době nedostávala podporu, jakou bylo zapotřebí jim poskytovat, protože loďstvo utrpělo zbytečné ztráty velkých plavidel.

Výsledky minové války

Pokud porovnáme působení minové války za konfliktu v počátku dvacátého století, tedy za cara, s tou, která byla uskutečňována VMF RKKA například proti Němcům a Finům na Baltu za 2. světové války, dojdeme k závěru, že za půlrok bojů bylo na Baltu položeno pouze 12 000 min a 2 500 minových protitralů, což na rozdíl od mnohem delšího období celé 1. světové války umožnilo německým a finským lodím relativně volnou plavbu a mohly tedy velkou měrou podpořit bojové úsilí jejich pozemních vojsk na příbřežních křídlech fronty. V Rižském a Finském zálivu se běžně pohybovaly stovky nepřátelských nákladních i vojenských plavidel a vytralování bezpečných tras v sovětských minových polích nebylo pro německou Kriegsmarine ani pro Finy po jistých počátečních potížích žádným velkým problémem – vyřešilo jej masivní nasazení flotil nových R-bootů a dalších minolovných plavidel.

Sami Sověti na konci roku 1941 museli konstatovat v hlášení velitele Baltského loďstva pro velení VMF a Výbor obrany, že „kladení min bohužel probíhá ne právě organizovaně a přesně.“ To bylo velmi decentní vyjádření o děsivém chaosu panujícím na počátku konfliktu ve válečném loďstvu SSSR ohledně minových operací. Lidový komisař válečného loďstva N. G. Kuzněcov ve svém rozkazu č. 00111 z 18. dubna 1942 uvedl:

Navigační schopnosti posádek složených často ze záložníků nebyly valné, zabezpečené plavby prakticky vůbec neexistovaly, majáky nesvítily, navigační znaky na pobřeží stejně tak jako bóje na plavebních trasách byly zlikvidovány a tak nezřídka docházelo ke katastrofám.

Pokládka hustých obranných minových polí ve Finském zálivu, kde se nepřítel často vyskytoval na hladině i pod ní, se jistě dá pokládat za účelnou. Ale ještě hustší minová pole u Sevastopolu, Novorossijska a v Kerčském průlivu nebo v zálivu Kandalakša – to byla skutečná a veliká potíž. Samozřejmě v první řadě pro Sověty. Doprava nákladů a vůbec pohyb lodí po trasách takto zamořených minami, navíc nepřesně položenými, byla nejen ztížena, ale stala se doslova životu nebezpečnou.

Na Černém moři kupříkladu jen do března 1942 přišlo sovětské námořnictvo na vlastních obranných minových polích o dopravní lodě KOLA, DESNA, LENIN, KRYM, VALERIJ ČAPAJEV a tanker APŠERON. Celá řada dalších plavidel byla přitom vlastními minami poškozena a jen s problémy se je vůbec podařilo udržet na hladině.

Dalším průšvihem, o kterém jsme se již částečně zmínili, bylo kladení aktivních minových zátarasů, či spíše způsob, jakým byla tato jinak účinná a účelná taktika uplatněna u Sovětů. Jejím cílem je omezit volnost pohybu nepřátelských plavidel, způsobit jim škody a zaměstnat jejich odminovací službu na co největší dobu, protože tralování vyžaduje velké úsilí, značné prostředky a tralující plavidla je třeba při jejich činnnosti chránit.

Těchto cílů se sovětské velení pokusilo dosáhnout pomocí pokládky min z palub torpédoborců a křižníků, hlídkových člunů, minolovek, dělových člunů, torpédových člunů, ba i stíhačů ponorek a velmi zřídka i letadel. Na Baltu dokonce v některých případech kladly miny a síťové zátarasy proti ponorkám civilní, jen nepatrně uzpůsobené nákladní lodě, zatímco speciální plavidla válečného loďstva v téže době nečinně kotvila v přístavech.

Černomořské loďstvo po zbytečných ztrátách a poškozeních větších hladinových plavidel vrhlo na útočné kladení min u značně vzdáleného nepřátelského pobřeží valnou většinu svých torpédových člunů, takže mnohdy jim poblíže základen docházelo při návratu palivo a musely být potupně odtaženy do domovských vod.

Možná si pomyslíte: a kde jsou všechny ty úžasné miny kladené z letadel? Miny byly, i když nijak mnoho, ale byly. Na palubu jednoho bombardéru se vešla jedna nebo nanejvýš dvě. Zato letectvo Černomořského loďstva takřka výlučně pracovalo ve prospěch ustupujících pozemních jednotek Rudé armády anebo se pokoušelo s větším či menším úspěchem ohrozit bombardováním rumunské přístavy, komunikace a rafinérie ropy u rumunské Ploeşti. Jeho řady od počátku války velmi rychle řídly kvůli velké převaze německého a rumunského letectva ve vzduchu nad celou černomořskou oblastí. A to byl další důvod, proč sovětské námořní síly měly omezené možnosti jak v bojové činnosti, tak v dopravě nákladů i osob.

V této souvislosti si dovolíme poněkud odbočit a stručně ocitovat hodnocení protivzdušné obrany a protiletadlové výzbroje válečného loďstva SSSR z pera významného sovětského vojenského historika A. V. Platonova:

Jakmile sovětské torpédové čluny po ukončení blokády Leningradu poprvé vypluly na volné moře, zničilo jich německé letectvo za několik týdnů přinejmenším stejný počet, jaký za celou dlouhou dobu blokády zlikvidovalo v přístavech. Přitom musíme mít na mysli již dříve předestřený fakt, že poté, co sovětské vrchní velení doslova zakázalo nasazovat na minování nebo ostřelování nepřátelského pobřeží větší hladinová plavidla kvůli vysokému riziku takových operací a jejich nevalným výsledkům, zbývaly minové operace jen na torpédové čluny, na ponorky, které byly ničeny i vlastními minovými poli a na letectvo, které nemělo často dost prostředků ani na důležité nasazení proti cílům na souši.

U Severního loďstva byla poněkud větší možnost volněji používat k ofenzivnímu kladení min ponorky. Proto ponorky tříd K a L uskutečnily úspěšné průniky do vod norského fjordu Varanger, ke Kirkenesu a Petsamu a do dalších míst na plavebních trasách německých lodí, kde položily aktivní minové přehradné zátarasy, bohužel nepříliš husté. Kotvené miny typu PLT, EP, plovoucí miny PLT-2 i další druhy min umístily sovětské ponorky do řady nevelkých, ale dobře situovaných minových nástrah, na nichž kromě poškození řady lodí skončilo neslavně svoji poslední plavbu devět nákladních lodí s cennou niklovou rudou, jeden německý torpédoborec a několik menších lodí včetně minolovek a minolovných člunů typu R-boot. Větší počet plavidel převážně civilních pak doznal značných poškození a tím dále ubíral opravárenskou kapacitu německých loděnic a také v okupovaných zemích i u německých vazalů.

Závěrečné hodnocení použití minové zbraně válečným námořnictvem SSSR za 2. světové války

Povšechná analýza minové činnosti sovětského válečného loďstva za 2. světové války umožňuje učinit řadu nezpochybnitelných závěrů; o některých jsme se zmínili v textu již dříve.

V první řadě se potvrdila důležitost optimálního, dokonale předem promyšleného taktického vedení minové války a závažnost toho, jak vyspělý minový materiál a v jakém počtu má loďstvo k dispozici už na počátku konfliktu a zda  s ním dokáže také obratně, efektivně a úsporně pracovat. Vyplýtvání značné části zásob minového materiálu hned na počátku války sovětským velením námořních sil na kontraproduktivní kladení zátarasů ohrožujících více vlastní lodě než nepřátelské je toho jasným důkazem.

Význam a účinek minových zátarasů v boji byl na sovětské straně značně snížen vlivem jejich slabé ochrany před vytralováním nepřítelem. Předválečná sovětská norma nařizovala položit ke kladenému počtu min nejméně 25 % protitralových ochranných zařízení, což se za války nikdy nepodařilo a nejvyšší dosažená úroveň se jen stěží přiblížila 18 procentům. Krytí pokládaných minových zátarasů aktivními operacemi lodí či letectva nebo postřelováním pobřežním dělostřelectvem proti vytralování nepřítelem se vyskytovalo první polovinu války spíše jen v tužbách odpovědných velitelů.

Velmi málo bylo včas dodáno a tudíž i použito min určených proti německým a finským plavidlům s malým ponorem, jejichž množství a činnost proti pozemním jednotkám nejen v pobřežním pásmu fronty, ale i na řekách a jezerech nabyly v průběhu konfliktu velkého rozsahu. Anténní miny, na které se velení válečného loďstva před vypuknutím války hodně spoléhalo nejen při protiponorkové ochraně svých základen, ale i ve formě pokládky aktivních minových přehrad na trasách nepřátelských ponorek, Sověti prakticky nekladli skoro vůbec - miny kromě několika málo desítek exemplářů nebyly nikde k dispozici. Ke kladení min v obranných minových polích a zátarasech byly podle obnovených a potvrzených zkušeností z carské doby nejvhodnější velké specializované hladinové lodě – minonosky, které byly schopny na palubě nést a v krátké době přesně položit svým dobře proškoleným a zkušeným personálem několik stovek min různých druhů. Tyto lodě však vyžadovaly pro svoji bezpečnou práci důkladnou ochranu leteckou i námořní, což jim ne vždy bylo možno v podmínkách dlouhodobé německé vzdušné nadvlády zabezpečit.

Práce s minovým materiálem je vždy spojena s nebezpečím i pro vlastní jednotky; prostřednictvím vlastních sovětských min při jejich kladení došly na nenadálý krutý konec své kariéry torpédoborec, minolovka, řada drobných vojenských plavidel a poškození doznal křižník, dva menší torpédoborce a hlídkový člun, nepočítaje v to řadu dalších, převážně kdysi civilních a poté pro vojenské účely zrekvírovaných plavidel různých typů. Dokonale secvičené lodní posádky vytrénované pro bezpečné kladení min nebyly vždy k dispozici.

Sověti položili za dobu Velké vlastenecké války celkem zhruba 40 000 námořních a říčních min všech druhů a přibližně 4 800 protitralovacích ochranných zařízení, z čehož do aktivních minových polí a zátarasů byla položena necelá čtvrtina z tohoto počtu. Minová pole a zátarasy byly pokládány ponorkami – 1 723 min, letecky – 2 427 min, hladinovými plavidly (hlavně torpédové čluny) - 35 920 min. Letadla mohla nést jen jednu nebo dvě miny a tak byla jejich činnost zaměřena hlavně na oblast aktivních minových opatření, kde přinášela největší prospěch za relativně malých ztrát oproti ryze bombardovacím akcím.

Na Baltu bylo položeno celkem 16 327 min, u Severního loďstva 2 161 min, na Černém moři 10 689 min a u Tichooceánského loďstva 10 893 min. Pro srovnání je možno uvést ověřené poválečné statistické údaje, že za celé období 2. světové války bylo všemi loďstvy, která se jí zúčastnila, položeno přibližně 675 000 min, na kterých bylo zničeno přibližně 4 000 vojenských i civilních plavidel všech druhů a okolo dvojnásobku jich bylo vážně poškozeno. Na jedno potopené plavidlo a dvě poškozená připadlo tedy přibližně 170 kusů položených min.

Při rozboru německé tralovací činnosti v Baltském moři lze dojít k závěru, že německému loďstvu nadělaly v počáteční fázi války sovětské miny řadu problémů. Nejen ztráty samé, ale i úsilí věnované spolehlivému odminování plavebních tras a vod přiléhajících k pobřeží, kde bojovaly německé a finské pozemní jednotky, se značně podepsaly na úrovni pomoci, kterou lodě mohly svými děly příbřežnímu křídlu bojujících pozemních vojsk poskytovat. To, že ve druhé fázi války počínaje létem roku 1942 se Němcům a Finům podařilo tralování uspokojivě vyřešit, lze připsat na účet masivnímu nasazení početných tralovacích flotil a také tomu, že kvůli rozsáhlým německým a finským minovým nástrahám, početným hlídkovým plavidlům a nadvládě Luftwaffe sovětské velké lodě ani ponorky již do Finského zálivu nemohly prakticky vůbec vyplouvat, a to ani s naléhavým úkolem doplnit prořídlá minová pole položená na počátku války anebo dokonce ve snaze položit nová, účinnější. Když se situace na pozemní frontě podél Baltu začala v průběhu jarních měsíců roku 1944 pomalu měnit, zcela se změnil i stav v minové válce.

Statistiky prověřené oběma stranami uvádějí, že průměrná účinnost sovětských námořních min byla 38 položených min na jedno zasažené, ne vždy však úplně zničené plavidlo protivníka a že za celou dobu takřka čtyř let bojů na sovětsko-německé frontě německá Kriegsmarine a s ní spolupracující finské, italské a rumunské námořní síly přišly o více než 200 plavidel všeho druhu včetně pomocných a dopravních o celkovém výtlaku zhruba 250 000 tun. Do součtu úspěchů své minové války může sovětské loďstvo zahrnout mimo jiné obrněnec pobřežní obrany, tři torpédoborce, dvě ponorky, čtyři minolovky, čtyři minonosná plavidla, sedm hlídkových plavidel a třináct mobilizovaných ozbrojených civilních plavidel nejrůznější velikosti a výtlaku.

Na jedné zkušenosti se shodují všichni, nejen sovětští odborníci v oboru minové války: nelze mít univerzální minový materiál pro použití za všech podmínek a ten vyrábět v obrovských sériích. Různé podmínky použití a cíle, proti kterým jsou miny určeny, determinují potřebu různých typů min a jejich odlišných roznětných systémů. Teprve dovedné využití a kombinování různého minového materiálu nese ten největší užitek na straně jedné a na druhé straně působí největší ztráty a újmu protivníkově schopnosti pokračovat ve vedení námořní války.

Přehled minového materiálu carského Ruska:

• M 1908 - Kotvená nárazová mina, velmi osvědčená a úspěšná, používána námořnictvem SSSR v různých úpravách a modifikacích až do šedesátých let. Celková hmotnost 575 kg, hmotnost výbušné náplně 115 kg. Pět tykadlových galvanických rozněcovačů typu Hertz. Největší kotevní hloubka 110 m.
• M 1909 - Kotvená nárazová mina s pěti galvanickými rozněcovači typu Hertz, relativně málo vyráběna.
• M 1912 - Kotvená nárazová mina, částečně upravená mina M 1909 s hydrostatickým systémem pro automatické nastavení hloubky. Celková hmotnost 600 kg, hmotnost výbušné náplně 100 kg, rozněcovače mechanické nárazové, maximální kotevní hloubka 130 m.
• Říční mina Rybka - Kotvená nárazová malá říční mina. Celková hmotnost 30 kg, hmotnost výbušné náplně do 12 kg. Nárazový odklopný rozněcovač se dvěma tykadly délky 40 cm ve tvaru T. Délka miny 1135 mm, průměr těla 306 mm, největší kotevní hloubka do 130 m.
• P-13: Plovoucí mina s elektrickým stabilizačním systémem pro udržování nastavené hloubky, schválena na konci roku 1913 do výroby, ale nezavedena. Jejímu zavedení zabránilo nucené omezení výrobního sortimentu arsenálů carského Ruska na počátku 1. světové války.
• PL-100: Ponorková mina kladená z torpédometů, kotvená, nárazová. Značně upravená mina vzor M 1912 s tělem menšího průměru pro použití na ponorkách. Hmotnost výbušné náplně 100 kg, celková hmotnost není známa. Mechanické nárazové rozněcovače. Největší kotevní hloubka 130 m. Vyrobeno pouze okolo 120 kusů.
• M 1916: Kotvená nárazová mina. Celková hmotnost 750 kg, hmotnost výbušné náplně 115 kg, mechanické nárazové rozněcovače. Největší kotevní hloubka 425 m. První ruská původní hlubokovodní mina.
• V roce 1941 bylo na počátku června k dispozici podle sovětských údajů celkem 12 205 kusů min M 1908, M 1912 a M 1916, k nim ještě 2 791 kusů min Rybka.

Přehled minového materiálu SSSR:

• M 1926 (M-26): Kotvená nárazová mina, celková hmotnost 960 kg, hmotnost výbušné náplně 250 kg, mechanické nárazové rozněcovače. Největší kotevní hloubka 130 m. Na počátku 2. světové války nejpočetnější mina SSSR, ve skladech jí bylo v červnu 1941 celkem 26 823 kusů. V prvním roce války jich bylo položeno celkem 16 794 kusů.
• MAB-1: Zavedena 1932, modifikace M 1912 kladená z letadel z výšky do 500 m. Celková hmotnost cca 650 kg, hmotnost výbušné náplně 100 kg, mechanické nárazové rozněcovače. Největší kotevní hloubka 130 m. Výroba několika set kusů ukončena v roce 1936.
• M 1908/39: Kotvená nárazová mina, upravená M 1908. Celková hmotnost 592 kg, hmotnost výbušné náplně 115 kg. Nárazové galvanické rozněcovače typu Hertz - pět kusů. Nejvyšší kotevní hloubka 120 m. Tato mina byla také používána VMF SSSR až do šedesátých let.
• MIRAB: Magnetická indukční mina, kladená letadly, dnová bezkontaktní. Celková hmotnost 280 kg, hmotnost výbušné náplně 64 kg. Maximální účinná hloubka kladení do 15 m. V červnu 1941 bylo ve skladech celkem 95 těchto min.
• R-1: Kotvená nárazová mina proudnicového tvaru těla pro použití na řekách a menších hloubkách. Celková hmotnost 275 kg, hmotnost výbušné náplně 40 kg. Největší kotevní hloubka 40 m.
• AMG-1: Letecky kladená kotvená nárazová mina. Upravený vzor M 1912. Celková hmotnost cca 660 kg, hmotnost výbušné náplně 250 kg. Povolená výška shozu do 200 m. Nejčastěji používaná sovětská letecká námořní mina z období 2. světové války. V červnu 1941 bylo pro celé loďstvo k dispozici celkem 502 letecky kladených min všech typů.
• Mina KB: Kotvená nárazová mina. Celková hmotnost 1065 kg, hmotnost výbušné náplně 230 kg. Největší kotevní hloubka 260 m. Považována za nejlepší námořní minu SSSR z dob 2. světové války. V červnu 1941 jich bylo k dispozici celkem 7 945 kusů.
• Mina AG: Zavedena roku 1940, kotvená nárazová, upravená mina KB jako anténní pro použití proti ponorkám. Celková hmotnost 1120 kg, hmotnost výbušné náplně 230 kg, původně měděné nebo bronzové anténní vodiče k rozněcovačům a pět galvanických tykadlových rozněcovačů typu Hertz. Nejvyšší kotevní hloubka 480 m. Využívána v modifikacích s jedním či dvěma anténními rozněcovači nebo dokonce bez nich.
• Mina PLT: Ponorková, kladená z torpédometů, kotvená nárazová. Celková hmotnost 820 kg, hmotnost výbušné náplně 240 kg. Mechanické nárazové rozněcovače. Nejvyšší kotvená hloubka 130 m. V červnu 1941 bylo ve skladech celkem 2849 min tohoto typu.
• Mina EP: Ponorková, určená ke kladení ponorkami typu K. Kotvená nárazová galvanická mina celkové hmotnosti 1050 kg, hmotnost výbušné náplně 300 kg. Pět tykadlových galvanických rozněcovačů typu Hertz. Nejvyšší kotvená hloubka 160 m. V červnu 1941 bylo k dispozici celkem 16 kusů těchto min.
• Britská A Mk IV: Magnetická bezkontaktní zakoupená ve Velké Británii v červenci 1941. Celková hmotnost 671 kg, hmotnost výbušné náplně 330 kg.
• Britská A Mk V: Magnetická bezkontaktní zakoupená ve Velké Británii v červenci 1941. Celková hmotnost 455 kg, hmotnost výbušné náplně 280 kg.
• Mina PLT-2: Ponorková mina s pneumatickým stabilizátorem hloubky vzplutí. Mina udržovala nastavenou hloubku vzplutí po dobu až 10 dnů. Celková hmotnost 765 kg, hmotnost výbušné náplně 300 kg. Galvanické nárazové rozněcovače typu Hertz. Ponorka ji mohla nastavit a klást do jakékoliv hloubky vzplutí.
• Mina PLT-3: Ponorková mina pro torpédomety ráže 533 mm na běžných ponorkách. Tato mina z roku 1942 byla značně nespolehlivá, proto byla vyrobena v malém množství a použita jen zřídka. Po válce byla tato mina značně přepracována a poté vyráběna v sériích.
• Miny AMD-1-500 a AMD-1-1000: Magneticko-indukční dnová mina vyvinutá roku 1942, od jara roku 1943 kladena z lodí i letadel. Celková hmotnost min byla 500/1000 kg, hmotnost výbušné náplně 300/700 kg. Největší povolené rozmezí hloubky kladení 6 - 30 m.
• Mina JaM: Tato mina přijatá do výzbroje koncem roku 1943 byla vyvinuta jako náhrada za zastaralé miny Rybka a R-1. Charakterizovat ji lze jako malou kotvenou nárazovou minu pro mělkovodní nasazení. Měla nárazový galvanický roznět typu Hertz a hmotnost výbušné nálože 20 kg. Kladena mohla být až do hloubky 50 m. Bylo možné ji na malých hloubkách použít také jako dnovou minu nárazového typu. Nebyla však příliš rozšířena v bojovém nasazení, před její početnější produkcí byla dávána zřejmě z úsporných důvodů přednost spotřebování starých Rybek a R-1.
• Mina PLT-G: Upravená mina typu PLT pro použití ve větších hloubkách. Celková hmotnost 820 kg, hmotnost výbušné náplně 240 kg. Největší kotevní hloubka 350 m.
• Mina EP-G: Upravená mina typu EP pro použití ve větších hloubkách. Celková hmotnost 1050 kg, hmotnost výbušné náplně 260 kg, pět galvanických nárazových rozněcovačů typu Hertz. Největší kotevní hloubka 350 m.
• Mina AGSB: Kotvená nárazová anténní mina - upravený typ AG - pro použití proti ponorkám. Celková hmotnost 1120 kg, hmotnost výbušné náplně 230kg. Používala ocelové antény a pět galvanických nárazových rozněcovačů typu Hertz. Největší kotevní hloubka 500 m.
• Mina AMD-2-500 (KMD-2-500) a AMD-2-1000: Magneticko-indukční/akustická kombinovaná dnová mina z roku 1944 a 1945, kladená z letadel a lodí. Celková hmotnost 500/1000 kg, hmotnost výbušné náplně 300/700 kg. Pokud byla mina typu MD-2-500 kladena z lodí, nesla obvykle označení typu KMD-2-500 (místo A - авиационная označena písmenem K - Корабельная). Miny mohly být kladeny do hloubek mezi 6 - 50 m.

Výroba některých typů min v průběhu Velké vlastenecké války

Fotografie a ilustrace použité v článku pocházejí výhradně z veřejně dostupných zdrojů (Wikipedia, Wikimedia) nebo z níže uvedených zdrojů.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Prameny:

• Platonov, A.V., Apreljev, S.V., Siňajev, D.N.:Sovětskije vojennyje korabli 1941 - 1945, Tom IV. - Vooruženie, Almanach "Citaděl", Sankt Petěrburg 1997
• Jane´s Fighting Ships, 1937, 1942, London
• Campbell, J.: Naval Weapons of World War Two, Annapolis, Naval Institute Press, 2002
• Weyer´s Taschenbuch der Kriegsflotten, 1936, 1940, 1941/42, J.F. Lehmann´s Verlag, München/Berlin
• http://www.navweaps.com
• Morozov, M.E.: Morskaja torpedonosnaja aviacija, Tom I a Tom II, Galeja Print, Sankt Petěrburg, 2007
• Hansen, W.G., Admiral z.D.: Nauticus, Jahrbuch 1940, 1941, 1942, 1943, Verlag E.S. Mittler und Dohn, Berlin