Protiminová výzbroj SSSR do roku 1945

Autor: Krojc | Datum: 4. 5. 2016
Námořní, říční a konec konců často i jiné miny mívají pro zvýšení účinnosti speciální ochranu, která je brání proti pokusům je zneškodnit. Postupy a technické vynálezy, kterým je do vínku vložen úkol miny likvidovat i za takto ztížených podmínek, jsou velmi důležitou součástí ozbrojených sil každé mocnosti. Jak se s řešením těchto závažných problémů vyrovnávali námořní specialisté, velitelské kádry a technická inteligence v SSSR v období od jeho vzniku až do konce 2. světové války?

Minolovná plavidla

Minolovné plavidlo – minolovný člun, minolovka, v ruštině Тральщик - tralščik – je určeno pro vyhledávání a ničení námořních a říčních min a doprovod lodí při plavbě skrze minové zátarasy. Jeho doplňkovými úkoly jsou doprovod konvojů a jejich ochrana před útoky z moře i ze vzduchu, ostřelování pobřeží, vysazování desantů, evakuace vojsk a příležitostná přeprava zásob a materiálů, občas také kladení min. V námořnictvu SSSR se podle jejich prostorů nasazení a druhu práce dělila na oceánské nebo též plnomořské, základnové, rejdové a říční. K ničení min minolovná plavidla používají několik druhů tralů.

Kontaktní traly jsou nejjednodušší, obvykle jsou to pevná lana s řezacími nástroji připevněná jedním koncem na plovák nebo zařízení k udržování ponoru a slouží k oddělení miny od kotevního lana nebo k jejímu vylovení. Miny se po vzplutí na hladinu nebo vylovení likvidují buď střelbou z bezpečné vzdálenosti nebo přiložením výbušné nálože a jejím odpálením na dálku.

Akustické traly se používají k vyvolání exploze min s akustickými roznětnými systémy. S pomocí generátoru zvukových vln je imitováno proplouvání lodí, na něž miny reagují.

Elektromagnetické traly stejně jako akustické vyvolávají výbuch miny imitováním fyzikálních jevů – změn magnetického pole vyvolaných proplouváním plavidla.

Minolovná plavidla bývají vybavena zařízeními, která minimalizují jejich vlastní magnetické a akustické projevy, aby tak nedošlo k nežádoucí explozi miny u jeho boků nebo pode dnem. Ze stejného důvodu byla určitá část menších minolovných plavidel kvůli slabé magnetické signatuře stavěna s trupy, částí nástaveb a palubami ze dřeva.

Carské Rusko poprvé použilo v bojovém nasazení minolovky v rusko-japonské válce hned na jejím počátku v roce 1904, kdy byly z vod přístavu a z rejdy Port Arturu odstraňovány miny tajně nakladené Japonci ještě před vypuknutím konfliktu.

Po každé válce, tedy po 1. světové válce i po občanské válce na území bývalé carské říše, zbývá vždy velké množství nakladených min, které je potřeba kvůli bezpečné plavbě odstranit. Proto i stařičké předválečné minolovky různých typů, technického stavu, výbavy a provenience dlouhá léta do úmoru pracovaly na čištění řek, moří a přístavů od min, které tam za dobu konfliktů celé roky různí nepřátelé Ruska kladli. Je samozřejmé, že ve dvacátých letech už byly tyto „bábušky“ dávno na odpis a také postupně odcházely do šrotu. Místo nich nastupovaly lodě modernější, dokonalejší a hlavně lépe vybavené.

V SSSR byly jako náhrada vysloužilých „staruch“ kromě malých minolovných plavidel typu KTŠč nebo MO vyprojektovány a stavěny minolovky třídy BTŠč (БТЩ) Projekt 3, klasifikované jako rychlé nebo základnové a pokračovaly vývojovou řadou BTŠč Projekt 53, Projekt 58 a tzv. oceánské nebo též plnomořské minolovky Projekt 59. Za 2. světové války byly také používány rychlé minolovky třídy EMTŠč (ЭМТЩ), které měly ve své výzbroji britské traly typu LL. 


Minolovka POLJUCHIN typ Projekt 59 z roku 1942 při pomalé plavbě

Minolovka třídy ŠČIT T-14 na novorossijské základně roku 1942, původní značení měla T-404

Minolovka EMTŠč-40 třídy FUGAS. V levé dolní části snímku jsou vidět plováky britského tralu typ LL svisle uložené pro úsporu místa na palubě.

Minolovky Černomořského loďstva zakotvené roku 1941 v Sevastopolu, ležící na ještě poklidné mírové hladině. Blíže u břehu je vyvázána základnová minolovka T-407

Kontaktní traly

Po ukončení 1. světové války mělo vojenské námořnictvo – tehdy VMS – (Военно-морские силы РККА– BMC РККА) několik typů tralů, určených k boji s kotevními minami. Byly to námořní tral typu Šulc, deskový tral, člunový tral, drakový tral, paravanový a příďový tral. V roce 1920 byl A. Balymovem předložen návrh na výrobu tralu hlavně pro říční toky, který chyběl i kvůli manipulaci se staršími říčními minami typu Rybka. Byl to ve své podstatě vylehčený tral typu Šulc, který mohly používat malé lodě a čluny převážně na řekách, mělkčinách a úzkých plavebních trasách klikatého charakteru. Vzápětí nato A. S. Archangelskij zkonstruoval říční jednostranný podřezávací tral, který obdržel název „Tral-A-1“. Jako odvádějící část tralu byl použit podřezávací přístroj již užívaného typu člunového tralu. Své uplatnění našly tyto typy hlavně na ruských veletocích zaneřáděných po občanské válce spoustou minového materiálu nejrůznějšího původu.

V roce 1924 byl zkonstruován dnový vlečný tral na principu příďového vlečného tralu, který na tralovacím laně vlekl několik zavěšených svazků řetězů podél dna tralované trasy. Ty svou hmotností ležící na dně odlehčovaly nebo zatěžovaly ocelové tralovací lano s plováky. Tím byla udržována stále stejná hloubka vlečení tralu ode dna. Tralující část lana měla délku od dvou do padesáti metrů. Jeho zkonstruování bylo vyvoláno potřebou odstranit značné množství protiponorkových min nakladených v malé vzdálenosti ode dna. Tento tral byl přijat do výzbroje v následujícím roce, avšak během války s Finskem na Baltu v rocích 1939 a 1940 se při bojovém tralování záhy ukázalo, že na tamním kamenitém dně je bohužel velmi nespolehlivý a často se při vlečení poškozoval bez toho, aby miny zneškodnil.

Paravan se ve válce osvědčil

V rocích 1924 a 1925 byl rozpracován domácí typ ochranného paravanu, který po zavedení do loďstva umožnil pro přímou ochranu před minami vybavit paravany jednotlivá plavidla VMS. Byly použity tři modifikace paravanu: A-1 pro bitevní lodě, K-1 pro křižníky a torpédoborce a varianta T-1 pro pomalejší bojová plavidla a dopravní lodě.

Úkolem paravanu jako ochrany jednotlivých lodí je odvedení vytralované miny do bezpečné vzdálenosti, pohybující se v rozmezí 30 – 35 metrů od boku chráněného plavidla a odříznutí kotevního lana miny. Zásadním nedostatkem paravanu je skutečnost, že relativně spolehlivě funguje v rozmezí rychlosti plavby mezi 14 až 18 uzly. Při menších rychlostech nefungovaly paravany s dostatečnou účinností – jejich tahy lan nebyly stabilní, lana nedokázala odvléci kotevní lano miny k řezacímu zařízení, lano se zachytilo na paravanu, načež se proudem vody mina dostala k boku chráněného plavidla s následující nevyhnutelnou explozí po nárazu. Pokud rychlost paravanem chráněného plavidla stoupla nad 18 uzlů, miny nebyly odváděny, ale lano paravanu bylo často přerváno kotevním lanem miny, která pak vzplula za něj přímo k boku plujícího plavidla. Následek byl pak stejně tragický jako v předchozím případě.

Pokud se u kotvených min nepoužívalo protitralovací zařízení (chránič min), pak paravany při dodržení zásad jejich používání bezpečně lodě ochránily. Minová výzbroj v celém světě se však postupně zdokonalovala a miny byly doplněny kotevními řetězy, které nedovolily doposud používaným řezacím zařízením minu od kotevních lan oddělit, miny byly doplňovány vlnitými ochrannými trubkami (vrapovkami) z pružné oceli chránícími značnou část kotevního lana či výbušnými protitralovacími systémy ochrany min. Podobnými způsoby se čím dál dokonaleji dařilo miny před vytralováním ochránit.

Jako protiopatření byly původní paravany na lodích VMF SSSR (po roce 1936 nový název Vojenno-morskoj flot SSSR – Военно-морской флот CCCP) od roku 1940 doplněny zprvu kovovými, později textolitovými (obdoba pertinaxu – pozn. aut.) trubkami typu KPŠ (КПШ), což umožnilo zvýšit rychlost lodě při použití paravanu a zachování plné ochrany až na 20 uzlů, aniž by byl předtím kotevní řetěz či lano miny od ní odděleny s pomocí řezáků. Současně tato úprava poskytovala částečnou ochranu i proti anténním minám.

Při plavbě zaminovaným úsekem docházelo při výbuchu odřezaných min k častému poškození původního paravanu, proto konstruktéři navrhli doplnit ochrannou část paravanu odklánějící miny mimo loď speciálním řezákem stejným způsobem, jak byl používán v tralu typu Paravan (nezaměňovat s ochranným paravanem na přídi, který chránil tu kterou loď od nárazu na minu). Tento řezák dokázal i při nižší rychlosti plavby (10 – 12 uzlů) minu odříznout a následný výbuch miny vybavené protitralovacím ochranným zařízením nedokázal ochranný paravan vyřadit z činnosti.

V rocích 1925 až 1926 byly zkonstruovány ochranné paravany pro hlídkové čluny, které byly vybaveny navijáky paravanových ochranných lan.

Vývoj tralů pokračuje

V roce 1931 byly poprvé nasazeny nové vysoce účinné mechanické řezáky pro drakový tral, které zaměnily u dosavadních typů používané demaskující, relativně slabé a nepříliš spolehlivé výbušné nálože. Rok 1938 přinesl všeobecné důkladné prověrky všech typů používaných tralů, které byly do té doby zavedeny ve válečném loďstvu SSSR. Aby byly odstraněny prověrkami zjištěné nedostatky, došlo k celé řadě vylepšení bojových vlastností používaných zařízení a traly se staly spolehlivějšími.

Konstrukční kancelář CKB-36 v roce 1939 zmodernizovala dosavadní odlehčené provedení tralu typu Šulc. Toto nové provedení doznalo tolika změn, že tral byl zaveden do výzbroje pod jiným označením – OTŠ-I (OTШ-1) a byl určen pro nasazení na moři a hlubokých řekách. Původní starší varianta tralu s jistými vylepšeními dostala pro odlišení typové označení OTŠ-II (OTШ-2) a dále sloužila při tralování na mělčích řekách.

Rok 1941 byl zmodernizován také štítový tral, který se nově skládal z prvků paravanového tralu s depresory – plováky, které svým hydrodynamickým tahem lan při tralování udržovaly nastavenou hloubku tralování namísto dosavadních řídících desek - štítů. Nový tral dostal označení MŠT-2 (MШТ-2).


Člun typu MO-4 na kresbě. Vojenské čluny tohoto typu byly natolik univerzální, že je bylo možno využívat jako hlídkové, minolovné, protiponorkové, na svých palubách převážely i výsadky a zásoby všeho druhu a miny také někdy samy kladly. Nasazovány byly i na řekách a velkých jezerech, daly se převážet po železnici na plošinových vagonech.

V období let 1939 - 1940 byly vyvinuty další nové typy tralů: tral pro kamenité dno TKG (TКГ), člunový paravanový tral KPT (KПТ) a síťové traly ST a PST (CT a ПСТ). Mimo tyto typy byly do výzbroje lodí zavedeny i nové typy paravanu – hlubokovodní GPT-1 (ГПТ-1), vysokorychlostní paravan vybavený speciálně tvarovanými kryty na tralovacích prvcích a paravan pro ochranu pomalých plavidel typu TOK-1, který dostal nově tvarované víceplošné tažné odkláněcí plošky tralovacích lan, vyvíjející silnější tah i při menších rychlostech plavby.

Technika odminování v SSSR nedrží krok s vývojem min

Zásadní nedostatek všch typů sovětských tralů až do té doby používaných však přes veškeré modernizace přetrval – traly dokázaly zneškodňovat pouze obyčejné kotvené typy min a to navíc pouze za denního světla. Žádný ze zavedených tralů také neumožnil běžnou plavbu lodí za tralujícími plavidly, protože rychlost vlečení dnového tralu a tralu typu Šulc nesměla převyšovat 6 uzlů a podřezávací traly (deskový, člunový, paravanový) vytvářely riziko vzplutí odříznuté miny přímo do plavební dráhy následujících lodí, které měly omezené možnosti provedení včasného úhybného manévru.


Univerzálně používaný člun typu MO-4 Morskoj Ochotnik. Na zádi jsou shozy protiponorkových pum, které byly využívány i pro kladení min.

Hloubka tralování tehdejších tralů neumožňovala vytralovat protiponorkové miny ponořené ve větší hloubce. Pomalejší plavidla - dělové čluny, minolovné čluny atp. - nebyly v dostatečné míře vybaveny ochrannými prvky. Loďstvo rovněž zcela postrádalo tral vícekráte použitelný, který by byl schopen tralovat miny vybavené chráničem min – protitralem a kotevními řetězy. Existující člunový tral s jednou výbušnou náloží typu PKT-2 (ПКТ-2) byl schopen pouze jedné jediné akce.

Válka nutí k rychlému vývoji

Válka, která vypukla v roce 1941, přerušila řadu konstrukčních a výzkumných prací na nových účinnějších typech tralovacích zařízení. Například tral TKG (TKГ) se nacházel teprve ve stadiu odstraňování zjištěných konstrukčních nedostatků z vojskových zkoušek prototypů. Hladinový síťový tral RST (PCT), i když byl v té době doveden do použitelné podoby a odzkoušen na moři, neprošel bojovými plavbami ani státními přejímacími zkouškami a nebyl tudíž ani přijat do výzbroje. K tomu došlo až v roce 1944!

Roku 1941 bylo zaznamenáno 25 případů zachycení min paravanem, z toho 20 min explodovalo, po explozích se potopilo 8 lodí, 12 jich bylo v různém stupni poškozeno. Zcela nutné proto bylo vypracování nových systémů protiminové ochrany pro rychlá i pro pomalá plavidla. První souprava spěšně vyvinutého nového chránicího paravanu pro rychlá plavidla byla zkoušena na torpédoborci STOROŽEVOJ. Tyto testy byly bohužel ukončeny předčasně - najetím torpédoborce na minu a jeho potopením i s částí posádky a několika členy státní přejímací komise…

Na počátku války v roce 1941 byl do výzbroje VMF přijat ochranný paravan typu KPT (KПT) určený pro menší pomalé čluny, který byl používán při bojových operacích na člunech při rychlosti do 9 uzlů. Tento paravan procházel přejímacími zkouškami a zkušebním nasazením za bojových podmínek při tralování min v roce 1940 na Baltu. Tralovány byly miny, které na Baltu zbyly po válce s Finy v předchozím roce a v roce 1940. Po zavedení mechanického oscilátoru roku 1942, které zvýšilo operační rychlost při zachování účinnosti, byl tento paravan používán hlavně na hlídkových člunech typu MO – Morskoj ochotnik – při rychlostech do 12 uzlů.

Ochranný paravan pro větší pomalé lodě typu TOK-1 byl do výzbroje plavidel VMF přijat dne 15. července 1941, a to bez provedení státních přejímacích zkoušek. Bylo jím vybaveno několik nákladních lodí a velkých rybářských traulerů v Severním loďstvu. Tento typ paravanové ochrany zabezpečoval spolehlivé odvedení min od boků plavidla při rychlosti plavby v rozmezí 6 – 12 uzlů. Na paravanu už byla použita odkláněcí mřížová česla s několika nosnými plochami – polyplany, které se rozšířily do loďstev v celém světě jako odkláněcí a zanořovací prvky tralů a jiných tažených podhladinových prostředků.


Zde člun typu MO využívaný jako hlídkové plavidlo třídy SKA - hlídkový člun (СТОРОЖЕВОЙ КАТЕР). Snímek zobrazuje hlídkový člun SKA-062 při bojové hlídce v Kerčském průlivu. S taktickým číslem СКА-088 dne 17. března 1943 najel člun tohoto typu ve 2130 na přístupech k mysu Myschako na dnovou bezkontaktní minu a potopil se i s celou posádkou.

Hlubokovodní paravanový tral typu GPT-1 (ГПТ-1) byl přijat do výzbroje válečného loďstva SSSR roku 1942 a byl určen pro boj s anténními minami kladenými do velkých hloubek. Paravan tohoto tralu se lišil od běžného paravanového tralu K-1 konstrukcí zanořovacího aparátu – místo pružinového systému byl použit pneumatický tlakový regulátor u zařízení pro vyvíjení tlaku při zanořování.

V roce 1942 byl do výzbroje VMF přijat první sovětský použitelný tral pro práci ve dne i v noci označený jako typ NT (HT). Jako způsob jeho pracovní činnosti bylo zvoleno přímé ničení kotvených min, což by umožnilo relativně velmi bezpečnou plavbu jiných lodí za tralujícím plavidlem za snížené viditelnosti a v nočním období. Tral NT se v základě skládal z prvků paravanového tralu, což zjednodušovalo jeho výrobu. Ale zdaleka ne vždycky se mu podařilo zajistit narušení těla či lana tralované miny. V řadě případů docházelo k nežádoucímu uvíznutí kotevního lana miny v tralu a ta pak byla vlečena za kotevní lano nebezpečně blízko tralujícího plavidla, navíc při rychlostech plavby mezi 12 – 14 uzly se mina občas probila tralem a vzplula na hladinu za tralující lodí. To vytvářelo pro ostatní plavidla plující v jeho kýlové stopě velké nebezpečí. V rocích 1941 až 1943 se do výzbroje loďstva dostával drakový tral typu ZTU (ЗТУ) ničící miny, který se zdál být jedním z typů vhodným k tralování před doprovázejícími loďmi. Ale ani ZTU ani NT se do bojového nasazení za války nedostaly, protože k překvapení sovětských odborníků nepřítel od samého počátku nasadil do minových polí a zátarasů protitralovací ochranná zařízení - kotevní řetězy a řezáky tralovacích lan. Po tomto zjištění byl vývoj směrován jinam.


Malý minolovný člun třídy KTŠč - Katěrnyj Tralščik. Tento typ byl snadno vyrobitelný a v příbřežních vodách odvedl za 2. světové války při tralování i pokládce min velký kus práce. Díky dobrým nautickým vlastnostem se hodil i ke konvojové a hlídkové službě na plnomořských trasách.

Již zmiňovaná konstrukční kancelář CKB-56 rozpracovala v letech 1942 – 1943 traly systému MT – Morskoj tral, které prošly roku 1943 státními přejímacími zkouškami na Tichém oceánu, daleko od námořních bojů na Baltu nebo Černém moři a v obdobných obtížných meteorologických podmínkách, jaké panují v oblasti působnosti Severního loďstva. Dva typy tralů MT, konkrétně námořní těžký tral MT-I a námořní tral MT-II, byly následně zařazeny do výzbroje. Ve stejné době byl zkonstruován také malý podřezávací tral pro čluny, který byl roku 1943 rovněž zařazen do výzbroje VMF pod označením MPT-1 (MПТ-1 - Malyj podsekajuščij tral). Tento tral vyprojektovali konstruktéři jako jednostranný; při praktickém nasazení se ukázalo, že jej lze úspěšně nasadit i jako dvoustranný, záviselo to pouze na výkonu pohonné jednotky vlekoucího plavidla. V roce 1944 tento dvoustranný tral označili typovým jménem MT-III. 

Potřeba unifikace

V souvislosti s přijetím nových tralů typu MT do výzbroje VMF v roce 1944 byla provedena unifikace tralů, v jejímž důsledku byly mj. i pro zastaralost koncepce či nespolehlivost z výzbroje válečného loďstva SSSR vyřazeny následující typy tralů: námořní tral typu Šulc, drakový tral, člunový paravanový tral, „noční“ tral NT (HT) a hlubokovodní paravanový tral ZTU. Současně byly konstrukčně dopracovány v průběhu roků 1944 a 1945 a také přijaty do výzbroje nové hloubkovodní traly MT-2G a MT-3G (MT-2Г, МТ-3Г). Dále byly úspěšnými státními přejímacími zkouškami ukončeny práce na řetězovém chrániči lodí typu COK-1 (ЦОК-1) pro malé minolovky. Jeho výraznou odlišností byla nepřítomnost jakýchkoliv odkláněcích zařízení typu paravanu nebo mřížových česel, protože samotná tralovací část tvořila řetěz skládající se ze svazků s lopatkami – kluzáky, takže současně sloužila jako odkláněcí systém i jako tral. Tento tral byl přijat do výzbroje roku 1945 pro minolovky projektu 253-L. 

Tralování kontaktních min po konci války

V poválečném období si velmi rozsáhlé tralovací práce vynutily prozkoumání možnosti úpravy tralů MT-I a MT-II pro práci ve větších hloubkách, protože hloubkovodní traly MT-2G a MT-3G byly nedostatkové a úprava by nečinila vzhledem k obdobné konstrukci a již zavedené výrobě žádné velké potíže. V dalších dvou letech po ukončení války tak byly traly MT-I a MT-II upraveny, takže mohly bezpečně tralovat až do hloubky 100 metrů. To pomohlo řešit palčivý problém vytralování anténních min a protiponorkových min s řetězovými kotevními zařízeními, položených ve větších hloubkách. Jejich kotevní lana pak byla přeřezávána řezáky tralů hluboko pod minami, pod kotevními řetězy i pod spodními díly anténních rozněcovačů.

Bezkontaktní traly

Vývoj prostředků boje s bezkontaktními minami začal výzkumem již v období po občanské válce a během bojů s interventy. V roce 1919 nakladly lodě Royal Navy na Severní Dvině magnetické miny. To donutilo mladičké kádry VMS revolučního Ruska nalézt metody a způsoby boje s touto novou zbraní, pro carské námořnictvo zcela neznámou. Na počátku odminovacích a průzkumných prací používali specialisté na minovou válku dřevěné šalupy, ze kterých potápěči prohledávali dno řeky. Tak se jim podařilo nalézt, vyzvednout, rozebrat a prozkoumat několik těchto bezkontaktních min. Kromě toho byl v roce 1919 používán pro tralování magnetických min experimentální přehrazovací elektromagnetický tral V. J. Pavlinova, který se skládal ze smyčky kabelu, napájené z akumulátorů uložených na břehu. Tento tral lze považovat za první, který byl zkonstruován v Rusku jako prostředek boje s bezkontaktními minami.

V roce 1928 byl zkonstruován další, velmi jednoduchý elektromagnetický tral, v rocích 1928 a 1929 byl zkonstruován elektromagnetický přehrazovací tral. V NIMTI se v letech 1932 – 1935 prováděly výzkumné a vývojové práce na elektromagnetickém tralu navrženém opět Pavlinovem a umístěném na palubě dělového člunu VĚRNYJ. Prakticky byla tato loď, vybavená tralem V. J. Pavlinova, jistým druhem prorážeče minového zátarasu z bezkontaktních elektromagnetických min, jak dále vyplyne. Provedení úplného rozsahu naplánovaných prací na palubě lodi VĚRNYJ se totiž nepodařilo uskutečnit, protože k němu bylo zapotřebí daleko větších výkonů pro napájení celého systému, než mohl obstarožní dělový člun vůbec poskytnout. Tral tak dodával jen slabé magnetické pole, v důsledku čehož tralem aktivované magnetické a indukční miny explodovaly v nebezpečné blízkosti trupu zkušebního plavidla. Hrozilo poškození trupu nebo potopení lodě a proto byly zkoušky přerušeny.

V roce 1934 se v konstrukční kanceláři objevil něčí návrh použít ke tralování bezkontaktních min velký solenoid s jádrem, který by bylo možno táhnout za lodí jako vlečený tral. V praxi to vypadalo tak, že na plovák vyrobený ze spojených klád bylo uloženo několik elektromagnetických cívek. Průběhem dlouhotrvajících zkoušek se celé zařízení postupně měnilo k nepoznání a v roce 1937 jej v konečné úpravě přijala státní komise do výzbroje lodí VMF jak říční elektromagnetický tral typ REMT (PЭMT).

První úspěšné pokusy vedou k vývoji dalších vlastních bezkontaktních tralů

Těsně před vypuknutím války dne 21. května 1941 byla do výzbroje VMF přijata značně zdokonalená varianta – říční elektromagnetický tral REMT-1, který s pomocí dvou skupin silných elektromagnetů umožnil tralování indukčních i magnetických min ležících v hloubce až 10 metrů. Tento typ tralu měl k řízení toku elektrického proudu v magnetech systém automatického ovládání, který umožňoval současnou práci obou skupin elektromagnetů nebo jejich oddělené zapojení.

Ještě roku 1941 vypracovali v NIMTI dále zdokonalenou konstrukci bezkontaktního tralu pod označením KEMT. Tato varianta po dalších úpravách prošla úspěšně státní přejímkou a byla zařazena do výzbroje pod označením KEMT-2. Tato varianta byla určena speciálně pro malé minolovné čluny typu KTŠč (КТЩ), které pro napájení tralu disponovaly pouze malým elektrickým výkonem. Tyto minolovky táhly dva traly přehrazovacího typu, do jejichž vinutí byly posílány impulzy v trvání 3-5 sekund a byly umístěny přibližně 200 metrů za vlečným člunem.

Na počátku války navrhl NIMTI konstrukci párového smyčkového elektromagnetického tralu. Pozdější konstrukce tohoto smyčkového tralu byly s jistými změnami používány na lodích s dřevěnými trupy, na kterých byly k napájení tralu namontovány dieselgenerátory o výkonu 30 kW.

Nejen traly, ale také odmagnetizování plavidel

V téže době, kdy jedna skupina konstruktérů pracovala s vysokým nasazením na tolik potřebném elektromagnetickém tralu, se jejich kolegové z ústavu LFTI zabývali pracemi na zdokonalení metody měření elektromagnetické signatury jednotlivých plavidel a vypracování metody jejich odmagnetizování – tzv. degaussingu. Výsledkem práce druhé skupiny výzkumníků a techniků byl praktický posun ve výzkumu – jim přidělený pokusný (dříve hlídkový) člun DOZORNYJ byl vybaven demagnetizační smyčkou a úspěšně odmagnetizován.

Odmagnetizování nebylo trvalé, každé plavidlo se muselo po určité době znovu podrobit měření magnetické signatury a následnému degaussingu. Za tím účelem byl o něco později vypracován přesný technologický postup, který zaručoval, že plavidlo podrobené tomuto odmagnetizačnímu rituálu bude mít svou magnetickou signaturu v mezích stanovených pro bezpečnou plavbu ve vodách zamořených magnetickými a indukčními minami.

Degaussing se v principu mohl stát trvalým opatřením, pokud by na daném plavidle byly nainstalovány demagnetizační smyčky. Tyto kabely obvykle ležely na okrajích paluby a byly napájeny elektrickým proudem takové intenzity a napětí, aby vyrušily magnetické pole plavidla. Zařízení, které bylo dosti často využíváno ve vojenských námořnictvech západních mocností, však bohužel vyžadovalo velmi kvalitní řídící a měřicí aparatury, nezbytné bylo jeho průběžné časté seřizování, občasné kontrolní proměřování magnetické signatury lodě zvenčí a bylo náročné na měděné silné kabely, jichž měla za války všechna námořnictva neustálý nedostatek. Také proto se v SSSR tento ochranný systém příliš nepoužíval. V praxi byl vyhrazen některým zvláště cenným jednotkám a specializovaným minolovným plavidlům.

V jednoduchosti je síla a improvizace pomáhá

Ve válečném roce 1941 v Kronštadtu vyrobili a v bojovém tralování odzkoušeli ChMT (XMT) – vlečný tzv. „ocasový“ (v originále chvostovoj) magnetický tral, který byl rok poté zaveden do výzbroje. V následujících letech se dočkal širokého uplatnění a byl velmi často úspěšně používán. Základními prvky tohoto tralu byly „ocasy“ - smykadla spletená z ocelových lan a silně zmagnetizovaná. Smykadla se připojovala na lanové smyčky dvojitého tralu. Před každým sestavením tralu do bojové polohy bylo třeba smykadla znovu silně zmagnetizovat. Přesto magnetické miny s prahovou aktivační citlivostí rozněcovače 40 milioerstedů reagovaly výbuchem pouze na průchod smykadel ve vzdálenosti nepřevyšující 1,5 – 2 metry od miny.

V roce 1941 zkonstruovali a vyrobili v Černomořském loďstvu bárkový elektromagnetický tral, který také použili v bojovém tralování. Skládal se z běžné vlečené bárky bez vlastního pohonu s vinutím okolo trupu, které bylo napájeno z dieselgenerátoru stejnosměrného proudu o výkonu 35 – 65 kW umístěného na člunu plujícím za bárkou. Při tralování byla bárka tažena na vlečném laně o délce dvou set metrů a magnetické miny vybuchovaly pod vlivem magnetického pole tralující bárky v jejím příďovém sektoru a bočních sektorech ve vzdálenosti do 60 metrů od ní a na hloubkách až 50 metrů.

Zásadními nedostatky tohoto improvizovaného bárkového tralu byla jeho těžkopádnost, malá rychlost tralovací plavby a nezbytnost mít při něm také po ruce velké množství elektrického kabelu spolu se silnými generátory stejnosměrného proudu. Později, v roce 1942, zpočátku v deltě Volhy, na Kaspickém moři a posléze na Baltu se začaly za tímtéž účelem používat k prorážení minových zátarasů z bezkontaktních magnetických min tralovací „sebevražedné“ bárky bez trupového vinutí se silně zmagnetizovanými trupy, mnohdy s určitým nákladem ocelového šrotu, které zabezpečovaly iniciaci rozněcovačů magnetických min na hloubkách do 25 metrů. Kvůli zvětšení plavbyschopnosti a jejímu zachování po poškození lodního trupu účinky explozí byly tyto bárky vybaveny dodatečně vestavěnými vodotěsnými přepážkami, rozdělujícími trup na velké množství samostatných oddílů. Použití těchto tralovacích bárek spolu s akustickými traly umožňovalo likvidovat miny s kombinovaným magneticko-akustickým roznětným systémem. V prvních letech války tento primitivní bárkový elektromagnetický tral co do počtu vytralovaných magnetických min zaujímal mezi jinými konstrukcemi bezpečně první místo.

Začátky byly těžké

Pro úplnost obrazu o tehdejší situaci je zapotřebí představit alespoň stručně také další dvě varianty exotických konstrukcí elektromagnetických tralů. V Sevastopolu námořníci vybavili jedno pevné stanoviště pro tralování německých leteckých magnetických min tak, že položili na dno Severní zátoky kabel, kterým procházel relativně silný pulzující elektrický proud. Ale kvůli častému poškozování zmíněného kabelu při spouštění a zdvihání kotev okolostojících lodí a kvůli četným výbuchům hlubinných protiponorkových pum svrhávaných do zátoky na obranu přístavu před údajnými nepřátelskými ponorkami toto řešení odpovědní velitelé pro neúčinnost brzy zavrhli.

Na zamrzlém Baltu pak používali ledový rámový elektromagnetický tral označený jako LEMRAT (ЛЭМРАТ). Na ledu byly rozmístěny velké rámy o přibližných rozměrech 40 x 90 metrů s navinutými elektrickými kabely, kterými procházel proud o intenzitě mezi 640 – 800 ampéry (po 16 impulzech s kladnou a zápornou polaritou). Délka impulzů byla 7 sekund po dobu zhruba 110 sekund, aby systém rozněcovače magnetické miny mohl její nálož aktivovat. Poté byly rámy přesunuty na další pozici a celý postup se opakoval.

Jak na akustické miny?

Poprvé, když se sovětští námořní specialisté - minéři setkali s německými akustickými minami, pokusili se využít prvotních anglických zkušeností, které doporučovaly střílet do vody dávky z kulometů, shazovat malé výbušné nálože nebo používat rázový tral, který se skládal z elektricky poháněného kladiva umístěného v kovovém tělese s membránou. V Černomořském loďstvu tohle všechno důkladně vyzkoušeli, a to včetně prvního provedení vlastní konstrukce akustického rázového tralu na principu pneumatického kladiva. Ale tento tral umístěný na jedné z lodí se ukázal jako neúspěšný vynález. Miny jeho působením prostě vůbec nevybuchovaly. Stejně tak ani ostatní improvizovaná opatření neměla valný praktický účinek.

Brzy námořníci sami zjistili, že na akustické miny je vhodné pro vytralování nasadit rychlé čluny typu MO nebo torpédové motorové čluny, které při plavbě velkou rychlostí vytvářely ve vodě hluk dostatečné intenzity na to, aby miny explodovaly v jejich kýlové brázdě v bezpečné vzdálenosti od původce hluku. Pro naléhavé naplnění potřeb loďstva byly ve Velké Británii objednány dva typy tralů účinných proti bezkontaktním minám. Jeden likvidoval akustické miny – toho bylo objednáno 29 kompletů – a druhý, smyčkový elektromagnetický tral typu LL, v obdobném počtu kompletních sad. Traly byly do SSSR dodány velmi rychle a námořníci je po zaučení obsluh začali běžně používat při bojovém tralování.


Člun typu MO-4 při přehlídce na sevastopolské rejdě těsně před vypuknutím války. Z tohoto pohledu jsou dokonale vidět dva skluzy protiponorkových pum na zádi, dva kanony ráže 45 mm na přídi a zádi i velkorážný kulomet DŠK za kormidelnou uprostřed paluby. Takto vystrojené plavidlo sloužilo většinou jako doprovod konvojů.

Po rozebrání jedné nevybuchlé německé miny s akustickým roznětným systémem zjistili zkušení sovětští ženisté jeho rezonanční kmitočet, který činil 90 – 100 Hz. Pro úspěšné tralování tohoto typu min pak pracovníci akustické laboratoře Fyzikálního ústavu Akademie věd SSSR (FIAN) navrhli dvě varianty akustických tralů: dnový a cívkový. Zvukový zdroj tohoto tralu tvarem připomínal kabelovou cívku se dvěma kovovými silnými membránami vysílajícími zvukové vlny, mezi kterými bylo umístěno elektricky poháněné kladivo. První tato elektricky poháněná kladiva, výrobky Tomského elektromechanického závodu, se v jednotlivých loďstvech objevila v průběhu čevence roku 1942. „Dnový“ akustický tral používal jako zdroj zvuku některou kovovou část dnové obšívky lodního trupu, do níž bušilo na ni přiložené elektricky poháněné kladivo. Tyto oba traly byly namontovány na tralovacích bárkách s elektromagnetickými traly. Bojové zkušenosti s oběma typy akustických tralů prokázaly jejich malou provozní životnost. Výbuchy min ve vzdálenosti 25 – 30 metrů od tralu často poškozovaly membrány vysílající zvuk a stejně tak byla na tlakovou vlnu výbuchu choulostivá i elektricky poháněná kladiva. V letech 1942 a 1943 pak vmontovali elektrokladivo do těla řídícího plováku drakového tralu. Po řadě konstrukčních úprav vyvolaných zkušebními bojovými tralováními přijalo loďstvo tento tral do výzbroje v roce 1944 jako hladinový vlečený akustický tral BAT-2 (БАТ-2). Nový tral měl poloměr účinnosti mezi 120 – 150 metry.

Ani nepřítel ale ve vývoji neustrnul

Rozbor a průzkumné práce na konstrukci zneškodněných německých min ukázaly, že mají nový kombinovaný roznětný systém bezkontaktního typu (akusticko-magnetický) a proto mohou být vytralovány pouze současným působením magnetického a akustického pole, přičemž zvukové působení muselo zvyšovat intenzitu postupně, aby tak dokonale nasimulovalo účinky a projevy plavby lodě kolem miny. Zpočátku takovéto miny Sověti tralovali s použitím tralovací bárky doprovázené hlídkovým člunem typu MO ve vzdálenosti 50 – 70 metrů. Později pak byly k imitaci působení akustického pole lodě používány speciálně vyvinuté pulzátory, které měly možnost periodicky měnit sílu akustického signálu vydávaného zdrojem zvuku tralovacího zařízení BAT-2 a sílu pole elektromagnetů. Tento pulzátor pak zabezpečoval synchronizovanou práci akustického i smyčkového elektromagnetického tralu.

V průběhu válečných událostí se elektromagnetické traly typů KEMT i smyčkové traly nadále zdokonalovaly. Tral KEMT-2 se používal v kovových plovácích na vlečených pontonech a umožňoval zanořování elektromagnetů do hloubky až 20 metrů s pomocí ručního navijáku na palubě pontonu. Nový smyčkový tral PEMT-3 (ПЭМТ-3) přijatý do výzbroje byl jednoduchý a byl používán na malých minolovkách. Kromě toho bylo povoleno v loďstvu prozkoušet v praxi elektromagnetický smyčkový tral typu PEMT-4 pro malá minolovná plavidla, který byl zkonstruován v NII-400 a NIMTI. Pro velké minolovky byl zkonstruován otevřený elektromagnetický tral typu TEM-52. V roce 1945 pak k němu přibyly nově používané paralelní elektrody, které umožňovaly nasadit úspěšně tral i v oblastech s malou salinitou vody. Jednalo se převážně o delty velkých řek, kde se mořská voda mísí se sladkou říční a proto kvůli menší a navíc kolísavé vodivosti bylo nutno se s podobnými anomáliemi spolehlivě vyrovnat.

Některé závěry a zkušenosti z bojového nasazení protiminové výzbroje VMF SSSR

Druhá světová válka se vyznačovala masovým nasazením minové zbraně, proto byla protiminová obrana na všech námořních válčištích jedním z nejdůležitějších a také nejsložitějších problémů k řešení u všech loďstev. Jejich některé zkušenosti popíšeme dále.

Baltské moře

Největší nebezpečí z působení min vzniklo a dlouho přetrvalo na Baltském moři. Boj s minami začal od prvního dne války, protože nepřítel hodlal všemi prostředky zabránit rozvinutí sil VMF SSSR a tak skrytě pokládal minové nástrahy, zátarasy a rozsáhlé minové uzávěry už od 16. června 1941. Od té doby do vypuknutí války položili Němci a Finové skrytě do minových přehradných zátarasů 3 700 min a chráničů min, čímž dosáhli  při provedení útoku operačního překvapení. Jejich velení nechtělo dovolit plavidlům VMF SSSR ani ostatním lodím stáhnout se z ohrožených prostorů na východ a proto navíc nechalo skrytě položit do konce srpna na všech předpokládaných plavebních trasách sovětského loďstva dalších více než 3 000 min a chráničů min. Na těchto minách v červenci a srpnu ztratilo Baltské loďstvo tři cenné torpédoborce, deset minolovek, hlídkový člun a jedenáct nákladních lodí.

V čase legendární přeplavby loďstva z Tallinnu do Kronštadtu byla protiminová obrana zabezpečována na některých lodích ochrannými paravany a plavbou za celkem 42 minolovnými čluny a minolovkami (z nich bylo pouze 10 střední velikosti), rozdělenými do šesti tralovacích uskupení. Kvůli neuspokojivé činnosti ochranných paravanů a špatné práci minolovných sil se nepodařilo vytvořit spolehlivé protiminové zabezpečení hlavně těch lodí, které měly kvůli značným přepravovaným nákladům velký ponor. Ztráty plavidel na minách tak dosáhly výše 45,3 % všech potopených jednotek neboli 21 % ze všech plavidel účastnících se evakuace Tallinnu.

Při evakuaci základny na poloostrově Hanko činily ztráty použitých plavidel na minách plných 52 % všech ztrát neboli 17 % všech plavidel účastnících se akce. Boj s minovým nebezpečím na Baltu si od všech vyžádal vysoké vypětí sil a to přetrvalo nejen do konce války.

Od září 1941 dostaly tralovací síly Baltského loďstva tyto úkoly: prorazit v minových polích ve východní části Finského zálivu síť plavebních tras a systematickým tralováním je udržovat splavnými, pro hladinové lodě i ponorky zabezpečit doprovázenou plavbu za traly přes nejnebezpečnější úseky, provádět průzkumné tralování podél břehů obsazených nepřítelem a dále doprovázenou plavbou za traly a předběžným protralováním jejich tras zabezpečovat veškerou činnost hladinových sil i ponorek válečného loďstva na Baltu.

Přestože počet plavidel nasazených na tralování zvýšilo velení Baltského loďstva mobilizací na 154 jednotek (18 středně velkých minolovek, 58 menších minolovek typu TŠč a 78 minolovných člunů typu KTŠč), jejich množství a hlavně jejich bojové kvality se ukázaly být jako nepostačující. Následné přezbrojení civilních plavidel na minolovné jednotky odkrylo jejich velké slabiny spočívající v nízké rychlosti plavby, špatném vybavení výstrojí a v neposlední řadě i to, že tato plavidla, mnohdy velmi stará, byla v katastrofálním technickém stavu – často byla jen s velkým vynaložením úsilí posádek vůbec schopna plavby alespoň po klidné hladině. Navíc výcvik jejich rovněž zmobilizovaných posádek v práci s traly a minami byl mnohdy otázkou několika týdnů a proto nutně postrádal důkladnost.

Ke konci plavební sezóny roku 1941 zbývalo z důvodů ztrát z různých příčin už jen 112 minolovných plavidel, z čehož bylo 8 středně velkých minolovek a 28 velmi pomalých původně civilních plavidel. Avšak následkem zmenšení operační plochy moře, na které se Baltské loďstvo mohlo pohybovat, se částečně snížilo prostorové operační vytížení lodí i posádek, což ve svém důsledku ulehčilo plnění úkolů protiminové obrany. Jelikož loďstvo v té době nemělo žádné traly schopné práce za ztížené viditelnosti nebo v noci, měly minolovné skupiny značně ztíženou roli. Ve dne pak při bojovém tralování nepřátelské letectvo napadalo minolovná plavidla tak často a s takovým úsilím, že jim práce pod bombami a palbou prakticky nikdy nekončila a navíc vytralované plavební trasy německé letectvo opětovně zasypávalo novými minami. Ztráty minolovných sil na živé síle i lodích byly proto více než bolestné.

Základním způsobem protiminové obrany při ochraně lodní dopravy na Baltu se staly doprovázené plavby za traly minolovných plavidel. S tímto úkolem provedla minolovná plavidla celkem 26 % bojových plaveb. Spolu se zmíněnými útoky nepřátelského letectva se do celkově špatné situace v tralování a protiminové obraně vůbec negativně promítala skutečnost, že všechna sovětská loďstva měla na svých plavidlech naprosto nedostatečnou protiletadlovou výzbroj, a to prakticky až do konce války. Navíc musela minolovná plavidla často používat svou nepříliš účinnou protiletadlovou výzbroj na obranu doprovázených lodí, čímž opět trpěla minolovná činnost a technický stav těchto malých plavidel a jejich tralů byl vlivem častých prudkých manévrů v průběhu odrážení náletů vystaven krutým zkouškám a namáhání mnohdy až za hranici bezpečné plavbyschopnosti a vlastního přežití. K tomu přistoupila nedostatečná kapacita převozů pro potřeby fronty pomocí nákladních lodí, což nutilo velení loďstva využívat k těmto a podobným účelům i minolovná plavidla.

Kvůli této situaci byla při 13 % bojových plaveb činnost minolovek zaměřena na konvojovou službu, převozy vojsk, vojenského materiálu a zásob a další druhy aktivit nesouvisející s jejich primárními úkoly lovení min a popřípadě jejich kladení. Při konvojování plavidel za tralujícími minolovkami docházelo často k odrážení útočících letadel, nepřátelských torpédových člunů a ponorek. Minolovná plavidla Baltského loďstva urazila za jediný rok 286 000 námořních mil, z čehož s traly pouze 36 %. Na každé minolovné plavidlo provádějící tralování připadla trasa okolo tisícovky námořních mil. Celkem se jim podařilo zničit 653 min a sestřelit 8 letadel.

Přesto utrpělo Baltské loďstvo za rok 1941 na minách velmi těžké ztráty. Ztraceno na nich bylo třináct ponorek, dvanáct torpédoborců, dělový člun, čtyři hlídkové čluny, šest stíhačů ponorek a dvacítka tolik potřebných minolovných plavidel. Miny navíc ještě v různé míře poškodily dva křižníky, jedenáct torpédoborců, dělový člun a hlídkové plavidlo. K takovým obrovským ztrátám došlo kromě vlivu špatného provádění protiminové služby také proto, že německá i finská minová pole položená z kotvených min byla velmi odolná proti vytralování kvůli jejich hustému kladení a kombinací hloubkových min s minami nahusto pokládanými do malých hloubek. Tato minová pole představovala velkou hrozbu malým člunům a minolovným plavidlům zvláště v hojně se vyskytujících případech, kdy byla položena z kombinací nárazových a anténních min, chráněných hustými řadami chráničů min a protitralů všech možných typů.

Štáb Baltského loďstva vypracoval na podzim roku 1941 opatření k odstranění nedostatků v organizaci činnosti tralovacích sil a prostředků. Zesílena byla jejich protivzdušná obrana hlavně dodáním většího počtu velkorážních kulometů a provedena pasivní obranná opatření jako opancéřování kormidelen a velitelských můstků proti palbě z letadel a z pobřeží. Boj s bezkontaktními minami byl zesílen nasazením prorážečů minových zátarasů, rychlých plavidel a v nepříliš častých případech i bombardováním takovýchto minových nástrah hlubinnými pumami z lodí nebo leteckými pumami. Značně bylo vylepšeno přístrojové vybavení pro navigaci a začala se daleko důsledněji a častěji provádět účinná demagnetizace bojových lodí i civilních plavidel.

Minolovné čluny s odlehčeným tralem typu Šulc byly častěji využívány pro tralování hlavně kotvených min spojené s doprovázením lodí za traly a byly také často vysílány na bojové hlídky, kde měly za úkol mimo jiné odhalit skryté kladení min a nezmapovaná minová pole. Minolovky nejen převážely vojenské náklady, ale také prováděly konvojování, pokládaly dýmové clony, na řadě bojových plaveb natahovaly přehradné sítě a také vytvářely vlastní minová pole a zátarasy. Spotřeba všech typů tralů a paravanů dosáhla při tak intenzivním nasazení značné výše – za rok války jich bylo za operační činnosti zlikvidováno 680 kompletů.

Od 28. května do 14. června 1942 položilo německé letectvo do plavebních tras v prostoru ostrova Kotlin podle německých údajů celkem 378 magnetických min, aby tak podvázalo tamní frekventovaný plavební ruch. Proti nim byla nasazena 5. minolovná skupina vybavená „ocasovými“ a elektromagnetickými smyčkovými traly. Plavební dráha na přístupech se díky jejich usilovné práci mohla používat dál prakticky bez přerušení. Minolovky provedly po prvním také druhé tralování a nasazeny byly i prorážeče minových polí, hlavně u severních pevností.

Tak jak se na severu prodlužovala noční doba, bylo započato s tralovacími pracemi v Mořském kanálu, kde při první etapě tralování zničily minolovky 58 % nepřátelských min. Nadále byly systematicky pročišťovány od min plavební dráhy z Leningradu do Lavensaari, kde se podařilo zničit více než 600 kontaktních min. Kromě toho bylo příložnými náložemi, střelbou a ručním rozminováním likvidováno dalších zhruba 3000 min různých typů.

Výše zmíněným průzkumným tralováním byly odhaleny nové kotvené miny na Severní plavební dráze a v Mořském kanálu, stejné to brzy bylo na Východním Hoglandském plesu a u ostrova Somers. Až do poloviny plavební sezóny roku 1943 německé letectvo pilně kladlo miny na přístupech ke Kronštadtu, na rejdě ostrova Lavensaari a v Mořském kanálu.

To ale byly tralovací skupiny na Baltu již takřka v plné síle a vytvořily 14 oddílů, zvládaly používání všech druhů tralů a likvidaci kontaktních i většiny bezkontaktních min. Velení námořních sil se připravovalo k rozšíření operační zóny a rozšíření podpory příbřežních křídel armádních jednotek a tak tralovací skupiny pilně a systematicky čistily vody přiléhající k těmto místům až do značné vzdálenosti od břehu. Traly zlikvidovaly miny na 14 úsecích plavebních tras a pročistily k nim přilehlé manévrovací prostory u Lavensaari a na Hoglandském plesu, v Narvském a Koporském zálivu. To Němci i Finové zaznamenali a chtěli tomuto zvratu v plavební situaci zabránit. Usilovně proto napadali tralující lodě a položili nová doplňující minová pole smíšeného typu důsledně chráněná protitralovacími zařízeními. Od roku 1942 do 1944 bylo do Finského zálivu nakladeno celkem 28 000 německých min a chráničů min včetně téměř 800 kusů bezkontaktních min modernizovaných typů.

Díky nasazení kombinace akustických a elektromagnetických tralů se podařilo v nejdůležitějších místech tohoto zákeřného nepřítele takřka úplně zlikvidovat vyčerpávající neustálou prací tralovacích skupin, střídajících se přímo v bojovém tralování na plavebních trasách. Přesto opatrnosti nikdy nezbývalo a pomalé konvoje byly nuceny i nadále proplouvat za podřezávacími traly. Ty rychlejší skupiny lodí byly zařazeny za tralující minolovky vybavené paravanovými a drakovými traly. V létě roku 1944 už posádky ve všech skupinách minolovných sil dobře zvládly odminování bezkontaktních min, které protivník sypal do očištěných tras po desítkách pokaždé, když zjistil jejich vytralování.

V roce 1944 bylo vytralováno 2 813 min, tedy dvojnásobek toho, co se podařilo za tři předchozí roky dohromady. Celkem bylo za válečné roky na Baltu protaženo v patách za tralujícími minolovkami skrze minová pole 170 ponorek, více než 250 hladinových plavidel, asi 300 konvojů zahrnujících přibližně 970 lodí všech možných typů a velikostí. Dráha proplutá minolovkami Baltského loďstva za dobu války byla 1,2 milionu námořních mil, z toho plných 60 %, tedy 782 000 námořních mil, byla propluto na bojových plavbách s aktivními traly, a to hlavně ve druhé polovině válečného konfliktu. Vytralováno a při tralování zničeno bylo přes 8 % položených min, z toho přibližně 300 bezkontaktních. Zbytek této velmi nebezpečné skrytě číhající smrti zůstal ve vodě a na dně ještě několik let, dokud nebyly miny postupně zlikvidovány. Bohužel se stále ještě stává, i když už velmi zřídka, že silné bouře nebo pracovní stroje při činnosti na moři takové životu nebezpečné pozůstatky bojů objeví.

Ztráty za války dosáhly u minolovných sil na Baltu celkem 70 jednotek. Ostatní plavidla ztracená na minách dosáhla počtu 151 jednotek.

Černé moře

Na Černém a Azovském moři byla minová hrozba značně slabší než na Baltu. Němci zpočátku kladli miny v relativně uměřeném počtu hlavně v západní části Černého moře, v prostorech okolo námořních základen, na přístupech k přístavům Krymu a Kavkazu, v Azovském moři a Kerčském průlivu. Boj s nimi začal hned od prvního dne války. Větším problémem na počátku bojů ale byly zbytečně položené vlastní sovětské miny, jak už bylo vícekrát řečeno.


Admirál Filip Sergejevič Okťabrskij, vlastním jménem Ivanov, v létech 1939 - 1948 velitel Černomořského loďstva

Proti bezkontaktním minám Sověti kupříkladu používali jako prorážečů minových polí starých bárek naložených kovovým šrotem, často využívali manévrování rychlých člunů vysokou rychlostí, explozí svrhávaných hlubinných bomb a nejrůznějších shazovaných náloží a pochopitelně také tralování dostupnými hlavně improvizovanými magneticko-akustickými traly. Ale na počátku války to opravdu nebylo jednoduché.

Kupříkladu v Kerčském průlivu, který je úzký a značně frekventovaný, německé bombardovací letectvo nakladlo v období mezi 7. dubnem a 12. květnem 1942 celkem asi 370 bezkontaktních min. Svrháváním hlubinných bomb z hlídkových a torpédových člunů bylo zničeno 87 min a opakovanými průjezdy vysokou rychlostí byly aktivovány další tři. Plavba vojenských i civilních lodí zde vůbec nebyla přerušena, bylo jen zapotřebí opatrně proplout odminovanými koridory s vysokou přesností navigace.

Více než 830 bezkontaktních min bylo svrženo z letadel s cílem blokovat černomořské přístavy a základny loďstva. Z nich protiminové síly zničily 242 min, z čehož hlubinnými bombami 177 min, průjezdy rychlých člunů 21 min, bárkou s improvizovaným elektromagnetickým tralem 36 min a jinými traly pouze dvě miny. Nejúčinnějším z improvizovaných protiopatření vůči bezkontaktním minám se tedy v té době ukázalo svrhávání hlubinných pum a rachot motorů rychlých člunů proplouvajících nad minami vysokou rychlostí. Na přístupech k Očakovu, Feodosiji a Oděse vytralovali námořníci 726 kotvených min a chráničů min.

Když se po vyhnání Němců a Rumunů základny Černomořského loďstva konečně zbavily okupantů, nastala nejhorší etapa v práci protiminové služby. V rocích 1943 a 1944 na Černém moři zlikvidovaly protiminové síly celkem 207 nepřátelských dnových bezkontaktních min. K tomu přistoupila i nutnost odstranit úplně a co nejdříve také vlastní stará minová pole, která ještě zbývala, aby nekomplikovala plavbu.

Jak je uvedeno jinde, největší problémy dělaly Černomořskému loďstvu a civilní plavbě v počátečních fázích války bohužel jeho vlastní miny.

Severní loďstvo

Na dálném severu bylo německými loďmi a letadly nakladeno okolo 10 000 různých typů min, což v řadě oblastí vyvolalo plavební krizi. V těchto prostorách navíc kvůli častým silným bouřím miny přetrhaly kotevní lana a řetězy, což vytvářelo takřka nepředvídatelné ohrožení, protože v této oblasti běžně panují velmi silné mořské proudy. Válčiště v oblasti působnosti Severního loďstva bylo velmi rozlehlé a prostředky na protiminovou službu značně omezené. Proto se většina úsilí protiminové služby soustředila do míst, kde byly ohroženy přístupy k přístavům a nejfrekventovanější plavební trasy. Stejně jako u jiných loďstev i zde byly síly tralovacích skupin nuceny provádět kromě plnění svých základních úkolů také konvojovou službu, protiponorkové hlídky a někdy i nejnutnější místní přepravu osob a vojenských materiálů. O to větší byl nápor na posádky, které si téměř vůbec neodpočinuly.

Hlavní úsilí sovětské protiminové obrany se od počátku války soustředilo na zajištění plavby do přístavů a do hrdla Bílého moře. V létě 1943 a 1944 pročišťovaly minolovné síly arktické průlivy a od října 1944 také protralovaly celý fjord Varanger. I přes vypjaté úsilí na rozsáhlých mořských pláních dokázala za cenu krajního nasazení minolovná plavidla provádět také kontrolní a průzkumné tralování v místech, která byla častým předmětem zájmu nepřátelských minovacích operací.

Zřejmě největší hrozba min se na tomto námořním válčišti objevila v létě roku 1943 v zóně Bělomořské válečné flotily, součásti Severního loďstva, která musela udržovat v provozu dvacítku plavebních tras o celkové délce přes 600 námořních mil. Na jednu zničenou minu zde připadlo asi 2000 mil plavby se spuštěnými tralovacími zařízeními. V letech 1944 a 1945 se už najetí na minu v těchto prostorách prakticky nevyskytlo. Ztráty lodí Severního loďstva způsobené za celou válku minami tvořily při konečném vyúčtování zhruba 3 % všech ztrát VMF SSSR způsobených minami.

Volha a Kaspické moře

Dne 22. července 1942 začala velká minová ofenziva německého letectva na Volze a Kaspickém moři. Miny byly po desítkách svrhávány za nočních letů do Volhy počínaje od její delty u Astrachaně až do Saratova, což je přibližně 900 km vodního toku. V roce 1942 bylo shozeno v těchto místech nejméně 350 min. To si po velmi krátké době a vysokých ztrátách na lodích, ropných produktech a jiných nákladech vyžádalo od velení Volžské válečné říční flotily důkladná a rychlá protiopatření.

Podél břehů Volhy bylo zřízeno na 560 stálých i pohyblivých pozorovatelen, které měly hlásit shozy min a zaměřit co nejpřesněji místa jejich dopadu na hladinu. Tralování bylo prováděno s pomocí 19 říčních minolovných člunů a 9 minolovných bárek – všechny tyto síly tvořila běžná plavidla civilní říční dopravy zmobilizovaná a provizorně upravená pro tak závažný a odpovědný úkol, jakým bylo tralování min. Síly tralovacích skupin byly rozmístěny podél toku řeky v různých místech a jejich velitelé plně odpovídali za svůj přidělený úsek řeky. Určovaly a vyznačovaly se nejprve použitelné objízdné plavební dráhy, aby se lodě vezoucí cenný náklad i ty vracející se po proudu řeky zbytečně nezdržovaly a nestřetly s dosud nevytralovanými úseky a vzápětí poté bylo zahájeno tralování příslušných úseků.

Po počátečních velkých problémech se Volžská flotila s minovým nebezpečím dokázala vyrovnat a v roce 1943 už miny přestaly představovat hlavní problém plavby po Volze. V dubnu vzápětí poté, co z Volhy definitivně zmizely všechny ledy, nepřátelské letectvo jako předběžnou přípravu letní ofenzívy učinilo pokus o novou minovou ofenzívu na Volze a navíc začalo mohutně napadat plující i kotvící lodě pumami a střelbou z palubních zbraní. S pomocí znovuzřízených 424 pozorovatelen dopadů min a celkem 217 tralovacích plavidel všech možných druhů rozdělených do dvou minolovných brigád se pak každodenně provádělo tralování v rozsahu 12 – 18 hodin. Z více než 8 000 plavidel, která proplula v průběhu letní plavební sezóny roku 1943 po Volze, jich jen 20 najelo na minu. Takové dopady své akce, jakých se Němcům podařilo docílit v létě a na podzim roku 1942, se tedy o rok později rozhodně nedočkali. Plavba po Volze se už nezastavila ani na jeden jediný den.

Celkové vyhodnocení činnosti sil protiminové obrany VMF SSSR za období války

Nepřítel položil do vod moří, jezer a řek na všech bojištích celkem více než 77 000 min kotvených a více než 6 500 min bezkontaktních. Jejich likvidace a zajištění plavby přes zaminované úseky plavebních tras a přístupy do přístavů a základen si vyžádaly obrovské nasazení sil, které přes veškerou snahu nikdy nebyly pro tento obtížný a svým rozsahem vpravdě gigantický úkol plně postačující ani co do počtu, ani co do výzbroje a vybavení protiminovou technikou či specializovanými minolovnými plavidly.

Nejúčinnějšími nepřátelskými minovými zbraněmi byly bezesporu bezkontaktní miny vybavené rozněcovači na magnetickém, hydrodynamickém a akustickém principu, popřípadě kombinacemi těchto rozněcovačů, navíc často vybavené čítači průjezdů a časovači aktivity.

Masové minování pomocí letectva a ponorek způsobilo Sovětům obrovské potíže i v tak od fronty vzdálených prostorách činnosti vojenského námořnictva, jakými jsou Karské moře, řeka Volha až do její delty v Kaspickém moři a také na řadě jiných míst.

Skutečně účinnou protiminovou obranu na Volze a nejen tam se podařilo uvést do chodu až v roce 1943. V té době už měli Sověti značné zkušenosti z předchozí etapy bojů a jejich osvědčená taktika zahrnovala protiminovou pozorovací službu, skládající se z pohyblivých a pobřežních stanovišť, odmagnetovávání trupů pokud možno všech plavidel, režim nočního přerušování plavby skrze nejohroženější úseky plavebních tras, doprovázení konvojů po dobu plavby za pracujícími tralovacími jednotkami, vyhledávání a ničení plovoucích a bludných min, důsledné opakované tralování plavebních tras doporučených pro bezpečnou plavbu, vnějších i vnitřních rejd a přístavů. Bezpečná plavba byla posléze zajišťována plavbou konvojů po vytralovaných úsecích za dvěma až třemi řadami minolovných plavidel provádějících po celou dobu bojové tralování.

I taktika tralování se vlivem získaných bojových zkušeností a vývojem tralovací i minové výzbroje značně změnila. Nejúčinnějším způsobem využívání tralovacích plavidel se stalo kombinované současné nasazování smíšených skupin minolovných plavidel, která disponovala různými tralovacími systémy na kontaktní a bezkontaktní miny. Takto členěné protiminové síly dosahovaly při bojovém tralování největší efektivity.

Dalším faktorem, který měl velký vliv na bezpečnou plavbu po zaminovaných trasách, bylo vícekrát opakované protralování nejen samotné plavební dráhy, ale i vedle ní po obou stranách ležících pásů, což se dařilo hlavně po zavedení modernějších, přesnějších a spolehlivějších navigačních pomůcek a po důkladném průběžném školení posádek minolovných plavidel ohledně nové techniky a taktiky vlastní i nepřátelské. Nárůst počtu plavidel protiminové služby měl na to také svůj značný vliv.

Je třeba konstatovat, že u VMF SSSR byla minolovná plavidla tou třídou v loďstvu, která byla po celou dobu války tou nejzatíženější a nejvyužívanější pro bojové plavby. Za celou válku se jim podařilo vytralovat a zničit na 8000 min.

Plýtvání silami z nedostatku zkušeností

Rozmístění minolovných sil nebylo silnou stránkou předválečné organizace VMF. Největší počet příslušných lodí byl takřka nečinně uzavřen v Kronštadtu a na ostatní základny blíže k nepříteli jich zbývalo jen málo. Vzniklé rozdíly v intenzitě a spolehlivosti tralování se nedaly přehlédnout. Ani organizace činností na jednotlivých lodích nebyla právě nejlépe vyřešena a plodila mnoho nejasností. Tak kupříkladu za správné odmagnetizování lodě, které podle nařízení velitele VMF prováděly technické oddíly jednotlivých loďstev a od roku 1944 jejich oddělení pro degaussing, plně odpovídal kapitán lodě, s ním ale rukou svornou a nerozdílnou také první důstojník, navigační důstojník, vrchní minér a strojní důstojník, tedy šéfové jednotlivých úseků na lodi. Jen na jejich vzájemné spolupráci a hlavně na pevné ruce kapitána lodě záviselo mnohdy přežití posádky i svěřených doprovázených plavidel. To sebou samozřejmě neslo nejrůznější potíže.

Činnost větších uskupení minolovných sil za války odpovědní velitelé ve štábech loďstev VMF až do roku 1941 prakticky neznali a proto se jejich řízení odehrávalo po jistou dobu zcela chaoticky. Součinnost letectva a námořních lodí, nejen minolovných sil také představovala obraz bídy a utrpení. Vedlo to k tomu, že tralující lodě byly napadány vlastními letouny nebo naopak letouny byly ostřelovány vlastními loďmi, přičemž omezená možnost manévrování v minových zátarasech často vedla k nechtěnému najetí na minu, mnohdy dokonce vlastní.

Ani vzájemná součinnost jednotlivých odborných skupin velení válečného loďstva nebyla na počátku války v náležité formě. Rozvědka Baltského loďstva kupříkladu po dlouhou dobu nedokázala za žádnou cenu rozkrýt systém kladení min na svém válčišti, což v důsledku přineslo mnohdy zbytečné nasazení i tak nepočetných zbylých minolovných plavidel a naopak nikomu nepotřebné bojové tralování v místech, kde to vůbec nebylo nutné. Výměna a poskytování důležitých informací o skutečné minové situaci probíhaly takřka náhodně. Před vyplutím do oblastí ohrožených minami měli kapitáni lodí konvoje obdržet podrobnou informaci o tom, kde se tato hrozba nachází a to alespoň určitou dobu předem. To se takřka vůbec nekonalo a když, tak živelně a na poslední chvíli, takže nezbýval čas na ujasnění úkolu a dotazy na řešení případných nepředvídaně vzniklých problémů. Lodě se v důsledku toho často odchylovaly mimo vytralovanou plavební dráhu a zbytečně tonuly na minách.

Ztráty a problémy odminování v příkladech

Ztráty na minách z celkového počtu ztracených plavidel za dobu války byly spočteny takto:

Baltské loďstvo – 49 %, Černomořské loďstvo – 24 %, Severní loďstvo 22 %. Miny potopily 52 %, tedy více než polovinu ze všech potopených sovětských torpédoborců za celou válku.

Tralovací výzbroj, kterou na počátku války používalo válečné námořnictvo SSSR, byla z velké části zastaralá a neúčinná na nové druhy min a nebylo možno ji používat v noci a za ztížené viditelnosti.

Celková spotřeba tralů v sovětském námořnictvu za války byla za první a druhý rok války 877 sad všech tralovacích systémů, třetí rok – 415 sad, za poslední rok 256 sad, celkem pak za celou válku 1548 sad různých tralovacích systémů.

Závěr války se pro minolovné síly odkládá

Závěrečná etapa odklízení pozůstatků válečných minových polí byla dlouhá, nebezpečná a namáhavá. V letech 1945 až 1947 se východní část Baltu stala pracovištěm přibližně stovky osvědčených sovětských minolovek TŠč, 178 minolovných člunů typu KTŠč a okolo dvou set finských minolovek různých typů. Jejich úlovkem na 20 000 km² protralované vodní plochy se stalo v průběhu času na 14 000 kotvených kontaktních min a přes 800 těch bezkontaktních. Teprve pak bylo možno prohlásit tuto mnohonásobně čištěnou část Baltského moře za zbavenou min a bezpečnou pro plavbu.

Někteří pamětníci si možná vybaví nápisy azbukou, které se po přechodu Rudé armády směrem na Berlín objevily na zdech domů v evropských městech. Byla to známá věta: ПРОВЕРЕНО, МИН НЕТ – Prověrěno, min nět. Světová moře a oceány takové nápisy pochopitelně neznají, ale aby se o nich po druhé světové válce dalo říci totéž, to stálo mnoho úsilí, mnoho životů a mnoho lodí.


Prameny:

  • Platonov, A.V., Apreljev, S.V., Siňajev, D.N.: Sovětskije vojennyje korabli 1941 - 1945, Tom IV. - Vooruženie, Almanach "Citaděl", Sankt Petěrburg 1997
  • Jane´s Fighting Ships, ročníky 1937 a 1942, London
  • Campbell, J.: Naval Weapons of World War Two, Annapolis, Naval Institute Press, 2002
  • Weyer´s Taschenbuch der Kriegsflotten, ročníky 1936, 1940, 1941/42, J.F. Lehmann´s Verlag, München/Berlin
  • http://www.navweaps.com

Fotografie použité v článku pocházejí z volně dostupných zdrojů - CAMO RF Moskva (Центральный архив Министерства обороны РФ) a barevný nákres v textu je z internetu - Wikipedia/Moděllist-konstruktor.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.21 (20 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.