Poslední boje 9. armády (duben-květen 1945) – Úder (III. část)

Autor: Glynwed | Datum: 17. 4. 2005

Pondělí 16. dubna 1945

V 1:00 (3:00 moskevského času) dorazil velitel 1. běloruského frontu maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič Žukov v doprovodu velitele dělostřelectva frontu (generálplukovník Vasilij Ivanovič Kazakov) a člena vojenské rady frontu (generálporučík Konstantin Fedorovič Tělegin) na velitelské stanoviště 8. gardové armády, umístěné na kopci jihozápadně od Reitweinu. Jakou měl z této nenadálé „vzácné“ návštěvy radost velitel armády generálplukovník V. I. Čujkov se můžeme dozvědět z jeho memoárů:

„Upřímně řečeno, mnoha velitelům, mě přitom nevyjímaje, nebyl příchod představených na jejich velitelská stanoviště a pozorovatelny příliš vítán, řídit boj bez nich je snazší. Vyšší velitelé se do toho rádi pletou a své podřízené ne vždy šťastně opravují.“

Maršál Sovětského svazu G. K. Žukov na velitelském stanovišti 8. gardové armády u Reitweinu.

Ve 3:00 (5:00 moskevského času) vylétly nad kostřínské předmostí tři červené světlice a hned nato zahájilo cca 20.000 děl, minometů a gardových minometů 1. běloruského frontu 30-ti minutovou dělostřeleckou přípravu, která měla otevřít jednotkám 3. úderné, 5. úderné, 8. gardové a 69. armády cestu na Berlín. Noc se najednou rozzářila sérií výbuchů. Zároveň se zahájením dělostřelecké přípravy zaútočilo na zjištěné štáby a místa soustředění německých vojsk cca 100 lehkých nočních bombardovacích letounů Po-2 patřící k 9. GNBAD (plukovník K. I. Rasskazov) a 242. NBAD (plukovník P. A. Kalinin) 16. letecké armády s úkolem dezorientovat a narušit sestavu nepřítele.

Po cca 20-ti minutách se najednou rozsvítilo na 140 světlometů (nápad velitele 1. běloruského frontu G. K. Žukova), které měly oslepit nepřítele a osvětlit sovětské pěchotě a tankům bojiště. Jejich účinek však nebyl tak efektní, jak všichni předpokládali. Maršál Žukov spolu s generálplukovníkem Čujkovem se dokonce dotazovali, proč světlomety nesvítí. Světlomety sice svítily, ale v záblescích dělostřelecké palby se jejich svit téměř ztrácel a oblaka kouře prorážel max. na 200-300 m.


Dělostřelecká příprava – těžké dělostřelectvo a gardové minomety v plné práci.

Radista gardový rudoarmějec N. Tkačenko z 8. gardové armády na to vzpomíná:

„Ve tři hodiny ráno jsme se přesunuli k přednímu okraji. Do pěšáckých okopů je nanejvýš 200 metrů. V železničním náspu jsou vyvrtány pozorovatelny a zemljanky. Tanky a útočná děla se šinou do výchozích postavení. Z druhého sledu přichází nová pěchota. A už je to tu. Nás přece nikdo nemusel učit, co je to dělostřelecká příprava, ale v té chvíli jsme všichni vypadali jako leklé ryby. Chceš něco říct sousedovi, hučíš mu přímo do ucha a on stejně vrtí hlavou, že nic neslyší… Vystrčil jsem hlavu z okopu, ale už jsem byl zase zpátky. Kdepak to tam vydržet… Když palba trochu ztichla, vylezl jsem znovu. To byl obrázek. Jeden světlomet vedle druhého a svítí přímo na Němce.“

Plukovník A. Popov:

„15. dubna v 8:00 jsem podle rozkazu štábu frontu odjel do předních linií, abych sledoval dělostřeleckou přípravu a vyražení pěchoty. Pozdě v noci jsem přijel na štáb sboru… Do dělostřelecké přípravy zbývalo 1,5 hodiny… Noc byla klidná. Tu a tam dopadl německý granát a s přestávkami se ozývaly kulometné dávky. Před pátou hodinou byli všichni na pozorovatelně na nohou a sledovali hodinky. Někteří nespustili z hodinek oči a polohlasně říkali: „Ještě patnáct, čtrnáct, ještě deset, sedm…minut.“… Ve 4:57 si jeden z důstojníků povzdychl: „Tak ještě 3 minuty…“ A to už se někde vpravo ozvaly tři dělostřelecké výstřely. Sotva dozněly, nahradil je rachot tisíců hlavní. Z pozorovatelny byly jasně vidět dopady střel. Pak se všechno slilo do nepřetržitého ohnivého pásu. Zvukové vlny byly tak silné, že jsem začal cítit údery v uších. Zalezl jsem do zemljanky, ale údery nepřestávaly. Musel jsem si dát prsty do uší… 30 minut trvala palba podobná smršti. Potom se objevil kolmý kužel paprsku světlometu. To byl signál k ukončení přípravy a k posouvání palebného valu před postupující pěchotou… Podívat se na činnost nepřítele bylo nemožné, před Němci se zvedala neprůhledná stěna ohně a kouře.“

Nápad s použitím světlometů oproti tomu značně kritizoval velitel 8. gardové armády generálplukovník V. I. Čujkov:

„Paprsky světlometů narážely na hustou clonu čoudu a kouře ze střelného prachu a zvířeného prachu z půdy. Prorážely tuto clonu jen na nějakých 150, nejvýše 200 metrů. Z mého velitelského stanoviště, umístěného na výšině 81,5 a vzdáleného jen několik set metrů od linie světlometů, jsme vůbec nemohli bojiště pozorovat. Co se tam dělo, to jsme se jen dohadovali podle výbuchů střel… Světlomety nepomohly ani útočícím vojskům, protože světlo střídavě zapínaly a vypínaly a jednotky tak ztrácely orientaci… Dá se říci, že nám světlomety spíše uškodily.“

I přes toto kritické hodnocení však světlomety přece jen jeden úkol splnily. Jednotky 5. úderné armády zachytily rádiové hlášení jednoho velitele německé divize (pravděpodobně se jednalo o 9. FallD) na štáb 9. Armee, ve které se uvádí:

„Byla na nás zahájena pekelná palba. Spojení s pluky je zničené. Na mnoha místech svítí nepochopitelně silné světlo. Nedokážeme říct o co jde. Možná že se jedná o novou sovětskou zbraň…“

To samé si mysleli i někteří němečtí vojáci, kteří přežili dělostřeleckou přípravu. Otřeseni palbou a náhle oslepeni prudkým světlem podlehli panice a ze svých pozic jednoduše utekli.

Dělostřelecká příprava byla tak mohutná, že ji bylo slyšet i ve východních předměstích Berlína. Připomínala pouze vzdálené hučení, ale veteráni bojů z první světové války to poznali okamžitě – takhle zní bubnová dělostřelecká palba. V některých místech desítky kilometrů západně od Odry se vytvářely atmosférické poruchy, v obcích docházelo k výpadkům proudu, praskalo zdivo domů a vypadávaly okenní tabulky. Naštěstí pro vojáky 9. Armee dopadala většina dělostřeleckých granátů na místa, která v noci opustili. Ne všechny jednotky se však stačily stáhnout na druhou obranou linii. Těžké ztráty utrpěla například 32. SS-FrwGrD „30 Januar“, která zaujímala obranu jižně od Frankfurtu nad Odrou. Ve vesnici Wiesenau zabil v jednom domě přímý zásah 12 mužů a dalších 15 zranil. Ulice byla doslova poseta kusy jejich těl, a velitel roty, SS-Obersturmführer Fischer, se nervově zhroutil. U Alt Zeschdorfu zase zničila dělostřelecká palba a letecké útoky sklad dělostřelecké munice 1712. Art. Abt. 712. ID. Západně od Lebusu se ve svých otevřených okopech krčili vojáci baterie tohoto oddílu pod velením Oberleutnanta Stephana – pro vysoký stav spodní vody nebylo možné vybudovat podzemní bunkry. Dělostřelecká příprava prakticky kompletně rozvrátila německý spojovací systém. Velitel 653. Inf. Rgt. 309. ID Oberstleutnant Werner Pankow později vypověděl:

„…během 2 – 3 minut byla všechna telefonní spojení přerušena, a jestliže byl štáb pluku ještě schopen navázat rádiové spojení se štábem divize a praporů, tak navázání spojení s rotami a četami bylo zhola nemožné…“

Výsledky dělostřelecké přípravy – zničené německé obranné pozice.

Ve 3:20 vyrazily z kostřínského předmostí pěší jednotky 3. úderné, 5. úderné, 8. gardové a 69. armády podporované tanky a samohybnými děly proti německým pozicím vpřed ke svým cílům. Před prvními sledy dopadala dělostřelecká palebná přehrada, která se přenášela vpřed podle předem stanoveného časového rozvrhu. Vojáci i jejich velitelé byli přesvědčeni, že z německé obrany nic nezůstalo. Současně zaútočilo i 740 nočních bombardovacích letounů Il-4 18. letecké armády na německé pozice nacházející se v hloubce cca 4-6 km s úkolem zničit dělostřelecké a obranné pozice v německém týlu. Gardový rudoarmějec I. Saprykin vzpomíná na svůj vstup do boje takto:

„Probudili jsme se ohlušeni strašným rachotem. Hned jsme se probrali a věděli jsme, že tahle palba znamená začátek útoku na Berlín. V životě jsem větší rámus neslyšel. Za chvíli jsme vyskočili z okopů a šli do útoku. Kouř od výstřelů byl tak hustý, že jsme si ani nevšimli, že svítá. Teprve když jsme doběhli do první vesnice, uviděli jsme skrz oblaka kouře a prachu prosvítat slunce. Přešli jsme tři sledy německých okopů. Hrozná podívaná. Bývalé kulometné hnízdo. Granát padl přímo. Z kulometu i obsluhy zůstaly jen nepatrné zbytky. Čouhají trámy stropů zemljanek, kus dál traverzy, dráty někdejšího transformátoru.“

Rudoarmějec T. Chajděj byl zase fascinován tím jak:

„…reaktivní střely spálily všechno. Z vojáků zůstávala celá pouze ocelová vyznamenání na ohořelých tělech…“

Ve 3:45 (5:45 moskevského času) zahájilo svoji dělostřeleckou přípravu i dělostřelectvo v prostoru 61. armády a 1. polské armády, které jistily postup hlavního uskupení ze severu, a 33. armády, které zajišťovalo toto uskupení z jihu. Ve 4:15 vyrazily jednotky i těchto armád do útoku, přičemž nejtěžší úloha připadla polské 1. pěší divizi (generálmajor Wojciech Bewziuk) a části 2. pěší divize (generálporučík Jan Rotkiewicz), které měly za úkol přepravit se přes řeku Odru a vytvořit na jejím západním břehu předmostí, zatímco 61. armáda zde prováděla pouze průzkum bojem a hlavní bojovou činnost měla zahájit až druhý den.

Nástup jednotek k útoku při průchodu minovými poli se opět neobešel beze ztrát. Někteří velící důstojníci ženijních jednotek se dostatečně nevěnovali přípravě odminování, tím více se však věnovali alkoholu, což se negativně projevilo na práci jejich podřízených. V hlášení náčelníka politického oddělení 69. armády (plukovník Višněvskij) se můžeme dočíst například toto:

„…V řadě případů bylo špatně organizováno odminování minových polí před prvním okrajem naší obrany a provádění průchodů pro tanky a pěchotu (247. sd, 274. sd, 312. sd). Kvůli tomu docházelo k výbuchům tanků, automobilů a lidí na vlastních minách. Například, z celkem 22 tanků 98. samostatného těžkého tankového pluku, 8 vylétlo do povětří na vlastních minách (tanky byly brzy opraveny a opět uvedeny do provozu). U 247. sd bylo zaznamenáno 30 případů výbuchů lidí na vlastních minách… Velmi špatně probíhala práce u 247. sd. Divizní inženýr podplukovník Lomov a velitel 416. samostatného ženijního praporu major Lebeděv, místo toho aby organizovali práce na odminování, se před zahájením útoku věnovali alkoholu. Podplukovník Lomov byl opilý do takové míry, že se nebyl schopen dostavit k veliteli divize na jeho výzvu…“.

Další ztráty byly zaviněny špatnou viditelností – a tak někteří sovětští vojáci skončili svůj život pod pásy tanků, které je měly podporovat.


Druhé sledy vševojskových armád se přepravují přes Odru na západní břeh.

I přes tyto případy byl nástup tanků a pěchoty 3. úderné, 5. úderné, 8. gardové a 47. armády plynulý. Ze vzduchu je podporovaly letouny Il-2, Pe-2, Tu-2 a A-20 „Boston“ 16. letecké armády, které napadaly dělostřelecké pozice a opěrné body německých jednotek. Na podporu 1. běloruského frontu byl také nasazen 5. BAK (generálmajor letectva Michail Charlampijevič Borisenko) a 329. IAD (plukovník A. A. Osipov) 4. letecké armády (generálplukovník Konstantin Andrejevič Veršinin), která byla přidělena sousednímu 2. běloruskému frontu (maršál Sovětského svazu Konstantin Konstantinovič Rokossovskij). V prvních obranných postaveních bylo pouze velmi málo německých vojáků (většina podle rozkazu ustoupila do druhého obranného postavení), a ti, kteří přežili dělostřeleckou palbu, kladli pouze malý odpor a většinou se snadno vzdávali. Velitel čety 77. gardové střelecké divize 69. armády podporučík Dmitrijev o tom řekl:

„V prvních dvou zákopech bylo němců málo a ochotně se vzdávali. Silný odpor protivníka začal až při dosažení čtvrté linie zákopů…“

A takto na své krátké bojové nasazení v rámci PzD „Müncheberg“ vzpomíná tehdy 17-ti letý Dietrich Durdis, který se k divizi dobrovolně přihlásil z Wach-Rgt. „Großdeutschland“:

„…Měli jsme stanoviště na statku nedaleko Golzowa v zákopech spolu s dalšími asi deseti muži, zbytek pěchoty se zřejmě přesunul do města. Byl jsem první střelec z kulometu, což znamenalo, že já nesl kulomet, číslo 2 mělo na starost podstavec na kterém stál a čísla 3 a 4 nesly munici. Dostal jsem rozkaz přemístit se na konec zákopu… Sovětské tanky T-34 se blížily k naším pozicím a za nimi pěchota. Tanky projely okolo, ale pěšáci se zastavili a volali na nás abychom se vzdali… Když Rusové zastřelili tři naše vojáky, otočil jsem se na muže vedle sebe a navrhl mu, abychom utekli. Odhodil jsem nábojové pásy, které jsem měl kolem krku, zahodil kulomet a ponechal jsem si pouze pistoli. Oba dva jsme utíkali k železniční trati. Když jsme doběhli k dřevěnému plotu, který chránil koleje před sněhem, můj společník se rozhodl zde ukrýt. Já jsem běžel dál… Po chvíli jsem zahlédl jak přijíždějí ruské tanky a tak jsem si lehl na zem. Ruské tanky s pěchotou kolem mě projely ve vzdálenosti 2,5 metru. Mysleli si, že jsem mrtvý. Když projeli, zvedl jsem se a utíkal dál, ale nevěděl jsem, že Rusové jsou stále kolem mě v zákopech. Jakmile jsem se zvedl, zaslechl jsem Rusy jak na mě volají abych zůstal stát. Já jsem však běžel dál a byl jsem zasažen palbou do boku. Kulka vylétla ven a já padl na zem. Ruský voják mě zezadu nakopnul, vzal mě pistoli a já padnul do zajetí…“

První něměčtí zajatci – příslušníci Luftwaffe a Wehrmachtu

Ale už po dvou kilometrech se začal postup zpomalovat. Tanky se v bahnitém, dělostřelectvem a letectvem rozbitém terénu začaly opožďovat za pěšími jednotkami. Pěchota zpomalila, aby na tanky počkala. Časový plán se rozpadl. Dělostřelecká přehradná palba musela být zastavena. Zprvu ojedinělé výstřely německých děl začala nahrazovat palba celých baterií, které začaly ostřelovat hlavně cesty, po kterých postupovaly v hustých proudech sovětské jednotky. Zvláště z prostoru pevnosti Frankfurt byla vedena účinná dělostřelecká palba proti jednotkám 69. armády, díky níž utrpěly jednotky této armády citelné ztráty a jejich postup byl následně prakticky zastaven jednotkami 169. a 712. ID.

Velitel praporu 216. střeleckého pluku 79. gardové střelecké divize 8. gardové armády gardový major Jefim Grigorjevič Citovskij:

„Padesát mých lidí jelo jako tankový výsadek. Dostal jsem rozkaz zůstat s dvěma rotami v záloze. Začalo svítat. Dělostřelci se tak činili, že jsem si ani nevšiml, kdy vyrazil první sled k útoku. Teď jsem jen čekal, kdy budeme zasazeni i my. Kolem nás nesli první raněné. Říkali, že se Němci brání zoufale.“

I přes zuřivou německou obranu se jednotkám 5. úderné armády podařilo postoupit o cca 3 km - 26. gardový střelecký sbor dobyl Vossberg bráněný příslušníky 652. Inf. Rgt. 309. ID. Jednotky 32. střeleckého sboru odrazily u Buschdorfu protiútok 25. FJR (Major Gerhard Schacht) podporovaný cca 10-ti stíhači tanků a 9. střelecký sbor prolomil obranu 26. FJR (Major Schuckebier) 9. FallD severovýchodně od Golzowa. Jednotky 29. gardového střeleckého sboru (generálporučík Afanasij Dmitrijevič Šemenkov) 8. gardové armády prolomily obranu 303. ID jižně od Alt-Tuchebandu a snažily se postupovat směrem na Seelow, Friedersdorf a Dolgelin. Další postup sovětských jednotek byl však zastaven sílící německou palbou. A to bylo to dopoledne vše – během šesti hodin postoupila sovětská vojska na hlavním útočném směru pouze o cca 5 km a zastavila se na Staré Odře (Alte Oder) a Hlavním kanálu (Hauptgraben), které obtékají úpatí Seelowských výšin. Jarní tání rozvodnilo tyto vodní kanály tak, že je tanky nemohly přebrodit. Těch několik mostů, které přes řeky vedly, bylo ostřelováno dělostřelectvem a minomety, v obranných postaveních za řekou stály zakopané tanky a samohybná děla. Zatímco se sovětští ženisté snažili zajistit přepravu jednotek přes tuto překážku, bylo povoláno bitevní letectvo, aby umlčelo německé dělostřelectvo.

Na svůj vstup do bojů vzpomíná gardový major J. G. Citovskij:

„V 9:00 (11:00 moskevského času) mi zatelefonoval velitel pluku, plukovník Važenin. „Nepřítel nasadil tanky. Nechce nás pustit dál. Nařizuji vám vyrazit k seelowskému úpatí, kde se právě rvou naši. Společně s nimi zaútočíte na železniční stanici Dolgelin a obsadíte ji.“ Rozvinutá jednotka postupovala terénem úplně přeoraném dělovou palbou… Měli jsme před sebou 1,5 km cesty. Postup nebyl snadný. Sami jsme nestříleli, ale po nás pálilo německé dělostřelectvo. Vedle nás projížděly tanky průlomových jednotek. Šli jsme bez shýbání… Potkal jsem několik svých vojáků, kteří se zúčastnili tankového výsadku. Byli ranění a šli na obvaziště...“


Zranění sovětští vojáci jsou odnášeni do týlu.

Čelní sovětské jednotky byly nuceny zastavit. Ale němečtí vojáci za to platili krutou daň. Během celé této doby němečtí obránci v duchu své doktríny stále znovu a znovu vyráželi do protiútoků proti postupujícím sovětským jednotkám, většinou v síle roty až praporu za podpory 5-10 tanků nebo útočných děl. Pro německý Wehrmacht to byly v roce 1945 maximální možné síly, které bylo do protiútoku možné nasadit, proti drtivé převaze Rudé armády to však mnoho neznamenalo. Většina těchto protiútoků byla sovětskými vojáky odražena, přičemž Němcům způsobili velké ztráty na lidech, a zvláště pak technice, které byl citelný nedostatek. Němečtí velitelé hlásili, že Rusové mají převahu až 10:1. Jeden velitel divize ve svém hlášení uvádí:

„Valí se na nás v hordách vlna za vlnou, ztráty na životech je vůbec nezajímají. Pálíme do nich z kulometů, často na přímé cíle, až jsou hlavně do ruda rozpálené. Moji vojáci bojují do posledního náboje. Pak je nepřítel smete, nebo se přes ně prostě převalí. Nemám zdání, jak dlouho tohle můžeme vydržet.“

Na úseku 3. úderné a 47. armády to mezitím vypadalo celkem dobře. Jednotky obou armád prolomily první obrannou čáru 309. ID a 606. zbV-Div. a postoupily o cca 5 km. Nejlépe si vedl 79. střelecký sbor 3. úderné armády – obsadil německé opěrné body Groß Barnim a Klein Barnim a zdálo se, že je zde možno vytvořit průlom. V 8:00 byl proto v úseku sboru nasazen do boje 9. tankový sbor (generálporučík Ivan Fedorovič Kiričenko) aby tento průlom uskutečnil. Zatímco se tankové brigády pomalu sunuly k přednímu bojovému okraji, byly střelecké divize 3. úderné armády zastaveny sílícím nepřátelským odporem. Hlavním uzlem odporu se stal Letschin bráněný 309. Füsilier-Btl. 309. ID, proti kterému nastupoval 12. gardový střelecký sbor (generálporučík Alexandr Fedorovič Kazankin). Nakonec byl Letschin dobyt společným úsilím 33. střelecké divize (generálmajor V. I. Smirnov) a 52. gardové střelecké divize (generálmajor N. D. Kozin). Tanky 9. tankového sboru pak společně se 79. střeleckým sborem postoupily ještě o cca 3 km, ale nakonec byly také zastaveny jednotkami 309. ID, kterým přijela na pomoc samohybná děla ze 111. Sturm-Art.Lehr-Brigade.


Automobil Dodge WC s kanónem Zis 3 směřuje na Wriezen, který má být obsazen na konci 1. dne operace. Urazit 19 km jim však bude trvat 4 dny.

Hůře se vedlo 1. polské armádě – 1. a 2. pěší divize, které se pod ochranou kouřové clony snažily přepravit přes Odru, se dostaly do těžké palby 5. JägD. Přesto se jim za cenu vysokých ztrát na lidech a materiálu podařilo vytvořit na západním břehu Odry předmostí. Lépe si vedly jednotky 3. pěší divize (plukovník Stanisław Zajkowski), které útočily do boku německé obrany z předmostí, které vytvořila sovětská 47. armáda na západním břehu Odry, a podařilo se jim postoupit několik kilometrů na sever. Ke konci dne již držely polské jednotky předmostí 9 km široké a 7 km hluboké. 61. armádě se podařilo obsadit pouze dvě hráze na řece Odře, ostatní její pokusy o přechod Odry byly odraženy jednotkami 5. JägD.

V 11:00 (13:00 moskevského času) došla maršálu Žukovovi trpělivost. Vyrazil ven z velitelského stanoviště a zamířil ke generálplukovníkovi M. J. Katukovovi, veliteli 1. gardové tankové armády, a plukovníkovi I. I. Juščukovi, veliteli samostatného 11. tankového sboru. Přestože měla být 1. gardová tanková armáda nasazena do boje teprve tehdy, až pěší jednotky obsadí Seelowské výšiny, dostali oba přítomní důstojníci následující rozkaz - projít bojovými sestavami 8. gardové armády a zmocnit se Seelowských výšin. Když od nich maršál Žukov odcházel, ještě se otočil a zavrčel: „Pusťte se do toho!“ Přes týly 8. gardové armády se směrem na Seelow začalo přesunovat na 700 tanků a samohybných děl 11. tankového sboru (generálmajor Ivan Ivanovič Juščuk), 11. gardového tankového sboru (plukovník Amazat Chačaturovič Babadžanjan) a 8. gardového mechanizovaného sboru (generálmajor Ivan Fedorovič Dremov). Zadní jednotky vševojskových armád neměly kam uhnout - sejít ze silnice znamenalo zapadnout do bahna nebo uvíznout v minových polích. Zmatek na cestách dosáhl svého vrcholu.

Místo doplňků přichází krátce po poledni na velitelství 9. Armee Hitlerův denní rozkaz[1],datovaný 15. dubna 1945. Má být okamžitě předán všem útvarům až na úroveň čet. Jen málokterý německý voják však má čas si ho přečíst.

Ještě než tanky 1. gardové tankové armády zasáhly do boje, podařilo se sovětské 47. střelecké divizi (podplukovník Vasilij M. Šugajev) 4. gardového sboru, který tvořil pravé křídlo 8. gardové armády, zatlačit jednotky 20. PzGrD a PzD „Müncheberg“ a obsadit výšiny severně od silnice Küstrin-Seelow. 57. gardová střelecká divize (plukovník P. I. Zalizjuk) téhož sboru zahájila boj o železniční stanici Seelow. Zbývající střelecké sbory 8. gardové armády (28. a 29.), které útočily jižně od Seelowa, postoupily až k úpatí Seelowských výšin, ale dále se nedostaly. O bojích v oblasti Dolgelinu vypráví gardový major J. G. Citovskij:

„Dorazili jsme pod kopce. Naše jednotky byly asi 800 m od hřebenů a ke stanici jim zbývalo okolo 1 km. Rozběhli jsme se k útoku. 400 m jsme přeběhli po holé, strmé stráni. Němci se drželi v dokonale vybudovaných postaveních. Naše dělostřelectvo bylo ještě daleko za námi a nemohlo nám zatím účinně pomoci. Postupovali jsme však pořád dál. Můj politický zástupce poručík Grjebcov byl raněn do hlavy. Za soumraku jsme dorazili k hřebenům. 50 m od nás byly nepřátelské okopy vykopané v železničním náspu. Rozhodl jsem se pro granátový útok. Po červené raketě jsme vyrazili a mlčky, s granáty v rukou jsme doběhli k německým zákopům. „Urrá“ jsme křikli až v zákopech. Ukořistili jsme asi deset kulometů a dva rychlopalné protitankové kanóny. Němci, kteří zůstali naživu, utekli za trať. Polovina úkolu byla splněna. Ale jen polovina. Stanice byla ještě německá…“

Do boje se konečně zapojily tankové brigády 1. gardové tankové armády. Tanky a samohybná děla se s řevem zakously do strmých, 40-50 m vysokých svahů Seelowských výšin, rozhodnuté čelním útokem je dobýt.


Sovětský tankový útok - tanky T-34 s doprovodnou pěchotou vyrážejí na zteč

Po hřebenu těchto výšin vedlo hlavní obranné pásmo Němců. Tvořily ho tři řady zákopů doplněné dřevozemními objekty, byla zde postavení protitankových, polních i protiletadlových děl. Pěchota byla hojně vybavena protitankovými zbraněmi. To vše nyní zahájilo palbu na postupující tanky 11. tankového, 11. gardového tankového a 8. gardového mechanizovaného sboru 1. gardové tankové armády. Řidiči se snažili najít schůdné cesty pro své tanky, ale čím více se blížili k vrcholu, tím více byly svahy strmější. Nakonec jim nezbylo nic jiného než do příkrého svahu najíždět šikmo, čímž odhalovali obráncům své zranitelné boky. Takto na to vzpomíná řidič-mechanik tanku T-34 gardový staršina Š. Goglitze:

„Rovinu před svahy jsem projel velkou rychlostí. Pak začalo stoupání. Tank se šinul do stráně. Kolem dopadaly granáty a miny. Střepiny a kulky břinkaly o pancíř. Přesto jsem musel několikrát otvírat poklop, abych vybral sjízdnější cestu… Svah je stále strmější. Přidávám obrátky. Motor jde těžce, ale rovnoměrně. Manévruji tak, abych se vyhnul nejpříkřejším místům. Takových je však stále méně a do hřebenů je ještě daleko. Mocný úder otřásl tankem. Nepřátelský náboj trefil do pravé strany věže. Naštěstí jen škrtl a pancíř nerozbil. Nabíječ gardový seržant Tkačenko byl na chvíli ohlušen, ale znovu začal podávat. Zpozoroval jsem vedle v okopu dva němce s pancéřovými pěstmi. Zamiřují na sousední tank. Obracím stroj ostře vlevo, přidávám obrátky a přejíždím okop s oběma střelci. Stoupání je stále obtížnější. Motor řve. Chvílemi to vypadá, jako by se tank stavěl na zadní. V takových případech musím zatočit a najíždět šikmo. Motoru je sice lehčeji, ale zase trpí pravý pás…“

Sovětské tanky kličkovaly jako zajíci, dokud je z boje nevyřadil „Panzerfaust“ nebo přímý zásah kanónu. Seržant A. I. Kolesnikov z 50. tankového pluku 11. tankového sboru měl štěstí:

„Na Seelowských výšinách 16. dubna 1945 se mě podařilo zničit hitlerovský „tygr“. Na křižovatce jsme se srazili čelo proti čelu. Byl jsem miřič, vystřelil jsem první podkaliberním granátem a trefil „tygra“ pod věž. Těžký obrněný „klobouk“ odletěl jako lehký míček. V ten samý den byl zasažen i náš tank. Osádka se naštěstí zachránila celá. Vyměnili jsme tank a pokračovali v boji. Z tohoto druhého tanku jsme už zůstali naživu pouze tři…“

Útok na hlavním směru se definitivně zastavil na Seelowských výšinách. Pozornost maršála Žukova se nyní přenesla na pravé křídlo frontu – na úsek 5. a 3. úderné armády – kde se situace vyvíjela poněkud příznivěji. Zde zlomila sovětská vojska v druhé polovině dne odpor německých obránců z 9. FallD a 309. ID, postoupila o další cca 3 km a dorazila ke kanálu Hauptgraben a Alte Oder. Zde však byl jejich postup zastaven, včetně tanků 9. tankového sboru, které nebyly schopny silně bráněné vodní kanály překročit z chodu. Ve 14:30 (16:30 moskevského času) proto obdržel velitel 2. gardové tankové armády (cca 600 tanků a samohybných děl) generálplukovník S. I. Bogdanov rozkaz projít přes týly 3. a 5. úderné armády, prolomit obranu nepřítele a zahájit postup ve všeobecném směru na Reichenberg - Bernau. Jednotky 9. gardového tankového sboru (generálmajor Nikolaj Děnisovič Veděnějev), 12. gardového tankového sboru (generálmajor Nikolaj Matvejevič Těljakov) a 1. mechanizovaného sboru (generálporučík Semen Mojsejevič Krivošejn) se daly do pohybu, a zakrátko na cestách vypukl stejný zmatek jako u sousední 8. gardové armády. Jediné, čeho tyto tankové síly dosáhly po úmorném 2,5 hodinovém přesunu, byl přední okraj obou vševojskových armád. Jejich další postup byl zastaven vražednou palbou německé obrany na kanálech Hauptgraben a Alte Oder, kde musely tankové brigády zastavit a čekat na ženisty až zajistí přepravu. To se však podařilo teprve k večeru. Mezitím byly nehybné tankové kolony zcela vystaveny německé dělostřelecké palbě, což přinášelo velké ztráty jak na lidech, tak materiálu.


Zničený sovětský tank T-34/85.

Ani na levém křídle 1. běloruského frontu nebylo dosaženo úspěchu. 69. armáda, která měla krýt levé křídlo 8. gardové armády, postoupila pouze o cca 3 km a pak byla zastavena jednotkami 169. ID a 712. ID na linii Podelzig - Schönfließ. Jednotkám 712. ID se dokonce podařilo protiútokem dobýt v Schönfließ železniční stanici. Částečný úspěch měla 33. armáda útočící z předmostí jižně od Frankfurtu, které se podařilo postoupit o cca 5 km, ale i ona byla nakonec zastavena jednotkami 286. ID a 32. SS-FrwGrD „30 Januar“ v prostoru Lossow – Rautenkranz.

Večer již bylo jasné, že další postup bez podpory dělostřelectva nebude možný. V 17:30 (19:30 moskevského času) vydal 1. běloruský front všem armádám tento rozkaz:

„Na úsecích, kde se vojska setkala s organizovaným odporem na druhé obranné linii nepřítele, organizovat průlom této linie ráno 17. 4. 45. K tomu účelu na úsecích průlomu soustředit 250-270 hlavní na 1 km linie průlomu.“

Den se pomalu chýlil ke konci, ale v okolí Seelowa pokračovaly boje se vší zuřivostí dál. Vojákům 4. gardového střeleckého sboru podporovaného tanky 44. gardové tankové brigády (podplukovník Josif Iraklijevič Gusakovskij) 11. gardového tankového sboru se podařilo prolomit obranu jižně od Seelowu v prostoru Friedersdorfu. Odtud se sovětské jednotky stočily na sever a zaútočily na Seelow bráněný jednotkami 20. PzGrD a Volkssturmu. Kolem 22:00 obsadili sovětští vojáci první domy na jižních předměstích Seelowu, ve kterém se rozhořely urputné boje. Sousední 5. úderná armáda bojující severně od železniční trati Küstrin-Berlin dosáhla do večera řeky Alte Oder. Na jejím jižním křídle se 301. střelecké divizi 9. střeleckého sboru a tankům 11. tankového sboru podařilo zatlačit jednotky 20. PzGrD a 9. FallD a večer obsadily Neulangsow, Werbig a Gusow. Oslabené jednotky LVI. PzK byly večer nuceny ustoupit až na samotné Seelowské výšiny a zaujmout pozice na čáře Gusow – Dolgelin.

Sovětské dělostřelectvo se pomalu prodíralo noční tmou přes přeplněné silnice blíže k frontě, aby mohlo splnit rozkaz na následující den. Ale ani německé velení nezahálelo. K 9. Armee, která se po zařazení LVI. PzK do boje ocitla bez jakýchkoli záloh, se ze zálohy OKH začala od Eberswalde přesouvat 18. PzGrD (Oberst Josef Rauch – cca 9.000 mužů, 30 tanků PzKpfw IV, 20 stíhačů tanků JgPz 38 „Hetzer“ a 5 Jagdpanzer IV/70). Přes rozbombardované silnice se také přesouvala záloha CI. AK - 25. PzGrD - do svých postavení jižně od Wriezenu, odkud měla zasadit protiúder jednotkám 3. úderné armády. Sem byly také přesunuty některé bojeschopné jednotky právě formované 1. Luftwaffen-Ausbildungs-Division.

První den velké ofenzívy 1. běloruského frontu skončil pro sovětské velení naprostým fiaskem. Jednotky postoupily pouze o cca 5-8 km, a aniž by dosáhly průlomu, ztratily téměř 200 tanků a samohybných děl – to znamená téměř celý tankový sbor! Ale německé jednotky utrpěly také těžké ztráty – podle sovětských údajů přišly o cca 10.000 mužů zabitých a raněných + 3.000 zajatých, 50 tanků a útočných děl a 100 letadel. Ze všech divizí docházela hlášení s žádostí o doplnění. Nejvíce chybělo střelivo, benzín…a lidé. Nebylo však z čeho ztráty doplnit. Sovětské jednotky a hlavně jejich velitelé byli zaskočeni zuřivou obranou německých vojáků. Více než hrdinstvím však byli tito vojáci hnáni strachem ze svých nadřízených a strachem ze sovětského zajetí. 9. Armee obdržela kategorický rozkaz za žádnou cenu neustoupit ze svých pozic na Odře. Jak později uvedl velitel ochrany týlu 9. Armee Generalleutnant Friedrich Bernhard, v rozkaze se výslovně uvádělo:

„Fronta musí být udržena za všech okolností a bez ohledu na to, zda má 9. Armee bránit Berlín, a bojovat, i kdyby nám do zad stříleli Američané.“

Tento rozkaz byl tlumočen všem velitelům sborů, kteří ho dále podstoupili velitelům divizí a pluků. Bylo vyžadováno, aby byl tento rozkaz kategoricky a bezpodmínečně plněn, k čemuž se používaly ty nejpřísnější prostředky. Velitel pluku 303. ID „poradil“ svému veliteli praporu:

„Musíme udržet frontu za každou cenu. Vy jste za to zodpovědný. Jestliže někteří vojáci začnou utíkat, zastřelte je. Jestliže začne utíkat tolik vojáků, že je nebudete schopen zastavit, a situace se stane beznadějnou, potom raději zastřelte sám sebe.“

V týlu jednotek pak udržovaly „disciplínu“ jednotky vojenské policie (Feldgendarmerie), které zadržovaly vojenské zběhy a posílaly je zpátky na frontu. Později pak byli zběhové pro výstrahu popravováni.

Ten samý den, cca 100 km jižněji mezi obcemi Forst a Muskau, zahájil ve 4:15 (6:15 moskevského času) svou dělostřeleckou přípravu také 1. ukrajinský front Maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva proti jednotkám německé 4. Panzer Armee (General der Panzertruppe Fritz Gräser). Pod ochranou palbou dělostřelectva a nálety bombardovacího a bitevního letectva 2. letecké armády zahájily ve 4:55 přepravu přes Nisu zesílené pluky divizí prvního sledu, a v 7:40 už je následovaly hlavní síly čelních střeleckých divizí. Dělostřelecká příprava tak zde trvala téměř 2,5 hodiny! Během ní překročily jednotky 3. gardové, 5. gardové a 13. armády podporované předsunutými tankovými brigádami 3. a 4. gardové tankové armády pod ochranou kouřové clony řeku Nisu. Během dne pak tyto jednotky prolomily obranná postavení 342. ID a 545. VGD v šířce 25 kilometrů a postoupily do hloubky cca 13 km.


Samohybně dělo ISU-122 2. polské armády 1. ukrajinského frontu se přepravuje přes řeku Nisu.

Situační mapa 16.4. 1945:

Úterý 17. dubna 1945

Celou noc bojovaly jednotky 9. FallD, 20. PzGrD a PzD „Müncheberg“ s tanky 11. tankového a 11. gardového tankového sboru podporovaného pěšími jednotkami 9. střeleckého sboru 5. úderné armády a 4. gardového střeleckého a 29. gardového střeleckého sboru 8. gardové armády v prostoru Seelowa. Na 200 nočních bombardérů Il-4 18. letecké armády provedlo na německé pozice noční nálet, přesto se ale sovětským jednotkám nedařilo německou obranu prolomit. Mnoho sovětských tanků bylo z boje vyřazeno „Panzerfausty“, proti kterým začali sovětští tankisté používat kuriózní obranu – generálmajor I. I. Juščuk s údivem sledoval, jak vojáci jeho 11. tankového sboru vytahují z polozničených budov matrace a drátěné rošty postelí a připevňují je na boky a věže svých tanků. Na tyto boje vzpomíná tehdy 18-ti letý Gerhard Kordes, příslušník 9. FallD:

„V 19:00 se ozval hukot tankových motorů - mohlo jich být asi 40. Podle sluchu bylo jasné že se pohybují vlevo od silnice – přímo proti našim zákopům. Někde jsou ještě slyšet další tankové motory, podle všeho ještě cca 20 tanků na protější straně kopce. Vojáci, pocházející z Luftwaffe, se zachovali disciplinovaně a nezahájili palbu. Nervózně se ohlížejí na sousedy – pěšáky a pohledem se ptají, zda postupují správně. Zezadu, tam kde stojí protiletadlová baterie, jsem uslyšel, jak dělostřelec volá: „Nechte je přijít blíž!“ Přede mnou se objevila ohromná silueta tanku, podobná ohavné želvě...Z toho pohledu mě naskočila husí kůže. „Neboj se“, řekl mě jeden starší voják který skočil ke mě do zákopu „teď nic nedělej. Až přijdou blíž, střílej pancéřovou pěstí.“...Hukot motorů a rachot pásů mě ohlušuje. Země se chvěje. Vzal jsem do ruky Panzerfaust. Za mými zády se ozvala nesouvislá série výstřelů z protiletadlových děl r. 8,8 cm. Několik granátů mě proletělo nad hlavou a udeřilo do čelních tanků, které začaly ihned hořet...Hořelo nejméně 6 tanků, ale ostatní se bez přerušení sunuly vpřed. V jasně červených záblescích ohně tanky vystupovaly ze tmy a stávaly se bezbrannou obětí smrtící dělostřelecké palby. Přímo z tohoto vroucího moře výstřelů se začala vynořovat sovětská pěchota. Bylo jich nejméně 800, křičeli a běželi vzhůru jako bez rozumu. Zahájili jsme palbu ze všech našich zbraní, a desítky vojáků začaly padat mrtví k zemi...a nakonec ustoupili zpět. Najednou jeden z nehybných tanků vystřelil, ozval se ohlušující výbuch a do vzduchu vylétly trosky protiletadlového děla i kusy lidských těl – všechno, co zůstalo z obsluhy. „Střílejte na ty čertovské tanky Panzerfausty!“, uslyšel jsem za sebou něčí křik. S dvěma jinými vojáky jsme vylezli ze zákopu. Čtyři ještě před chvílí nehybné tanky se pohnuly z místa. Voják, který ležel vlevo ode mě, vystřelil. Granát proletěl přes silnici jak dětská raketa a udeřil do věže vedoucího tanku. Nejdříve se objevil jasný plamen, a potom se ozval rachot explodující munice. Vystřelil jsem na druhý tank, a ten začal také hořet. Někdo zapálil ještě jeden tank. Velitel čtvrtého tanku zoufale mával rukama. Veliký stroj se otočil a začal sjíždět ze svahu dolů...Patnácti tankům se přeci jen podařilo prolomit obranu a nyní se blížily k vrcholu kopců, kda zahájily boj s dělostřelectvem...Objevily se další ruské tanky, ale v rachotu motorů a výbuchů granátů bylo nemožné určit kam přesně míří. Někdo křičel, že je třeba nechat projít tanky a zadržet pěchotu. Skočil jsem do svého zákopu a vystřelil po několika běžících siluetách...Ve 23:30 nastalo opět hrobové ticho. Žádná střelba ani rachot tanků. Když jsem přivykl relativnímu tichu, uslyšel jsem křik raněných a motory ustupujících tanků. I když se to zdálo neuvěřitelné, obrannou linii se nám podařilo udržet. Zleva i zprava byly zákopy přeplněné mrtvými a umírajícími. Asi 1/3 obránců byla mrtvá, a z dělostřelectva zbyla pouze dvě protiletadlová děla r. 8,8 cm. Žádné posily nebylo možné očekávat, a tak nám nezbylo nic jiného než sedět a čekat na další útok.“

Obrana proti všudypřítomným Panzerfaustům – polní úprava z navařených plechů na tanku IS-2.

Ve 4:30 (6:30 moskevského času) zahájily jednotky 89. střeleckého sboru (generálmajor Michail Alexandrovič Sijazov) a 9. gardového střeleckého sboru (generálporučík Grigorij Alexejevič Chaljuzin) 61. armády pod ochranou kouřové clony a za podpůrné dělostřelecké palby přepravu přes Odru, kterou na tomto úseku bránily jednotky 5. JägD. Během druhé poloviny dne se sovětským jednotkám podařilo zlomit tvrdý odpor německých obránců a do večera vytvořily v okolí Hohenwutzenu předmostí cca 3 km dlouhé a 0,5-1 km hluboké.

V 5:30 (7:30 moskevského času) zahájilo dělostřelectvo 47. armády a 3. úderné armády 30-ti minutovou dělostřeleckou palbu a v 6:00 vyrazily střelecké divize ke svým cílům.

Jednotky 47. armády překonaly obranu 606. zbV-Div. a přiblížily se ke kanálu Alte Oder východně od Wriezenu. Zde se sovětské divize střetly s jednotkami 35. Pz. Gr. Rgt. (Oberstleutnant Huse) 25. PzGrD, které sem dorazily předešlého dne večer a které na postupující jednotky okamžitě zaútočily. Po celé dopoledne tu pak zuřily urputné boje. Sovětským jednotkám se nakonec podařilo odrazit protiútoky německých jednotek a přepravit se přes kanál Alte Oder. Kolem 14:00 pak sovětské jednotky konečně přiblížily k operačnímu cíli, který měl být obsazen již prvního dne operace – Wriezenu. Zde byl sovětský postup konečně zastaven. Současně s postupem střeleckých sborů se na západní břeh Odry přepravil 7. gardový jezdecký sbor, který měl v případě průlomu ihned vyrazit na Berlín – toho dne se však ničeho takového nedočkal a tak zůstal v záloze armády u Ortwigu.

3. úderné armády byla situace trochu lepší – na severním křídle zaútočil 79. gardový střelecký sbor (generálmajor Semen Nikiforovič Perevertkin) podporovaný tanky 9. tankového sboru na silně opevněný německý opěrný uzel – Neu Trebbin – bráněný jednotkami 309. ID. Jejich útok byl sice napoprvé odražen, ale nakonec byl Neu Trebbin obsazen jednotkami 171. střelecké divize. 79. gardovému střeleckému sboru se tak otevřela cesta na Kunersdorf, který měl být původně obsazen na konci prvního dne operace. K večeru pak sbor dorazil ke kanálu Alte Oder, na jehož západním břehu zaujímaly obranu části 309. ID, 1. Luftwaffen-Ausbildungs-Division a 25. PzGrD. Sovětské tanky zahájily palbu na německé pozice a pěší jednotky 150. střelecké divize (generálmajor Vasilič Mitrofanovič Šatilov) se přepravily přes kanál jižně od Kunersdorfu a vytvořily zde malé předmostí. V noci se pak sovětským ženistům podařilo postavit přes kanál jeden 30-ti tunový most, po kterém se na západní břeh kanálu přesunuly tanky 23. tankové brigády (plukovník Semen Vasiljevič Kuzněcov) 9. tankového sboru. Ráno měly tyto jednotky zahájit zteč Kunersdorfu a otevřít tak armádě cestu ven z Oderské slatiny (Oderbruch). Na jižním křídle 3. úderné armády obsadil v první polovině dne 12. gardový střelecký sbor obce Grube, Neu Friedland a Neu Feld a postoupil až ke kanálu Alte Oder, ale pokusy o jeho překročení z chodu byly zastaveny palbou 25. PzGrD z výšin v okolí Gottesgrabe. Během odpoledne se proto na tento úsek přesunulo sovětské dělostřelectvo. V 17:00 pod ochrannou palbou dělostřelectva se jednotky 12. gardového střeleckého sboru přepravily přes kanál a do večera dobyly opěrný bod Gottesgrabe, bráněný jednotkami 25. Pz. Pi. Btl. 25. PzGrD a 4. Rgt. 1. Fall.Ausb.Division.


Sovětská obrněná kolona na postupu - samohybná děla ISU-152

V 6:00 (8:00 moskevského času) obnovila svůj postup i vojska 1. polské armády. 1., 2. a 3. pěší divizi posílila ráno na severním křídle záložní 6. pěší divize (plukovník Genadiusz Szejpak). Tyto jednotky odrazily několik protiútoků 5. JägD, a za těžkých bojů postupovaly na západ směrem na Wriezen. Aby se postup armády urychlil, byla do boje v průběhu dne nasazena na jižním křídle záložní 4. pěší divize (generálporučík Bolesław Kieniewicz). I přes nasazení čerstvých sil však jednotky postupovaly pomalu a musely překonávat zarputilou obranu německých jednotek. Byl obsazen Alt Reetz bráněný příslušníky 75. Jäg. Rgt. (Oberstleutnant Liebmann) a několika protiletadlovými děly r. 8,8 cm. Do večera pak polské jednotky postoupily o cca 2-5 km a severně od Wriezenu dokonce došly až ke kanálu Alte Oder, ale dál je němečtí obránci toho dne nepustili. O bojích v okolí Alt Mädewitz vypráví Eugeniusz Czerwiński, vojín 8. pluku 3. pěší divize:

„...Německé dělostřelectvo hromadnou palbou obhospodařuje západní část města. Některé domy hoří. Ležíme v silničních příkopech. „Vpřed !“, křičí velitel druhého praporu...Vojáci se zvedají a běží za ním. Vlevo od nás zalehla pod silnou palbou německých kulometů, samopalů a dělostřelectva rojnice 9. pěšího pluku....Na pomoc přicházejí dělostřelci - plukovní baterie děl r. 76 mm a baterie minometů r. 120 mm, z Alt Mädewitz vyjíždějí tři samohybná děla. V tu chvíli vyrážíme vpřed....Samohybná děla, která nás podporují, zahájila palbu. Nad běžící rojnicí s hrozným svistem prolétají dělostřelecké granáty. Abychom se chránili před strašlivě bzučícími střelami a granáty, padáme k zemi. Naše děla a minomety zesilují ostřelování protivníka, který se nachází za hrází. Samohybná děla vyjíždějí na úroveň zalehlé rojnice 5. roty...Vojáci, pohybující se za samohybnými děly, v běhu střílejí krátkými dávkami... Vpředu je vidět most, a samohybná děla začínají couvat zpět. Odmlčují se plukovní kanóny a minomety – hráz je na dosah ruky. V tu chvíli, kdy se zdá, že už nic není schopno zadržet náš útok, vyrazili Němci za podpory dělostřelecké a kulometné palby do protiútoku... Ustupujeme do výchozích postavení a pod neustávající palbou protivníka kopeme mělké kryty, které se ihned plní vodou. Nastupuje soumrak. Němci, kteří zastavili náš útok, přenesli svou palbu znovu na Alt Mädewitz...“

Na hlavním útočném úseku 1. běloruského frontu zahájilo sovětské dělostřelectvo mohutnou 20-ti minutovou dělostřeleckou přípravu v 8:00 (10:00 moskevského času). Po ní vyrazily sovětské jednotky 5. úderné a 8. gardové armády proti hlavní obranné linii Němců k rozhodnému útoku na seelowské výšiny. Jak se trochu jízlivě vyjádřil generálplukovník V. I. Čujkov:

„Denní dělostřelecká příprava měla viditelně lepší výsledky než palba vedená předchozího dne v noci.“

Jednotky 5. úderné armády podporované tanky 1. mechanizovaného sboru, 12. gardového tankového sboru a částí 11. tankového sboru zahájily přepravu přes kanál Alte Oder bráněný jednotkami 9. FallD. Sovětská 301. střelecká divize (plukovník V. S. Antonov) obsadila Gusow a téměř okamžitě musela čelit protiútoku 27. FJR (Oberst Arthur Menke) a opěšalých dělostřelců CCCCVIII. Volks-Artillerie-Korps vedenému z lesa východně od Wulkowa. Sovětské jednotky protiútok odrazily a vyrazily vpřed. Pod tímto drtivým tlakem se divize, složená převážně z letců a týlových příslušníků Luftwaffe, kteří byli parašutisty jen podle uniformy, doslova rozpadla. Velitel 27. FJR byl zabit, když jeho velitelství východně od Gusowa převálcovaly sovětské tanky. Gerhard Kordes z 9. FallD na to vzpomíná:

„...Probudil jsem se a uviděl mlhavé siluety tanků, postupující po pravé straně dálnice. Čekal jsem že uslyším uklidňující výstřely našich děl, ale dělostřelectvo mlčelo. Rachot tanků se stal nesnesitelný...Vystřelil jsem dvakrát z pancéřové pěsti a pak uslyšel výkřiky: „Pryč odsud. Došla munice.“ Letce, kteří tak odvážně bojovali v noci, teď ovládla panika. Téměř okamžitě opustili svoje zákopy a v chaosu se rozeběhli k vrcholu hřebenů. Já jsem odhodil pušku a přilbu a běžel jsem co mě síly stačily...“

Co následovalo potom se můžeme dozvědět od velitele dělostřelectva LVI. PzK, kterým byl Oberst Hans-Oscar Wöhlermann:

„Všude se vojáci dali na úprk a pádili jako smyslů zbavení. I když jsem vytáhnul pistoli, parašutisty šílené strachy jsem nemohl zastavit. Velitele divize jsem zastihl dočista samotného, naprosto zdrceného tím hromadným úprkem, jak se snaží zadržet co se dá...“

Nakonec se bezhlavý ústup podařilo zastavit, ale velitel divize generál Bruno Bräuer (veterán a hrdina z bojů o Krétu) byl odvolán a nahradil ho Oberst Harry Hermann. Sovětským jednotkám se díky tomuto lokálnímu zhroucení fronty podařilo postoupit o cca 12 km a k večeru dosáhnout linie Batzlow – Obersdorf. Tankové sbory 2. gardové tankové armády však po překročení kanálu Alte Oder bojovaly více s přírodními překážkami než s protivníkem. Tankové jednotky byly nuceny vykonávat dlouhé pochody a vyhledávat místa pro přepravu přes četné kanály a říčky, takže prakticky veškerou tíhu bojů nesly pěší jednotky 5. úderné armády, kterou měly podporovat. I díky tomu se nakonec na tomto ohroženém úseku podařilo sovětské jednotky zastavit, i když v německé linii vykously nebezpečný 16 km široký průlom. Navečer do tohoto prostoru dorazily první jednotky 18. PzGrD, které posílily obranu 9. FallD a stabilizovaly situaci na tomto úseku fronty.

8. gardové armády se situace vyvíjela také poměrně příznivě. Jednotkám 4. a 29. gardového střeleckého sboru se spolu s tanky 11. tankového a 11. gardového tankového sboru podařilo po úporných bojích dobýt hlavní uzel německého odporu - Seelow. Samotná obec přecházela několikrát z rukou do rukou – na německé straně zde umírali hlavně vojáci 20. PzGrD a PzD „Müncheberg“. Nakonec kolem 17:00 ovládly Seelow jednotky 57. gardové střelecké divize. Sovětské jednotky zde po celou dobu podporovaly „Šturmoviky“ 9. bitevního leteckého sboru (generálmajor letectva Ivan Vasiljevič Krupskij). Díky této podpoře se sovětským oddílům podařilo všechny německé protiútoky odrazit a způsobit nepříteli těžké ztráty. Sovětské jednotky pak postoupily ještě o cca 5 km na linii Alt Rozenthal – Görlsdorf, kde byly konečně zastaveny. Na severním křídle armády se jednotkám 4. gardového střeleckého a 11. tankovému sboru podařilo postoupit ještě o cca 8 km na západ do prostoru Neu Hardenberg – Wulkow a jednotky LVI. PzK byly nuceny navečer ustoupit na linii Hermersdorf – Alt Rosenthal – Diedersdorf. Povzbuzen tímto úspěchem, rozhodl velitel 1. gardové tankové armády přesunout v noci do tohoto prostoru hlavní síly 11. gardového tankového sboru a druhý den odtud zahájit mohutný útok. Na jižním křídle 8. gardové armády postupoval proti jednotkám německého XI. SS-AK sovětský 28. gardový střelecký sbor podporovaný tankovými jednotkami 8. gardového mechanizovaného sboru na Dolgelin a Libbenichen. Na tomto úseku narazily sovětské jednotky na 502. sSS-Pz. Abt. (SS-Sturmbannführer Kurt Hartrampf) vyzbrojené tanky „Königstiger“ a zbytky 303. ID. V okolí železniční trati u Dolgelinu se do cesty 79. gardové střelecké divize (plukovník S. I. Gerasimenko) postavilo pět zakopaných tanků, se kterými si nedokázaly poradit ani gardové minomety. Nakonec je ukořistěnými „Panzerfausty“ a náložemi zneškodnili sovětští ženisté, kteří tanky obešli a napadli z týlu. Sovětským jednotkám se i přes úpornou německou obranu podařilo v 10:00 dobýt železniční stanici Dolgelin a začalo hrozit nebezpečí průlomu. V poledne nasadil XI. SS-AK do tohoto ohroženého místa záložní PzGrD „Kurmark“, která po dělostřelecké přípravě a za podpory 2. Komp. 502. sSS-Pz. Abt. (6 tanků „Königstiger“) zaútočila na sovětské jednotky u Dolgelinu. Do boje zde zasáhly i německé bitevní letouny. Proti tomuto německému útoku musela být ze zálohy 28. gardového střeleckého sboru nasazena 39. gardová střelecká divize (plukovník J. T. Marčenko). Tyto jednotky pak spolu s tanky 8. gardového mechanizovaného sboru po téměř dvou hodinové bitvě německý protiútok odrazily a za těžkých ztrát pro obě strany nakonec sovětské jednotky ovládly prostor Dolgelin – Libbenichen.


Zničené tanky PzKpfw VI „Tiger“ Ausf. B patřící k 1. Komp. 502. sSS-PzAbt. V zadní části věže tanku č. 113 je zřetelně vidět průstřel

Jižně od 8. gardové armády už nebyla situace tak příznivá. V 8:40 (10:40 moskevského času) vyrazily po 30-ti minutové dělostřelecké přípravě do boje jednotky 69. armády rozhodnuté konečně zlomit odpor německých obránců ze 169. a 712. ID. Celý den probíhaly těžké boje v okolí Mallnowa. Sovětům se nakonec podařilo toto město dobýt, ale to byl také jediný úspěch této armády za celý den. Prolomit německou obranu se jí nepodařilo.

Jako poslední toho dne zahájily svou bojovou činnost jednotky 33. armády - v 9:00 (11:00 moskevského času) po 30-ti minutové dělostřelecké přípravě vyrazily proti německé 286. ID a 32. SS-FrwGrD „30.Januar“. Ale i zde narazily sovětské divize na rozhodnou německou obranu. Nejtěžší boje probíhaly v prostoru Lossower Wald jižně od Markendorfu. Do večera se Rusům podařilo postoupit pouze o cca 1-5 km na linii Markendorf – Rautenkranz, ale dále se nedostaly. Jedinou významnější akcí v úseku armády se tak stal přesun záložního 2. gardového jezdeckého sboru blíže k Odře do prostoru města Aurith, odkud měl být nasazen do případného průlomu v pásmu 69. nebo 33. armády.

Tak skončil druhý den bojů na Odře. Jednotkám 5. úderné, 8. gardové, 1. gardové tankové a 2. gardové tankové armády se sice do večera podařilo ovládnout hlavní německou obrannou linii na Seelowských výšinách a dobýt klíčové město Seelow, ale dosáhnout rozhodného průlomu a odtrhnutí od vševojskových armád se tankovým armádám opět nepodařilo. Sovětské jednotky se také po většinu dne musely obejít bez masivní letecké podpory - nízká oblačnost ohraničila viditelnost na pouhých 500 m a tak bylo do vzduchu vysláno pouze několik skupin bombardovacích a bitevních letounů – některé svůj cíl nenašly a musely se vrátit, jiným se podařilo bombardovat německé pozice např. u Wriezenu, Diedersdorfu, Lietzenu a Trebnizu. Sovětské tankové jednotky utrpěly další těžké ztráty – bylo vyřazeno na 150 sovětských tanků. V neposlední řadě pak docházelo k excesům pro sovětskou armádu tak typickým - po obsazení několika výroben alkoholu se u bojových jednotek začaly projevovat všudypřítomné problémy s alkoholismem. Velitel 102. gardového střeleckého praporu 35. gardové střelecké divize (generálmajor N. A. Nikitin) 4. gardového střeleckého sboru se například opil do takové míry, že nebyl schopen řídit boj a byl zbaven velení. Většina důstojníků se pak k nelibosti politických pracovníků a vyšších nadřízených k pijatykám připojovala, místo toho aby jim zabránila.

Maršál G. K. Žukov byl průběhem bojů velmi rozladěn – vojska frontu dokázala za 2 dny urputných bojů dosáhnout pouze cílů vytyčených pro první den operace. Ve svém rozkaze na příští den maršál Žukov doslova uvádí:

„Nejhůře ze všech si při berlínské operaci vedou 69. armáda, 1. gardová tanková armáda a 2. gardová tanková armáda. Tyto armády, mající kolosální síly a prostředky, už druhý den operují špatně a neúčelně a přešlapují před slabším protivníkem… Požaduji: Okamžitě zvýšit rychlost útoku. 1. a 2. gardová tanková armáda a 9. tankový sbor proniknou za podpory 3., 5. úderné a 8. gardové do týlu obrany nepřítele a budou urychleně postupovat na Berlín.“

Dále se v rozkaze přikazuje tankovým jednotkám vyhýbat se připraveným uzlům odporu, zvláště v obcích, a postupovat přes nezastavěné plochy. Ve 20:45 (22:45 moskevského času) pak obdržela velitelství 1. gardové tankové armády, 2. gardové tankové armády a 9. tankového sboru velmi strohý, zato výmluvný rozkaz:

17. dubna 1945 22:45 Velitel frontu nařizuje: Do osobního odvolání zakazuji výdej vodky všemu mužstvu. Náčelník štábu 1. běloruského frontu generálplukovník Malinin

Vyšší německé velení oproti tomu hodnotilo dosavadní průběh bojů vcelku optimisticky. V denním hlášení pro OKH od HG „Weichsel“ se můžeme dočíst:

„Bitva mezi Frankfurtem a Freienwaldskými kopci dosáhla svého vrcholu. Úderná síla sedmi rudých střeleckých armád byla ještě zesílena vržením do boje 1. a 2. gardové tankové armády. Za mohutné dělostřelecké bubnové palby nastoupil nepřítel znovu do útoku na celé šířce fronty. Naše statečné divize, bojující do posledního muže, odrazily v nadmíru tvrdých a krvavých bojích všechny útoky v lidech i materiálu daleko silnějšího nepřítele. Pouze v těžištích útoku jižně od Frankfurtu, po obou stranách Seelowu a východně a jihovýchodně od Wriezenu dokázal nepřítel naše linie nepatrně zatlačit…“

Skutečnost však byla trochu jiná. Německé jednotky byly značně prořídlé a vyčerpané a němečtí velitelé zoufale čekali na posily. Jediná jednotka, která zatím dorazila, byla 18. PzGrD. Aby se alespoň částečně zvýšily stavy mužstva, zapojili se do bojů na frontě chlapci z protitankové brigády „Hitlerjugend“ (Panzer-Nahnkampf-Brigade „Hitlerjugend“, cca 1.500 chlapců) a prapory Volkssturmu. Zároveň bylo rozhodnuto, že ze zálohy 3. PzArmee, na jejímž úseku byl zatím klid, budou k 9. Armee přesunuty z okolí Argenmünde 11. SS-FrwPzGrD „Nordland“ (SS-Brigadeführer Joachim Ziegler – cca 11.000 mužů, 1 PzKpfw V, 25 útočných děl StuG III) s přiděleným 503. sSS-Panzer-Abteilung (cca 10 PzKpfw VI B „Königstiger“) a 23. SS-FrwPzGrD „Nederland“ (SS-Brigadeführer Jürgen Wagner, cca 4.000 mužů, 5 StuG III, 2 StuH 42, 2 PzKpfw III) s přiděleným 6. Jagd-Panzer-Abteilung (cca 15 JgPz 38 „Hetzer“). 11. SS-FrwPzGrD „Nordland“ se měla přesunout do prostoru západně od Seelowa, 23. SS-FrwPzGrD „Nederland“ byla zase nasměrována do prostoru jižně od Frankfurtu nad Odrou.


Zničená německá obrněná technika – PzKpfw V „Panther“ Ausf. G.

Také na frontě 1. ukrajinského frontu mezitím probíhaly tvrdé boje. V noci se na západní břeh Nisy přepravily hlavní síly 3. gardové a 4. gardové tankové armády a v 9:00 vyrazily spolu s vševojskovými armádami do útoku s úkolem prolomit německou obranu a přepravit se přes řeku Sprévu. Němci nasadili proti těmto jednotkám z prostoru Chotěbuze 21. PzD (Generalleutnant Marcks, cca 20 tanků PzKpfw IV, 20 PzKpfw V, 15 stíhačů tanků JgPz IV/70) a z prostoru Sprembergu Führer-Begleit-Division (Generalmajor Otto-Ernst Remer, cca 10 tanků PzKpfw IV, 15 PzKpfw V, 30 útočných děl StuG 40, 15 stíhačů tanků JgPz IV/70). Sovětské jednotky tyto protiútoky odrazily a za těžkých bojů postoupily pouze o cca 5 km. Německé jednotky se pak večer začaly stahovat na svou poslední obrannou linii vedoucí podél Sprévy, kde chtěly zastavit sovětský postup. V okolí Sprembergu pak byla v záloze čerstvá 10. SS-PzD „Frundsberg“ (SS-Obersturmbannführer Franz Roestel, cca 30 tanků PzKpfw IV, 35 PzKpfw V, 5 M4A2 „Shermann“, 5 stíhačů tanků JgPz IV/70, 3 JgPz 38 „Hetzer“, 2 JgPz V „Jagdpanther“). Ale sovětské jednotky nepřerušily svůj postup ke Sprévě ani v noci.

Situační mapa 17.4. 1945:

Středa 18. dubna 1945

Tento den znamenal vyvrcholení bojů mezi jednotkami 9. Armee a 1. běloruského frontu. Obě uskupení nasadila veškeré své úsilí k dosažení svých cílů. Německé jednotky nasadily své poslední zálohy aby zastavily sovětský parní válec. Sovětské jednotky se naopak za každou cenu snažily konečně prolomit houževnatou německou obranu a otevřít tankovým armádám cestu na Berlín.

V 5:00 (7:00 moskevského času) po intenzívním 10-ti minutovém dělostřeleckém přepadu vyrazily jednotky 5. úderné a 8. gardové armády podporované 1. a 2. gardovou tankovou armádou proti vyčerpaným jednotkám LVI. PzK a XI. SS-AK. Sovětské síly zde ale nečekaně narazily také na nové německé síly – jednalo se o 18. PzGrD, protitankovou brigádu „Hitlerjugend“ a protitankovou brigádu „DORA“.


Clapci z Hitlerjugend a vojáci Wehrmachtu na kolech jako mobilní protitankové jednotky

5. úderná armáda vyrazila vpřed, ale na jejím jižním křídle brzy dopadl na jednotky 9. střeleckého sboru z prostoru Obersdorfu protiúder právě přisunuté 18. PzGrD. Rozpoutaly se kruté boje. Několikahodinová bitva se strhla o městečko Hermersdorf bráněné jednotkami 9. FallD a 51. Pz. Gr. Rgt. (Major Johen) 18. PzGrD. Nakonec Hermersdorf dobyla 301. střelecké divize podporovaná tanky 220. tankové brigády. Protiútokem se sice 18. PzGrD podařilo za cenu velkých ztrát postup Rusů zastavit, ale uzavřít průlom a opět spojit severní křídlo LVI. PzK a jižní křídlo CI. AK se jí nepodařilo. Během dne dorazil na velitelství LVI. PzK velitel 11. SS-PzGrD „Nordland“ – generál Weidling na tuto divizi netrpělivě čekal a chystal se jí nasadit na jižním křídle sboru proti jednotkám 8. gardové armády aby protiútokem opět spojila jeho sbor s jednotkami XI. SS-AK. Bohužel pro Weidlinga mu však SS-Brigadeführer Jürgen Ziegler pouze přijel oznámit, že jeho divize stojí pro nedostatek benzínu daleko za linií fronty – v okolí Strausbergu. Na severním křídle 5. úderné armády se mezitím 1. mechanizovaný a 12. gardový tankový sbor pohybovaly v bahnitém a zalesněném terénu, kde se přepravily přes řeku Stobber. Po tvrdém boji s jednotkami 9. FallD a chlapci z protitankové brigády „Hitlerjugend“ obsadily Ringenwalde a vyrazily ve směru na Bernau s úmyslem konečně prolomit německou obranu. V okolí Reichenbergu se však sovětským tankům postavil do cesty nečekaný nepřítel. I přes kritický nedostatek benzínu se několika tankům 11. SS-Pz. Rgt. „Hermann von Salza“ (SS-Obersturmbannführer Paul-Albert Kausch) 11. SS-PzGrD „Nordland“ podařilo odpoledne dorazit do prostoru severně od Buckowa – jednalo se o 1 PzKpfw V, 2 PzKpfw VI B „Königstiger" a 4 útočná děla StuG III. Tyto stroje dorazily právě včas aby zachytily ústup vojáků zdecimované 9. FallD (např. v rotách 27. FJR zbývalo už pouze cca 40-50 mužů), za kterými se už valilo cca 80 tanků 12. gardového tankového sboru. Na ně se znenadání z ukrytých pozic snesl příval střel který znamenal konec pro cca 40-50 sovětských tanků. Tím byl sovětský postup na tomto úseku zastaven. Při těchto bojích byl těžce raněn velitel 12. gardového tankového sboru generálmajor Nikolaj Matvejevič Těljakov, který ve svém „Willisu“ objížděl čelní tankové jednotky. Svým zraněním generál později podlehl. U 48. gardové tankové brigády zase dostal přímý zásah velitelský tank T-34/85, ve kterém zahynul velitel brigády, hrdina Sovětského svazu plukovník Vasilij Josifovič Makarov. Sovětským jednotkám se tak za úporných a krvavých bojů podařilo do večera postoupit pouze o cca 3-5 km na linii Reichenberg – Münchenhofe. K večeru obdržela 2. gardová tanková armáda rozkaz velitele frontu zaútočit druhý den ráno ve všeobecném směru na Prötzel a dále na Bernau (severovýchodně od Berlína) a konečně proniknout do operační hloubky německé obrany.


Sovětské tankové jednotky 5. úderné armády se blíží k řece Stobber – samohybné dělo ISU-122

8. gardová armáda podporovaná tankovými sbory 1. gardové tankové armády dosáhla na svém úseku největšího úspěchu tohoto dne. I přes spěšné posílení německé obrany jednotkami protitankové brigády „DORA“ se sovětskému 4. gardovému střeleckému sboru podporovanému tanky 11. tankového a 11. gardového tankového sboru podařilo dobýt Trebnitz a postoupit o cca 8 km a zatlačit jednotky PzD „Müncheberg“ na linii Obersdorf – Jahnsfelde. Velitel 4. gardového střeleckého sboru generálporučík V. A. Glazunov o těchto bojích řekl:

„Protivník z chodu vrhal do protiútoků stále nové a nové rezervy. Němci se dopouštěli velké chyby – my jsme je ničili po částech. Měli se sebrat dohromady a zadržet nás na opevněných liniích, kterých měli dost…“.

29. gardový střelecký sbor podporovaný hlavními silami 8. gardového mechanizovaného sboru zatlačil jednotky 20. PzGrD, ve 13:00 dobyl Diedersdorf bráněný jednotkami 303. ID a tanky 502. sSS-Pz. Abt. a do večera postoupil na linii Jahnsfelde – Marxdorf. Zde zajatý německý voják z 3. Komp. 20. Pz. Pi. Btl. 20.PzGrD později vypověděl:

„Jakmile se objevili Rusové, třetí rota se rozprchla. Já jsem byl spolu s dalšími čtrnácti muži zadržen na silnici polním četnictvem a poslán ke Görlsdorfu, kde byl umístěn štáb. Když jsme znovu uviděli utíkající vojáky, opustili jsme okopy a znovu nás zadrželo polní četnictvo které nás poslalo na pozice u Marxdorfu. Bylo nás 17 mužů pod velením poručíka. Když se přiblížily ruské tanky, všichni se rozutekli, a první utekl poručík. Schoval jsem se v jednom domě a vzdal se…“

Zeslabený 28. gardový střelecký sbor podporovaný částí 8. gardového mechanizovaného sboru postoupil v bojích s jednotkami PzGrD „Kurmark“ pouze o cca 1 km.

V 18:30 se na velitelství LVI. PzK ve Waldsieversdorfu objevil nečekaný host – říšský ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop – a žádal zprávu o situaci na frontě. Podle vzpomínek operačního důstojníka (Ia) LVI. PzK Majora Siegfrieda Knappeho vypadal von Ribbentrop

„…stísněně, skoro zmateně. Na sobě měl kožený důstojnický kabát bez označení a čapku od uniformy s velkým orlem diplomatického sboru…“.

Hlášení o situaci mělo na ministra zahraničí viditelně zdrcující účinek. Velitel dělostřelectva LVI. PzK Oberst Hans-Oscar Wöhlermann na to vzpomíná:

„Pořád si nás vyčkávavě měřil znepokojeným, smutným pohledem. Když slyšel, jak je na tom náš sbor, dočista ho to zlomilo. Čekali jsme, že nám poví, že jsme začali vyjednávat s Angličany a Američany. Byla by nám v poslední hodině přece jen svitla jakási naděje…“

Místo toho však ministr zahraničí položil jen pár váhavých otázek a potom odjel k PzD „Müncheberg“. Krátce po této zvláštní návštěvě dorazil na velitelství velitel Hitlerjugend Reichsjugendführer Arthur Axmann. Dejme opět slovo majoru Siegfriedu Knappovi:

„Na jeho žádost jsme ho seznámili se situací a on nám nabídl jako posilu prapor Hitlerjugend. Weidling to zpočátku odmítal přijmout, protože nechtěl pustit do boje děti, ale pak velmi neochotně, téměř chmurně, souhlasil. Chtěl chlapce postavit do záložní pozice za frontu, aby chránili severní křídlo sboru…“

K večeru se LVI. PzK pod tlakem 5. úderné a 8. gardové armády stáhnout na linii Buckow – Münchenhofe – Obersdorf – Trebnitz – Jahnsfelde.

V 5:45 (7:45 moskevského času) po 35-ti minutové dělostřelecké přípravě zaútočily jednotky 61. armády na jednotky 5. JägD. Němečtí obránci byli zatlačeni o cca 3 km a sovětské jednotky obsadily Neuenhagen.

V 7:00 (9:00 moskevského času) zahájila po 30-ti munutové dělostřelecké přípravě svůj postup také 3. úderná armáda podporovaná 9. tankovým a 9.gardovým tankovým sborem a 1. polská armáda.

Na severním křídle 3. úderné armády se 150. střelecké divizi podporované tanky 9. tankového sboru podařilo po úporných pouličních bojích obsadit v 9:00 Kunersdorf bráněný jednotkami 119. Pz. Gr. Rgt. 25. PzGrD a 2. Rgt. 1. Luft. Ausb. Division. 9. tankový sbor se pak soustředil v lese 1 km západně od Kunersdorfu a přešel do zálohy. Sousední 171. střelecká divize postoupila o cca 5 km a obsadila Möglin. Na jižním křídle armády se jednotkám 12. gardového střeleckého sboru podporovanému tanky 9. gardového tankového sboru podařilo prolomit německou obranu a postoupit o cca 6 km k Batzlowu. Zde ale sovětské jednotky narazily na urputnou německou obranou. Ani opakované útoky za silné dělostřelecké podpory nedokázalo tento odpor zlomit. K večeru tak armáda vedla boj na linii Schulzendorf – Batzlow. Ale boje zde neskončily ani v noci. Do boje byla nasazena ze zálohy sboru svěží 52. gardová střelecká divize, která měla spolu s ostatními divizemi sboru obsadit opěrný bod Batzlow za každou cenu a otevřít tak cestu tankovým jednotkám na Berlín.


Sovětské samohybné dělo SU-76 v pouličním boji

Jednotky 1. polské armády postoupily o cca 2-4 km a podařilo se jim zachytit se na východním břehu kanálu Alte-Oder na čáře Neu Kietz – Wriezen. V druhé polovině dne se 4. pěší divizi na jižním křídle armády podařilo využít postupu sousedního 77. střeleckého sboru, a do večera se probila k druhé obranné čáře němců. Současně byla ze severního křídla stažena z boje 6. pěší divize, která se přesunula na jižní křídlo armády a zůstala zde v rezervě.

V 8:00 (10:00 moskevského času) po 40-ti minutové dělostřelecké přípravě vyrazily střelecké divize 47. armády do útoku proti hlavnímu opěrnému bodu německé obrany na tomto úseku – Wriezenu. Zatímco jižně od města se sovětským jednotkám v bojích s jednotkami 606. zbV-Div. a 25. PzGrD podařilo postoupit o cca 1-3 km, samotný Wriezen se jim dobýt nepodařilo a k večeru se zachytily pouze v jeho jižních předměstích. 7. gardový jezdecký sbor tak stále zůstával v záloze armády a čekal na vhodnou příležitost k nasazení do případného průlomu.

V 8:50 (10:50 moskevského času) po 20-ti minutové dělostřelecké přípravě vyrazily vpřed i střelecké sbory 33. armády jižně od Frankfurtu. Jednotky bojovaly v lesních masívech Lossower Wald a doslova se prokousávaly obranou německé 286. ID. Nakonec se po celodenním boji podařilo 16. střeleckému sboru (generálmajor Jerofej Vladimirovič Dobrovolskij) a 62. střeleckému sboru (generálmajor Jakov Stěpanovič Vorobjev) postoupit o cca 1-2 km na linii Frankfurt – Markendorf.

V 10:30 (12:30 moskevského času) zahájila po 30-ti minutové dělostřelecké přípravě útok i 69. armáda. V noci provedla přeskupení svých sil, které soustředila na svém severním křídle, kde chtěla využít úspěchu 8. gardové armády. Ale to se jí nepodařilo. Za celý den musela armáda odrazit na 15 německých protiútoků a sovětské jednotky nebyly schopny postoupit vpřed. Jediného hubeného úspěchu tak dosáhl pouze 61. střelecký sbor (generálporučík Ivan Fedorovič Grigorjevskij) v centru armády, kterému se podařilo postoupit o pouhý 1 km. Díky tomu zůstával jižní bok 8. gardové armády obnažený. Aby byl alespoň trochu chráněn před případným německým protiútokem, musel generálplukovník V. I. Čujkov vyčlenit dvě střelecké divize 28. gardového střeleckého sboru k jeho krytí. Tím se sice poněkud oslabila jeho úderná síla, ale velitel 8. gardové armády si přesto nestěžoval. Jak píše ve svých memoárech:

„Kdybych si byl postěžoval velitelství frontu na málo aktivní činnost svého levého souseda, byl bych možná dostal rozkaz pootočit hlavní síly armády k jihu…naše armáda, která se sem probojovala od samé Volhy, by se pak nemohla zúčastnit rozhodujícího závěru celé války – zteče Berlína.“

Generálplukovník Čujkov se raději rozhodl riskovat případné komplikace při německém protiútoku – naštěstí pro něj už 9. Armee neměla na takový úkol dostatek sil.


Po boji – němečtí zajatci míjejí své padlé kamarády

Ani třetí den sovětské ofenzívy nepřinesl vojskům 1. běloruského frontu tolik očekávaný průlom. Zatím nejslibněji se vyvíjela situace na severním křídle, v úseku 47. armády a 3. úderné armády. Proto bylo provedeno přeskupení tankových jednotek 2. gardové tankové armády9. gardový tankový sbor se přesunul ke 47. armádě s úkolem obejít Berlín od severu, 1. mechanizovaný sbor a 12. gardový tankový sbor pak měly zaútočit na styku 3. a 5. úderné armády ve směru na Prötzel a Bernau. Maršál Žukov byl velmi nespokojen s výkonem svých armád, což dal ve svém rozkaze zvláště najevo velitelům 1. a 2. gardové tankové, 5. úderné, 8. gardové a 33. armády:

„18. dubna 1945 22:00 1. Útok na Berlín se u vás rozvíjí neúnosně dlouho. Jestliže tak bude operace probíhat i nadále, útok se může zastavit. 2. Hlavní příčina špatně vedeného útoku se skrývá v neorganizovanosti, chybějící koordinaci vojsk a chybějícímu tvrdému přístupu k lidem, kteří nesplnili bojové úkoly. Proto nařizuji: 1. Všem velitelům armád, sborů, divizí a brigád vydat se k čelním jednotkám a osobně se seznámit se situací , a zvláště: a) kde se nachází a jaké jsou nepřátelské síly; b) kde se nacházejí vlastní jednotky, kde jsou podpůrné jednotky a co konkrétně dělají; c) je-li mezi jednotkami koordinace, mají-li jednotky střelivo a jak jsou jednotky organizovány… …7.Všechny velitele, kteří ukáží svou neschopnost plnit bojové úkoly nebo kteří projevují nerozhodnost, je třeba vyměnit zkušenými a odvážnými veliteli.“

Německé velení si oproti tomu muselo otevřeně přiznat, že situace vypadá zoufale. V denním hlášení pro OKH od HG „Weichsel“ se uvádí:

„Nepřítel útočil nepřetržitě celou noc a dnes ráno vrhl znovu všechny své síly proti našim unaveným jednotkám, které bez oddechu bojují již několik dní. V těžištích bojů u Seelowa, jižně od Neuhardenbergu a jižně od Wriezenu dospěla situace ke krizi… Proti hrozícímu průlomu bude do protiútoku nasazena SS-Freiw. Pz. Gren. Div. "Nederland"… Jelikož nejsou proti hrozícímu průlomu jižně od Frankfurtu k dispozici žádné rezervy, bude k ušetření sil dle rozkazu vyklizeno předmostí na Odře… Armádní skupina nemá mimo nasazení divize „Nederland“ a „Nordland“ k dispozici žádné jiné rezervy…“

Aby se alespoň trochu doplnily prořídlé jednotky 9. Armee, byly z Berlína na žádost generála Busseho vyslány 4 prapory Volkssturmu. Na frontu v okolí Batzlowa dorazily v narychlo zrekvírovaných městských autobusech a automobilech. Fronta byla doslova napnuta k prasknutí a bylo pouze otázkou času, kdy povolí.


Narychlo posbírané posily dorazily na frontu

Tankové jednotky 1. ukrajinského frontu mezitím postupovaly nocí v patách ustupujících německých jednotek a ráno již byly ve vzdálenosti pouhých 3 km od Sprévy. V 11:00 (13.00 moskevského času) pak zahájily jednotky 3. gardové tankové armády, 4. gardové tankové armády a 13. armády na úseku Neuhausen – Spremberg přechod přes Sprévu slabě bráněnou jednotkami 344. ID a 21. PzD. Do večera zde vzniklo předmostí 10 km široké a 5 km hluboké – odrazový můstek k útoku přímo na Berlín. Tím splnil 1. ukrajinský front operační cíl původně plánovaný na konec druhého dne operace. Večer při telefonickém rozhovoru mezi maršálem Koněvem a V. I. Stalinem pak padlo rozhodnutí aby se obě sovětské tankové armády (3. a 4. gardová) stočily na sever a přes Zossen postupovaly přímo na Berlín a tím i do týlu 9. Armee.

Situační mapa 18.4. 1945:

Čtvrtek 19. dubna 1945

Rozhodnutí o osudu 9. Armee, a tím i o osudu Berlína, přišlo ze severního křídla dosud vzdorující fronty, na styku CI. AK a LVI. PzK.

V 10:00 (12:00 moskevského času) zahájila po 30-ti minutové dělostřelecké přípravě útok 47. armáda. Na jižním křídle armády bylo konečně dosaženo rozhodujícího průlomu - tanky 9. gardového tankového sboru spolu s pěšími jednotkami 129. střeleckého sboru prolomily po celodenních bojích obranu 309. ID v okolí Sternebecku a postoupit o cca 12 km ve směru na Bernau. Na severním křídle armády se sovětským jednotkám konečně podařilo obsadit Wriezen a postoupit o cca 4 km. Tehdy 14-ti letý Herbert Neuber z Wriezenu na tento den vzpomíná:

„V několika málo dnech se Rusové dopracovali k mému rodnému městu Wriezenu, které bylo fanatickým vedením vyhlášeno opěrným bodem, a které mělo být 50-ti a 60-ti letými starci a 14-ti a 15-ti letými chlapci bráněno „za každou cenu“. Mělo být bráněno jednotkami, které ani nebyly vycvičeny k boji a jediné, co mohly dělat, bylo střílet a „vydržet do posledního náboje!“ Jak toto „vydržet do posledního náboje“ chápali naši velitelé bylo jasné, jakmile se situace zhoršila – tehdy naši velevážení „vůdci“ zdrhli, ale předtím nás, své mužstvo, nezapomněli pobídnout k „nejvyššímu nasazení.“ My, Volkssturm, jsme chránili naše životy jak jsme jen mohli, a nakonec hledali svou záchranu v útěku… Ustupovali jsme v zástupech ve směru na Eberswalde, pod neustálou palbou hloubkových letců a dělostřelectva, bez jídla a pití, odkázáni jen sami na sebe. Žádné velení, žádné zásobování, žádný řád – zkrátka jeden velký zmatek. Po všech cestách se táhly zástupy vojáků a domobrany, všichni pouze s jedinou myšlenkou – hlavně pryč odtud!“

Také u 3. úderné armády bylo konečně dosaženo úspěchu. V nočních bojích se jednotkám 23. gardové střelecké divize podařilo vklínit do německé obrany, obsadit Reichenow a vpadnout do zad obráncům Batzlowa. Zde se bránily jednotky právě dorazivšího III. Btl. 24. SS-Pz. Gr. Rgt. (SS-Hauptsturmführer Rudolf Ternedde) 11. SS-FrwPzGrD „Nordland“. Nakonec byl Batzlow obsazen jednotkami čerstvé 52. gardové střelecké divize. Ze zálohy 79. střeleckého sboru byla do boje nasazena také 207. střelecká divize, která na čele útoku nahradila již vyčerpanou 150. střeleckou divizi. Díky zařazení čerstvých sil mohly sovětské jednotky bez přestávky pokračovat v útoku. Na severním křídle armády dobyl 79. střelecký sbor Frankenfelde a k večeru i obec Sternebeck. Na jižním křídle zahájily jednotky 1. mechanizovaného sboru boje o Prötzel, který se jim podařilo obsadit v 18:00. 3. úderné armádě spolu s 1. mechanizovaným sborem se tak podařilo prolomit německou obranu a postoupit na celé šířce fronty o 12 km.

Na středním úseku 9. Armee se zatím držely jednotky LVI. PzK. V noci k němu konečně dorazily hlavní síly 11. SS-FrwPzGrD „Nordland“, které posílily obranu 9. FallD a rozmístily se na linii Batzlow-Hermersdorf. Část divize byla ráno nasazena z prostoru Grunow – Buckow do protiútoku proti jednotkám 5. úderné armády podporované tanky 12. gardového tankového sboru. Během celého dne zde trvaly tvrdé a krvavé boje. Německé těžké tanky PzKpfw VI B „Königstiger“ z 503. sSS-Pz. Abt. (SS-Sturmbannführer Friedrich Herzig) zde zničily cca 80 sovětských tanků T-34/85 a IS-2. I přes tyto těžké ztráty nakonec sovětské jednotky zatlačily německé obránce o cca 10 km na linii Klosterdorf – Buckow a obešly tak severní křídlo LVI. PzK. Tím byl prakticky dokončen průlom mezi jednotkami LVI. PzK a CI. AK a zbytky 309. ID byly podřízeny LVI. PzK. U Klosterdorfu dostal svůj křest ohněm prapor Hitlerjugend, který generál Weidling tak nerad nasadil. Major Siegfried Knappe o tom později napsal:

„…Při útoku ruských tanků ztratil velitel praporu, devatenáctiletý starší náčelník Hitlerjugend, kontrolu nad událostmi. Pláč jeho zraněných chlapců ho připravil o nervy. Sám se rozplakal a přikázal vyklidit postavení…Chlapci se rozprchli do všech stran…“

Jednotkám 47. armády, 3. úderné armády a 5. úderné armády se tak spolu s tankovými sbory 2. gardové tankové armády podařilo definitivně prolomit německou obranu. Na severním křídle 9. Armee nyní zela cca 20 km široká díra, kterou nebylo čím ucpat. Antony Beevor ve své knize „Berlin: The downfall“ popisuje, jak:

„…zbytky praporů CI. AK ustupovaly od vesnice k vesnici na západ k Bernau… Většina praporů ztratila téměř 3/4 stavu. Vojáci byli vyčerpaní, hladoví a naprosto zmatení. Když se zastavili k odpočinku, všichni tvrdě usnuli a důstojníci je museli kopanci několikrát budit, aby se zvedli a pokračovali. Nikdo nevěděl co se děje na frontě nebo za ní. Vysílačky a polní telefony všichni odhodili…“

Cestu postupujících sovětských jednotek lemuje zničená německá technika – dělostřelecká baterie houfnic leFH18/40 r. 10,5 cm a stíhač tanků JgPz IV/70

Před sovětskými jednotkami zůstala pouze poslední přírodní překážka v postupu na Berlín – Prötzelský les. Jednalo se cca 15 km hluboký lesní masív, který narychlo obsadily zbytky 309. ID, 11. SS-FrwPzGrD „Nordland“, protitankové brigády „Hitlerjugend“ a jednotky Volkssturmu podporované útočnými děly 111. Sturmartillerie-Lehr-Brigade a několika protiletadlovými děly. Cesty byly přehrazeny zátarasy a protitankovými příkopy, byly zde střelecké okopy a kulometná hnízda – to vše však bylo provedeno narychlo teprve na začátku dubna. Sovětské jednotky z chodu vtrhly do lesa, kde se rozpoutaly tvrdé noční boje. SS-Obersturmführer Georg Langendorf z 11. SS-FrwPzGrD „Nordland“ vzpomíná na svou účast v bojích o Prötzelský les:

„Ruská pěchota postupovala stále hlouběji do lesa a obcházela pozice naší pěchoty. Pouze naše protitanková děla je ještě držela v odstupu. S malou skupinou dělostřelců jsme vyrazili do protiútoku. Byl jsem raněn do ramena a zad a převezen nejdříve na obvaziště a potom do sborové polní nemocnice. Tady jsem v rádiu slyšel projev Goebbelse: „Vídeň bude zase německá a Berlín zůstane německý!“. Ošetřovatel, který se o mě zrovna staral, jen prohodil: „Jen si to ještě užij.“

Jednotky 8. gardové armády se během první poloviny dne věnovaly přesunu dělostřelectva a doplňování munice, zesílené střelecké prapory 4. a 29. gardového střeleckého sboru pak prováděly průzkum bojem s cílem zjistit nepřátelská ohniska odporu v okolí Münchebergu. V 10:30 po 30-ti minutové dělostřelecké přípravě vyrazily do útoku jednotky 4. gardového střeleckého sboru podporované tanky 11. tankového sboru. Tyto jednotky narazily na úpornou obranu jednotek 9. FallD a 18. PzGrD. I přes zuřivý německý odpor se Rusům podařilo ovládnout opěrný bod Obersdorf a do večera postoupit o cca 5 km na linii Buckow – Müncheberg.

V 11.30 (13:30 moskevského času) vyrazily do útoku také 29. a 28. gardový střelecký sbor. Nejtěžší boje svedl 29. gardový střelecký sbor podporovaný tanky 11. gardového tankového sboru v okolí klíčového města Müncheberg. Jednotkám 82. gardové střelecké divize (plukovník Ivan Fedorovič Suchorukov) se podařilo obejít město ze severu a napadnout německou osádku z boku a týlu. Z jihu napadly město tanky a motorizovaná pěchota 11. gardového tankového sboru, které si doslova prokousaly cestu skrz les, přičemž utrpěly těžké ztráty. Generálporučík Nikolaj Kirillovič Popel, člen vojenského rady 1. gardové tankové armády, na to vzpomíná:

„Tanky kácejí stromy a postupují houštím. Postup je těžký - není tu žádný rozhled, ze stromů na nás Němci beztrestně střílejí Panzerfausty a dokonce ani speciální ochranná zařízení připevněná na tancích nepomáhají. J. I. Gusakovskij poslal vpřed motostřelce. Ti ničí nástrahy, navádějí tanky k opěrným bodům…Tak, doslova metr po metru, došel náš sbor k Münchebergu…“

Sovětská obrněná technika se v lesním porostu stávala snadnou kořistí – zničené sovětské samohybné dělo Su-100

Po několikahodinové bitvě s jednotkami 20. PzGrD a PzD „Müncheberg“, kdy Müncheberg třikrát vyměnil majitele, nakonec město v 18:00 obsadili Rusové. Na tomto úseku se tak sovětským jednotkám podařilo prolomit souvislou německou obranu a obejít jižní křídlo LVI. PzK. V samotném městě pak mohli sovětští vojáci na vlastní oči vidět, co čeká německé vojáky, kteří již nechtějí bojovat – sovětský vojenský korespondent J. I. Makarenko zde viděl:

„…na Hitlerův rozkaz pověšené německé vojáky. Na destičkách, připevněných na tělech oběšenců, bylo černou barvou napsáno: ZRADILI VŮDCE…“

„Tak skončí všichni vlastizrádci!“
Odhaduje se, že takto nesmyslně bylo popraveno cca 10.000 osob

Na jižním křídle 8. gardové armády postoupil 28. gardový střelecký sbor spolu s jednotkami 8. gardového mechanizovaného sboru pouze o 1 km na linii Hasenfelde – Neu Madlitz. Po celý zbytek dne pak tyto jednotky odrážely německé protiútoky o síle praporu podporované skupinami cca 10 tanků (pravděpodobně se jednalo o jednotky 23. SS-PzGrD „Nederland“ a PzGrD „Kurmark“), které se snažily zlikvidovat sovětský průlom a znovu spojit křídla LVI. PzK a XI. SS-AK. Aby se uvolnily tankové jednotky 8. gardového mechanizovaného sboru pro útok na Berlín, bylo rozhodnuto, že na jejich místo se přesune záložní 2. gardový jezdecký sbor.

Během ústupu za sebou němečtí ženisté nechávali množství výbušných nástrah. Jak ve svých memoárech píše generálplukovník V. I. Čujkov:

„V lesích bylo mnoho minových polí a zátarasů. Nepřítel zaminoval cesty, mosty, nešetřil záludnými „dárečky“. Na cestách, ve škarpách a na polích se válely jakoby pohozené nebo opuštěné motocykly, kola, zbraně. Nejmenší dotek způsobil výbuch. Setkali jsme se také s „chytrými“ minami, které propouštěly odminovací tanky, a do vzduchu vylétly stroje, které jely za nimi.“

Německé jednotky XI. SS-AK provedly také několik neúspěšných protiútoků proti jednotkám 69. armády, které je však odrazily. Po úporných bojích (mimo jiné i s tanky 502. sSS-Pz. Abt.) se nakonec jednotkám 25. a 61. střeleckého sboru 69. armády podařilo obsadit německý uzel odporu Alt Madlitz a postoupit o cca 5 km. Velkou zásluhu na tomto postupu mělo hlavně sovětské bitevní letectvo.


Zničené německé tanky PzKpfw V „Panther“ Ausf. G, pravděpodobně z PzGrD „Kurmark“

Jednotky 33. armády odrážely po celý den německé protiútoky a prováděly přeskupení sil. Asi jediným úspěchem bylo obsazení posledního německého předmostí na východním břehu Odry – předměstí Frankfurtu. Na žádosti generála Busseho Hitler konečně dovolil jednotkám opustit toto předmostí a v noci z 18. na 19. dubna je přesunout na západní břeh do samotného Frankfurtu. Jeho východní předměstí pak obsadily jednotky 129. střelecké divize (plukovník J. A. Romaněnko) 33. armády a 283. střelecké divize (generálmajor V. A. Konovalov) 69. armády.

Na severním úseku 1. běloruského frontu jednotky 61. armády znatelně rozšířily své předmostí, obsadily obce Oderberg a Gabow a konečně vytvořily na tomto úseku spolu s 1. polskou armádou souvislou frontu. 1. polské armádě se podařilo na svém levém křídle jednotkami 3. a 4. pěší divize překročit kanál Alte Oder a postoupit o cca 4 km na severovýchod od města Wriezen do týlu německé obrany. K večeru se německé jednotky 5. JägD začaly stahovat ze svých pozic a tak se mohly i ostatní polské jednotky konečně přepravit na západní břeh kanálu Alte Oder.

Ráno zahájily útok směrem na Zossen a Luckenwalde i obě tankové armády 1. ukrajinského frontu. 3. gardová tanková armáda postoupila během dne o cca 30 km, 4. gardová tanková armáda dokonce o cca 50 km a do večera dorazily do prostoru Lübbenau – Luckau – Calau. Za tankovými armádami následovaly jednotky 13. armády, které se s nimi snažily držet krok a jistit jejich týl. V poledne provedly z prostoru Chotěbuze útok části 21. PzD, 214. ID, 275. ID a 342. ID s cílem odříznout tankové svazky, ale byly odraženy jednotkami 3. gardové armády. V prostoru Sprembergu pak byly obklíčeny části 10. SS-PzD „Frundsberg“, Führer-Begleit-Division a 344. ID.

Během celodenních bojů se sovětským jednotkám 1. běloruského frontu konečně podařilo prolomit německou obranu a rozdělit tak frontu 9. Armee na tři části - severní (CI. AK), střední (LVI. PzK) a jižní (XI. SS-AK a V. SS-GebK). Navíc z jihu mířila do týlu 9. Armee 3. a 4. gardová tanková armáda 1. ukrajinského frontu, které odřízly části V. AK od ostatních německých jednotek 4. PzArmee. Generál Busse proto vyslal do Berlína žádost, aby bylo obsazeno vnější obranné pásmo Berlína (Außere Sperrzone – probíhala ve vzdálenosti cca 40 km okolo Berlína), na kterém by se jeho ustupující jednotky mohly zachytit. Jeden z úředníků Goebbelsova ministerstva propagandy si do svého deníku zapsal:

„Ministr absolvoval příjemnou a plodnou diskusi s generálem Burgdorfem, po které následně konstatoval, že posílení oderské fronty čtyřmi prapory jednoduše nestačí a že Vůdce bude muset rozhodnout, zdali na tuto frontu přesune všechny berlínské síly…Vůdcova odpověď dorazila časně ráno. Berlín bude bráněn vně svých hranic. Všichni vojáci, kteří jsou v daném okamžiku uvnitř města, mají být okamžitě vysláni na frontu…“

V Berlíně se tak narychlo shromáždily jednotky Wach-Rgt. „Großdeutschland“, 11 praporů Volkssturmu, 1 SS-Polizei-Btl., 1 Landeschützen-Btl. a 22 baterií protiletadlového dělostřelectva. Tyto jednotky byly naloženy na rychle zrekvírované civilní nákladní automobily a autobusy a k večeru vyslány na východ k 9. Armee. Většina těchto jednotek byla zničena sovětskými bitevníky a pouze zbytky se druhý den dostaly na frontu. Proti jednotkám 3. a 4. gardové tankové armády se jihovýchodně od Berlína, přibližně na linii Luckenwalde – Prieros, rozmístila plukovní skupina ID „Friedrich Ludwig Jahn“ (Oberst Gerhard Klein, divize byla zformována v březnu 1945 v Jüteborgu z příslušníků RAD). Ještě večer pak byla provedena reorganizace bojové sestavy 9. Armee – její CI. AK byl na severu předán pod velení 3. PzArmee, na jižním křídle jí byl podřízen V. AK (General der Artillerie Kurt Wäger) 4. PzArmee.


Muži z Volkssturmu vyzbrojeni puškami Mannlicher v palebném postavení

Situační mapa 19.4. 1945:

Je dnes velmi těžké odhadnout, jaké ztráty oba protivníci (9. Armee a 1. běloruský front) utrpěli během těchto čtyř velmi krvavých dnů. Odhaduje se, že jen v bojích o Seelowské výšiny bylo zabito během 3 dnů cca 30.000 sovětských a 12.000 německých vojáků. Sovětské a polské jednotky pak za 4 dny ztratily odhadem cca 60.000 mužů zabitých a raněných, 650 tanků a samohybných děl a 300 letadel. Německé jednotky oproti tomu přišly podle sovětských údajů odhadem o cca 40.000 mužů zabitých a raněných + 10.000 zajatých, 200 tanků a samohybných děl a 500 letadel.

Přibližné srovnání německo-sovětských ztrát v období 16.4. - 19.4. 1945
  Celkové počty 16.4. Odhad ztrát 16.-19.4.
mužů tanků letadel mužů tanků letadel
9. Armee 200.000 500  1.320 50.000 (25%) 200 (40%) 500 (38%)
1. běloruský front 950.000 3.000 4.080 60.000 (6%) 650 (22%) 300 (7%)
Pozn.: Tabulka vychází z odhadů ztrát a je ji proto třeba brát pouze jako orientační.


Zajatí němečtí vojáci v okolí Prötzelu

Pokračování...

Poslední boje 9. armády (duben-květen 1945) - Předehra (II. část)

Zkratky a vysvětlivky
BAK - bombardovací letecký sbor
GNBAD – gardová noční bombardovací letecká divize
NBAD – noční bombardovací letecká divize
IAD – stíhací letecká divize
sd – střelecká divize
Abt. - oddíl (jiné označení pro prapor zvláště u tankových a dělostřeleckých jednotek)
AK (Armeekorps) - armádní sbor
Armee - armáda
Art. Abt. – dělostřelecký oddíl
Btl. - prapor
FallD - parašutistická divize
FJR – parašutistický pluk
FrwGrD - dobrovolnická granátnická divize
FrwPzGrD - dobrovolnická divize tankových granátníků
Füsilier Btl.. - průzkumný prapor pěší divize
GK (Gebirgskorps) - horský sbor
HG (Heeresgruppe) - skupina armád
ID - pěší divize
Inf. Rgt. – pěší pluk
Jäg. Rgt. - střelecký pluk
JägD - střelecká divize
Komp. - rota
OKH - vrchní velení pozemních vojsk
Pz. Gr. Rgr. - pluk tankových granátníků
Pz. Gr. Rgt. - pluk tankových granátníků
Pz. Pi. Btl. - ženijní obrněný prapor
Pz. Rgt. - tankový pluk
PzArmee - tanková armáda
PzD - tanková divize
PzGrD - divize tankových granátníků
PzK (Panzerkorps) - tankový sbor
sSS-Pz. Abt. - těžký tankový oddíl SS
Sturm-Art. Lehr-Brig. - výcviková brigáda útočných děl
VGrD - divize lidových granátníků
zbV-Div. - divize zvláštního určení

Poznámky:
1) Hitlerův denní rozkaz pro 9. Armee:

15.dubna 1945
Vojáci východní fronty!

Židovsko-bolševický nepřítel nastoupil naposledy k útoku. Pokouší se zničit Německo a vyhladit náš národ. Vy, vojáci na východní frontě, víte již z velké části sami, jaký osud hrozí především německým ženám, dívkám a dětem. Zatímco staří muži a děti budou zavražděni, ženy a dívky budou zneužity jako kasárenské děvky. Ostatní budou vyhnáni na Sibiř.

Tento úder jsme předvídali a už od ledna tohoto roku jsme dělali vše, aby se vybudovala silná fronta. Nepřítele přivítá silné dělostřelectvo. Ztráty naší pěchoty byly doplněny nesčetnými novými jednotkami.

Útočné oddíly, nové jednotky a oddíly domobrany posilují naši frontu. Bolševiky tentokrát stihne osud asiatů, to znamená že je čeká krvavá porážka u bran Berlína.

Kdo v tomto okamžiku nesplní svou povinnost, jedná jako zrádce svého národa. Pluky nebo divize, které opustí své postavení, jednají tak hanebně, že se budou muset stydět před ženami a dětmi, vystavenými možnému teroru nepřítele. Dávejte pozor především na několik málo důstojníků a vojáků – zrádců, kteří, aby si zachránili svůj ubohý život v ruském zajetí, budou možná proti nám bojovat v německé uniformě. Proto, jestliže vám někdo vydá rozkaz k ústupu, a vy ho nebudete dobře znát, musí být okamžitě zatčen, a jestliže to bude nutné, okamžitě zastřelen, bez ohledu na jeho hodnost. Jestliže v těchto příštích dnech a týdnech každý voják na východní frontě splní svou povinnost, poslední útok asiatů se rozbije o naši obranu, stejně jako se nakonec zhroutí vpád našeho nepřítele na západě. Berlín zůstane německý, Vídeň bude znovu německá a Evropa nikdy nebude ruská.

Vytvořte zapřísáhlé souručenství na obranu nikoli prázdného pojmu Vlasti, ale na obranu vaší rodiny, vašich žen, vašich dětí a s nimi i vaší budoucnosti.

V těchto hodinách na vás hledí celý německý národ, moji východní bojovníci, a doufá jen v to, že vaše vytrvalost, váš fanatismus a vaše zbraně utopí bolševický útok v moři krve. V okamžiku, kdy osud odstranil z povrchu země největšího vojenského zločince všech dob, rozhodne se zvrat této války.

Adolf Hitler

Použitá literatura:
1945 Das Jahr der endgültigen Niederlage der faschistischen Wehrmacht, Gerhard Förster, Richard Lakowski, Berlin 1975
Artyleria rakietowa Wehrmachtu, Zygmunt Czarnotta, Zbigniew Moszumanski, Warszawa 1995
Bělije flagi nad Berlinom, Jakov Ivanovič Makarenko, Moskva 1976
Berlin, Heinz Bergschicker, Berlin 1965
Berlin: The downfall 1945, Antony Beevor, London 2003
Bitva o Říšský sněm, Tony Le Tissier, Brno 2003
Der zweite Weltkrieg, Heinz Bergschicker, Berlin 1987
Die Befreiung Berlins 1945, Berlin 1975
Geschichte der Polnischen Armee, Stanislaw Gac, Leszek Grot, Wieslaw Szota, Berlin 1978
Hetzer, Vladimír Francev, Charles K. Kliment, Milan Kopecký, Praha 2001
Koněc tretěgo reicha, Vasilij Ivanovič Čujkov, Moskva 1973
Letecká válka 1939-1945, Olaf Groehler, Praha 1981
Na ostrie glavnovo udara, Michail Jefimovič Katukov, Moskva 1974
Nastupajet udarnaja, Georgij Gavrilovič Semjenov, Moskva 1986
Nordland, Rolf Michaelis, Warszawa 2004
Obrněná technika 1, 2, Ivo Pejčoch, Praha 2000, 1999
Osvobožděnije, Boris Polevoj, Konstantin Simonov, Michail Trachman, Moskva 1974
Pád orlice, Robin Cross, Plzeň 1998
Panzer III, Zbigniew Borawski, Janusz Ledwoch, Warszawa 1994
Panzergrenadierdivision „Grossdeutschland“, Horst Scheibert, Texas 1987
Panzers in the east (2), Robert Michulec, Hong Kong 2002
Panzerwaffe, Marcin Bryja, Warszawa 1996
Piechota niemiecka vol. I, II, III, Marcin Bryja, Warszawa 1999, 2000
Poslední bitva, Cornelius Ryan, Praha 1993
Poslednij šturm, Fedor Danilovič Vorobjev, Moskva 1975
Soldat, Siegfried Knappe, Praha 1995
Stalin´s war with Germany vol. 2, John Erickson, London 1999
Věsna pobědy, Fedor Jefimovič Bokov, Moskva 1985
Zbraně a taktika Waffen-SS, Stephen Hart, Russell Hart, Praha 2000

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.92 (704 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.