Nálet na Lipsko očima pamětníka

Autor: Jakub Skalický | Datum: 20. 2. 2014
Jan Holík (nar. v květnu 1924 ve Vlašimi) se v mládí učil truhlářem a v sedmnácti letech, v roce 1941, nastoupil do svého prvního zaměstnání: Česko-moravské labské plavby. Za první heydrichiády od firmy odešel a porůznu se protloukal. Až se na začátku roku 1944 vrátil domů, nastoupil 3. února 1944 na transport do Říše. Jako jeden ze skupiny 480 chlapců a dívek z Protektorátu byl nuceně nasazen [1] v letecké továrně Junkers Flugzeug- und Motorenwerke v Lipsku.

Jan Holík na portrétní fotografii ve věku 20 let a dnes
Blížil se rok 1944 a s ním přišly události, které opět zamíchaly s mým životem. Německo potřebovalo lidi na práci, a tak jel do říše nejdříve ročník 21 a pak ročník narozený 1924. A to jsem já. Kdo mohl, tak se tomu vyhnul, ale obec Domašínská mě vypsala, i když jsem nebyl nikde hlášen, asi jsem šel za někoho. A tak jsem 3. února 1944 nasedl ve Vlašimi do vlaku cíl Lipsko. Vlak s námi šíbovali několikráte, kousek dopředu a zpět, přišla se se mnou rozloučit jedině matka. Květa i Toník museli do práce na odpolední.

Konečně jsme vyrazili, ve vlaku se zpívalo a já jako vždy jsem se díval na ubíhající krajinu. Pozdě večer jsme projížděli od Děčína k Drážďanům a brzy ráno jsme byli v Lipsku. Tam nás seřadili, bylo nás 480 a z toho 250 děvčat a 230 chlapců. Všichni dvacetiletí. Dělali jsme hrdiny, zpívali: „Šla má milá na houby“ a jednu sloku hvízdali. Němci otvírali okna a jedna paní říkala: „To sind Bolševiken“. Ještě dnes to vidím, jak jsme pochodovali mlhavým a mrazivým ránem.

Přišli jsme do čtvrti „Connevitz“, do ulice, která měla příhodné jméno „Brandstrasse“ a tam byl náš lágr v budově, která byla kdysi divadlem a jmenovala se Friedrichshalle. A tak nás nacpali i s děvčaty do jednoho lágru a každý si zabral kavalec, kde chtěl. V noci svítila jen matná „nouzovka“ a právě pod tu jsem si já zabral horní kavalec a udělal jsem dobře. Světlo mi nevadilo, ale odrazovalo štěnice. Před námi tam byli Srbové a lágr byl zavšiven až hrůza. Již první noc zahoukaly sirény, museli jsme do krytu, což byl sklep pod námi, ale za chvíli to přešlo.
Lipsko bylo šestým největším německým městem [2] a kromě významného železničního uzlu se v něm nacházel rozsáhlý válečný průmysl. Šlo především o letectví: z bran Erla Maschinewerke vyjela zhruba třetina všech vyrobených Messerschmittů Bf 109, dále se ve městě vyráběly motory Junkers (mj. např. proudové Jumo 004 či řadové Jumo 211), montovala se tam letadla téže značky a ani ostatní válečný průmysl a strojní výroba ve městě nepřišli zkrátka.

Přes svůj nesporný význam pro válečnou výrobu přečkalo Lipsko první polovinu války víceméně bez úhony – lví podíl na tom měla poloha města hluboko v Německu. Až na podzim 1943, když RAF disponovala větším množstvím moderních čtyřmotorových bombardérů a noci se dostatečně prodloužily pro dlouhý let nad nepřátelským územím, dostalo se Lipsku větší pozornosti.

V noci z 20. na 21. října 1943 podstoupilo město první větší nálet: 271 Lancasterů z 358 vyslaných svrhlo na Lipsko své pumy za velice těžkých povětrnostních podmínek. Výsledky tomu také odpovídaly, škody byly malé a rozptýlené. Přesto životem zaplatilo 40 lidí, dalších 681 bylo zraněno.

Druhý velký nálet už ale Lipsku zasadil podstatně těžší rány. V noci na 4. prosinec 1943, během probíhající Bitvy o Berlín, obelstili Britové obránce přímou cestou na německé hlavní město. Tam také kontroloři soustředili noční stíhačky; Lancastery a Halifaxy ale odbočily směrem k Lipsku, kde se setkaly jen se slabým odporem. Letounům PFF se podařilo dobře označit cíle a pumy tak nalezly své cíle: šlo o nejúspěšnější nálet na Lipsko za celou válku. Řečí čísel: 527 bombardérů (na palubě jednoho z nich dlel i americký reportér stanice CBS, Ed Murrow) způsobilo rozsáhlé požáry, jimž podlehlo na třináct a půl tisíce budov. Údaje o počtu obětí se liší: podle městského archivu přišlo o život 1815 lidí, podle policejní zprávy vypracované týden po náletu to bylo 614 osob. Počty zraněných taktéž kolísají: 806 těžce a 3749 lehce; alternativně 464 zraněných. Celkem bylo náletem postihnuto na 140 tisíc lidí. Válečný průmysl přišel mj. o těžce poškozené továrny Junkers na letecké motory a I.G. Farben na výrobu kyslíku.


Továrna Junkers, kde pan Holík pracoval, někdy v 70. letech, než byla zbourána.
Foto: Archiv Westphalsches Haus
Po zbytek roku 1943 i na začátku roku následujícího vládl v Lipsku klid, dejme proto opět slovo panu Holíkovi.
Ráno jsme pochodovali do „Junkersky“, což byla továrna letecká, a protože jsme byli vedeni jako přeškolenci, vzali nás do jakési učebny, kde nám ukazovali, jak do sebe zapadají různá soukolí, a protože málokdo uměl německy, sám instruktor si z toho dělal legraci. V jídelně nám dali „Eintopf“, který se jakž takž dal jíst, ale většinou měli všichni zásoby z domova, a tak to ani nechtěli. Jinak to ale bylo s italskými zajatci, které dozorce, jakýsi surový chlap se štětkou za kloboukem, kterému říkali „Losos“, a tak nadutou tvář je málo vidět, sadisticky přivedl a hned začátkem oběda postavil v koutě a museli se dívat, jak jíme a hlady jim oči jen svítily. Jednou, když se Losos procházel, ukazoval mi jeden „Taliánek“, abych mu něco nechal, a tak jsem mu tam nechal jídlo, on tiše přiskočil a přesypal to do svého ešusu, když v tom se dozorce ohlédl, přiběhl, ešus mu vyrazil a do Taliána kopal hlava nehlava.

V „Junkersce“ bylo spousta cizinců, většinou zajatců a my jsme se samozřejmě nejlépe dorozuměli s Poláky, kteří nosili žluté „P“ na blůze a měli tam místnost, na které napsali „Tylko dla Polakov“. Někteří cizinci, jako Belgičani a někteří Ukrajici měli určitou volnost, mohli i do kina a jezdit tramvají jako my. Nejhůře na tom byli Rusové, kteří nosili nápis „Ost “ a pak ti Italové, kteří špatně snášeli zimu a třásli se po celém těle. Byli to vojáci maršála Badoglia, který zradil říši a podle toho se s nimi zacházelo. Na lágru nás pak shromáždili, přišel Oberlagerführer a dával nám instrukce, že se nemáme stýkat s ostatními „Auslendry“, že jsme příslušníci říše a můžeme vidět na vlastní oči, jak vypadá lágr po našich Slovanských Srbech. A pak se ptal, co bychom si přáli, což překládal jakýsi pan Čáp. Kluci i děvčata volali: „chceme domů“, což překladatel nepřeložil a jeden kluk chytil štěnici a šel ji ukázat. A opět argument: „To je po vašich slovanských bratřích“. Jednou někdo na dveřích protrhl zatemnění a náš Lagerführer se rozčiloval. Byl měsíc v úplňku, a tak jsem mu německy řekl, že nemá také zatemnění. Docela vážně řekl: „Vy si děláte legraci, ale oni jednou přijdou a jak“.

Uplynulo 17 dní od našeho příjezdu a jeho slova se splnila. My jsme ale zatím žili celkem bezstarostně až na to, že zásoby z domova došly a musel se jíst německý chléb, do kterého se mlelo vše možné, kaštany atd. Rusové chodili k lágru žebrat a náš Lagerführer je hnal pendrekem, ale málokoho dostihl, protože byl dýchavičný. A tak řekl, že kdo se přihlásí z našich kluků k této službě a opravdu se dva přihlásili, jakýsi pekař z Benešova a co bylo za toho druhého, nevím. Pak tam chodila hezká Ruska, které nikdo neublížil. Měl jsem tam kousek margarinu a styděl jsem se jí to dát. Moc mi za něj děkovala a teprve pak jsem pochopil, jak jim i to bylo vzácné. V Junkersu nás dali kopat v objektu, ani nevím, o co šlo. Nakládali jsme materiál na vozíčky na kolejích a klukům se nechtělo dělat. Sem tam se zvedla lopata a dozorce si nás nevšímal. Najednou se od nedaleké budky odlepil hlídač a řekl dozorci komisním hlasem: „Proč ti cizinci nepracují?“ Dozorce řekl: „To je moje věc“. Načež hlídač se na něj rozkřikl, že je to věc celého německého národa, ať si dá pozor a zakončil pozdravem vztyčenou paží a Heil Hitler.

Na lágru se reptalo proti tomu, že děláme venku v zimě výkopy, zatímco se máme přeškolovat na strojích v dílnách a došlo to tak daleko, že si někdo vzpomněl, že uděláme stávku. Až na několik chlapců, kteří se báli jsme nešli do práce. Byla to veliká opovážlivost, ale také nerozvážnost. Němci vedli válku, kterou prohrávali a mohli nás klidně zastřelit pro sabotáž. Z fabriky volali telefonem, co je s námi, a tak jsme tam poslali studenta, který uměl německy, myslím, že se jmenoval Jirka Šulc, s požadavkem. Vzkázali, že se musíme dostavit, nebo pro nás pošlou policii. Bylo to vážné, a tak jsme šli. Samozřejmě se zpěvem a hvízdáním. Ve fabrice nás seřadili a ing. Tischbierek, který byl vedoucí výroby, ještě s několika mistry nás prohlíželi a ptali se na povolání. Řekl jsem truhlář a zaslechl, jak si řekli, že bych se hodil k brusce. A tak jsem nastoupil na dílnu a dělal přesné měrky, tzv. obkročáky na tisíciny milimetru. Dělalo tam hodně cizinců, Francouzi, Holanďané, Rusové, Belgičani a Poláci a tam jsem se seznámil se Staškem Skovroňským, který byl starý jako já a pocházel od Wlodclavka z kraje Bydgošť. A na něho dodnes vzpomínám. Já jsem ani jeden kus neudělal pořádně a Stašek se hrozil a říkal mi: „Jašu uvažaj že by nezgubil jest bo kak tě majster zopáčí od razu tě „zapierdoli“ a opravoval to po mě, vysvětloval „zero-zero“, ale já to kazil dále.
Odbočme zpět k situaci v letecké válce v únoru 1944. Američané v prosinci 1943 poprvé nasadili stíhací P-51 Mustang k ochraně svých bombardovacích svazů nad Německem. To značně měnilo situaci: na podzim 1943 stačilo Luftwaffe počkat, až americké doprovodné stíhačky budou muset otočit zpět na domovská letiště, a teprve poté nerušeně útočit na těžké bombardéry. K tomuto účelu byly ostatně uzpůsobeny některé stíhačky: na úkor rychlosti a obratnosti byly vybaveny dodatečným pancéřováním a palubními zbraněmi. Doprovodné Mustangy ale měly natolik velký akční rádius, že mohly doletět až nad Berlín a zpět. Najednou se v ohrožení ocitly i předtím relativně bezpečné oblasti Německa.

V únoru 1944 totiž na stíhacích P-51 začala operovat i druhá Fighter Group, po 354. FG jí byla 357. FG. Ta si svou premiéru při doprovodu těžkých bombardérů odbyla 11. února. S touto novou silou v zádech zahájili Američané tzv. Big Week – šestidenní sérii náletů zaměřených na říšský letecký průmysl, do které „přizvali“ i Bomber Command RAF. Prvním cílem se stalo Lipsko: Britové na něj zaútočili v noci z 19. na 20. února 1944 a Američané plánovali dílo hned následujícího dne dokonat.


Brandstrasse a Friedrichshalle, kde byli ubytováni čeští nuceně nasazení. Foto: sbírka Jana Holíka
Dejme opět slovo panu Holíkovi:
Nálety na německá města se stupňovaly, a tak jsme musili i třikrát za noc do sklepa. Světlomety pátraly po obloze a protiletecké baterie zvané „Flaky“ střílely ostošest. Ale na lágru bylo veselo, dokonce tak, že musela Němka, která měla na starosti naše děvčata, je od chlapců oddělit, a tak jsme byli dole a holky nahoře na galeriích. I tak se kluci převlékli večer za holku a lezli nahoru. Bylo zatemnění a nebylo vidět nebo Němka vidět nechtěla. A tak se přiblížil den dvacátého února 1944, kdy jsme měli všichni namále. Bylo to ze soboty na neděli a chasa se dohodla, že udělají tancovačku s muzikou, ač se to nesmělo, myslím, že od porážky Němců u Stalingradu to bylo zakázané. Někteří z kluků měli s sebou hudební nástroje, samozřejmě harmoniku, klarinet a trubku a navíc byl v Tagesraumu i klavír. A tak to večer roztočili jak se patří. Němečtí „Posti“- stráže (vlastně vrátní) chvíli koukali a pak se též zapojili a tančili s holkama, no byl to rambajs a i oni rádi zapomněli, že je válka. Já jsem tancovat neuměl, ale líbil jsem se holkám, a tak mě kluci vyhecovali a poslali mi jednu, abych si z ní dělal legraci. Chvilku mě to bavilo, ale pak jsem si připadal jako cvok, a protože bylo již po půlnoci, šel jsem spát. Ještě mi poslala psaníčko: „Jeníčku, proč jsi odešel, jsem tak ach…“ , ale to už kluci předali skoro spícímu člověku. Bylo půl třetí ráno, když mě vzbudily sirény a „post“ tloukl do kovové tyče, která tam k tomu účelu visela a řval: „Ales aufstehen, fligalarm!“ Někteří, co to táhli do rána šli rovnou a já jsem si vzal jen deku a v montérkách a naboso sešel dolů do sklepa ještě s Karlem Kratochvílem z Domašína. Jen jeden kluk táhl kufr a to si z něj všichni dělali legraci, kam cestuje. Mysleli jsme totiž, že za chvíli půjdeme zase zpátky. Sklep sestával ze dvou dlouhých chodeb, děvčata do jedné a my v druhé. Bylo nás tam namačkáno 480. Chvíli bylo ticho, a tak jsme se s Karlem natáhli na hromádku cibule, která tam byla a já skoro usnul. Bylo slyšet z dálky dunění, to střílely „Flaky“ a vše se přibližovalo a rány byly čím dále ostřejší a najednou bylo slyšet i hukot letadel, jak se snášela dolů a pak to začalo, hotové peklo.

Padaly bomby, země se chvěla, světlo zhaslo a na nás se sypal prach z omítky. Ve sklepě vznikla panika, křik, zoufalé volání, někdo křičel: „tady někdo leží“, ale dav se přeléval sem a tam a úplně již šílené výkřiky „ven“, ale kudy, vchody byly zasypány a začala téci voda z proražených trubek, strop již prohoříval, protože lágr dostal zásah od fosforových bomb [3]. Moje reakce byla taková, že se tomu až dnes divím, klel jsem a nadával na Američany a Anglány, že na nás házejí bomby a mráz mi jezdil od hlavy až k patě. Začalo se nám špatně dýchat a v tom ohlušující detonace a těžká bomba, kterou hodili do hotelu naproti, vyrvala kus stěny a objevil se úzký otvor. V tom okamžiku se k němu vše nahrnulo za šíleného volání „ven!“ Všechno to prozařovaly plameny a dodnes vidím, jak tam student, myslím, že to byl Jirka Šulc, stál jako dopravní strážník a křičel: „Netlačte se, pěkně jeden po druhém, jinak tu všichni zůstaneme“. Něco podobného se dělo u děvčat, kde bomba vyrazila okna i s mřížemi a tudy lezly ven na ulici, která hořela. Já, když jsem se dostal k otvoru, dal jsem si deku na obličej, protože v otvoru, který byl do kopce již probleskovaly plameny, a kouřem jsem vylezl tou sutí nahoru skoro jako poslední. Nahoře na dvorku jsme skákali přes místa, kde hořela i země polita fosforem. Jakási dívka se ke mně vrhla, zabořila mi hlavu na prsa do deky a zoufale křičela: „Viďte, že nás nezabijou, viďte že ne!“ Tak jsem ji ujistil, že ne. Znovu hukot letadel a svist bomb, lítaly tam prkna do výšky, ale bylo to již o trochu dále a nálet se zřejmě vzdaloval. Někdo volal: „Utíkejme do parku“, který byl nedaleko a zase jsme se vyhýbali plamenům od fosforu, sníh tál a já s Vosátkou z Chobota jsme zalehli za nízké křoví, naproti nám hořel dřevěný holandský lágr jako věchet.

A občas obrovský výbuch od časovaných bomb, ale bylo již po náletu. Najednou jsem uslyšel, jak někdo volá česky o pomoc. Hned jsem vyskočil, ale Vosátko se klepal strachy a úplně hystericky mě tahal za ruce a křičel: „Kam jdeš, nechoď nikam, zůstaň tady“ atd. Vyškubl jsem se mu a běžel po hlase. Opodál leželo děvče na zemi, nad ní se skláněl drobný studentík z našeho ročníku a nevěděl si rady. Přiběhl tam též Pepík Kautský z Nové Vsi a já uviděl blízko sadařskou boudu, vyrazil jsem dveře a uvnitř bylo seno, tak jsme s Pepíkem vzali děvče na „andělíčka“ a položili do sena. A jelikož již přicházeli sanitáři, použil jsem své chatrné němčiny a zavolal je. Přivolali sanitku a děvče odvezli. Jenom vím, že se jmenovala Božka a že se zachránila.

A to se již rozednívalo, několik se nás sešlo a nápad, že se půjdeme podívat na lágr a pak do Junkersky, která je jistě rozbitá a my pojedeme domů. Šli jsme ulicí „Brandstrase“, bylo všude plno kouře a rozvalin. Požárníci tahali lidi ze sklepů, byl to hrozný pohled na plačící děti a matky. Proti nám běžel nějaký děda, neustále něco mluvil a brada se mu třásla. Z našeho lágru zbyly jen podpěrné sloupy. Později jsem se dozvěděl, že tam ve sklepě zahynul mládenec, něco ho uhodilo a ostatní ho v té panice ušlapali. Uhořel též náš Lagerführer, který se prý vrátil do hořícího přístřešku pro nějaké papíry nebo peníze a ohořelé trámy na něj spadly. Prý tam ještě volal o pomoc, ale nikdo do toho plamenného pekla nešel. Měli jsme namále, mohli jsme tam ostat všichni. A tak jsme se vydali na cestu k Junkersce a bylo to zklamání. Stála až na nějaké rozbité sklo na střeše neporušená.

Tehdy se velmi hezky zachovali Poláci. Chodili po ulicích a říkali nám, abychom šli do Polského lágru, vzdáleného asi dva km. A tak jsme se tam sešli skoro všichni. Poláků tam bylo asi 200. K poledni jsme šli do fabriky, kde nám dali polévku, jen osolenou vodu zahuštěnou moukou. Po příchodu na polský lágr se Poláci domluvili, odřekli si večeři, což byla černá melta a chleba s marmeládou a dokonce tam uspořádali představení, vytáhli boxerské rukavice, deklamovali různé kuplety, bohužel převážně posměšné na Židy jako např. „Když se Lajbuš narodil, trajli bum, celó Prage osmrdil, trajli bum“ aj. Měli tam ale též výborného hráče na harmoniku, který začal francouzské šansony a dodnes si je pamatuji a hvízdám, i několik Polských písniček si pamatuji. Nedovedu vypsat, jaký to byl balzám po tom, co jsme prožili. Mě si hned zapopad Stašek a měl jsem kavalec nad ním. Povídali jsme si o všem možném, já byl, jak jsem řekl, jen v montérkách, a tak aby mi nebylo zima, půjčil mi svojí blůzu, které říkal „majtečka“ i s tím žlutým P, které museli povinně nosit a říkal, abych ho odpáral, že bych nesměl tramvají a do kina a mohl dostat i pár facek, protože Němci Poláky nenávidí. Já jsem si to ale nechal a Stašek byl tak dojat, že mi řekl: „já tě pravím brače, že takého chlopáka, jak ty tu mezi Ćechami němá“. A když mě přepadla smutná nálada a že mi vše shořelo, říkal: „nemenč Jašu grund žo žiješ. Vojna še skonči a pojechajem do domu s povrutom“. Byl to moc dobrý kluk z jakési vísky, nevím přesně, ale říkal něco z „Kuj Kowalski“. Býval organizován v Polských „Harceřech“, což jsou skauti. Vypravoval, jak Němci bombardovali a stříleli lidi z kulometů a oni na střechách hasili, když je pak hnali do Němec na práci, říkal mi: „oj brače, ty nemaješ poněňtě, jak nás bili po mordě“. A já z těch prožitků dodnes tu polštinu rád slyším…"
Britům se do cesty na rozdíl od úspěšného prosincového náletu postavilo počasí (pro podrobný popis průběhu a potíží viz záznam v kalendáři). Američané svou ofenzívu spustili na základě příznivé předpovědi počasí z 19. února 1944 [4]. Hned první úder se jim podařil nad očekávání dobře. Do boje totiž vyslali dva svazy bombardérů: ten první tvořilo celkem šest Combat Wingů (314 Flying Fortressů) a letěl nad Severním mořem mimo dosah německých radarů. Až nad Dánskem se rozdělil na dvě části, které zasáhly jak továrnu Heinkel v Rostocku, tak letiště Tutow asi pětasedmdesát kilometrů východně. Plán se vyvedl: bombardéry narazily pouze na slabý odpor flaku, který si připsal šest zničených a jednu poškozenou B-17. Stíhačky Luftwaffe se neukázaly vůbec.

Druhý svaz tvořilo dvanáct Combat Wingů: dohromady se do vzduchu vzneslo 417 B-17 a 272 B-24. Liberatory se nad středním Německem odpojily a vydaly se útočit na své cíle, nás nejvíc zajímá formace více než čtyř set létajících pevností. Ta totiž mířila na Lipsko: za cíl měly tamní letiště a letecké továrny. Celkem 239 bombardérů hlásilo útok na primární cíl, 37 bombardovalo továrnu Junkers v Bernburgu severozápadně od Lipska, 44 dalších „zabloudilo“ až nad sto kilometrů vzdálený Oschersleben, kde sídlila společnost AGO podílející se na výrobě stíhacích Focke-Wulfů Fw 190.

Američanům se podařilo překvapit obránce: kontroloři si zprvu mysleli, že jde o útok na Berlín. Rozdělení téměř sedmi set bombardérů na několik formací je ale zmátlo natolik, že nebyli schopni soustředit své stíhačky do jednoho bodu; dvoumotorové stroje navíc utrpěly od jednomístných doprovodných stíhaček těžké ztráty. Luftwaffe musela na konci dne odepsat 74 letounů – a co hůř, padlo 44 cenných pilotů a dalších 29 jich z boje na kratší či delší dobu vyřadilo zranění. Cena, kterou za to USAAF muselo zaplatit, čítala 13 B-17, 8 B-24, dva P-47 a po jednom P-38 a P-51 zničených. Z hlediska Američanů to ale byly relativně jednoduše nahraditelné ztráty, byli to Němci, komu se začalo nedostávat dobře vycvičených letců.

Kvůli mrakům nebylo možné pořídit fotografie mapující následky britského náletu před poledním americkým náletem: nejde tedy rozlišit, co kdo způsobil. Co se týče škod, zasaženy byly zejména oblasti na západě, jihozápadě a jihu města; Erla Maschinenwerke byla ze 65 % zničena a produkci se na původní úroveň podařilo vrátit až v létě. Celkem 972 lidí přišlo o život a 1658 jich bylo zraněno – mezi nimi i někteří z českých nuceně nasazených.


Restaurace Damhirsch, kde se nacházel tzv. polský lágr a kam byli čeští nuceně nasazení dočasně přestěhováni - stav tehdy a dnes. Foto: sbírka Jana Holíka

Další osudy Jana Holíka

Další válečné osudy Jana Holíka taktéž nepostrádaly na zajímavosti. Ještě v únoru mu přišel balík s pecnem chleba od kamaráda, Standy Bořkovce. Mlynář mu poslal chléb k jedné známé dívce do dívčího lágru, kam se Jan (stále bez pořádného oblečení a pokrývky hlavy ztracených během náletu) také vydal. Kamarádka ale byla pryč, proto se Jan vrátil a večer se na cestu vydal znovu, tentokrát již úspěšně. Ze zimy ale nastydl a dostal akutní zápal mozkových blan. Z něj se léčil až do konce května, kdy byl propuštěn na lágr Feldschloss, kam byli mezitím Češi přestěhováni. Lehkou práci v továrně odmítl, že ještě není úplně zdráv, a udělal si dlouhou rehabilitaci, asi šest týdnů jen zůstával na lágru a chodil na procházky. Potom se vrátil do továrny.

Výroba se mezitím přestěhovala doprostřed lesa u nedalekého Zwenkau, kam nuceně nasazení dojížděli. Zanedlouho byl pan Holík přeložen do městečka Penig asi čtyřicet kilometrů jihovýchodně od Lipska. Tam pracoval jako tlumočník pro nuceně nasazené, kteří tam budovali tábor pro utečence. V listopadu 1944 byl přeložen zpátky do Protektorátu: v Dvoře Králové vyráběl ocelové věnce. Odtud byl vyreklamován a vyměněn za jiného chlapce z Dvora Králové, takže na konci války již pracoval ve zbrojovce doma – ve Vlašimi.

Jan Holík dnes žije v Praze.

Za poskytnuté materiály děkuji Janu Holíkovi ml.

Profil Jana Holíka na Paměti národa.


[1] Nucené nasazení drželo německou válečnou ekonomiku nad vodou: v letech 1943/44 tvořili tito pracovníci celou polovinu všech sil v zemědělství a čtvrtinu ve zbrojním průmyslu. Přitom za svou práci brali výrazně méně než Němci: např. horník v Porúří si vydělal 8,72 RM za hodinu, západní dělník 6,60 RM, pracovníci z východu (tzv. Ostarbeiteři) už jen 1,86 RM. Váleční zajatci ze západu dostali za hodinu 1,68 RM, zatímco ti ze SSSR 0,40 RM. Vězni z koncentračních táborů přišli úplně zkrátka, za ně cca 4-6 RM inkasovala SS.
[2] Míněn stav v květnu 1939, tedy včetně Rakouska.
[3] Není jisté, zda šlo o fosforovou pumu.
[4] Nutno podotknout, že zase tak příznivá předpověď nebyla. Zlepšující se podmínky pro nadcházející týden hlásila meteorologická služba 8. letecké armády; generál Doolittle (velitel 8. letecké armády) měl méně povzbuzující zprávy hovořící o silné vrstvě mraků a nebezpečí námrazy. Výsledkem vzrušených diskusí mezi Doolittlem a Spaatzem (velitelem amerických strategických leteckých sil v Evropě) bylo, že Big Week dostal zelenou.
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.34 (69 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.