Milan Lorman

Autor: Glynwed | Datum: 5. 1. 2009

Milan Lorman se narodil 27. dubna 1924 v rodině potomků německých přistěhovalců (z Vestfálska) v obci Kračunovce na východním Slovensku, kde jeho otec učil na základní škole. Později se rodina přestěhovala do obce Lazy pod Makytou. V letech 1936-38 studoval Milan Lorman na gymnáziu v Košicích, po okupaci Košic maďarskými jednotkami v listopadu 1938 dostudoval v Bardějově. Zde v roce 1942 úspěšně složil maturitní zkoušku.


1942 - Milan Lorman na maturitní fotografii.

V roce 1942 také nastal důležitý zlom v životní dráze Milana Lormana – jeho otec, učitel Viktor Lorman, přijal místo na německé menšinové škole v Mníšku nad Hnilcom jako náhrada za německé učitele, kteří museli narukovat do německé armády:

Mnohí dovtedajší nemeckí učitelia odišli ako dobrovoľníci do nemeckých útvarov na východnom fronte a nemecká školská správa verbovala medzi tými slovenskými učiteľmi, ktorí aspoň ako-tak ovládali nemecký jazyk. Lákadlo bolo veľmi efektívne. Z Ríše prichádzali peniaze, z ktorých menšinoví učitelia dostávali podstatné príplatky. Otec sa na to podobral, lebo ako som už spomenul, on tých peňazí nikdy veľa nemal a hoci ja som už strednú školu končil, bolo sa treba postarať o dve dorastajúce sestry. Okrem nich, pravdaže, boli doma ešte moji dvaja bratia, Vlado a Kornel.... Ako štátny zamestnanec, zvlášť ako učiteľ na nemeckej škole, otec musel potvrdiť árijský pôvod aspoň tri generácie dozadu. Na to bolo treba vyhľadať záznamy v matrikách a iných prameňoch a tak sa stalo, že otec si zrazu znovu uvedomil svoj nemecký pôvod a rozhodol sa, že chce žiť ako Nemec, že sa chce vrátiť ku svojim koreňom. My deti, vlastne len ja a moje sestry, a mama, samozrejme, sme boli rozčarovaní s jeho zmýšľaním, ale povedali sme si – nech je, čím chce byť, ale nás už neprerobí. Najmladšie dve deti, moji bratia, boli príliš mladí, nevedeli o čo sa jedná.

S tímto rozhodnutím také souviselo přejmenování celé rodiny podle jejich německých předků – Lohrmannů – a z Milana Lormana se tak skoro „přes noc“ stal Emil Lohrmann. V září 1942 nastupuje Emil Lohrmann coby čerstvý absolvent na své první pracovní místo ke společnosti Dunajplavba ve Vídni, kde slouží jako účetní (Zahlmeister) - nejprve na lodi M.S. „March“ a později na M.S. „Kamp“. Po neshodě s maďarským kapitánem je Emil Lohrmann v prosinci 1942 bez prostředků a dokladů vyhozen z lodi v přístavu Moháč (Maďarsko). Po strastiplné cestě přes Vídeň se Emil Lohrmann nakonec dostal zpět ke své rodině do Mníšku, kde ho však v únoru 1943 zastihla další Jobova zvěst, která měla na dlouhý čas ovlivnit jeho další osud:

V Mníšku som bol asi dva mesiace, keď jedného dňa, vo februári, mi otec ukázal list, ktorý práve dostal z nejakého nemeckého úradu.... V skrátenej forme obsah toho listu bol takýto: Kamerad Lohrmann, máš doma syna, ktorého Tretia Ríša potrebuje na fronte. Očakávame od Teba aby si ho presvedčil o jeho povinnosti prihlásiť sa ako dobrovoľník do radov našich ozbrojených síl. V prípade, že on tak neurobí, prídeme k záveru, že Vaša rodina nie je dosť patriotická a nezaslúži si sociálne príplatky z ríšskych zdrojov.... Otec mi povedal, že on ma o ničom presviedčať nebude, ale bolo jasné, že od mojej reakcie závisí, či moje sestry budú alebo nebudú môcť pokračovať vo svojich štúdiách. Ja som teda mal na výber – podrobiť sa tomuto nátlaku, alebo sa vzoprieť, poškodiť rodinu a nakoniec, možno ešte pred koncom toho istého roka, narukovať do slovenskej armády a predsa sa len ocitnúť na ruskom fronte.... A tak som sa asi o mesiac, 23-ho marca 1943 “dobrovoľne” prihlásil v Poprade na určenej adrese a odtiaľ som cestoval vlakom do Drážďan s ďalšími asi šesťdesiatimi “dobrovoľníkmi”.

Po příjezdu do kasáren v Drážďanech je nováčkům odebrána krev a ihned na to je jim pod levou paži vytetováno písmo jejich krevní skupiny. V Drážďanech je Emil Lohrmann přidělen k 1. SS Pionier Ausbildungs und Ersatz Bataillon, kde prodělal základní tříměsíční pořadový a ženijní výcvik ve Wildermannových kasárnách (Wildermann Kaserne). V červnu/červenci 1943 se Emilova rota přesunula do Čech, kde ve Výcvikovém prostoru SS „Benešov“ (Truppenübungsplatz der Waffen SS "Beneschau") dokončila během dalších tří měsíců svůj bojový výcvik. Rota byla ubytována v budově školy v obci Davle jižně od Prahy a každý den docházela do Ženijní školy SS v Hradištku (SS Pionier Schule „Hradischko“).

24. července 1943 se konala schůze Velké fašistické rady (Gran Consiglio del Fascismo), kde je Duce podroben otevřené kritice ze strany některých čelních představitelů režimu. Následujícího dne je Benito Mussolini italským králem Viktorem Emanuelem III. zbaven vedení Itálie a ministerským předsedou je zvolen maršál Pietro Badoglio, který začal skrytě vyjednávat se Spojenci o možnosti uzavřít příměří. Německé velení zahájilo 30. července preventivní akci „Alarich“, během které byl vojenskými jednotkami obsazen sever Itálie. 3. září podepisuje generál Castellano z pověření italského krále a ministerského předsedy ve městě Cassibile na Sicílii separátní příměří mezi Itálií a spojeneckými jednotkami, které vstoupilo v platnost 8. září 1943 a bylo odvysíláno spojeneckým rozhlasem. Německo na to okamžitě reaguje a vysílá do Itálie a Řecka svá vojska, která mají odzbrojit italské jednotky a zaujmout jejich místo.

Emil Lohrmann je tak se svojí rotou začátkem září 1943 naložen na vlak a odeslán do Řecka, kde je připojen k nově formované SS Polizei Panzer Grenadier Division [1] v rámci Heeresgruppe E, konkrétně k 16. rotě / 2. SS Polizei Grenadier Regiment. V říjnu 1943 obdržela divize pořadové číslo 4. (4. SS Polizei Panzer Grenadier Division) a její 1. a 2. pluk byl přejmenován na 7. a 8. SS Panzer Grenadier Regiment. Emil Lohrmann je se svojí 16. rotou / 8. SS PzGrRgt umístěn ve vesnici Agria (u města Volos) a má na starosti nejen odminování cest, ale účastní se také protipartyzánských akcí [2]:

Tu sme žili pomerne kľudným spôsobom až do septembra ’44. Našou hlavnou úlohou boli odmínovacie práce na hlavných cestách na okolí, čo sa vždy robilo ráno, na úsvite aby sa nákladné a ostatné autá mohli odvážiť na cestu. Predovšetkým sa to robilo pred raňajkami, lebo, ak sa nám sem-tam niečo stalo, s prázdnym žalúdkom človek mal lepšie šance prežiť, než s plným. Okrem toho sme museli skúmať mínové polia, ktoré po sebe zanechali Taliani, ale pre ktoré nám oni “zabudli” zanechať mapy, či plány. Bolo treba pripraviť nové plány a to sa dá urobiť len vynaložením vyčerpávajúcej a nebezpečnej práce. Míny sme mali na starosti my, aj keď sme boli zapojení do občasných zájazdov do hornatých severných a severozápadných oblastí, ktoré boli väčšinu času pod kontrolou partizánov. Každých pár mesiacov divízia vyslala motorizovaný battalion do toho odľahlého pohraničného kraja akoby mala pripomenúť tamojšiemu obyvateľstvu, že Grécko je ešte stále pod nemeckou okupáciou. Na tých výpravách naša ženijná rota bola vždy zastúpená aspoň jednou družinou, ktorej úlohou bolo zničiť partizánske zásobárne a muničné sklady a ak sa nám podarilo nejaké nájsť, zaistiť mosty a opraviť ich, aspoň núdzovo, ak boli poškodené. No a takisto zneškodniť prípadné míny nastavené partizánmi na cestách, kade sa náš konvoj pohyboval. Lenže, prv než míny môže niekto zneškodniť, je treba ich nájsť. A to bola, podľa môjho názoru, tá najnebezpečnejšia časť našej zodpovednosti.

Od června 1944 budovali ženisté v okolí města Volos také obranná postavení ve skalách nad pobřežím, která bylo potřeba nejdříve vyhloubit výbušninami. V srpnu 1944 je Emil Lohrmann jako jeden z nejlepších střelců roty odeslán ještě s několika dalšími vojáky na třítýdenní odstřelovačský kurs v Čechách. Výcvik probíhal opět ve Výcvikovém táboře SS „Beneschau“, konkrétně ve Škole SS pro odstřelovače (SS Scharfschützenschule) umístěné v Lešanech a Břežanech. Po absolovování kursu obdržel Emil Lohrmann odstřelovačskou pušku a přes Prahu a Soluň odcestoval zpět do Řecka. Absolovování tohoto kursu zřejmě zachránilo Emilu Lohrmannovi život - během jeho nepřítomnosti totiž zahynulo 8 mužů jeho družstva při zneškodňování miny na cestě Volos - Larissa, kterou partyzáni dálkově odpálili. A tak byl Emil Lohrmann přidělen k jinému družstvu. Tady ho přepadl další záchvat malárie, kterou trpěl od roku 1940, a byl proto odvezen do nemocnice ve Volos. 

20. srpna 1944 zahájily jednotky sovětského 2. a 3. ukrajinského frontu útok na německé jednotky Heeresgruppe „Südukraine“. Rumunské jednotky nápor nevydržely, mnoho z nich přešlo na stranu Rudé armády a zahájilo boj proti svým dřívějším spojencům. 25. srpna vyhlásilo Rumunsko Německu válku, 31. srpna obsadily sovětské jednotky Bukurešt a 8. září vyhlásilo Německu válku také Bulharsko. Bylo jasné, že obrana Peloponéského poloostrova je již z vojenského hlediska zbytečná. Začátkem září 1944 tak přišel rozkaz k přesunu na Východní frontu. 4. SS Polizei Panzer Grenadier Division měla v té době cca 15 500 mužů a 42 samohybných děl StuG IV. 

Cestu z Grécka do Sedmohradska si vôbec nepamätám. Rozkaz na odchod prišiel medzitým, čo som mal maláriu a z postele ma ešte s horúčkou, zababúšeného, naložili rovno na otvorený transportér pre dvanástich. Aj moje veci už niekto pobalil a naložil. O mňa sa moji kamaráti postarali ako o ostatnú batožinu. Cesta na sever bola pre mňa zrejme pohodlná, pretože ak by som sa bol trápil, pamätal by som si to. Cesta na front trvala asi dva, možno tri dni.

4. SS Polizei PzGrD se přesunula přes Larissu do jugoslávské Skopje a odtud do oblasti Bělehradu, kde přešla pod velení XXII. Gebirgs Korps / Heeresgruppe F.  V té době již jednotky sovětského 2. a 3. ukrajinského frontu prakticky zničily německé jednotky Heeresgruppe „Südukraine“ bránící Rumunsko a v polovině září se již blížily k jugoslávské a maďarské hranici. Koncem září 1944 byly jednotky 4. SS Polizei PzGrD v rámci XXIX. AK nasazeny do boje u města Timisoara (Temešvár, Rumunsko) s cílem zastavit postup jednotek sovětské 46. a 53. armády / 2. ukrajinského frontu, které postupovaly Sedmihradskem k maďarským hranicích. Ale sovětské jednotky nebylo možné zastavit – valily se dál a tak vojákům divize nezbývalo nic jiného než ustupovat:

Život vojaka na fronte je veľmi odlišný od toho, ktorý som viedol v okupačnej situácii v Grécku. Veľká časť života prebieha v zákopoch. Niekedy sme ich kopali my, ale zväčša — v tej dobe, keď boli nemecké jednotky na ústupe — sme sa nasťahovali do zákopov, z ktorých sa stiahli jednotky Wehrmachtu, aby sme kryli ich ústup... Iné prostredie som zažil asi o niečo vyše týždňa ešte v jednej Sedmohradskej dedine, keď som bol pridelený pri veliteľstve battaliónu (práporu) ako jediný ženista so špeciálnym výcvikom. Tam bolo mojou úlohou napríklad zneškodňovanie nevybuchnutej munície, najčastejšie mínometových granátov... Dvakrát som bol v tej dedine nasadený aj ako ostřelovač. Avšak najviac času som tam strávil cvičením striedajúcich sa skupín vojakov zo všetkých jednotiek na okolí používať novú zbraň ("panzerschreck"), ktorú teraz všetci poznáme pod menom "bazooka". To bola vtedy novota. Prvýkrát ma s ňou oboznámil poddôstojník, ktorý priviezol  velký počet rakiet aj s príslušnou zásobou k veliteľstvu bataliónu. A tak som mohol učiť ďalších, ako s nimi narábať... V tej dedine sme zostali len týždeň, či desať dní. Rusi nás totiž tlačili čoraz ďalej na západ.

6. října 1944 zahájily jednotky 2. ukrajinského frontu útok na německé jednotky bránící se v blízkosti rumunsko-maďarských hranic. 4. SS Polizei PzGrD zaujímala obranná postavení na řece Zlatica přibližne na úseku měst Ada – Sânnicolua Mare a byla v té době součástí LVII. PzK / 3. maďarské armády podléhající nově vytvořené Heeresgruppe „Süd“. Na jednotky 4. SS Polizei PzGrD dopadl  úder sovětské 46. armády, která divizi zatlačila až k maďarskému městu Szeged. Toto město obsadily sovětské jednotky 11. října a postupovaly dále na město Kecskemét. Během ústupových bojů v druhé polovině října 1944 byl Emil Lohrmann cca 25 km jihovýchodně od Kecskemétu u města Kiskunfélegyháza raněn:

Nastala obvyklá situácia: poslali nás kryť ústup jednotky Wehrmachtu, ktorá v tomto prípade s pomocou dosť veľkého počtu prinútených civilistov pripravovala protitankové zákopy na okraji mesta. Neboli však ešte celkom hotové, ale ľudí bolo treba stiahnuť, keďže Rusi sa blížili a ako obyčajne, my sme ten ústup mali zabezpečiť. Počas tohto manévru hneď za mojím chrbtom vybuchol granát a ja som dostal kúsok železa do ľavého lakťa... Ten maličký šrapnel sa zastavil medzi dvoma kosťami a každý pokus lakeť zohnúť alebo vystrieť mi spôsobil hroznú bolesť... No v tej bojovej situácii sme všetci boli zvyknutí vidieť oveľa horšie zranenia, a aj ja sám som si myslel, že si nezaslúžim veľa sympatie. Našťastie náš "rotný" bol veľmi skúsený vojak, ktorý si už dávno predtým, čo som ja narukoval, svoje vytrpel v bojoch o Leningrad. Poslal ma do poľnej ošetrovne a tam, po preskúmaní, mi dali cestovné papiere do nemocnice vo Viedni.

V nemocnici ve Vídni strávil Emil Lohrmann cca 2 týdny a pak dostal dvoutýdenní dovolenku, kterou strávil u svých rodičů, kteří se mezitím odstěhovali do města Anger (Rakousko). Po vánocích 1944 se Emil Lohrmann vydal do Drážďan, kde se měl hlásit u 1. SS Pionier Ausbildungs und Ersatz Bataillon – jednotky, u které před více jak 1,5 rokem zahájil svůj výcvik.

Hneď po príchode do Drážďan som sa musel prihlásiť v kancelárii prideľovacieho dôstojníka, ktorý rozhodol o našom osude pre najbližšie týždne, či mesiace. S netajeným prekvapením som zistil, že major Frenken, ktorý sedel za stolom, je ten istý chlap, ktorý ako kapitán bol veliteľom našej roty počas nášho základného výcviku od marca do júna '43. Nechcelo sa mi ani veriť, ale on si ma takisto pamätal. Prvé čo sa ma pýtal bolo: "Nezabudol si ešte všetko čo som ťa naučil?" A ja som mu odpovedal: "Nielenže nezabudol, ale som sa aj trochu priučil."

Po svém příjezdu byl v prosinci 1944 zařazen do kurzu pro poddůstojníky, ve kterém strávil celý jeden měsíc. Na konci ledna 1945 složili budoucí poddůstojníci poslední písemné zkoušky, po kterých mělo přijít oficiální povýšení do poddůstojnické hodnosti (SS-Unterscharführer) a rozdělení k jednotkám dle potřeby. Situace na frontě v lednu 1945 však byla velmi kritická. Jednotky sovětského 2. běloruského, 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu zahájily 12. ledna 1945 tzv. Viselsko-oderskou operaci, během prvního dne prolomily německé pozice Heeresgruppe „A“ v šířce cca 500 km a přes Polsko se hnaly k řece Odře tvořící hranici Německa. Německé velení na tuto hrozbu muselo reagovat – pro nedostatek jednotek polní armády byly k řece Odře vrženy všechny dostupné jednotky, které se nacházely v Německu, včetně školních. A tak byla z poddůstojnických čekatelů SS (SS-Unterführeranwärter) v Drážďanech vytvořena poplachová skupina (Alarmeinheit) pod velením SS-Hauptsturmführera Lorenze Frenkena a poslána na nákladních autech a v narychlo sehnaných autobusech do prostoru města Neusalz (dnes Nowa Sól, Polsko), kam směřovaly jednotky sovětské 3. gardové armády / 1. ukrajinského frontu.

Niekoľko dní pred koncom januára sme skladali písomné skúšky a o niekoľko dní neskôr sa nás chystali rozohnať do rôznych jednotiek roztiahnutých po celom, hlavne východnom fronte. No nedošlo k tomu, lebo v okolí mesta Posen (slov. Poznaň) Rusi prelomili nemecké obranné pozície a tak sme boli narýchlo, v noci, preorganizovaní na battalion (prápor) a s minimálnou výstrojou a výzbrojou pod velením majora Frenkena ako Einheit Frenken sme sa dali na cestu smerom na severovýchod, dúfajúc, že budeme môcť postup Rusov aspoň spomaliť, keď už nie zastaviť.

Bohužel, k této jednotce nemám k dispozici žádné informace, a mohu tak vycházet pouze z několika neověřených zdrojů. Ty se zmiňují o nasazení SS Kampfgruppe „Frenken“ v okolí města Züllichau (dnes Sulechów, Polsko) v lednu 1945. V jednom hlášení Heeresgruppe „Weichsel“ z 26. ledna 1945 je pak zmínka o vyslání čtyř policejních praporů a jednoho praporu SS jako posila do prostoru Neusalz – Züllichau.

V noci, keď sme prechádzali jednou dedinou (Freystadt, dnes Kożuchów), vysvitlo, že Rusi sa do nej dostali o niečo skôr. Začali do nášho sprievodu vozidiel páliť zo všetkých strán. Tí z nás, ktorí sedeli na plachtou pokrytých nákladných autách sa z nich dostali za pár sekúnd, ale ja som bol s mojou družinou v autobuse. A ten mal len jedny dvere, v predu. Trvalo nám oveľa dlhšie, kým sme sa dostali do bezpečnejšej pozície. Pasca to bola veľmi efektívna a najsúrnejšie pre nás bolo dostať sa z nej von. Podarilo sa nám z úst do úst dorozumieť, že sa po jednom, či v malých skupinkách, prebijeme ku železničnej trati, ktorá prebiehala pri okraji dediny a stiahneme sa smerom odkiaľ sme prišli. Ulice mali obsadené Rusi, a tak sme sa pohybovali od domu k domu cez záhrady, ploty a kamenné múry a tu som urobil veľkú, sprostú chybu, ktorá ma skoro stála život. Vo vrecku som mal tú fľašu šnapsu. Keď som preskakoval tie ploty a múry, obával som sa, že sa mi rozbije a jedna vec, ktorú som vtedy nepotreboval boli mokré nohavice a čižmy plné šnapsu. Tak som si sadol do snehu a otvoril tú prekliatu fľašu. Prelial som, koľko sa len zmestilo, do mojej poľnej fľaše a to, čo zostalo na dne, som zhltol. To som nemal urobiť. Cestou, už od samého rána sme nejedli ani obed ani večeru iba ak sem-tam kúsok komisného chleba. A ja som si teraz vypil na prázdny žalúdok. Netrvalo dlho a moje nohy mi vypovedali službu. Keď je človek len fyzicky vyčerpaný mozog ho dokáže prinútiť k ďalšiemu úsiliu, ale ten alkohol ovládol, samozrejme, aj môj mozog. A tak som si nakoniec ľahol do malej vetrom vyfúkanej kotlinky v snehu pri telegrafnom stĺpe vedľa železničných koľají a pripravil som sa na večný spánok. Často sa hovorí, že utopenie je tá najpríjemnejšia smrť, ale ja vám môžem svedčiť, že ani zmrznutie nebolí. Zvlášť ak mrznete pod vplyvom alkoholu. Už som sa lúčil so svetom, keď som zbadal niekoľko blížiacich sa postáv z tej strany odkiaľ som práve prišiel. Myslel som si, že sú to prenasledujúci Rusi a hnevalo ma, že mi nedajú v pokoji zomrieť. No, neboli to Rusi ale – možno – posledných niekoľko našich. A na moje šťastie jeden z nich bol z mojej družiny, veľký, zdravý chlapák, v civile mäsiarsky tovaryš a ten ma tam v žiadom prípade nechcel nechať. Keď už môj mozog nefungoval, požičal mi svoj a doslova ma prinútil postaviť sa a hýbať nohami až kým sme sa nedostali ku železničnej zastávke v najbližšej dedine.

Emil Lohrmann prodělal v tomto prostoru se svou jednotkou během ledna a února 1945 ústupové boje. Není mi známo pod kterou vyšší jednotku SS KGr „Frenken“ patřila, a tak tyto boje mohly probíhat prakticky kdekoliv v prostoru Forst – Neusalz – Züllichau – Frankfurt/Oder. Během těchto bojů se rota Emila Lohrmanna dostala do obklíčení – následovalo 6 dní nočních pochodů, než se znovu dostala ke svým liniím. Následovalo krátké nasazení v pouličních bojích o některé německé město ležící na řece Nise (pravděpodobně Forst nebo Guben) v březnu 1945 a pak přidělení k nově tvořené jednotce.

Bolo to niekedy v prvej polovici marca ’45. Cez deň už bola jar, ale ráno obyčajne bol vonku čerstvo napadaný sneh. S Rusmi sme zápasili už niekoľko dní o kontrolu mesta Forst na rieke Neisse. Ja som tam bol s bojovou skupinou Frenken (Kampfgruppe Frenken). Mali sme za sebou už niekoľko dní pouličných bojov, preháňali sme jeden druhého z domu do domu, ručné granáty lietali zpoza plotov do okien a nazpäť.

Začátkem února 1945 se ve Výcvikovém prostoru SS „Kurmark“ (SS-Truppenübungsplatz Kurmark), který se nacházel u města Jamlitz (cca 25 km západně od Gubenu), začala tvořit nová 32. SS Freiwillige Grenadier Division „30. Januar“. V polovině února je ještě neúplná divize nasazena v prostoru jižně od Frankfurtu nad Odrou proti sovětskému předmostí 69. armády / 1. běloruského frontu na západním břehu Odry.  Zde přešla pod velení německého V. SS Gebirgs Korps / 9. Armee / Heeresgruppe „Weichsel“, který měl hájit přístupy k hlavnímu městu Německa před očekávanou sovětskou ofenzívou na Berlín. Ke 32. SS FrwGrD byly 10. března 1945 přiděleny také zbytky SS KGr „Frenken“, konkrétně k jejímu 32. SS Pionier Bataillon, jehož velitelem se stal již zmiňovaný velitel bojové skupiny SS-Hauptsturmführer Lorenz Frenken.

Jednotky 32. SS FrwGrD zaujímaly začátkem dubna 1945 pozice jižně od Frankfurtu nad Odrou přibližně na čáře Brieskow – Wiesenau – Ziltendorf – Vogelsand – Fürstenberg (dnes Eisenhuttenstadt). Emil Lohrmann tvořil se svým 32. SS Pi. Btl. zálohu v lesích za Ziltendorfem za kanálem Oder-Spree-Kanal. 32. SS FrwGrD čítala k začátku dubna 1945 cca 11 000 mužů, 22 samohybných děl StuG III a 8 samohybných houfnic StuH 42. V protějších pozicích seděli vojáci sovětské 362. střelecké divize / 62. střeleckého sboru / 33. armády / 1. běloruského frontu a čekali na povel k útoku. Ten přišel na tomto úseku fronty dne 16. dubna 1945 ve 3:45, kdy sovětské dělostřelectvo zahájilo 30minutovou dělostřeleckou přípravu a ve 4:15 zahájila útok sovětská pěchota. Naštěstí pro Emila Lohrmanna vedl hlavní sovětský úder severně od jeho pozic, ale i tak se nevyhnul bojům.

Ruské tanky som na mojom bezprostrednom úseku nevidel, len počul. My sme boli roztiahnutí pozdlž okraju lesa približne rovnobežne s kanálom a našim úkolom bolo zabrániť Rusom prekročenie toho kanála. No, pokiaľ ja pametám, ten kanál sme z našich pozícií v lese ani nevideli. My sme len po jednom zabíjali Rusov, ktorým sa podarilo dostať na západnú stranu....Večer 16-ho postupne, v malých skupinkách 3-5 mužov, sme pri veliteľstve dostali teplý „Eintopf“ a kus komisného chleba. Pri tom sme dostali aj muníciu pre pušky a guľomety a tiež Panzerfausty. Tu mi treba spomenúť aj tu informáciu, že náš komandant očakával skorý návrat, eště za tmy, troch tankov, ktoré išli dozadu pre pohonné látky a tiež muníciu.

17. dubna 1945 pokračovaly boje mezi německými a sovětskými jednotkami, které stále postupovaly vpřed. I když na frontu dorazily posily v podobě několika maďarských vojáků, starých mužů z Volkssturmu a chlapců z Hitlerjugend, sovětský postup se zastavit nedařilo a bylo třeba ustoupit.

Ráno, 17-ho apríla 1945 bol môj posledný deň ako frontový vojak. Zvyšok toho bataliónu, ktorý pod velením majora Frenckena odišiel z Drážďan pred necelými troma mesiacmi, pozostával z približne šesťdesiatich mužov. Boli sme roztiahnutí na okraji ihličnatého lesa, ktorý sa ťahal povedľa kanála niekde medzi riekami Odra a Nisa....Vedľa nás, na pravej strane, sa počas ranných hodín objavila jednotka Maďarskej armády (v dánskych uniformách, lebo z ich domácich zdrojov ich už zásobovať nebolo možné), a na druhej strane sa okolo poludnia k nám prisunula veľmi úbohá, beznádejná jednotka pozostávajúca zo starých chlapov a mladých chlapcov, sotva 16-ročných. Mnohí z nich nemali ani helmy, len čiapky na hlavách....Rusi tlačili neúprosne, lebo za každú cenu im bolo treba ustanoviť pozície na našej strane kanála. Na iných úsekoch to dosiahli už skoro ráno, či už aj predošlý deň. Len naša hŕstka im ešte stála v ceste. Boli sme rozpoložení pozdĺž okraja kultivovaného ihličnatého lesa, ktorý sa tiahol aso 20 až 50 metrov povedľa kanála. Náš odpor nás stál veľa životov....Ruský nápor podporovali mínomety aj delá a následkom tej spústy výbušnín všade, kam len oko siahlo, ihličie a spodné, suchšie haluze na mnohých stromoch horeli. Bola neskorá jar a ihličie bolo dosť mokré, a tak sa oheň prejavil viac ako dym než plameň. Keby bolo leto, boli by sme sa v tom lese upiekli. Všetko naše úsilie a obete nakoniec nepriniesli, ani nemohli v celkovej situácii priniesť žiaden trvalý zisk a Rusi prekročili cez kanál aj naľavo aj napravo od našich pozícií a my sme sa ocitli v kliešťach. Stalo sa to okolo tretej hodiny poobede a dohromady sme boli sedemnásti. Vtedy sa náš posledný poddôstojník rozhodol, že tam už okrem samovraždy nič nemôžeme dosiahnuť a dal nám rozkaz: ”Roztraťte sa a po jednom, dvoch, či troch prebite sa nazpäť ku bataliónu. Dúfajme, že sa tam stretneme.“....Ja som bežal po akomsi nie veľmi vybehanom chodníku cez dym a plamene. Oči mi slzili, tvár bola čierna od miešaniny popola a potu.

Během ústupu padl Emil Lohrmann do sovětského zajetí. Během několika minut se mělo rozhodnout o jeho osudu – v takových chvílích rozhodují drobnosti a povahy lidí na obou stranách. Emil Lohrmann, ač příslušník SS, z čehož ho jasně usvědčovaly výložky s runovými znaky na límci, měl štěstí.

Zrazu, keď som vybehol z jedného hustejšieho mračna dymu, sa zjavila, len asi 50 či 80 metrov priam predo mnou, skupina tých Maďarov v dánskych uniformách – myslel som si. Bežal som bez spomalenia ešte niekoľko metrov smerom ku nim. Boli to Rusi. Zbadal som, že mi dávajú akýsi signál otvorenou dlaňou ku zemi. Je neuveriteľné ako rýchle mozog vie pracovať keď všetko závisí na rýchlosti. Z pamäti sa mi vynorila spomienka môjho otca na deň, keď on padol do ruského zajatia ku koncu prvej svetovej vojny. Vravieval mi o takom istom signále a tiež o slovách, ktoré si pametám len ako “Brosi vintovku!”. Tak som ju aj rýchle zahodil, o to rýchlejšie lebo bol na nej namontovaný ďalekohľad. Ten by mi v tej chvíli skutočne nebol na prospech. Vtedy som už stál na jednom mieste, siahol som ku opasku, otvoril ho, stiahol z neho púzdro pre ďalekohľad a zahodil ako ďaleko som vládal, zapol opasok a začal som dvíhať ruky nad hlavu, ako sa v takej situácii obyčajne robí. A práve vtedy si môj mozog uvedomil, že ja vlastne už nemám pred sebou žiadnu budúcnosť, a že teda nemá zmysel v poslednej chvíli stratiť dôstojnosť. Tie ruky som nad hlavu nezdvihol, miesto toho som zdvihol helmu z hlavy, zahodil ju a siahol do kapsy na opasku, vytiahol čiapku a nasadil ju na hlavu. Neskôr som si uvedomil, že to teda nebolo moje najmúdrejšie rozhodnutie, lebo celkom navrchu uprostred tej čapice bol znak lebky, symbol organizácie Waffen-SS. Ukázalo sa však, že tá čiapka nejako obzvlášť neovplyvnila beh udalostí. Rusi mi kývali aby som prišiel k nim bližšie. Keď som sa priblížil, preskúmal,i či mám pri sebe nejaké iné zbrane ako granáty a podobné veci, bodák vytiahli z púzdra a zahodili a už nenašli nič nebezpečné, iba ak tých posledných desať nábojov pre pušku. Veliteľ tej malej skupiny, mladý “staršina” (seržant) sa ma najprv pýtal: “A što ty takoj?” Ja som mu odpovedal: “Ja Slovak.” A on na to ”Kakoj ty Slovak v germanskej uniformiji?” Tak som mu povedal: ”Taký je život!” Po slovensky síce, ale on asi rozumel takisto ako som ja rozumel jeho ruštinu. Predtým, čo ma zajali, táto skupina už chytila jedného z tých mladých chlapcov zo susednej jednotky. Bol to Bielorus a obávam sa, že keď ho trochu ďalej od frontu odovzdali do iných rúk, nedožil sa nasledujúceho rána.... Potom prišla druhá otázka. “Maš cigarety?” Našťastie som mal skoro plný balíček vo vrecku. Podal som ho staršinovi, on si jednu vybral a zapálil, potom podal ostatné svojim”drugom” aby si aj oni poslúžili. Keď ostalo v balíčku ešte asi šesť cigariet, vzal ich naspäť a vrátil mi ich. Ani sa mi nechcelo veriť! Zrodila sa vo mne nádej, že ja túto situáciu prežijem. Nevrátili by predsa cigarety človeku, ktorého majú v úmysle zastreliť.... Teda, tu sme stáli, uprostred čmudiaceho lesa, malý hlúčik pozostávajúci z približne desiatich ruských vojakov ozbrojených guľometon Maxim, na podvozku, staršina s automatom a ostatní s puškami a granátmi a v prostriedku dvaja odzbrojení zajatci, keď zrazu na nás niekto začal strieľať. Všetci sme sa pritlačili k zemi. To, že som padol do zajatia ešte neznamenalo koniec vojny. Tie guľky na nás iste mierili moji nedávni kamarádi. Ako sme tam ležali v takej malej priehlbine staršina ma vyzval, aby som sa postavil na okraj nášho útočiska a volal tých, čo na nás strieľali, aby sa vzdali, že sa im nič nestane. Cítil som istú radosť z toho, že celkom dobre rozumiem, čo mi hovorí, ale vzápätí som si uvedomil, že sa teraz nachádzam v beznádejnej situácii. Ak poslúchnem, celkom tí na nemeckej strane sa iste nevzdajú. Viem, že ja na ich mieste by som sa teda nevzdal. Čo ale celkom určite urobia je, že začnú strieľať, tentoraz presne na mňa. Ak ale neposlúchnem, je veľmi pravdepodobné, že ma zastrelia Rusi. A tí boli oveľa bližšie. Tak som sa postavil na okraj tej kotliny a volal som ich. Svedomie som si tíšil tým, že vlastne nič hrozného sa nestalo mne, aspoň do tej chvíle, a nebola žiadna zrejmá príčina, pre ktorú by ich mal očakávať horší osud. No, len čo som sa ozval, samopaľ dvakrát zaštekal a ja som pocítil úder na stehno. A predsa, moje šťastie pri mne stálo a guľka iba prešla cez sval a vyšla asi o dvanásť centimetrov ďalej. Tak teraz som bol zranený a to nemeckou guľkou a, čo bolo pre tých Rusov asi hlavné, bol som ranený keď som vykonával rozkaz ich seržanta. V každej armáde sa nájdu čestní ľudia a ja som našťastie padol do rúk práve takých Rusov.

Po ošetření je Emil Lohrmann podroben výslechu a druhý den odeslán spolu s ostatními zajatci na nákladních autech do města Schwiebus (dnes Świebodzin, Polsko), cca 70 km za frontovou linií. Zde byla zřízena sovětská polní nemocnice a němečtí zajatci zde vykonávali pomocné práce např. v kuchyni, při přenosu zraněných, pohřbívání mrtvých atd. Část zajatců byla začátkem května 1945 poslána do zajateckého tábora v SSSR, Emil Lohrmann spolu s cca 30 dalšími vojáky zůstal na místě jako pomocný personál. V říjnu 1945 dostala sovětská polní nemocnice rozkaz přemístit se zpět do SSSR a sovětský velitel (Major Lugovskij) se rozhodl propustit německé zajatce domů. Emil Lohrmann tak obdržel 13. října 1945 propouštěcí list a mohl se vydat za svojí rodinou.


Propuštěcí list ze sovětského zajetí z 13. října 1945 na jméno Emil Lormann.

Ale tak lehké to nebylo – Emil Lohrmann nejdříve odcestoval do Berlína, do francouzského sektoru, kde na policejní stanici podle tetování pod paží zjistili, že se jedná o bývalého příslušníka Waffen-SS. Byl okamžitě uvězněn na samotce ve věznici v městské části Berlína Tegel, kde strávil plných 16 měsíců (od 19. října 1945 do 19. února 1947). Po propuštění se Emil Lohrmann vydal nejdříve do Mnichova a potom do amerického prověřovacího tábora v Dachau, kde strávil cca 2 měsíce. 11. dubna 1947 obdržel Emil Lohrmann nové dokumenty, propuštěcí list a vydal se přes Graz do rakouského Angeru, kde doufal, že zastihne svou rodinu nebo alespoň známé.


Propuštěcí list z amerického zajetí z 11. dubna 1947 na jméno Emil Lohrmann.

V Angeru však už rodiče nebyli, odstěhovali se zpátky na Slovensko, ale naštěstí u jednoho dobrého známého nechali pro Emila Lohrmanna jeho starý lodní kufr s civilním šatstvem a základnímí doklady, mimo jiné i rodný list. V Angeru zůstal Emil Lohrmann do května 1948 a pak odjel v rámci programu pro uprchlíky přes Vídeň a Stuttgart do Holandska a odtud do Anglie.


 1947, Rakousko - Emil Lohrmann na portrétní fotografii po návratu z amerického zajetí.

Po příjezdu do Anglie v roce 1948, když úřady vydávaly nové dokumenty, využil Emil Lohrmann svůj rodný list a změnil si jméno na původní Milan Lorman. V Anglii pak pracoval jako tzv. European Volunteer Worker cca 4 roky např. jako pomocný personál v nemocnici. V roce 1952 se Milan Lorman v Anglii oženil a následně s manželkou odcestoval do Tasmánie (jih Austrálie), kde pracoval na místní pile. Později vstoupil do australské armády a nakonec pracoval 35 let jako kartograf. V současné době žije Milan Lorman se svojí ženou a dětmi v Austrálii.

Fotografie a materiály ze soukromé sbírky poskytl pan Milan Lorman.

Kompletní vzpomínky pana Milana Lormana naleznete zde.

[1] Na východní frontě v okolí Leningradu však až do května 1944 stále bojovala v rámci 18. Armee tzv. Kampfgruppe SS Polizei.

[2] Pro zachování objektivity je třeba říct, že někteří příslušníci divize se během svého pobytu v Řecku dopouštěli válečných zločinů. 4. dubna 1944 zničili příslušníci 7. SS Panzer Grenadier Regiment město Klissura a zavraždili zde 272 civilních obyvatel. 10. června 1944 postupovaly jednotky 7. SS Panzer Grenadier Regiment bez incidentu přes vesnici Distomon. Za touto vesnicí byla jednotka napadena partyzány a několik německých vojáků bylo zabito. Němečtí vojáci se vrátili zpět do vesnice, zavraždili zde 218 civilistů a vesnici vypálili.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.79 (326 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.