Útok letadel KBF na přehradu na řece Svir

Autor: Krojc | Datum: 15. 10. 2014

V létě roku 1944 se vojska Karelského frontu připravovala na útočnou operaci velkého rozsahu, při které bylo třeba násilně překročit řeku Svir. Jednou z největších potíží bránících překročení řeky z chodu bylo to, že úroveň vody v řece Svir byla regulována přehradou u vodní elektrárny.

Nižněsvirská vodní elektrárna byla postavena ve dvacátých a třicátých létech hlavně prací vězňů z karelských gulagů. Na tehdejší dobu to byl relativně smělý, pro SSSR technologicky zcela nový projekt. Karelie neoplývá v těch místech nosným skalnatým podložím ani úbočími, takže bylo rozhodnuto postavit hráz na stlačitelném, převážně pískovém podloží jako sypanou, s vestavěným neširokým a poměrně slabým přelivovým tělesem ze železobetonu, které bylo staticky ze spodní strany ještě zajištěno nevysokým hutněným a zpevněným podpěrným náspem. Celková délka hráze je cca 1,5 km, z čehož železobetonový monolit hydroelektrárny má šířku necelých 200 metrů a výška přelivu je 28 metrů nade dnem. Přehrada byla vybavena jednokomorovým zdymadlem, do nějž se na šířku a délku vešla jedna větší říční loď. Nad hrází se po napuštění vytvořila široká a hluboká vodní nádrž (u tělesa hráze až 20 metrů). I když při ústupu před finsko-německými vojsky v roce 1941 Sověti některá zařízení vyhodili do vzduchu, elektrárnu a velkou většinu betonového tělesa přehrady v sypané hrázi už neměli čas zdemolovat.

Finové spolu s Němci pak hráz provizorně opravili, uvedli elektrárnu částečně do chodu a hojně ji využívali i přes občasnou rušivou palbu sovětského dělostřelectva ze značné vzdálenosti. Mohli v kterémkoliv okamžiku otevřít naplno uzávěry elektrárny i nouzová segmentová výpustní hradidla hráze a celé údolí pod hrází rychle zatopit. Nakonec se hlavně kvůli tomuto nebezpečí velení frontu rozhodlo, že při provádění útočné operace bude řeka Svir překročena nad přehradní hrází proti proudu řeky, a to tak, že úroveň hladiny v řece a přehradní nádrži samé bude významně snížena.

Takovou akci bylo třeba uskutečnit do 21. června – dne, kdy měla začít Svirsko-Petrozavodská útočná operace vojsk 7. armády a 32. armády levého křídla Karelského frontu v součinnosti s Ladožskou a Oněžskou vojenskou flotilou. Dosavadní takřka nekorigovaná palba sovětských kanonových houfnic ráže 152 mm ze vzdálenosti cca 9 km vzdušnou čarou (spíše palba podle mapy), kterou původně chtěli Sověti přehradní hráz rozbít, vedla jen k tomu, že okolí přehrady, elektrárny a jejích budov byly pokryty menšími a většími krátery, zatímco relativně tenká přehrada, svým tělesem po korunu hráze vystupující nad hladinu při plném stavu vody jen asi 9 metrů, zůstala téměř nepoškozena. Žádné těžší dělostřelectvo ze zálohy vrchního velení od Stavky do bažin Karelský front nedostal a jeho velitel armádní generál Měrěckov o něj ani nežádal, dobře věděl, jaké problémy sovětským dělostřelcům způsobily zdejší bažiny při stavbě palpostů a dopravě děl do nich, o munici nemluvě. Navíc manévr dělostřeleckými jednotkami do nových postavení blíže k frontě by mohl druhou stranu varovat před chystanou útočnou akcí.

Chystá se úder

K provedení takovéto akce bylo podle velení Karelského frontu i Stavky vhodné nasadit bombardovací a torpédominové letectvo Baltského loďstva (KBF - Краснознаменный Балтийский флот- Krasnoznaměnnyj Baltijskij flot - Baltské loďstvo vyznamenané Řádem Rudého praporu). To zformovalo speciální operační skupinu, skládající se z torpédových letounů, šturmoviků Il-2, hloubkových bombardérů a stíhačů; celkem šlo o 55 letounů. Tato skupina se soustředila večer 19. června 1944 na letišti u městečka Novaja Ladoga. Z 1. gardového torpédominového leteckého pluku přiletělo pět letadel Il-4 a z 51. torpédominového leteckého pluku zase osm letounů A-20 Boston. Přípravu skupiny a nácvik provedení leteckého úderu vedl osobně velitel letectva Baltského loďstva generálmajor Samochin, operaci naplánoval jeho náčelník štábu plukovník D. I. Surkov, při akci velel skupině letadel 1. gardového torpédominového leteckého pluku velitel tohoto pluku Borzov, skupinu letadel od 51. torpédominového leteckého pluku vedl velitel jeho 2. letky Tichomirov.


Iljušin Il-2 v letu

Příprava na úder předpokládala provedení nácviku přesného bombardování v nízkém letu na ladožském polygonu, a to speciálním způsobem. Na tomto zkušebně-výcvikovém polygonu bylo uskutečněno celkem 38 cvičných vzletů, při nichž bylo svrženo 160 leteckých pum. Piloti i ostatní členové posádek se učili provádět hloubkové bombardování cíle z velmi nízké letové hladiny způsobem „odhoz pum na odraz“, zvaným také „žabkové bombardování“ či o mnoho dříve „rikošetové bombardování“, v ruštině „rikošetnoje bombometanije“. Při něm je využíváno odrazu pum od vodní hladiny při rychlém letu k tomu, aby cíl byl zasažen nízko nad hladinou nebo dokonce i pod ní, nebo odrazu dělostřeleckých granátů od terénu. [1] S ohledem na utajení byly osádkám letounů jejich celý úkol a záměr operace sděleny až den před vzletem. Letci byli na předletové přípravě seznámeni s celkovou situací v prostoru úderu a na přístupových trasách, s přesným průběhem linie fronty, sestavou a rozmístěním nepřátelských prostředků PVO, obdrželi informace o záložních letištích a pozemních prostředcích použitých pro navádění letadel úderných skupin. Vzdušné krytí bylo zabezpečeno vlastními silami letectva Baltského loďstva a doplněno letouny stíhacích pluků 13. letecké armády.

Bez ohledu na tak důkladnou přípravu se provedení operace bez problémů neobešlo. Piloti bombardovacích Iljušinů se všichni původně připravovali napadnout cíl leteckými pumami z velmi nízkého horizontálního letu, ale až v posledním okamžiku jim velení sdělilo závažnou informaci, že cíl někteří z nich napadnou letadly nasazenými do operace jako nosiče torpédové a minové výzbroje, a to způsobem pro ně rozhodně nezvyklým. Taková změna jim byla vysvětlena důvody přísného utajení akce, protože výcvik v používání natolik specifické námořní výzbroje, jako jsou torpéda a námořní miny při útocích na stacionární cíl na vodě, mohla zjistit finská armádní rozvědka. Tím by byl ohrožen celý zámysl utajení operace a prozrazení akce by nejspíše znamenalo vydat útočící letouny daleko hustější protiletadlové palbě, navíc bez momentu překvapení.

Speciální výzbroj, jiná taktika

Poslední den před útokem dostali piloti Il-4 na letišti Novaja Ladoga pro své letouny k dispozici 14 exemplářů speciálně upravených námořních min AMG-1 a dva letouny Il-4 si musely zaletět pro svá torpéda až na základnu u města Klopicy. Miny AMG-1 byly specialisty od flotily předělány z běžně zavedeného kotveného typu umísťovaného pod hladinou na plovoucí minu tím, že jim byly odebrány kotevní zátěže i kotevní lana a navíc přidány další zapalovače sloužící obvykle pro autodestrukci. Ty měly po příslušném nastavení před vzletem zabezpečit explozi miny dvě hodiny po jejím svržení do vody.

Podle zámyslu operace mělo několik takto upravených min svržených výše proti proudu řeky doplout až k přehradě, explozí zcela zničit betonovou přehradní hráz vodní elektrárny a tím vypustit z přehradního jezera takřka všechnu vodu. Bylo nutno napadnout relativně pevnou, rozměrově nepříliš velkou betonovou část přehrady, zemní sypaná hráz se prakticky protrhnout nedala. Torpédový útok na hráz pak měl předcházet minovému, čímž měl být účinek min podpořen a zajištěn tím, že proud vody vytékající z torpédy a pumami poškozené hráze by si miny vlastně sám přitáhl k betonovému tělesu přehrady. Následně mělo být překročení tohoto vodního toku z chodu umožněno i těm zbraním a jednotkám, které by jinak musely být přes řeku přepravovány po ženijním mostě nebo na těžkých soulodích. Most však nebylo možné vůbec vybudovat pro zhruba kilometrovou šířku a velkou délku i hloubku vodní nádrže za hrází a improvizované plavební prostředky jako vory či čluny s vesly (jiné na místě k dispozici stejně nebyly) by byly při velké délce plavby pro obránce na finsko-německé straně pověstnými sedícími kachnami.


Řada bombardérů A-20 Boston z dodávek Lend-Lease

První vlna

Podle plánu operace měly jako první udeřit torpédové letouny. Dvojka Il-4 s leteckými torpédy ráže 450 mm vzlétla za úsvitu přibližně v 0600, ale po příletu nad cíl piloti zjistili, že je dokonale zakryt ranní hustou mlhou táhnoucí se od hladiny vodní nádrže. Proto se oba letouny vrátily zpět na letiště, odkud do akce vzlétly. Generálmajor Samochin se v důsledku toho rozhodl odložit začátek operace o tři hodiny. Torpédonosné letouny vzlétly znovu v 0907, ale problémy pokračovaly. Navigátor vedoucího letadla torpédonosné dvojice pilotovaného nadporučíkem Švedovem ztratil při nízkém letu nad hustým lesem bez význačných dominant orientaci; v důsledku tohoto „zakufrování“ se trajektorie letu odchýlila od té správné o 15 km mimo. Pilot Švedov pak při hledání cíle náhodně narazil na železniční trať a na ní na stanici Pogra. Ta se ukázala být pro osamělé letadlo dokonalou pastí – na stanici a v jejím blízkém okolí byly četné palposty baterií malorážového PL dělostřelectva finské a německé armády. Sestřelit velmi nízko letící dvoumotorový Iljušin bylo pro tak koncentrovanou palebnou sílu snadnou záležitostí a dílem několika sekund. Vyskočit z hořícího stroje a otevřít padák dokázal z celé posádky jen pilot Švedov, který se tak vzápětí dostal, naštěstí ne nadlouho, do finského zajetí. Dunivá exploze torpédové hlavice, explodující v žáru hořícího benzinu, která trosky Iljušinu rozmetala do dalekého okolí, pak celý konec letounu a většiny jeho nešťastné osádky dovršila.

Skupina šturmoviků Il-2 letectva Karelského frontu, která zabezpečovala torpédonosné letouny, se vzápětí nekoordinovaně vrhla na zuřivě střílející PL baterie, stíhači kryjící celou akci shora se k nim záhy přidali a druhý torpédonosný Iljušin Il-4 pilotovaný nadporučíkem Mironovem se tak ocitl v osamění a zcela bez ochrany. Proto se Mironov okamžitě rozhodl nepokračovat v letu k cíli a vrátil se zpět na mateřské letiště. On své torpédo přivezl v pořádku zpátky, na rozdíl od pilotů Bolšakovovy skupiny (viz dále).

Jelikož se o této události nedozvěděli, vzlétli v 0940 piloti hloubkových bombardérů A-20Ж Tichomirov, Seňugin, Sačko, Kontorovskij, Nikolajenko, Filimonov, Šilkin a Semjonov přesně podle plánu se svými osádkami směrem k přehradě. Jen polovina jejich letadel byla vybavena vnějšími podvěsovými uzly, na nichž byly zavěšeny vždy dvě pumy – každý takovýto letoun měl tedy jednu pumu FAB-1000 a jednu pumu FAB-500. Zbývající čtyři letouny měly svou výzbroj ukrytu v pumovnici - byly to čtyři pumy FAB-250 v každém stroji.

Vzlet jednotlivých letadel probíhal v intervalu tří minut, takže letouny nebyly při bombardování ohroženy tlakovou vlnou od výbuchu pum svržených předcházejícím útočníkem. Samotné odbombardování cíle proběhlo bez problémů od 1005. Ze čtyř FAB-1000, 4 FAB-500 a 16 FAB-250 zasáhly cíl 4 FAB-1000, 2 FAB-500 a 10 FAB-250. Východní část pravého úseku hradidel přehradní hráze byla rozbita a za následující tři hodiny poklesla hladina vody v přehradní nádrži na vodoměrnou značku ukazující dva metry. Výtok vody byl však stále pomalý, což bylo důvodem k provedení dalšího úderu na přehradu.

Útoky pokračují

Ve 1445 až 1450 po provedeném podrobném rozboru situace následovala druhá útočná vlna. Novému úderu hloubkových bombardérů předcházela útočná vlna šturmoviků Il-2, která palbou zlikvidovala palposty PL dělostřelectva. Čtyři Bostony A-20Ж svrhly na cíl tři pumy FAB-1000, tři FAB-500 a čtyři FAB-250. Cílem útoku byla tentokrát druhá polovina hradidel v přehradní hrázi. Podle hlášení pilotů cíl přímo zasáhly dvě pumy FAB-500 a čtyři FAB-250, které vyrvaly v osazení hráze uzavíracími prvky (segmentovými hradidly) otvor o šířce 12 metrů. Ale přesto ani takové masivní prorvání tělesa hráze leteckými pumami, dosažené v jeho horní polovině, nemělo potřebný plný účinek. Útok minami a torpédy na spodní část hráze by její zkázu bezpochyby dokončil. Ale k tomu bohužel do té chvíle nedošlo.


Iljušin Il-4
Ve 1443 až 1448 z letiště Novaja Ladoga odstartovaly všechny čtyři stroje Il-4; tři letouny nesly upravené miny AMG-1 a jeden měl v podvěsu letecké torpédo. Piloty gardové jednotky však nadále provázel při plnění bojového rozkazu a záměru operace neúspěch. I tentokrát kvůli chybě navigátora vedoucího letounu pilotovaného nadporučíkem Bolšakovem útočná skupina nabrala nesprávný kurs letu, zbloudila a poté, co vedoucí skupiny stíhačů určených pro podporu a krytí torpédominových letounů oznámil, že skupina je takřka bez paliva a vrací se na základnu, Iljušiny s minami a torpédem udělaly čelem vzad a kupodivu vcelku úspěšně a bez bloudění našly po zpátečním letu své mateřské letiště. A co horšího – z bezpečnostních důvodů všechny posádky svrhly před návratem cenné speciální miny i torpédo do vod Tokarjevského jezera. I potřetí čekal na piloty a posádky místo očekávaného a tolik potřebného úspěchu při úplném zničení přehradní hráze dokonalý nezdar celé akce torpédo-minových letounů, zaviněný již podruhé stejnou lidskou chybou, navíc u osádek nesoucích prestižní čestný název „gardová“.

Třetí a čtvrtá vlna útoku

V 1750 byl proveden fotoprůzkum cíle a snímky jasně ukázaly, že voda v nádrži neklesla pod značku vodočtu pro dva metry hloubky ani po druhém úspěšném útoku hloubkových bombardérů. Pokud voda unikala nějakými neviditelnými trhlinami v hrázi dál, bylo to prozatím natolik pomalu, že se velení operace rozhodlo provést ještě třetí úder. Současný stav a vyhlídky na pokles hladiny byly tak neuspokojivé, že zahájení útočné operace frontu hrozilo značné prodlení.

Čtyři Bostony proto zaútočily při třetím útoku pumami na levou část hráze, ve které zbyla funkční hradidla a snažily se zásahy co nejblíže patě hráze vytvořit další, co nejníže položenou průrvu v tělese přehrady. Přesnost zásahů pumami se zvýšila, takže díky tomu se v hrázi vytvořila další trhlina široká asi 15 metrů, jejíž spodní část zasahovala poněkud níže než u předchozí. Současně s leteckými pumami však pod krytím stíhačkami Jak-9 konečně svrhly dva letouny Il-4 z výšky asi 100–200 metrů dvě upravené námořní miny AMG-1. Aniž by ve štábu akce vyčkali na kontrolní fotografie zobrazující výsledky posledního náletu, vzlétla na přímý rozkaz generála Samochina asi hodinu po shození min ke čtvrtému náletu ještě trojice Iljušinů Il-4 nesoucích další upravené miny AMG-1, které se úkol konečně podařilo splnit na sto procent. Tři z celkově pěti min, které byly ke hrázi shozeny, vybuchly asi 20–40 metrů od paty přehrady, jedna dopadla až za těleso hráze a neškodně vybuchla při dopadu do vývařiště pod hrází a jedna mina AMG-1 explodovala asi hodinu po náletu těsně u paty pobořeného tělesa hráze. Tento poslední výbuch měl za následek až dosud největší poškození železobetonové konstrukce přehradního tělesa.

Rozhodnuto

Poslední, tedy vlastně pátý a celkem úspěšný útok na doposud ještě odolávající hráz na řece Svir, který byl proveden ve 2106, se odehrál následovně: osm hloubkových bombardérů a tři minonosné letouny na hráz zaútočily už skoro za šera. Ale v těchto zeměpisných šířkách bývá i v noci velmi dobrá viditelnost (tzv. bílé noci). Denní doba při nich trvá právě 21. června skoro 19 hodin. Hloubkové bombardéry sice dosáhly celkem deseti přímých zásahů hráze těžkými pumami přibližně v místech doposud vytvořených trhlin, ale už to bylo nejspíše zbytečné. Hráz totiž v průběhu předchozích útoků povolila na několika dalších místech. Následné výbuchy min pak zplanýrovaly zbytky střední části dost rozbitého železobetonového tělesa přehrady. Tak se podařilo snížit výšku hladiny ve vodní nádrži natolik, že po tomto posledním náletu hladina vody v nádrži dále rychle opadala až na minimum a dříve zatopené břehy vodní nádrže se zcela odhalily. Poslední etapa celé akce tedy proběhla pouhých šest hodin před plánovaným zahájením útoku pozemních jednotek Karelského frontu násilným přechodem přes řeku Svir

Vojska Karelského frontu tak mohla zaútočit na úseku, kde to nepřítel vůbec neočekával a kde tím pádem neměl k dispozici žádná významná obranná zařízení ani jednotky. Po přechodu řeky Svir hlavními silami útočného uskupení Karelského frontu bylo rychle dosaženo průlomu obranných linií nepřítele do značné hloubky a tím i operačního úspěchu.

Hodnocení operace

Kdybychom měli činnost letectva v této akci zhodnotit, nevyšli by z takového rozboru úspěšnosti provedených akcí takřka žádní velitelé ani jejich podřízení plně se ctí. Stručně řečeno: uskutečnění plánovaných operací selhalo jak časově, tak organizačně; plánovači zdá se vůbec nebrali v úvahu předpokládané ani skutečné meteorologické letové podmínky v době akce; navigátoři a piloti se nad jednotvárnou masou karelských lesů nedokázali spolehlivě orientovat a bloudili; někteří bombometčíci i piloti letadel byli nuceni takřka bez zkušeností použít zbraně, které dobře neznali, a provádět druh útoku, jenž byl poměrně riskantní a náročný na koordinaci jednotek, které se jej účastnily; některé jednotky námořního i armádního letectva nesplnily jim určené bojové úkoly a bezhlavě se i se svými veliteli vrhaly do boje tam, kde místo toho měly provádět podpůrnou činnost a krýt záda útočícím bombardérům; naprosto selhávala vzájemná součinnost leteckých jednotek a dokonce i její důkladné naplánování před akcí. V důsledku jmenovaných nedostatků a opomenutí nejenže došlo ke zbytečným ztrátám na letovém personálu i letounech, ale celá operace proběhla mimo časový rámec pro ni vyhrazený a jen se štěstím a s nasazením veškerého úsilí se podařilo cíle akce na poslední chvíli dosáhnout. Neustále však až do samého konce letecké operace kvůli případnému nesplnění jejího bojového úkolu hrozilo zpoždění útočné operace celého Karelského frontu.

Pro ilustraci je třeba podotknout, že Karelský front, v roce 1944 a 1945 pod velením maršála Kirilla Afanasjeviče Měrěckova, byl v obraně od září roku 1941 a tato jeho první útočná operace, která probíhala až v roce 1944, byla tak ohrožena v samém jejím počátku. Zde se velmi výrazně projevila nezkušenost a zdá se také, že i jistá lehkovážnost některých stupňů velení při plánování, řízení průběhu operace i v samotném vedení poměrně složité a náročné útočné činnosti, kterou měli štábní pracovníci plánovat a posádky strojů pak uskutečňovat poprvé po velmi dlouhé době, strávené takřka výlučně činností v obraně.

Ostatně o podobné akci – potopení německé bitevní lodi SCHLESIEN na rejdě přístavu Swinemünde (dnes polské Swinoujszczie) – říká poválečný „Sborník materiálů č. 13“, vyhodnocující válečné zkušenosti letectva vojenského námořnictva, mj. toto:

„… 2. Velení skupinám v boji bez ohledu na to, že na toto místo byl jmenován velitel 51. torpédominového leteckého pluku kapitán Makarichin (na letounu A-20-DO bez bojového nákladu), bylo ve skutečnosti ztraceno od okamžiku vlétnutí útočících skupin do zóny protiletadlové palby nepřátelských lodí, tedy v tom nejdůležitějším momentě. V prvním útoku pouze tři z 10 letounů zaútočily na bitevní loď, ostatní osádky si cíle volily samostatně. Soustředěného útoku na bitevní loď se v prvním útoku nepodařilo dosáhnout. 3. Činnost torpédových letounů proti bitevní lodi je třeba považovat za neuspokojivou… 4. Nedostatek sil nedovolil vyčlenit potřebné množství šturmoviků pro potlačení PL obrany velké skupiny bojových plavidel a dopravních lodí nepřítele. V každém úderu byla napadána pouze část lodí, v téže době mohly ostatní nerušeně vést PL palbu na útočící letadla. Tím je objasněna ztráta jednoho hloubkového bombardéru a poškození 3 letounů A-20 Boston a 4 šturmoviků Il-2. 5. Celkově operace uskutečněná letectvem Baltského loďstva s cílem zničit na rejdě Swinemünde bojová i dopravní plavidla nepřítele ukázala, že bez ohledu na zkušenosti získané v průběhu války nejsou metody kombinovaných útoků rozličných druhů letectva vypracovány dostatečně. V období útoku se velení činnosti skupin vytrácí, nedostatečná je cílevědomost a úpornost činnosti, úderné skupiny jsou slabě podporovány činností pomocných skupin, obzvláště v části umlčování PL dělostřelectva nepřítele a často je bez dostatečně vážných důvodů narušen stanovený plán činnosti (schéma útoku).“

Případní zájemci o takovéto speciální akce letectva si mohou porovnat sovětský útok na přehradu s provedením obdobné akce na straně britské.

Prameny:

  • Morozov, M.: Morskaja torpedonosnaja aviacija, Galeja Print, 2007, ISBN 978-5-8172-0117-8
  • Velikaja otěčestvěnnaja vojna 1941-1945, Enciklopedija, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1985 
  • Ogarkov, N. V. a kol.: Vojennyj enciklopedičeskij slovar VES, Vojennoje izdatělstvo Moskva 1983 
  • Ačkalov, V. I., Pavlovič, N. B.: Soviet Naval Operations in the Great Patriotic War 1941-1945, Naval Institute Press, 1981 
  • Grečanjuk, N.M., Dmitrijev, V.I., Kornijenko, A.I. i dr. : Baltijskij Flot. Vojenizdat Moskva, 1990 
  • Sbornik matěrialov po vojennom opytě, No. 13, Kolektiv, Moskva, 1948

Poznámky:

[1] Tento způsob střelby se používá u dělostřelců dodnes, pokud střelami se zpožděným roznětem chtějí zasáhnout cíl umístěný skrytě, nedaleko za viditelným hřebenem.


"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.60 (30 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.