Němečtí studenti jako pomocníci u zbraní

Autor: Krojc | Datum: 10. 1. 2009

Na podzim roku 1942, když už začínalo být v Německu nad slunce jasné i zarytým optimistům, že ochranný štít vytvořený nad územím Třetí říše z mnoha protiletadlových baterií nejrůznějších ráží se stále ztenčuje a ztrácí na účinnosti, se Adolf Hitler rozhodl, že středoškolští studenti ročníků 1926 a 1927 budou povoláni do vojenské služby k pomocným jednotkám. Odhad k pokrytí potřeby osob jen k obsluze baterií Flaku na území celé Třetí říše činil na počátku 41 000 studentů.

Jak se ukázalo, vzhledem k růstu počtu baterií v čase a k nezbytným odchodům velké části původních zkušených obsluh na frontu k posílení krvácejících bojových jednotek se potřeba zvýšila a v únoru roku 1943 bylo kromě původních 41 000 studentů odvedeno navíc dalších 30 000, přičemž odhad potřeby dalších jednotek, pokud se personálu týkalo, byl pro rok 1944 nových 55 000 osob. Výjimku pro odvody do pomocných jednotek měli pouze vyšší vedoucí Hitlerjugend (HJ), těžce nemocní a zdravotně nevyhovující branci. Výběr byl velmi přísný; jen málokomu se podařilo zůstat u rodiny a pokračovat ve studiu na své škole. Výjimka pro funkcionáře HJ zdůvodňovaná potřebou udržet je v jejich funkcích, aby mohli motivovat a vést mladší členy HJ, vyvolala obecně velký odpor. Vedoucí HJ byli proto nazýváni bandou zbabělců dokonce i na veřejnosti a před nimi samými, když přicházeli na své nařízené propagandistické návštěvy u baterií, protože bez jakýchkoliv bojových zkušeností měli za náletů obavy u osádek děl pobýt a obvykle velmi rychle mizeli z palpostů ihned po vyhlášení výstrahy před leteckým útokem.

Studenti sloužili zpočátku u jednotek protiletadlového dělostřelectva jako spojky, telefonisté a v podobných nenáročných funkcích, ale postupně přicházeli také k dálkoměrům, zvukovým zaměřovačům, světlometným jednotkám a objevovali se také u planšetů jako zakreslovači bojové situace (planšetisté). Jak již bylo uvedeno, nahrazovali postupně ve funkcích zkušené starší vojáky, kteří byli odesíláni na frontu, kde jich bylo zapotřebí opravdu zoufale a čím dál tím víc.

Jak válka pokračovala, podmínky pro nasazení studentů se poměrně rychle měnily a brzy se ukázalo jako nezbytné vycvičit tyto pomocníky protiletadlového dělostřelectva, kterým se neoficiálně říkalo Flakhelfer, v přímé obsluze všech ráží protiletadlových děl, kolik jich jen německý Flak měl. Šlo nejen o zbraně malé ráže 20, 37 i 40 mm, ale fyzicky vyspělejší chlapci byli zařazování k dělům ráže 88 mm a 105 mm a dokonce se objevili i u nejtěžších a nejvýkonnějších protiletadlových baterií ráže 128 mm, nasazených hlavně pro obranu hlavního města a vybavených poloautomatickým nabíjením.

V Berlíně, jeho bezprostředním a vzdálenějším okolí byly rozmístěny velmi početné baterie dvojčat i sólových kanónů 88 mm a 105 mm; několik dvojčat těchto ráží a dvojkanóny 128 mm byly rozmístěny na střeše tzv. Flakbunkrů, též zvaných Flakturm - věžovitých stavbách z několik metrů silného železobetonu, které mohly poskytnout nejen vysoko umístěnou výhodnou palebnou pozici s kruhovým obstřelem, ale také sloužily jako velitelská stanoviště a relativně bezpečné úkryty před bombardováním pro civilní obyvatelstvo. Tyto Flakbunkry o úkrytové kapacitě mnoha tisíc osob každý byly umístěny kupříkladu u berlínské zoologické zahrady. Na jejich střeše nalezly ideální stanoviště PL radary typu Würzburg i jiné; také zde byly optické dálkoměry, sloužící při zarušení radiolokátorů jako jedn z náhradních zdrojů informací pro PL baterie a světlomety.

V pozdních stádiích války sloužili protiletadloví pomocníci také u Funkmeβgeräte, tedy u radiolokátorů. Studenti sloužící v pomocných jednotkách Luftwaffe se oficiálně nazývali Luftwaffenhelfer a patřili do nich i pomocníci protiletadlového dělostřelectva patřícího pod Luftwaffe. Ti, kteří sloužili u námořnictva, měli název Marinehelfer. Sloužili mj. u pobřežního dělostřelectva, kupříkladu na ostrově Helgoland, který byl velmi silně opevněn proti případným útokům britského námořnictva. Trochu předběhneme, když řekneme, že v dubnu 1945 byl ostrov mohutně bombardován a veškeré jeho dělostřelecké pozice, ať už šlo o baterie protiletadlového dělostřelectva nebo o pobřežní baterie, byly zcela zničeny a ztráty na životech u jejich obsluh byly opravdu vysoké.

Říšský maršál Hermann Göring původně požadoval, aby byly odvedeny také středoškolské studentky, ale tyto požadavky vzápětí striktně odmítl sám Führer Velkoněmecké říše, který trval na tom, že
...německá mladá žena jako představitelka budoucí árijské rodiny a ploditelka četného potomstva nesmí být pověřována takovýmito úkoly..
a že
...její hlavní snahou musí být příprava ke zplození nové generace silných a zdravých mužů schopných vládnout a bojovat v tisícileté říši.
Reichsarbeitsdienst (RAD) - Říšská pracovní služba měla také své pomocné jednotky a ty dokonce obsluhovaly celé baterie protiletadlových děl. Zde však byly kupodivu zařazovány do nebojových funkcí německé dobrovolně se hlásící ženy; v pozdních etapách války byly do RAD prováděny nové povinné odvody, které se týkaly i německých svobodných žen některých ročníků. V těchto pomocných nebojových jednotkách sloužily také dívky z Ruska, Ukrajiny, Maďarska a Pobaltí; v jiných typech pomocných jednotek RAD sloužili dokonce podmíněně propuštění vězňové nejrůznějších ročníků.

Před zahájením odvodů studentů středních škol vypukly opravdové tahanice mezi rodiči, školami, stranickými orgány NSDAP a vedením HJ na jedné straně a velením Luftwaffe na straně druhé. Jestliže rodiče a učitelé projevovali zcela oprávněně obavy o osudy další školní výuky těchto odvedenců a o jejich fyzické bezpečí (nebyli ještě přece plnoletí), funkcionáři NSDAP a vyšší vedoucí HJ vehementně požadovali, aby chlapci byli drženi mimo vliv rodičů a civilistů vůbec, ale obávali se současně ztráty vlastního vlivu a části prestiže, pokud studenti budou pod přímým velením Luftwaffe. Ta naproti tomu tvrdě požadovala všestranné podřízení těchto jednotek výlučné pravomoci svých velitelů.

Hitler a Göring rozhodli jednoznačně. 15. února 1943 napochodovali první odvedení studenti do palebných postavení Flaku a jejch výcvik byl zahájen okamžitě. Základní výcvik byl zkrácen na nezbytné minimum; studenti již prošli podobným výcvikem v organizacích Hitlerjugend a v Jungvolk. Odborně zaměřený výcvik v obsluze zbraní, jejich konstrukci, údržbě a menších opravách, v zásadách používání speciálních zařízení a v rozpoznávání typů letadel následoval vzápětí; v závislosti na fyzickém stavu a intelektuálních schopnostech studentů a jejich vytrvalosti byli pak následně zařazováni na funkce k dělům, na velitelství a k dalším zařízením protiletadlové obrany.

Školní výuka přitom měla pokračovat jak pod střechou, tak v terénu třeba přímo u zbraní v palpostech podle toho, jak kde bylo k dispozici vhodné místo a s přihlédnutím k počasí. Učitelé původně přicházeli za chlapci třikrát v týdnu, ale s postupem doby, přinášející stále více nočních náletů vyžadujících delší dobu služby v noci, trpěli studenti nedostatkem spánku a velkou únavou. Nepravidelností služby a dalšími vlivy se hodiny výuky civilních předmětů stávaly řidšími a kratšími a nakonec ustaly úplně. Staří učitelé také velmi špatně snášeli dlouhé a často nebezpečné dojíždění za studenty a jelikož doprava také trpěla stále častějšími výpadky v důsledku náletů, někdy se vůbec nemohli dostavit. To mělo za následek, že studenti přišli o vědomosti, které k maturitě a konec konců i v životě nezbytně potřebovali a po válce byli velmi špatně připraveni navázat na předchozí studium. Bez dokončeného středoškolského vzdělání pak s potížemi sháněli kvalifikované zaměstnání s lepšími platy a ve válkou zdevastované zemi pro ně často zbývala jen namáhavá a špatně placená manuální dřina.

Pomocníci byli vybaveni vlastními uniformami. Luftwaffenhelfer nosil uniformu Leteckého sboru HJ (Flieger Korps Hitlerjugend) tmavomodré barvy a obdobného střihu, jaký měl britský battledress, avšak byla vyrobena jen z tenké nepříliš kvalitní látky. V zimním období se přes ni nosil kabát s koženým opaskem; k tomu vždy na hlavě polní čapka se štítkem, na které byl vpředu kosočtvercový znak HJ, na levém rukávu byla páska s hákovým křížem a na pravé polovině prsou byla na bluze trojúhelníková nášivka se znakem Luftwaffe. Tyto uniformy se nosily na přehlídky spolu s ocelovou přilbou (Stahlhelm) používanou u Luftwaffe nebo také s čapkou na vycházky a dovolenou či přes víkendové volno, bylo-li uděleno. Ke konci války pak byly z nedostatku patřičných uniforem používány i jiné typy stejnokrojových součástí podle místních podmínek. Marinehelfer nosil uniformu Marine Hitlerjugend spolu s jejími oděvními a výstrojními doplňky.

Tyto polovojenské uniformy byly u všech pomocníků terčem vášnivých a rozhořčených debat. Nejvíce jejich mladým uživatelům vadilo, že kvůli typu uniformy a značení jsou obecně považováni za část stranických řad, i když nosili ocelové přilby. Tím by mohli být podle mezinárodních zvyklostí považování za příslušníky paramilitární organizace či dokonce za ozbrojené civilisty-partyzány a na takovéto osoby se ženevské konvence nevztahovaly. Obávali se, a ukázalo se postupně, že i právem, že by jako takoví mohli být nepřítelem bez soudu zastřeleni. V posledních měsísích války došlo několikrát k tomu, že Luftwaffenhelfer byli na území východního Německa spolu se svými děly zadrženi za ústupu sovětskými či polskými vojáky a postříleni bez milosti ihned na místě. Poté, co tyto události vešly obecně ve známost, velící důstojníci od Flaku posílali své mladičké podřízené před příchodem fronty domů k rodinám nebo jim dávali obyčejné armádní stejnokroje, čímž se změnili v běžné příslušníky německé branné moci. Bohužel pak také končili jako jiní váleční zajatci a často zmizeli kdesi v nekonečných dálkách v sibiřské tajze. Pomocníci všech služeb nebyli zpravidla ozbrojeni ani ve službě s výjimkou případů, kdy museli držet stráž v prostoru jednotky.

Studenti z Berlína byli v době odvodu shromážděni na příslušných odvodních místech jednotlivých městských částí pod velením několika poddůstojníků a šikovatelů z řad personálu Luftwaffe, naloženi do vlaků a aut, které je dovezly k jejich baterii. Tam obdrželi obvyklé polní uniformy Luftwaffe a naučili se salutovat jako v armádě. Jídlo dostávali zpočátku vyhovující, ale se zhoršující se situací v zásobování Říše potravinami měli pochopitelně přednost frontoví vojáci. Docházelo tudíž k občasným krádežím domácího zvířectva v okolí; ty byly ale v případě odhalení pachatele přísně trestány i týdenním vězením a povinností nahradit vzniklou škodu. Pomocníci nikdy nedostávali v přídělech ani mizerné válečné cukrovinky jako jejich kolegové na frontě, i když se toho často dožadovali. Cigarety i pití piva nebo alkoholu vůbec byly vzhledem k neplnoletosti zakázány, ale přesto se u jednotek ve značné míře těmto zlozvykům holdovalo. Jen je nutné dodat, že to ve valné většině případů i podle pozdějších shodných výpovědí pamětníků nebylo z frajeřiny, ale z potřeby jakýmkoliv způsobem zahnat nutkavý pocit všudypřítomného hladu. Mládež ve vývinu potřebuje zvýšený příjem kalorií, má jíst často a pestrou stravu; o tom se pomocníkům mohlo jen zdát. Ubytování na barácích nebylo ale nejhorší a chlapci se brzy naučili udržovat si v nich čistotu sami. Zpočátku pomocníci drželi pouze protipožární hlídky na baterijních palpostech v průběhu náletů.

Po ukončení nepříliš dlouhého výcviku se někteří nešťastníci museli přemístit ke svým novým kmenovým bateriím, které mnohdy právě vznikaly a podle toho vypadal i stav jejich prostorů. Jak uvádějí pamětníci, například u baterií nově vybudovaných v katastru Seeburg na západních přístupech k Berlínu jim byly ihned odebrány uniformy Luftwaffe a kromě svých předpisových uniforem FK HJ dostali pracovní kombinézy, ve kterých pak denně vykonávali službu. Museli také začít znovu salutovat tzv. árijským pozdravem - zdviženou nataženou pravicí a slovy „Heil Hitler!“. Cítili se proto ve své velké většině jakby degradováni zpět na děti a na protest si jak rukávovou pásku, tak odznak HJ na čapce upravili tak, aby je bylo možno připnout spínacím špendlíkem. Poté, co byli propuštěni na vycházku, si předem již odpáranou rukávovou pásku snadno stáhli a kosočtvercový emblém HJ nahradili křidélky Luftwaffe. Cítili se tak dospělejší, ale pokud je s takto nepředpisově upravenou uniformou zastihla pořádková hlídka HJ, byli posláni na hlášení veliteli jednotky; velitelé baterií s tím ale nikdy nic neudělali - byli oprávněného názoru, že studenti jsou pro službu nepostradatelní a do vězení, které by jim za to hrozilo, je nikdy neposlali. Obvykle se to odbylo jen pokáráním nebo mávnutím ruky.

Právní postavení studentů bylo velice nejednoznačné. Na jedné straně náleželi pod HJ i Luftwaffe současně, pod jejich kázeňskou pravomoc a předpisy, na straně druhé na ně stále měli právo i podle říšských zákonů jejich rodiče z důvodu jejich neplnoletosti. Potyčky o to, kdo pod koho patří a jaké je vlastně oficiální postavení pomocníků, neustávaly po celou dobu jejich služby. Z toho studenti vynalézavě těžili, protože se jim úspěšně dařilo vytvářet určité bezvládí díky tomu, že obratně štvali rodiče, velitele a funkcionáře NSDAP a HJ proti sobě navzájem.

Berlínský student J. Mahncke, jeden z těch, kteří si tuto službu užili dosytosti, vypráví:

„První služba u děl na naší baterii osmaosmdesátek, kterou jsem zažil opravdu jako "bojovou", byla tehdy, když jsme byli všichni shromážděni u děl připravených k palbě a pozorovatelé naší baterie jako jediné v celém berlínském okruhu hlásili nízkoletící nepřátelská letadla i přesto, že výstraha před vzdušným napadením vyhlášena nebyla. Baterie tedy podle nahlášených palebných prvků zahájila palbu a když nikdo další nestřílel, zdálo se veliteli všechno nějak podezřelé a nařídil palbu zastavit. Viděl jsem tehdy hodně lidí najednou zrudnout hanbou jako ředkev, když vyšlo najevo, že to, co pozorovatelé naší baterie pokládali za nízkoletící letadla, bylo hejno migrujících čápů. Naštěstí jsme žádného nesestřelili...

...Až do doby, kdy k nám přivezli rozebrané dřevěné domky z prefabrikovaných panelů, jsme bydleli ve vedlejší vesnici a při každém poplachu jsme utíkali hezky dlouhou štreku až na svá bojová stanoviště. Po odpískání poplachu jsme zase běželi zpátky - život se tehdy vůbec většinou odehrával za poklusu. Když jsme konečně ty ubohé dřevěné boudy vlastními silami postavili, trávili jsme vzácné chvíle odpočinku v místnostech po šesti na slamnících vycpaných starou páchnoucí slámou, kterou jsme museli téměř násilím vzít sedlákům z vesnice. Na světnicích jsme měli stůl, židle a každý svou skřínku. Velmi jsme si zakládali na tom, že jsme dobrá parta a nikdy jsme ani pokoje, ani skřínky nezamykali; přesto se nám nikdy nic neztratilo. Zámožnější z nás měli přitom sebou dokonce i rádio nebo gramofon...

...Na této baterii jsem strávil skoro celý jeden rok. Za tu dobu se ze šesti kanónů 88 mm (zlidověle vojáky zvaných acht-acht) rozrostla naše jednotka na oddíl o třech bateriích po šesti 88, k tomu asi osm 20 mm dvojčat, dvanáct sólových sedmatřicítek; původní zvukoměrné zařízení, které snad pocházelo ještě z doby kamenné, nahradily brzy dva radiolokátory. Naše jednotka se začala nazývat Batterie Mammut a nechyběly jí ani početné světlomety naváděné jedním z radarů...

...Po vcelku opatrných začátcích začaly přes náš sektor létat v noci britské bombardéry v celých svazech. To pro nás znamenalo, že jsme skoro každodenně v noci po dlouhou dobu jen tak dřepěli nebo tvrdě dřeli u děl jako mezci, přičemž jsme občas dostávali - podle našeho názoru nezaslouženě velké - porce šestihranných zápalných tyčí, fosforových nádrží, trhavých bomb a dokonce jsme si jednou "pochutnali" na porci min zřejmě určených k zatarasení některého z četných vodních kanálů v okolí Berlína. Moje pracoviště bylo v té době u planšetu, který byl umístěn v malém bunkru asi dva metry hlubokém. Jeho strop tvořila silná překližka uprostřed podepřená dvěma trámy tvaru T a na ní leželo asi třicet centimetrů hlíny. Byla to opravdu klaustrofobická služba a když jsem byl později přidělen přímo k obsluze děla jako odměrový miřič, bylo mi na vzduchu neskonale líp...

...Čím dál víc jsem cítil, že bych se měl duševně připravit na nevyhnutelné. Okolo mne byli mnozí kamarádi raněni a jiní přišli o život, ale mně se to pořád vyhýbalo. Jakmile ale přišlo telefonem či na vyhrazené radiové frekvenci varování před útokem, doprovázené vzápětí palebnými prvky velenými obsluhám děl, na strach jsem jakoby zapomněl a zase jsem se cítil silný, vzrušený a jaksi v pohodě. Když pak přišly osvětlovací pumy, výbuchy bomb a dunivé záblesky z našich děl všude okolo, obavy ze mne spadly úplně a čerta jsem se staral o to, kam padne další puma. Asi jsem v té době už měl tolik drsných zážitků, že mě už řada věcí prostě nedokázala vůbec vyvést z míry. Myslím si, že jsem své povinnosti plnil vcelku dobře. Tyhle každodenní vojácké příhody nás všechny dost zocelily, i když jsme skoro pořád byli unavení až na samu mez snesitelnosti. Vyspat jsme se mohli jen tehdy, když opravdu špatné počasí omezilo Britům jejich výlety nad Berlín. Služby trvaly vždycky tak okolo šesti hodin a jejich délka byla mimo jiné závislá na tom, jaké bylo počasí, zda svítil měsíc a často se bohužel stávalo, že jedno či tři osamělá Mosquita, která se objevila tak hodinku dvě před velkým náletem nebo stejně dlouho po něm, nás znova vyhnala zpět ke kanónům. Teprve dlouho po válce jsem se dozvěděl, že za to ve velké většině případů mohly jednotky Pathfinders nebo často také fotoprůzkumné letouny, které fotografovaly výsledky náletů.. .

...Po některých náletech jsem spolu s jedním šikovatelem objížděl na kolech místa, kam dopadly trosky bombardéru, na jehož sestřelení jsme si u baterie činili nárok. Zaznamenávali jsme typ letounu, jeho identifikační znaky a další podrobnosti, které se pak uváděly v denních hlášeních naší jednotky. Když byla v noci pouze pohotovost a Britové sypali své dárečky někam daleko od nás či třeba jen na druhý konec Velkého Berlína, scházeli jsme se ve velkém bunkru velitelského stanoviště, nechyběla u toho kytara a foukací harmonika a zpívali jsme oblíbené písničky, hlavně ty moderní a taneční melodie. To byly bezmála jediné hezké chvilky...

...Naše matky nás mohly navštívit občas o víkendu. Musely se ale nejdřív vypořádat s problémy v dopravě a dlouhou cestou pěšky k našim ubikacím. To všechno proto, aby nám přinesly těch pár dobrot, které se za války daly sehnat nebo třeba upéct doma a my jsme jim za to byli patřičně vděční. Jsem si jist, že matky nás po každé návštěvě opouštěly jen nerady a s těžkým srdcem plným obav o naše zdraví a životy. Moje maminka přicházela tak často, jak jen mohla, ale po několika měsících musela své cesty ukončit pro špatné zdraví. Oběma nám to bylo velmi líto a dopisovali jsme si tak často, jak to jen šlo. Kdykoli to situace dovolila, dostávali jsme propustky na víkend, abychom si alespoň trochu odpočinuli. Pro některé z nás to byla příležitost vyhledat své příbuzné, kteří byli vybombardováni. Jeden z mých přátel ze světnice objevil ve sklepě jejich rozbitého domu láhev Napoleon Brandy, přinesl ji potají na ubikaci a spolu s námi ji na lačný žaludek jednoho večera vypil, aniž si kdokoli z nás mohl důkladně vychutnat tu skvělou chuť. Když se poté spustil poplach a museli jsme k dělům, měli jsme velké problémy se udržet na nohou a někteří z nás se na svá místa v palpostech doslova připlazili po břiše...

...Byli jsme teoreticky oprávněni si po roce vzít dovolenou na dva týdny nebo ji rozdělit v jednom roce na dvě části, ale to se málokomu podařilo uskutečnit. Dovolené se nedaly odložit nebo nějak uspořit a když Američani začli s velkými nálety za dne, přestali nás na dovolenou pouštět úplně. Jelikož naše baterie měla největší ráži děl 88 mm, museli jsme často nečinně vyčkávat, až se Fortressy přeženou přes Berlín. Držely se dost často v takové výšce, že jsme obvykle museli jen bezmocně přihlížet, jak "píšou" po obloze a v takovém případě se po odbombardování vracely většinou ještě výše. Jen někdy se naše kanóny mohly dát do práce, když některé svazy letěly níž nebo když větší ráže či stíhačky docílily nějakých poškození či sestřelů a poničené B-17 se vracely v nízkých letových hladinách na tři nebo jen dokonce na dva motory. Za nimi se nad troskami města zvedaly vysoké sloupy kouře a zvířeného prachu, plameny se šířily podél celého našeho východního obzoru vysoko na nebe a vzdálené krupobití bomb roztřásalo zem pod našima nohama i na tak velkou dálku. V noci to bylo podobné, jen světla nad Berlínem tvořená svítícím střelivem, výbuchy granátů ve velké výšce, pruhy světel ze světlometů, záře různobarevných osvětlovacích pum a plameny požárů často osvětlovaly mraky zespoda a celé hlavní město muselo být vidět jak na dlani...

...Naše baterie za tu dobu, po kterou jsem v ní sloužil, si dělala nárok na sestřel šesti bombardérů samostatně a čtyř dalších ve spolupráci s dalšími bateriemi. Někdy se nad námi objevili naši noční stíhači a to se pak ve sluchátkách na velitelství baterie ozvalo: " Achtung! Zwei tausend bis trei tausend, Wilde sau." To znamenalo, že mezi těmito výškami operují právě naši stíhači a my nesmíme granáty časovat na toto výškové rozmezí, popřípadě jsme museli palbu přerušit úplně. To se dálo v některých sektorech často a pak bylo možno očekávat velkolepé představení, které uvedlo několik dávek barevných svítících střel z bombardéru a stíhače. Vše velmi často končilo výbuchem zasaženého bombardéru; to jsme vítali nadšeným pokřikem a potleskem....

...Když se podívám zpátky, je až s podivem, že u naší baterie nebyly větší ztráty, i když se toho na nás nasypalo ažaž. Přesto sousední baterie dostala přímý zásah do velitelského stanoviště britskou tisíciliberní pumou a zemřelo naráz patnáct lidí. Další opodál stojící baráky RAD přeplněné nemocnými z několika jednotek, kteří měli spálu, dostaly nedlouho nato přímý zásah něčím, co naši zkušení velitelé nazývali die Luftmine - vzdušná mina. Jednotka tím byla zdecimována i se širokým okolím a obydlími, protože to, co tam explodovalo, mělo zřejmě neuvěřitelnou sílu. Celkově myslím se naše ztráty včetně raněných pohybovaly někde mezi deseti a patnácti procenty plného stavu. To se netýká těch Luftwaffenhelferů, kteří bojovali jako řadoví pěšáci těsně před koncem války v dubnu 1945 s Rusy v bojích o Berlín. Když se dostali do rukou Rusů a v některých případech, jak jsem slyšel, i Poláků, šli rovnou ke zdi i přesto, že se právě vzdali...

...Malá část studentů dezertovala. V jednom případě, který osobně znám, se dva chlapci pokusili dostat přes hranice do neutrálního Švýcarska. Byli chyceni a odsouzeni do nápravného zařízení pro mladistvé, kde se také přes velmi hrubé zacházení dožili konce války. Jiný případ byl útěk několika chlapců ze sousední jednotky Flaku, kteří se ukryli u rodičů a známých a dva z nich byli chyceni patrolami SS při kontrolách. Oba byli na místě oběšeni, i když jim bylo teprve sedmnáct let. Jiní chlapci z této skupiny odešli bez propustek i s rodiči k příbuzným do míst, kde se na tamní středoškolské studenty nevztahovala branná povinnost a tak nebyli nápadní. Podařilo se jim vyhnout se dalšímu nebezpečí a konec války je zastihnul na venkovských usedlostech. Později jsem se dozvěděl od kolegů a v archivech ověřil, že mnoho studentů z pomocných jednotek bylo obžalováno z poraženectví a zločinů proti straně, Vůdci nebo státu. Vzhledem k jejich věku však u soudu dostali tito provinilci nanejvýš šest měsíců v káznici pro mladistvé. Student, který před svými kamarády veřejně řekl, že Hitlera by měli pověsit ještě než válka skončí porážkou, byl jako neplnoletý Marinehelfer odsouzen na devět měsíců do káznice pro mladistvé, načež měl po odpykání trestu a dovršení let pro odvod do armády být zařazen do jednotky na frontě. Tento trest však už nebyl vykonán...

...Zábava ve volném čase se u naší jednotky žádná nekonala. Nikdy se u nás ani nepromítal film a za celý rok dostala jednotka podvakrát jen několik vstupenek na něco, co mělo být estrádním vystoupením pro vojáky v poli. Tam se pochopitelně vydali hlavně naši přímí velitelé - šikovatelé a poddůstojníci. Jak sami po návratu zklamaně říkali, o nic jsme vlastně nepřišli. Zato propagandistických schůzí byla za tu dobu opravdu hezká řádka, ale měly ještě horší kvalitu než ta estráda, jak říkali naši šéfové. Vyznamenávání bylo u našich jednotek široce diskutovanou záležitostí. Některé divize Flaku se k celé věci stavěly vstřícněji než ostatní. Pomocníci mohli dostat čestný bojový odznak Flakkampfzeichen, poklud prokázali aktivní účast na sestřelení letadla a k tomu byl vypracován celý složitý bodový systém. Za skutečně velké zásluhy jsme mohli obdržet EK 2 - Železný kříž druhé třídy a já jsem několik hrdých nositelů z řad pomocníků osobně poznal. EK 1 - Železný kříž první třídy mohl ve výjimečných případech teoreticky obdržet i Helfer, ale nikdy jsem o nikom takovém neslyšel...

...Má kariéra u Flaku náhle skončila, když jsem dostal současně infekční zánět krčních mandlí a těžkou bronchitidu. Ošetřující lékař mi po nějaké době léčení vypsal třítýdenní povolenku na zdravotní dovolenou a já jsem dostal od velitelství nemocnice Passierschein na cestu za mou matkou, která v té době žila v Rakousku u příbuzných, i za mým otcem, který sloužil na jednom vyšším velitelství v Tarvisiu v severní Itálii. Tam jsem pak strávil báječné dva týdny, ve kterých jsem byl doslova hýčkán a mohl jsem navštívit mnohá slavná místa na severu Itálie, o kterých jsem do té doby jen četl. Když jsem se pak vrátil ke "své" baterii, oprávněně jsem se tam cítil jako skutečný cizinec. Moji kamarádi většinou nedobrovolně přešli do řad RAD nebo do armády a nahradili je mladší hoši, kteří se neznali ani navzájem mezi sebou. Já jsem tam byl prakticky nadbytečný a posléze jsem skončil jako důstojnický čekatel u Panzergrenadierů, kde jsem se s některými spolužáky zase uviděl; ty ostatní jsem pak bohužel nalezl jen na vyvěšovaných formulářích Červeného kříže pro pátrání po nezvěstných, když jsem se vracel ze zajateckého tábora v Egyptě. Tam jsem strávil po konci války tři roky a před vánocemi roku 1948 jsem se vrátil zpátky do vlasti. Sloužil jsem jako Flakhelfer od března 1943 do začátku dubna 1944. Přesto nelituji toho, co jsem všechno prožil, protože chlap, který nebyl vojákem nebo nebyl dlouho na moři, není podle mne opravdový chlap.“

Prameny:
  • osobní výpověď J. Mahnckeho
  • Nicolaisen, Hans-Dietrich: Der Einsatz der Luftwaffen- und Marinehelfer im 2. Weltkrieg. Dokumenty, vydáno v nakladatelství Publisher r. 1981
  • Nicolaisen, Hans-Dietrich: Die Flakhelfer. Ullstein-Berlin, 1981
  • Schätz, Ludwig: Schüler-Soldaten. Thesen Verlag. Frankfurt/Main, 1972
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.63 (131 lidí)
  • Home
  • > Jednotky
  • > Němečtí studenti jako pomocníci u zbraní

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.