Dakujem za putave citanie. Aspon ciastocne si tak mozem predstavit mozno aj osud mojich predkov, o ktorych sa vsak uz asi nic konkretnejsie nedozviem.
Prajem vela zdaru
Docela by mě zajímal další osud p. Lormana, neboť v jeho životopise je psáno, že v současné době žije v Austrálii. Dále je docela zajímavé, že nějaký major Rudé armády měl v té době pravomoc propustit válečného zajatce.
Zbadal som so zadostucinenim, ze hoci uz preslo niekolko rokov odkedy som uverejnil moje Spomienky na internete, stale novi ludia ich citaju so zaujmom. Hoci som za urcity cas uvazoval o pokracovani a mienil napisat nieco o zivote exulanta, nakoniec k tomu nedoslo. Ja aspon nemyslim, ze moj zivot v Australii je dost zaujimavy aby si zasluzil nejaku zvlastnu pozornost. Popri tom je treba spomenut aj problemy, ktore postihnu starych ludi ako je zlyhajuci zrak a - musim sa priznat - aj lenivost.
Najblizsie co som sa dotkol mojho zivota v Australii je tato zaverecna cast mojho prispevku do BBC-WW2-The People's War. Je pisana v anglictine, ale dufam, ze si to nejako prelozite. Dakujem za zaujem.
After spending four years in England, just long enough to get married to an English lady, we emigrated to Australia in 1952. I was at fist working in a sawmill in Tasmanian 'Bush' and later drove trams and trolley-buses in Hobart. Jean, meanwhile busied herself bringing into the world and caring for our first three children. Life was good and stayed that way ever since. In 1957 I have signed up for a six-year engagement with the Australian Regular Army. I was then 33 years old and keeping up with 18 to 20-year-olds during the basic training was not easy, but the rest of my service time was given to training as a cartographer and actually producing maps and charts for the Army, the Air Force and also for the Bureau of National Development. During this time we were living in Bendigo, State of Victoria. It was the home base of the Royal Australian Survey Regiment as it still is, I believe, to the present day. In Bendigo we have added three more children to our family.
When my service engagement ended in 1963, we pulled up stakes and travelled in an overloaded little car north to Brisbane, Queensland. Here I have spent the rest of my working life as a Mapmaker for various employers. For five of those years I even helped teach Cartography at the (as it was then) Queensland Institute of Technology. It is a University now.
These days I live in quiet, modest but carefree retirement, with the grandmother of my grandchildren, even great-grandmother of five, and Life is still Good. Not Great, but Good. And we are thankful for that.
P.S. In case anyone would wish to contact me, here is my e-mail address (at least for the time being): [email protected]
Odsuzovat obyčejné lidi za to, že byli na nepřátelské straně? Válka je vůl a každý má touhu žít. Nejsmutnější na tom je, že ti co za rozpoutáním toho pekla stáli (a nemám na mysli jen ty v Německu) z toho vyšli bez ztráty kytičky, a proto není ani jistota, že se to nemůže opakovat. V souvislosti s jeho výpovědí bych se pana Lormana rád zeptal -
v jakém duchu by se jeho svědectví neslo, kdyby po skončení války stál na vítězné straně?
Největší negativní dopad byl, že nám sem Hitler dotáhnul Stalina.
Další negativum co český národ má, je špatný vztah k hrdinům. 1. svět. válka - po válce na rukou nosili jenom legionáře, ale většinu vojáků ve zbrani tvořili vojáci císaře FJ. Bojovali loajálně a pak za to byla spíš hanba.
2. svět. válka - naši vojáci ze západu byli zavření po kriminálech a ti z východu nedostali jako veteráni vůbec nic. Po roce 1989 už zase neexistují ex-vojáci z východu, jsou pouze ti západní.
To mě mrzí. Němci se ke svým veteránům vždy chovali pěkně, i když to byli vojáci wehrmachtu a členové NSDAP. Chápu pak, že jsou loajální. Vědí, že o ně bude vždy postaráno.
To: Hopej
Všeobecne hovoriac je nerozumné odpovedať na hypotetické oázky. Ani Vy by ste nevedeli odpovedať na otázku: “Ako by ste zmšľali dnes, keby ste boli vyrástli po nemeckom víťazstve v pohitlerovských Čechách namiesto v postalinovských?”
Konkrétne Vám len to viem povedať, že pre nás, ktorí sme neboli nejako citovo postihnutí porážkou Nemecka, koniec vojny znamenal oslobodenie. Keby Nemecko bolo zvíťazilo, boli by sme museli ďalej vojenčiť, ako okupačné sily, ktovie kde na svete. Veď dnes Američania majú svojich vojakov roztrúsených po viac než 40-tich krajinách.
Víte,neosobuji si právo soudit lidi zatažené do války: Jsem Moravák, ale vždycky si kladu otázku nad nářky sudeťáků kolikže křivd se jim(Bohužel) po válce přihodilo - vzpoměl by si dnes některý z nich na bezpráví a vyhlazení našeho národa?Silně o tom pochybuji. K ničemu jinému jsme určeni nebyli a koho by to na straně vítězů po tolika letech zajímalo? Tato plánovaná genocida se z oficiálních vzpomínek jaksi vytratila.Ovšem poválečný osud českých němců byl v mnohém krutý a nespravedlivý. Ať hodí kamenem...
dakujem
p.w. 12. 7. 2013 15:05Prajem vela zdaru
Další osud
Malasord 3. 1. 2012 20:58Re: Další osud
Milan Lorman 19. 1. 2012 13:53Najblizsie co som sa dotkol mojho zivota v Australii je tato zaverecna cast mojho prispevku do BBC-WW2-The People's War. Je pisana v anglictine, ale dufam, ze si to nejako prelozite. Dakujem za zaujem.
After spending four years in England, just long enough to get married to an English lady, we emigrated to Australia in 1952. I was at fist working in a sawmill in Tasmanian 'Bush' and later drove trams and trolley-buses in Hobart. Jean, meanwhile busied herself bringing into the world and caring for our first three children. Life was good and stayed that way ever since. In 1957 I have signed up for a six-year engagement with the Australian Regular Army. I was then 33 years old and keeping up with 18 to 20-year-olds during the basic training was not easy, but the rest of my service time was given to training as a cartographer and actually producing maps and charts for the Army, the Air Force and also for the Bureau of National Development. During this time we were living in Bendigo, State of Victoria. It was the home base of the Royal Australian Survey Regiment as it still is, I believe, to the present day. In Bendigo we have added three more children to our family.
When my service engagement ended in 1963, we pulled up stakes and travelled in an overloaded little car north to Brisbane, Queensland. Here I have spent the rest of my working life as a Mapmaker for various employers. For five of those years I even helped teach Cartography at the (as it was then) Queensland Institute of Technology. It is a University now.
These days I live in quiet, modest but carefree retirement, with the grandmother of my grandchildren, even great-grandmother of five, and Life is still Good. Not Great, but Good. And we are thankful for that.
P.S. In case anyone would wish to contact me, here is my e-mail address (at least for the time being): [email protected]
Ta e-mail adresa este plati. MilanL
Historie Cs
Hopej 27. 1. 2009 21:44v jakém duchu by se jeho svědectví neslo, kdyby po skončení války stál na vítězné straně?
Re: Historie Cs
Petr 20. 5. 2016 21:37Další negativum co český národ má, je špatný vztah k hrdinům. 1. svět. válka - po válce na rukou nosili jenom legionáře, ale většinu vojáků ve zbrani tvořili vojáci císaře FJ. Bojovali loajálně a pak za to byla spíš hanba.
2. svět. válka - naši vojáci ze západu byli zavření po kriminálech a ti z východu nedostali jako veteráni vůbec nic. Po roce 1989 už zase neexistují ex-vojáci z východu, jsou pouze ti západní.
To mě mrzí. Němci se ke svým veteránům vždy chovali pěkně, i když to byli vojáci wehrmachtu a členové NSDAP. Chápu pak, že jsou loajální. Vědí, že o ně bude vždy postaráno.
Re: Historie Cs
milanl 29. 1. 2009 02:14Všeobecne hovoriac je nerozumné odpovedať na hypotetické oázky. Ani Vy by ste nevedeli odpovedať na otázku: “Ako by ste zmšľali dnes, keby ste boli vyrástli po nemeckom víťazstve v pohitlerovských Čechách namiesto v postalinovských?”
Konkrétne Vám len to viem povedať, že pre nás, ktorí sme neboli nejako citovo postihnutí porážkou Nemecka, koniec vojny znamenal oslobodenie. Keby Nemecko bolo zvíťazilo, boli by sme museli ďalej vojenčiť, ako okupačné sily, ktovie kde na svete. Veď dnes Američania majú svojich vojakov roztrúsených po viac než 40-tich krajinách.
Re: Historie Cs
Hopej 14. 4. 2009 21:10poklona
Peťo 24. 1. 2009 18:16diky !
makovec 7. 1. 2009 04:15Re: diky !
Monty 7. 1. 2009 09:56