Kolonie za druhé světové války

Autor: Honza M. | Datum: 28. 10. 2001

Předválečné poměry v koloniích

Na konci třicátých let byl kolonialismus všeobecně v krizi. V severní Africe několikrát propukly nepokoje Arabů (Maroko, Alžír, Tunis, Egypt), které se však Francouzům i Britům ještě podařilo překonat bez vážnějších obtíží. Ve střední a subsaharské Africe proběhly v letech 1935-40 vlny stávek horníků v dolech na měď. Ty byly ale vyvolané spíše hospodářskou krizí než odporem ke koloniální vládě. Velká Británie proto začala nutit své koloniální vlády, aby učinily opatření ke zlepšení podmínek dělníků a stabilizaci pracovních sil. Britové si uvědomili nebezpečí živelné migrace dělníků z vesnic do měst a dolů, která narušila stabilitu afrických zemědělských komunit a vytvářela v koloniích konfliktní ovzduší. Ve městech se už mezi vzdělanějšími Afričany začali objevovat vůdci místního nacionalismu, ovlivnění ideami černošského hnutí v USA, ideami šířenými africkými studenty v Londýně, ale i ideami komunistickými.

Dlouhodobě napjaté byly poměry v Indii, kde od počátku století sílilo nacionální hnutí s cílem získat nezávislost na Velké Británii nebo alespoň autonomii (svarádž). Hybnou silou tohoto hnutí byla strana Indický národní kongres (INK), která byla založena v roce 1885 Allanem Humem s cílem dosáhnout většího podílu Indů na správě země. Od roku 1920 stál v čele INK Móhandás Karamčand Gándhí, který hlásal nenásilné metody politického boje formou občanské neposlušnosti (satjágraha), která se v meziválečné době stala základem politiky INK. Po nástupu mladší a radikálnější generace vůdců do čela INK jako byl Subhásčandra Bose (od roku 1938 předseda INK) a Džaváharlál Néhrú (pozdější první min. předseda nezávislé Indie) se cílem stala úplná samostatnost (purna svarádž). Vnitřní samospráva Indie byla poněkud rozšířena novou ústavou z roku 1935. V následných volbách získal INK, jehož členská základna se ve druhé polovině třicátých let už rozrostla na jeden a půl milionu, rozhodující vítězství a v 6 z 11 provincií ustanovil vlády.

V této době se ale Gándhí musel zaměřit na obnovení jednoty mezi Indy, protože muslimové, pod vedením Muhammada Alí Džinnáha a za vydatné podpory Britů, se začali považovat za samostatný národ. Džinnáh byl od roku 1934 předsedou Muslimské ligy, prosazoval v indické politice myšlenku "dvou národů" a později i samostatného muslimského státu v jehož čele po válce stanul (tím je myšlen Pákistán, zprvu spojený s Bangladéšem). Britské vládě se tak rozštěpením opozice podařilo dočasně zmírnit její emancipační snahy úspěšnou aplikací klasické politiky "rozděl a panuj".

V Nizozemské Východní Indii (Indonésii) se Holanďanům podařilo udržet kontrolu bez větších problémů především díky vzájemným bojům mezi jednotlivými opozičními skupinami muslimů a křesťanů; nacionalistů a komunistů. Národní stranu Indonésie založili roku 1927 Muhammad Hatta a Ahmed Sukarno (Hatta se stal po válce prezidentem, Sukarno premiérem Indonésie) a komunistická strana, založená 1920, byla nejstarší KS v Asii.

Pouze dvě země, Itálie a Japonsko, v této době svá koloniální území úspěšně rozšířily. Itálie konečným dobytím Habeše a vyhlášením italského impéria v květnu 1936. Italská armáda napadla Etiopii bez vypovězení války již 3. října 1935. Habešský konflikt plně ukázal nedostatky italské armády, především však neschopnost Společnosti národů účinně zasáhnout proti agresorovi.

Japonsko okupovalo Mandžusko v r. 1931 (a v únoru 1932 byl vyhlášen stát Mandžukuo - nezávislý na Číně, zato plně závislý na Japonsku) a postupně téměř celé pobřeží a severovýchod Číny. Vlastní čínsko-japonská válka vypukla až 7. července 1937 po incidentu mezi japonskou a čínskou hlídkou na mostě Lu-kou-čchiao nedaleko Pekingu (tzv. incident na mostě Marka Pola). Vůdce čínské Nacionální strany (Kuomintang) a v té době faktický vládce většiny čínského území, Čankajšek, se až dosud soustředil na upevnění pozic uvnitř Číny. Nyní ukončil nepřátelství s komunisty a společně vytvořili protijaponskou koalici. Přes obrovskou čínskou početní převahu však dobře vyzbrojené a vycvičené japonské vojsko dosáhlo rychlých vítězství, obsadilo všechny důležité oblasti Číny a v Nankingu ustavilo loutkovou vládu. Do konce druhé světové války se ale Japancům nepodařilo ovládnout čínské vnitrozemí.

Japonci svou expanzi neomezili jen na válečné akce, ale od počátku Velké hospodářské krize začali pronikat na trhy východoasijských kolonií francouzských, britských, nizozemských a dokonce i amerických. Jejich zboží mělo ve srovnání s evropským i americkým dvě velké výhody: levnou pracovní sílu a mnohem kratší vzdálenost k odbytišti (a tedy levnější dopravu). V důsledku toho byli schopni doslova zaplavit asijský trh levnými výrobky, hlavně textilními. Například v roce 1933 se z Japonska dováželo do Malajsie, tehdy britské kolonie, třikrát více textilního zboží než z Velké Británie. Výrobky byly srovnatelné kvality, ale za zlomek ceny požadované evropskými firmami. Japonské i americké pronikání na asijský trh bylo pro evropské koloniální mocnosti nepříjemné. Přestože za americkou expanzí stál mohutnější potenciál, japonská hospodářská expanze se stala hlavním terčem protikrizových opatření (státní intervence, zákazy dovozu, celní bariéry) všech koloniálních režimů v jihovýchodní Asii. Američané byli považováni pouze za konkurenci, Japonci za vetřelce. Příčinou byla značná finanční závislost zúčastněných mocností na USA, náhlý a hromadný příliv japonského zboží ve srovnání s pozvolným americkým pronikáním a svou roli tu nepochybně sehrál i rasismus. 

Válka v Africe a na Blízkém Východě

1. září 1939 vypukla v Evropě druhá světová válka, která zásadně změnila poměry v koloniích na celém světě. Když 3. září 1939 vyhlásily Francie a Velká Británie válku Německu, v krátké době je následovala všechna jejich významnější dominia (Austrálie a Nový Zéland 3.9., JAR 6.9., Kanada 10.9.) a kolonie, přestože ve většině těchto zemí převládal isolacionismus a odpor k účasti v další válce.

Přestože válka v Africe začala formálně 10.6.1940, tedy poté, co Itálie vstoupila do války proti západním spojencům, skutečné vojenské operace začaly až 13.9.1940, kdy "Blitzkrieg" v Evropě skončil. Konflikt probíhal na dvou frontách: Hned na začátku Italové obsadili Britské Somálsko. Prostřednictvím etiopského císaře Haile Selassieho, od roku 1936 žijícího v britském exilu, navázali Britové kontakty s etiopským hnutím odporu a zároveň zahájili z jihu protiútok jihoafrické jednotky složené z dobrovolníků. Za součinnosti s britskými jednotkami útočícími ze severu Jihoafričané dokázali do května 1941 osvobodit celou Etiopii a britské i francouzské Somálsko od početně silnějšího nepřítele. Později pak obavy z rychlé japonské expanze přiměly Brity k obsazení Madagaskaru dosud kontrolovanému vichystickými vojsky. K obsazení vedly dvě výsadkové operace v květnu a září 1942, a tím válka ve Východní Africe skončila.

V Severní Africe se bojovalo od září 1940, kdy se Italové poprvé pokusili dobýt Suezský průplav. Poté, co je Britové zatlačili zpět do Libye, byl do Afriky vyslán německý Afrika Korps (D.A.K.) po velením generála Erwina Rommela a po následující dva roky spolu vojska Osy a Spojenců válčila o přístup k Průplavu a zásobám ropy v Perském zálivu. Teprve po rozhodné bitvě u Alameina (23.10.1942) a následném vylodění spojeneckých vojsk ve francouzské severní Africe (8.11.1942), byla německo-italská vojska dne 13. května 1943 donucena kapitulovat (viz Válka v poušti). .

Ačkoliv od roku 1936 nezávislý Egypt nebyl oficiálně válčící zemí (válka Německu byla vyhlášena teprve 26.2.1945), na území Egypta se bojovalo, jeho obchod byl prakticky zastaven a statisíce Egypťanů byly přinuceny stavět letiště, silnice, železnice a opevnění pro britskou armádu, protože Průplav měl na strategicky veledůležité přístupové cestě k asijským koloniím důležitost číslo jedna. Stávky a demonstrace v Egyptě byly britskou vojenskou správou trestány jako sabotáž. Britové soustředili veškeré úsilí na to, aby plavební trasa Středomořím zůstala pod jejich kontrolou a snažili se totéž prosadit i u svých spojenců. V podstatě i invaze do Itálie byla dočasným kompromisem mezi britskou snahou učinit ze Středomoří hlavní bojiště a ruským požadavkem na otevření druhé fronty v západní Evropě. Podobné podmínky panovaly i v dalších arabských zemích, i když se jich válečné akce přímo nedotkly. Od nástupu Hitlera k moci v roce 1933 jednali předáci Arabů s německými zastupitelskými úřady o spolupráci v boji proti společným nepřátelům: Britům a Židům. Protibritsky naladěný premiér nezávislého Iráku (Irák všam musel na svém území strpět britské základny i přesuny britských vojsk) Rašída Alí Gajlání provedl státní převrat a v souvislosti s Rommelovou první ofenzívou proběhlo v květnu 1941 velké protibritské povstání, podporované z Německa a dosud vichystické Sýrie. Tato podpora byla ovšem více morální než vojenská a po porážce povstání mesel Gajlání uprchnout do Iránu a později do Německa. Němci také sestavili tzv. "orientální legie", z arabských, indických aj. zajatců i dobrovolníků.

Na straně Spojenců zase bojovala Arabská legie (která mj. sehrála hlavní úlohu při svržení Gajláního) a Židovská brigáda. Obě strany přitom nešetřily přísliby samostatnosti. Pod záštitou Britů vznikla roku 1945 Liga arabských států, sdružující "suverénní" státy Blízkého Východu, za účelem společného prosazování jejich politických cílů. Jak se záhy ukázalo, jejich prvořadým cílem byl odchod cizích (=britských) vojsk. Relativní klid panoval v Sýrii a Libanonu, které po pádu Francie získaly formálně nezávislost (Sýrie r.1941, Libanon 1943). Po kapitulaci vichystických vojsk zde po zbytek války pochopitelně zůstávala vojska Británie a Svobodných Francouzů.

Naopak, dosud neutrální Irán se dostal na stranu Spojenců nedobrovolně v září 1941, po současné invazi Britů a Sovětů. Důvodů k invazi bylo několik: potřeba úplné kontroly nad Perským zálivem a přímý kontakt mezi oběma Spojenci (zásobovací důvody), protože cesta severním Atlantikem byla neustále ohrožována německými ponorkami. Jedním z vedlejších bodů Teheránské konference koncem roku 1943 bylo potvrzení poválečné neutrality Iránu. Může se zdát paradoxní, že německý nacismus tak přitahoval do svých řad etnika, která byla podle nacistické pseudovědy rasově méněcenná. Ovšem pokud nacisti svůj rasismus omezili jen na Židy, a naopak zdůraznili svou úlohu protivníků koloniálního Západu, dostalo se jim větší podpory než mohli nebo chtěli využít. Například Hanzelka a Zikmund ve své knize popisují velkou ochotu, kterou jim projevovali egyptští Arabové, když je považovali za uprchlé německé zajatce (viz Afrika snů a skutečnosti I., s. 144).

Průběh války v asijských koloniích

Ačkoliv Indický národní kongres pod vedením Gándhího jednoznačně odmítal účast Indie v jakékoli válce v cizích službách a pro cizí zájmy (rozumí se britské), indický místokrál Linlithgow hned na počátku evropské války, 3. září 1939, prohlásil Indii za válčící stát, a to bez jakékoliv předchozí konzultace s indickým zákonodárným shromážděním. To v celé Indii vyvolalo protiválečné demonstrace. 14. září 1939 přijal všeindický výbor INK zvláštní deklaraci o stanovisku k válce. V ní bylo řečeno, že INK bude podporovat Británii ve válce za následujících podmínek: 1) oficiální přiznání práva Indie na sebeurčení, 2) svolání zákonodárného shromáždění, 3) řízení indické politiky indickými politickými stranami, 4) odpovědnost místokrále a vlády zákonodárnému shromáždění.

Za tyto požadavky se postavila i Muslimská liga. Protože však tyto požadavky byly vytrvale odmítány - britská vláda pouze oznámila úmysl vypracovat po válce novou ústavu Indie - vyzval Gándí k "zastupitelské občanské neposlušnosti". Té se, narozdíl od masové občanské neposlušnosti, účastnili jen poslanci, členové vlád provincií, funkcionáři kongresových organizací a další tisíce členů INK.

Vláda odpověděla zatýkáním satjágrahinů a výraznou podporou separatistické tendence Muslimské ligy. Nastalé situace rozhodl vůdce ligy Džinnáh využít k posílení pozic na úkor konkurence. Ani místokrál nevynechal žádnou příležitost, kde by nezdůraznil klíčovou pozici Muslimské ligy, jako zástupce čtvrtiny indického obyvatelstva. Zásadové odmítavé stanovisko INK k válce a současně britské manévrování s muslimskou otázkou podněcovaly Džinnáha ke stupňování požadavků, které vyhlásil na sjezdu Muslimské ligy v březnu 1940 jako "teorii dvou národů". Myšlenka "muslimského národa" ale dosud neobsahovala myšlenku samostatného státu. Zastupitelská občanská neposlušnost přesto pokračovala i po celý rok 1941 a koloniální správa si musela uvědomit, že vliv Muslimské ligy je mnohem menší než vliv INK, kde i nadále zůstala zastoupena část indických muslimů.

Porážka Francie a Nizozemí v roce 1940 měla politické a vojenské důsledky i v jihovýchodní Asii - v září 1940 vichystická vláda povolila Japoncům obsadit strategické body v Indočíně. Na jaře 1941 ji japonská armáda obsadila už celou a byla vyhlášena "nezávislá" Indočína pod japonsko-francouzskou správou. Vzápětí USA zmrazily japonské vklady ve své zemi a vyhlásily na Japonsko úplné hospodářské embargo. Původní embargo, které se týkalo jen ropy a dalších strategických surovin, bylo vyhlášeno už r.1939, zřejmě jako reakce na expanzívní program "nového uspořádání východní Asie" vyhlášený japonskou vládou. Na jaře 1941 tedy následovalo úplné embargo a do začátku srpna reagovaly stejným způsobem vlády Velké Británie, Austrálie a Nizozemské Východní Indie (Indonésie) a navíc uzavřely kontrakty blokující obchod s Japonskem ve většině latinskoamerických a neutrálních asijských států včetně Siamu (Thajsko), pokud Japonci nestáhnou svá vojska z Indočíny a neslíbí veřejně, že nenapadnou nizozemské ani jiné kolonie. Americká vláda totiž prohlásila, že není ochotna a schopna zajistit obranu nizozemským koloniím. Britská vláda učinila totéž a nizozemské exilové vládě nezbylo než prohlásit, že tuto pomoc ani nepotřebuje.

Embargo citelně zasáhlo japonský průmysl. V Japonsku takřka neexistovalo odvětví, které by z nedostatku surovin či strojů nemuselo omezit produkci. Zásoby barevných kovů byly odhadovány na jeden rok, nafta, včetně armádních zásob, by se spotřebovala do dvou let. Jestliže tedy Japonsko nehodlalo upustit od svých expanzívních plánů a dominantního postavení na Dálném východě či Tichomoří, nezbývala mu jiná možnost než blokádu prolomit násilím.

Je neuvěřitelné, že i v této době USA zůstaly u politiky izolacionismu a neprovedly žádná vojenská opatření na posílení svých kolonií. Teprve od poloviny roku 1941 začali Američané, Britové a Nizozemci koordinovat obranné přípravy. Teprve tehdy začala výstavba obrany Filipín, především nových letišť pro bombardéry B-17. Dne 14. srpna 1941 W. Churchill a F.D. Roosevelt podepsali "Atlantickou chartu", ve které se dohodli na strategických cílech svých zemí a válečné spolupráci. Dokument, který se stal oficiálním pilířem spojenecké politiky za druhé světové války, obsahoval pro kolonie významný článek, a sice, že všichni jejich obyvatelé mají právo si vybrat vlastní formu vlády. Již po 1. světové válce se USA neúspěšně snažily omezit monopol koloniálních mocností ve využívání asijských kolonií; nyní měly opět šanci.

Také Japonci jednali se svými spojenci o koordinaci válečných akcí, ovšem bez výsledku. Jediné na čem se dohodli, bylo celkem nepodstatné rozdělení sfér vlivu na 70. poledníku. Nové uspořádání Evropy a Asie a rozdělení zájmových sfér bylo předmětem "Paktu tří mocností" z roku 1940 mezi Německem, Japonskem a Itálií. V roce 1942 se k paktu připojily některé další spojenecké a kolaborantské vlády v Evropě (např. Finsko, Slovensko, Dánsko) a kolaborantská vláda v Nankingu. Mezi oběma členy Osy však nepanovala přílišná důvěra. Nehledě na nacistická propagandistická hesla o "žlutém nebezpečí" a "asijských podlidech". Němci tak dlouho popírali, že hodlají napadnout SSSR, až Japonci 13. dubna 1941 uzavřeli se Sověty smlouvu o neútočení. Proto také následně Japonci odmítli žádost Hitlera o obsazení Vladivostoku a co největší části východu SSSR. Měli proto několik dobrých důvodů:

1) čerstvě uzavřená smlouva se SSSR,
2) akutní potřeba surovin stavěla do popředí japonských zájmů jihovýchodní Asii,
3) dosud neukončená válka v Číně by znamenala nechráněný bok pro podobnou operaci,
4) špatné zkušenosti z "incidentů" na hranicích Mandžuska z července 1938 a v květnu až srpnu 1939.
Zvláště posledně jmenovaný "incident" stojí za bližší zmínku, ani ne tak proto, že přerostl v několikatýdenní pohraniční válku, ale proto, že v ní Japonci utrpěli drtivou porážku. Je zajímavé, že tato ukázka schopností "očištěné" Rudé armády pod velením Georgije Žukova unikla pozornosti evropských stratégů a její kvalita byla hodnocena podle daleko méně úspěšného finského tažení. Definitivním japonským rozhodnutím byl pak útok na Pearl Harbor za svítání 7. prosince 1941.

Japonský útok znamenal vstup USA do války na straně Velké Británie a Sovětského svazu a významně tak zvrátil poměr sil na světovém bojišti. Pro japonské velení však měl být především "přípravnou a zajišťovací operací" pro hlavní útok na jihu. Už asi 2 hodiny před náletem došlo v noci ze 7. na 8. prosince 1941 k vylodění elitní císařské gardy v Malajsku a japonská vojska začala rychle postupovat na jih k Singapuru. Během následujících dnů byly napadeny Filipíny, Guam, Hongkong a přes Thajsko byla zahájena invaze do Barmy. Samotný útok tak byl pravděpodobně nejlépe koordinovanou a vzhledem k rozsahu i nejlépe provedenou bojovou operací druhé světové války - vždyť během necelých 48 hodin byla úspěšně napadena nepřátelská vojska na prostoru větším než 24 mil. km2 (rozloha asi jako Severní Amerika). K úplné dokonalosti provedení akce chyběla jen maličkost: americká základna na Havaji byla napadena o pár hodin dřív, než došlo k oficiálnímu vyhlášení války.

Na obranu obleženého Singapuru poslali Britové do Malajska 2 bitevní lodi, Prince of Wales a Repulse (obě se o půl roku dříve podílely na potopení německé lodi Bismarck), které Japonci potopili náletem již 10. prosince 1941 (Zkáza svazu "Z"). Po útoku na Pearl Harbor to byl další důkaz o tom, který druh zbraně bude mít na tichomořském bojišti rozhodující slovo. 15. února 1942 se obrana Singapuru vzdala - desetitisíce britských a australských vojáků padly do zajetí, kde jich třetina zemřela při otrockých pracích. Podle Churchillových slov to byla "nejhorší kapitulace v britských dějinách". Byl to významný mezník v dějinách impéria. Od té doby se např. Austrálie a Nový Zéland spoléhaly spíše na pomoc USA než na mateřskou zemi.

Pouhé čtyři dny po dobytí Singapuru Japonci bombardovali australský přístav Darwin, i když k invazi se neodvážili. Pádem Singapuru bylo rozhodnuto i o nizozemské Indonésii. Nejdéle se bránili Američané na Filipínách. Hlavní město Manila se bránilo do 2. ledna 1942, poslední americká pevnost, Corregidor, až do 7. května 1942. Velitel filipínské obrany, generál Douglas MacArthur, unikl z japonského obklíčení do Austrálie, kde prohlásil: "Prorazil jsem a vrátím se zpátky". Brzy poté pak už přišel zlom v podobě bitvy u Midway (6. června 1942). Také jižní část Nové Guineje se podařilo Australanům ubránit a japonský postup byl zastaven i v Barmě.

Účinek japonských úspěchů na kolonie byl přesto obrovský. Náhlé japonské vítězství přijali obyvatelé dobytých zemí různě. Nejvýraznějším dojmem byl asi otřes z rychlého zhroucení letité koloniální moci a mýtu o "nadřazenosti Západu". Rozhodně byla atmosféra odlišná od okupovaných zemí Evropy - většina obyvatel nejen že nechtěla bránit dosavadní režim, ale často ani neměla čím. Pouze Američané na Filipínách totiž vytvářeli oddíly domobrany. Japonci přišli jako osvoboditelé od koloniálního útlaku pod heslem "Asie Asijcům". V dobytých zemích slibovali samostatnost a vytvoření "Východoasijské sféry společného rozkvětu", která ukončí "bílý útlak" a imperialistické vykořisťování nahradí hospodářskou prosperitou. V roce 1943 dokonce v Tokiu zorganizovali "Shromáždění národů Velké východní Asie", za účasti představitelů loutkových vlád Číny, Indie, Thajska, Barmy, Mandžuska a Malajska. Japonská kulturní mise vysílala do celé jihovýchodní Asie buddhistické, muslimské i křesťanské duchovní, aby ukázala, že je spojuje společná víra, šířila se propaganda panasijská a protizápadní. Byly propuštěny stovky nacionalistů z koloniálních věznic a koncentračních táborů, kde je vystřídali bílí zajatci.


Východoasijská sféra společného rozkvětu

Co se týče japonské akutní potřeby surovin (2. bod možných příčin odmítnutí útoku na SSSR), tak v tomto ohledu si opravdu pomohli. Odhaduje se, že v polovině roku 1942 (v době bitvy u Midway) ovládali Japonci území s 95% tehdejší světové produkce kaučuku, 70% cínu, 70% rýže a asi 10% světové produkce ropy. Pro využití těchto zdrojů ovšem potřebovali zachovat klid a pořádek, proto udržovali v chodu oficiálně zavrhovanou koloniální správu s bývalými koloniálními úředníky. Kde to šlo, zaváděli místní loutkové vlády a podporovali "kolaborantské" režimy: do čela Barmy byl v srpnu 1943 postaven Bha Mo, vůdce nacionalistické strany Doubama Asijayoum ("My Barmánci"). Bha Mo roku 1941 uprchl z britského vězení a vytvořil "Barmskou armádu nezávislosti", která se zúčastnila japonské invaze. V Indonésii mohli nacionalisté od září 1943 dokonce mít i vlastní "Dobrovolnou armádu obránců vlasti" (PETA). Na Filipínách byl od října 1943 prezidentem kolaborantského režimu José Laurel. Thajsko bylo oficiálně nezávislý japonský spojenec, v jeho čele stál projaponský nacionalista Pchibún Sangkchrám. V Indočíně, jak už bylo řečeno, bylo vytvořeno japonsko-francouzské kondominium, jeho generálním guvernérem byl admirál Decoux, oddaný maršálu Pétainovi. Malajsko bylo po většinu války rozděleno na provincie pod přímou japonskou správou.

Tyto režimy nebyly kolaborantské v evropském smyslu. Většinou zůstaly především nacionalistické a sledovaly vlastní národní zájmy a spolupráce s Japonci byla jen cestou k nezávislosti. Jakmile byli Japonci oslabeni, jejich spojenci se často obrátili i proti nim. Rovněž často zmiňované slovo "nacionalismus" nelze chápat v evropském (a už vůbec ne středoevropském) smyslu - viz např. "nacionalismus" indických muslimů.

Bouřlivá byla také situace v Indii. Následkem úspěšných japonských výbojů v jihovýchodní Asii se Indie během několika měsíců stala frontovou zemí. Z obavy z rostoucího napětí v Indii americké vláda doporučovala Britům, aby Indii poskytli dominiální statut. Za tímto účelem přijel do Indie v březnu 1942 ministr pro záležitosti Commonwealthu, Richard Stafford Cripps. Ohrožení Indie se stávalo bezprostředním, když Japonci obsadili souostroví Andamany a Nikobary, bombardovali Cejlon a Kalkatu. Crippsova vládní mise však nebyla úspěšná pro silný odpor místokrále, a protože splnění všech požadavků jako obvykle odkazoval až na dobu po válce. V reakci na to zahájil INK, na výzvu Gándhího, 7. srpna 1942 "nenásilnou revoluci" pod heslem "Opusťte Indii" - cílem bylo získat okamžitou nezávislost, aniž by byly ohroženy válečné zájmy Spojenců a jejich obranný potenciál (což byla dost naivní představa). Reakce vlády na otevřenou neposlušnost na sebe nenechala dlouho čekat. INK byl postaven mimo zákon a většina jeho představitelů včetně Gándhího zatčena. Bez politického vedení Indové reagovali násilím. Tato tzv. "Srpnová revoluce" byla charakteristická demonstracemi především mladých lidí, útoky na železnice a komunikace vůbec, které znamenaly zpomalení pohybu vojsk. I když se od násilí distancovaly všechny významné složky indické politické scény, INK, Muslimská liga, sikhové i komunisté, byly britskou propagandou označeny za japonskou "pátou kolonu" připravující půdu pro japonskou invazi. Spontánní srpnová revoluce si vyžádala několik tisíc mrtvých a raněných a také znamenala konec politiky nenásilí.

Od počátku války se Subhásčandra Bose připravoval, že ji využije k osvobození Indie a dostal se tak do sporu s Gándhím a Nehrúem. V lednu 1941 uprchl z Indie a po pádu Singapuru zorganizoval ze zajatců "Indickou národní armádu" (INA). Roku 1943 sestavil prozatímní vládu nezávislé Indie. Počátkem roku 1944 jeho jednotky několikrát pronikly na území Indie. V té době ale již byli Japonci na ústupu a poté co Bose počátkem srpna 1945 zemřel při letecké havárii se Indická národní armáda rozpadla.

Dopad okupace na asijské kolonie

Jaké byly reálné dopady japonské okupace na obyvatele "osvobozených" území? Všude, kam Japonci přišli, zaváděli "dočasné" vojenské okupační správy. Ty na sebe postupně strhly veškerou moc. Jejich velitelé však nepostupovali koordinovaně a starali se nanejvýš o vlastní jednotky (alespoň takto se po válce obhajovala japonská generalita). Navzdory propagandě o "Sféře společného rozkvětu" tak byly od sebe jednotlivé země hospodářsky izolovány víc než v koloniálním období, neexistoval společný trh a vázla doprava. Japonské okupační úřady odmítaly podporovat vše, co nebylo přímo spojeno s japonským válečným úsilím, opomíjely základní pravidla hygienické a lékařské péče. Období japonské okupace tak bylo provázeno epidemiemi malárie, cholery a neštovic; přitom veškeré léky, z koloniálního období byly zabrány pro potřeby japonské armády a nové se nedovážely. Potraviny, zejména rýže, byly odváženy pro japonské okupační jednotky a armády na frontách. Pro zbytek pak už nebylo dost lodí na dopravu, takže v tradičních vývozních oblastech (Thajsko, Barma, Indočína) se hromadily zásoby, zatímco jinde, včetně zemí, které nebyly válkou přímo zasažené, propukal hladomor. V Indii si jen v Bengálsku vyžádal hladomor více než 3 miliony obětí.

Nejbrutálnější formou japonské tyranie byly odvody pracovních sil. Jen na stavbě tzv. "železnice smrti" mezi Thajskem a Barmou zahynulo na podvýživu a epidemie kolem 250 tisíc novodobých otroků z celé jihovýchodní Asie, z toho 12 tisíc bělochů. Není proto divu, že se v "osvobozených" zemích dříve či později začal organizovat odboj. Jedno z prvních odbojových hnutí (kromě válčící Číny) se vytvořilo v Indočíně. Už od roku 1940 zde bojovali partyzáni proti koloniální Francii i japonským okupantům. V květnu 1941 Ho-Či-Min (1930 založil KS Indočíny) založil jednotnou antifašistickou "Ligu nezávislosti Vietnamu" (Viet-Minh).

Podobně vznikala partyzánská hnutí i jinde. Na Filipínách fungovala početná odbojová organizace se silnou účastí komunistů "Hukbalahap" (Lidová armáda protijaponského odporu), částečně zorganizována ještě Američany před ústupem roku 1942. Podobně i malajští Číňané, založili v roce 1943 "Malajskou protijaponskou armádu". V Barmě byl odboj z větší části organizována předáky strany Doubama, téže, která byla ve vládě. V srpnu 1944 vyhlásili "Antifašistickou ligu národní svobody" a v březnu 1945 jejich armáda zaútočila na Japonce. V Indonésii byl odboj mnohem slabší než jinde, a to ze stejných důvodů jako za vlády Nizozemí. "Věrný spojenec Japonska", Thajsko, následoval příklad evropských států jako Itálie a Rumunsko a na konci války přešel na stranu Spojenců.

Na Káhirské konferenci, která se konala 22.-26.11.1943 za účasti Čankajška, se mimo jiné spojenecké mocnosti vzdaly všech nerovných smluv, které si na Číně vynutily během 19.století. Chtěli tak zabránit uzavření separátního míru mezi Kuomintangem a Japonskem.

Závěrem

Druhá světová válka podstatně ovlivnila dosavadní vztahy mezi metropolemi a koloniemi, protože ukázala, že i Evropané a Američané mohou být poraženi, a jejich prestiž tím silně poklesla jak v Asii, tak v Africe. Staré koloniální mocnosti byly i po vítězné válce příliš slabé na to, aby obnovily svou nadvládu ve střetu s nacionalisty a komunisty vycvičenými ve válce s Japonskem. Není proto divu, že se koloniální říše zhroutily jako první v Asii (Nezávislá Indie a Pákistán 1947, Barma a Cejlon 1948, Indonésie 1949 atd.). Například pro Velkou Británii nebylo takovým problémem masové hnutí "Opusťte Indii", které v relativně krátké době potlačila, jako pouhých 50 tisíc vojáků Indické národní armády (pro srovnání: v britské armádě sloužilo asi 2,5 milionu Indů), jejíž význam se plně projevil až po válce v procesu s jejími zajatými důstojníky, kdy se o existenci INA poprvé dozvěděla indická veřejnost. Tehdy se Bose stal legendou a příslušníci INA národními hrdiny, a symbolem jednoty všech Indů - shodou okolností byli první tři odsouzení muslim, sikh a hinduista. Jejich odsouzení vyvolalo demonstrace a povstání civilistů po celé zemi i v indických jednotkách britské armády.

Svou roli v Asii sehrálo i několikaleté odloučení od mateřských zemí, které se v Africe nekonalo. Stejně důležitý byl také fakt, že dva nejmocnější váleční vítězové (USA a SSSR) byli z odlišných důvodů rovněž nepřátelští kolonialismu, jak se ukázalo i na konferencích na Jaltě v únoru 1945 a v Moskvě (prosinec). Ohledy na zájmy obyvatel kolonií zaručovala také Charta OSN podepsaná 26. června 1945 v San Francisku.

Použitá literatura:

  • Aron, Raymond: Historie 20. století, Praha 1991.
  • Hobsbawm, Eric: Věk extrémů, krátké 20. století 1914-1991, Praha 1998.
  • Johnson, Paul: Dějiny 20. století, Praha 1991.
  • Mencl, V. a kol.: Křižovatky 20. století, Praha 1990.
  • Mrázek, Rudolf: Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900-1975, Praha 1980.
  • Stamberger, Walter: Dějiny kolonialismu, Praha 1963.
  • a knihy z edice "Dějiny států"
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.87 (354 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.