Autor recenzované knihy se narodil v roce 1966 v Barceloně a dle přípisu na záložce obálky studoval soudobou historii a informatiku. Působí jako novinář a je autorem několika knižních titulů obdobného zaměření, jako je tento.

Výtisk knihy, který jsem měl k dispozici, je dobře zpracován po technické stránce, na kvalitním (opravdu bílém) papíře a s vcelku přijatelným množstvím překlepů. Rozsah knihy 483 stran textu s několika fotografickými ilustracemi dává tušit, že se snad na nic významnějšího nezapomnělo.

Chronologické řazení 46 kapitol od předválečného období až po procesy s válečnými zločinci v Norimberku a Tokiu je pro přehlednost jediným možným řešením. Výběr témat pro jednotlivé kapitoly je obecně pochopitelný a zahrnuje nejdůležitější etapy vývoje historických událostí. To, že autor na jejich konci přikládá poněkud bedekrovým způsobem popis míst, kde jsou umístěny památníky, muzea, hřbitovy a další pamětihodnosti, údaje o některých hlavních postavách působících v dané události a nakonec i velmi stručnou filmografii, rozhodně není vzhledem k zaměření knihy na uváděnou cílovou skupinu na škodu, ba naopak.

Celkové zpracování prozrazuje, že autor dbá jako profesionální novinář na čtivost a uvádí jednotlivá fakta jazykem srozumitelným pro nejširší veřejnost. Tento fakt sám autor podtrhuje v předmluvě ke knize, v níž říká:

Práce, kterou máte před sebou, se proto snaží přiblížit tyto historické události čtenářům, kteří nejsou v této otázce odborníky, ale kterým dosud chyběl rychlý a snadný přístup k nejdůležitějším historickým dějům této války. Doufám, že má kniha „Vše, co byste měli vědět o druhé světové válce“ pomůže uspokojit rostoucí pohledávku po informacích o druhé světové válce.

Zaměření knihy takto deklarované samotným autorem je tedy dáno a nikterak poté nemůže udivit ani autorův výběr pramenů.

Mezi nimi je na dvou a půl stranách kromě několika kvalitních dokumentárních děl známých historiků také řada populárních stručných publikací typu „Velká kronika druhé světové války“, vydaná roku 1965 (!!!) nakladatelstvím Reader´s Digest – španělská jazyková mutace, kniha „1001 things everyone should know about World War II“ od Franka Vandivera, vydaná nakladatelstvím Broadway Books v New Yorku v roce 2002 nebo „Dictionary of the Second World War“ od Pen and Word Books z roku 2003. Možná také z toho důvodu je text zatížen nejen řadou nepřesných údajů, ale bohužel i četnými protimluvy, ve kterých autor zhusta popírá fakt, jím samým uvedený o několik stránek dříve. I když se na zmiňované záložce obálky říká, že autor uplatňuje precizní přístup, výsledek tomu zcela neodpovídá.

Ostatní autorova díla, která zmiňuji pro dotvoření si názoru, jsou kupříkladu tato:

  • Sto nejlepších příběhů druhé světové války, z roku 2004,
  • Neobvyklé události druhé světové války, z roku 2005,
  • Válka! Nejlepší příběhy vojenské historie, z roku 2005,
  • Stručné dějiny druhé světové války, z roku 2006,
  • Záhady a tajemství druhé světové války, (2006, česky Jota 2009),
  • Podivuhodné příběhy druhé světové války, (2007, česky Jota 2010) a další.

Recenze se nebude zabývat dopodrobna každou kapitolou této knihy, neboť jejím cílem není s celým dílem polemizovat. Přesto je třeba jednotlivá rozporná fakta předestřít a občas je přímo opravit. Stejně tak stručně, jak je autor prezentuje, je zapotřebí uvést je na pravou míru. A to hlavně vzhledem ke skutečnosti, že autor knihu dedikuje čtenářům, kteří nejsou odborníky v těchto otázkách a v rozsáhlých rozborech by se nejspíše ztratili.

Je třeba pochopit, že řada faktů v knize uvedených mohla být zkreslena překladem. K tomu se dá říci, že překladatel poněkud pokulhává v odborné terminologii týkající se vojenství jako takového a vojenské techniky zvláště. Na obzvláště křiklavé případy dále upozorním.

Na první faktický rozpor uvedených faktů se skutečností narazíme už na str. 36, kde Hernández o genezi pojmu Blitzkrieg a jeho obsahu píše:

… Německá armáda však tyto zastaralé návyky zavrhla. S využitím teorií do té doby neznámého francouzského důstojníka Charlese de Gaulla došli k závěru, že tanky by díky své rychlosti mohly prorazit frontovou linii a protivníka obklíčit… Tento převratný a účinný způsob boje dostal název Blitzkrieg čili „blesková válka“.

Tuto svoji tezi pak autor dále rozvíjí. Pokud by přečetl byť jen jedinou skutečně hodnotnou odbornou publikaci na toto téma, pak by nic podobného nemohl napsat.

Občas se redaktor snaží invenci páně autorovu mírnit svými poznámkami, jak v tomto případě, kdy Hernández o pár řádků dále charakterizuje polskou armádu jako založenou dosud převážně na jednotkách jezdectva vybavených šavlemi, kopími a karabinami. Redaktor správně připomněl velmi účinné polské protitankové kanony, leč stejně jako autor zcela opomněl polské tanky typu 7-TP (asi 150 kusů) i jiné, které byly ve většině srovnatelné s německými, celkem jich bylo pár set a jen jejich nevhodné rozptýlení a nesmyslná taktika nasazení zabránily tomu, aby své kvality prokázaly důrazněji, než tomu fakticky bylo.

V kapitole 3 pak narazíme na str. 41 na tvrzení:

… Polští důstojníci si na znamení, že si uchovali čest, mohli ponechat šavle a vojáci se po stabilizaci situace – většinou – dostali na svobodu. Mnohem hůře se ale vedlo polským vojákům, kteří padli do sovětského zajetí…

Pozorného čtenáře proto zarazí na str. 320 v kapitole 31, části o vyhlazovacích táborech, následující text:

Po vypuknutí války se tábory zaplnily polskými válečnými zajatci a od léta 1941 i Rusy.

Odhlédneme-li od faktu, že sovětští váleční zajatci zdaleka nebyli jen Rusové, pak dojdeme k jednoznačnému závěru, že jedno či druhé tvrzení autorovo se míjí s pravdou.

Při popisu náletu na Drážďany na str. 423 uvádí autor v rozmezí několika řádků, že

Valná většina německých měst byla zpustošena bombardováním, zbylo však jedno, na něž do té doby nebyl proveden ještě ani jeden nálet… nebyl tam ani žádný válečný průmysl, pouze několik továren na výrobu optických a měřicích přístrojů, které byly napadeny už v říjnu 1944. (sic!)

Samotný popis hrůz náletu se skládá z pravd, polopravd a úplných lží, již několikrát vyvrácených. Například, že

Přesné počty obětí bombardování nejsou známy, ale odhaduje se, že jich mohlo být mezi 140 000 a 300 000.

Poslední výsledky odborných studií přitom dokládají počet obětí v rozmezí řádově nižším.

Podobných rozporuplných momentů nalezneme v knize celou řadu. Kupříkladu při popisu útoku Prienovy U-47 na Scapa Flow se píše:

… Ten připlul k jednomu z průplavů do kotviště zataraseného potopenými loděmi, sítěmi a řetězy… Když připlula do základny, vyhledala bitevní loď Royal Oak a torpédy ji potopila.

Autor či překladatel si zde plete průplav s průlivem, navíc Prien svoji oběť nevyhledal, protože o ní nevěděl, dokud na ni v panující tmě málem nenarazil. Za světlé noci nebyla tmavá silueta lodi opatřená zastíracím nátěrem proti pevnině téměř rozpoznatelná. Potopil ji až na třetí pokus, kdy předchozí odpaly torpéd loď minuly; ničím jiným než torpédy by bitevní loď pochopitelně zničit nedokázal. Zatarasené, a to špatně, byly průlivy na přístupech a nikoli kotviště, jinak by se na nich britské lodě nemohly pohybovat.

Zajímavá je poznámka na str. 73, že

… Němečtí obrněnci tak značně poškodili Pétainovu pověst, protože prokázali, že pro ně lesy v Ardenách nepředstavují žádnou nepřekonatelnou překážku…

Proč by útokem přes Ardeny utrpěla právě pověst stařičkého maršála, to se zde neříká – snad že byl stejně jako jiní členem válečné rady? U jiného maršála, tentokrát německého Mansteina, pak uvádí na str. 77:

Kvůli oční chorobě odešel do výslužby ještě před koncem války.

Obecně je známo, že jej rozezlený Hitler poslal do předčasného důchodu společně s von Kleistem dne 30. března 1944 kvůli jejich neúspěchům při obraně západní Ukrajiny, kdy neuposlechl Hitlerův rozkaz zakazující mu ústup.

U popisu operace Dynamo Hernández píše, že

Za prudké palby německého dělostřelectva a náletů střemhlavých bombardérů Stuka čekaly tisíce anglických, francouzských a belgických vojáků na pláži, až na ně přijde řada, zatímco pluk britské pěchoty bránil hranice obklíčení.

Obklíčený Dunkerque (v knize vždy Dunkirk) ale bránily hlavně francouzské jednotky, i když spolu s Brity. Jeden britský pluk by na to jistě nestačil.

Novinářský styl autora je rovněž patrný z vyjádření o německém Drang nach Osten, když říká:

Německá expanze směřovala na východ s cílem kolonizovat ruskou step, přičemž Britské impérium by mohlo pokračovat ve využívání nevyčerpatelného bohatství Indie.

Proč by chtěl Hitler kolonizovat ruskou step (str. 93), když měl před sebou ropná pole, velká města a silný průmysl? Vytváření koloniálních velkostatků vedených vojenskými vysloužilci z Wehrmachtu by mělo své místo až dlouho po vyhrané válce, jak uvádějí historické poznatky.

Do očí bijící příklad terminologické nouze nalezneme na str. 95, kde je toto tvrzení:

Vážnost situace vedla k vývoji nových systémů protitankové obrany. Vznikl adhesivní granát (druh přísavného granátu; pozn. red.), který mohli používat vojáci i civilisté. Hodil se pro pouliční boje, protože jej bylo možné házet z oken. Další podobný granát stejného typu bylo na delší vzdálenosti možno vystřelit speciálně upravenou puškou.

Bohužel pro autora, redaktora, překladatele i čtenáře do dnešní doby přísavný granát nikdo nevyvinul. I když se na osobní popud Churchilla tzv. lepivých granátů s nitroglycerinem (Sticky bombs) jako tzv. nouzové zbraně vyrobilo relativně hodně - cca 200 000, na jejich kontě je údajně kupříkladu šest lehkých tanků z jedné akce za severoafrické kampaně a pár obrněných aut v Řecku, přičemž dle pamětníků byl stejně nebezpečný pro házejícího jako pro jeho cíl. Výbuch vymrštil rukojeť, za kterou byl vržen, zpět směrem k vrhajícímu a jeho samého mohly ohrozit střepiny obalu. Mimoto na zaprášený nebo blátem pokrytý povrch techniky se granáty zhusta vůbec nepřilepily.

Jediný další druh výzbroje, který se citovanému prostředku zčásti podobá, jsou destrukční nálože s magnety, které, připevněny na ocelový podklad a načasovány či jinak adjustovány, byly hojně používány k diverzní a partyzánské činnosti. Stejný druh využití našel lepivý granát u francouzských maquis. Spíše by se asi mělo jednat o kumulativní granát, tedy granát s usměrněnou náloží. Ten se opravdu dá hodit i vystřelit; obojí se u skleněné baňky naplněné nitroglycerinem dá jen těžko předpokládat…

Další takový terminologický lapsus, tentokrát téměř zcela jistě překladatelův, obsahuje Pozn. 7 na str. 103. Tam se píše:

Proběhly i zkoušky různých fantastických nápadů, jako např. stavba dlouhé lávky spojující oba břehy kanálu, po níž by se po zřízení předmostí rychle přesunovala děla a tanky.

I průměrný čtenář-laik pochopí, že nemělo jít o lávku, nýbrž těžkotonážní most. Podivný výraz „Justiční dekret Barbarossa“ na straně 135 by si zasloužil nějakou vysvětlivku nebo výstižnější překlad, jde totiž o Hitlerův výnos z 13. května 1941 o pravomoci vojenských soudů na Východě. Výraz „podzemní budova o dvou místnostech“ nepotřebuje komentář.

Na str. 106 se dozvíme, kdy poprvé Hitlera napadlo, že se mýlil, když Göringovi věřil, že Angličany porazí. Strana 125 pak říká, že

Invaze na Krétu s krycím jménem Merkur však představovala něco zcela jiného. Šlo o nasazení výsadkářů a osádek kluzáků v operaci, v níž se účastnily pouze tyto jednotky.

Ani slovo o německých námořních konvojích doprovázených italskými torpédovkami, které Britové svými loďmi u Kréty doslova rozstříleli. Konvoje vezly těžší zbraně, které letadly nešlo přepravit, a také pěchotu.

Velice zajímavá fakta se dočteme na stranách 134 a 135, kde autor píše:

… němečtí generálové byli naprosto překvapeni, když jim Hitler 30. dubna 1941 oznámil záměr útoku na Sovětský svaz… Hitler ovšem o útoku rozhodl už před mnoha měsíci, 18. prosince 1940. Operaci nazval Barbarossa…

Kdo proboha do té doby velel přesunům pozemních jednotek směrem na východ ke hranicím SSSR, kdo vypracoval plány celého tažení, které mělo původně začít v květnu? Podle autora to němečtí generálové rozhodně být nemohli. Jistěže byl okruh plně obeznámených omezen, ale generálů v něm bylo dost a dost. Při útoku na SSSR podle autora na str. 138:

Obrněné vlaky naložené vojáky přejely hranici. Rychlé obrněné jednotky postupovaly, aniž by se jim někdo postavil na odpor; řeky dokonce překonávaly broděním. Útok začal…

Takovýto popis začátku války čtenáři příliš neřekne, navíc není přesný ani pravdivý. O sovětském odporu by se daly i ve stručnosti říci nějaké ty větičky, ale autor je v tomto zcela zjevně ovlivněn svou vlastní představou Blitzkriegu – viz výše. Brodit se přes řeku není nic světoborného ani pro tanky.

Některé zásahy redaktorovy lze jen stěží pochopit. Ve své poznámce na straně 139 překládá sousloví „službukonající důstojník“ do ruštiny stejně jako „bahno“ o stranu dále – to navíc špatně (rasputica je bezcestí způsobené obvykle táním, bahno je grjaz nebo boloto), zato jména aktérů, která jsou v textu nemilosrdně zkomolena, ponechává zcela bez povšimnutí (Seiss-Inquart místo Seyss-Inquart, Poskrebičev místo Poskrjobyšev, Tom Tumb místo Thumb atd.). Operace „Supercharge“ je údajně v českém překladu „Superútok“, zatímco šlo spíše o „Přetížení“ – Montgomery chtěl nepřátelskou obranu svými útoky přetížit, aby jim nemohla odolat.

Stejně tak podivně je kamikadze v redakční poznámce na str. 450 označen za „božský vítr“ (správně), ale poznámka dále říká, že je to „starojaponský výraz pro tajfun“ – tedy zřejmě pro metorologický jev jako takový, což je naprostý nesmysl. Šlo jak známo o pojmenování tajfunu, který ve 13. století ochránil Japonsko před Kublajchánovou flotilou.

I čeština zde dostává občas zabrat. Pars pro toto: místo českého „střežení“ se zde objevuje slovakismus „strážení“, „motory dosahovaly větší rychlosti“ místo „lodě s těmito motory dosahovaly…“.

Formálních nedostatků kupř. u názvů lodí je také řada. I když jsou v bitvě o Atlantik explicitně uvedeny kapesní bitevní lodě DEUTSCHLAND, GRAF SPEE a ADMIRAL VON SCHEER, u druhé lodě opakovaně v textu chybí slovo ADMIRAL a u třetí nemá v názvu co pohledávat šlechtický přídomek VON. Při vyjmenování německých velkých hladinových plavidel pak zůstaly zcela opomenuty dva bitevní křižníky: SCHARNHORST a GNEISENAU. O těch je dále jen stručná zmínka, že byly vyrobeny – beze jmen, i když to byly na počátku války nejsilnější německé lodě vůbec. BISMARCK byl podle autora knihy či snad překladatele chráněn „protiponorkovým pásem“, což dodnes žádná loď nemá a jedná se ve skutečnosti o protitorpédovou obšívku trupu (v angličtině bulges, v němčině torpedowulste, v polštině wybrzuszenie). Ve stejné kapitole se pouze několika slovy zmiňuje o tom, že Spojenci luštili zprávy zakódované Enigmou, což jim umožnilo snáze ponorky lokalizovat. Důležitost vlivu tohoto faktu na vedení války, a to nejen ponorkové, byla ale taková, že je téměř nemožné ji dostatečně zdůraznit.

Další námořní záhady jsou na straně 190 v Pozn. 11. Tam se píše, že britská bitevní loď PRINCE OF WALES byla potopena,

… když spolu s bitevním křižníkem REPULSE doprovázela konvoj.

Obě lodě v doprovodu čtyř torpédoborců se přitom vracely z útoku na japonské vylodění u Kuantanu, ke kterému ve skutečnosti vůbec nedošlo a žádný konvoj, tím méně britský, nebyl v dohledu (blíže v článku Zkáza svazu Z). Popis akce TIRPITZE v červenci 1942 proti konvoji PQ-17 pak ukončil autor slovy:

Jakmile se o tom, dozvědělo spojenecké velení, nařídilo doprovodným lodím, aby odpluly a nechaly konvoj bez ochrany, čehož využily další německé lodě a zaútočily na nechráněná nákladní plavidla.

Konvoj byl ve skutečnosti admiralitou po odplutí eskorty rozpuštěn a ztrátu 23 lodí ze 34 způsobily hlavně letouny Luftwaffe, částečně pak ponorky.

Diverzní útok na Saint Nazaire je mj. popsán takto:

… Několika příslušníkům speciálních sil se podařilo poškodit vzduchové nádrže sloužící k vyčerpávání vody z doku i všechna strojní…

Jak se pomocí vzduchových nádrží čerpá voda z doku, autor pro stručnost a pro jistotu neuvádí, protože ani nemůže. Je to technický nesmysl – že by zaúřadoval překladatel?

U Fedora von Bocka je napsáno, že v červenci 1942 po neshodách s Hitlerem odstoupil, přestože ve skutečnosti byl proti své vůli odvolán už podruhé. Obersturmbannführer SS Otto Skorzeny je opakovaně prohlášen za plukovníka SS, i když jeho hodnost odpovídá podplukovníkovi. Wilhelm Canaris je na str. 380 označen za šéfa Tajných služeb německé armády (Abwehr). Německá armáda měla jen jednu tajnou službu. Wilhelm Keitel je označen za šéfa generálního štábu a na str. 469 pak za vrchního velitele Wehrmachtu.

A aby toho nebylo dost, Albert Kesselring měl podle Hernándeze svoji přezdívku „Usměvavý Albert“ kvůli „laskavosti a otevřenosti“, i když každý jeho podřízený jeho typický široký úsměv znal a na dobových fotografiích se velice často vyskytuje; on sám přitom vydal 7. 7. 1944 rozkaz, ve kterém se objevilo: „Budu chránit každého velitele, který při boji proti partyzánům překročí obvyklý stupeň pomsty a krutost metod používaných proti nim“. Tolik na margo Kesselringovy „laskavosti“ (jak ke komu)…

Pan Hernández charakterizoval protiútok Rudé armády u Moskvy takto:

Rudá armáda zahájila 5. prosince v okolí Moskvy velkou ofenzívu, které se sice nepodařilo útočníky zahnat na ústup, zmírnila však německý útok na město… Několik jednotek Wehrmachtu dokonce začalo neorganizovaně ustupovat… Navzdory Hitlerovu rozkazu museli Němci v některých sektorech ustoupit a opustit vozidla i těžká děla… 

Až na to, že Wehrmacht ustoupil na takřka celé frontě před Moskvou, a to až o 100–250 km, se dá s autorem souhlasit.

Velmi zajímavý popis bitvy u Midway podle autora se budu snažit ještě více zestručnit.

Japonci věděli (?!), že Američané vyšlou k ochraně ostrovů tři letadlové lodě, což znamenalo kýženou příležitost je potopit… upřesňující informace, že americká flotila se skládá výhradně z křižníků a torpédoborců… další zpráva, že v konvoji (!?) pluje jedna letadlová loď… americká letadla… opustila své lodě a přestože se již blížila k hranici svého doletu, směřovala k japonské flotile… Američané už tasili, zatímco protivník ještě přemýšlí, jakou zbraň má použít.

Pro noviny možná dost dobré, pro knihu nikoliv. Mj. o žádný konvoj u Midway nešlo.

Sestřelení admirála Jamamota popisuje takto:

Při bitvě o Šalamounovy ostrovy Američané sestřelili jeho letadlo. Jeho smrt znamenala obrat ve vývoji války.

Proč by měla? Navíc celá akce byla speciálně připravena a důkladně naplánována za pomoci rozvědky jako pomsta za Pearl Harbor, k oslabení japonské morálky a jako likvidace námořního stratéga, který byl strůjcem počátečních velkých úspěchů Japonska ve válce proti USA, jak uvádějí americké prameny.

Osmnáct milionů min v písku kolem El Alameinu se změní na necelých 16 milionů všech druhů munice, tedy i nábojů do pěchotních zbraní – pokud si ovšem přečteme odbornou publikaci nebo alespoň článek v Guardianu z 28. června 2010. Pramen, odkud autor čerpá na str. 247 své tvrzení, že:

Na východním břehu Volhy čekaly připravené kulomety, které měly postřílet všechny, kdo by se snažili přeplavat řeku a uniknout tak stalingradskému peklu, ať už vojáky, strace (originální pravopis, pozn. rec.), ženy nebo děti…

by mne osobně a jistě i jiné eminentně zajímal. Volha je u Stalingradu opravdu hodně široká a prudká; kdo by ji přeplaval, zasloužil by si žít…

Strana 251 obsahuje tvrzení, že obklíčené armádě dodávali kvůli využití letadel mouku, protože:

...zásobovací důstojníci nevěděli, že vojáci nemají pece, v nichž by si chleba upekli.

Rozuměj Němci v obklíčeném Stalingradu. Vskutku podivné – každá pěší divize Wehrmachtu měla vlastní pekařskou rotu a sbor měl ještě větší pekárnu, o armádě nemluvě. Pece by tedy byly, ledaže by je v lítých bojích Rudá armáda dobyla nebo zničila; horší to asi bylo s palivem, natož v tamních mrazech třeba s vodou a s kvasnicemi.

Další perla z pera autorova (překladatelova?):

Zatímco se Paulus vzdal, někteří z jeho mužů pod velením generála Streckera pokračovali v zoufalém boji v jedné traktorové továrně na severu města a v bojích muže proti muži působili nepříteli značné ztráty, když dokonce používali jako zbraně různé součástky motorů.

Také by vás zajímalo, jak to dělali? Ironizuji jen trochu, když říkám, že sovětským útočníkům by asi metáním klikových hřídelů a ozubených kol „značné ztráty“ nezpůsobili. A říci, že:

Následkem bombardování, hladu a zimy zemřelo také snad až 100 000 civilistů.

je přinejmenším neznalost nejhrubšího zrna. Však také autor nepoužil jeden jediný ruský či snad ještě sovětský pramen (ani v překladu), i když nejnovější ruskojazyčné (a nejen ty) odborné vojensko-historické publikace jsou už psány objektivně a jsou relativně velmi přesné v datech.

Na dovršení se o umístění Paulusova štábu píše „… (bývalý obchodní dům Univermag)“, přičemž redaktor překládající ve svých textových poznámkách české pojmy do ruštiny by měl slovo Univermag znát – znamená totiž „obchodní dům“!

Jednou z perel je popis bitvy u Leyte. Zní takto:

Bitva nebyla pro US Navy ničím snadným, protože lodě musely podporovat pozemní boje a zároveň bojovat s Japonci na moři. Hrubé chyby v koordinaci vyvolaly v americké flotile zoufalý zmatek, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a Američané potopili čtyři japonské letadlové lodě.

Označit 3. a 7. loďstvo US Navy za flotilu je vskutku specifický druh nemotornosti u překladatele či redaktora. Vměstnat navíc tak složitou a důležitou bitvu do dvou vět je opravdu mistrovský kus spisovatelské odvahy! Obraně obklíčeného Tobrúku naproti tomu byly věnovány dvě strany…

Další autorova mystifikace se týká sovětské rozvědky GRU a jejich agenta LUCY, tedy Rudolfa Rösslera, zmiňovaného autorem jako „sovětský trumf“. Moderní výzkumy prokázaly, že Rössler poskytoval GRU zprávy rozluštěné Brity v Bletchley Parku. Měli k předávání přes Lucy dva důvody: Stalin Britům nevěřil a ti mu na oplátku nechtěli sdělit, že německé šifry umějí luštit.

Tvrdit, že obrana Moskvy v roce 1941 byla svěřena Rokossovskému (str. 298), je pravda jen zčásti. Obraně velel Žukov a Rokossovskij mu byl podřízen.

Jako rodilý Španěl se autor několikrát zmiňuje o Modré divizi španělských dobrovolníků na východní frontě. Píše například o událostech u Leningradu na str. 307 toto:

V rozhodující bitvě se střetlo 5 600 vojáků Modré divize se čtyřmi sovětskými divizemi o síle 44 000 mužů a dvěma obrněnými pluky s více než stem tanků. Španělé ztratili u Krasného Boru téměř 4 000 mužů, ale podařilo se jim zastavit postup sovětských vojsk a zmařit jejich pokus o osvobození města.

Ještěže Poznámka 16 alespoň částečně uvádí tento text na pravou míru. Navíc v sovětské armádě nebyly obrněné pluky.

V kapitole týkající se nacistických zločinů pak stojí pod titulkem „Nová vražedná metoda“ doslova:

Přinutili je vystoupit a začali je vraždit strašnou metodou Sardinenpackung.

Přitom na předchozí straně (314) autor tento pojem objasňuje správně – šlo o rovnání lidí popravovaných zastřelením do hrobů rovnoběžně vedle sebe čelem k zemi kvůli úspoře místa – doslova jako sardinky v plechovce. A věta

V září 1941 během dvou dnů povraždilo Sonderkommandem 4a v Babim (orig. pravopis - pozn. rec.) Jaru 33 771 Židů…

poněkud postrádá gramatiku.

Autor sice vyjmenovává na str. 319 pečlivě téměř všechny kategorie vězňů koncentračních táborů, ale zapomněl přitom na zločince z povolání (Berufsverbrecher), kteří nosili zelený trojúhelník a byli obvykle kápy a vedoucími kádry z řad vězňů.

Opravdu nepatřičně pak zapůsobí na pozorného čtenáře výčet podmínek úspěšného vylodění v Normandii, mezi kterými se skví věty „...musela být minimální viditelnost, mraky nesměly být příliš husté...“. Prohlášení městečka Sainte-Mère-Eglise za „strategické“ pak vychází z autorova novinářského stylu, aniž ovšem ví, co ve skutečnosti znamená slovo „strategický“. To je však již v porovnání s ostatními neduhy pouhá marginálie, stejně jako napsat:

Normanská (orig.pravopis, pozn. rec.) krajina známá pod termínem bocage, sestávala z bažin, lesíků a úhorů, ...oddělených živými ploty z křoví nebo nahromaděné hlíny

neboť výraz bocage označuje ve francouzštině převážně onen živý plot, vzájemně oddělující vyjmenované krajinné prvky, druhotně teprve onen druh krajiny pojmenované podle živých plotů jako typického prvku. Navíc asi s obtížemi lze označit hromadu hlíny za živý plot.

Když se pak o raketě V-2 dočtete, že:

… v říjnu (1942) se již podařilo dokončit celý let, při němž bylo dosaženo výšky pěti km a byl zasažen skoro dvě stě kilometrů vzdálený cíl… dosahovala rychlosti až 1 500 km za hodinu, takže bylo naprosto nemožné ji zneškodnit.

ani vás to moc nepřekvapí, i když náhodou víte, že V-2 musela k dosažení dostřelu 200 km vystoupit do výšky cca 85 km a její rychlost po vyhoření motoru dosahovala 1 400 m/s, tedy více než 5 000 km za hodinu. V poznámce k projektu V-3 pak redaktor v závorce uvádí, že:

Podle plánu mělo být z takové zbraně vystřeleno za hodinu až 300 projektilů o hmotnosti 140 kg!

i když rychlost střelby měla být podle několika mně známých pramenů dokonce dvojnásobná.

Naproti tomu autor velmi správně konstatuje, že např. bitva v Hürtgenském lese (říjen 1944 – pozn. rec.) se prakticky nedostala do učebnic dějepisu, protože v ní Spojenci utrpěli citelnou porážku, což je ještě slušně vyjádřeno.

Berlín jako hlavní město Třetí říše nebylo Stalinovým rozkazem svěřeno k dobývání Žukovovi, i když to Hernández v „Hlavních postavách“ na str. 410 tvrdí. Stalin namaloval rozhraní Žukovova a Koněvova frontu na operační mapě úmyslně jen 50 km od Berlína a dál měli oba postupovat tak, jak jim to půjde, bez přesného rozhraní. Alespoň to shodně říkají Žukov, Vasiljevskij, Štěměnko a další pamětníci.

Molotov je při jednáních v Jaltě označen přezdívkou „Mister Niet“, což je pravopis pochopitelný pro Angličana nebo Španěla. V češtině i ruštině je to Nět, tedy „Ne“. A Stalin si při přípitcích naléval ze své obvyklé karafy s ledově vychlazenou vodou, nikoli z lahve vodky naplněné vodou, jak lze na dobových fotografiích i ze vzpomínek účastníků doložit.

Berme proto s rezervou autorovo prohlášení, že při obsazování Berlína Rudou armádou:

… si každá pátá Berlíňanka v té době raději vzala život. Násilí spáchané ruskými vojáky na Němkách je však předmětem historických sporů. Skutečnost, že sovětští vojáci podobně zacházeli i s ruskými ženami osvobozenými z německého zajetí, zpochybňuje jejich motivaci k pomstě Němcům.

Pravděpodobně má na mysli ženy odvlečené z okupovaného území SSSR na nucené práce do Říše; procento sebevražd mezi Berlíňankami jistě bylo značné, leč 20 % ženského obyvatelstva určitě nedosáhlo.

Závěr války v Evropě je vyšperkován větami:

Berlín se na obranu začal připravovat počátkem února, kdy se ještě Wehrmacht neúspěšně pokoušel o protiútok v Maďarsku. Tento marný pokus stál Němce jedenáct tankových divizí…

Do Maďarska k provedení protiútoku v prostoru Blatenského jezera (Balaton) dorazila mj. také elitní 6. tanková armáda SS pod velením Seppa Dietricha, předtím působící v Ardenách. U Balatonu Němci ztratili 40 000 mužů a více než 500 tanků a útočných děl. V Ardenách přišli o téměř 68 000 mužů a 600 tanků a obrněných vozidel. Obrátíme na kapitolu týkající se protiútoku v Ardenách a ejhle:

16. prosince zahájilo celkem dvacet čtyři německých divizí útok v ardenských lesích… byla to labutí píseň německé armády.

Zřejmě Němci zpívali tu labutí píseň ještě dost dlouho…

Fotografie námořních pěšáků vztyčujících pro fotografa na druhý pokus americkou vlajku na hoře Suribači je označena za „bezpochyby nejslavnější fotografii druhé světové války“. Proč jí není třeba ono známé vztyčení rudého praporu nad Reichstagem – také znovu zinscenováno pro fotografa?

Označení mohutnosti či spíše ráže jaderné bomby svržené na Hirošimu je uvedena jako destrukční síla – přes patnáct tisíc tun. Redaktor k tomu přičinlivě přidal objasňující poznámku, která čtenáři-laikovi říká, že jde asi o 63 TJ – tedy Terajoulů…

A abychom se v závěru měli po dosud přečteném ještě čemu divit, nalezneme v poslední kapitole pod titulkem „Problém s vyhnanci a přesídlenci" dvě velice zásadní věty:

Po válce tyto přesuny pokračovaly a postihly skoro každého devátého z deseti občanů německého původu v Československu, Polsku, Rusku (sic!), Maďarsku, Jugoslávii nebo Litvě… Počet Němců, kteří zahynuli během násilného vysidlování (orig. pravopis - pozn.rec.) je sporný, mohlo se ale jednat přibližně o dva miliony lidí.

Takovéto pokroucené, všem dnes známým a prokázaným faktům odporující tvrzení, navíc v první citované větě vůbec nedávající smysl, by se v knize renomovaného nakladatelství, vydávajícího jinak kvalitní vojensko-historickou literaturu, vůbec nemělo objevit.

Kladem knihy a autora je již zmíněné spojování kapitol s dějišti a postavami. S politováním musím konstatovat, že nezkomoleně z celého textu vyšla právě jen ona dějiště historických událostí popisovaných v knize. Z vlastní zkušenosti vím, že částky věnované na odbornou lekturu jsou zřejmě z ekonomických důvodů nepostačující, o následné kvalitě či odborné úrovni lektorujících nemluvě. Přesto i zběžný pohled odborníka na některé publikace může odhalit případné závažné nedostatky.

Závěrem mohu jen zopakovat, že autor si své čtenáře předem zvolil, a proto – zřejmě vzhledem k jejich předpokládané neinformovanosti – usoudil, že jim takto zformulovaná „nalejvárna“ částečně zkomolených historických faktů bude vyhovovat. Ve Španělsku zřejmě uspěl, soudě podle knih, které do dnešní doby vydal. S tím by se však český nakladatel dbalý nejen ekonomického prospěchu, ale i dobrého jména firmy, spokojit rozhodně neměl.