Tématem knihy známého českého autora je 216 dní fungování první „košické“ vlády osvobozeného Československa v čele se Zdeňkem Fierlingerem. Na základě stenografických zápisů z vládních zasedání nás chronologicky seznamuje s problémy, kterými se vláda zabývala a o kterých rozhodovala. V doslovu Roberta Kvačka je kniha výstižně charakterizována jako „historická reportáž“.

Jak autor připomíná, díky Benešově diplomacii a uzavření smlouvy o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, se londýnská emigrace, na rozdíl třeba od té polské, mohla vrátit domů. Období po konci německé okupace bylo mimořádně složité. Stát se v mnoha ohledech budoval znovu téměř od nuly. V období uplynulých šesti let bylo navíc území obnovené ČSR rozkouskované pod několika různými správami - říšskoněmeckou, protektorátní, slovenskou, maďarskou nebo i krátce polskou. Na každém území platily trochu jiné právní předpisy, které bylo třeba sjednotit. V pohraničních oblastech probíhala masová výměna obyvatelstva. Velmi složité bylo jednání se slovenskou politickou reprezentací o uspořádání státu a pravomocech jednotlivých orgánů. Centrální vláda zpočátku v některých ohledech fungovala jen jako vláda českých zemí.

Název „vláda emigrantů“ odkazuje na fakt, že do první vlády, která vznikala již před osvobozením celého československého území, se nedostal jediný zástupce českého domácího odboje. S výjimkou několika Slováků byla složena téměř zcela z reprezentantů londýnské a moskevské emigrace. Autor v úvodu připomíná ostudnou kapitolku prvních dnů vlády v Praze - rychlé zbavení se České národní rady, která byla pro Sovětský svaz nepohodlná, ať už svými styky s vlasovci během povstání či tvrzením, že Praha se osvobodila sama již před příchodem Rudé armády.

Vláda musela od prvních dní řešit obrovské množství problémů: zajistit základní zásobování obyvatelstva, dopravu, bezpečnost, konsolidovat hospodářství. Nově se budovaly bezpečnostní sbory a armáda, zahajovala se retribuce, do národní správy se přebíraly některé podniky a připravovalo se znárodnění klíčových odvětví hospodářství. Projednávaly se i problémy se zásobováním Rudé armády nebo s jejím extenzivním výkladem „kořistní dohody“ na území ČSR. V pohraničním území nastala mnohde velmi divoká situace, docházelo k masakrům Němců. Se sousedním Polskem se vedly spory o některá území.

Řešila se také repatriace osob, vraceli se vězni z koncentračních táborů a věznic, hledali se pohřešovaní, odkrývaly se masové hroby obětí „pochodů smrti“ na konci války. Tisk poprvé psal o nacistických zločinech v době okupace, konaly se pamětní akty a tryzny na místech různých nacistických zločinů. V živé paměti byly ještě masakry spáchané na samém konci války na různých místech Čech a Moravy. I tyto události se podepsaly na vyburcované hysterii proti všemu německému, které na mnoha místech padli za oběť nevinní lidé. I tímto se vláda zabývala, jediné možné řešení viděla v co nejrychlejším provedení odsunu německého obyvatelstva.

Otázky spojené s odsunem Němcům byly jedním z nejčastějších bodů vládních jednání. V této věci panovala jasná shoda, i když někteří ministři vystupovali v některých ohledech radikálněji. Jak autor uvádí, „nejvíc nekompromisní postoj zaujímali komunisté, kteří za války žili v Moskvě, zejména Kopecký a Gottwald. Projevili se jako zapřisáhlí nacionalisté, přestože jinak hlásali internacionalismus“.

Vláda se musela věnovat i nepříjemným událostem, které divoké léto 1945 provázely. Většinou jí šlo hlavně o pověst ČSR v zahraničí, samotné oběti „incidentů“ ji moc nezajímaly. Projednávala tak např. protižidovský pogrom v Topoľčanech v září 1945 nebo události v Ústí nad Labem 31. července 1945, kde po výbuchu v muničním skladu v Krásném Březně proběhl za účasti čs. vojáků doslova pogrom na Němce obviňované ze sabotáže. Osud Němců v Ústí vládu příliš nedojímal, Kopecký ji pouze seznámil s tím, že došlo „k určitým incidentům, při nichž přišlo několik Němců o život. Asi šedesát jich bylo vytaženo (sic!) z Labe a několik ubito“. Počínání příslušníků 28. pěšího pluku, kteří se masakru přímo účastnili a nebo ho dokonce i přímo iniciovali, místní správní orgány ostře kritizovaly. Pro prověření sitace byli přímo na místo vysláni ministr vnitra Václav Nosek a ministr národní obrany Ludvík Svoboda, který s žádnou kritikou jednání čs. vojáků nesouhlasil, naopak výhružně prohlásil: „Za to, co se stalo, jsme odpovědni všichni, protože jsme se dosud nedovedli zbavit největších zločinců - Němců. Otázka, kdo je zločincem, je jasná: zločinci jsou Němci! Jsou-li někde lidé vedeni přátelstvím k Němcům a nebo sentimentalitou nad jejich osudem, ať toho raději nechají!

ČSR měla být obnovena v předmnichovských hranicích, ale s jednou výjimkou - území Podkarpatské Rusi bylo velmi rychle postoupeno Sovětskému svazu, jak bylo již za války dohodnuto. Naopak si vláda dělala aspirace na rozšíření čs. území o některé oblasti, které měly kdysi v minulosti nějaké svazky s Korunou českou - šlo hlavně o Kladsko, Ratibořsko, Hlubčicko nebo o Horní a Dolní Lužici. Vztahy s Polskem se dostaly až na hranu otevřeného konfliktu. V těchto požadavcích se ministři víceméně shodovali bez ohledu na stranickou příslušnost, byť někteří vystupovali radikálněji, jako např. ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý nebo ministr informací Václav Kopecký. Na 28. schůzi vlády 8. června 1945 Kopecký požadoval: „Musíme se také domáhat Lužických Srbů. Musíme předložit maximální požadavky. V Londýně se stala chyba, že jsme dokonce byli připraveni dělat ústupky... Jsem přesvědčen, že... Sovětský svaz bude naše požadavky podporovat.“ V tom se ale Kopecký mýlil, Stalin neměl zájem na žádných československo-polských sporech a už vůbec nechtěl odebírat žádné další území Polsku, jehož větší část SSSR už v roce 1939 obsadil.

Autor popisuje jednotlivé schůze vlády chronologicky, tak jak šly za sebou, bohužel většinou také dost „telegraficky“. Někdy se věnuje i docela marginálním otázkám, jako bylo třeba přidělování budov jednotlivým úřadům. Některé kuriozitky jsou docela zajímavé, např. 10. července 1945 jednala vláda o svých platech a k tomuto bodu bylo předneseno celkem 45 diskuzních příspěvků, což bylo více než k jiným mnohem závažnějším tématům. Nebo 19. června 1945 narazila vláda na problém udělení nejvyššího stupně Řádu Bílého lva Stalinovi. Do té doby se totiž uděloval jen hlavám států, a to Stalin formálně nebyl. Místopředseda vlády, lidovec Jan Šrámek, to vyřešil: „Formálně není, ale ve skutečnosti ano“ a na jeho návrh vláda udělení jednomyslně doporučila.

Vláda projednávala mnoho bodů programu, autor se tak pochopitelně o některých otázkách zmíní jen několika větami, i když by si zasloužily více. Příliš nerozebírá genezi sestavení vlády, spory ve vládě probíhající spíše jen naznačuje, čtenář se skoro nedozví ani její stranické složení. Jde „jen“ o literaturu faktu, přesto v některých pasážích kniha působí jako šitá trochu horkou jehlou. Nepochopitelné jsou protislovenské poznámky na několika místech v knize - když se autor věnuje sporům o platnost londýnských dekretů na území Slovenska, rádobyvtipně poznamená, že Slováci nepotřebovali čs. zákony, protože měli přece svoje „klerofašistické zákony“. Když se zmíní o nouzových dodávkách materiálu z českých zemí na Slovensko, hned k tomu dodá, že „Hitlerova slovenská výkladní skříň už asi nefungovala“. „Bratislavští separatisté“, kteří podle něj sehráli roli i po okupaci v roce 1968 „vyhlášením federalizace ČSSR“, zjevně autorovi leží v žaludku. Úplným nesmyslem je pak jeho tvrzení, že Slovenského národního povstání v srpnu 1944 „se zúčastnilo jen malé procento Slováků a jeho jádro tvořili vojáci vyslaní ze zahraničí“.

V souvislosti se Slovenskem také patrně z nepozornosti uvádí, že „Zákonná norma [Velký retribuční dekret] … byla nakonec vydána až 19. června společně pro celou republiku“, zatímco dekret o Národním soudu ze stejného dne byl pouze pro české země. Ve skutečnosti oba retribuční dekrety z 19. června byly vydány pouze pro české země, což ostatně vyplývá i z toho, že jsou uvozeny větou „Ustanovuji k návrhu vlády...“ a nikoliv „Ustanovuji k návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou...“, jak tomu v té době bylo v případě dekretů, které měly platit i na Slovensku.

Překvapivě autor v knize trochu „plave“ v základní historické geografii, přitom o různých historických územích vláda v roce 1945 mnohokrát jednala. Kladsko nebylo „odtržené v roce 1792 od Čech“, ale již o 50 let dříve, navíc vhodnějším termínem je spíše „odtržení od České koruny“. Těšínsko rozhodně není „částí Moravy“, stejně tak Opava není „obcí severní Moravy“. Na mnoha místech autor píše, že vláda měla zájem o „Kladsko, Ratibořsko a Hlučínsko“. A že „ambice Čechoslováků na Kladsko, Hlučínsko a Ratibořsko budou odloženy ad acta“. Přitom Hlučínsko bylo součástí ČSR již od roku 1920, je součástí ČR dodnes a po roce 1945 se o něj žádný spor nevedl. V knize se totiž zaměňuje Hlučínsko s Hlubčickem…

V knize najdeme různé další nepřesnosti, když autor píše, že „koncentračními tábory prošlo na 350 000 Čechů a Slováků, z nichž 235 000 tam zahynulo“, mohl by alespoň slovem zmínit, že z 90 % to byly židovské oběti „konečného řešení“. Polští zajatci nebyli povražděni v „ukrajinském Katynu“, Katyn leží v Rusku. Těžko říci, co měl autor na mysli tvrzením, že „tři ministři [polské] emigrační vlády, vyslaní před koncem války do SSSR k vyšetření [katynského] případu, se údajně kdesi ‚ztratili‘“. Pro Rudou armádu se těžko „zvolna vžíval název Sovětská“ již v červnu 1945, když tak byla přejmenována až o více než půl roku později. Sovětskou vojenskou terminologii místy komolí, dočteme se např., že čs. armádní sbor „přejde z velení 4. Ukrajinské fronty pod 1. Ukrajinskou frontu“. Autor také opět oživuje „mýtus Jalty“ a tvrdí, že „hlavní rozhodnutí padlo již začátkem roku 1945 na jaltské konferenci, kdy území Československa ... bylo v podstatě přiřčeno sovětskému vlivu“. O Československu se v Jaltě vůbec nejednalo a jeho pád do sovětské sféry vlivu byl dlouhodobý proces, o kterém nepadlo žádné jednorázové „rozhodnutí“. Těžko říci z jakého důvodu používá slovo „zřejmě“ ve větě: „Moskva zřejmě ze strategicko-politických důvodů chtěla dobýt Berlín i Prahu“. 

Celkově jde o čtivě, byť někdy trochu lehkým perem, napsanou literaturu faktu, která poskytne základní obrázek o velkém množství problémů, kterými se musela vláda v roce 1945 zabývat.

Za doplňující připomínky děkuji Honzovi M.