Jednou z nejcitovanějších historií zahraničních jednotek ve službách Němců je pětisvazkové dílo Američana Davida Littlejohna Foreign Legions of the Third Reich, které vyšlo v osmdesátých letech. Tejchmanova práce je v tomto srovnání sice mnohem skromnější, ale velmi užitečná, protože dosud u nás žádný přehled této problematiky nevyšel. Věnoval se jí asi pouze právě Tejchman, který pod stejným názvem Ve službách třetí říše publikoval k tomuto tématu sérii článků v časopise Historický obzor v roce 1997. Trochu mě zklamalo, že v knižní publikaci jde vlastně pouze o trochu rozšířenou verzi časopiseckých článků. To ale samozřejmě čtenářům, kteří původní časopiseckou verzi neznají, nebude vadit.
Autor se úvodu snaží vyčíslit celkový počet zahraničních vojáků v německých službách. To je poměrně obtížný úkol, protože většina německých vojenských dokumentů k této tematice byla za války zničena a také např. počty hiwis na východní frontě nebyly nikde evidovány a dají se pouze odhadovat. V literatuře k tomuto tématu se počty také různí. Autor dochází k číslu asi 3 miliony dobrovolníků v řadách wehrmachtu a luftwaffe. Z toho asi dvě třetiny tvořili východní dobrovolníci (tedy většinou občané SSSR). Jenom počet Rusů (čili bez Ukrajinců apod.) se odhaduje na 800 tisíc až 1 milion.
Počet dobrovolníků v řadách SS se vyčísluje mnohem přesněji, ale opět bez Rusů, Ukrajinců a Bělorusů jejichž počty se dají pouze odhadnout. Celkově se v SS jednalo asi o půl milionu mužů.
Jak velký význam tato čísla mají, zjistíme, když si uvědomíme, že nejvyšší stav wehrmachtu byl asi 10 milionů mužů a Waffen SS něco kolem milionu. Čili více než čtvrtinu německého branného potenciálu tvořili zahraniční vojáci. Navíc tyto odhady často nezahrnují různé polovojenské, pomocné, četnické a další jednotky. I když vojenská hodnota těchto zahraničních jednotek byla často velmi sporná, tak přesto by se bez jejich pomoci německý válečný stroj zadrhl asi mnohem dříve.
V knize se uvádí, že pouze 30 zahraničních dobrovolníků si vysloužilo Rytířský kříž Železného kříže. Toto číslo se mi zdá velice podhodnocené a zajímalo by mě, kde k němu autor přišel. Vždyť např. pouze v SS divizích Wiking, Nordland a Nederland bylo uděleno 55, 25 a 19 Rytířských křížů. I když některé z nich dostali Němci, kteří byli v těchto divizích, tak určitě alespoň polovinu dostali zahraniční dobrovolníci. Uvádí se, že např. jenom v divizi Nederland dostalo Rytířský kříž 20 nizozemských dobrovolníků.
Autor popisuje dobrovolnické jednotky v jednotlivých kapitolách podle národů, ze kterých byly vytvořeny. V Evropě se téměř nenašel národ, který by nepřispěl německému wehrmachtu nebo SS. Jednou z výjimek byli např. Češi, protože vládní vojsko se asi nedá považovat za příspěvek k německému vítězství. Vynikající je, že polovinu knihy věnoval autor východním dobrovolníkům (tedy Rusům, Ukrajincům, kozákům, Kavkazanům apod.), což je určitě nejzajímavější tématika. Navíc tyto východní národy tvořily zdaleka největší část mezi dobrovolníky.
Výborné je také, že autor se snaží v rámci možností o popsání nejenom čistě vojenských jednotek, ale i různých pomocných oddílů luftwaffe, četnictva apod. Navíc se vždy snaží i o nastínění politických a dalších souvislostí v dané zemi. V závěru i stručně zmiňuje poválečný osud těchto lidí. Na konci knihy je připojena i příloha s vyobrazením hodnostních označení a znaků některých jednotek.
Jenom bych si ještě dovolil malou výtku k autorově označování panzergrenadier division jako „divize tankových granátníků“. Tenhle termín mi nějak nejde přes uši, nevím proč se nedržel zavedeného „divize pancéřových granátníků“. Nepřesnost je i v označení 31. divize SS, tato divize byla dobrovolnická divize pancéřových granátníků, nikoli „dobrovolnická tanková divize“.
Celkově se jedná o velmi slušnou příručku, která na našem trhu v češtině dosud chyběla. Kniha je nabitá fakty a čísly. Pokud hledáte něco o zahraničních dobrovolnících, tak se tato kniha jako základní úvodní příručka dá určitě doporučit.