Mark Solonin - 23. červen - den MPublikace ruského autora Marka Solonina má podobný název jako již dvacet let stará kniha „Den M“ od známého Viktora Suvorova. Není to náhoda, Solonin se ve své knize zabývá stejným tématem a stejným obdobím sovětských dějin. Tedy dobou krátce před a po německém útoku na Sovětský svaz 22. června 1941 a tím, co Sověti ve skutečnosti plánovali či neplánovali a proč pro ně první týdny války s Německem znamenaly takovou vojenskou katastrofu. Česky od autorsky velmi plodného Solonina již byla publikována jedna stať, která je v podstatě výtahem z této knihy.

Polemika o sovětských vojensko-politických plánech a záměrech v předvečer německého útoku se od okamžiku, kdy ji naplno v 80. letech minulého století otevřel Viktor Suvorov, vede již třetí desetiletí. Suvorov byl oprávněně kritizován za množství chyb a nepřesností ve svých knihách, některé jeho závěry byly ale v devadesátých letech potvrzeny odtajněnými sovětskými dokumenty. Bohužel v zásadě vše podstatné k období do 22. června 1941 bylo zveřejněno do roku 1999, od té doby se proud dokumentů z ruských archivů téměř zastavil. Objevují se samozřejmě různé doplňující střípky informací, podrobně byly zpracovány první týdny bojů, technické monografie výzbroje apod. I přes to na hlavní otázky definitivní odpověď chybí a bez uvolnění dalších materiálů (pokud existují) ji ani nelze úplně dosáhnout.

Solonin, který se k Suvorovovi hlásí, i když s ním ve všech věcech úplně nesouhlasí, v této knize nepřináší nějaká nová dosud neznámá fakta, ale pokouší se dosud zveřejněné informace nově analyzovat. Jádro Soloninova textu vychází z dosud publikovaných sovětských vojenských dokumentů, v tomto směru je jeho kniha po faktografické stránce mnohem spolehlivější než knihy Suvorovovy. Trochu zvláštní je dnes v době internetu Soloninovo stěžování si na to, že základní ruské edice dokumentů vycházejí v minimálních nákladech - každý si je v elektronické podobě může stáhnout již skoro deset let.

Při polemice s oponenty má Solonin podobně ostré pero jako Viktor Suvorov, v této knize se místy docela ostře opírá do dnes poměrně známého ruského vojenského historika Alexeje Isajeva. Solonin také jako Viktor Suvorov docela často využívá informace z pamětí sovětských generálů, které většinou s chutí ironicky a sarkasticky komentuje, třeba na příkladu Žukovova vzpomínání na 21.-22. červen 1941. Je to sice poměrně čtivé, někdy i zábavné, ale bohužel k reálnému poznání situace v létě 1941 nám sovětské paměti příliš nepomohou, je možné je brát pouze jako doplňkový pramen. Sovětské vojenské memoáry procházely podrobnou několikastupňovou cenzurou a v mnoha případech se na jejich tvorbě podílely celé autorské kolektivy. Odlišit v textu to, co napsal skutečně sám autor, a to, co za něj „bylo napsáno“ nebo zda autor knihu vůbec sám napsal, je v některých případech skoro nemožné. Informace z pamětí je nutné vždy konfrontovat s původními dokumenty a i u nich musí být v ruském případě člověk velmi obezřetný. I v již „svobodných“ 90. letech byly některé sovětské dokumenty, aniž by na to bylo jakkoli upozorněno, publikovány ve zkráceném nebo upraveném znění, zcela v rozporu se všemi odbornými zásadami publikování dokumentů.

Soloninova kniha je rozdělena do tří částí. V první části rozebírá materiální zabezpečení Rudé armády a srovnává počty a kvalitu její techniky s německým protivníkem - tedy téma, které již bylo mnohokrát ze všech úhlů probráno. Přesto je nutné autorovi přiznat, že se mu podařilo upozornit na některé zajímavé aspekty, co se týká např. dělostřelectva, dělostřeleckých tahačů nebo munice. Autor vyzdvihuje sovětskou kvantitativní i kvalitativní převahu téměř ve všech oblastech pozemní výzbroje, ale neopomíjí i problematické stránky. Zdůrazňuje třeba téměř zločinný nedostatek protipancéřových granátů ráže 76,2 mm v létě 1941, což „zlikvidovalo dva důležité prvky vojenské převahy Rudé armády“ (tankové a divizní kanony této ráže). Trošku sporné je na některých místech jeho vyčíslování celkových počtů jednotlivých typů zbraní a následné rozpočítávání „na kolik divizí by to vyšlo“. Jistý obrázek to samozřejmě poskytne, ale tyto průměry jak známo bývají velice ošidné.

V druhé části knihy se autor věnuje operačnímu plánování a strategickému rozvinování Rudé armády v letech 1940-41. Všechny čtyři poslední předválečné sovětské strategické plány byly víceméně zveřejněny, stejně tak několik doplňujících dokumentů - direktivy k vypracování okružních plánů nebo plány krytu státní hranice z května 1941. Výjimkou jsou důležité přílohy k těmto plánum a plán z 11. března 1941, kde byl při jeho první publikaci v roce 1992 zveřejněn z hlavní části stanovující úkoly pro Rudou armádu pouze jeden odstavec a při druhé publikaci v roce 1998 byla tato část dokonce vynechána úplně. Plán byl ale podrobně analyzován několika historiky, kteří k němu měli přístup (např. J. Gorkov nebo S. N. Michajlov), takže jeho obsah (včetně záhadné Vatutinem dopsané věty „Útok zahájit 12.6.“) je známý, zásadně se neliší od následujícího plánu z 15. května 1941.

Otázky sovětského operačního plánování a strategického rozvinování byly již v ruské literatuře za posledních 20 let dost podrobně rozebrány (M. Melťuchov, P. Bobylev apod.), Solonin se tak zaměřuje spíše na celkové závěry. Stanovuje tři základní hypotézy: Stalin podle něj chtěl bezpochyby zahájit válku, naproti tomu vojenské velení RA z toho mělo obavy a snažilo se např. nadsazováním potřebných počtů techniky zahájení války oddálit. Se zahájením války podle Solonina Stalin počítal nejdříve v roce 1942, na jaře 1941 však tento plán pozměnil a přípravy urychlil již na léto 1941. Změnu Stalinova názoru Solonin časově klade mezi 6. duben a 5. květen 1941 (známý projev před absolventy vojenských akademií). Proč 6. duben? V tento den německého útoku na Jugoslávii byla brzy ráno podepsána sovětsko-jugoslávská smlouva o přátelství, což Hitler pochopil jako jasnou protiněmeckou provokaci (kterou pak zmínil i ve svém zdůvodnění útoku 22. června 1941). Toto Soloninovo datování je hodně pochybné, tajná jednání s Jugoslávií se vedla již od konce března 1941, sovětsko-německé vztahy se zhoršovaly již od začátku roku. Ve směrnicích Kominterny je vidět protiněmecký obrat již od ledna 1941. Těžko lze tedy údajný Stalinův obrat datovat „ne dříve než 6. dubnem 1941“.

K poslední změně Stalinových záměrů podle Solonina došlo ještě v posledních dnech před německým útokem, kdy byly plány z důvodu sílící německé hrozby ještě více urychleny. Shodou okolností pak časově téměř souzněly s německým postupem - rozvinutí frontových velitelství ve dnech 19.-21. června, odjezdy okružních velitelů na tato polní velitelská stanoviště apod. Dnem zahájení otevřené mobilizace v SSSR měl být podle Solonina 23. červen 1941 - odtud také název knihy.

K tomuto datu dochází odkazem na oficiální sovětský výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, ve kterém je poněkud nepochopitelně zahájení mobilizace stanoveno právě na 23. červen a o německém útoku v něm není ani slovo. Podle Solonina byl tento výnos připraven již před útokem, což je zajímavá spekulace (čtenář si možná vzpomene na Suvorovovo trochu podobné tvrzení, že známý sovětský plakát Matka vlast volá byl připraven již před německým útokem pro případ úplně jiné války).

Dost odvážná je autorova hypotéza o plánované provokaci, která měla být záminkou k zahájení války ze sovětské strany. Sovětské velení podle Solonina připravovalo bombardování vlastního pohraničního města letadly s německými poznávacími znaky a dokonce si troufá toto město i přesně specifikovat - Grodno. V tomto případě, který zakládá zejména na jednom rozhovoru s pamětníkem učiněném 60 let po válce, je to hypotéza skutečně důkazně podložená velmi slabě, byť může mít svou logiku.

Docela originální interpretaci Solonin přináší k známému mobilizačnímu plánu MP-41 schválenému v únoru 1941. V tomto plánu byly pro RA stanoveny skutečně gigantické počty zbraní a techniky, které by se zjevně v roce 1941 nepodařilo naplnit, ani kdyby k žádné válce nedošlo. Autor se domnívá, že tyto počty Žukov s Timošenkem, kteří se podle něj války s Německem obávali, záměrně nadsadili, aby tak válkychtivého Stalina odradili od jejího zahájení v roce 1941 s poukazem na to, že ještě není naplněn mobilizační plán. Zde jakoby byl autor trochu v rozporu s první částí knihy, kde se snaží poměrně přesvědčivě doložit sovětskou kvantitativní a ve většině případů i kvalitativní převahu nad Němci. Zde se naopak zdá, že se ztotožňuje s podle jeho tvrzení názorem Žukova a Timošenka, kteří prý „oceňovali bojeschopnost Rudé armády velmi nízko, zatímco Stalin velmi vysokobylo jim jasné, že oněch 115 německých divizí, které se nachází na sovětských hranicích, je zcela dostačujících, aby rozdrtily ‚neporazitelnou a legendární‘ Rudou armádu na prach a dým.

V třetí části knihy se autor věnuje prvním týdnům po německém útoku, zejména totálnímu rozpadu sovětských mechanizovaných sborů. Srovnává také celkové ztráty obou stran, z ruské strany využívá oficiální údaje z roku 1993, které jsou navíc zjevně podhodnocené. Klade si otázku, jak je možné, že se během několika dní gigantická Rudá armáda zcela sesypala? Na základě analýzy údajů o ztrátách, srovnání se ztrátami v jiných konfliktech, počtů zmizelých a zajatých důstojníků nebo údajů o ztrátách jednotlivých typů techniky dochází k jedinému závěru, za který byl v Rusku nejvíce kritizován: „Rudá armáda se hned v prvních hodinách války většinou proměnila v bandu ozbrojených dezertérů. A pro demoralizovanou a panikou zachvácenou tlupu představují tanky, děla, minomety a kulomety pouze přítěž. Proto se jich utíkající dezertéři co nejrychleji zbavovali. Zato nákladní automobil, i ten zastaralý - to byl prostředek, který umožňoval rychlý útěk. Právě díky tomu zůstaly dvě třetiny ‚jedenapůltunek‘ zachovány...

Děsivý poměr nenávratných lidských ztrát v první fází války 1:12 ve prospěch útočící strany pak označuje jako „zázrak, který staví všechny zásady vojenské vědy na hlavu. Z hlediska logiky i z hlediska zkušeností ze všech ostatních válečných akcí by měl být poměr ztrát opačný. Poměr ztrát 1:12 by snad odpovídal situaci, když se kolonizátoři v Africe vyzbrojení puškami a děly, střetli s domorodci, kteří měli jen štíty a oštěpy.“ Připomíná také, že když Rudá armáda stejné oblasti útokem osvobozovala v létě 1944, měla 15-20× větší ztráty, než útočící Němci v roce 1941. Odpověd je podle Solonina jasná: v létě 1941 „armáda nebojovala“, na jedné straně byla „přesně působící branná moc Velkoněmecké říše a naprosto chaotická ozbrojená tlupa na straně druhé“. Oficiální údaj o ztrátě více než 6 milionů ručních palných zbraní v roce 1941 „dává vyčerpávající odpověď na otázku, co že se to s Rudou armádou v roce 1941 stalo“.

V závěru knihy se ještě zabývá důvody této demoralizace a otázkou, zda by Hitler při „rozumnějším“ přístupu k východním „podlidem“ mohl válku vyhrát. Připomíná značné počty sovětských občanů v německých službách. Při výkladu o východních praporech je ale trochu časově posunut, 90 východních praporů rozhodně nevzniklo „na podzim 1941“, ale až v následujících letech.

Na konci knihy je ještě připojena užitečná čtyřicetistránková příloha s přehledem proti sobě stojících německých a sovětských vojsk v létě 1941, poměrů nasazených počtů tanků a jejich ztrát.

Celkově Soloninova kniha z hlediska faktografie moc nového nepřináší, zpracovává to, co již dříve bylo několikrát publikováno, autor tomu dodává na některých místech vlastní originální interpretaci, která občas zabíhá docela daleko. Člověk, který se o danou problematiku zajímá, si knihu přečte s chutí, napsaná je čtivě a některé autorovy závěry i přes jejich hypotetickou povahu stojí za úvahu.