Máme tady další knihu od nakladatelství JOTA zabývající se druhou světovou válkou. Kniha „Leningrad“ od Anny Reidové patří mezi publikace, které se spíše než strohým popisem a precizními daty zabývají lidským rozměrem tohoto největšího konfliktu dosavadních lidských dějin. Tím nechci říci, že by se zde nenacházela precizní data či popis událostí, ale hlavní důraz je položen na paměti. Zde je hlavní těžiště celé knihy. Britská historička provedla opravdu dobrou práci, a to nejen při sběru samotných pamětí, ale i při snaze o jejich analýzu. Navíc zde při ní používá i sekundární prameny.

Kniha začíná, jak jinak, samotným zahájením války. Dovídáme se zde o tom, jak ho Leningraďané přijali i jak se začali na samotnou válku připravovat. Dá se říci, že vše plně vystihuje název jedné kapitoly „Vyhráváme, ale Němci postupují“. Dozvídáme se o naprosto katastrofální nepřipravenosti sovětské společnosti. V tom nejvíce dominuje naprostá neschopnost a amatérizmus sovětských vládnoucích elit a celého státního aparátu, který vrší jednu chybu za druhou a usnadňuje tak Němcům jejich tažení. Kvůli tomu se nakonec Leningrad ocitá v obklíčení prakticky bez všeho, co je nutno k jeho přežití. Autorka před námi odkrývá svět neschopnosti, korupce či zapálení. Ukazuje nám velmi plasticky celou leningradskou společnost, která tvořila jakýsi Sovětský svaz v malém. Máme zde opravdu vše.

Kniha samotná se mi ovšem nečetla snadno. Ne proto, že by nebyla poutavá, ale značná část knihy je tvořená popisem hromadného pomalého vymírání. Právě na něj byl celý systém sovětského zásobování nastaven a autorka to opravdu nelítostně vůči sovětskému vedení odhaluje. Vidíme, jak v údajné rovné společnosti jsou tříděni lidé a ti nejslabší nebo nežádoucí jsou minimálními dávkami jídla odsouzeni k pomalé smrti. Navíc nám poodkrývá i amorálnost vyšších míst sovětské správy, kdy místo na obyvatelstvo myslí hlavně na sebe. Přes to vše si ale autorka všímá, že v Leningradu nedošlo k povstání proti bolševické vládě a i protesty proti ní byly spíše jen omezené. I toto se nám snaží ve své knize vysvětlit.

Kromě popisu samotného obležení je zde popsán i průběh bojových operací. Ač to není primární zaměření, jedná se o popis dostatečně podrobný a přesný. Ostatně, odkazuje se zde na tvorbu amerického historika Davida Glantze, což je jméno, o kterém se není snad třeba více rozepisovat. Jak už jsem předeslal, není to ale hlavní náplň knihy, takže případného zájemce o detailnější popis bojů je třeba odkázat na jiné materiály.

Nechci ale, aby vznikl dojem, že je autorka zaměřena ryze protisovětsky. Naopak, velmi oceňuje oběti prostých lidí, civilistů i vojáků, kteří nesli hlavní utrpení a díky nimž Leningrad nepadl, mnohdy navzdory zásahům bolševických mocipánů. Snaží se také ukázat, jak se k nim SSSR zachoval později macešsky a místo aby pravdivě popsal jejich osudy, zamlžil je do oparu legend, polopravd a lží. Mimo jiné upozorňuje i na irelevantnost novodobých snah srovnávat obklíčení Leningradu třeba s obklíčením Sarajeva.

Samotná struktura knihy je přehledná, skládá se z pěti částí zabývající se postupně začátkem bojů do obklíčení, obdobím do první zimy, první zimou, dobou do osvobození a tím, co bylo potom. Nechybí ani přílohová část, která se zabývá počtem mrtvých v Leningradu. Je zde také poznámková část, rejstřík a bibliografie. Co se týká poznámek, jsou obsáhlé a dobré, pouze mi opět vadí, že jsou shromážděny na konci knihy, osobně je mám raději vždy přímo v textu.

Co tedy napsat na závěr? Velmi silná a poutavá kniha, která rozhodně rozšiřuje naše poznání další kapitoly druhé světové války. JOTA opět vydala knihu, kterou se rozhodně vyplatí si přečíst.