V prodejně Levné knihy jsem na jaře tohoto roku narazil na publikaci „Nacismus“, které jsem věnoval pozornost hlavně proto, že měla vcelku vkusný přebal, kvalitní papír a po zběžném prolistování i slušné množství poměrně kvalitních fotografií. Proto jsem se rozhodoval, zda ji koupit pro někoho jako dárek. Nakonec jsem to v časovém tlaku udělal a doma jsem dodatečně zaplakal, i když cena nebyla nijak velká. Právě to mě ale asi mělo varovat. Proto tímto chci veřejně projevit svůj názor na tuto knihu a byl bych rád, aby se případní zájemci o historii nacismu ve svém vlastním zájmu raději obrátili jinam. Vina podle mne spočívá především ve kvalitě překladu z italského originálu, neboť překladatelka používá místo běžně užívaných výrazů své vlastní a mnohdy je text zcela nesrozumitelný. Množství pravopisných hrubých chyb pak ani raději nebudu komentovat. Pravopis všech citací v následujícím textu je původní. Chtěl bych ještě dodat, že pokud si chce někdo zkrátit nudnou četbu této recenze, ať čte pouze kurzivu - tak si přijde na své i čtenář, který byť jen letmo zavadil o skutečná fakta. Kdo se chce jen pobavit, i ten může v knize najít, co hledá - smích není nikdy na škodu. Na škodu je ale matení veřejnosti, které z této publikace čpí na hony daleko.Kniha má 11 kapitol: Založení Výmarské republiky, Od stability ke krizi, „Národní revoluce“, Začlenění společnosti, Hospodářská politika, Teror, pronásledování, opozice, Lidová komunita, Zahraniční politika, Válka, Šoa a Rozdělení země. Publikaci uzavírá třístránkový chronologický přehled hlavních událostí.
V první kapitole Založení Výmarské republiky už na straně 10 se můžeme dočíst, že „Císař Vilém II. ...svěřil nejvyšší velení vojska maršálu Paulu von Hindenburgovi a hlavě velkoněmecké říše Erichu Ludendorffovi (!!!)...“ (podtrženo mnou). O dvě stránky dále se dovídáme, že „Němci ztratili třináct procent svého území, které bylo z pětasedmdesáti procent pokryto ložisky železné rudy a ze zbylých pětadvaceti procent uhelnými doly" a že „Německé kolonie byly rozděleny jako "přikázané" (zřejmě mandátní - pozn. moje)...“. Už tato tvrzení sama o sobě postačují k tomu, aby čtenáře uvedla ve zmatek a odborníka v němý úžas. Překladatelka tu pak mimo jiné, dále uváděné terminologické excesy, běžně vydává Společnost národů za Společenství národů. Najdeme zde pod mezititulkem „Výmarská ústava“ stylistické perly typu „...Občanská práva byla oblastí nejvíce inspirovanou sociálně-demokratickými koncepcemi a byla považována za obrysy podpůrného státu...“ - str. 15. Ostatně mám pochybnost, že Výmarskou republiku někdo založil - spíše by se hodilo napsat do titulku Vznik.
V kapitole druhé Od stability ke krizi se hodnotí ekonomický stav Výmarské republiky kupříkladu slovy „Také rolníci a všichni plátci hypotéčních úvěrů byli zvýhodněni, protože mohli dostát svých povinností se znehodnocenými penězi na ruce“, „zavedení moderního držení podniků“ či „velké majetky, zejména na východě Labe, které si ponechaly svůj velkostatkářský charakter...“. Pod heslem Mnichovský puč můžeme číst: „Státní převrat se ale nepovedl, protože bavorští konzervativci Hitlerovi nevěřili, ale okolnosti, které tento pokus umožnili, jak ukázal proces proti revoltujícím, vzali v úvahu šíři možných spoluvin, kterých NSDAP požívala, aby zvrátila demokratický systém...Hitler...se dokázal vztyčit se značnou nadřazeností nad spojence...“ Pod mezititulkem Masová (???) společnost a volný čas se dozvíme, že „V roce 1932 šedesát šest obyvatel z tisíce vlastnilo rozhlasový přijímač, padesát dva obyvatelé televizi (!!!) a automobil (evropský průměr byl 38,2 a 7).“ To najdeme na straně 25, přičemž na straně 55 v kapitole Začlenění společnosti (původně zřejmě míněn německý pojem Gleichschaltung - sjednocení, usměrnění) je uvedeno toto: „Prodejem laciného modelu radiopřijímače se přispělo k velkému rozšíření tohoto přístroje. V roce 1933 vlastnila aparát celá čtvrtina Němců.“ Nikdo z těch, kdo knihu vydali, se ani nepozastavil nad tím, že v takovém případě by za necelý rok (6,6 % se údajně zvýšilo na 25 %) muselo radiopřijímač koupit odhadem asi 10 milionů lidí, ne-li mnohem více. O televizi škoda mluvit - překladatelka si zřejmě spletla pojmy s dojmy. Dále zde trčí z textu věta, že „V opozici k "dekadentnímu" a buržoaznímu dekorativismu se zrodila hnutí "nové předmětnosti...“ (spíše věcnosti - die Sachlichkeit) a návazně „...z důvodů reformních omezení sociálnědemokratické politiky, která zaznamenala svůj dopad také na kulturní život ideologické zpracování.“ Jako řada jiných, které v knize nalezneme, i tato posledně citovaná sentence postrádá nejen gramatický smysl.
V kapitole je zařazen stručný životopis Alfréda Hugenberga. O tomto muži se zde kupříkladu uvádí, že „Hospodářská váha Hugenberga a jeho politická úloha byly nejkonkrétnějším zkouškou, jak se za rostoucím hnutím NSDAP profilovala také podpora silných sektorů hospodářství, ale také jak představitelé ...hodlali využít nacistické úderní síly...“ nebo „...vyřešit německou krizi pomocí proti parlamentního převratu...“.
V dalším textu kapitoly pod mezititulkem Město a politika bydlení je uvedeno: „...se objevilo město práce (Trabantenstadt), socialistické město...“ Obvykle se myslím toto považuje za satelitní městečko. Text pokračuje takto: „Potřeba bydlet vedla k rozšíření výroby (továrny na domy) a k zavedení expresívních hesel jako Existenzminimum, podle nichž suché sociologické parametry přeložené do ubytovacích rekvizit (podtrženo mnou) zavedly minimální měřítka bydlení.“ Ani vám to nedává smysl? To nic, bude hůř.
Následuje kapitola „Národní revoluce“, jejíž název je symptomaticky uveden s úvozovkami. Začíná slovy: „Mezi roky 1932 a 1933 existovala ještě možnost kompromisu mezi politickou třídou, starými společenskými elitami a NSDAP, která...“ Bylo by asi příhodné, aby někdo objasnil, co že to ta politická třída vlastně je. Další text je neméně pozoruhodný. Vybírám například toto: „... Zpráva hospodářských elit, vojska a NSDAP ...se utvořila jako mocenská struktura Třetí říše... “ a dále „... "dekret na ochranu státu", který zakazoval některá základní práva... Pokus konzervativních sil obstoupit Nacistickou stranu zbavit ji nebezpečných záměrů... Ostatní strany se sami rozpustily... Stát uznal svobodu kultu...“
V této kapitole stejně jako v jiných jsou stručná curricula vitae některých významných osobností. U Adolfa Hitlera se namátkou uvádí, že „se narodil v roce 1889 v rakouské oblasti Brunau am Inn.“ U Paula von Hindenburga pak vskutku velice úsměvně: „Narodil se v roce 1847 jako syn úředníka z povolání (!!!), okamžitě nastoupil dráhu vojáka." (podtrženo mnou).
Ve stati nazvané Totalitní stát pak kniha říká: „Byly zrušeny místní, regionální a komunální autonomie... vytvořen úřad Gauleitera, vůdce strany a šéfa administrativy. ..Zákonná samostatnost Länder (oblastí)...Hitler získal...funkci prezidenta Reichu...vzor vlády říšského vůdce byl důsledně aplikován na všech úrovních.“ Že kromě jiného Länder by mohly být (spolkové) země a ne jakési oblasti, to asi překladatelce tak nějak uniklo. Ostatně se dozvíme ještě další a další zajímavosti. Na straně 43 je doslova řečeno: „ Versailleská smlouva byla ale zrušena a bylo tedy nutné začít s politikou velké mocnosti.“ V popisce pod fotografiií odílů SA na stranickém dni v Norimberku - nikoli na přehlídce, jak uvádí popiska - se píše: „Skutečné vojsko, pohyblivá část NSDAP...“ Částečně lze s tímto tvrzením souhlasit, ale jeho druhá polovina mi není srozumitelná. Které části NSDAP byly tedy "nepohyblivé"?
Čím dále, tím více se zde dovídáme objevné věci: „Architekt Albert Speer odhalil v roce 1935 v Norimberku stadion, tak velký prostor, sál (???), pro sjezdy a velké tábory, kam se vešly zástupy věrných služebníků státu...Sportovní přehlídky, diskuze, dvory(???) kulminovaly programovým projevem Hitlera...Hitlerovy narozeniny se slavily v celém Německu přehlídkami a tancem...“.
Ve stručné biografii Josefa Goebbelse se pak dočteme následující: „...Nepřemožený režisér masové sugesce...vyhrotil na stránkách týdeníku Das Reich, který byl založen v roce 1940, režimní propagandu třeštivou podporou boje bez míru proti bolševickému nepříteli. Po porážce u Stalingradu zanechal řízení "totální války" (!!!) a v září 1943 se marně snažil přesvědčit Hitlera, aby podepsal separátní mír.“ Já tedy nevím, ale tohle jsem zatím opravdu nikde jinde nenašel.
Začlenění společnosti je název další kapitoly a ani název není na úrovni (viz výše), natož další obsah. Snad nejzajímavější pasáže (v negativním slova smyslu) se týkají mládeže. „Mladí byli cvičeni ke spartskému životu...Hitlerovská mužská část mládeže byla rozdělena do dvou kategorií...údaje z roku 1934. O pět let později se počet dívek sdružených v Bund Deutscher Mädel vyšplhal asi na milion a půl...Hitlerjugend vychovávala osm milionů mladých lidí...Nejkontroverznější a nejrozporuplnější byla náplň BMD (?), neboť typicky mužské bojovné rysy propagované v Hitlerjugend byly v rozporu s ideálem manželky a matky...Dívky organizované v nacistických organizacích zůstaly v menšině a byly spíše elitní skupinou...“ nebo „Žena byla považována a uznávána jen jako matka...“ Kromě stylistických hrůz způsobených překladem můžeme směle říci, že o skutečném programu BDM a jeho členkách ví italská autorka opravdu jen velmi málo.
Ve stati Umění a Architektura se hned v první větě říká doslova: „Polemika proti umělecké produkci výmarských avantgard byla jedním z činitelů, které vzbudily u NSDAP agresivitu ještě dříve, než se chopila moci.“ Takovéto souvětí budí zase agresivitu ve mně. Mezititulek Škola a univerzita vévodí několika zvláštním tvrzením, která jsem nepochopil a tak je opět cituji doslova: „Školství bylo základní oblastí, ve které se uplatnil kulturní aparát a režimní propaganda. Dříve než se příležitost k výchově a socializaci stala, jako tomu bylo u mládežnických organizací, místem militarizace dětí.“ Následuje toto: „...Kromě obsahu vyučování také liturgie každý den vyjadřovala všednodennost a oslavovala nové hodnoty...“
V obvyklých exkurzech do životních osudů některých protagonistů Třetí říše, uváděných v každé kapitole, se pak u Leni Riefenstahlové vtipně říká: „Fotografie zachycuje režisérku, jak přijímá Führerovy gratulace v prosinci roku 1945.“ A Albert Speer byl podle textu „osvobozen v říjnu roku 1966.“
Ohledně vnitrostranických záležitostí NSDAP jsou zde rovněž perličky nad jiné zářivé: „NSDAP se stala veřejnoprávním sdružením, zástupcem Führera, hlava státu a SA se stali členy vlády, strana měla možnost soudit vlastní členy odvoláním se na řádné právo.“ Sport je charakterizován v daném období takto: „Od roku 1933 proces centralizace zasáhl také v toto odvětví. Byly rozpuštěny sportovní organizace dělnických stran, jejichž majetek byl uschován u policejních důvěrníků.“ Dovolím si připodotknout, že NSDAP byla také stranou dělnickou, přinejmenším pak v názvu... O majetku těchto organizací a jejich skutečném osudu se pak raději vyjadřovat nebudu.
Jedno z nejpozoruhodnějších souvětí v této kapitole zní takto: „Mezinárodní olympijský výbor v roce 1935 předešel v nepravý čas strachu nacistických zdrojů z účasti židovských atletů, na což Goebbels reagoval vágně a odpovědi byly natolik uklidňující, až byly označeny za nedostatečné.“ Nedostatečnou by si zcela zřejmě - a nejen zde - zasloužila jak překladatelka, tak ten, kdo takovýto blábolící text redigoval, byl-li vůbec někdo takový.
Kapitola s názvem Hospodářská politika se, jak také jinak, opět doslova hemží překladatelskými a faktografickými patvary i pravopisnými chybami. Věty typu „Nacistická hospodářská politika byla zaneprázdněna zbrojením a přípravou války, i když tato tendence byla zahájena v roce 1936 zahájením pětiletého plánu“ nebo také „Cesta k umělé produkci, která měla Němcům zajistit hospodářskou soběstačnost, byla tedy otevřena...“ či „Ti, kteří propůjčovali pracovní službu, a mladí, kteří byli zaměstnáni v zemědělství, v určité době nebyli ve statistikách uváděni jako nezaměstnaní“ a „úspěchy v boji proti nezaměstnanosti byly dosaženy za cenu úplné ztráty soběstačnosti dělnické třídy“ mluví samy za sebe. Tam, kde překladatelka zabrousila do němčiny a pokusila se o její překlad do jazyka českého, se objevují také věci velice podivné. Větu „Arbeiter der Stirn, der Faust, wählt den Frontsoldaten Hitler!“ z volebního plakátu NSDAP přeložila jako „Intelektuálové i pracující, volte vojáka Hitlera!“. Vskutku velice volně přeloženo. Poněkud předbíhám, když v této souvislosti uvedu další příklad z kapitoly následující. Tam lze na fotografii pamětní pistole věnované Adolfu Hitlerovi číst vyrytý původní nápis „Rotfront und Reaktion zum Trutz, unserem Führer zu Schutz“. Uváděný překlad zní: „Pro porážku Rudé fronty a Reakce a k ochraně našeho Führera". Pomineme-li nabízející se převeršování českého překladu podle originálu, pak ani tento výtvor není hoden překladatele - či překladatelky.
O dělnické třídě, jak zni další podtitul v této kapitole, se zde píše mimo jiné také toto: „Německá pracovní fronta...si se svými pětadvaceti miliony členy získala pověst největšího masového nacistického sdružení...Ozvěna sociální politiky režimu a přitažlivý mechanismus konformistického tlaku...byly psychologickou průpravou pracujících mas.“ O organizaci Kraft durch Freude se dozvíme objevné zjištění, že „...byli to spíše zaměstnanci než dělníci, kdo byl těmito aktivitami osloven, a mnozí využili příležitosti vybřednout z každodenní rutiny.“ Bylo by určitě velice zajímavé se dovědět, z jakýchže statistických podkladů Třetí říše autorka vycházela, když toto tvrzení zveřejnila. A proč si DAF získala pouze „pověst“, když takovou skutečně byla?
Ve stati nazvané kupodivu bez chyby Čtyřletý plán (nikoliv pětiletý - viz výše) autorka cituje Hitlera takto: „Do čtyř let musí být Německo zcela nezávislé na zahraničí pokud se týká všech surovin, které mohou být Němci vyrobeny z našeho chemického a strojírenského průmyslu a taktéž z našich dolů.“ Jakživ jsem neslyšel o strojírenském průmyslu, který by vyráběl suroviny, a to ani v Německu - dokonce mám takový matný pocit, že ani Hitler ne. Opravdové jasno pak vnáší do problematiky válečného hospodářství souvětí: „Proměny se řešily uvnitř monopolního systému jako interní transformace, i když nebylo jisté, že by se nejvýrazněji projevily v klíčových odvětvích chemického a těžebního průmyslu.“ Říci, že proměny se řešily jako přeměny, to je opravdu instruktivní... Dalším objevem uvedeným v knize je toto: „Výroba válečných letadel. V rámci zbrojních plánů stát nabídl významnou podporu těžkého průmyslu.“ Je diskutabilní, zda letecký průmysl je průmyslem těžkým, já osobně o tom pochybuji - ale to je jen drobnost.
Kapitola nazvaná Teror, pronásledování, opozice je (vcelku s podivem) excesy překladatelky i autorky zasažena jen sporadicky. Jen několik perliček:
- „Skutečnost, že bylo možné nechat nezamčené kolo pod domem, aniž by ho někdo ukradl, ...byla připisována zásluhám režimu." Já osobně bych kolo pod dům nedal.
- „Vytvořením informativní služby podléhající Heydrichovi SS postupně získávaly funkci stranické policie.“ Informativní služba je proboha zase co? Heydrichovi podléhala mj. Sicherheitsdienst - tedy Bezpečnostní služba jako součást SS, s rozvědnými a kontrarozvědnými úkoly - a doufejme autorka mínila právě ji. Šlo tedy primárně o zpravodajskou, nikoli jakousi informativní službu.
- „...speciálním jednotkám zvaným "hlavy smrti"...“ No a co jednotky Totenkopf, tedy Smrtihlav, když už?
- „Baret, prsten a dýka SS" je uvedeno jako popis u brigadýrky (typické kulaté vojenské čepice se širokým dýnkem a štítkem - pro neznalé) jednotek SS. Snad nenosí proboha i překladatelka někdy takový „baret“?
To, že si překladatelka - nebo snad sazeč - plete československý novodobý film o sportovním autě pijícím krev s klasickým filmem Fridricha Murnaua z roku 1922, se ukázalo na straně 93, kde je Murnauův film označen titulkem Upír z Feratu (správně Nosferatu).
Lidová komunita, jak překladatelka pojmenovala další kapitolu, je jejím dalším autorským svébytným pojmenováním. V souladu s překladatelskými i dobovými usancemi jde ve skutečnosti o Národní pospolitost (die Volksgemeinschaft). Tímto svým vlastním pojmem operuje překladatelka v celé knize stejně tak, jako s jinými svými výtvory. Do celkového syžetu nejen překladu pak například zapadá i věta „Na druhé straně právnická omezení vyvolala v podvědomí širokých mas vylučovací mechanismy vzhledem k obětem, které se v praxi projevily pronásledováním ospravedlněným nikoli politickým, ale etickým imperativem.“ Nechci celou záležitost příliš zlehčovat, jde v podstatě o věc velice vážnou, týkající se předestírání faktů a názorů ohledně těžkého období lidstva, ale musím dodat, že po přečtení zmíněného souvětí až do konce jsem si oddechl. Můj vylučovací mechanismus totiž naštěstí nezapracoval a mé prádlo zůstalo nadále neposkvrněné. Cožpak vůbec lze věci říkat takhle? Asi ano, ale své nemilé důsledky to určitě přináší.
Co je proti tomu třeba tvrzení, že „o svou práci přišli advokáti i studenti“ nebo že „Dodatkový dekret zakázal Němcům ...udržovat vztahy s osobami jiné krve ...specifikováno, že se jedná o Rómy, černochy a "jejich křížence" ...“ (zřejmě míšence - podtrženo mnou). Když už je řeč o stati nazvané Rómové, píše se tam mj. následující: „Provozovali v podstatě řádná zaměstnání, přestože se jednalo o potulnou činnost, jakou byl obchod koňmo (??) či cirkusové umění...V prosinci 1938 Himmler nařídil, aby se regulace rómské otázky zakládala na přirozenosti této rasy(???). Dekret z 8. prosince 1938 se týkal "boje proti cikánskému neštěstí" a později zostřil tradiční policejní zacházení.“ V originále německých textů se právě pojmů Cikán, cikánský (Zigeuner) používá důsledně a novodobý výraz pro toto etnikum, tedy Rómové, rómský tam nikde nenalezneme. V zájmu věrnosti překladu by neměl překládající používat u historických textů novodobé termíny, byť sebevíce kulantní. Německým zákonodárcům v období Třetí říše byla při tvorbě rasových zákonů jakákoliv hlediska politické kulantnosti v označování tohoto etnika z pochopitelných a jasných důvodů zcela cizí.
A o období, kdy začaly platit norimberské rasové zákony, se zde říká: „Začalo urychlené poárijštění židovského majetku, vázané alespoň zčásti na novou hospodářskou situaci a na stále větší důvěru v průmyslové a podnikatelské kruhy, než v případnou židovskou odvetu, kterou nikdo riskovat nechtěl. V září 1936 poprvé režim promluvil o židovské emigraci jako o absolutní prioritě.“ A já si pokládám otázky - pro koho byla emigrace tou absolutní prioritou, pro židovské obyvatelstvo nebo pro Třetí říši? Kdo vlastně měl mít „důvěru... v židovskou odvetu“?
Následuje kapitola nazvaná Zahraniční politika. Jistě po přečtení dřívějších poznámek nikoho nepřekvapí, že ani tady nejsou jen samé čtivé a uvěřitelné věty. Samozřejmě se tu dále často používá v rozporu s obvyklým názvem výrazu Společenství národů, říká se, že „V lednu 1934 ...podepsalo s Polskem dohodu o nenapadání“, že „většina Němců podporovala neopodstatněně tento nový směr (zahraniční politiky - pozn. moje), který měl navrátit zemi ztracenou božskost“ nebo že „Německá vůle bojovat byla zřejmá, a zatímco byla považována za ztracenou francouzsko-ruská fronta, existovala ještě naděje na spojenectví s Velkou Británií.“
O Wilhelmu Keitlovi (zde autorkou prezentován na straně 117 s nezaslouženě přiřčeným šlechtickým přídomkem von) se zde uvádí, že „...byl členem "frankových oddílů", ...V roce 1938 ho Hitler jmenoval šéfem výboru nejvyššího velení říšských ozbrojených sil (zřejmě míněno OKW - Vrchní velení branné moci - pozn. moje).“
Tvrdit, že „roku 1937...Francie a Velká Británie ukázaly svou slabost a v podstatě nezájem o opoziční politiku nacistického expanzionismu...“ je přinejmenším podezřelé - vůči komu byla nacistická politika v opozici? Či snad tak autorka velejemně naznačuje, že německá politika byla protichůdná zájmům Francie a Velké Británie?
Velmi působivá je stať příslovečně nazvaná Ocelová smlouva. Obvykle se jí říká Ocelový pakt, ale buďme protentokrát tolerantnější. Zde se kupříkladu tvrdí, že „Itálie tuto smlouvu podepsala, aniž by jí byl znám další vývoj a záměry německého partnera s Polskem a aniž by byli upřesněny důvody tohoto spojenectví.“ Autorce - Italce se tak daří vytvořit z tehdejší italské vlády kývající sbor pitomců, kteří podepíší, cokoliv po nich kdo chce.
Následuje v podobném duchu stať nazvaná Rozdrobení Československa. Už sám název opět napoví, jakou úroveň asi můžeme očekávat. Otázku okupace Sudet, dělení a likvidace ČSR si můžeme podle autorky ozřejmit takto: „...v březnu (1939 - pozn. moje) byl dokončen plán na rozdrobení Československa a zároveň pokračovala jednání o vojenském a vnitřním nátlaku. Slovensko bylo nuceno se prohlásit za samostatný stát a přejít pod nacistickou ochranu.“
O Rakousku se ve stati Fašismus v Evropě mj. dočteme, že bylo „...jasným příkladem samostatného vývoje v autoritářském smyslu. Hlavním znakem tohoto klerikálně-fašistického režimu bylo spojení vládní strany křesťanských socialistů a Heimwehr, fašistickou milicí financovanou Mussolinim.“
Válka je název další kapitoly, která je uvedena souvětím, jež každému čtenáři napoví, co může očekávat: „Válka byla především střetem o nadvládu mezi velmocemi, ale také střetem ideologií a režimů, a tedy také střetem mezi fašismem a antifašismem a mezi západními demokraciemi a Sovětským svazem.“ Vskutku šťastná a objevná formulace tohoto konfliktu. Pokud za západní demokracii považujeme Finsko, pak budiž, ale s kterou další západní demokracií se proboha Sovětský svaz ve druhé světové válce střetl? Že by autorka měla na mysli Polsko? Mluvíme-li o válce, a to zjevně ano, pak opravdu nevím, koho měla paní Minerbi v tomto případě na paletě.
Pokračovat můžeme takovými tvrzeními, jako je například: „Vyhlazovací válka ve své době dala vzniknout charakteristickým fenoménům jakými byl odboj a tajná hnutí, které se vyvinuly v okupovaných zemích z mocí tripartitní smlouvy (!!!), zatímco stály kolaborantské režimy a odbojová hnutí proti samotným okupantům.“ Slohově čistě v tomto kontextu pak působí i věta „Itálie jako spojenec byla ve skutečnosti německým satelitem a doufala, že si vytvoří svůj autonomní prostor, ale než aby posílila svou pozici, byla touto strategickou volbou udusána.“
Stručný výčet z dlouhé řady dalších překladatelských, pravopisných i věcných chyb, z nichž na některých místech vstávají skutečně vlasy hrůzou:
- „Válka proti Polsku byla vedena metodami Blietzkriegu (bleskové války): byl použit velký počet opancéřovaných sil...“
- „Západní území (Polska) byla připojena k Říši, centrální území vytvořila "hlavní gubernii" (správně Generalgouvernement - pozn. moje) řízenou Hansem Frankem...“
- „9. dubna Německo obsadilo Dánsko a Norsko. Dánsko bylo poraženo během krátké doby mimo jiné také díky intervenci anglických vzdušných sil (???), a kapitulovalo 10. června.“
- „...24. května dorazily německé oddíly k Lamanšskému průplavu před Dunkerque, kde se usadily a dovolily vylodění anglických sil a mnoha francouzských čet (sic!) a zřejmě doufaly, že se Velká Británie přestane chovat nepřátelsky. Nacistické oddíly postupovaly na Ardeny a odstranily francouzskou linii rozestavěnou mezi Sommou a Aisne.“
- „Luftwaffe měla prospěch z neomezené bilance od roku 1933 a byla obdařena organizací a komplexem prostředků koncipovaných a upravovaných nejmodernější technologií. Nicméně závody byly vybudovány a urychleně zařízeny a sériová výroba začala v roce 1938.“
- „Německý vědecký výzkum dokončil nové objevy, které budou převratným zásahem do námořní i vzdušné války, ale které jelikož nejsou beneficí pozemních sil (??), nepřispějí k žádné změně ve válce na východní frontě.“
- „...Ale zbraní, na kterou Hitler ještě v roce 1944 spoléhal, byla letadla bez pilota V1 a rakety V2, které byly shazovány hlavně na Londýn...“
- „V lednu 1941 Hitler nařídil pomoci italským oddílům, které měly potíže v Libyi. Byly vyslány dvě obrněné divize, které na rozkaz Erwina Rommela (sic!) dostaly označení "Afrikakorps". ...V dubnu dorazil téměř na egyptské hranice...dokázal využít několika událostí, které postihly anglickou sestavu ve středomoří.“
- „Operace "mořský lev", tedy útok na Velkou Británii, byla ale stažena a Říše byla nucena intervenovat v Řecku a v Jugoslávii po boku Itálie, aby se vyhnula porážce (duben 1941).“
- „Rumunsko vyslalo většinu svých oddílů do Ruska...německá armáda se nejprve zmocnila vzdušného prostoru...Následně byl útok kryt obrněnými kolonami a ještě letectvem. Výsledky prvních postupů byly strašlivé: v září byl obsazen Leningrad (sic!) a v říjnu německé oddíly dorazily k branám Moskvy. Zde se ale zastavily, přicházel podzim.“
- „...nebylo vyhověno posledním požadavkům Wehrmachtu, které se týkaly vnitřních politických záležitostí, a byla vytvořena "německá lidová milice"...“ či „Říše mohla postavit jen zástupy nově vzniklé organizace Deutscher Volkssturm (Německá lidová milice)...“
- „Před branami Stalingradu se po celý jeden rok (???) odehrávaly rozhodující střety mezi oběma stranami. Odboj (sic!) a potom ofenziva Rudé armády se staly v očích celého světa...“
- „Pro nacistickou Říši byla bitva u Stalingradu zaplacena obrovskými ztrátami mužů a prostředků: téměř čtvrtina sil Osy zaměstnaných ruským venkovem (???) (většinou šlo o německé vojáky) zahynula při obležení města.“
- „5. září 1943 Itálie podepsala příměří...Začalo tak svévolné vykrádání a často nahodilá deportace velkého počtu Italů do říšského průmyslu. V následujících měsících byl nábor usnadněn vytvořením takových organismů jakými byla organizace Todt.“
- „Všechny země, nad kterými Němci zvítězili, byly údernými četami drancovány, lidem byl vyvlastňován majetek.“
- „Americký prezident Franklin Delano Roosevelt podepsal s Winstonem Churchillem v lednu 1943 v Casablance dohodu o bezpodmínečném sesazení Německa.“
- „Krátce po vylodění v Normandii byly nad kanálem La Manche na Anglii shozeny první létající bomby...“
- „...plukovníka Klause von Stamfemberga...“ (podtrženo mnou)
- „Bilance druhé světové války byla tragická: zemřelo třináct milionů osob, šest milionů z nich byli Židé, tři miliony sovětských válečných zajatců, dva a půl milionu Poláků. O život přišly více než čtyři miliony německých vojáků a asi sedmnáct milionů spojenců. Celkem přišlo o život padesát milionů lidí.“
Šoa, takový je název další, předposlední kapitoly. V ní se dočteme o záležitostech "konečného řešení židovské otázky", jak jej vidí autorka a následně překladatelka. Zjistíme, že na „konferenci ve Wantsee se nejednalo o pokračování "konečného řešení", ale vyjasňovalo se politické směřování. ...v protektorátu Čechy a Morava nebyla zakládána skutečná ghetta, jako tomu bylo v Polsku a v Rusku, ale byly nastoleny stejné životní podmínky. Opravdovým zvratem v antisemitském pronásledování bylo rozbití sociálních vztahů mezi Čechy a Němci.“ Obyvatelé Terezína, přinejmenším pak ti, kterých se konečné řešení židovské otázky jakkoli týkalo, by autorce mohli vyprávět o tom, že tam židé vlastně ve skutečném ghettu nežili. V té souvislosti by mne zajímalo, jakáže je tedy představa autorky o opravdovém ghettu.
Velice přínosné se mi jeví také další části této kapitoly. Mimo jiné se zde píše: „Einsatzgruppen byly mobilní jednotky, které se zabývaly válečnými kampaněmi ve východní Evropě. Poprvé zasáhly v roce 1938 při obsazení Rakouska a jako jednotky tajné policejní služby zasahovaly během invaze v Československu a Polsku....“ nebo tu nalezneme tvrzení, že „...Od druhé poloviny roku 1941 začalo zabíjení za použití plynového kamiónu, který měl uvnitř kabiny výpusť.“ Chudáci řidič a závozník, jak se asi v té kabině cítili? Nebo ta výpusť bylo nevinné zařízení typu splachovadla na WC sloužící pohodlí obsluhy a vlastní zabíjení se konalo ve skříňové nástavbě náklaďáku, a to výfukovými plyny?
Po takovýchto technoskvostech už nepřekvapí, že autorka říká: „V listopadu 1941 začala systematická deportace Židů do Německa a s ní i poslední fáze vyhlazování.“ Asi jí nedošlo, že, jak sama tvrdí o něco dříve, „německý režim poprvé v září roku 1936 promluvil o židovské emigraci jako o absolutní prioritě“. Že by Němci po zahájení tažení proti SSSR emigraci změnili na imigraci? Nebo Židy vozili někam úplně jinam - že by?
O Osvětimi se dozvídáme, že byla vybavena „plynovými celami“ a čteme o „táboře pro Rómy, jediné, kteří zde mohli žít v rodinných kruzích“ - tak kulantně je tu popsán tzv. Zigeuner Familienlager a poměry v něm! Že by v Osvětimi existoval také nějaký jiný rodinný tábor, třeba i český, o tom ani píp. Na jiném místě se pak dovíme, že Zigeuner - tedy Cikáni jsou vlastně národnostní skupiny Kalé, Sinti a další a souhrnně si oni sami říkají Rómové.
Najdeme zde použitý i běžně nejasný pojem pro většinu píšících redaktorů - statut a status. Status je stav, právní postavení a statut zase znamená řád, stanovy organizace. Nelze tedy kupříkladu napsat, že „status koncentračního tábora zakazoval vzájemné návštěvy v různých táborech“.
Zajímavé je pak přinejmenším pro mne jako překladatele číst, že „...Eichmann se stal odpovědným za sekci IV B4 v Centrálním úřadu pro národní bezpečnost.“ RSHA - Reichssicherheitshauptamt - se takto rozhodně nepřekládá. Pokud jde o přesný pojem, pak se jedná o Říšský hlavní bezpečnostní úřad, či jak někteří píší, Hlavní úřad pro bezpečnost říše. O národu se v názvu nehovoří ani omylem a vymýšlet si vlastní označení namísto překladatelských a textových usancí bývá cestou do pekel.
Závěrečnou a konečně už poslední kapitolou této knihy je Rozdělení země. V ní už toho pro její stručnost ke kritice příliš nenajdeme, jen snad nedůslednost, s jakou je Osvětim jednou označována takto a jindy jako Auschwitz. Velmi mne také pobavilo označení Konráda Adenauera jako „starosty Kolonie“, tedy vlastně Kolína nad Rýnem, kterýžto místní název překladatelce zjevně vůbec nic neříká.
V Chronologii událostí je u 28. února 1933 uvedeno: „Dekret na obranu lidu a státu, který zakazuje základní práva, dovoluje preventivní zatýkání a posílá ke dnu komunistickou stranu“. „Ke dnu“ poslala zase tuto knihu myslím hlavně překladatelka, ale ani ostatní v nakladatelství a sama autorka nejsou bez viny. O kus dále zase vidíme, že „Hitler prohlašuje, že ruská kampaň bude muset mít charakter pokořující války.“. A aby toho nebylo dost, pak u data 11. listopad 1942 stojí: „Německo obsazuje Francii.“ a ani slovo navíc. Alespoň trochu legrace v té bídě...
Pokud mám svůj celkový dojem z této publikace shrnout, pak tedy alespoň nyní opravdu stručně - je to šunt první třídy. Tímto se omlouvám za rozsáhlé a možná i rozvleklé a nudící citace, ale ujišťuji čtenáře, který to se mnou vydržel až do této věty, že jsem toho ještě hodně vynechal.