Název „Muž bez dechu“ nese zatím poslední román Philipa Kerra ze série válečných detektivek o Berniem Güntherovi z berlínského kripa. V předchozí knize „Praha osudová“ jsme se s detektivem Güntherem dostali do Heydrichova okolí v Panenských Břežanech, kde vyšetřoval podivnou vraždu. V tomto pokračování, které se odehrává na jaře 1943, je geografický i tematický záběr výrazně širší.

Bernie Günther nyní jako kriminalista pracuje pro vyšetřovací úřad (Wehrmacht-Untersuchungsstelle - WUSt) spadající pod OKW. WUSt byl zřízen výnosem šéfa OKW polního maršála Wilhelma Keitela v září 1939 a měl vyšetřovat válečné zločiny německých protivníků, které by pak Němci mohli i propagandisticky využít. Vyšetřoval ať už domnělé či skutečné válečné zločiny spojenců a výsledky jeho vyšetřování pak v některých případech byly i veřejně prezentovány formou „Bílých knih“ publikovaných německým ministerstvem zahraničních věcí.

Z časového vymezení románu na jaro 1943 již možná někteří tuší, co bylo v této době nejdůležitějším vyšetřováním tohoto úřadu - katyňský masakr, tedy tisíce Poláků postřílených NKVD na jaře 1940. Jejich hroby byly v katyňském lese nedaleko Smolenska objeveny v zimě 1942/43 a nález byl světu veřejně oznámen berlínským rozhlasem 13. dubna 1943. Němci na místo pozvali zástupce Polského červeného kříže a vyšetřovací komisi složenou z patologů různých evropských (i neutrálních) zemí, aby prokázali, že jde skutečně o sovětský zločin.

Katyňský masakr se na dva měsíce stane hlavní náplní života Bernieho Günthera, který je dohledem nad kriminálním vyšetřováním celého případu pověřen přímo ministrem propagandy Josephem Goebbelsem (kterého nazývá „Mahátma Propagandi“). Günther má při vyšetřování zaručit, že jde skutečně o oběti NKVD, aby se Němci oznámením nálezu neblamovali.

Říšský ministr propagandy si uvědomuje obrovskou propagandistickou hodnotu nálezu masových hrobů, slibuje si od něj možný rozkol mezi spojenci. To se do jisté míry potvrdí tím, že Sovětský svaz 25. dubna 1943 přeruší diplomatické styky s polskou exilovou vládou v Londýně. Poláci totiž trvají na nezávislém vyšetření masakru a nejsou spokojeni se sovětskou neschopností vysvětlit, kam polští důstojníci, zajatí na podzim 1939 Rudou armádou, zmizeli (předsedovi polské vlády Sikorskimu Stalin při jednání v prosinci 1941 řekl, že zmizelí důstojníci „asi utekli do Mandžuska“). Za svůj postoj je polská vláda Sověty obviněna z šíření goebbelsovských lží a podpory Hitlera.

Autor knihy si opět prostudoval poměrně značnou šíři pramenů a příběh, který splétá, má hned několik dějových rovin. Kromě vyšetřování katyňského masakru se zaplétáme i do důstojnického spiknutí proti Hitlerovi, zejména do několika pokusů o atentát na Hitlera na jaře 1943 (např. umístění bomby do Hitlerova letadla po jeho návštěvě ve Smolensku v březnu 1943). Günther přímo ve Smolensku vyšetřuje i několik s katyňským případem nesouvisejících vražd německých vojáků. Jak se postupně ukáže, mají jistou souvislost se zkorumpovaností části německé generality, která od Hitlera ráda přijímala finanční dary a nemovitosti.

Člověk se při čtení dozví i některé zajímavé věci - věděli jste například, že po celou dobu války v Berlíně,  Goebbelsem označovaným za judenrein, fungovala Židovská nemocnice, v níž několik stovek Židů přežilo celou válku až do osvobození Rudou armádou v roce 1945? Slyšeli jste, že v březnu 1943 proběhl v Berlíně zcela ojedinělý veřejný protest žen ze smíšených německo-židovských manželství, který vedl k tomu, že nacisté uvězněné židovské manžele nakonec propustili? Zajímavé jsou i některé detaily o činnosti WUStu, autor se opírá o závěry z knihy amerického historika Alfreda de Zayase, které ale nejsou jednoznačně přijímány. Tento úřad vyšetřoval i některé zločiny Němců, jak Günther v knize připomíná, mohlo tak docházet k situacím, kdy za vraždu či znásilnění mohl být německý voják pověšen, zatímco jen o několik kilometrů dál policejní prapor střílel židovskou populaci včetně žen a dětí zcela beztrestně. Sám Günther vyšetřuje katyňský masakr v oblasti, kde Němci prováděli podobné i větší zločiny.

Stejně jako v předchozí knize i v této vystupuje většina reálných postav - ministr propagandy Goebbels, soudní patolog profesor Buhtz, který vedl v Katyni exhumace, soudci z WUStu, polní maršál Kluge, major Ahrens (velitel 537. spojovacího pluku, kterého Sověti po válce obvinili z odpovědnosti za masakr) a řada důstojníků podílejících se na spiknutí proti Hitlerovi. Do spletitého děje se promítne i jméno španělského doktora Vallejo-Nájery, který prováděl nelidské pokusy na republikánských zajatcích během španělské občanské války.

Místy je autor až příliš unešen faktografií, např. když ruský doktor ve Smolensku vzpomíná na střílení Poláků, o kterém mu vyprávěl příslušník NKVD a přesně při tom vypočítává hodnosti zavražděných, nezní to příliš realisticky. Navíc tyto počty vycházejí až z pozdější německé úřední zprávy o masakru, která nezahrnovala všechny oběti, protože Němci nestihli všechny exhumovat. Stejně tak samozřejmě narazíme občas i na nepřesnost či vyložený nesmysl, např. autorovo tvrzení, že Stalinův syn byl „zabit polskými partyzány v roce 1939“.

Celkově Kerr nezklamal, děj má sice možná někdy až příliš zbytečných odboček, ale celkově udržel docela dobrou úroveň své „güntherovské“ detektivní série.