Dost výjimečně se tu zmiňujeme o beletrii vztahující se k druhé světové válce. Toto literární pole u nás většinou okupují braky Kesslera, Hassela a podobných „strojů na peníze“. Více než osmisetstránkový špalek s názvem „Laskavé bohyně“ (název odkazuje na bohyně z řecké mytologie) od francouzského autora amerického původu Jonathana Littella je však jiného druhu. Kniha hned po vydání v roce 2006 ve Francii vzbudila velkou pozornost a byla dokonce oceněna jako nejlepší román roku. V posledních třech letech byla přeložena do mnoha jazyků včetně češtiny.

Jde v podstatě o beletrizovanou historii „konečného řešení otázky židovské“ vyprávěnou z pohledu důstojníka Sicherheitsdienstu (SD) Maximiliena Aueho, který se ho osobně účastní ve všech hlavních fázích.

Při ruském tažení se Aue dobrovolně přihlásil k Einsatzgruppe D. Einsatzgruppen postupovaly za armádami a v týlu likvidovaly židovské obyvatelstvo, cikány, komunisty a jiné potenciální nepřátele nacistického režimu. V knize nejprve líčí pobyt na území Haliče, kde s Němci spolupracovali místní ukrajinští nacionalisté (později se obrátili i proti Němcům), kterým Němci nechali několik dní „volnou ruku“, aby za ně provedli první fázi „špinavé práce“. Einsatzgruppen zahájily činnost hromadným střílením židovských mužů, brzy ale přišel rozkaz střílet kompletně celou židovskou populaci včetně žen a dětí. S tím už měli někteří příslušníci jistý problém, kdo chtěl, mohl požádat o přeložení zpět do Německa, žádný postih za to nehrozil. Jak Aue připomíná, velení SS velmi dbalo na duševní stav mužů.

Střílelo se nejprve vojenským polním způsobem, ten se ale postupně ukazoval jako časově velmi neefektivní. Proto přišel na řadu Genickschuss - rána do týla - která byla předtím odsuzována jako bolševická metoda. Zároveň byl vymyšlen i efektivní způsob ukládání těl - do vykopané jámy si lehla řada lidí čelem k zemi a každý pak byl střelen do týla. Mrtvoly byly posypány tenkou vrstvou zeminy a na ni si pak lehla další řada lidí - opět obličejem dolů, ale hlavou k nohám spodní řady. Pak následovala další řada opět hlavou k nohám řady předchozí. Prostor tak byl dokonale využit - říkalo se tomu Sardinenpackung.

Aue se následně přesouvá do Kyjeva, kde se účastní velkého masakru v Babím Jaru - v rokli za městem bylo zavražděno přes 33 tisíc Židů, masakr je vylíčen skoro jako dokumentární obraz. Zde se už jasně ukazovaly limity tohoto způsobu vraždění. Mnozí esesáci měli značné psychické problémy, které ohrožovaly morálku jednotek, byly i případy, kdy několik pomatenců postřílelo vlastní kolegy. Proto na podzim přichází jisté technologické vylepšení - nákladní automobily s vývodem plynu zavedeným do skříňové nástavby. Ani toto příslušníkům Einsatzgruppen nepřipadalo jako zcela „čistý“ způsob vraždění - plynovaní se často potřísnili exkrementy a příslušníci komanda, kteří pak mrtvoly museli vytahovat, z toho byli znechuceni. Většinou se k této „práci“ využívali ukrajinští či jiní „dobrovolníci“.

Sám Aue si otázku racionality německého počínání v rozhovoru s kolegou zodpovídal následovně:
„Vraždění Židů v zásadě k ničemu není. Neplyne z něho žádný ekonomický ani politický užitek. Je to plýtvání, čirá ztráta. To je všechno. A proto může mít jediný smysl: je to konečná oběť, která nás definitivně zavazuje, jednou provždy nám brání couvnout. Tímhle způsobem opouštíme svět sázek, už není cesty zpět. Endsieg, nebo smrt. Ty a já, my všichni jsme teď spojení, uvázaní k téhle válce společně spáchanými zločiny.“
Hlavní postava knihy následně prochází oblastmi Krymu, Kubáně a předhůří Kavkazu, kde se Němci snaží ve vztahu k místním muslimským kmenům aplikovat trochu jinou politiku než na Ukrajině. Hlavním problémem, který se zde řeší, jsou tzv. horští Židé - Bergjuden. Jsou to skuteční Židé a mají být vyhlazeni nebo ne? Armáda si nechce horské kmeny znepřátelit a je proti, SS chce mít čísla ve statistikách a je pro vyhlazení. V době, kdy Rudá armáda uzavírá Němce u Stalingradu, odborníci sezvaní až z Berlína řeší na Kavkazu tuto otázku.

Aue se poté dostává do kotle ve Stalingradu, což je velmi zdařilá pasáž knihy. Jako zvláštní zmocněnec říšského vůdce SS pro otázky pracovního nasazení vězňů dále v knize prochází systémem koncentračních a vyhlazovacích táborů, zapojuje se do kompetenčních sporů mezi různými složkami impéria SS. Velmi dramatická je také závěrečná část knihy věnující se definitivnímu rozkladu německého odporu na jaře 1945.

V knize se kromě konečného řešení seznámíme s řadou dalších věcí - s otázkami budoucího uspořádání východního prostoru, hierarchií různých nacistických organizací. Část knihy je skoro národopisnou studií o kavkazských národech, jinde zase vzdělaný Aue rozebírá ruskou literaturu. V pasáži o výslechu zajatého sovětského komisaře zase autor komparuje podstatu obou totalitních systémů - nacistického i bolševického.

Littell před napsáním knihy zjevně prostudoval širokou odbornou literaturu. I když jde o beletrii, tak je kniha dost historicky přesná. Dá se v podstatě brát jako beletrizovaná historie holocaustu. Popisy masakrů jsou velmi naturalistické - vycházejí ovšem plně z reality. Autor se určitě hodně inspiroval třeba knihou Ch. Browninga „Obyčejní muži“ o 101. záložním policejním praporu nebo knihou „Hitlerovi ochotní katani“ od Daniela Goldhagena. Většina v knize vystupujících postav je reálná - Himmler, Ohlendorf, Globocnik, Eichmann, různí další vojenští a esesáčtí velitelé. V dialozích jsou často citovány různé poválečné výpovědi. Svědectví soudce SS Morgena (který za války vyšetřoval korupci v koncentračních táborech) o poměrech v Osvětimi přebírá autor v podstatě doslova.

Velmi pozitivně na knize hodnotím i to, jak autor připomíná přímou účast německé armády na vyvražďování. Tzv. „čistý Wehrmacht“ se na masakrech přímo podílel - zajišťováním munice, dopravy a dalšího technického vybavení, ostrahou a eskortou lidí určených k likvidaci a v některých případech i přímou účastí na vraždění. Některým velitelům to dělalo problém a kritizovali toto pošpiňování cti armády. Jiní se naopak ke konečnému řešení plně hlásili - Einsatzgruppe D působila v oblasti skupiny armád Jih a měla zde od armády plnou podporu. Velitel 6. armády polní maršál Reichenau přímo vyzýval (např. ve svém rozkazu z 10. října 1941) k vyhlazení „židovských podlidí“.

Vyhlazovací válka na východě přinesla dosud nepoznané, od 22. června do konce války podle autorova výpočtu každé 4,6 sekundy umíral člověk nepřirozenou smrtí. V úvodu se Aue jako poválečný vypravěč krátce vysmívá i známým populárním knihám „Paula Carella“, kterému se mu podle něj podařil rekord: v knihách o východním tažení ani jednou nezmínit slovo „Žid“.

Pro větší dojem autenticity je text knihy proložen různými německými vojenskými, policejními a úředními termíny a eufemismy používanými při konečném řešení. Překlad jistě nebyl jednoduchou záležitostí, poněkud nepřirozeně působí používání původních německých rodů pro slova, která v češtině máme zažita pod jinými rody - v knize je třeba ta Wehrmacht, ta Gestapo apod, navíc je to knize poněkud nejednotné (jednou máme ten AOK, v jiné větě zase to AOK apod.)

Littellova kniha se setkala se smíšenou odezvou - některými byla vychvalována jako nejpůsobivější kniha o nacismu (hlavně ve Francii), jinými (v Německu, částečně v anglosaských zemích) mnohdy kritizovaná pro přílišnou samoúčelnou skandálnost a místy až pornografičnost. Někomu zase připadaly rozsáhlé výlety do lingvistiky, dějin literatury, německé policejní a vojenské hierarchie jako trochu nudné. Dokonce se objevila i výtka z nemorálnosti psaní o tomto tématu z pohledu pachatele. Kritizovány byly i některé nepřesnosti v knize. Naopak vysoce knihu v recenzi v Timesech ocenil známý britský historik Anthony Beevor, dokonce se závěrem, že jde „o vynikající literární dílo, ke kterému se čtenáři i badatelé budou obracet v následujících desetiletích“ a knihu zařadil mezi pět nejlepší děl o druhé světové válce po bok „Hlavy 22“ nebo „Života a osudu“ od Vasilije Grossmana. Beevorovo hodnocení mi připadá jako hodně předčasný závěr.

Některé pasáže knihy skutečně působí až pornograficky - Aue má homosexuální sklony (čemuž autor v knize věnuje místy až nadbytečně velký prostor) a zároveň udržuje incestní vztah se sestrou. Těžko říci, zda chtěl autor jen za každou cenu psát „skandálně“, nebo to bylo cílem pro dokreslení obrazu M. Aueho a SS, kde tyto praktiky v některých kruzích nebyly úplnou výjimkou.

Kniha se přes na první pohled skoro nestravitelnou délku čte docela rychle - zejména tedy pasáže popisující nějaký vývoj. Různé Aueho nechutné snové vize a podobné bizarnosti čtenář místy možná i přeskočí, aspoň to byl můj případ. Knihu jsem četl z historického hlediska, nebral ji v podstatě skoro ani jako román, ale spíše jako pokus o literární přiblížení holocaustu, tak jak probíhal od nejnižší po nejvyšší úroveň. V tomto směru mě kniha nezklamala. Popis mechanismu vyhlazovací mašinérie je velmi zdařilý a působivý. Čistě literární kvality si hodnotit moc netroufám, ale v tomto ohledu asi budou mít pravdu někteří kritici, že některé pasáže jsou příliš zbytečně obsáhlé a vyčerpávající. Hlavní postava pak působí možná místy trochu mechanickým dojmem - v podstatě jenom jako prostředek autora k vyprávění průběhu holocaustu. V knize se navíc prolíná několik rovin (vztah k matce apod.), které nejsou mnohdy dotaženy úplně do konce.

Určitě nejlepší v knize jsou pasáže z vyhlazovací kampaně na Ukrajině, strhující podání obklíčení ve Stalingradu (které by mohlo vyjít klidně i samostatně) nebo líčení útěku před postupující Rudou armádou v Pomořanech na jaře 1945. Docela pobaví i vtípek, který si autor dovolil při Aueho návštěvě Hitlerova bunkru v Berlíně.