Občas bývá obtížné psát recenzi. Tentokrát je důvod poměrně prostý – tuto knihu po obsahové stránce prakticky nelze s ničím srovnávat, protože jde o první ucelený materiál na toto téma. Skutečně, mimo dvou či tří publikací, jejichž obsah zčásti zasahoval do podobné oblasti a tématu (od vydání v jednom případě uplynuly už desítky let) jde prakticky o prvotinu. Tedy, abychom byli zcela přesní, kniha navazuje a značně rozšiřuje článek stejného autora „Stavby a bojová činnost čs. samostatného ženijního praporu 1“ v časopise Historie a Vojenství 2/2006.
Je to trvalý trend v lidských dějinách – známe sice hrdiny kdejaké války, ale nevíme který kovář těmto hrdinům vyrobil zbroj a okoval jejich koně. Podobně se dá mluvit o historii nedávno minulé. Ženijní jednotky nejsou právě známé ani populární – ve srovnání s mediálně vděčnými letci nebo tankisty, tak neméně významné činy ženistů nevcházejí do obecného povědomí. Mnohdy si ani nedovedeme představit (přestože u návštěvníků tohoto webu lze předpokládat hlubší zájem o vojenskou historii), čímže se to vlastně ženijní jednotky v období druhé světové války zabývaly. Kniha Milana Kopeckého nám může zaplnit jedno bílé místo a seznámit nás s válečným tažením Samostatného ženijního praporu 1, tedy jednotky 1. československého armádního sboru na východní frontě v letech 1944-45.
Jen krátce připomeneme, že Milan Kopecký je autor několika knih a řady časopiseckých statí, v drtivé většině věnovaných působení československých jednotek na východní frontě. Za svou publikační činnost byl před časem právem oceněn – je držitelem prestižní Ceny Miroslava Ivanova. Můžeme být jen rádi, že autor takového kalibru se věnuje i vcelku okrajovému tématu.
Už z krátkého úvodu knihy je jasné, že literatury na podobné téma je opravdu minimum. Hlavním zdrojem informací pro autora se tedy staly archívní fondy Vojenského ústředního archivu.
V krátkosti je shrnuta historie a organizace čs. ženijních jednotek v SSSR vedoucí až k ustavení sborového Samostatného ženijního praporu 1. Odpovídající prostor je věnován i vybavení a výzbroji ženistů, jejich přípravě a výcviku k boji.
K prvnímu bojovému nasazení praporu došlo během karpatsko-dukelské operace. Z této kapitoly je více než zřejmé, že autor se velmi pevně opírá o své znalosti prvosledových jednotek sboru, takže činnost praporu je zde zasazena do širokých souvislostí. Stejně ale ženisté zůstávají v centru pozornosti autora a text je dostatečně přehledný a čtivý.
Následující krátká kapitola se věnuje činnosti ženistů v postavení na řece Ondavě. Přestože se může předem mylně jevit jako méně zajímavá ve srovnání s dukelskou operací, objevují se zde velmi překvapující informace o „ropném průmyslu“ v okolí Krosna.
Na počátku roku 1945 už tedy byly československé a sovětské jednotky hluboko na území Československa a připravovaly se k dalšímu postupu. Ženisté v tomto období přispívali odminováním, výstavbou či opravami komunikací a mostů.
Těžké boje pak čs. jednotky sváděly u Liptovského Sv. Mikuláše a ženisté byli jejich velmi aktivními účastníky.Tato pasáž je doprovázena několika dobovými kresbami – jde o stavební výkresy mostů, tak jak je ženisté postavili či opravili. Je trochu škoda, že reprodukce těchto kreseb musely být s ohledem na formát knihy a možnosti tisku výrazně zmenšeny. Autor recenze má zkušenost s technickou a výkresovou dokumentací z téhož období a velmi vážně prohlašuje, že prakticky vždy jde o velice estetická, propracovaná dílka, kde jejich autoři prokazují, že nejsou bezduchými technokraty, ale naopak velice talentovanými umělci. Současně pak jde o vynikající techniky, když s velmi omezenými prostředky a možnostmi dokáží připravit a především prakticky provést rozsáhlou opravu či improvizovanou novou výstavbu. Všestrannost těchto mužů si uvědomíme nad popiskem k portrétní fotografii ing. Zdeňka Rosenberga, který je u řady výkresů uveden jako autor:
Ale zpět k dění na frontě popisovaném v knize. Postup přes Velkou a Malou Fatru znamenal pro ženisty opět odminování, stavbu cest a mostů. Zde stojí za pozornost fotografie zničených velkých železničních mostů u Strečna, ale i mostů vystavěných či zprovozněných čs. i sovětskými ženisty (velmi sympaticky působí, jak autor do krajnosti vytěžil informace od ochotného kronikáře obce Ústí).
Poslední krátká kapitola se věnuje činnosti praporu v posledních dnech války a prvních dnech míru. I ženisté se pochopitelně účastnili slavnostní přehlídky v hlavním městě. K této části knihy by se velice hodila fotografie z této přehlídky, ovšem patrně není k dispozici vhodný materiál.
V knize pak následují poměrně rozsáhlé přílohy. Seznamují s početními stavy a organizací, s výzbrojí, vybavením i taktickými pokyny pro činnost ženijních jednotek (zde velmi oceňuji, že autor neváhal použít svou profesi strojaře a prostě nakreslil scházející ilustrace sám). Smutným (ale nutným) čtením je pak seznam ztrát praporu. K dispozici je rovněž seznam udělených vyznamenání pro příslušníky jednotky.
„Nejtěžší kalibr“ si autor knihy ponechal na úplný závěr. Na čtyřech stranách seznamuje s životními osudy nejvýraznější postavy mezi československými ženisty na východní frontě, velitele praporu Ladislava Jilmy. Pro mně osobně je toto jedna z nejzajímavějších částí knihy vůbec.
Co říci na závěr? Jedna taková věc mne napadá: když už existují nadšenci v oboru letecké archeologie, „bunkrologové“, fandové jedno i dvoustopých (případně i pásy opatřených) veteránů... Možná se v podobném duchu najdou i tací, co s batohem na zádech a s kanadami na nohou, budou v Karpatech nebo slovenských horách pátrat po zbytcích povalových cest, zarůstajících průsecích či budou hledat zachovalé zbytky mostních staveb. Kniha Milana Kopeckého jim bude jistě velmi dobrým průvodcem.