Třetí kniha z trilogie o mnichovské krizi v září 1938 rozebírá situaci a vojenské plány spojenců Československa (Francie, SSSR, Rumunsko, Jugoslávie) a Maďarska.

První dva díly, které se zaměřily na situaci německé a československé armády, vyšly ještě v nakladatelství Bonus A. Dost nepříznivě byly recenzovány v Historii a vojenství. Možná i proto si to autor nejprve prostřednictvím předmluvy v knize „rozdal“ s některými „bývalými armádními historiky a jejich epigony... Úroveň jejich kritiky jen dokázala jak těžce nesli a nesou průnik do svého monopolního hájemství a jakou neschopnost prokazují při posuzování logistických zásad.“

Obraťme se ale k samotné knize, autor opět velmi podrobně rozebírá vojenskou situaci jednotlivých států a stav a výzbroj jejich armád. Všechno je opět jako v předchozích dílech doplněno řadou podrobných tabulek.

K tabulkám bych měl opět výhradu, že autor často neuvádí z jakého zdroje informace čerpal, protože údaje o počtech techniky ve výzbroji jednotlivých armád se v různých publikacích často dost liší. V tabulkách se také vyskytují některé typy, které by do konfliktu v roce 1938 nemohly zasáhnout, jako např. sovětský těžký tank KV-1 (v obrazové příloze je fotografie KV-2 chybně označená jako KV-3).

První kapitola analyzuje situaci Francie. Ve výzbroji Francie se projevily stereotypy ještě z doby 1. světové války. Francii zbylo mnoho zastaralé výzbroje (např. děla), která ji nenutila k technickým inovacím. Katastrofálně na tom bylo francouzské letectvo. Technické parametry francouzských tanků nebyly špatné, ale neustálé komplikace ve výrobě zdržovaly vyzbrojení fr. jednotek. Navíc doktrína nasazení tanků byla velmi zastaralá a odpovídala ještě době 1. světové války V dalších kapitolách je podobně popsána výzbroj Rudé armády, Rumunska, Jugoslávie a Maďarska.

Autor také stručně a logicky analyzuje francouzské, sovětské a malodohodové vojenské plány a situaci v roce 1938, která neskýtaly příliš mnoho východisek. Ze strategického hlediska byla situace velmi složitá. Československo mohlo pomýšlet na úspěšnou obranu pouze v případě včasné pomoci spojenců. Ale francouzské plány byly velmi defenzivní, počítaly v podstatě pouze s obsazením Maginotovy linie. I případné ofezivnější plány nepočítaly s tím, že by se podařilo zabránit Němcům v obsazení Československa. Tyto plány by navíc vyžadovaly souhlas Belgie s průchodem francouzských jednotek, které by tak mohly zaútočit na citlivá místa v Porýní a Porúří. Belgie ale byla zásadně proti a vyhlásila striktní neutralitu.

Jedinou možností byl včasný příchod jednotek Rudé armády, která by čs. armádě pomohla vytvořit obrannou linii. To ale naráželo na naprostý nesouhlas Polska a na neochotu Rumunska poskytnout své území pro průchod sovětských jednotek. Navíc zprávy o rozsáhlých čistkách v Rudé armádě nevzbuzovaly velkou důvěru v její bojeschopnost a většina francouzských vojenských odborníků se na možnosti RA dívala velmi skepticky.

Navíc sám Sovětský svaz se nehodlal nechat zatáhnout do osamocené války proti Německu, kdy by Francie pouze přihlížela. Pokud by se pokusil vynutit si průchod Polskem násilím, mohl by proti sobě vyvolat protibolševické křižácké tažení.

Také s pomocí Británie, která dávala najevo jasný nezájem o střední Evropu, nemohla Francie příliš počítat. Britská pozemní armáda byla stejně velmi slabá a její příspěvek by byl spíše symbolický.

Malá dohoda by v případě konfliktu s Německem Československu také příliš nepomohla, protože byla zaměřena výhradně proti Maďarsku. Rumunsko mělo navíc větší strach z SSSR než z Německa a Jugoslávie dávala najevo jasný příklon k Německu a Itálii.

Obrana samotného Československa tak neměla příliš velkou naději na úspěch, uvažovat by se o ní dalo pouze v případě spojenectví s Polskem. To ale mělo k ČSR jasně nepřátelský postoj. Právě, jak autor píše, „bezcharakterní, zaslepený a neprozíravý“ postoj Polska byl jednou z největších příčin nemožnosti najít nadějné vojenské řešení.

V této situaci, kdy v podstatě jakákoli akce nemohla zabránit obsazení Československa, a kdy by se francouzská armáda ocitla v osamocené válce s Německem, se francouzští politici přiklonili k britskému úsilí o nalezení smírného řešení. Tragicky se tak projevila slabost západních demokracií a řetězec ústupků v druhé polovině 30. let (obsazení Porýní, znovuzavedení branné povinnosti v Německu apod.), které daly Hitlerovi do rukou velký útočný potenciál. Celkově z knihy jasně vyplývá slepá ulička, do které se svými ústupky západní spojenci dostali v roce 1938.

Autorovi je třeba přičíst k dobru, že se dívá na situaci v září 1938 ze strategického hlediska a celkem přesně ji analyzuje bez růžových brýlí. Právě vojenské hledisko někteří historici zaměření pouze na politické dějiny podceňují. Pokud ale autor zachází do širšího výkladu politických souvislostí, dopouští se některých nepřesností nebo neobratných formulací.

Navíc po korektorské stránce je kniha docela odbyta. Výskyt překlepů, chybných jmen, názvů a dat je nadprůměrný. Nejsou sice většinou úplně nejdůležitější, ale přesto znepříjemňují čtení. Pokud by ve Votobii někdo rukopis před tiskem pročetl, musel by tyto chyby odstranit.

I při zběžném čtení hned uhodí do očí řada nepřesností, např. Chruščovův projev o Stalinově kultu osobnosti nebyl v roce 1962 ale v roce 1956 (s. 248), Keitel nebyl představitel OKH ale OKW (s. 432), na s. 235 je několikrát chybně jméno „Zinoněv“ - správně Zinověv, Bucharin nebyl odsouzen v roce 1937, ale v roce 1938 (s. 245), na straně 361 je zaměněn Dněpr za Dněstr, Stalinská ústava nebyla přijata v červenci 1935, ale v prosinci 1936 (s. 245), Rykov byl odsouzen až v roce 1938 a Radek až v roce 1937 (ne v roce 1936) (s. 245), na s. 275-276 je na několika místech zaměněno září za listopad, na s. 429 úsměvný překlep - kanóny ráže 7,65 milimetrů...

Některé formulace jsou poněkud neobratné, tak např. Karl Radek nebyl jedním z nejvyšších představitelů SSSR (s. 245). Nebo věta: „K rostoucí nedůvěře v solidnost sovětského státního zřízení přispívala i neobjektivní, neadekvátní, naivní a často se měnící politická linie Komunistické internacionály“ (s. 248). V čem byla linie KI naivní? KI přece žádnou vlastní linii neměla a byla pouhým nástrojem sovětské mocenské politiky.

Pokud se zajímáte o situaci v roce 1938, tak se dá kniha přesto doporučit, přehled vojenské výzbroje a situace československých spojenců a jejich vojenských plánů je celkem slušný.