Knihu od Alexeje Isajeva jsem bral do ruky s velkým zájmem. Jednak proto, že se po delší době jednalo o ruského autora a dále, že mě trochu mátl rozsah knihy. Kniha o 275 stranách má probírat válečné období trvající skoro půl roku, a proto se mi nezdálo, že je to možné dostatečně podrobně zvládnout. Nakonec jsem však byl příjemně překvapen. Ale dost o prvních dojmech, přejdu rychle dál.

Po přečtení jsem měl dojem, že jsem četl známé komunistické „Dějiny druhé světové války“ ze 70. let, ovšem bez ideologie. Nemíním to nijak hanlivě, protože ač se to na první pohled nezdá, „Ofenzíva maršála Šapošnikova“ obsahuje rozsáhlý a do velikosti divizí a brigád podrobný popis bojů ve sledovaném období. Začíná sovětským protiútokem pod Moskvou, sleduje jeho přerod ve všeobecnou ofenzívu a končí jejím nezdarem a německou likvidací značné části sovětských územních zisků.

Je zde dopodrobna rozebráno složení jednotlivých vojsk, jejich síla a prostředky (včetně třeba podrobného výčtu tankových sil) a následně i ztráty. Jak se na ruského autora sluší, kniha je psána z ruského (sovětského) pohledu, ovšem aniž by sklouzala do neobjektivnosti.

Ovšem také se projevuje menší rozsah knihy. Ta se zabývá prakticky jen popisem bojových operací a úplně zanedbává jakékoliv dění kolem. Nedozvíme se prakticky nic o plánování jednotlivých stran, o jejich záměrech či přípravách. Ty jsou vždy rozebrány jen velmi stručně. Zde se také narazí na rozpor, který mě trochu zmátl, protože ač se kniha odvolává na maršála Šapošnikova, prakticky nic se o něm nedočteme, o jeho roli či práci na přípravě ofenzív. Je zde jen zdůrazňován jako ten, jehož podpis se objevuje na rozkazech STAVKY. Neříkám, že by to byla chyba, jen upozorňuji, že knihu je především nutno brát jako toliko zdroj popisující bojové operace a nic víc. Pokud hledáte knihu o dění v zákulisí, tak to zde nenajdete. Až na různé drobné odkazy. Toto jsou mantinely, ve kterých se Isajev pohybuje. Uvnitř nich se ale jedná o velmi kvalitní dílo.

Kniha je rozdělena na úvod a tři části. V úvodu se autor rozebírá tzv. „permanentní mobilizaci“, jejíž ideové počátky spatřuje v prusko-francouzské válce u francouzské armády a postupně ji sleduje až k mobilizaci Rudé armády v době nahrazování ztrát po první fázi Velké vlastenecké války. Poměrně trefně upozorňuje, že „permanentní mobilizace“ tedy nebyla úplně neznámá ani pro Němce, ale opět je překvapila. Dále se zde stručně věnuje postavě Borise Michajloviče Šapošnikova.

Následující první část s názvem „Sněhový velitel“ popisuje protiútok pod Moskvou, který zastavil německou ofenzívu a následně Němce uvrhl zpět. Tato část plynule přechází do druhé s názvem „Ofenzíva na celé frontě“. Jak název napovídá, popisuje všeobecnou ofenzivu sovětských vojsk až do jejího nejzazšího bodu. Zde stojí hlavně za zmínku Isajevovo zdůraznění nedostatečné vycvičenosti sovětských vojsk a velitelů a jejich schopnosti úspěšně provádět velké útočné operace. Ukazuje veškeré problémy, se kterými se potýkali, mimo jiné i nedostatek munice pro dělostřelectvo. Upozorňuje zde ale i na případy, které se nakonec ukázaly pro Němce jako osudové, třeba na obklíčení německých vojsk u Děmjansku a jejich schopnost se následně udržet. To hlavně díky leteckému zásobování. A právě zde spatřuje Isajev kořeny pozdějšího německého debaklu u Stalingradu. Nutno poznamenat, že jeho vývody nezní nijak nelogicky.

Třetí část se jmenuje „Ztroskotání nadějí“ a dočteme se v ní o postupném německém protiútoku a likvidaci většiny zisků sovětské zimní ofenzivy. Je zde podrobně ukázána vyspělost německých vojsk v ofenzivním vedení moderního boje, ve kterém výrazně převýšila schopnosti sovětské. Pro mě osobně byl nejzajímavější autorův rozbor sovětských proher na Krymu (včetně Sevastopolu) a u Charkova. Protože zde dochází prakticky k identickým závěrům jako Robert M. Citino ve Smrti Wehrmachtu. Další zajímavý postřeh se vztahuje na nejvyšší velitele Rudé armády a otázky, zda mají či nemají v případě zajetí snášet osud svých vojáků a nebo se zachránit. Dospívá k závěru, že je jejich povinností uposlechnout příkaz k záchraně. Odůvodňuje to hlavně tím, že stát do jejich výcviku investoval příliš mnoho, než aby si mohl dovolit o ně přijít. Jeho argumenty mě přesvědčily, obzvláště, když jen tak mimochodem připomněl, jak by se asi vyvíjela válka, kdyby se v roce 1941 z podobného obklíčení nezachránil pozdější maršál Rokossovskij… V této části se zabývá i zajetím generála Vlasova a je k němu spíše smířlivý.

Co se samotné úpravy knihy týká, tak má několik pozitiv a několik negativ. Začnu výtkami. Jednoznačně postrádám větší poznámkový aparát. Na konci knihy je uveden pouze seznam literatury, na kterou se v textu autor odvolává, ale to je vše. Myslím si, že u díla aspirující na kvalitní knihu je to dost málo. Dále se jedná o mapy. Je jich sice dostatek a jsou vyčerpávající, ale problém je, že jsou dost malé – na půl stránky A5. To je opravdu dost málo a při jejich bližším studiu nejsou zcela přehledné.

Mezi jednoznačné pozitivum knihy kromě jiného patří fotopříloha. Je zde dostatek fotografií, mnohdy velmi zajímavých. Ty potom výborně doplňují představu o těžkosti bojů. Zde bych také měl jednu připomínku k nakladatelství JOTA, ale zároveň bych na ní chtěl současně dokumentovat úchvatnou práci Isajeva s fotografiemi. Na straně 216 má ruské foto znázorňující jednotku T-34 před bojem. Na straně 242 je potom německá fotka zničeného tanku T-34. Na obou fotografiích je patrný detail stejného označení tanku T-34 na věži a je zde na to upozorněno. Bohužel zde chybí odkaz na konkrétní stránku a tak se musí prolistovat zpět. To je ale jediná nedokonalost, na které mi ulpěl zrak. Jinak jsem si ničeho dalšího nevšiml.

Abych to shrnul, kniha Alexeje Isajeva je určitě kvalitním dílem popisujícím boje na východní frontě v zimě 1941/42 a na jaře 1942. Možná nedosahuje dokonalosti současných děl třeba Davida Glantze, ale rozhodně patří k tomu lepšímu.