Nakladatelství Naše vojsko v uplynulých dvou letech vydalo pětidílný výbor z deníků nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse. Jde o cenný pramen k historii Třetí říše, deníky zachycují téměř celé dějiny nacionálního socialismu. Editorem tohoto vydání je německý historik Ralf Georg Reuth, který záznamy vybral a také opatřil poznámkami.

Goebbels si deník psal od roku 1923 až do dne své smrti 1. května 1945, poslední záznam napsal krátce před sebevraždou, ten se ale nedochoval. Poslední dochovaný neúplný záznam je z 10. dubna 1945. Do července 1941 psal vlastnoručně, poté začal záznamy diktovat stenografovi, zápisy se postupem doby také stále prodlužovaly. Svůj deník, který se měl stát základem pro pozdější zpracování dějin Třetí říše, pokládal za svůj nejcennější majetek. Během války ho nechal celý ofotit a uložit do bezpečných sejfů Říšské banky. Dne 30. března 1941 si do deníku zapsal:
Ukládám svoje deníky, 20 tlustých svazků, do podzemních trezorů Říšské banky. Přece jenom jsou příliš cenné, než aby padly za oběť eventuálnímu bombardování. Líčí celý můj život a naši dobu. Poskytne-li mi osud ještě pár let, pak bych je chtěl přepracovat pro pozdější generace.
Malou část svého deníku Goebbels publikoval již za svého života - konkrétně záznamy z doby boje o moc v letech 1932-33 pod názvem „Vom Kaiserhof zur Reichskanzlei“ (Z hotelu Kaiserhof do Říšského kancléřství), odstranil z nich jen některé příliš osobní pasáže. Tato deníková kniha vyšla i v protektorátu česky v roce 1942.

Na konci války měly Goebbelsovy deníky existující v několika kopiích dramatický osud. Neúplné záznamy z let 1925-26 a 1942-43 byly již krátce po válce nalezeny a publikovány. Postupně se nacházely i fragmenty z dalších období, např. záznamy z posledních měsíců války nebo z let 1939-41. Přesto se ale zdálo, že kompletní deník je nenávratně ztracen. Až více než 25 let po válce se z archivů NDR (zřejmě díky východoněmecké potřebě tvrdé měny) podařilo získat fotokopie téměř celého deníku. Kvůli různým právním tahanicím se ale jejich vydání protahovalo až do druhé poloviny 80. let, kdy se objevily první čtyři svazky. Pád železné opony přinesl v roce 1992 další posun - z moskevských archivů se vynořilo 1600 skleněných desek s mikrokopiemi téměř celého Goebbelsova deníku, včetně částí, které byly pokládány za ztracené. Tento nález umožnil mnichovskému Ústavu soudobých dějin (IfZ) vydat v letech 1993-2006 víceméně kompletní Goebbelsův deník z let 1923-1945 v celkem 29 svazcích.

Nynější české pětisvazkové vydání je pochopitelně mnohem skromnější, jde pouze o výběr záznamů, které se z nějakého důvodu editoru R. G. Reuthovi zdály zajímavé. Je to celkem asi 20 procent obsahu kompletních deníků. V úvodu prvního svazku Reuth popisuje peripetie a spory o vydávání Goebbelsových deníků v posledních 50 letech. Dále následuje stručný Goebbelsův životopis, Reuth o nacistickém ministrovi napsal i samostatnou biografii. V posledním dílu je jmenný rejstřík osob v deníku vystupujících, který zabírá více než 100 stran.

Český editor by asi při výběru záznamů postupoval trochu jinak, některé události jsou v tomto vydání zachyceny dost skokovitě, týká se to třeba dramatického roku 1938 (úplný Goebbelsův deník z roku 1938 česky vyšel v roce 1992) nebo března 1939, kdy záznamy ze dnů okupace českých zemí úplně chybí. Podobně torzovité jsou i záznamy z Goebbelsovy návštěvy Prahy v listopadu 1940. V edici naopak nechybí záznamy s popisy většiny Goebbelsových schůzek s Hitlerem, se kterým probíral ta nejdůležitější rozhodnutí.

Goebbels, v důsledku zánětu kostní dřeně od dětství tělesně postižený, rozhodně nepatřil k prototypům správného „nordického árijce“ podle nacistické propagandy, což ovšem platilo o většině nacistických pohlavárů. Fyzickou nedostatečnost doháněl tím, že mezi vedoucími nacisty patřil k těm nejradikálnějším. Velmi si zakládal na svém intelektu, mezi nacisty se pokládal za intelektuálně nejschopnějšího. Mimořádně nelibě nesl jakékoli zasahování do oblastí, které pokládal za svou výlučnou doménu - tedy propagandu a všechny oblasti kultury. Osobně zasahoval do tvorby uměleckých (zejména filmových) děl. Na své články a veřejné projevy, z nichž nejznámější je ten o totální válce z února 1943, byl velmi hrdý a pokládal je za velký příspěvek k německému válečnému úsilí. Mnohokrát si o nějaké své akci zapsal, že šlo o propagandistické vítězství, které se rovnalo vojenskému vítězství na frontě. Jak si sám poznamenal: „Budu považovat za svůj klasický válečný úkol, být kovářem německé duše.“

V deníku se o mnoha předních nacistech nevyjadřuje nejlepšími slovy, někdy je jeho kritika poměrně věcná (např. v případě Ribbentropa, Göringa), jindy šlo spíše o osobní nevraživost. Naopak několikrát oceňuje třeba organizační schopnosti Alberta Speera. O neschopnosti Göringa jako vrchního velitele Luftwaffe se s Hitlerem bavil mnohokrát po celou válku, Hitler se ale nikdy k odvolání říšského maršála neodhodlal. Jak si Goebbels zapsal např. 22. března 1945:
Jak lidsky vůdce o Göringovi smýšlí, to už nemusím vůbec zdůrazňovat... nepřináší to žádný efekt, protože z toho nejsou vyvozovány žádné důsledky. Jsou to staré nářky, které vždy vyústí v konstatování, že je Göring naprosto nevyhovující a neschopný, ale že za něj není náhrada, a i kdyby existovala, nemůže ji jmenovat jeho nástupcem.
Goebbels patřil k Hitlerovým nejbližším spolupracovníkům, jejich vztah se zpočátku nevyvíjel úplně idylicky. Koncem 20. a začátkem 30. let ve vedení NSDAP a SA proběhlo mnoho různých programových i osobních sporů. Goebbels se poprvé s Hitlerem osobně setkal v roce 1925, dne 6. listopadu 1925 si zapsal:
Tiskne mi ruku. Jako starý přítel. A ty velké, modré oči. Jako hvězdy. Je potěšen, že mě vidí. Jsem naprosto šťasten... Tento muž má vše, aby se stal králem. Rozený tribun lidu. Nastávající diktátor.
Již 15. února 1926 měl ale z Hitlerova projevu v Bambergu úplně jiný dojem:
Hovoří Hitler. Dvě hodiny. Jsem jako zmlácený. Jaký je Hitler? Reakcionář? Úžasně neobratný a nejistý. Ruská otázka: úplně mimo. Itálie a Anglie přirození spojenci. Hrozné! ... Hrozná noc! Snad jedno z největších zklamání v mém životě. Už Hitlerovi nevěřím absolutně. To je to nejstrašnější, vzal mi vnitřní oporu. Jsem jen poloviční.
Už o pár týdnů později ale pro něj byl Hitler opět „starý, milý kamarád... S tímto mužem lze dobýt svět.“ Od té doby Goebbels Hitlerovu sugestivnímu působení zcela propadl, byl naprosto spolehlivou Hitlerovou oporou a Hitler byl oporou pro něj. Když během války propadal skepsi, během společných setkání na něj měl Hitler hypnotický vliv a dokázal Goebbelse povzbudit do dalších dní.

V deníku najdeme informace o mnoha důležitých Hitlerových rozhodnutích, která většinou s Goebbelsem předem probíral, např. o zahájení různých tažení apod. Goebbels většinou sdílel Hitlerovy názory, někdy měl o budoucím vývoji i větší iluze než sám Hitler. Např. 16. června 1941 si po setkání s Hitlerem zapsal o operaci Barbarossa:
Vůdce odhaduje celou akci asi na 4 měsíce, já na méně. Bolševismus se zhroutí jako domeček z karet. Stojíme před vítězným tažením nemajícím obdoby... Hodnotím bojovou sílu Rusů velmi nízko, ještě níže než vůdce.
Naopak jindy se vyjadřoval realističtěji než Hitler, např. ve vztahu k USA, nebo když se Hitler domníval, že pád Singapuru by mohl otřást Churchillovým postavením. Když Hitler na jaře 1942 doufal, že z Ukrajiny budou tento rok zajištěny výraznější dodávky potravin, Goebbels byl opačného názoru: „Já vůdcův optimismus nesdílím... k tomu nám chybějí lidé, organizace a především dopravní prostředky.

Zajímavé údaje v deníku najdeme třeba k zapálení Říšského sněmu na jaře 1933 nebo k záhadnému Hessově odletu do Skotska v květnu 1941. Zde si Goebbels s uspokojením zapsal, že na místě „britského ministra propagandy“ by takovou situaci využil stokrát lépe. Stalina stejně jako Hitler Goebbels za jeho tvrdost oceňoval, v pozdější fázi války se několikrát s Hitlerem bavil na téma, jak Stalin „udělal dobře“, že před válkou zdecimoval velitelský sbor své armády. Podle svých měřítek Stalina hodnotil mnohem výše než politiky „plutokracií“, např. 5. června 1942:
Večer si nechávám promítnout ruský propagandistický film s podrobným popisem Stalinovy osobnosti. Mohu tak přitom Stalina pozorovat během celého jeho projevu na sjezdu komunistů. Dělá klidný a rozhodný dojem. U tohoto muže máme bezpochyby co do činění s osobností, kterou nelze ani z poloviny srovnávat s někým z demokraticko-plutokratických zemí. Zde se jedná o muže, který má formát. Bezpochyby nám toho ještě hodně připraví. Válka začínajícího léta je střetem mezi Hitlerem a Stalinem. Srazí se síly, které nebudou znát pardon. Na výsledku těchto bojů závisí osud světa.
Jako berlínský gauleiter Goebbels zodpovídal za „očištění“ Berlína od Židů, což byla záležitost, kterou se energicky zabýval. V „řešení židovské otázky“ zastával nejradikálnější postoj. Odráží se to i na mnoha místech v deníku. Po návštěvě židovského ghetta v Lodži v říjnu 1939 si zapsal téměř lékařskou terminologií:
Jízda ghettem. Je to nepopsatelné. To už nejsou lidé, to jsou zvířata. Proto to není žádný humanitární, nýbrž chirurgický úkol. Musí se zde udělat řezy, a to radikální. Jinak Evropa zhyne na židovskou nemoc."
O pár dní později 3. listopadu 1939 referoval o své cestě Hitlerovi: „referuji mu o cestě do Polska, která ho velmi zajímá. Především vylíčení židovského problému se setkává s jeho plným souhlasem. Žid je odpad. Více klinickou než sociální záležitostí.“ Podobně v listopadu 1941 navštívil ghetto ve Vilniusu:
Akt msty, který [na Židech] vykonali Litevci a také Poláci, byl děsivý. Tisíce jich zastřelili a stovky jsou stříleny ještě teď... Hrozný je obraz při projížďce ghettem. Dřepí tady Židé jeden vedle druhého, ohyzdné postavy, na které se nedá dívat, neřku-li dotknout se jich... Na ulicích se flákají hrozné postavy, které bych nechtěl potkat v noci. Židé jsou vši civilizovaného lidstva. Musí být nějakým způsobem vyhlazeni, jinak budou neustále hrát svoji trýznivou a nepříjemnou roli. Pouze bude-li s nimi zacházeno s nezbytnou brutalitou, pak se s nimi vypořádáme.
27. března 1942 v deníku provádění „konečného řešení“ zachytil následovně:
Z Generalgouvernementu jsou teď, počínaje Lublinem, odsunováni Židé na východ. Je zde používána značně barbarská, ne blíže popsatelná metoda, a ze Židů samotných toho moc nezbývá. Celkově lze konstatovat, že 60 % z nich musí být zlikvidováno, zatímco pouhých 40 % může být nasazeno do práce. Bývalý gauleiter Vídně, který tuto akci provádí, to dělá se značnou obezřetností a také metodou, která nepůsobí příliš nápadně. Nad Židy je vykonáván trest, který je sice barbarský, který si však plně zasloužili.

Proroctví, které jim dal na cestu vůdce za rozpoutání světové války, se začíná tím nejstrašnějším způsobem naplňovat. Člověk se v těchto záležitostech nesmí nechat opanovat sentimentalitou. Židé by nás, kdybychom se jim neubránili, zničili. Je to boj na život a na smrt mezi árijskou rasou a židovským bacilem. Žádná jiná vláda a jiný režim nebyly schopny projevit sílu tuto otázku celkově řešit. I zde je vůdce neochvějným průkopníkem radikálního řešení, které se na základě merita věci nabízí, a proto se jeví jako nevyhnutelné. Bohudík teď máme během války celou řadu možností, které by nám v míru byly zapovězeny. Ty musíme využít.

Překlad více než dvou tisíc stran v pěti svazcích byl pro překladatele náročným úkolem. Styl Goebbelsových zápisů se mu podařilo zachovat, bohužel horší je překlad na některých místech po odborné stránce. Nevhodné je třeba používání současných názvů pro tehdejší německá města. V českém překladu tak Goebbels jezdí na stranická shromáždění „do Wroclavi“ (místo do Vratislavi nebo Breslau). Jinde se zase píše o Kaliningradu nebo nás překladatel poučí, že Tilsit (na některých místech v knize zkomolen jako „Tislit“) je prý „rusky Sovětsk“, přitom to je pouze nový poválečný název města, Tilsit je rusky Тильзит. Soluň ponechává v zkráceném německém přepisu jako „Saloniki“. Z okupovaného Polska jsou Židé odsunováni na východ „počínaje Lublaní“, v originálu deníku je pochopitelně Lublin.

Stejně jako geografické názvy se v překladu místy komolí i jména různých osob, japonský velvyslanec v Berlíně Ošima je pro překladatele „Oshima“, velvyslanec v Moskvě Macuoka je zase „Matsuoka“. Řecký král Jiří II. je zase „král Georg“. Dost bizarním překladem je věta: „Vůdce pověří vedením her Tschamera-Východ“. Tím podivným „Tschamerem-Východ“ není nikdo jiný než říšský sportovní vedoucí Hans von Tschammer und Osten. Braniborská linie Hohenzollernů je pro překladatele „dynastie Brandenburgů“. Na jiném místě zase překladatel vysvětluje, že sovětské GPU bylo GRU, což jsou přitom zkratky znamenající každá něco úplně jiného, zřejmě se domníval, že písmeno „P“ je v azbuce. Název britské Labour Party do češtiny nepřekládáme jako „dělnická strana“. V překladu zůstavají pro českého čtenáře nevysvětleny různé zkratky, někdy i v podivně formulovaných větách, např. „Začlenil se do E.K.I.“ - tedy získal Železný kříž I. třídy. Nebo „má obavu, že vůdce podřídí A. O. A. A.“ (tedy podřídí zahraniční organizace NSDAP ministerstvu zahraničních věcí), „nasazeno bude 13 P. K.“ (propagandistických rot) apod. Oblíbená fráze tehdejší antisemitské literatury, že „Židé jsou kvasem rozkladu“ společnosti, je přeložena kostrbatě jako „Židé jsou fermentem dekompozice“...