„Perioda, v níž se buduje obnovený a vlastně nový český stát, perioda republiky a demokracie, zasluhuje zvýšené pozornosti českých historiků.“
1 T. G. Masaryk

Před šedesáti lety zemřel jeden z nejvýznamnějších mužů československých dějin, dlouhodobý ministr zahraničí a následně druhý prezident samostatného československého státu, filosof a sociolog Edvard Beneš. Protože letošní rok 2008 je plný mnoha kulatých výročí, která se týkají nejnovějších českých dějin a s nimiž je nerozlučně spjat život druhého československého prezidenta, lze v současné době pozorovat vzrůstající množství úvah, esejí a jiných literárních či dokonce vědeckých útvarů, jež mají potřebu se různým způsobem vyrovnat s činy a odkazem Edvarda Beneše. Na důležité události ztělesněné nejen roky 1918, 1938 a 1948 je často — především od novinářů — nahlíženo ahistorickým pohledem ze současné perspektivy s dostatečnou znalostí dějů, které po osudových rozhodnutích následovaly. Proto se v českém a bohužel i zahraničním prostředí šíří kritické názory na prvního československého ministra zahraničí, kterému autoři textů nejčastěji kladou za vinu chybnou orientaci zahraniční politiky první republiky, přijetí Mnichovské dohody, vyjednávání se Sovětským svazem v průběhu války, odsun/Vertreibung (vyhnání) německé menšiny z poválečného Československa, přijetí demise zastupitelů demokratických stran ve vládě v únoru 1948 atd.

V takovéto situaci2 vyšel v r. 2006 první a na počátku letošního roku (2008) v nakladatelství Karolinum druhý díl první souhrnné odborné biografie Edvarda Beneše pod názvem Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata z pera člena Společnosti Edvarda Beneše a pracovníka Historického ústavu AV ČR doc. PhDr. Jindřicha Dejmka CSc. Na cca 1 400 stranách se autor podrobně — v rámci možností — věnuje životu Edvarda Beneše na pozadí nejen domácích, ale především i zahraničních událostí. Autorovu pramennou erudici lze docenit již při pohledu na seznam pramenů a literatury, který obsahuje několik stovek publikací, studií a článků a množství archivních materiálů z nejrůznějších institucí (Archiv Ministerstva zahraničí, Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Archiv Ústavu T. G. Masaryka, Národní archiv, Archiv Národního muzea atd.) a který se nachází na konci druhého dílu. Práce je také vybavena kvalitním poznámkovým aparátem umístěným, jak je ve zvyku u odborných historických publikací nakladatelství Karolinum, přímo v textu po čarou; mnohé čtenáře jistě potěší i rejstřík, jenž lze rovněž nalézt v druhém díle. Litovat je možné snad jedině absenci fotografických příloh. Obě části tvoří jediný organický celek rozdělený do sedmi knih dále členěných na kapitoly, a proto jsem se rozhodl k recenzi dílů dohromady, nikoli odděleně.

Poměrně rozsáhlý úvod tvoří nejen autorův proslov, v němž vysvětluje, proč se rozhodl zpracovat životopis Edvarda Beneše a který se skládá i ze stručného přehledu nejvýznamnějších událostí ze života významného české státníka, ale též z autorova vlastního názorového (politického) vymezení vůči tématu. Tuto skutečnost považuji za chvályhodnou; zejména u zásadních otázek českých dějin 20. století si myslím, že je potřeba předejít případným nedorozuměním, omylům ba dokonce osočování. Jindřich Dejmek se přihlašuje k odkazu Edvarda Beneše, ale zároveň „tento otevřeně deklarovaný postoj neznamená nekritické přijímaní všech názorů a rozhodnutí studovaného »hrdiny«, který byl pochopitelně jen člověkem s nespornou řadou předností, ale i slabostmi“. (s. 15) Autorův deklarový postoj se patrně stane terčem kritiky osob zastupující nejrůznější politické názory: tradičně lze očekávat útoky z pozic některých sudetoněmeckých spolků a sdružení, dále radikálních domácích nacionalistů, komunistů atp.

V první knize, jež se zabývá životem mladého Edvarda Beneše v letech 1884—1914, je čtenář seznámen s raným dětstvím, studentskými úspěchy a následnou věděckou dráhou. Přestože Beneš pocházel z chudé početné rodiny, dokázal se dostat na tehdejší Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity a záhy absolvoval i studia v zahraničí: nejprve ve Francii, poté ve Velké Británii a nakonec v Německém císařství. Oproti svým vrstevníkům měl tím pádem obrovskou výhodu znalosti poměrů v cizině, včetně zkušenosti s fungováním západních demokratických států, o jejichž politické situaci informoval domácí (rakousko-uherskou) veřejnost ve svých článcích uveřejňovaných v sociálně demokratickém listu Právo lidu. Autor popisuje Benešovu pečlivou vědeckou průpravu na budoucí povolání politika. Jeho politické názory doznaly v těchto letech mírných změn: z radikálního socialisty (sociálního demokrata), který plánoval změny v národnostní politice Rakouska-Uherska, se postupem doby stával socialista odmítající Marxovo učení a jenž záhy odmítne samotnou existenci rakousko-uherské monarchie. Dejmek pečlivě rozebírá i Benešovy vědecké práce, což mu právě umožňuje nahlédnout do politických a jiných úvah dvojnásobného předválečného docenta, který „vždycky celou neděli seděl doma a studoval hromady knih a psal a psal“. (s. 96)

Edvard Beneš v době tzv. třetí republiky (1945—1948) po návratu z druhého exilu. (archiv autora)
Kniha druhá odkrývá činnost dosud téměř neznámého českého vědce v 1. (protirakouském) zahraničním odboji. V letech 1914—1919 se Edvard Beneše vypracoval od vedoucího domácí odbojové organizace (tzv. Maffie) až do role jednoho z nejdůležitějších československých exulantů v zahraničí. Autor Benešův přerod opět líčí velmi podrobně a sotva mu lze něco vytýkat, především ne nedostatečnou erudici v tématu. Pozitivem nepochybně je, že rozebírá i většinu Benešových memorand a brožur, které používala exilová reprezentace vedená T. G. Masarykem u dohodových představitelů k uznání práva Čechů a Slováků na jednotný samostatný stát. Dejmek nezastírá ani některé spíše drobné spory, jež provázely vztah pracovitého sekretáře Národní rady (E. Beneše) s dalšími účastníky odboje, např. Lvem Sychravou3, Milanem Rastislavem Štefánikem, Štefanem Osuským4 atd., s nimiž však nadále udržoval vcelku dobré kontakty. V rámci neshod zmíním ještě prvního premiéra ČSR Karla Kramáře, který po skončení první světové války dorazil na mírovou konferenci do Versailles. Jeho silná slovanská orientace (na nekomunistické Rusko) ho přivedla na utopickou myšlenku užít československé legionáře k porážce Rudé armády. Avšak důležitější než fantaskní představy byla skutečnost, že Kramář nebyl připraven na neustálé čekání před pracovnami státníků zastupujících na konferenci dohodové mocnosti. Nehledě k tomu, že premiér kvůli nepřítomnosti v ČSR nebyl de facto schopen vykonávat svou funkci a jeho vláda nakonec podala resignaci, aniž by byl předem konzultován svými vládními i stranickými kolegy.5 Na adresu Edvarda Beneše se dá prohlásit, že se v letech 1914—1919 stal nejkompetentnější osobou, která měla stanout v čele nově se tvořící československé diplomacie. Jeho zásluhy o vznik samostatného československého státu v r. 1918 nebylo a dosud není možné zpochybňovat.

Organizaci československého ministerstva zahraničí, stručné medailonky některých diplomatů a líčení vývoje této nové instituce se nachází na počátku třetí knihy s názvem „Budovatel československého státu i nové Evropy (1919—1929)“. V podrobném mezinárodním kontextu pak autor popisuje diplomatické kroky a také vnitropolitickou kariéru budoucího prezidenta státu, který se snažil ukotvit Československo do mezinárodní soustavy. Autor rozebírá různé Benešovy návrhy a snahy o zajištění míru (reálného, nikoli utopického podle představ některých pacifistů), o čemž svědčí i jeho významná aktivita ve Společnosti národů, kde si vydobyl nezpochybnitelné postavení a často sehrával důležitější roli, než jaká by mohla být přisuzována ministrovi malého státu v srdci Evropy. Podle mého úsudku patří Dejmkovo shrnutí tzv. Gajdovy aféry6 mezi dosud nejlepší, včetně skutečnosti, že rozptyluje pochybnosti a snahy určitých skupin přisoudit Benešovi úlohu iniciátora celé události. Uvedení domácích kritků Edvarda Beneše (především ze strany národních demokratů, např. Viktor Dyk, zmiňovaný Karel Kramář atd.) a rozbor jejich kritiky lze rovněž označit za kvalitní shrnutí podstaty věci. S tímto souvisí i celková kritika zahraniční orientace meziválečného Československa, která v některých dílech přetrvává dodnes, přestože v tehdejší době ani dnes nejsou neustálí kritici schopni předložit reálné alternativní řešení, na což autor také dostatečně poukazuje.

Čtvrtá část Benešovi politické biografie je vymezena obdobím let 1930—1935, tedy do zvolení dosavadního ministra zahraničí do čela státu. Z hlediska mezinárodně evropského kontextu lze tehdejší Československo posuzovat jako téměř jediný stát s fungujícím demokratickým uspořádáním uprostřed Evropy.7 S postupnou změnou politické mapy Evropy docházelo i k narůstání napětí a problémů, které musel Edvard Beneš řešit nejen z pozice československého ministra. Autor se věnuje snahám o vytvoření východní obdoby smlouvy z Locarna, italským expanzivním ambicím či maďarskému a německému revizionistickému úsilí uniknout z poválečného systému vytvořeného na konferenci ve Versailles. Čtenář je seznámen i se složitým vývojem vztahů Československa k Polsku, Rakousku a dalším státům, které jsou spjaty s vnitropolitickým vývojem v obou uvedených státech. Čtenářovu pozornost si zasluhuje také dobově velmi kritizovaná dohoda se SSSR z května 1935 a následná návštěva Edvarda Beneše v zemi, jejímž vládcem byl od poloviny dvacátých let J. V. Stalin. Při ní ovšem „náš“ ministr zahraničí skočil na lep pečlivé sovětské propagandě...

Opět fotografie zachycující E. Beneše a jeho choť Hanu v podruhoválečném období. (archiv autora)
Pro meziválečné Československo — a samozřejmě i pro jeho nejvyššího ústavního činitele — nejosudnější období let 1935—1938 popisuje autor v páté knize olbřímí biografie Edvarda Beneše. Přes počáteční silné výhrady většiny politiků z táboru tzv. občanských stran8 byl dlouholetý ministr zahraničí zvolen nástupcem nemocného Tomáše Garrigue Masaryka. Obtížnou mezinárodní situaci, v níž se ČSR na konci třicátých let ocitla, lze nazvat téměř izolací. Až na zdánlivě funkční Malou dohodu zůstalo Československo obklopeno autoritativními (Polsko, Rakousko, Maďarsko...) či přímo totalitním režimem (Německo). Ani důležitá spojenecká smlouva s Francií neuchránila strategicky významný stát ve střední Evropě před definitivní diplomatickou izolací a tlakem sousedního Německa, ke kterému se záhy postavilo i Maďarsko a Polsko, činící si nárok na důležité pohraniční oblasti obydlené etnickými menšinami. Sotva je možné Benešovi upírat snahu o vybudování kvalitní armády na obranu státu. Dodnes však víří debaty otázka, zda jsme se měli v r. 1938 bránit. Autor se vzhledem ke své znalosti mezinárodní diplomatické situace — stejně jako E. Beneš — kloní názoru, že (dočasná) kapitulace byla oprávněným řešením.

Odchod Beneše, jeho působení ve Velké Británii a následně i za „velkou louží“, odkud se v r. 1945 přes území SSSR vrátil zpět do osvobozené vlasti, bývá asi — hned po únoru 1948 a září 1938 — nejvíce kritizován. Dnešní odpůrci mu především vytýkají jeho „intrikánské“ odstraňování spolupracovníků z vedoucích odbojářských pozic (zmiňovaný Osuský a další); sudetoněmecké spolky zase lamentují nad skutečností, že s nimi Beneš dostatečně nevyjednával, přičemž neakceptují poznámku, že většina jejich vůdců trvala na platnosti Mnichovské dohody. Objektivně je však nutné říci, že Edvard Beneš sehrál v exilu velmi důležitou roli. Dokázal sjednotit domácí i zahraniční odboj, což se neobešlo bez konfliktů s politiky/vojáky zastávající odlišné názory a poté spojence dlouhodobě přesvědčoval o nutnosti neuznat platnost Mnichovské dohody. Celá zahraniční akce byla úspěšně zakončena vznikem samostatného československého státu — byť do budoucna se jevily potíže s jeho mezinárodním ukotvením.

Léta 1945—1948 patří mezi období, jež dnes historici nezařazují mezi ryze demokratická. Vzhledem k nutnosti dohody mezi odbojovými představiteli v Londýně a komunisty v Moskvě došlo na sklonku druhé světové války k jednání o podobě právě osvobozovaného Československa. Benešovi se často předhazuje, že nesl vinu na zákazu všech ostatních politických stran kromě členů Národní fronty: Komunistické strany Československa, Československé strany národně socialistické, Československé strany sociálně demokratické a Československé strany lidové (na Slovensku působili stejně jako v českých zemích komunisté, Demokratická strana a dvě menší politická uskupení). O existenci či neexistenci různých politických stran však nerozhodoval Beneš, ale zástupci stran působících v exilu, kteří se mezi sebou nakonec dohodli. Beneš svůj názor vyjádřil již na počátku války v sérii přednášek na amerických univerzitách,9 kdy chtěl politický systém redukovat na tři strany (pravice, střed a levice), nicméně nakonec souhlasil s pěti stranami (všechny budoucí strany Národní fronty a strana zemědělská, která by navázala na tradici agrárníků). Též výsledek února 1948 nepadá jen na bedra československého prezidenta. Unáhlená demise demokratických politiků a jejich následná nečinnost vůči komunistům přispěla k definitivní izolaci prezidenta ve svém sídle.

Autorovi rozsáhlé biografie lze sotva vytýkat nějaké nedostatky. Výhrady mám snad jen — podle mého vkusu — k přílišnému a zbytečnému zdůrazňování některých informací pomocí vykřičníků. Drobností je také použitá literatura týkající se československých letců působících v řadách Royal Air Force (RAF). Místo prací z let minulého režimu mohl autor využít např. monumentální několikasvazkové dílo pracovníka Vojenského historického ústavu PhDr. Jiřího Rajlicha s názvem Na nebi hrdého Albionu. Přes tyto opravdu drobné nedostatky se jedná o dílo nesmírně rozsáhlé a podrobné jaké česká moderní historiografie dlouho postrádala. Obrovský přínos vidím především ve skutečnosti, že autor nevnímá postavu Edvarda Beneše jen v kontextu „českého písečku“, nýbrž v mezinárodně-diplomatických souvislostech.



Poznámky:

1 MASARYK, Tomáš G.: Cesta demokracie IV. Praha, Ústav T. G. Masaryka 1997, s. 277.

2 Z nejnovějších publikací, které se věnují Edvardu Benešovi, je nutné uvést ještě vynikající práce pracovníka Masarykova ústavu a Archivu AV ČR Mgr. Richarda Vaška a další: BENEŠ, Edvard: Projevy — články — rozhovory 1935—1938. (ed. Richard Vašek) Praha, Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2006.; HITCHCOCK, Edward: Edvard Beneš — zasvětil jsem život míru. Krnov, Vladmimír Kořínek 2006. (nové vydání publikace ze čtyřicátých let); VAŠEK, Richard: Prezident Beneš v letech 1935—1938. Praha, Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2008. (podrobný seznam bibliografie za každý rok vychází v Bulletinu Společnosti Edvarda Beneše)

3 Lev Sychrava (16. 12. 1887—4. 1. 1958): politik, právník a novinář; jeden z vůdčích organizátorů 1. odboje; v nové republice vůdce Československé obce legionářské (ČsOL); po německé okupaci v r. 1939 opět v odboji; v letech 1945—1948 znovu vůdce ČsOL; po únoru 1948 se neúspěšně pokusil o útěk za hranice; v červnu 1948 se nakonec za pomoci československých úřadů dostal do britského exilu a snažil se být na dosavadním exilu nezávislý; r. 1955 se vrátil do Československa, kde v ústraní zemřel. Podrobněji viz MICHL, Jan: JUDr. Lev Sychrava — politik na půli cesty. In: Na pozvání Masarykova ústavu 4, s. 135-153; PERNES, Jiří: Lev v kleci. Návrat Lva Sychravy z emigrace v roce 1955. In: Soudobé dějiny, roč. 14, č. 4 (2007), s. 607-650.

4 Štefan Osuský (31. 3. 1889—27. 9. 1973): slovenský politik a diplomat; zástupce slovenských krajanských spolků v USA; výrazně se zapojil do 1. odboje; po ukončení první světové války dlouhodobě působil jako československý vyslanec ve Francii; od r. 1939 znovu činný v odboji; po neshodách s E. Benešem se v r. 1942 stáhl do ústraní; po r. 1948 se angažoval v Radě svobodného Československa. Podrobněji viz KUKLÍK, Jan — NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939—1945. Praha, Karolinum 2004.; MICHÁLEK, Slavomír: Diplomat Štefan Osuský 1889—1973. Bratislava, Vydavateĺstvo Slovenskej akadémie věd 1999.

5 Nejnověji viz LUSTIGOVÁ, Martina: Rok 1919 jako zlom v politické kariéře Karla Kramáře. In: Na pozvání Masarykova ústavu 4 (2007), s. 118—134; LUSTIGOVÁ, Martina: Karel Kramář. Praha, Vyšehrad 2007.

6 viz http://www.fronta.cz/dotaz/radola-gajda-v-protektoratu#pozn1

7
viz HARNA, Josef: Krize evropské demokracie a Československo 30. let 20. století. Praha, Historický ústav AV ČR 2006. (autorova recenze v internetovém časopise Člověk Filosofické fakulty Karlovy univerzity: http://clovek.ff.cuni.cz/view.php?cisloclanku=2008081501)

8 Politické strany prvorepublikového spektra nelze z mnoha důvodů příliš rozdělovat dle schématu pravice a levice. Výstižněji se jeví označení občanské (agrárníci, národní demokraté, živnostníci, lidovci a obdobné strany německé) a socialistické strany (národní socialisté, sociální demokraté a němečtí sociální demokraté). Vedle těchto dvou táborů existovaly i extrémní politická uskupení jako např. komunisté, čeští fašisté, němečtí nacionální socialisté atp.). Více k politickým stranám viz MAREK, Pavel — MALÍŘ, Jiří: Politické strany I. (1861-1938). Brno, Doplněk 2004.

9 Své myšlenky shrnul v díle Demokracie dnes a zítra. Úvahy nad dílem též viz BROKLOVÁ, Eva: Hodnotové orientace práce Edvarda Beneše Demokracie dnes a zítra.
In: Na pozvání Masarykova ústavu 4 (2007), s. 48—61.