Kniha britského autora se zabývá německými vojenskými úspěchy v letech 1939-1940, hlavní část knihy popisuje německé tažení do Francie v roce 1940.
Text je rozdělen do několika částí, v první části se Deighton pokouší ve zkratce vylíčit vývoj Německa od konce 1. světové války až do nástupu Hitlera k moci. S některými jeho názory v této části by se dalo polemizovat, např. nevím z čeho čerpá doklady pro své kategorické tvrzení, že Říšský sněm v roce 1933 zapálil samotný van der Lubbe. Několikrát se odvolává na plebiscity v Německu, které z 99% podpořily Hitlera, nevím ale nakolik tyto plebiscity v totalitním státě byly skutečně svobodné (nijak ovšem nezpochybňuji, že Hitler měl podporu většiny obyvatel). V aféře Fritsch si plete kapitána von Fritsche s von Frischem. Také jeho popis mnichovských událostí roku 1938 neodpovídá zcela realitě.
Další část, která je věnována zbraním a bojové technice je na poměrně slušné úrovni. Nevím, ale jestli zrovna s Ju 88 „dosáhlo střemhlavé bombardování dokonalosti“, jak se píše na str. 178. Zbytečné jsou také chyby v parametrech tanků v tabulce na str. 186. Dále je také popsán vývoj strategie blitzkriegu, který měl své počátky už v minulé válce.
Hlavní část knihy se věnuje samotnému německému tažení na západní frontě. Tato část je nejlepší a velmi dobře analyzuje přípravu Mansteinova plánu i jeho provedení. Den po dni sleduje německý průlom Ardenami, přechod Másy a obklíčení spojeneckých vojsk na břehu Kanálu. Jsou zde i slušné mapy.
Autor velmi dobře analyzuje příčiny spojeneckého neúspěchu, který nevyplýval z početní nebo kvalitativní převahy Němců (Spojenci měli více tanků a letadel než Němci, a to přinejmenším stejné kvality), ale ze zkostnatělého způsobu velení, malé pružnosti a schopnosti reagovat na překvapivé situace a špatného způsobu použití moderní techniky. Přitom většina teoretiků moderní války, jejichž poznatky Němci často využili, byli právě Britové nebo Francouzi.
Je to jedna z nejlepších knih o německém západním tažení roku 1940.