Při nedávné návštěvě knihkupectví jsem znuděně prohlížel hřbety knih, umístěných v sekci MILITARIA, a pomalu se smiřoval s faktem, že dnes si zase žádnou knihu neodnesu. Když už jsem byl na odchodu, padl můj pohled na jednu knihu nenápadně položenou v dolním rohu. Vzhledem k tomu, že bitva o Berlín je mým oblíbeným tématem, název Já, berlínský voják byl více než slibný. Trochu jsem znejistěl, když jsem zjistil, že společnost knize dělají díla od Leo Kesslera. Pomalu jsem knihu prolistoval, přečetl pár odstavců a chtěl ji vrátit znovu na místo. Takových beletrií už jsem viděl... nicméně nedalo mi to a znovu jsem jí otevřel. Jedná se skutečně o beletrii nebo o životopis? Kouknu na Úvod a zjišťuji, že ho psal můj oblíbený autor Tony Le Tissier, na konci knihy jsou pak reprodukovány jeho typické mapky. Srdce mi poskočí radostí a kniha putuje do košíku.

Myslím, že podobně rozporuplné pocity, tedy zda se jedná o beletrii nebo memoárovou literaturu, musel zažít každý, kdo tuto knihu četl. Z těchto pochybností nás má vyvést už výše zmiňovaný Úvod, ve kterém je vznik knihy objasněn. Na začátku všeho byl deník, který si Helmut Altner během svého působení ve Wehrmachtu psal. Po skončení války tento deník využil k sepsání knihy, ve které podrobně popsal své zážitky. Původní kniha tak vyšla už v roce 1948 pod názvem Totentanz Berlin v nákladu pouhých 450 kusů. V roce 2002 knihu přeložil do angličtiny Tony Le Tissier, doplnil ji o poznámky, dokumenty a mapy a vydal ji v USA pod názvem Berlin Dance of Death. V roce 2007 byla kniha vydána ve Velké Británii, tentokrát pod názvem Berlin Soldier. Překladem tohoto vydání se nyní, 64 let po skončení druhé světové války, objevila znovu (poprvé u nás byla vydána v roce 2007) také na pultech našich knihkupectví pod názvem Já, berlínský voják.

Bylo by ode mě nefér, kdybych se snažil popsat děj knihy kapitolu po kapitole a připravil bych tak čtenáře o potěšení z četby. Vezmu to tedy stručně. Kniha je rozdělena do třinácti kapitol, které popisují autorových 36 dní v německé armádě. Je březen 1945, sovětské jednotky stojí na Odře necelých 60 kilometrů od Berlína a do německé armády je povolána poslední záchrana Říše – ročník 1928. Jako 17letý mladík je autor jedním ze 150 nováčků, kteří se 29. března 1945 hlásí v jedněch berlínských kasárnách do služby. A to je začátek strhujícího sledu událostí, kde den za dnem sledujeme autorovy osudy, vylíčené bez patosu, realisticky a věcně, až se jim někdy člověk zdráhá uvěřit. Kdo očekává vzrušující popis bitev plný hrdinství, bude zaslouženě zklamán. Zde není místo pro hrdiny, pro velkolepé bojové scény, zde se nebojuje pro čest a nezbývá čas na lítost. V realitě války existují pouze dvě skutečnosti – smrt nebo život, přičemž ta první má stále výrazně navrch. Dupe autorovi na paty od chvíle, kdy je z kasáren odvelen na frontu na Odře, kde na vlastní kůži zažije sovětskou ofenzívu na Berlín, zahájenou 16. dubna 1945. Doprovází ho během ústupu k Berlínu, kde jsme svědky strádání vojáků, civilistů, starců z Volkssturmu a dětí z Hitlerjugend. Neopustí ho ani během průlomu z Berlína 2. května 1945 a věrně ho doprovází během následného útěku, který se svým popisem podobá spíše zlému snu. Když autora na konci poslední kapitoly všudypřítomný přízrak smrti konečně opustí, čtenář toto uvolnění vnímá skoro osobně. Jak je z předcházejících řádků zřejmé, kniha je velmi čtivá a přečetl jsem ji skoro jedním dechem.

Ale i v této knize jsem našel pár drobků, které mi sice radost ze čtení nezkazily, ale přesto mě mrzí. V prvé řadě reprodukce mapek nejsou moc zdařilé. Na vině může být ne moc kvalitní papír, na kterém je kniha tištěna. V textu si to člověk ani neuvědomí, ale čitelnost map je díky němu přinejmenším podprůměrná. Navíc by si jistě zasloužily o něco větší formát a když by byla použita i barva....ale to už bych chtěl asi trochu moc. Co se týká překladu, zde nemám větších připomínek až na pár drobností. V textu se několikrát objeví označení oddíl:

str. 41 "Pak nás nechá nastoupit mladý leutnant, náš velitel roty, a rozděluje kluky do oddílů podle věku a velikosti.....V našem oddíle je nás sedmnáct včetně unteroffiziera."

Podle všeho se jednalo o četu a nikoliv oddíl, který je ve vojenské terminologii používán u dělostřeleckých, tankových a jezdeckých jednotek jako ekvivalent praporu.

Některé překlady pak bývají neúplné, nebo zavádějící, tak jen pro upřesnění:

str. 258 "Gren. Rft. und Trg. Bn. 97 via Gren. Rft. und Trg. Regt. 532"

Zajímavá kombinace anglického a německého označeni (Grenadier Refiting und Training Battalion 97), které v originále znělo Grenadier Ersatz und Ausbildungs Bataillon 97, resp. Regiment 532, tedy 97. granátnický záložní a výcvikový prapor, resp. 532 pluk, kterému byl prapor podřízen.

str. 265 "309. náhradní výcvikový prapor granátníků...měl za úkol vycvičit a zajistit vystřídání 309. „Berlínské“ pěší divize..."

Trochu nepřesnost, tento prapor měl cvičit a zajišťovat doplňky pro 309. Infanteriedivision „Berlin“, nikoliv ji celou vystřídat, jak by se z textu dalo pochopit.

str. 267 "...byli rekruti posláni, aby pomohli vytvořit 156. polní divizi, utvořenou ze směsi vojáků, celníků,..."

Tady by se hodilo upřesnění, že se jednalo o 156. polní výcvikovou divizi (156. Feld Ausbildungs Division).

I přes tyto drobnosti se jedná o knihu, jejíž koupě rozhodně nelituji. Atmosféra knihy čtenáře přímo vtáhne do děje, a i když se obyčejný bojový život pěšáka skládal většinou z různých přesunů a pochodů, kterých je v knize nepočítaně, ještě nikdy jsem o pochodující koloně vojáků nečetl s takovým zaujetím. Součástí tohoto nového vydání jsou poznámky a mapky Tony Le Tissiera, které této knize ještě přidávají na plastičnosti. Díky nim nemusíte mít po ruce další faktografickou literaturu či mapu, se kterou byste děj konfrontovali – stačí si příslušnou poznámku či mapu nalistovat na konci knihy a dostáváte jednotlivé děje do kontextu celkového dění. A to je další z výrazných plusů knihy. Nevím co vedlo britské vydavatele ke změně jejího názvu (Berlin soldier), kniha si opravdu zaslouží svůj původní název Totentanz (Dance of Death) – Tanec smrti. Výstižnější název nemohl autor vymyslet. Jedná se o jakési Memento mori, díky kterému bychom si měli o to více vážit života.