Na konferenci německé evangelické církve ve Stuttgartu, byla předneseno tzv. Prohlášení viny (v Německu známé jako: Stuttgarter Schuldbekenntnis), kterým se představitelé evangelické církve přihlásili ke spoluzodpovědnosti na zločiny spáchané nacistickým Německem:

(...) „jsme s našim národem nejen ve společném utrpení, ale jsme s ním solidární i v jeho vině. S velikou bolestí říkáme: Skrze nás přišlo nezměrné utrpení na mnoho národů a zemí“ (...) 

Autory textu byli tři evangeličtí teologové: Hans Christian Asmussen, Otto Dibelius a Martin Niemöller, všichni tři delší či kratší dobu vězněni nacistickým režimem. Deklaraci však podepsali všichni přítomní evangeličtí biskupové a několik dalších představitelů církve.

Konference byla zahájena 17. října společnou večerní bohoslužbou, na níž se mnozí představitelé církve takto sešli poprvé od poloviny 30. let a právě zde se zrodila myšlenka na deklaraci. Definitivním impulzem však byl příchod pastora Niemöllera, bývalého vězně v Dachau a dalších koncentračních táborech, který ve svém projevu pronesl dnes již slavná slova (později zformulovaná do následujícího výroku):

„Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem, nebyl jsem přece komunista.
Když pak přišli zatknout sociální demokraty, mlčel jsem, nebyl jsem přece sociální demokrat.
Když pak přišli pro odboráře, mlčel jsem, nebyl jsem žádný odborář.
Když potom přišli pro mne, nebyl už nikdo, kdo by protestoval.“