Protiponorková elektronická válka na jihu Afriky 1939-1945

Autor: Jiří Kříž | Datum: 7. 12. 2008

Jihoafrická Unie, její pozemní armáda, letectvo i námořní síly se zapojily velmi účinně do válečného úsilí Spojenců už od samého počátku války. Nejenže si v Jihoafrické Unii pro potřebu vyhledávání námořních a vzdušných cílů vyvinuli vlastní úspěšný radarový systém, ale mimo to, že SSS (Special Signal Services) jako součást jihoafrické armády UDF (Union Defence Forces — Obranné síly Unie) prováděla výcvik, výstavbu a obsluhu veškerých radiolokačních zařízení, byl mimo její rozsah činnosti prováděn i radiový průzkum z pověření Royal Navy, respektive jejího oddělení pod názvem Naval Intelligence Division.

Radiové zaměřování krátkovlnného vysílání nepřátelských plavidel se stalo v průběhu války velmi významnou částí protiponorkových opatření, která Spojenci k potlačení nebezpečí hlavně německých ponorkových útoků používali. Huffduff, jak mu říkali uživatelé, neboli HFDF (High Frequency Direction Finder — Vysokofrekvenční směrový zaměřovač), byl jednou z tajných zbraní Spojenců, kterou využívali k detekci ponorek velmi často a nic na tom nezměnil ani radar, ani sonar či ASDIC; tyto vyhledávací a detekční prostředky se vzájemně dobře doplňovaly a HFDF společně s odposlechem dokonce značnou měrou přispíval k úspěchu dešifrovacích prací Britů na německém systému Enigma.

Jihoafrická unie se zapojuje do protiponorkového boje v éteru

V Jihoafrické Unii byly vytvořeny stanice odposlechu a radiového zaměřování krátkovlnného vysílání již v počátečních fázích ozbrojeného konfliktu. V posledním čtvrtletí prvního válečného roku 1939 připlul z Anglie do Jihoafrické Unie důstojník Royal Navy Lt J. S. Bennett, RNVR (Royal Navy Volunteer Reserve). Jeho úkolem bylo získat ke spolupráci jihoafrické úřady, aby bylo možno zřídit organizaci, která by v Jihoafrické Unii byla užívána odborníky Royal Navy k lokalizování německých U-bootů v podstatě kdekoli na světě. Pokud by k tomu došlo, Jihoafrická Unie by mohla chránit i své vlastní zájmy a bezpečnost svých plavidel v jihoafrických vodách. Utajení bylo v této záležitosti nejdůležitějším předpokladem, aby před německými výzvědnými službami zůstala taková organizace a výsledky její práce zcela neodhaleny. Poručíku Bennettovi byl umožněn přístup k nejvyšším místům jihoafrické vlády — vždyť například o předsedovi vlády Janu Smutsovi bylo známo, že má respekt k Royal Navy a k potřebám námořnictva vůbec.

Smuts dokonce jednou prohlásil, že největší úsilí o zachování míru lze připisovat ne Společnosti národů, ale právě Royal Navy. Rovněž generál Hertzog si byl vědom závazků Jihoafrické Unie vůči Royal Navy a i když se zpočátku spolu se Smutsem nedokázali shodnout v otázce, zda Jihoafrická Unie má zachovat v konfliktu jakýsi druh neutrality či nikoli, dohodli se na tom, že Royal Navy bude moci pokračovat za každých okolností ve využívání námořní základny v Simon´s Townu. Velkou měrou se o založení útvarů radiového průzkumu a zaměřování zasloužil také Director-General of War Supplies (generální ředitel úřadu válečného zásobování) Dr. H. J. van Byl, který na Jana Smutse tlačil, aby „byla zřízena organizace, která by lokalizovala zdroje ilegálního radiového vysílání“. V Jihoafrické Unii se totiž začala hned po vstupu do války projevovat tzv. Německá vlastenecká skupina Ossewa-Braudwag, která byla (jak se později ukázalo, oprávněně) podezřívána z předávání zpravodajských informací významnému německému agentovi v Lourenco Marques (dnes Maputo).

„Pátá kolona“ byla skutečně nebezpečná a bylo proto nutné její zprávy předávané ilegálními vysílačkami zachycovat a dekódovat. Odpor vůči válečnému úsilí totiž existoval i ve vládních kruzích a tak ministerský předseda Smuts dal potají zelenou vzniku „státu ve státě“, utajenému a přísně separovanému systému radiového monitoringu a zaměřování. Jejím prvním úkolem bylo monitorovat a zaměřit vysílač agenta zpravodajských služeb Osy pod krycím jménem Felix, který pracoval přímo v Jihoafrické Unii - to se jim však až do března roku 1944 nepodařilo, mimo jiné také pro naprostý nedostatek spolupráce jihoafrické policie.

Záhy začala sháňka po vhodném technicky zdatném personálu, který by měl veškerá potřebná bezpečnostní prověření a který by uměl číst morseovku. Navíc bylo zapotřebí také obstarat potřebný odborný personál, který by nainstaloval příslušná zařízení dovezená z Anglie a zapojit do práce další osoby z vědeckoodborných kruhů, které by mohly zodpovědně posoudit, kde by taková zařízení měla být zřízena a provozována. Nakonec se všichni shodli na tom, že řídící jednotka takového systému bude umístěna do úřadu Admirality v Simon´s Townu a jejím prvním zaměstnancem i příslušníkem velení byl jmenován Lt Cdt N. A. „Tony“ Stott.

Lt Bennett přinášel informace o vysílacích frekvencích německých ponorek a časech jejich pravidelných hlášení, když se měly tyto parametry měnit. Operátoři i velitelé těchto nových speciálních jednotek se museli mnohé naučit o metodách radiového odposlechu, o technice zaměřování vysílačů, řízení podobných operací a také o jimi používaných zařízeních, která byla nainstalována na jejich pracoviště — jak fungují, co od nich lze očekávat a v neposlední řadě také o způsobu práce se získanými informacemi. Lt Cdt Stott byl pověřen výcvikem operátorů v provozování zařízení; kromě něho a Lt Bennetta neměl v celé Jihoafrické Unii téměř nikdo pojem o takové technologii a způsobech práce. N. A. Stott byl dříve radioamatérem a tak jisté znalosti nepostrádal a jako bývalý Petty Officer Telegraphist RNVR (South Africa) měl určitý stupeň výcviku i znalosti z oboru; to jej ale na tuto novou zkušenost vůbec nepřipravilo.

N. A. Stott strávil ve svém soukromém životě spoustu hodin nasloucháním s párem sluchátek na uších, na jedné frekvenci a na jednom přijímači. Na základně v Simon´s Townu byl vybaven třemi nejmodernějšími přijímači určenými výhradně pro profesionální odposlech — jeden byl připojen na reproduktor a zbývající dva byly vybaveny soupravami sluchátek. Bylo tak možné monitorovat tři frekvence současně — to bylo už v té době, kdy ještě nebyli k dispozici další operátoři od námořnictva. Bylo jistě jednodušší vycvičit jednoho muže (Stotta) a ten pak vycvičil řadu dalších.

Při odposlechu docházelo běžně kupříkladu k následujícímu sledu událostí: německý U-boot při zjištění potenciálního cíle vysílal zvláštní signál či celé hlášení, které začínalo v morseovce takto: .. - .. a tento signál, pokud byl zachycen odposlechem, nebo jeho pokračování ve formě hlášení koordinát cíle, spustily na straně protiponorkového systému Spojenců celý řetěz činností. První a nejdůležitější bylo získání náměru na vysílač a jeho nahlášení. Dekódování odposlechnuté zprávy samé nebylo prováděno v této fázi, ale daleko později přímo v Bletchley Parku. Pokud vyhodnocení náměrů řídícím útvarem vedlo k závěru, že poloha vysílače je určena s dostatečnou přesností, pokračoval řídící útvar tak, jak je uvedeno dále v odstavci Činnost jednotky vybavené HFDF.

Ponorky států Osy se obvykle vynořovaly v noci, aby obnovily vydýchaný vzduch a dobily vyčerpané akumulátory. Tento čas na hladině využívaly také k tomu, aby vysílaly a přijímaly radiové signály a depeše. To znamenalo, že v Simon´s Townu i jinde se velká většina odposlechů ponorkového radioprovozu nezbytně prováděla v noci.

Činnost jednotky vybavené HFDF

Zaměřování krátkovlnných vysílačů je značně komplikovaný proces. Pro zjednodušení zde podrobněji popíšeme pouze některé nejdůležitější části tohoto procesu. Berme tedy za skutečnost, že v Simon´s Townu je již vybudována přijímací stanice odposlechu, která řídí veškerý provoz odposlechové služby a která má na území Jihoafrické Unie v podřízenosti nejméně dva zaměřovače krátkovlnného vysílání (stanice) s plným stavem odborně zdatného vycvičeného personálu a nezbytnými fungujícími pojítky (telefonní linky zvláštního určení).

Na řídící stanici odposlechu operátor může simultánně odposlouchávat řekněme tři vysílací kmitočty — A, B a C, když právě zachytí vysílání U-bootu na frekvenci C. Oznámí to řídícímu důstojníkovi, ten zavolá telefonem podřízené zaměřovací stanice a vydá jim rozkaz, aby zaměřili signál na této frekvenci. Někdy se stane, že podřízená zaměřovací stanice zachytí signál a zaměří jej bez toho, aby k tomu dostala od řídící jednotky příkaz, protože v Simon´s Townu toto vysílání operátor nezachytí a tudíž ani nenahlásí řídícímu důstojníkovi. Je také možné, že vysílaný signál už byl zachycen jinou, další podřízenou stanicí, která rovněž provádí odposlech na dané frekvenci. Operátor řídící jednotky vyčká na hlášení údajů o zaměření vysílače, která přijdou od podřízených stanic a vynese je sám nebo s pomocí kresliče na mapu. Průsečík záměrných úhlů na mapě pak vyznačí možný prostor, odkud zaměřené vysílání pochází a tím i možnou polohu vysílající ponorky.

Takto získaný poznatek odešle řídící jednotka velícímu důstojníkovi operačního střediska námořnictva (Commander-in-Chief´s Operations Centre — South Africa), kde bude přidána k záznamům evidujícím a vykreslujícím veškerý pohyb a polohu lodí v monitorovaném prostoru. Současně jsou tyto získané náměry nahlášeny na Admiralitu v Londýně pro porovnání s ostatními údaji z jiných zdrojů; za normálních okolností může Admiralita vyslat signál lodím plujícím v bezprostřední blízkosti či v případě potřeby i depeši komodorům konvojů, kde jim avizuje přítomnost ponorky v jejich prostoru, čímž jim umožní provést včas patřičná opatření k odvrácení nenadálého útoku.

Britské lodě měly přísně zakázáno používat na moři pro předávání rozkazů radiové vysílání. Příkazem zcela nejobvyklejším byl absolutní zákaz jakéhokoli radiového provozu s výjimkou nejvyšší nouze. Oproti tomu němečtí námořníci takřka všech lodí vykazovali pozoruhodný nedostatek radiové kázně a nijak zvlášť se při provozování krátkovlnných radiových vysílačů neomezovali. To také naznačovalo, že nepředpokládají schopnost Spojenců jakkoli jejich vysílání na krátkých vlnách spolehlivě zaměřit.

V raných fázích války do roku 1941 se stalo při odposlechu radiových signálů U-bootů nad slunce jasnějším, že „stará škola“ německých radiových operátorů má své individuální způsoby předávání zpráv pomocí morseovky. To umožňovalo identifikovat jednotlivé U-booty podle „rukopisu“ jejich radistů. Pohyby jednotlivých ponorek tak bylo možné snadno zakreslovat na mapu — fascinující, ale zhola zbytečné cvičení! Jak se jednotlivé ponorky postupně spolu se svými posádkami stávaly oběťmi protiponorkových operací, stavba nových ponorek se stále horečněji zrychlovala, rukopis morseovky jejich radistů začal stále víc postrádat individuální rysy a byl spíše strojovější. To vše z důvodů časově omezeného výcviku všech radistů na stejných výukových přístrojích a také kvůli zvyšujícímu se rozsahu přímo strojem vysílaných zpráv. Z technických důvodů se staly náměry zjištěné při následných odposleších méně spolehlivými a stále těžší bylo detekovat U-booty s určitou danou spolehlivostí než v počátcích války. Avšak pokroku, kterého se podařilo dosáhnout při vývoji a využívání mobilních zařízení HFDF a RFP umístěných na stále větším počtu stanic i válečných plavidel vděčili Jihoafričané a nejen oni za to, že se s průběhem času dařilo likvidovat stále úspěšněji U-booty útočící ve „vlčích smečkách“ a tím nejenom jejich úspěchy zmenšovat, ale také rozsévat mezi jejich posádkami nejistotu, zmatek a strach.

Jak vůbec radiové zaměřování v oblasti krátkých vln funguje?

Obecně řečeno, krátkovlnné vysílání se používá už dlouhou dobu pro vysílání na dlouhé vzdálenosti v celém světě. Takových vzdáleností nelze dosáhnout vysíláním na středních vlnách, které putují podél zemského povrchu a jsou pohlcovány zemí nebo vodou. Tento vlnový rozsah má tím horší použitelnost a slyšitelnost, čím větší je vzdálenost přijímače od vysílače. Z pohledu radiového zaměřování však má nevyrovnatelnou přesnost určení náměru a je proto používán v tomto oboru hlavně pro navigaci dodnes. Vysokofrekvenční vysílání, známé také jako krátké vlny, funguje zcela jinak — šíří se jednak rychle mizící takzvanou přízemní vlnou, tak i odrazem části vysílané energie od některých vrstev ionosféry. Odtud se odražené vlny vracejí k zemi, některé se opět odrážejí zpět do ionosféry a tak dále. Tak se krátkovlnné vysílání šíří po celé zeměkouli, slábne se vzdáleností, na kterou musí cestovat a také po překonání velmi velkých vzdáleností zcela vymizí. Vlnový rozsah krátkých vln umožňuje díky svému způsobu šíření signálu poslouchat v Evropě vysílače z Latinské Ameriky nebo Austrálie a na jižní polokouli mohou posluchači naladit BBC, Moskvu a jiné velmi vzdálené radiové vysílače.

Naneštěstí není ionosféra nikterak klidné a stabilní prostředí a nikdy nefunguje jako dokonalý odrážeč radiových vln. Ionosféra neodráží radiové signály ve stejném úhlu jako optické zrcadlo, ale její různé vrstvy se stále pohybují dokonce i v nejklidnějších obdobích. To znamená, že radiový signál vyslaný z U-bootu a odražený ionosférou nemusí nutně dorazit k zemi ve stejném úhlu, v jakém byl vyslán do ionosféry, což má za následek zjevné změny hodnot při zaměřování vysílače na U-bootu. A navíc se signál odražený od ionosféry vrací k zemi do těch míst, kde jej některý posluchač svým přijímačem vůbec nemusí zachytit — výsledek je skok ve vzdálenosti poslechu, což znamená, že signál může být ve stejné době zachycen jednou příjímací stanicí, zatímco jiná vzdálená od první třeba jen několik kilometrů jej vůbec nemusí detekovat.

Povaha krátkých vln představuje velice obtížný problém pro toho, kdo se pokouší U-boot vystopovat zaměřením jeho vysílání. Po vypuknutí války znala britská námořní rozvědka (Naval Intelligence) některé vysílací kmitočty používané ponorkami a s průběhem doby zjišťovala další a další provozní kmitočty v takovém rozsahu a systém jejich využívání rozkryla do takových podrobností, že operátoři odposlechu a radiového zaměřování na řadě míst byli předem upozorněni na změny, které Němci provedou a na kterých frekvencích je třeba pátrat a odposlouchávat. V Royal Navy si odborníci byli vědomi faktu, že v zaměřování krátkovlnného vysílání se mohou vyskytnout nepřesnosti vlivem třeba i nastavení zaměřovače a proto je instalovali na co nejvíce místech, neboť předpokládali, že větší počet měření zvýší jejich přesnost, ale to se v praxi vždycky nepotvrdilo.

Přínos Jihoafrické Unie v tomto oboru činnosti

Jižní Afrika je považována z geografického hlediska jako velmi vhodná lokalita pro využití radiového zaměřování v oboru krátkých vln, protože může zabezpečit vynikající pokrytí Atlantiku i Indického oceánu svými odposlechovými a zaměřovacímu stanicemi zjišťujícími s vysokou přesností zdroje krátkovlnného vysílání jak v blízkosti pobřeží, tak ve velké vzdálenosti od něj. V Jihoafrické Unii měly být na počátku instalovány nejméně dvě velmi výkonné zaměřovací a odposlechové stanice; jedna umístěná ve Smith´s Farm poblíže Kapského Mysu a druhá v Natalu nedaleko Overportu. Přesný výběr příslušného místa představoval problém, jelikož terén musel odpovídat přísně stanoveným podmínkám, které by zaručovaly, že zjišťování náměru na vysílač nebude ovlivněno magnetickými poli v zemi. Byly tudíž pro potřeby radiového zaměřování a odposlechu Royal Navy postaveny ještě další stanice někde poblíže Bloemfonteinu, Bulawaya v nynější Zimbabwe (tehdy Jižní Rhodesie) či snad i Maunu v Botswaně (tehdejší Bečuánsko) a postupně s vývojem války i na řadě dalších míst. Přesná lokace již dnes u všech stanic není známa, protože ihned po ukončení války byla část stanic zlikvidována včetně budov, eventuálního přívodu energie a přístupových cest.

Již vybudované stanice musely být provozovány obsluhou po celých 24 hodin a operátoři museli dokonale ovládat morseovku. Stejně důležité pro jejich práci bylo, aby byli spolehliví a jejich prověrku prováděla zpravodajská služba i policie. Nesměli se navíc vůbec mimo své pracoviště zmiňovat o druhu ani rozsahu či povaze své služby. Tito muži a ženy museli být připraveni na to, že budou na svých stanicích v samotě trávit dlouhé dny a týdny mimo veškerou civilizaci a že cesta do služby na stanici a zpět bude velmi dlouhá, protože stanice byly vybudovány mimo dosah obvyklých cest.

Za výcvik operátorů byl zodpovědný H. M. Trainor z Post Office (Poštovní správy) a tentýž člověk také dohlížel na technické záležitosti při instalaci zařízení. K těmto účelům poskytovala Poštovní správa své dokonale vycvičené telegrafisty, na které byli na stanicích všichni hrdí. Poštovní správa dala rovněž k dispozici nově vybudované telefonní linky a zařízení zcela odlišné od těch, jež byly k dispozici obyčejným telefonním účastníkům, tedy automatické okamžité propojení účastníků pomocí reléové ústředny malých rozměrů.

V té době bylo obvyklé používat k propojování hovoru manuální ústředny, které po prozvonění zatočením kličkou na aparátu účastníka požádaly o sdělení, koho mají spojit a pak zasunuly patřičné kolíky na konci spojovacích kabelů do zdířek, připojených na linku volaného. Pak volaného prozvonily opět zatočením kličkou induktoru a oznámily volanému, kdo jej volá. Při práci radiových zaměřovačů byla základním požadavkem rychlost spojení s nadřízenou složkou, které se náměr hlásil. Vysílání U-bootů totiž netrvalo příliš dlouho a proto bylo zapotřebí okamžitě upozornit jiné stanice na příslušnou frekvenci a nutnost provést na ní zaměření vysílače. V případě potřeby se dal po telefonní lince na ostatní stanice přímo přenášet zaměřený a odposlouchávaný signál.

V úřadu Admirality v Simon´s Townu byl umístěn řídící útvar pro odposlech vysílání U-bootů. Jeho americké špičkové krátkovlnné přijímače HRO v počtu tří kusů připojené na výkonný anténní systém, vybavené reproduktory a dvěma sadami sluchátek, měly schopnost bleskového přelaďování z jedné frekvence na druhou. Na čelní stěně přístroje byla kovová konstrukce obsahující sadu cívek, které určovaly kmitočtový rozsah přijímače. K ladění kmitočtu se nepoužívalo žádného otáčení knoflíků ladění nebo stlačování tlačítek. Tyto přijímače byly už tehdy schopny samy zachytit příslušnou požadovanou frekvenci, na které byl zjištěn aktivní signál U-bootu, a to se značnou rychlostí a vysokou přesností. Přijímače se také vyznačovaly velice tuhou konstrukcí v pevném kovovém obalu.

V Simon´s Townu byl také obvyklý telefonní přístroj s kličkou. Zvláštní zapojení v ústředně umožňovalo propojit přijímaný radiový signál z kteréhokoli ze tří přijímačů na telefonní linku, což umožnilo obsluze odposlechové a zaměřovací stanice na druhém konci slyšet signál, na který měl být zjištěn náměr. Když si obsluhující operátor nebyl jist, že vše ohledně přenosu zachytávaného signálu probíhá správně, zatočením kličky klasického přístroje prozvonil operátora druhé stanice, který se okamžitě a bez vyzvání slovy připojil na nouzovou linku propojující útvar přímo s odposlechovými a zaměřovacími stanicemi. Spojení bylo velmi výkonné i spolehlivé a navíc operátor ústředny, přes kterou tyto linky vedly, mohl kdykoli přerušit případný hlasový provoz a připojit odposlouchávaný signál do kterékoli stanice sám.

Jak již bylo dříve řečeno, získané náměry byly vyneseny na speciální mapě po jednom z každé stanice. Poté byl uskutečněn postup popsaný v odstavci Činnost jednotky vybavené HFDF. Jen zřídka se stalo, že signál byl nahlášen do Londýna předtím, než U-boot ukončil své vysílání.

Mapy na útvaru v Simon´s Townu nebyly provedeny v obvyklé Mercatorově projekci. Pro každou stanici byl na nich zakreslen kruh, na němž byl po obvodu vyznačen každý jednotlivý stupeň náměru z dané stanice a jeho středem bylo místo, kde byla stanice umístěna. Na každé mapě byl vynášen náměr ze stanic na přiloženou průsvitku a byla identifikována přibližná poloha U-bootu. Velká pozornost byla věnována tomu, aby nebyl omylem zakreslen reciproční náměr (například vedoucí směrem na Atlantik místo do Indického oceánu), což se občas stávalo. A stejně tak, jak rychle přibývalo personálu vycvičeného pro službu na odposlechu a zaměřování, zkracoval se i čas zjištění náměru. Ve stejné době se rovněž rozšířil počet personálu na velitelském útvaru odposlechu a útvar v Simon´s Townu se přemístil do většího a vhodnějšího objektu na Orange Street v Kapském Městě, který byl přímo naproti divadlu LABIA.

Organizace

Lt Cdt Stott byl za nějakou dobu přidělen do oddělení Admirality známého jako Naval Intelligence Division. Sekce tohoto oddělení zodpovídající za provoz jednotek systému HFDF a odposlechu byla známa jako „Oddělení Y“ a byla připojena pod štáb Admirality. Její úkol primárně spočíval v zachycování vekerého radiového vysílání nepřátelského loďstva a její velící důstojník byl nazýván Staff Officer „Y“ nebo jen zkráceně SO (Y). V Jihoafrické Unii byl takovým prvním velícím důstojníkem SO (Y) ve štábu Velitelství sil Jižního Atlantiku (Commander-in-Chief, South Pacific) Lt Bennett.

Jak válka s ponorkami úspěšně pokračovala, stávala se základním požadavkem na rozvědku znalost systému nepřátelské radiokomunikace . Tak se stalo, že to, co bylo původně zaměřeno na námořní operace, se brzy rozšířilo na odposlouchávání veškeré radiové komunikace Německa, Itálie a Japonska, povětšině vysokorychlostního krátkovlnného vysílání morseovkou. Zaznamenávání takovýchto vysílání si vyžadovalo velké množství vysoce specializovaných operátorů a zařízení a také tvořilo část činnosti služby „Y“. Radiový provoz mezi nepřátelskými zeměmi byl vždy zakódován a rychlost přenosu byla obvykle mezi 60-80 slovy za minutu, což bylo pro jednoho operátora příliš rychlé na to, aby zprávu dokázal odposlechnout a ještě zapsat.

Proto byl k těmto účelům používán zvláštní záznamový přístroj podobný tomu, který používala jihoafrická či britská Poštovní správa — takzvaný undulátor. Přístroj vybavený mechanickým zapisovacím perem byl řízen přijímaným radiovým signálem a psal na pohybující se papírový pás. Jak se z éteru linuly znaky morseovky — čárky a tečky — tak pero psalo pohyby nahoru a dolů po papírové pásce. Čárka se od tečky dala snadno odlišit dobou trvání zápisu pera v horní poloze. Tečka byla zaznamenána v horní poloze jako velice krátký úsek, zatímco čárka trvala cca třikrát déle. Rychlost posunu pásky mohla být operátorem nastavena podle potřeby s ohledem na rychlost přijímaných značek. Takovýto zápis pak vypadal jako sled čárek a teček obvykle v poměru délky okolo tří ku jedné a bylo možno z něj vyčíst kódovanou zprávu obsahující řady číslic a písmen. Nejlépe se to dělalo ve vzájemné součinnosti dvou operátorů, z nichž jeden četl z pásky znaky a druhý je zapisoval.

Ve Freetownu v Sierra Leone na západním pobřeží Afriky postavili odborníci z Royal Navy další radiostanici a u ní odposlech se zaměřováním. Za instalaci zařízení byl zodpovědný Jihoafričan jménem Doug Rex pocházející z Port Elizabeth. Rozhodně to nebyla snadná práce a lehce vydělané peníze, vezmeme-li v úvahu druh práce a přímo strašlivé klimatické podmínky v místě stavby. Na stavbě pracoval jako odborný dohled také Lt Cdt Stott jako jeden ze zhruba stovky britských vojáků a důstojníků. Hlavním úkolem této nově zřizované stanice bylo zachycování vysokorychlostního radiového provozu. Další stanice odposlechu a zaměřování byla nedaleko a ještě další pak stála na ostrově Ascension, kam v té době vedla letecká linka z Lagosu. Tato posledně jmenovaná stanice byla obsluhována prověřenými civilními zaměstnanci CWC (The Cable and Wireless Company), kteří měli také na starosti telefonní spojovací linky. Údaje získané touto stanicí a další stanicí v Durbanville obsluhovanou ženským personálem WRNS (Women´s Royal Naval Service — Ženská služba Královského námořnictva) poblíže Kapského Města byly rovněž dodávány do Admirality v Londýně a následně pak do dešifrovací služby v Bletchley Park k analýze a dešifrování.

Níže zmiňovanou lokalizaci později potopené ponorky U-197 provedly další stanice HFDF provozované tzv. Organizací Price-Milne (ta svůj název získala podle jména šéfkonstruktéra firmy Escom E. T. Price Jr. a konstruktéra radiozaměřovačů v technickém oddělení Poštovní správy M. J. Milneho), poprvé už dne 17. srpna 1943 a o tři dny později opravdu v dané oblasti Němci o ponorku přišli. Organizace pracovala za nejpřísnějšího utajení pod vedením čtyř záložních důstojníků - profesorů školy se studenty Vysoké technické školy ve Witsu (kromě Price to byli ještě I. de Villiers, J. N. Roberts a N. Troost), byla po jisté době napojena na systém monitoringu pracující prostřednictvím Poštovní správy pro Royal Navy a svá zařízení si pro vedení zpočátku spíše soukromé války v éteru vyrobila na požadavek vládních míst sama v podstatě na koleně. Jak je vidět z výsledků jejich činnosti, dařilo se jim přispívat dost významnou měrou.

Přídavná zařízení pro zaměřování krátkovlnných vysílačů

Britská Admiralita poslala do Jihoafrické Unie mimo další speciální vybavení také přístroj typ 249, zvaný též Two-Four-Nine podle svého typového čísla. Přístroj byl určen pro měření výšky ionosféry, kterýžto údaj hraje velice důležitou úlohu při přenosu signálu v pásmu krátkých vln. Přístroj byl v počátcích činnosti obsluhován techniky-specialisty z Fyzikálního oddělení Rhodesovy Univerzity v Grahamstownu a posléze také námořními specialisty, kteří byli přímo pro jeho obsluhu vyškoleni.

Další opravdovou technickou lahůdkou byl přístroj oficiálně zvaný RFP aneb Radio Finger Printing Machine. Toto skvělé zařízení dokázalo rozlišit nepatrné rozdíly mezi signály vytvářenými jednotlivými vysílači a tím způsobem se dal vysledovat při dobré spolupráci všech složek včetně obsluh Huffduffů pohyb jakéhokoli jednotlivého vysílače, protože RFP jej dokázal bezpečně identifikovat mezi řadou typově stejných zařízení. I toto zařízení obdržela jihoafrická strana od britské Admirality a jeho existence i princip činnosti zůstaly po desítky let přísně uchovávaným tajemstvím. Velmi zajímavé je v této souvislosti podotknout, že moderní zařízení podobného účelu, kterým je např. pasivní radarový systém TAMARA, tuto schopnost mají také, ale využívají k tomu moderní elektronické počítače a speciální přísně utajovaný software.

O přístroji zvaném undulátor již byla řeč výše v odstavci Organizace.

Závěr

Pokud máme hodnotit přínos Jihoafrické Unie v boji proti ponorkám na poli radiového zaměřování, musíme konstatovat, že toho dokázala hodně. V kombinaci se sítí vlastní silou vyvinutých radiolokačních stanic a jejich zařízení se operátoři těchto systémů stali velice nebezpečnými protivníky nepřátelských ponorek, Blockadebrecherů i korzárských lodí, a to za cenu nemalého osobního úsilí, velmi vysokého pracovního nasazení a života ve značně skromných a někdy i nedůstojných podmínkách.

Jen pro dokreslení můžeme namátkou zmínit potopení německého U-bootu v roce 1943 nedaleko Madagaskaru (šlo konkrétně o U-197 Kapitänleutnanta Bartelse patřící do skupiny ponorek pod velením Kapitäna zur See Kenträta, současně velitele ponorky U-196 a o 20. srpen, kdy jej zaměřeným odposlechem HFDF provedeným Organizací Price-Milne naváděná Catalina ze stavu 259th St Lucia Squadron RAF poslala na dno); dále poškození některých lokalizovaných U-bootů, potopení ponorek U-468 a U-403 před Bathurstem a v oblasti Dakaru, kde byly rovněž zničeny navedením protiponorkových letounů na zaměřené vysílače, či také U-198 u Seychellských ostrovů, kde britské torpédoborce HMS Findhorn a HMS Godavara splnily svůj úkol hlavně díky přesným instrukcím operačního důstojníka. Ten měl k dispozici spolehlivé náměry hned několika stanic systému HFDF v jižní Africe.

Navádění protiponorkových uskupení Spojenců na cíle detekované daleko v oceánu za zcela nepříznivých povětrnostních podmínek, kdy si velitelé nepřátelských plavidel byli jisti svou zdánlivou nezranitelností, bylo natolik účinné, že spolu s dalšími protiopatřeními doslova vymetlo z Atlantiku tolik obávané vlčí smečky Dönitzových U-bootů a nadobro jim znemožnilo skrytou komunikaci s velením a tudíž velice ztížilo i jejich navádění na konvoje.


S použitím vzpomínek Lt Cdt N. A. Stotta, Lt J. S. Bennetta, materiálů South African Military History Society a dřívějších článků autora na www.fronta.cz.

Další prameny:

  • Hinsley, F.H.: Codebreakers — The inside story of Bletchley Park, Oxford University Press, Oxford, 1994 
  • Van der Vat, D.: Stealth at Sea, Orion Books, London 1994 
  • Dorning, W.A.: A concise history of the South African Defence Force, 1912-1987, Militaria 17/2, SAMHS Review, Pretoria, 1987 

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."

  • Home
  • > Data & fakta
  • > Protiponorková elektronická válka na jihu Afriky 1939-1945

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • Vyplňte správně kontrolu
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.