Vzpomínky na Sidi Rezegh

Autor: Krojc | Datum: 5. 6. 2009

S 5. Jihoafrickou pěší brigádou (5th South African Infantry Brigade) proti DAK

Osobní vzpomínka jihoafrického důstojníka pěchoty

„V době, kdy jsem byl příslušníkem 2nd Botha Regiment (2. praporu Bothova pluku), se formovala 5th South African Infantry Brigade (5. Jihoafrická pěší brigáda). V průběhu sestavování štábu jsem byl v Barbertonu přidělen k velitelství brigády. Ta pomalu jako celek nabírala dech a přetvářela se v efektivní bojovou jednotku pod schopným velením náčelníka štábu brigády majora Carbutta a s vydatnou pomocí brigádního vrchního seržanta (Sergeant major) majícího hrdou a varující přezdívku "Snakebite" (hadí uštknutí).

Mezi mými vzpomínkami na Barberton se skví dudácké kapely od 3rd Transvaal Scottish Regiment (3. prapor Transválského skotského pluku) a 1st South African Irish Regiment (1. praporu Jihoafrického irského pluku) stejně jako dechovka mého 2nd Botha Regiment vyhrávající při každovečerním slavnostním čepobití.

Krátce předtím, než naše brigáda obdržela rozkaz k přesunu na sever, jsem byl odeslán do kurzu kadetů při Military College (Vojenská vysoká škola) v Pretorii, kde jsem obdržel svůj oficiální důstojnický patent bojového velitele. V průběhu kurzu jsem byl převelen do Helwan Camp na jižním předměstí Káhiry, kde jsem poprvé přišel do styku s kypícím životem Středního Východu v Káhiře. Odtud jsem pak byl přeřazen zpět ke svému pluku do Mersa Matruh. Po příjezdu a ohlášení na štábu jsem byl jmenován styčným důstojníkem mezi velením brigády a mým plukem.

Vzpomínky na Mersa Matruh, kde jsem v onu dobu sloužil, se jen hemží často se vybavujícími dojmy z koupání ve Středozemním moři s jeho tamními plážemi pokrytými jemným bělostným korálovým pískem, který byl heboučký a měkký jako ta nejlepší mouka. Rozličné měnící se barvy Středozemního moře byly přímo okouzlující a západy slunce v poušti, obzvláště když přestal vát chamsín a stále ještě byl ve vzduchu jemný zvířený prach a písek, byste museli vidět, abyste tomu uvěřili. Žili jsme v okopech obložených dřevem z vybombardovaných arabských usedlostí a dělili se o svá místa se štěnicemi, kterými byly zákopy doslova zamořeny. Jednou jsme vzali plechovku, do které jsme nasypali prášek proti hmyzu oficiálně fasovaný od zdravotní služby, chytili jsme několik štěnic a vhodili je do plechovky. To všechno jen proto, abychom po týdnu zjistili, že všechny ty potvory úspěšně přežívají a lezou si v prášku bez toho, aby projevily sebemenší známku nějaké slabosti. Také si vybavuji německé noční nálety se zvláštním kolísavým zvukem jejich motorů a odporné hvízdání a ječení padajících bomb.

V listopadu 1941 naše brigáda dostala rozkaz uskutečnit „cvičení“, označené tak kvůli  bezpečnostním opatřením. Tyhle takzvané manévry skončily tím, že brigáda vyrazila na jihozápad do Libye. 18. listopadu jsme překročili síť překážek z ostnatého drátu mezi Egyptem a Libyí. Ženisti vytvořili v minových polích rozmístěných okolo našich silně opevněných drátěných zátarasů mezery, aby brigádě umožnili postupovat směrem do Libye.

Nedlouho po překročení libyjských hranic nás napadly italské bombardéry. Jednoho dotěravce jsme sestřelili a všechny jeho bomby explodovaly při dopadu letounu na zem. Vydal jsem se ve svém džípu na obhlídku onoho místa. Vytvořil se tam vskutku obří kráter a náš brigádní kaplan vyprovodil na poslední cestu ony nepatrné zbytky těl, které jsme na místě výbuchu našli.

Brigáda pak dál postupovala v rozvinuté formaci široké v čele asi tři míle na severozápad. V čele postupu byl 3rd Transvaal Scottish Regiment, na levém křídle bojové sestavy brigády byl 2nd South African Irish Regiment (2. prapor Jihoafrického irského pluku) a náš prapor byl na pravém křídle směrem od brigádního velitelství. Za námi se valil týl a několik přidělených jednotek. Spolu s Novozélanďany a Scots Guards (Skotskou gardou) jsme tvořili levé křídlo sestavy 7th Armoured Division (7. obrněné divize). Naším cílem bylo osvobození Tobrúku. Důvodem rozptýlení našich vozidel na velké ploše bylo snížení možnosti bojových ztrát způsobených případným útokem ze vzduchu. Každé vozidlo muselo jet svou vlastní stopou, aby při leteckém útoku nebylo možno napadnout kulometnou palbou více vozidel v jedné řadě za sebou. Přesunovali jsme se s dodržením přísného radiového klidu a aby bylo možno udržovat za takových okolností vzájemné spojení se třemi prapory brigády během přesunu, museli jsme my, styční důstojníci, doručovat naléhavé depeše a rozkazy k příslušným plukům osobně s pomocí džípu. Navíc vozidla velitelství brigády také stále postupovala vpřed a přitom se využívalo k velení i signalizace, které jsme poněkud posměšně říkali "Kirbyho kód". Skládala se ze svisle vztyčené dlouhé tyče, která byla na rovné poušti vidět na míle daleko ze všech stran a pomocí dobrého dalekohledu jste ji našli opravdu snadno. Na tuto tyč byly ve vodorovném směru upevněny další krátké příčné tyče a na nich byly vyvěšovány nejrůznější geometrické znaky. Svislá tyč se pomalu otáčela, takže znaky byly viditelné ze všech směrů. Trojúhelníky, kruhové terče, čtverce, kříže a další tvary vytvářely onen Kirbyho kód, pojmenovaný po plukovníkovi Kirbym z Transvaal Scottish Regiment. Kombinace jednotlivých znaků představovaly některé základní zprávy či rozkazy, jako například "Výstraha před leteckým napadením" nebo "Výstraha před pozemním napadením" a třeba také "Brigáda přeruší přesun - úplný stop". Mělo to jednu velkou výhodu - velení bylo schopno komunikovat s podřízenými jednotkami a přitom byl dodržován radiový klid.

21. listopadu jsme dorazili do Sidi Rezegh nepříliš daleko od našeho cíle - Tobrúku, ale narazili jsme na jednotky dvou německých tankových divizí (15. Panzer Division a 21. Panzer Division). Ty nás brzy po střetu úplně obklíčily. Německé tanky za sebou měly těžká děla, která měla být použita k ostřelování Tobrúku. Tyto zbraně byly teď využity proti nám, a to ze všech stran. Boj zuřil po tři dny a 23. listopadu jsme byli cílem tříhodinové dělostřelecké přípravy. Byl jsem v té době s plukovníkem Masonem v přední části obranného sektoru našeho 2nd Botha Regiment. Leželi jsme v úzce vykopaných zákopech o hloubce jen necelých deset palců. Nebylo možné se zakopat hlouběji, protože pod slabou vrstvou písku byla rostlá vápencová hornina. Doslova nás přišpendlila hustá kulometná palba z německých tanků, které nás obklopovaly a slyšeli jsme příšerný jekot jejich kulek přímo nad hlavami jako poletující roje rozdrážděných vos. S velitelstvím brigády jsme ztratili kontakt, protože všechny telefonní linky byly zpřetrhané střepinami dělostřeleckých granátů. Plukovník Mason mi nařídil, abych se vydal na brigádní velitelství osobně a požádal, aby nám plukovník White poskytl dělostřeleckou podporu, která by aspoň trochu uvolnila tlak vyvíjený na naše postavení německými tanky.

Vyhrabal jsem se rychle do džípu a vyjel na velitelství brigády zjevně jen proto, abych se stal cílem husté palby. Vyšlo najevo, že německé tanky prolomily druhé pásmo naší obrany zezadu a zajaly velení brigády umístěné ve středu sestavy. Při návratu k plukovníku Masonovi s touto Jobovou zvěstí přímo přede mnou vybuchl dělostřelecký granát, ale kupodivu nijak zvlášť neponičil ani džíp, ani moji maličkost. V zasaženém německém tanku stojícím přímo na cestě zpět do našich postavení, za kterým jsem se svým džípem našel na chvíli úkryt před novým ostřelováním, jsem našel nádherný dalekohled Zeiss, který jsem věnoval plukovníku Masonovi. Po mém návratu do pozice jsme diskutovali o našem postavení za změněných okolností a zatímco plukovník Mason si prohlížel mnou darovaný dalekohled, přiletěl dělostřelecký granát a vybuchl přímo vedle nás. Dalekohled i plukovník to odnesli - plukovník těžkým zraněním od střepiny a dalekohled byl na kousky.

Dorazila k nám z brigády ústní zpráva předaná spojkou, že právě přijíždějí německé posily a že bychom se měli dát na úprk, abychom zmizeli dřív, než z nás budou další váleční zajatci. Plukovníkův osobní řidič s mou pomocí uložil zraněného Masona do štábního vozidla a já jsem přikázal jeho řidiči, aby jel za mým džípem, protože jsem se hodlal prosmýknout mezi německými tanky a pokusit se z našeho postavení zmizet. Naštěstí se už stmívalo. Vyrazil jsem se svým džípem na plný plyn a rychloměr ukazoval snad okolo sedmdesáti mil za hodinu, když jsem za neustálého kličkování vlevo a vpravo upaloval pryč, abych německým kulometníkům znemožnil zamíření. Němci za zhoršené viditelnosti používali střelivo se stopovkami různých barev a každá taková střela za sebou zanechávala svítící proužek. Jedno z našich obrněných aut, které bylo od nás vlevo a poněkud vepředu, dostalo přímý zásah z německého tankového kanonu a právě při tom jeden z mých kamarádů přišel o nohu až nahoře v kyčli. Všechny pneumatiky mého džípu už byly prostřílené a já ujížděl dál jen na discích kol, což při mé stále ještě dost velké rychlosti na hrbolech přímo lámalo karoserii i mne samého na kusy. Nedaleko za linií německých tanků se mi dokonce téměř zlomila tyč volantu, protože ji nějaká kulka prostřelila skrz naskrz. Nechal jsem se tedy táhnout jiným vozidlem a tak jsme se společně dostali ven z tankové pasti.

Poté jsem spolu se třemi dalšími důstojníky zastavili okolo uhánějící vozidla. Bláznivý úprk do neznáma by nás jen přivedl před hlavně jiných německých jednotek. Vzpomněl jsem si, že podle posledního zákresu situace na velitelství brigády se severovýchodně od naší současné polohy nacházela 4th Indian Division (4. indická divize). Zjistil jsem směr k Polárce a po paměti jsem zhruba spočítal azimut na mapě, čímž jsem přibližně stanovil směr našeho dalšího postupu, který by nás měl zavést k indické divizi. Sdělil jsem jej ostatním a řekl jim, že bych je tam rád přivedl. Vzali jsme si tedy jen ta vozidla, která měla dostatek benzinu a byla pojízdná, ostatní jsme nechali na místě, přičemž jsme z nich vyndali rozdělovače a zakopali, abychom tak nepříteli znemožnili jejich použití proti nám. Měli jsme jedenáct těžce raněných, z nichž někteří měli mnohočetné zlomeniny nohou až ke kyčlím způsobené přejetím tankem nebo jiným vozidlem nepřítele v mělkých zákopech. Raněné jsme uložili na podlahu Bren carrierů a já jsem vedl kolonu pohybující se pomalým, ale vytrvalým tempem, čtyři vozidla vedle sebe, úplně bez světel a jen podle hvězd. Za rozbřesku jsem uviděl něčí bojová postavení a zaslechl výzvu indického strážného. Díky Bohu jsme se ocitli přímo na pozicích indické divize a mohli jsme své raněné předat jejich polní ošetřovně a jejím doktorům. Hlásil jsem se britskému velícímu generálovi a naše jednotky i vozidla byly ochotně zařazeny do stavu divize. Vzhledem ke svým předchozím kontaktům s velitelstvím brigády i s nepřítelem jsem mohl generála informovat o situaci, ve které se naše brigáda ocitla. Generál mi nařídil, abych sebral dobrovolníky, vrátil se na bojiště s úkolem posbírat další roztroušené opozdilce a odvedl je poté do bezpečí. Desátník Lightfoot a sedm dalších dobrovolníků souhlasili s tím, že mě doprovodí a znova jsme tak vlezli do chřtánu samého pekla, odkud jsme se právě vyprostili.

Poté, co jsme našimi Bren carriery projeli hezkou vzdálenost, jsme spatřili sbírku nejrůznějších vozidel pohybující se směrem k nám. Ale současně jsme také uviděli pásy zvířeného prachu za německými lehkými tanky, které tuto kolonu ve velké rychlosti předjely a začaly ji shánět dohromady jako ovčák zaběhlé ovce. Okamžitě jsme uhnuli na jih a upalovali pryč následováni několika německými tanky. Ten nejbližší po chvíli vypálil ve velké rychlosti po nás a my jsme uslyšeli, jak jeho střela zasáhla bok našeho vozidla. Práskání německých tankových kanónů malé ráže bylo slyšet sice často, ale my jsme kličkovali ze všech sil a podařilo se nám nejen vyhnout se dalším zásahům, ale i uniknout z dosahu německé palby.

Po setmění začali Němci hromadně používat světlice nejrůznějších barev a druhů, nejspíš vyznačujících polohu té které operující jednotky s cílem vzájemně koordinovat jejich pohyb. Světla ukazovala jejich polohu také nám a když jsme dosáhli menší prolákliny, rozhodli jsme se vozidla odstavit v ní a přemístit se o několik set yardů dál do písečných dun. S použitím přileb jsme si vyhloubili mělké okopy a mohli jsme se ukrýt. Nedlouho poté jsme zaslechli rachocení tankových motorů německých tanků a skřípot jejich pásů. Tanky nás těsně minuly a ve světle hvězd jsme zahlédli postavy vojáků se samopaly sedící na tancích zjevně hledajících někoho, jako jsme byli my. Když záře světlic ukázala, že Němci se od nás dostatečně vzdálili, vrátili jsme se k našim vozidlům a pokračovali jihovýchodním směrem.

Těsně před rozbřeskem jsme míjeli britskou výdejnu pitné vody, jejíž obsluha nás zvala "na šálek čaje". Zatímco jsme se dali do řeči, jeden muž z osádky našich vozidel nás upozornil, že německé tanky se k nám zase přibližují. Okamžitě jsme nasedli do vozidel a odejeli co nejrychleji svou cestou, zatímco německé tanky válcovaly britský depot.

Později toho dne jsme potkali na své trase britského majora od dělostřelectva s jeho vojáky a děly a sdělili jsme mu, že za námi jsou německé tanky. Odvětil nám, že na ně už čekají a že jeho pětadvacetiliberky mají dost munice, jsou dobře zakopané a v pohotovosti. Ukázal nám cestu na blízkou železniční stanici. Později jsme se dozvěděli, že majorova děla vyřídila pěkných pár německých tanků.

Dorazili jsme na železniční stanici, kde předešlé noci čekaly tři dobytčáky přeplněné německými a italskými zajatci na odvoz do zázemí, ale přiletěly bombardéry a při náletu je přímo zasáhly. Velká parta indických vojáků dostala za úkol výsledky tohoto náletu odklidit a my jsme byli pověřeni posláním doprovodit v noci vlak s válečnými zajatci, který byl obsazen asi tisícovkou Němců a Italů, do Mersa Matruh. Na doplnění mých dobrovolníků mi přidali ještě jistý počet britských pěšáků, kteří se ze svého úkolu očividně těšili. Po setmění jsme tedy vyrazili na trať a do Mersa Matruh jsme dorazili příští den ráno bez dalších potíží. Zajatci byli promptně převzati a já jsem se setkal se svými přáteli od naší brigády, kteří zůstali po našem odchodu na frontu zde v Mersa Matruh. Spal jsem bez přerušení devatenáct hodin a přátelský major od ženistů mi můj odpočinek po probuzení zpříjemňoval nabídkou tekutých dobrot i svou vstřícností.

5. jihoafrická pěší brigáda přestala existovat. Němci zůstali pány bojiště u Sidi Rezegh a Brigadier Armstrong, náš velitel brigády, byl letadlem převezen do Německa do důstojnického zajateckého tábora. Do boje jsme vstupovali s brigádou mající ve svém stavu 5 800 dobře vyzbrojených i vycvičených vojáků a skončili jsme na stavu méně než 2 000 osob, přičemž mnoho z nich trpělo syndromem bojové únavy a jiní byli zcela vyčerpáni. Rozdíl mezi těmito dvěma čísly tvořili padlí, ranění nebo zajatí či pohřešovaní. Podle generála Smutse to byla jedna z nejhorších ztrát, jaké kdy během války Jihoafrická Unie utrpěla na živé síle našich jednotek.“

Tolik z výpovědi přímého účastníka bitvy, Capt. D. Mathewse, ret., SAA. Nám zbývá snad jen dodat pro doplnění faktů, že
...Výpad DAK proti 5th South African Brigade provedly hlavně Panzer Regiment 8 (8. tankový pluk) a Schützen Regiment 115 (115. střelecký pluk), který tanky vzápětí následoval na svých náklaďácích. Zuřivý odpor Jihoafričanů brzy způsobil zhroucení útoku a jeho přeměnu na řadu drobných, tvrdých srážek, které rozložily soudržnost a koordinaci německých jednotek. Pěchota ztratila dotek s tanky a někdy se dokonce pohybovala v opačném směru proti nim, přičemž I./Schützen Regiment 115 (1. prapor 115. střeleckého pluku) vlastně dosáhl kóty 176 zcela sám. Dva oddíly tanků dokonce zamířily různým směrem, I./Panzer Regiment 8 (1. prapor 8. tankového pluku) postupoval na sever k letišti u Sidi Rezegh, přičemž zanechal II./Panzer Regiment 8 (2. prapor 8. tankového pluku) vzadu, aby čelil protiútoku 22th Armoured Brigade (22. obrněné brigády), který byl nakonec odražen pomocí 1./Panzerjäger Abteilung 33 (1. rota 33. oddílu stíhačů tanků). Po setmění byla 5th South African Brigade téměř úplně smetena, i když za značně vysokou cenu. 23. listopadu utrpěl jen samotný Panzer Regiment 8 následující ztráty: ze 32 tanků PzKpfw II vyřazeno 14 (z toho šest trvale), ze 68 PzKpfw III vyřazeno 30 (z toho deset trvale) a ze 16 PzKpfw IV vyřazeno devět (z toho tři trvale)...
jak píše ve své práci historik P.P. Batistelli. Můžeme tedy směle konstatovat, že to, co z pohledu jihoafrického účastníka vypadalo jako zcela jednostranná záležitost a velký úspěch DAK, bylo na druhé straně poměrně zásadním opotřebením sil DAK. I když výčet ztrát není možno připsat jen Jihoafričanům, neboť na bojišti - vcelku dosti nepřehledném - se kromě Jihoafričanů setkal DAK na jihoafrickém levém křídle s britskými dělostřelci z 4th RHA, jak uvádí i Mathews a jednotkami 22nd Armoured Brigade, či spíše jejím „kombinovaným praporem“, na který byly její stavy zredukovány a který byl vytvořen ze zbytků jednotek brigády. Vcelku se jednalo o přibližně 34 různých vozidel, zbývajících ze všech podřízených jednotek po konci počáteční fáze střetných bojů.


Pozn.překl.: boj probíhal hlavně v prostoru jižně od letiště v Sidi Rezegh a celá tato událost je je také známa jako 1. bitva u Sidi Rezegh.

Prameny:
  • osobní vzpomínky Capt. D. Mathewse, ret., SAA, zčásti zveřejněné v SAMHS Journal. Uvolněno pro přetisk s výhradou nevýdělečné edice.
  • Batistelli, Pier Paolo: Rommel´s Afrika Korps: Tobruk to El Alamein, Osprey Publishing 2006.
Děkuji za velice přínosnou spolupráci na textu kolegovi ja_62.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.77 (71 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.