Japonské ponorky útočí na Austrálii

Autor: Krojc | Datum: 17. 4. 2015

Málokdo dnes ví, že ponorky byly ze všech druhů zbraní japonských císařských ozbrojených sil první, které ve druhé světové válce napadly dělostřelbou území kontinentální Austrálie. Mezi roky 1942 a 1944 operovaly japonské ponorky před australským pobřežím vcelku pravidelně. Rozhodně se v tomto období jejich útoky vyskytovaly daleko častěji než útoky hladinových korzárských lodí nebo svazů japonských bombardovacích letadel. Bez ohledu na velice nebezpečnou možnost přerušit pomocí ponorkové války námořní dopravní spoje životně důležité pro australské hospodářství a vážně tak narušit jeho válečné úsilí byla až doposud těmto událostem věnována jen malá pozornost těch, kteří studují dějiny válek anebo se podobnými problémy zabývají profesionálně.

Pravdou zůstává, že vrchní velení japonského Spojeného loďstva snad nikdy neuvažovalo o tom, že by mohlo vést ponorkovou válku v intencích a taktických rámcích používaných německým námořním velením SKL, tedy především zbavit nepřítele námořní ponorkovou blokádou jeho civilních obchodních lodí a tím jej odříznout od přísunu surovin, potravin a ostatních válečně důležitých komodit. Japonci naopak zcela podle zásad „Zbav nepřítele zbraní a on se vzdá“ a „Čím větší zbraň nepříteli zničíme, tím menší škodu nám pak způsobí“ zaměřili ve válečnickém útočném duchu samurajů většinu úsilí svého ponorkového loďstva na mnohem odolnější, daleko lépe bráněné, ale podle jejich mínění rozhodně důležitější cíle – nepřátelská válečná plavidla. To zvětšilo jejich ztráty a zmenšilo celkový účinek ponorkových útoků.

Dá se s odstupem času říci, že tato chybná volba cílů pro ponorky byla velkým štěstím jak pro Austrálii, tak také pro americké námořní spojení se základnami v Pacifiku a jejich zásobování a značně ovlivnila průběh námořních a výsadkových operací v oblasti.

Australské velení ozbrojených sil v období předcházejícím válce dokonce nevypracovalo v tomto směru vůbec žádnou předběžnou operační studii a také literatura, která se tímto fenoménem po válce byť jen zčásti zabývala, se v převážné míře soustřeďuje na soukromé vzpomínky a vyprávění popisující pohříchu z ryze osobního hlediska některé oddělené události nebo beletrizující barvitý popis některých spektakulárních akcí.

Mnoho aspektů ponorkové kampaně v australských vodách jistě má unikátní charakter, což poněkud umenšuje jejich zvláštní hodnotu v porovnání s obrovským objemem výzkumných a badatelských prací, uskutečněných kupříkladu v operačních záznamech o průběhu ponorkové války v Atlantickém oceánu. Daná lokálně podmíněná omezení pak v širším kontextu znamenají, že mnoho událostí týkajících se ponorkových operací proti Austrálii, včetně rozvoje technologií, užívaných metod, strategie, taktiky a výcviku nebylo do dnešního dne podrobeno důkladnému vědecky založenému zkoumání a rozborům.

Přípravy na vytvoření účinné organizační sítě na ochranu obyvatelstva

Ke konci měsíce března roku 1942 hotelová zařízení a úřady vybavené telefonní ústřednou, stejně tak jako redakce novin a tiskové agentury s vlastními dálnopisnými stanicemi, musely některá z těchto spojovacích zařízení předat k vojenským účelům australské armádě a Američanům. To vše bylo podniknuto za účelem zajištění spolehlivého telefonního a dálnopisného spojení mezi jednotlivými službami až do doby, kdy si ozbrojené síly dokázaly vybudovat vlastní výkonnou a spolehlivou spojovací síť.

Občané byli prostřednictvím tisku, radiových relací, filmových šotů a tématických plakátů nabádáni, aby následovali britský příklad a budovali vlastními silami protiletecké kryty na svých zahradách s využitím konstrukcí z vlnitého plechu, které byly zakopány do země a překryty pytli s pískem a výkopovou zeminou. Kryty napodobovaly levné „Andersonovy“ protiletecké úkryty rozmístěné v anglických zahradách a chránící ohrožené Brity před nálety Luftwaffe. Nebyly určeny k dlouhodobému pobytu a přímý zásah by nevydržely, ale ochránily uživatele před tlakovou vlnou a střepinami.

Tam, kde nebylo možné obdobné protiletecké kryty vykopat, byli občané vybízeni, aby vybranou odolnou část svého domu ještě zpevnili pomocí vložení pytlů s pískem do oken, vyztužením stropů a stěn břevny a prkny a tak získali vlastní bezpečnější místo pro ukrytí. Obchodníci dostali pokyn překrýt výkladní skříně a tabule skla v oknech překližkou nebo prkny a také aby nalepením papírových lepicích pásek zevnitř na menší plochy skla zabránili volnému poletování skleněných střepin. Na mnoha místech byly z obavy před japonskou invazí odstraněny po britském vzoru směrové tabule na silnicích a dopravní značky všeho druhu.

Hlavním místem řízení civilní obrany prostoru důležitého přístavního a průmyslového města Sydney bylo Ústřední řídící stanoviště umístěné v úřadovnách stanice Wynyard, které vedl plukovník Francis M. Lorenzo, řídící operační důstojník státu Nový Jižní Wales. Město Sydney bylo rozděleno do 59 okrsků, z nichž každý měl telefonní přípojku spojenou s obvodním střediskem řízení, obvykle kanceláří obvodního úřadu. Okrsky měly rozlohu od necelých 55 akrů v Darlingtonu se 2 000 obyvatel až po Randwick čítající 30 000 osob na třech čtverečních mílích. Pouliční hlídky každého okrsku měly svá výchozí stanoviště v domovních garážích, školních halách a veřejných budovách a jejich činnost řídilo okrskové středisko řízení.

Počátek útoků na australskou pevninu

V noci na 1. duben 1942 se tři japonské trpasličí ponorky šikovně vyhnuly neúplně uzavřenému zátarasu ve vjezdu do přístavu v Sydney a pokusily se napadnout spojenecké lodě, které tam právě kotvily. Když je ostraha přístavu objevila, neprodleně na ně zaútočila. Osádky dvou japonských miniponorek při následných útocích hlubinnými pumami své poškozené lodě potopily otevřením dnových záklopek a spáchaly tak sebevraždu, aniž se jim podařilo odpálit torpéda tak, aby zasáhla cíl.

Třetí trpasličí ponorkce se úspěšně podařilo vyhnout se detekční dnové protiponorkové smyčce a v 0029 úspěšně odpálila svá torpéda ráže 450 mm, načež urychleně prostor přístavu opustila. Pokusila se torpédovat těžký křižník USS CHICAGO, ale namísto této velké a cenné lodě se jí podařilo zasáhnout a potopit HMAS KUTTABUL, přestavěný australský přístavní přívoz sloužící jako ubytovna pro náhradní lodní posádky. Přitom bylo zabito jedenadvacet námořníků a desítka dalších si odnesla těžká zranění. Posádku ponorky tvořila dvojice mladých námořních důstojníků - poručík Kacuhisa Ban a podporučík Mamoru Ašibe. Jednalo se o miniponorku M24 typu Ha-17 označovanou v japonském námořnictvu rovněž jako Type A Kō-hyōteki kō-gata, jejíž další torpédo zasáhlo molo vedle zakotvené holandské ponorky K-IX. Tu poškodila následná tlaková vlna a létající kusy vytrženého betonu. Třetí torpédo, které žádný cíl nezasáhlo, bylo později nalezeno nevybuchlé na mělčině na východní straně Green Islandu. Bylo zřejmě vypáleno jednou ze zničených miniponorek.


Vrak HMAS KUTTABUL ležící na dně přístavu v Sydney - http://en.wikipedia.org/wiki/HMAS_Kuttabul_%28ship%29

Japonci kryli své útočné uskupení miniponorek dalšími pěti velkými oceánskými ponorkami třídy I a i když útok miniponorek nebyl příliš úspěšný, ukázalo se, že to byl pouze první z řady japonských pokusů napadnout velká australská města.

Do půlnoci dne 7. června 1942 nebyla australská pevnina vystavena ostřelování z moře, ale to se mělo změnit. V 0014 dne 8. června 1942 se japonská ponorka I-24 pod velením komandera (hodnost označovaná japonsky jako Čúsa) Hiroši Hanabusy vynořila na hladinu u pobřeží Nového Jižního Walesu a vypálila na hustě obydlenou oblast východních předměstí Sydney 10 dělostřeleckých granátů z palubního děla ráže 140 mm.


Ponorka typu I Hei-gata z let 1940 - 1941, sesterská loď ponorky I-24. Dělo ráže 140 mm je před velitelskou věží
http://www.combinedfleet.com/type_c1.htm

Poněkud dále na sever další japonská ponorka I-21, jíž velel komander (Čúsa) Macumura Kandži, v 0215 po vyplutí na hladinu ve Stockton Bight vystřelila v rozmezí 23 minut celkem 21 střel z palubního děla na Newcastle. Ne všechny granáty byly tříštivotrhavé, některé byly osvětlovací, aby si ponorka během zaměřování děla posvítila na zamýšlené cíle palby. V tomto článku se však budeme podrobněji zabývat jen útokem I-24 na Sydney.

Sydney nic netuší

Byla bezměsíčná noc a ve vzduchu bylo cítit syrové závany blížící se zimy. Navečer se objevily drobné dešťové přeháňky, ale okolo půlnoci déšť ustal a na temném nebi jasně probleskávaly hvězdy. V předměstích Sydney ležících na pobřeží bylo noční ticho semtam narušováno halasným povykem dobrovolnických hlídek označených žlutou rukávovou páskou a vymustrovaných plochou britskou ocelovou přilbou, které střežily ulice a prohlížely noční polotmu, která v té době panovala v Sydney kvůli úmyslnému velkému poklesu napětí pro žárovky užívané k osvětlování veřejných prostranství.

Tato zvláštní polotma se odlišovala od obvyklého zatemnění tím, že úmyslným snížením napájecího napětí mělo být dosaženo toho, aby světla neměla být vidět z oblohy na vzdálenost větší než deset mil. Mimoto bylo nařízeno, že okna směřující na moře musí být úplně zatemněna. Reflektory aut a kapesní svítilny hlídek byly upraveny tak, aby z nich světlo vycházelo pouze úzkou štěrbinou. Podle ustanovení Zákona o národní bezpečnosti National Security Act směla auta se zastřenými světly jet pouze rychlostí nepřevyšující 20 mil za hodinu a ti řidiči, kteří byli přistiženi při překročení povolené rychlosti, dostali řádnou pokutu ve výši 5 liber, což v té době znamenalo hodně.

Uprostřed nedělní noci spala většina obyvatel Sydney tvrdě ve svých lůžkách. Náhle bylo noční ticho rozerváno ječením letících dělostřeleckých granátů a hlasitým výbuchem po dopadu. To způsobilo, že tisíce lidí vyběhly na ulici – jedni plni zděšení či vzrušení, aby zjistili původ událostí a druzí běželi do protileteckých krytů, aby chránili své životy. Většina z nich byly ženy a děti, jejichž otcové a manželé již žili ve vojenských táborech nebo byli v jednotkách vyslaných za moře, často také šlo o starší osoby nezařazené vzhledem k jejich věku nebo zdravotnímu stavu do aktivní vojenské služby. Podle osmnáctiletého dobrovolníka, člena místní protiletecké hlídky Bruce Crossona z Rose Bay, byla v roce 1942 opravdu mokrá zima a mnoho nedávno postavených protileteckých krytů bylo proto zaplaveno prosakující dešťovou vodou. Personál občanských pomocných organizací spěchal ve tmě chladnou nocí pomáhat evakuovat mládež a staré osoby, zatímco záchranáři, hasiči, dobrovolní zdravotníci a policisté zamířili na místa dopadů všude tam, kam je zavolaly uliční dobrovolné hlídky.

Japonská ponorka I-24 útočí dělostřelbou

Několik minut přetím nařídil čúsa Hiroši Hanabusa posádce své ponorky I-24, aby plavidlo vyvedla na hladinu asi šest mil daleko od Malabaru a připravila se na ostřelování pevniny.

Ponorka měla v ponořeném stavu výtlak 3 654 t. Tato třída japonských oceánských dálkových ponorek označovaná Japonci jako I – Hei Gata ze série uvedené do služby v létech 1940-41 tehdy patřila k největším ponorkám na světě. Dosahovala na hladině rychlosti až 23,5 uzlu a pod vodou 8 uzlů. Měla ve výzbroji 8 torpédometů ráže 533 mm, 1 kanon ráže 140 mm, dva PL automatické kanony ráže 25 mm a při cestovní rychlost 16 uzlů měla akční radius až 14 000 km.

Když se kterýkoliv japonský velitel ponorky hodlal přiblížit k rozeklanému pobřeží bráněnému pobřežní obranou, navíc v noci, podstupoval přitom značné nebezpečí. Jeho jedinými navigačními pomůckami totiž tehdy byly nepříliš přesné mapy pobřeží a hloubek podél něj, dalekohled, echolot, tlakový hloubkoměr a kompas. Radar byl v té době pro japonské ponorky zcela nedostupnou záležitostí a když se I-24 vynořila na hladinu, aby na australskou pevninu, jmenovitě do hustě obydlených východních předměstí Sydney, vyslala ze svého palubního kanonu tříštivotrhavé granáty ráže 140 mm vážící více než 37 kg, vypnuté světlo majáku Macquarie Lighthouse nacházejícího se na jejím pravoboku by pro navigaci v tak obtížných nočních podmínkách bylo v případě normální činnosti pro ponorku jistě velmi vítanou pomůckou.

Hanabusa zavelel posádce obsadit palubní dělo a v intervalu cca půl minuty nechal na Sydney odpálit celkem deset tříštivotrhavých granátů. Jakmile se rozsvítily reflektory a začaly oblast okolo přístavu propátrávat ve vzduchu i na moři, ponorka I-24 se ponořila a odplula z dosahu pobřežní obrany.

Počáteční zmatek po útoku

Ostřelování Sydney trvalo něco mezi dvěma a šesti minutami (hlášení hlídek a policie se různí), načež se I-24 nejvyšší možnou rychlostí ponořila a zmizela. Pan J. T. Murdock, řidič taxíku v Bondi, projížděl právě Darlinghurstem, když se ve vzduchu ozvalo zavytí a vzápětí zaduněl výbuch granátu. O několik vteřin později se z okolních domů vyřítili vojáci a námořníci shánějící se po taxících k návratu do táborů, ubytoven a kasáren. Jakmile se rozezněly sirény, Murdock zajel k okraji chodníku, vypnul světla a později poskytl novinám The Sun následující popis událostí tak, jak je viděl.

„Lidé vybíhali z domů a ptali se mě, kam se mají běžet schovat do krytů. To jsem nevěděl. Ve skutečnosti to zdá se nevěděl nikdo v okolí. Nikde nevznikla nějaká výrazná panika, ale několik děvčat si lehlo na zem na kraji silničního příkopu. Říkaly mi, že výbuch zazněl velice blízko a obávaly se, kam asi dopadne další granát.“
Protiletecké sirény houkaly ze všech sil a temnotu ledově chladné noci probodávaly svazky paprsků protiletadlových a pobřežních světlometů pátrající po neviditelném nepříteli. V půli roku 1942 byla vojenská obrana Sydney koordinována z podzemního krytu uprostřed Sydney. Avšak velitelské středisko obrany nebylo nijak předem připraveno na nepřátelský útok uskutečněný z moře. Naopak byly odpovědné orgány názoru, že jde o nálet japonských letadel.

Na letišti Bankstown byla jedna letka stíhaček Bell P-39 Airacobra od USAAF a ta byla vyslána k provedení odvetného útoku, alespoň na letiště dorazil takový rozkaz. Jediným pilotem přítomným na základně ale byl velitel zmíněné letky, sedmadvacetiletý poručík George Cantello. Ten bohužel vzápětí záhy po startu zahynul, když se jeho letoun zřítil těsně po odlepení od země. Příčina pádu nebyla zjištěna, ale předpokládalo se, že vinu na tom měla poručíkova přehnaná snaha odstartovat do nastávajícího boje ještě před tím, než měl motor prohřátý podle předpisu na provozní teplotu.

Zpočátku měli lidé ječení letících dělostřeleckých granátů za zvuk letících leteckých bomb a proto hleděli pozorně na noční nebe a naslouchali, zda vůbec či odkud zaslechnou zvuk leteckých motorů. Když zazněly sirény, světla měla být všude vypnutá; místní policie a pouliční hlídky musely navštívit spoustu domů a vystoupat tisíce schodů, aby donutily ty nevšímavé vše skutečně vypnout. Většina obyvatel ale postupovala podle instrukcí civilní obrany a plyn i osvětlení vypnula těsně předtím, než se lidé odebrali do protileteckých krytů a provizorních ochranných zákopů. Zdaleka ne všichni ale statečně odolávali zatím ještě dost nočnímu ledovému povětří a raději za poplachu zůstali doma.

Po delší době pak někteří rozsvítili a otevřeli přívod plynu, zavřený z bezpečnostních důvodů povětšině hned po prvním zvuku sirén. Potřebovali si uvařit alespoň šálek horkého čaje nebo hovězího vývaru z kostky – tehdy hojně užívaný Bonox, aby zahnali pocit únavy a chladu, což však vyvolalo vzápětí poté hněvivý zásah bdělých pouličních hlídek proti takovýmto neukázněným narušovatelům zatemnění.

Mnoho obyvatel prohlašovalo, že poplach vůbec neslyšelo. V pobřežních předměstích byla spousta lidí, která navíc nebezpečí zlehčovala a očekávala další vývoj událostí zabalená do teplých přikrývek usazená na svých verandách či plochých střechách domů, anebo si dokonce někteří zvědavci pospíšili na vyvýšená místa, aby popřípadě mohli ještě zahlédnout záblesky dělových výstřelů viditelných na moři.

Jaké byly začátky organizací civilní obrany v Austrálii

Bez ohledu na to, že japonská invaze ze severu se s obavami očekávala v Austrálii už delší dobu, civilní obrana nebyla až do léta roku 1940 aktivně připravována, teprve v okamžiku, jakmile si vládní úřady a politici začali čím dál zřetelněji uvědomovat, že další válka je nevyhnutelně před nimi, se začalo něco dít. Obavy z útoku bojovými plyny a zápalnými pumami rostly a jak se konflikt pomalu blížil, celá záležitost s civilní obranou začínala být stále akutněji vnímána, neboť válka v Evropě se už dostala do své horké fáze. Veškerá opatření se musela urychlit.


Ministerský předseda Austrálie
 John Curtin

Federální, státní a místní vlády a samosprávy pak aktivněji spolupracovaly na vypracování funkčního systému civilní obrany pod dohledem Commonwealth Department of Home Security, tedy Ministerstva vnitřní bezpečnosti zemí Britského společenství národů, které bylo touto prací pověřeno Zákonem o národní bezpečnosti (National Security Act). Každý spolkový stát Austrálie byl odpovědný za výcvik dobrovolníků civilní obrany s důrazem na poskytování první pomoci, výstrahy před leteckými útoky, výstavbu protileteckých krytů a přípravu obyvatelstva na nepřátelské nálety a invazi.

V Novém Jižním Walesu byla takovou odpovědnou organizací Národní pohotovostní služba NES (National Emergency Service) založená v únoru roku 1939, tedy sedm měsíců před vypuknutím války v Evropě. Když do války proti Spojencům vstoupilo v roce 1941 také císařské Japonsko, obavy z náletů se ještě zvýšily a objevila se nutnost zformovat okrsky Civilní protiletecké obrany Air Raid Precaution (ARP), které byly přímo řízeny do funkce ustanoveným vrchním přednostou hlídkové služby (Chief Warden).

Na kandelábrech veřejného osvětlení byly podél hlavních silnic ve vzdálenostech přibližně do 300 metrů od sebe nainstalovány výstražné sirény, v parcích a na nejrůznějších sportovištích byly vyhloubeny ochranné zákopy a v Sydney byla vytvořena Civilní válečná protináletová služba (Civilian War Emergency Air Raid Service). Tato služba dostala do vínku odpovědnost za výstavbu skladů potřeb pro civilní obranu a také za vybudování vývařoven a výdejen šatstva pro ty, kteří by byli postiženi nálety.

V polovině roku 1942 čítal personál NES téměř 80 000 civilních dobrovolníků. Ministrem majícím na starosti NES byl v roce 1942 jmenován James Robert Heffron a Richard Hicks se stal jejím ředitelem. Ten řídil svou organizaci prostřednictvím celé řady výborů a komisí, které mu předávaly hlášení o širokém rozsahu záležitostí, včetně varování před nálety, funkci systému omezení osvětlení po dobu války, problémů ohledně zdravotní služby, nemocnic a o plánech evakuace obyvatelstva. Obzvláštní pozornost Hicks věnoval výcviku personálu dobrovolnických hlídek jako svého druhu vůdců místních komunit a také jej často musela o čas obírat jednání s občanskými organizacemi a veřejností ohledně přípravy na nepřátelský útok.

Národní pohotovostní služba NES vydávala svůj vlastní měsíčník ACTION, který přinášel zprávy a poskytoval rady dobrovolnickým hlídkám i širší veřejmosti ohledně stavby protileteckých úkrytů, druzích leteckých pum, které by mohly být použity proti území Austrálie a také o organizaci odklízení trosek po náletech. S cílem přesvědčit veřejnost o důležitosti výstavby protileteckých úkrytů a kázni ohledně zatemnění oken byly vytisknuty a distribuovány plakáty. Organizace nechala natočit a veřejně v kinech promítat filmy o přípravách obyvatelstva a státu na napadení a zorganizovala veřejné předvádění způsobů zachraňování postižených osob. Pravidelně byly provozovány také krátké informační kurzy pro členy dobrovolnických hlídek s cílem rozšiřovat potřebné informace uvnitř jejich komunit.

Hlavním místem řízení civilní obrany prostoru důležitého přístavního a průmyslového města Sydney bylo Ústřední řídící stanoviště umístěné v úřadovnách stanice Wynyard, které vedl plukovník Francis M. Lorenzo, řídící operační důstojník státu Nový Jižní Wales. Město Sydney bylo rozděleno do 59 okrsků, z nichž každý měl telefonní přípojku spojenou s obvodním střediskem řízení, obvykle kanceláří obvodního úřadu. Okrsky měly rozlohu od necelých 55 akrů v Darlingtonu se 2 000 obyvatel až po Randwick čítající 30 000 osob na třech čtverečních mílích. Pouliční hlídky každého okrsku měly svá výchozí stanoviště v domovních garážích, školních halách a veřejných budovách a jejich činnost řídilo okrskové středisko řízení.

Na místní úrovni ustavily obecní rady systém hlídek se zaměřením na vytvoření ohnisek aktivity uvnitř místních komunit. Vrchním přednostou ve Woolahra District byl Alderman Lyall Moore, vysoký, impozantní chlap na počátku čtyřicítky. Vrchní přednosta koordinoval opatření civilní obrany z budovy radnice obce Woolahra na rohu Ocean Street a Jersey Road, z přízemí zpevněného silnými trámy. V místnosti byla velká nástěnná mapa obce posetá magnetickými kroužky vyznačujícími rozmístění stanovišť občanských hlídek. Vedle službukonajícího seděl telefonista – ale ne všechna stanoviště hlídek měla přímé telefonické spojení s okrskovým řídícím střediskem. Někdy byl nejbližší telefon k dosažení v nedalekém domě.

Organizace systému civilní obrany a teritoriální obrany Austrálie se zlepšuje

V červnu roku 1942 se obrana pevniny pořád ještě vyvíjela a přizpůsobovala svou strukturu reorganizovaným složkám australské armády. Armáda Austrálie byla reorganizována pro válečné potřeby již v dubnu téhož roku. Zásady reorganizace obrany byly založeny na názoru, že životně důležité oblasti pro celou Austrálii jsou v prostoru Newcastle – Sydney – Port Kembla, kde se nachází velký průmyslový komplex, který bude bráněn za každou cenu.

V Novém Jižním Walesu byla celá armádní velitelská struktura řízena velitelstvím a štábem 2. australského sboru (2-nd Corps) se sídlem v Parramattě, zeměpisném středu Sydney. Avšak štáb vlastně sídlil v kasárnách Victoria Barracks, která se stala Zemským velitelstvím (Land Headquarters - LHQ) pro Nový Jižní Wales. Bylo to právě toto místo, odkud byla koordinována obrana území státu, a to včetně oprávnění vyhlásit výstrahu před vzdušným napadením.

Ve stejných kasárnách sídlilo také velitelství Prvního pluku armádních královských australských ženistů (First Army Royal Australian Engineers – RAE) koordinující činnost Oddílu pro zneškodňování nevybuchlých bomb (Bomb Disposal Wing) sídlící ve vojenském táboře v Liverpoolu (Liverpool Military Camp). RAAF a RAN měly své vlastní velitelské struktury: štáb RAAF sídlil v přístavním předměstí Point Piper a štáb RAN na Watts Point.

V případě přímého nepřátelského útoku by bylo zformováno Smíšené velitelství obrany (Combined Defence Headquarters - CDH) v kasárnách Victoria a to by mělo ve svém složení představitele všech tří druhů ozbrojených sil, včetně vyčleněných skupin pozemního vojska, které by koordinovalo operace cílené proti nepřátelskému útoku. Do tohoto velitelství byli předem určeni dva představitelé NES jako styční důstojníci.


Organizace a výzbroj pobřežní obrany prostoru Sydney

V půlce roku 1942 se pobřežní obrana Sydney opírala z největší části o baterie těžkého dělostřelectva. Jak Severní baterie, tak Banksova baterie patřící k pobřežnímu dělostřelectvu byly proti nepříteli vyzbrojeny každá dvěma moderními děly ráže 9,2 palce čili 234 mm pro odvetnou palbu a blízkou obranu. Tato děla měla dostřel 26 400 metrů neboli 28 900 yardů a každé z nich mělo celkovou hmotnost 112,2 tuny. Jejich lafety byly ovládány v náměru i odměru pomocí hydrauliky a měly výtahy munice spojené s mechanickým nabíjecím zařízením, které vsunovalo do nábojové komory v hlavni střelu a prachovou náplň. Praktická rychlost palby každé hlavně se pohybovala okolo tří ran za minutu. Projektil vyslaný z jejich hlavně měl hmotnost 172 kg. Obsluha čítala na počátku války 250 dělostřelců z 1. brigády těžkého dělostřelectva a také z 1. polní záložní baterie. Dělostřelecké baterie na South Headu, Signal Hillu, Malabaru a Middle Headu měly každá dvojici děl ráže 6“ - 152 mm pro obranu na bližší vzdálenosti.

Baterie Hornby na South Headu, známá také jako Sydneyská přezkušovací baterie pro Port Jackson, měla pro svou obsluhu 33 ženistů pevnostní služby. Na pobřežní základně HMAS WATSON se stále ještě desítky let po válce dají nalézt zbytky palpostů jejích děl a podzemní tunely.

Palposty šestipalcových děl na Signal Hillu byly modernizovaného britského typu, takže děla dosahovala nejvyššího dostřelu okolo 17 km (16,000 až 18,800 yardů). Obsluhy k nim byly přiděleny z armádní 116. baterie těžkého dělostřelectva a děla měla ochranné pancéřové štíty o tloušťce 75 mm. Ty měly chránit obsluhy před střepinami granátů, střelami ze zbraní menší ráže a rázovou vlnou od ústí hlavně při výstřelu.

Baterie na Malabaru byla zbudována v březnu roku 1942, aby zaplnila mezeru v krytí pobřeží, která dlouho zela mezi postaveními na Signal Hill a Banksovou baterií. Baterie byla umístěna z bezpečnostního hlediska v poměrně nevýhodném prostoru těsně u pěchotní střelnice v Long Bay, která se denně provozovala pro výcvik ve střelbě z pušek, kulometů a pistolí. Jelikož odražené střely z pěchotních zbraní vytvářely pro baterii neustálou hrozbu, musely být úkryty, palposty děl a manipulační prostory pro přísun munice vybudovány pod úrovní terénu, aby obsluhy děl a stavební dělníci, kteří byli na baterii přítomni ještě dlouho po zpohotovení děl kvůli pokračujícím stavebním a instalačním pracím, byli před tímto nebezpečím spolehlivě chráněni.

Na baterii pobřežního dělostřelectva na Middle Head byly dvě šestipalcovky již od roku 1912. Stejně jako na bateriích Hornby a Signal Hill byly staré palposty děl z koloniálních dob vybudovány jako vyvýšené nad úroveň terénu, ale se zahloubenými komunikacemi, skladovacími i pohotovostními komorami pro munici a manipulačními chodbičkami pro přísun munice. Za dob 2. světové války sloužil prostor u Middle Headu jako hlavní výcviková základna pro obsluhy děl pobřežního dělostřelectva v Novém Jižním Walesu. Odsud byly také střeženy zamaskované palivové nádrže pro potřeby australského válečného námořnictva v Chowder Bay a obsluhována zatarasovací síť, která byla od počátku války s Japonskem natažena napříč přístavu mezi Georges Height a Green Point.

Na Bradley´s Head byla umístěna palebná postavení protiletadlových děl menší ráže, stejně jako na Dawes Pointu, pylonech mostu Sydney Harbour Bridge a Královském Sydneyském golfovém hřišti, což dotvářelo páteřní systém celkové obrany Sydney jako obchodního centra a nejdůležitějšího přístavu Austrálie. Nejdůležitější zařízení přístavu včetně základny válečného námořnictva na ostrově Garden Island, opravárenských doků a početných palivových nádrží západně od mostu Harbour Bridge se nacházela v průměrné vzdálenosti asi 9100 metrů (10 000 yardů) od pobřeží.

Vstup do Botany Bay byl střežen dvojicí zastaralých osmnáctiliberních děl sídlících takřka od nepaměti na Henry´s Head. Jejich velkou výhodou bylo, že měla k dispozici spoustu přebytečné munice. Baterie Henry měla poskytovat ochranu hlavně elektrárně v Bunnerongu na severní straně pobřeží zálivu, která byla hlavním zdrojem elektrické energie pro Sydney.

Vojenské velení se obávalo skutečnosti, že jedenadevadesátimetrový komín zmíněné elektrárny je snadným cílem a význačným orientačním bodem pro dělostřelectvo lodí, které by z moře hodlaly elektrárnu napadnout. Proto nechalo komín zkrátit, či lépe řečeno snížit na celkových třicet metrů výšky, čímž mohlo být komínu využito za patřičného režimu spalování jako dalšího zdroje maskujícího hustého dýmu; navíc byl komín natřen nepravidelnými kamuflážními pásy různých barev tvarově vycházejícími z obdobného systému jako na vojenských budovách a stavbách.

EDO (Extended Defences Officer), tedy důstojník pro rozšířenou obranu, byl vysoce postavený a odpovědný námořní důstojník velící obraně prostoru přístavu v Sydney. K jeho povinnostem patřilo mimo jiné řídit výcvik a přezkušování lodivodů, velet plavidlům obrany přístavu, protiponorkovým opatřením a měl na starosti rovněž detekční smyčky kabelů uložené na dně přístavu. Ty při změně magnetického pole způsobené proplouvajícím plavidlem indikovaly jeho přítomnost a měly sloužit hlavně k odhalení nepřátelských ponorek. Dále řídil odminovací operace na přístupech k přístavu.

Na Přístavní válečné spojovací stanici (Port War Signal Station - PWSS) v South Head předával službukonající důstojník informace o pohybech námořních plavidel mimo jiným oprávněným osobám hlavně také veliteli střediska řízení palby dělostřelectva (Fire Control Officer - FCO, též jen Fire Officer - FO), jehož pravidelně informoval o přibližování, pohybech a činnosti vlastních a spřátelených lodí.

Na vrcholcích útesů v Dover Heights a Outer North Head bylo umístěno celkem sedm radarových stanic, tehdy nazývaných Radio Direction Finding Station (RDF). Ty měly za úkol včas varovat pobřežní obranu a letectvo před přibližujícími se letadly a loďmi.

Došlo skutečně k selhání radiolokačních stanic?

V noci, kdy došlo k ostřelování Sydney, měla radarová stanice na Dover Heights problémy s poruchami zařízení. Její hydraulické ovládání antén bylo mimo provoz. Zatímco automatické otáčení anténního systému o 180° trvalo jedinou minutu, náhradní ovládání otáčení antén ručně trvalo v tomtéž sektoru celých pět minut a bylo nesmírně namáhavé. Když dvě minuty po půlnoci převzala službu na radarové stanici další směna operátorů, anténní systém směřoval na jih. Operátoři pokračovali ve sledování moře a vzdušného prostoru směrem dále na sever pomocí ručního otáčení anténního systému.

Zhruba po pěti minutách získali výrazný odražený signál v náměru cca 20°. V tomtéž náměru se ve chvilce ukázaly na stínítkách obrazovek četné další podezřelé odrazy a operátoři je po několik minut vyhodnocovali, aby se ujistili, že v udaném náměru nejsou hlášena žádná plavidla. Při vyhodnocování radarových údajů zaslechly obsluhy dunění dělostřelecké palby od jihu a když okamžitě natočily anténní systém ručním pohonem na jih, byla v tomtéž okamžiku službukonajícímu důstojníkovi střediska řízení palby pobřežního dělostřelectva (FCO) doručena informace o zjištěné dělostřelecké palbě.

Ačkoliv obsluha radarové stanice na Outer North Head označované kódovým názvem BLUE FISH palbu z děla neslyšela, její předsunutá hlídka ji zaslechla, jenže palba ustala ještě předtím, než příslušník hlídky dorazil na stanoviště pobřežní obrany a ohlásil svůj poznatek operátorům.

V téže době „neoficiálně“ prozvonila středisko řízení palby pobřežního dělostřelectva také služba u baterie North umístěné na Inner North Head, „aby se dozvěděli, kdo to střílí.“ Přibližná vzdálenost ponorky I-24 od palebných postavení baterie v té době byla asi 20 km (22 000 yardů).

Tajná hlášení o výkonu služby stanovišť pobřežní obrany v Sydney a v Newcastle během ostřelování ponorkami vnukají po podrobném prostudování názor, že prvotním zdrojem informací pro vojenské orgány byla pozorovací stanoviště na Dover Heights označená kódovým názvem DANE. Důkazy naznačují, že ponorka zahájila palbu v 0014 a ukončila ji před 0016. Záblesky z děl byly pozorovány ze tří pozorovatelen shodně udávajících jejich polohu v náměru 142° a vzdálenosti 16 000 yardů od pozorovacího stanoviště na Dover Heights. Tato poloha odpovídala skutečné poloze ponorky I-24 s tolerancí pouze asi ± 500 yardů. Hlášení obsahuje záznam o tom, že ponorka ukončila ostřelování ihned poté, co byly zapnuty světlomety a také fakt, že pobřežní baterie byly připraveny zahájit odvetnou palbu asi 10 sekund poté, co ponorka přestala střílet. Baterie pobřežního dělostřelectva však nevystřelily ani ránu, důstojník FCO pověřený povinností řídit palbu nevydal rozkaz ji zahájit.

Jakými prostředky byly získávány informace do systému – reakce na zprávy

Ověřovací listy COIC (Combined Office of Information Control) - Zpravodajského ústředí kombinovaných operací týkající se hlášení dobrovolnických hlídek jsou nejzákladnějšími podklady pro počáteční úřední hlášení o ostřelování Sydney. Úkolem této vojenské organizace spojených služeb bylo propojit hlášení ze všech tří ozbrojených složek, aby nevznikly zbytečné prodlevy v rozboru zpráv operačního zpravodajství zasahujících do více než jedné ze složek. Jejím zásadním úkolem bylo okamžitě roztřídit a vyhodnocovat zpravodajské informace a poskytovat zhodnocení strategických výstupů i dalších důležitých problémů, které pak využili náčelníci generálnch štábů jednotlivých složek při vytváření jejich válečného plánování.

COIC byla důležitým pomocníkem ústředí Spojeneckého Vrchního velitelství ozbrojených sil (Central War Room – CWR) v Melbourne pod generálem Douglasem MacArthurem. Ačkoliv ověřovací listy obsahovaly pouze prvotní informace, představovaly první oficiální záznam o ostřelování Sydney tak, jak se události vyvíjely. Záznamy ukazují, že dělostřelecká palba byla poprvé zaslechnuta na Sydney Head v 0015 v noci a po pěti minutách následovalo další hlášení o dělostřecké palbě. V obou případech však nebyla zaznamenána identita volajících.

Pět minut před půl jednou, tedy v 0025, ohlásila COIC na Velitelství oblasti (Area Command Headquarters – ACH), ža na Sydney dopadají dělostřelecké granáty, avšak ACH nenařídilo žádnou bezprostřední akci. Fyzicky bylo ACH umístěno nedaleko CWR v Melbourne a mělo za úkol koordinovat námořní a letecké síly s rozhodujícími místy nejvyššího velení, aby mohly být iniciovány obranné operace proti nepříteli. V 0047 ACH zvážilo skutečnost, že na vyslání letadla nebo lodě na průzkum je nejspíše až příliš tma, ale v 0104 své vlastní rozhodnutí změnilo a vyslalo na průzkum jeden letoun-amfibii typu PBY Catalina.

Činnost civilní obrany při japonském dělostřeleckém útoku

V noci, kdy došlo k ostřelování východních předměstí Sydney, byla informace o něm předávána ze stanovišť hlídek na okrskové řídící středisko Woollahra, které ji bleskově přeneslo do Ústředního řídícího stanoviště ve Wynyardu. Rovněž se telefonicky spojilo s vrchním velitelstvím armády v kasárnách Victoria ve vnitřním předměstí Sydney v Paddingtonu, které předalo tuto informaci jiným službám, jakými bylo například i odborné veřejnosti málo známé Zpravodajské ústředí kombinovaných operací COIC se sídlem v Melbourne.

V 0022 obdržela COIC v Melbourne telefonní hlášení ze štábu velitele posádky v Paddingtonu v kasárnách Victoria, že dělostřelecké granáty dopadly do oblasti zátoky Rose Bay. O tři minuty později volal dotyčný službukonající operační důstojník znovu a sdělil, že šest nevybuchlých střel dopadlo na prostor u Rose Bay a jeden granát vybuchl na Plummer Road.

Podrobnosti tohoto hlášení ukazují na skutečnost, že prvotním zdrojem informace o ostřelování bylo Okrskové řídící středisko v okrsku Woolahra. V té době ani COIC ani NES neměly žádnou zprávu o tom, že další dvě střely dopadly na golfové hřiště v Rose Bay a ještě jeden granát pak na Simpson Street v okrsku Bondi, v obci Waverley. Ověřovací listy rovněž obsahují záznam o tom, že na Olola Avenue v sousední obci Vaucluse údajně také dopadl granát, ale pozdější podrobné šetření v záznamech z radnice a válečných denících týkajících se těchto záležitostí to nepotvrdila.

Z interview pamětníka Grahama Thorntona:

Krátce před půlnocí 7. června byl člen službukonající hlídky Reginald Thornton uvolněn předčasně ze služby a odejel do svého nedalekého bytu v nejvyšším patře na horním konci Beresford Road na Bellevue Hill. Z bytu byl dokonalý výhled na základnu hydroplánů v Rose Bay a na přístav v Sydney. Thornton zrovna parkoval svůj Nash-Kelvinator do garáže, když nad hlavou zaslech hlasitý hvizd. Jeho třináctiletý syn spící v bytě v nejvyšším patře se hlukem probudil a střešním oknem uviděl světelný záblesk, který osvítil temné nebe. Řekl to matce Lorně, ale ta mu odpověděla, že si vymýšlí a ať jde zpátky do postele. Když se Grahamův otec vrátil domů, matka mu řekla, co syn zahlédl. S obavou, že se něco nedobrého děje, otec se rozhodl zůstat u rodiny a čekat na poplašné sirény. V 0031 dne 8. června skutečně sirény v okolí naplno spustily svou kolísavou písničku a Reginald Thornton se rychle vrátil do řídícího střediska civilní obrany ve Woolahře. Graham si vzpomněl, jak zaslechl, že otec se ze střediska vrátil asi ve tři čtvrtě na tři v noci a matce řekl: „Ten mrňous měl pravdu, v ulici  Rose Bay v Plummer Road č. 6 vybuchl granát.“

Organizace systému civilní obrany a teritoriální obrany Austrálie se zlepšuje

V červnu roku 1942 se obrana pevniny pořád ještě vyvíjela a přizpůsobovala svou strukturu reorganizovaným složkám australské armády. Armáda Austrálie byla přesto reorganizována pro válečné potřeby již v dubnu téhož roku. Zásady reorganizace obrany byly založeny na názoru, že životně důležité oblasti pro celou Austrálii jsou v prostoru Newcastle – Sydney – Port Kembla, kde se nachází velký průmyslový komplex, který bude bráněn za každou cenu.

V Novém Jižním Walesu byla celá armádní velitelská struktura řízena velitelstvím a štábem 2. australského sboru (2-nd Corps) se sídlem v Parramattě, zeměpisném středu Sydney. Avšak štáb vlastně sídlil v kasárnách Victoria Barracks, která se stala Zemským velitelstvím (Land Headquarters - LHQ) pro Nový Jižní Wales. Bylo to právě toto místo, odkud byla koordinována obrana území státu, a to včetně oprávnění vyhlásit výstrahu před vzdušným napadením.

Ve stejných kasárnách sídlilo také velitelství Prvního pluku armádních královských australských ženistů (First Army Royal Australian Engineers – RAE) koordinující činnost Perutě pro zneškodňování nevybuchlých bomb (Bomb Disposal Wing) sídlící ve vojenském táboře v Liverpoolu (Liverpool Military Camp). RAAF a RAN měly své vlastní velitelské struktury: štáb RAAF sídlil v přístavním předměstí Point Piper a štáb RAN na Watts Point.

V případě nepřátelského útoku by bylo zformováno Smíšené velitelství obrany (Combined Defence Headquarters - CDH) v kasárnách Victoria a to by mělo ve svém složení představitele všech tří druhů ozbrojených sil, včetně vyčleněných skupin pozemního vojska, které by koordinovalo operace cílené proti nepřátelskému útoku. Do tohoto velitelství byli předem určeni dva představitelé NES jako styční důstojníci.

Středisko zpravodajské služby v Melbourne pečovalo svými informacemi hlavně o vojenské úřady v Sydney i Melbourne, ale byla to Národní pohotovostní služba NES, která byla de facto na přední linii a často byla nazývána čtvrtou složkou ozbrojených sil.

Tato organizace civilní obrany byla tvořena dobrovolníky z řad žen i mužů, jejichž věk byl příliš nízký nebo naopak příliš vysoký na to, aby byli povoláni do aktivní služby v ozbrojených silách. Mnoho mužů byli vysloužilí frontoví veteráni a důvěrně poznali ostřelování v zákopech na Gallipoli nebo jiných evropských bojištích Velké války. Někteří příslušníci a příslušnice NES nebyli do aktivní služby odvedeni, neboť pracovali na tzv. „vyhrazených“ pracovních místech, která byla považována za životně důležitá pro válečné úsilí. Byli to farmáři dodávající potraviny, živnostníci vyrábějící nebo opravující vojenskou výzbroj a výstroj a osoby v důležitých úředních postaveních. Mladíci, kteří by nevstoupili dobrovolně do aktivní služby, byli často ponižováni a některým z nich byla dokonce poslána bílá peříčka, která byla znamením zbabělosti. Mnoho z nich vstoupilo do NES nebo do Sboru dobrovolníků pro obranu (Volunteer Defence Corps – VDC), který byl zařazen jako zprostředkovatel částečného úvazku v organizaci domobrany.

Hlášení o činnosti civilní obrany a její kritiky

Podle výčtu zveřejněného v měsíčníku civilní obrany ACTION v červenci roku 1942 bylo v obci Woolahra před počátkem ostřelování ve službě 108 členů hlídek na 54 stanovištích, ale v 0030 dne 8. července bylo ve skutečnosti 24 osob v řídícím středisku, ve hlídkové pouliční službě celkem 108 členů hlídek, 75 členů hlídek řídilo dopravu, 60 osob bylo v pohotovosti jako zdravotníci první pomoci, 46 osob s nosítky bylo připraveno pracovat jako nosiči raněných a na území okrsku průběžně pracovalo 34 technických pracovníků. Měsíčník civilní obrany později napsal, že policie začala kontrolovat místa, kde byly cesty poškozeny a zpřetrhané dráty elektrického vedení, ležící na více místech na zemi, byly opravovány skupinkami elektrikářů, kteří byly drženi v pohotovosti kvůli možnému ohrožení životů elektřinou ze spadlých drátů pod napětím.

Na stránkách ACTION se také objevily hlasy kritizující nekázeň v zatemňování po zaznění sirén a namítající, že hlídky NES, které měly vynucovat dodržování nařízení o zatemnění, samy používaly nezatemněné bateriové svítilny. Druhý den po útoku vyšel v novinách Daily Telegraph článek, kde bylo uvedeno, že stovky lidí volajících současně svým přátelům a příbuzným způsobily úplný výpadek telefonní sítě na východních předměstích kvůli přetížení ústředen.

Na Ministerstvo pro vnitřní bezpečnost bylo zasláno hlášení okrskového vrchního přednosty Aldermana Moora tvrdící, že podobné telefonní výpadky brání řádné a včasné komunikaci mezi stanovišti hlídek a Okrskovým řídícím střediskem ve Woolahře. Při mnoha příležitostech byla informace předávána z nouze poslíčky na bicyklech, povětšině mladíky příliš mladými pro odvod do služby ve zbrani.

Vyhodnocení analýzy nalezených granátů japonské dělostřelecké munice

Válečná hlášení z archivních záznamů říkají, že přinejmenším jeden z nevybuchlých dělostřeleckých granátů pocházejících z ostřelování japonskými ponorkami byl zaslán k prozkoumání techniky Commonwealth Munitions Supply Laboratories v Maribyrnongu dne 29. června 1942. Záznamy z archivů potvrdily, že granát byl vyzdvižen v Sydney a válečné snímky tamtéž uložené u dokumentů ukazují, jak silně bylo jeho tělo poškozeno a zdeformováno průnikem skrze tvrdý materiál. Zpráva pyrotechniků zmíněné laboratoře o ní píše:

Střela měla jeden vodicí kroužek a dnovou záslepku s měděným těsnicím prstencem, kterým byla na doraz našroubována na dřevěný kotouč. Na vnitřní straně dnové záslepky byla malá papírová nálepka, na níž byly natisknuty japonské znaky. Dnová záslepka byla perforována dvěma otvory, aby ji bylo možno s pomocí patřičného speciálního nástroje vyšroubovat. Účinná výbušnina ve tvaru předem vyformovaného bloku byla do těla střely vložena dnovým otvorem a byla vložena do dvou tvarovaných sáčků, které byly ušity ze silné bílé látky o dvou různých tloušťkách. Látka byla vyrobena ze směsi jutových a bavlněných vláken a připomínala bavlněný flanel. Na vnější straně látkového sáčku bylo pokaždé otisknuto razítko ve tvaru kotvy, označující skutečnost, že výbušnina byla balena pro použití v dělech námořních sil. Hmotnost trhavinové náplně zhotovené z kyseliny pikrové byla přibližně 3,25 kg, což plně postačovalo na roztříštění těla granátu na množství smrtících střepin působících na velké rozloze. Zapalovač i rozněcovač patřící do granátu byly funkční, ale počinová zesilovací náplň za rozněcovačem neodpálila hlavní náplň trhaviny. Jelikož zapalovač ani rozněcovač nebylo kvůli postdetonačním poškozením možno prozkoumat a analyzovat, byl prozkoumán jiný zapalovač a rozněcovač stejného typu.
Při poradě Vojenského zpravodajství ředitel odboru ministerstva války pro námořní výzbroj, torpéda a miny (Director of Naval Ordnance, Torpedoes and Mines - D-NOTM) poznamenal, že „jde o velice podřadný výbušný systém, což pravděpodobně vysvětluje fakt, proč tak málo dopadnuvších dělostřeleckých granátů skutečně vybuchlo.“ Jelikož však zapalovač i rozněcovač zkoumaného granátu fungovaly a explodovaly, což se nedá konstatovat o počinové zesilovací náplni, lze tento komentář považovat za přehnaně kritický.

Zdroje:

  • Lind, Lew: The Midget Submarine Attack on Sydney, Bellrope Press 1990
  • Fullford, R. Kennneth, Brig., OBE: We Stood and Waited, Sydney´s Antiship Defences 1939 – 1945, Royal Australian Artillery Historical Society, Inc., Manly, NSW, 1994
  • Oppenheim, Peter: The Fragile Forts: The Fixed Defences of Sydney Harbour 1788-1963, Australian Military History Publications, str. 236 – 237
  • Australian War Ministry Dpt. 54: Collation Sheets: Air Attack on Sydney, 8. 6. 1942
  • Australian War Ministry Dpt. 54: Operational Research Report No. 6, On the performance of SH. D. Stations at Sydney and Newcastle during the submarine attacks on June 8-th, 1942
  • NAA Archives: Signatura P/6/2341, Police File- Air-Raids-Reports: Newcastle Raids, Sydney Raids
  • NSW Government State Records 1941 – 1945, (9/2479-81, 9/2494): National Emergency Service, Department of Home Security, Notes of Proceedings of Civil Defence Operational Controllers, str. 11
  • The Sun: Shells Woke Thousands, 8-th June 1942, str. 2
  • The Sun: NES Night Watch: Wardens´ Great Job, 8-th June 1942, str. 5
  • Daily Telegraph: 9-th June 1942, str. 2
  • Daily Telegraph, 31-st March 1942
  • ACTION Monthly, Waverley Council Library
  • Interview with Graham Thornton, 18-th March 2010
  • http://en.wikipedia.org/wiki/HMAS_Kuttabul_%28ship%29
  • http://www.insidehistory.com.au/2013/01/a-parting-shot-shelling-of-australia-by-japanese-submarines-1942/
  • http://ww2db.com/country/australia
  • http://www.combinedfleet.com/type_c1.htm
  • http://www.pacificwrecks.com/ships/subs/midget-sub-m24.html

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law.


Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.42 (12 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.