Horká balkánská půda VIII.

Autor: Dzin | Datum: 7. 6. 2004

26. července 1943 vydal Hitler směrnici k obraně Balkánu. V ní se už s účastí Italů nepočítalo a veškerá odpovědnost spadla na německé jednotky. 12. září 1943 byl vydán další rozkaz, aby území okupované Italy přešlo co nejdříve pod kontrolu Wehrmachtu. Německá armáda ihned zahájila postup na dosavadní italské državy v Jugoslávii. Jejím úkolem bylo ovládnout pobřeží včetně ostrovů, zabezpečit hlavní komunikace procházející tímto územím a vyčistit bezprostřední cíl. Na rozdíl od předchozích let tak poprvé nebylo hlavním cílem operace zničení partyzánů. Tím dalo OKW poprvé jasně na vědomí, že už se v Jugoslávii necítí dostatečně silné na rozhodnou operaci pro potření partyzánů.

Partyzáni se rozhodli nevystavovat přímým střetům a spořádaně ustoupili. Důvodem bylo jednak to, že jejich hlavním úkolem bylo spíše získat zbraně a nové bojovníky než území a dále byla potřeba konsolidace nových jednotek a celková reorganizace. Německé jednotky se proto do bojů nedostávaly tak často, jak bylo obvyklé v předchozích velkých protipartyzánských operacích. I tak ale Němcům trvalo až do konce listopadu, než své úkoly splnili. Pod německou kontrolu se dostalo celé jaderské pobřeží a většina významných ostrovů. Partyzáni se udrželi jenom na ostrově Vis, který v pozdější době začal hrát významnou úlohu v odboji.

Protože veškerá snaha Němců byla zaměřena na bývalá italská území, partyzáni zaktivizovali své úsilí v jiných oblastech. Díky většímu rozsahu jejich operací se začaly postupně zakládat nové místní Antifašistické rady. V červnu byla založena v Chorvatsku, v listopadu v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Ve Slovinsku byl v říjnu založen Slovinský národně osvobozenecký výbor, což bylo to samé. Pokroku bylo dosaženo i v Makedonii, kde byl hlavně díky úsilí Titova osobního zmocněnce Svetozara Vukmanoviče-Tempa založen v srpnu Zemský národně osvobozenecký výbor a antifašistická rada.

Všechny tyto akce vedly k růstu vlivu Titova hnutí. V Bosně si partyzáni vytvořili stabilní základnu, která byla plně pod jejich kontrolou. V Chorvatsku se pod jejich kontrolu dostává většina Istrie, Gorski Kotar, Přímoří a Dalmácie. Partyzánské jednotky zahajují větší operace i na sever od řeky Sávy. Ve Slovinsku je osvobozeno Přímoří a velká část lublaňské provincie. Je osvobozen téměř celý Sandžak a značná část Černé Hory a Hercegoviny. I v Srbsku dochází k mírnému zlepšení, když se zde partyzáni vracejí do Banátu a Bačce. Přesto ale Srbsko stále zůstává jedním z území, kde partyzáni nemají většího vlivu.

Na podzim 1943 se pod kontrolu partyzánů nachází území na kterém žije asi 5 milionů lidí. Vznikají zde místní samosprávy, fungují školy, soudy, nemocnice a kulturní zařízení. Vše naprosto nezávisle na okupantech.

NOAJ dokončila svou reorganizaci. Skládá se z 9 sborů, 26 divizí, 10 samostatných brigád a přes 100 partyzánských oddílů (alternativní údaj je 9 sborů, 27 divizí, 99 brigád, 20 samostatných praporů a 99 partyzánských oddílů). Celkem disponuje 320 000 bojovníky.

Situace v Jugoslávii tak dozrála k další Titově politické akci. 29. listopadu 1943 se ve městě Jajci konalo druhé zasedání AVNOJ. Účastnilo se ho 208 delegátů, chyběli zástupci Sandžaku a Makedonie. AVNOJ přijal usnesení, ve kterém se pravilo, že exilová vláda už nemá žádných pravomocí a veškerou moc přejmou nově vytvořené orgány. Králi nebude povolen návrat do země, o osudu království rozhodne po válce referendum a Jugoslávie se přemění na federaci šesti rovnoprávných republik. Po válce bude též Jugoslávie požadovat revizi hranic, jmenovitě Istrie, Korutan, Rijeky, Slovinského přímoří, Terstu a Zadaru.

Předsednictvo AVNOJ bylo prohlášeno za nejvyšší mocenský orgán v zemi a úlohu vlády převzal nově vytvořený Národní výbor osvobození. V jeho čele stál samozřejmě Tito, který byl současně jmenován maršálem. Usnesení AVNOJ tak připravila cestu ke komunistickému režimu v Jugoslávii. Nebylo to ale proti vůli domácího obyvatelstva, právě naopak, usnesení vyjadřovala mínění většiny, která se předchozím královstvím zklamala, chtěla změnu a doufala, že to, co navrhuje Titovo hnutí, bude změnou k lepšímu.

Na usnesení AVNOJ zareagovali samozřejmě četníci. 25. ledna 1944 se ve vesnici Ba sešlo 274 jejich delegátů a odmítli program AVNOJ. Založili své vlastní orgány a vydali vlastní prohlášení, které ale nikdo moc nebral v potaz. Reakce exilové vlády v Londýně na usnesení AVNOJ byla jednoznačně odmítavá. 5. prosince 1943 vláda prohlásila konferenci v Jajcích za akt zvůle a teroru a za neplatnou, protože jedině ona je legitimním a zákonným představitelem Jugoslávie. Exilovou vládu však již v té době nikdo vážně nebral. Sama se zdiskreditovala spoluprací s četníky a váhavými kroky proti okupaci. Dokonce se proti ní obrátila i část jejích členů, když prohlásili, že podporují Tita. Od Spojenců přišly na Titovu aktivitu vesměs pozitivní reakce.

Státem, který doposud nejvíce podporoval Titovo partyzánské hnutí, byla Velká Británie. Partyzánům se od ní dostávalo jak politické tak vojenské podpory. První to shrnul 8. prosince ve své řeči v britském parlamentu zástupce státního tajemníka Robert Law, když mimo jiné prohlásil: "V dané situaci podporujeme partyzány, poskytujeme jim větší pomoc než Mihailovičovi, a to ze zcela prostého důvodu, že oni bojují s Němci podstatně více."

Přestože byla usnesení AVNOJ o budoucím státním uspořádání proti Stalinově direktivě, podle které se mělo postupovat daleko umírněněji, sovětský diktátor je nakonec přivítal, neboť pokládala základy k pozdějšímu převzetí moci komunisty a to mu rozhodně proti mysli nebylo. Proto 14. prosince 1943 vydal Sovětský svaz prohlášení o jednoznačné podpoře usnesení AVNOJ a celého Titova hnutí a současně odmítl podepsat s exilovou vládou smlouvu o spolupráci.

Stanovisko Spojených států bylo výrazně zdrženlivější. 9. prosince 1943 sice státní tajemník Cordel Hull jménem USA partyzány ujistil o materiální podpoře, současně ale zdůraznil, že podobně bude podporovat i Mihailovičovy četníky a že jediným představitelem Jugoslávie pro USA zůstává exilová vláda. Současně ale dali Američané jasně najevo, že je politický vývoj na Balkáně nezajímá a nebudou do něj nikterak zasahovat.

Kolaborantské jednotky

Na nově vzniklou situaci museli razantně reagovat i Němci. Jejich hlavním úkolem bylo zacelit mezeru vzniklou po Italech nasazením dalších jednotek Osy. V lednu 1944 se vojska Osy na území Jugoslávie skládala z 20 německých, 7 bulharských a 3 maďarských divizí. Jednotky německých spojenců už ale nebyly tak spolehlivé jako dříve, hlavně u Bulharů. V listopadu 1943 dokonce bulharská 24. divize odmítla splnit rozkazy Němců a musela být z Jugoslávie stažena. I přes papírový nárůst početního stavu okupačních jednotek to ale bylo v nové situaci stále málo a bylo se proto potřeba obrátit na další zdroje.

Jako první se nabízel logicky "Nezávislý stát Chorvatsko", kde vládl ustašovský předák, "vůdce" Ante Pavelič. Němci sice dovolili, aby Chorvatsko převzalo kontrolu nad územím dosud okupovaným Italy a připojili k němu i část bývalých italských držav (Dalmácii a Chorvatské Přímoří), ale ani to nezabránilo postupnému rozkladu ustašovského státu. Vinu na tom nesla jak jeho vlastní vnitřní politika (jejímž základem byly etnické čistky), tak působení partyzánského hnutí. Pořádek se dařilo udržovat jen díky přítomnosti německých vojsk. Domobrana (chorvatská armáda) se stávala stále více nespolehlivou a (ustašovská) milice se spíše hodila k masakrování civilistů než k boji s partyzány.

Kromě ustašovských sil na území Jugoslávie operovala ještě slovinská "antikomunistická milice" a další miliční svazky. Část těchto jednotek se ale stávala nespolehlivou, množily se dezerce a tak byly některé z jednotek odesílány na strážní službu do jiných oblastí okupovaných Němci, například do Francie. Za celou válku v těchto formacích sloužilo několik set tisíc lidí, ale v samotné Jugoslávii jich v této fázi války bylo nasazeno jen několik desítek tisíc.

Druhý zdroj německých posil tvořily jednotky založené přímo v rámci Wehrmachtu či Waffen SS z místních lidí, kteří se rozhodli kolaborovat s nacistickou mocí. V Jugoslávii byly na straně Němců takto nasazeny 3 chorvatské a 1 muslimská divize SS plus další menší oddíly, ve kterých sloužili kromě výše zmíněných také Slovinci a Bosňáci. Další jednotky vytvořili v Jugoslávii usedlí Němci, z nichž nejznámější je divize SS "Prinz Eugen" tvořená banátskými Němci. Celkem bylo v těchto jednotkách, nasazených proti Titovým partyzánům, asi 70 000 mužů.

Třetí zdroj tvořili tzv. Východní dobrovolníci. Jednalo se o ruské emigranty, kteří vytvořili tzv. "Ruský ochranný sbor" o síle asi 6000 mužů. Daleko více ale bylo Kozáků z 1. kozácké jízdní divize, 13 000 mužů. Postupem času se počet nasazených Kozáků zvyšoval až dosáhl skoro 30 000 mužů, kteří vytvořili XIV. resp. XV. kozácký sbor. V Jugoslávii byla také od ledna 1945 nasazená 14. ukrajinská granátnická divize Waffen SS o počtu asi 20 000 vojáků.

Poslední jednotky, které spolupracovaly s Němci vytvořili Srbové. Šlo o vojáky generála Milana Nédiče, předsedy kolaborantské srbské vlády. Za celou válku v Nědičově armádě sloužilo na 60 000 Srbů, v roce 1943 byl jejich počet asi kolem deseti tisíc mužů.

Protože to stále bylo málo, rozhodl se Hitler ke kroku, který dříve zásadně odmítal. 29. října 1943 vydal rozkaz o využívání národních jednotek. V Jugoslávii tím byly hlavně myšleny četnické jednotky pod vedením Džury Mihailoviče. Ten byl doposud nazýván Hitlerem jako bandita a byl na něj vystaven i zatykač, ve kterém se za jeho hlavu nabízelo 100 000 říšských marek (stejnou částku nabízeli Němci také za Tita). Ikdyž se četníci snažili spolupracovat s Němci již dříve, dělo se tak za Hitlerovými zády. Nyní nastal obrat. Četníci uzavřeli s Němci dohody o spolupráci v boji proti partyzánům.

V druhé půli roku 1943 tak nastal další vrchol četnického hnutí. Němci jim povolili provést mobilizaci a na konci roku velel Mihailovič asi 90 000 mužů. V té době se ale nejednalo už o tak oddané bojovníky jako dříve a docházelo u nich ke stále častějším dezercím k partyzánům. Kolaborace četníků se zviditelnila ještě více tím, že Mihailovičův nejlepší přítel, Pavel Djurišič, se stal velitelem "legalizovaných (Nedičových) četníků" a hned se uvedl tím, že během roku 1943 masakroval muslimy v Sandžaku.

Mihailovič sice tvrdil, že s masakry nemá nic společného, ale to bylo spíše jen mlácení prázdné slámy. Britové se rozhodli podporovat partyzány, kteří bojovali proti Němcům daleko aktivněji a když Mihailovič nevyslyšel britské žádosti o sabotáže, odvolali od něj v květnu 1944 svou vojenskou misi. U četníků tak zůstala jen americká vojenská mise, což bylo zdůvodněno jako snaha zachránit co nejvíce sestřelených amerických letců. Četníci jich do konce války pomohli odsunout zpět k západním spojencům 653, partyzáni dalších 732. Na stažení britské vojenské mise reagoval velitel četníků rozkazem, aby byly zastaveny ozbrojené akce proti okupantům a jejich spojencům. Mihailovič tak definitivně přešel na cestu kolaborace.

Němcům se tak sice podařilo částečně zacelit mezeru po Italech, dřívějšího poměru sil už ale nedosáhli. Přesto se rozhodli, že provedou další mohutnou operaci proti partyzánům. Ta přímo navázala na obsazování jadranského pobřeží a italských držav (proto také bývá její počátek někdy uváděn už v září 1943). 6. nepřátelská ofenzíva tak probíhala v prosinci 1943 a lednu 1944 a účastnilo se jí 12 německých, 1 bulharská a 5 chorvatských divizí. Oproti předchozím operacím jejím cílem nebylo rozdrcení NOAJ, ale rozšíření německého vlivu na osvobozených území ve východní Bosně, Sandžaku, Dalmácii a povodí řek Korany, Kupy a Uny. Dále se mělo dokončit obsazení pobřeží a zabezpečit komunikace s vnitrozemím, hlavně Srbskem a Řeckem.

Jak je patrno, německá sebedůvěra značně poklesla a operace, která by před rokem byla jistě zaměřena na zničení celé NOAJ, se nyní jen snažila vylepšit situaci Osy v Jugoslávii. Nakonec bylo dosaženo pouze dílčího úspěchu. Po urputných bojích se Němcům sice podařilo splnit druhou část plánu, tedy ovládnout celé pobřeží kromě ostrova Vis a zabezpečit komunikace s ním, ale územní zisky v dalších částech Jugoslávie byly nepatrné. Hlavní partyzánský štáb musel sice přesídlit z Jajců do města Drvar, ale partyzáni se tentokráte dokázali ubránit, aniž by museli opustit celé území, na které byl soustředěn útok, jak tomu bylo v předchozích letech. Ukázalo se, že Němci už nemají sílu na to, aby dokázali NOAJ porazit ani při nasazení maximálních sil. Rok 1944 tak partyzánům otvíral nadějné vyhlídky.

Základní literatura:
Dějiny druhé světové války, Naše vojsko, Praha 1977-82
Kenneth MacKsey, Zapalte Evropu!, Jota, Brno 2000
Jasper Ridley, Tito, Liberec 1995
Miroslav Tejchman, Válka na Balkáně, Academia, Praha 1986
Miroslav Tejchman, Ve službách Třetí říše, Mladá fronta, Praha 1999
Kolektiv autorů, Dějiny jihoslovanských zemí, NLN, Praha 1998

Horká balkánská půda I.
Horká balkánská půda II.
Horká balkánská půda III.
Horká balkánská půda IV.
Horká balkánská půda V.
Horká balkánská půda VI.
Horká balkánská půda VII.
Horká balkánská půda IX.
Horká balkánská půda X.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.61 (190 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.