Ladožská vojenská flotila

Autor: Krojc | Datum: 21. 11. 2011

Na severozápadě evropského Ruska se nachází jezero Ladoga, které má rozlohu cca 18 200 km2 včetně rozlohy ostrovů, které se na něm nachází, a je tudíž největším evropským jezerem. Jeho maximální hloubka je 225 m, průměrná okolo 50 m. Jezero je ledovcovo-tektonického původu a vzhledem k jeho poloze není překvapením, že v zimním období zamrzá na pět měsíců, přičemž jižní vody zamrzají daleko dříve než severní, až o 50 dnů. Pobřeží jezera má velmi nízké břehy a je většinou málo členité, jen na severozápadě je skalnaté pobřeží (žula, syenit, mramor, břidlice) rozerváno mnoha zátočinami a přiléhá k němu velmi mnoho drobných i větších, převážně žulových ostrovů. Protilehlá jihovýchodní část je nízká, pokrytá řídkými severskými lesíky z borovic, břízek a kleče a je složena převážně z močálovitých pruhů a říčních nánosů. Hlavními přítoky jezera jsou řeky Vuoksa, Volchov (vytéká z Ilmeňského jezera), Svir (vytéká z Oněžského jezera) a vytéká odsud Něva do Finského zálivu. Hladina jezera kolísá v průběhu roku kvůli rozdílným přítokům a odparům až o 4 metry. Na jezeře je významný rybolov a probíhá zde celoročně živá doprava - v létě lodní, v zimě po ledu. Přímo na jezeře se nachází 40 přístavů a přístavišť různé velikosti. Jezero je spojeno s vnitrozemím mnoha kanály, z nichž nejstarší je kanál Petra Velikého vystavěný v létech 1719-1732, který je dlouhý 110 km a široký 25 metrů.


Historie bojů na Ladožském jezeře před vznikem SSSR

Ladožské jezero již odedávna slouží v nehostinné severní části evropského Ruska jako významná komunikační spojnice. Proto na jeho hladině křižovaly čluny a lodě různých států, králů a carů. V době, kdy švédský král na počátku 18. století bojoval s ruským carem o nadvládu v Pobaltí a přilehlých zemích ve známé Velké severní válce, se zde kupříkladu odehrály dvě menší akce válečných plavidel. Švédové měli k dispozici eskadru osmi jezerních plachetnic - tři brigantiny, tři galéry a dva větší čluny. Rusové na jižním pobřeží stavěli menší neozbrojené čluny pro převoz své pěchoty a menších děl.

Ve dni 26. června 1702 při prvním střetnutí byla tato švédská eskadra napadena na jihu jezera ruskými silami a byla donucena se stáhnout, neboť byla zastižena takříkajíc s kalhotami dole - velká část jejích posádek totiž byla na pobřeží a plenila, takže ji osmnáct ruských neozbrojených člunů se zhruba 400 vojáky na palubách mohlo zahnat na ústup. Při něm byla poškozena vlajková loď švédské flotily, dvanáctidělová brigantina GJÖA.

Ve druhém boji, který proběhl 7. září 1702, byla švédská eskadra znovu napadena poblíže Kexholmu třiceti ruskými plavidly, která měla na palubách značné síly pozemního vojska. Na počátku boje sice švédské lodě utrpěly další poškození, ale úplnému zničení se jim podařilo vyhnout. Po oddálení obou eskader se navečer švédský velitel Mummers rozhodl stáhnout své lodě do města Viborg ve Finské zátoce a tím se na Ladožském jezeře stal hegemonem ruský car a jeho ozbrojené síly. Rusko pak mohlo obsadit Narvu a zcela odříznout Dorpat od zásobování ze Švédska.

Důkazem velkého významu Ladožského jezera a řek v jeho povodí pro Rusko je kupříkladu výčet nákladů, které byly roku 1893 po jezeře přepraveny. Z jeho tehdejších 40 přístavů různého významu bylo vypraveno nebo připlulo: ze severních 1 057 lodí a 50 vorů s celkovou tonáží nákladu 4 356 000 pudů (71 351 tun) v ceně 332 000 zlatých rublů a u jižních to bylo dokonce 15 279 lodí a 106 vorů s celkovou tonáží nákladu 13 997 000 pudů (229 000 tun) v ceně zhruba 579 000 zlatých rublů. Na vývoz bylo určeno hlavně vysoce kvalitní severské dřevo, dále žula, mramor, břidlice, písek, kamení a sůl. Dovezeno bylo hlavně 5 513 000 pudů (90 000 tun) obilí a strojní výrobky. Na jezeře byla také provozována čilá osobní doprava. Hlavními trasami osobních parolodí byly tyto:

  1. Výtok řeky Něvy z jezera - ústí řeky Svir,
  2. Výtok Něvy - Koněvec - Sartanlaks - Kexholm - Sěrdobol - Pitkäranta,
  3. Kexholm (Käkisalmi) - Kronoberg - Valaam - Pitkäranta a
  4. Koněvec - Valaam.

Ladožské jezero po Říjnové revoluci v SSSR

Rudé námořnictvo si bylo vědomo důležitosti bezpečného spojení vnitrozemských sídel na severu s Baltem, a tak hned na počátku Říjnové revoluce jeho velení rozhodlo zesílit Ladožskou vojenskou flotilu něčím silnějším než obvyklými ozbrojenými parníčky určenými pro civilní dopravu osob a nákladů. Proto už na jaře 1918 odeslalo na Ladožské jezero z Baltského loďstva torpédoborec EMIR BUCHARSKIJ o výtlaku 650 tun z roku 1904 (3 kanony 100 mm, 3 torpédomety 456 mm), který byl následně po odeslání na Kaspické moře nahrazen příštího roku hned dvěma jinými, menšími torpédoborci třídy DĚJATĚLNYJ o výtlaku 382 tun. Byly to STOROŽEVOJ z roku 1906 a o rok mladší DOSTOJNYJ. I tyto lodě byly posléze odeslány na Kaspik, kde našly lepší uplatnění. Finsko se mezitím od bývalého carského Ruska s blahovolným svolením Leninovy vlády úplně oddělilo a původní přidružené velkoknížectví se stalo samostatnou republikou.


Starý carský torpédoborec EMIR BUCHARSKIJ

SAUKKO - nejmenší ponorka na světě

Na základě mírové smlouvy uzavřené roku 1920 mezi Finskem a revolučním Ruskem v Tartu nesměly vojenské lodě na Ladožském jezeře překročit výtlak 100 tun. Finové se k tomuto omezení postavili velmi zajímavě - navrhli Němcům, aby jim zkonstruovali ponorku, která by tento limit splnila. Němci vypracovali projekt pod označením Pu 110 a v loděnici „Hietalahden Laivatelakka - Sulkutelakka ja Konepaja“ v Helsinkách dostal označení SA 241. V dubnu 1928 byl položen kýl a 16. prosince 1930 byla loď zařazena do služby.

Ponorka byla rozdělena na tři vodotěsné oddíly - první a největší příďový oddíl obsahoval akumulátory a prostor pro bojovou posádku 13 osob, druhý tvořila strojovna s nepříliš vyvedeným dieselovým motorem o výkonu 170 HP, generátorem a třetí oddíl měl elektromotor pro plavbu pod vodou o výkonu 120 HP. Na hladině dosahovala rychlosti 9 uzlů a pod hladinou 5 uzlů. Její akční rádius byl při osmi uzlech na hladině 375 námořních mil a pod vodou při rychlosti 4 uzly pak 45 námořních mil. Motor byl pokusný typ dodaný loděnicí Krupp‑Germania Werft ostatně jako byla pokusnou konstrukcí celá ponorka.

Ta dostala zesílený vnější trup kvůli bezpečnému pohybu v ledových krách a po pokřtění jménem SAUKKO (Vydra) měla být po železnici převezena do přístavního města Lahdenpohja a spuštěna na vody Ladožského jezera. Vyzbrojena byla automatickým kanonem Oerlikon ráže 20 mm, dvěma příďovými torpédomety ráže 456 mm, které nebylo po odpálení čím znovu nabít a až devíti minami, které se daly vypouštět z torpédometů za plavby pod vodou místo torpéd. V té době to byla nejmenší bojová ponorka na světě. Ponořená sice měla výtlak 139 tun, ale na hladině svými 114 tunami jakžtakž splnila limit dohody z Tartu.


Finská ponorka SAUKKO ve zjednodušeném náčrtu a ve fotografii

Zařazení ponorky SAUKKO do finské Ladožské flotily se však nekonalo. Ponorka zůstala na Baltu, kde se vzhledem k malému výtlaku nepříliš úspěšně zapojila do bojových akcí, počínaje rokem 1939 při útoku SSSR na Finsko, bojovala až do finské kapitulace v roce 1944 a zůstala Finsku i po podepsání mírové smlouvy. Velké problémy činil ponorce mráz, se kterým její němečtí konstruktéři příliš nepočítali. Například za Zimní války při pokusu o sledování sovětských lodí - vůdčí lodě flotily torpédoborců  MINSK a následně bitevní lodě OKŤABRSKAJA REVOLJUCIJA, této miniponorce 10. prosince 1939 zamrzly odvětrávací ventily balastních nádrží, což jí znemožnilo ponoření a musela se vrátit na základnu. To jsme ale o dost předběhli a současně odbočili.

Vytvoření Ladožské vojenské flotily před útokem proti Finsku

Roztržka mezi Finskem a SSSR, která se v průběhu roku 1939 prohlubovala kvůli neústupnému postoji Finska vůči dobyvatelským snahám SSSR, měla za důsledek přípravu obou stran na vypuknutí válečného konfliktu. Poté, co SSSR nátlakem donutil Estonsko, Litvu a Lotyšsko k souhlasu s vytvořením sovětských vojenských základen na jejich území, a to jak pozemních, tak leteckých i námořních, obrátil svoji pozornost na sever. Deklarovaným cílem bylo zajistit kronštadtský přístav a Finskou zátoku před jakoukoliv blokádou a zvýšit bezpečnost Leningradu tím, že státní hranice s Finskem bude posunuta dál od města výměnou za jiné, povětšině pusté území v sovětské Karelii.

Finsko sice mělo snahu zachovat mír, ale požadavky SSSR byly natolik nesnesitelné a nepřijatelné pro finskou vládu i veřejnost, že rozhovory trvající dvacet měsíců zkrachovaly a nastoupila válka, kterou 30. listopadu 1939 ráno jednostranně zahájil SSSR mimo jiné obsazením Hoglandu, Seiskari a Lavensaari, ostřelováním finského území a bombardováním měst i vojenských objektů pod obvyklou záminkou agresorů, že se pouze brání nevyprovokovanému útoku. Zapojily se dokonce i sovětské ponorky ze základen v Tallinnu a Libavě (Liepaja) a hladinové lodě Baltského loďstva.

Pro Ladožskou vojenskou flotilu (LVF), zformovanou nanovo v říjnu 1939 údajně k obraně pobřeží Ladožského jezera, to v praxi znamenalo splnit obvyklý úkol sladkovodních vnitrozemských flotil - podporovat palbou útočící pozemní jednotky a bránit případným nájezdům nepřátelských lodí. Po dobu finsko-sovětské tzv. Zimní války měla tedy flotila podporovat vojska 7. a 13. armády útočící ve všeobecném směru na Vyborg (Viipuri) a 8. armády postupující po druhém břehu Ladožského jezera na sever palbou svých děl, krýt jejich křídla, převážet před zámrzem jednotky a zásoby.

Její stav plavidel byl ke 30. listopadu 1939 následující: osm větších hlídkových plavidel (RAZVĚDČIK, DOZORNYJ, VIDLICA, MOSKVA, IŽOREC 30, IŽOREC 31, IŽOREC 32 a IŽOREC 37), 11 rychlých člunů typu SK (Сторожевой катер - čísla 413 až 423), dva rychlé hlídkové čluny typu MO (Морской охотник, též Малый охотник - MO-211 a MO-212), okolo dvaceti dalších menších plavidel - kutry, minolovné čluny typu TŠč a Tr (Tщ a Tp - Тралщик), čtyři kutry pohraniční stráže NKVD typu PK (Пограничный катер), dělový člun ORANIENBAUM a patřila k ní i školní dělostřelecká baterie - tři houfnice ráže 122 mm.

LVF bojuje s Finy a vlastními problémy

Kapitán 2. stupně S. M. Kobylskich se příliš jako dobrý velitel flotily neukázal. LVF měla mimo jiné vylodit výsadky v přístavech Käkisalmi (Kexholm) a Sortavala. Za tím účelem byla LVF tabulkově posílena rozkazem narkoma VMF Kuzněcova třemi válečnými loďmi Baltského loďstva, které se na Ladožské jezero měly přeplavit po tzv. Stalinově kanálu. Brzký příchod zimy a špatná práce velitele i štábu LVF zavinily, že se na jezero dostala pouze jedna loď - dělový člun s názvem ORANIENBAUM, a to až s devítidenním zpožděním dne 29. listopadu 1939.

Velitel LVF Kobylskich se tedy rozhodl, že pro nedostatek sil podpoří jen jeden směr útoku a své bojové jednotky nasadil na úsek 7. armády na Karelské šíji na pobřeží mezi Taipale až po Sortanlahti. O změně plánu informoval telegraficky velitelství Leningradského vojenského okruhu, velitelství Baltského loďstva a velitelství armád, které měl podporovat. Velitel a štáb 168. divize, útočící podél východního břehu Ladožského jezera, se ale o tom, že podporu flotily nedostane, dozvěděl až čtyři dny po zahájení postupu!

Dne 30. listopadu 1939 v podvečerních hodinách odplul 1. operační oddíl LVF pod velením kapitána 2. stupně Trajnina (dělový člun ORANIENBAUM, hlídkové čluny MO-413, MO-414 a malé minolovné čluny Tr-31 a Tr-37) do zálivu Nikuläsa. Ke svému cíli dorazily po celonoční plavbě a oba hlídkové čluny odpluly severním směrem s úkolem získat styk s vojsky 142. střelecké divize. Finové na pobřeží je však napadli kulometnou palbou, a proto velitel oddílu přivolal podpůrnou letku SB s devíti stroji, která měla palebná postavení Finů umlčet.

Bombardéry však v lehké mlze nenašly cíle, a proto Trajnin oba čluny odeslal na průzkum finských postavení u města Taipale v zálivu přiléhajícímu k městskému přístavišti. Oba čluny pak byly nastřeleny finskou baterií pobřežního dělostřelectva z mysu Jarisevänniemi, osazenou šestipalcovými kanony z roku 1907, a při zběsilých manévrech mezi dopady střel najely na skály. Poškození pod čarou ponoru byla natolik vážná, že oba čluny už do boje nemohly zasáhnout.

Trajnin druhý den navečer hodlal zaútočit na baterii na mysu, ale kvůli chybě v řízení operace najel dělový člun ORANIENBAUM, jediná větší loď LVF, na mělčinu jižně od zálivu u Taipale. Loď sice poškozena nebyla, ale její stažení z pískové lavice kombinované s lepivým jílem trvalo až do půli prosince, což mělo za důsledek delší nebojeschopnost celého oddílu.

Operační oddíl LVF zůstal zcela nečinný na kotvišti v zátoce Saunaniemi až do 5. prosince 1939, kdy se k němu připojil hlídkový člun DOZORNYJ na palubě s velitelem LVF Kobylným a se třemi minolovkami jako eskortou. Trajnin se již předtím bezúspěšně pokoušel spojit se pomocí radiostanice s velitelstvím 7. armády, kterou měl podporovat, ale na přímý příkaz svého nadřízeného vyslal ráno spojky, které dostaly za úkol vyhledat kohokoliv z vyšších důstojníků armády. Jedna ze spojek dorazila k Trajninovi navečer s operačním důstojníkem 49. střelecké divize ze štábu v Metsäpirtti.

Ten předal veliteli oddílu plán útoku divize a postup při násilném přechodu řeky Taipalen-joki spojený s proražením pásma opevnění na jejím severním břehu. Plán předvídal zahájení útoku na 6. prosince, a tak Kobylskich s Trajninem vyslali celou svoji miniaturní flotilu k ústí řeky Taipalen-joki. Vypluly hlídkové čluny RAZVĚDČIK a DOZORNYJ spolu s minolovkami a ve 1440 moskevského času oba čluny zahájily palebný přepad opevnění u řeky z velké vzdálenosti, aby je nemohla zasáhnout již objevená pobřežní baterie z mysu Jarisevänniemi. Hodinu trvající palba však neznamenala pro útočící jednotky nic víc, než morální podporu, protože na takovou vzdálenost dopadaly téměř všechny střely jen neškodně do zálivu u ústí řeky a finská dělostřelecká postavení zůstala nezasažena.

Poté, co člunům došla munice, se musely všechny lodě vrátit na původní kotviště v zálivu Saunaniemi. Mimo očekávání se však i toto kotviště nacházelo na dostřel od finské baterie na mysu a jakmile se okolo poledne 8. prosince zvedla vlivem sílícího větru mlha, finští dělostřelečtí pozorovatelé navedli na kotviště oddílu poměrně přesnou palbu. Trajnin se rozhodl lodi z postřelovaného postavení urychleně vyvést, ale jeho rozhodnutí mělo za daných okolností těžké důsledky. Vysoké boční vlny a silný vítr vrhly na skály RAZVĚDČIK, minolovka MOSKVA si o příbřežní skály zničila lodní šroub a další minolovka byla vyvržena na břeh. Tomu vydatně napomohlo pochybné rozhodnutí jejího velitele otočit se poškozenou přídí po větru a tedy k pevnině, přičemž na zpětný chod nemohl síle větru, tlačícího jej na skály, kvůli slabým strojům vůbec vzdorovat.

VIDLICA se jako jediná loď pokusila opětovat palbu svojí stařičkou trjochďujmovkou (dělo ráže 76 mm), ale při pátém výstřelu se dělo roztrhlo, zabilo čtyři členy obsluhy a dva další zranilo. Ostatní lodě palbě finské baterie unikly, ale operační oddíl kapitána Trajnina tím de facto přestal existovat. Když se 16. prosince podařilo konečně s vydatnou pomocí vlečných lodí vyprostit z mělčiny uvízlý dělový člun ORANIENBAUM, bylo nutné jej odeslat na kotviště Politorno, kde byly zahájeny jeho nezbytné opravy. 


Lodní kanon ráže 76 mm - SSSR - známý jako „Trjochďujmovka“

Kapitán Trajnin po dalších pěti dnech převzal na vyšší rozkaz od kapitána Kobylskich velení LVF a jeho hodnost nyní byla kapitán 1. stupně, ale bylo to ze strany velení VMF spíše jen symbolické gesto. Neměl totiž k dispozici takřka žádnou loď ani jiné prostředky k vedení bojové činnosti a LVF tak s bojovou aktivitou skončila. Důsledky působení Trajnina byly později oficiálně zhodnoceny také tak, že do oficiálního seznamu velitelů Ladožské vojenské flotily, uveřejněného v sovětském Vojenském encyklopedickém slovníku v roce 1983, ještě stále nebyl zařazen. Toho se dočkal posmrtně až v éře glasnosti.

Po ukončení konfliktu 12. března 1940 vzhledem k tomu, že Ladožské jezero se na jistý čas stalo bezpečnou vnitrozemskou zónou plavby, byla LVF později v listopadu 1940 zrušena a přejmenována na školní oddíl.

Ladožská vojenská flotila SSSR i flotila Finska na Ladožském jezeře se znovu formují

Finové se pochopitelně nehodlali smířit s tím, že území, které jim v rámci dohody o ukončení válečného konfliktu v roce 1940 SSSR odebral, již nikdy zpět nedostanou. Proto se v konfliktu rýsujícím se mezi SSSR a nacistickým Německem v roce 1941, po řadě diplomatických a vojenských návštěv vysokých představitelů Německa, rozhodli postavit na stranu Třetí říše, aby si svá okupovaná území dobyli zpět silou zbraní po boku silného spojence.

Finové znali důležitost Ladožského a Oněžského jezera pro účely dopravního spojení, a tak se připravovali také na akce proti Ladožské vojenské flotile SSSR, která v době německých a finských příprav na konflikt vlastně ještě neexistovala.


Finský ledoborec AALLOKAS v roce 1936

V jejích řadách, respektive v řadách Ladožského školního oddílu, sloužily mimo jiné lodě i dva menší, původně dělové čluny finského původu, převzaté na jaře 1940 sovětskými vojsky. Dále se k sovětské flotile připojil i finský ozbrojený parník AUNUS (ex britský KINGSTON EMERALD, 310 BRT, 10 uzlů) z roku 1900, přestavěný roku 1927, sloužící jako hlídková loď a současně ledoborec a mající na palubě dělo ráže 130 mm, 2 kanony 20 mm a posádku 24 osob. 


Finský hlídkový člun v létě 1940 na Ladožském jezeře

Finové po ukončení bojů přišli na tomto jezeře také o lodě AALLOKAS, YRJÖ, VAKAVA a ještě některá menší plavidla, když se museli stáhnout za novou státní hranici vedoucí mimo jezero. Odvézt si stačili pouze čtyři motorové čluny. Z ex-finských lodí zůstaly ozbrojeny a v sovětské službě zřejmě pouze dvě  - již zmíněný AUNUS používaný Sověty jako  minolovka TŠč-100 a dělový člun ŠEKSNA ex AALLOKAS. Údaje o složení flotily plavidel, které Sověti ukořistili od Finů, se však v mnoha pramenech dosti odlišují, a tak je třeba veškeré tyto údaje brát s rezervou.


Finský AUNUS používaný jako nákladní loď, ledoborec, ozbrojený parník, pak sovětská hlídková loď a posléze minolovka



AUNUS ve vojenském hávu v roce 1939

Ladožská vojenská flotila SSSR v roce 1941 a 1942 

Dne 22. června 1941 začal útok Německa a jeho spojenců na SSSR pod krycím názvem „Operace Barbarossa“. Finsko vyhlásilo SSSR válku dne 26. června 1941 až poté, co 25. června téměř 500 sovětských bombardérů napadlo finské území, kde se shromažďovaly jednotky finské armády, a také řadu civilních objektů. Bojové akce probíhaly na Ladožském jezeře okamžitě poté, co pozemní jednotky finské armády získaly přístup k jezeru.

Finové začali budovat novou flotilu, která měla operovat na Ladožském jezeře a řekách v jeho povodí. Ke dni 2. srpna bylo velitelství finské flotily umístěno do města Läskelä. Už 6. srpna čítal oddíl téměř 150 člunů, 2 remorkéry a čtyři trajekty, následně přepravené na Ladožské jezero. Plavidla byla převážně vyzbrojena starými malorážovými kanony 47 mm a kulomety. Remorkéry byly vybaveny pro lovení a ničení min, nové pobřežní baterie dostaly ukořistěná dalekonosná děla ráže 100 mm námořního typu ze sovětské výroby a také 88 mm víceúčelová děla německé produkce. Finové však chápali, že takovéto uskupení není plnohodnotná zbraň.

Ladožská vojenská flotila SSSR byla zformována dne 25. června 1941 rozkazem narkoma VMF z bývalého školního oddílu. V samém počátku měla k dispozici oddíl školních lodí (4 dopravní lodě a 5 plachetních škunerů s pomocnými motory), oddíl člunů typu R a KM a školní dělostřelecký oddíl. Záhy se flotile dostalo posil ve formě pěti dělových člunů (VIRA, BUREJA, SELEMDŽA, OLEKMA a NORA), 6. oddílu minolovných člunů typu KTŠč (КТщ - Катерный тралщик), další skupiny člunů zvláštního určení patřících původně NKVD a týlové pobřežní jednotky. V srpnu pak flotila získala ještě hlídkové čluny PURGA a KONSTRUKTOR, dělové čluny LACHTA a SESTRORĚCK, čtyři čluny typu MO - (Морской охотник - hlídkový člun) a dva obrněné dělové čluny typu BKA. Základnu měla flotila v Sortanlahti.


Pozdější dělový člun KONSTRUKTOR ještě jako carský torpédoborec SIBIRSKIJ STRĚLOK

Je třeba upřesnit, že dělové čluny VIRA, BUREJA, OLEKMA a SELEMDŽA byly původně nákladní čluny na převoz zeminy, které v létech 1939 - 1941 v Hamburku zakoupila sovětská společnost Baltěchflot Specgidrostroj, patřící lidovému komisariátu vnitra SSSR (NKVD) a podílející se na tamní výstavbě plavebních kanálů. Lodě obdržely na jezerní poměry silnou výzbroj - dvě či tři děla ráže 100 mm až 130 mm, PL děla ráže 37 mm a 45 mm a velkorážní kulomety 12,7 mm typu DŠK model 1938. Kvůli tomu jim jejich posádky žertem říkaly „ladožské bitevní lodě“.

Dělové čluny LACHTA a SESTRORĚCK byly původně lodě obdobného typu a určení, ale postaveny byly ještě za carského Ruska. Hlídkový člun KONSTRUKTOR byl původně malým carským torpédoborcem na Baltu s názvem SIBIRSKIJ STRELOK (650 tun, 18 uzlů) a pocházel z roku 1905. V roce 1925 jej odzbrojili, předělali na výzkumnou loď a předali konstrukční kanceláři Ostěchbjuro. Dne 3. srpna 1941 mu znovu dali výzbroj tří starých, ještě ex-carských kanonů 100 mm a dvou 45 mm, načež jej překlasifikovali na hlídkovou loď.


Dělový člun KONSTRUKTOR (ex SIBIRSKIJ STRĚLOK) po znovuvyzbrojení v roce 1941

Jediná PURGA - hlídková loď - byla opravdu moderní větší jednotkou speciálně postavenou pro daný účel. Ostatní lodě LVF byly tedy převážně improvizacemi uskutečněnými pod tlakem událostí na frontě nebo šlo o jednotky malého výtlaku.

Dne 10. srpna bylo dobyto město Lahdenpohja a 15. srpna Sortavala, načež tato města byla určena za hlavní operační základny finské jezerní flotily. Později po dalším postupu pozemních sil byly zřízeny pomocné manévrovací základny ve městech Sortanlahti, Kexholm (Käkisalmi) a Salmi. Ráno 7. září 1941 spustily finské jednotky desetiminutovou dělostřeleckou přípravu. Pod ochranou palby pobřežních baterií zahájily pak čluny a větší lodě výsadek na ostrov Rahmaa v držení SSSR.

Sovětská LVF několikrát v průběhu bojů dovezla posádce ostrova z nedalekých ostrovů Heinäsenmaa a Verkkosaari a z Vaalamu posily a zásoby, ale již v poledne prvního dne útoku se obránci soustředili na několika málo místech, kde vytrvale kladli odpor po další dva dny. Pokusy LVF dopravit posádce ostrova znovu posily a munici byly finskými loďmi odraženy a nezdařila se ani evakuace posádky z ostrova. Navečer 10. září odpor obránců ustal úplně. Na ostrově dnes ční obelisk s pamětní deskou, na které je nápis:

Zde leží 110 vojáků Rudé armády, kteří padli v bojích ve dnech 7. - 10. září 1941 o ostrov Rahmaa

Velení LVF dostalo 19. července 1941 v souvislosti s průlomem fronty na severozápadě od Ladožského jezera úkol vysadit desant na ostrov Lunkulansaari, aby vytvořil hrozbu volnému křídlu a týlům útočících finských vojsk. Operace se zúčastnily tři dělové čluny, loď PURGA, dva obrněné dělové čluny, dva čluny typu MO a letadla přidělená LVF ad hoc (5 letounů MBR-2, 6 bombardérů SB a 6 stíhaček I-15bis).

Na úsvitu dne 24. července sovětské lodě vysadily desant, skládající se z 1. praporu 4. samostatné brigády námořní pěchoty, na ostrov Lunkulansaari. Námořní pěchota narazila na silný odpor nepřítele, který povolal posily podporované několika náhodou zde přítomnými lehkými tanky a obrněnými auty z překladiště na ostrově. Den nato dostal v 1135 obrněný dělový člun 98 přímý zásah dělostřeleckým granátem pod čáru ponoru a rychle se potopil. Desant musel pod tlakem silnějších a lépe vyzbrojených jednotek nepřítele pomýšlet na evakuaci.

Přesto byl ještě 26. července na vedlejší ostrov Mantsinsaari vysazen další, 2. prapor námořní pěchoty ze 4. samostatné brigády námořní pěchoty. Kvůli značným omylům a chybám v organizaci a přípravě akce se nepodařilo zajistit koordinovanou součinnost s jednotkami 23. armády, na jejímž křídle se prapory námořní pěchoty vysazovaly. V noci z 27. na 28. července proto v důsledku hrozby vybití výsadku do posledního muže byly jednotky 2. praporu námořní pěchoty evakuovány. Mezitím nepřítel dorazil na levý břeh řeky Něvy v prostoru Ivanovských peřejí a tak musela být operační základna LVF přemístěna ze Sortanlahti do Šlisselburgu.

Na podporu tamních pozemních jednotek byl do prostoru Ivanovských peřejí vyslán oddíl bojových plavidel (dělový člun SELEMDŽA, obrněné dělové čluny 99 a 100). Od 1. do 7. září se tyto lodě zúčastnily bojů ostřelováním nepřátelských postavení a útočících vojsk okolo sídel Pucholovo, Mga, Gory, Ivanovskoje, Pogoreluška a Sologubovo.

Němečtí útočníci 7. září 1941 obsadili Šlisselburg a přerušili železniční spojení Leningradu s ostatním územím SSSR. Ladožská flotila tak ztratila další základnu a tím dnem začala blokáda Leningradu ze souše.

Jiný oddíl lodí (dělový člun LACHTA, hlídkový člun MO-205, dva obrněné dělové čluny 99 a 100) pod velením kapitánporučíka Sirotinského s úkolem podporovat levokřídelní jednotky 7. armády ničil palbou děl nepřátelské jednotky v prostorech Kut-Lachta, Gorki a Gumbaricy, přičemž dne 10. září sestřelila PL děla ráže 45 mm člunu MO-205 finský průzkumný letoun. Pravokřídelní jednotky 23. armády v prostoru Tozerova podporoval dělový člun VIRA od 20. do 29. září 1941. Podle rozkazů ostřeloval silniční křižovatky a vedl protibaterijní palbu proti nepřátelským dělostřeleckým bateriím zjištěným pozemními průzkumnými výpady.

Počínaje 30. zářím jej nahradil dělový člun OLEKMA, který mimo jiné vysadil do týlu nepřítele v noci na 2. říjen po odvážném výpadu k nepřátelskému pobřeží frontovou průzkumnou skupinu. Až do 5. října 1941 OLEKMA účinně podporovala svými děly bránící se jednotky na křídle armády. Na dělostřeleckou podporu pravého křídla 54. armády byl v polovině října zformován oddíl lodí dělostřelecké podpory (hlídková loď KONSTRUKTOR, dělový člun LACHTA, člun MO-205), který od 20. do 24. října dvakrát vyplul na předsunutá palebná postavení, ostřeloval velitelská stanoviště a jednotky nepřítele na jižním pobřeží Ladožského jezera v prostoru osad Lipki, Siňavino a městečka Šlisselburg.

Boje na pozemní frontě mezi Finy a Sověty prakticky utichly po dosažení původních sovětsko-finských hranic na řece Svir mezi Ladožským a Oněžským jezerem přesně tak, jak to nařídil finský vrchní velitel maršál Mannerheim. Přes naléhání německého velení a politický tlak z nejvyšších kruhů Třetí říše Finové své stanovisko k situaci ani postavení na řece nezměnili. Přesto však Finové ze svých postavení zcela zablokovali plavbu po řece Svir a po Bělomořsko-baltském kanálu. Tím de facto předurčili, aby pouze Ladožské jezero sloužilo v dalším průběhu válečného konfliktu jako dopravní tepna, která dokázala významně napomoci přežití Leningradu sevřenému německou blokádou.

Finové na jezeře v dalším průběhu války se SSSR provozovali některé ukořistěné lodě sovětského původu včetně vojenských, které jejich posádka opustila, ale přesný počet ani bližší údaje o nich nemají spolehlivé zdroje. Hovoří se o celkem pěti nebo až deseti malých minolovkách na Ladožském a Oněžském jezeře, které pocházely ještě z carských dob a dvě nebo tři z nich byly za 2. světové války potopeny, nebo o několika malých parních remorkérech, občas se vyskytnou v některých memoárech také zmínky o několika malých kolesových parníčcích na Ladožském jezeře, které jejich sovětské posádky opustily stejně tak jako jiné finské prameny mluví o celkem zhruba dvacítce opuštěných parníků v dobrém stavu při ústupu Sovětů z Petrozavodska, Sviru či Pověnce.

Šlo ale buď o civilní plavidla nebo o provizorně vyzbrojené jednotky, které nezahrnuje žádný oficiální seznam válečných lodí ani na jedné válčící straně. Jasno je ale například v otázce finských minolovek typu NARVI o výtlaku 400 tun (NARVI, JURMO a LUPPI), které byly přestavěny ze tří remorkérů stavěných ve Finsku pro SSSR v zimě 1940/1941 a po vypuknutí války byly zabaveny finskou vládou. Ty však sloužily úspěšně na Baltu.

Finský časopis Sotahistoriellinen Aikakauskirja, zabývající se vojenskou historií, uvádí ve svém čísle 16 z roku 2002, že

… v Pokračovací válce bylo zajato 10 sovětských člunů typu KM, z čehož 2 v Hanko, které obdržely finský marking GS-1 a GS-2, dále 8 v Primorsku (Koivisto). Všechny byly údajně vráceny SSSR mezi 26. a 30. říjnem 1944 a nadále používány jako minolovky.

To ale od Ladožské vojenské flotily trochu odbočujeme.

Cesta života přes Ladožské jezero

Po uzavření obkličovacího kruhu kolem Leningradu pro spojení s Velkou zemí zůstalo jen Ladožské jezero a flotila, která na něm musela vybudovat bezpečnou dopravní trasu. S nějakým rychlým přibližováním zámrzu se v září pochopitelně nedalo počítat. Velení LVF dostalo mimo jiné k dispozici lodě Severozápadní říční paroplavby a některá větší plavidla rybářských družstev - artělů. Organizace dopravy potřebných nákladů ale nebyla právě jednoduchá. Ze železniční stanice Volchovstroj byly nákladní vagony nasměrovány na vlečku přístaviště Gostinopolje. Odsud se náklady dostávaly po řece Volchov na palubách říčních bárek a menších člunů do Nové Ladogy, kde se znovu překládaly, tentokrát na nákladní lodě jezerní flotily. Ty pak pluly do přístavu Osinovec asi 115 km daleko na západním břehu jezera. Následovala poslední překládka na vagony, které pak odvážela železnice do Leningradu. V dni 12. září 1941 kupříkladu připluly do Osinovce dva nákladní čluny s 800 tunami obilí a tentýž den hlídková loď PURGA přivezla na palubě 60 tun munice.

Doprava po jezeře se odbývala za přímo hrozných podmínek. Ladožské jezero je za jasného počasí vcelku idylické místo, ale na podzim dochází často k tomu, že se po jeho hladině prohánějí silné vichřice o síle až 10 ballů (přibližně 90-100 km/hod) doprovázené vysokým vlnobitím. Takové podmínky by říční plavidla nesnesla a ohroženy jsou i větší lodě stavěné přímo na jezerní podmínky. Přitom je třeba si uvědomit, že tváří v tvář blížící se zimě a katastrofálnímu stavu paliva i potravin v Leningradu byly mobilizovány opravdu všechny lodě, které se na jezeře a okolí daly sehnat. Podařilo se dát dohromady nesourodou flotu nejrůznějších plavidel, celkem 49 jednotek říční i jezerní plavby, přičemž 20 z nich bylo v tak katastrofálním technickém stavu, že je předtím už nikdo nechtěl provozovat.

Řada dobrých plavidel byla ztracena při bombardování nebo za bouří. Tak například v noci na 17. září silná bouře zahnala na pobřežní skály parník ULJANOVSK a vlny zatopily strojovny a kotelny parníků KOZELSK, VOJMA a MIČURIN. Utrpěla i další menší plavidla s nákladem potravin pro Leningrad, přičemž se potopila také velká bárka se ženami a dětmi evakuovanými z obklíčeného města. Minolovný člun TŠč-122 vylovil asi 200 osob z lodí postižených silnou desetiballovou bouří a vzápětí na něj nalétlo devět německých střemhlavých bombardérů, které se v dosud prudkém větru po bouři náhle objevily nad loďmi.

Loď dostala dva přímé zásahy leteckými pumami, ale jeho osádka pokračovala ve střelbě ze své jediné automatické PL pětačtyřicítky do té doby, dokud vlny nezalily palubu potápějící se lodě. Navíc 5. října během podpůrné dělostřelecké palby ve prospěch jednotek 23. armády v prostoru Nikuläsa dostal přímý zásah menší pumou ze „štuky“ dělový člun OLEKMA. Příštího dne se člun potopil a můžeme dodat, že jeho vyzdvižení se podařilo až 6. června roku 1944 po ukončení blokády Leningradu.

Mezi 15. a 23. zářím 1941 evakuovaly lodě LVF na příkaz velitele frontu posádky z ostrovů Koněvec, Valaam, Bojevoj a Krestovoj. Evakuovaní byli zařazení do zálohy Leningradského frontu. Když Němci v polovině září prolomili frontu 4. armády, násilně překročili řeku Volchov a začali postupovat na sever k Tichvinu a Volchovu, aby se tam spojili s finskými obléhateli, velení Leningradského frontu dalo LVF úkol: veškerými silami, které má flotila k dispozici, převézt jednotky Rudé armády z Osinovce do Nové Ladogy.

Večer 24. října se nalodila část jednotek 191. střelecké divize a 25. října vyplul z Osinovce první konvoj složený z dvou dělových člunů (BUREJA a NORA) a nákladní lodě SOVĚT. Od 24. října do 18. listopadu převezly lodě LVF celou 191. střeleckou a 44. horskou střeleckou divizi a 6. samostatnou brigádu námořní pěchoty, celkem asi 20 000 osob. Dopravily také za tu dobu do bezpečí 129 děl, 974 koní a hromady dalšího materiálu a munice.

Celá operace probíhala pod pečlivým dohledem německého a finského letectva, kterým nebylo líto bomb ani munice do palubních zbraní. Například dne 4. listopadu jeden finský dvoumotorový Blenheim zaútočil na hlídkovou loď KONSTRUKTOR. Jedna ze dvou shozených 250 kg bomb zasáhla příď lodě a KONSTRUKTOR se přídí napřed v několika minutách ponořil pod hladinu. Utonulo okolo 200 osob včetně 32 členů posádky lodě.

Na podzim roku 1941 byla do obklíčeného Leningradu organizována dodávka kapalných paliv a pohonných hmot po Ladožském jezeře cisternovými bárkami a velkými nákladními čluny s motorovým pohonem. Po příchodu mrazů a zamrznutí jezera do dostečné síly ledu tak, aby byl schopen vydržet tlak projíždějících autokolon, se doprava paliv a maziv přemístila na tak zvanou Cestu života, vedoucí po zamrzlé hladině Ladožského jezera.

Tajemství životadárného přísunu PHM 

Na jaře příštího roku se ke slovu znovu dostaly lodě a čluny, ale kvůli neustálým útokům německého letectva a dělostřelectva, nevyjímaje ozbrojené lodě Finů i Němců byly prostředky jak civilní plavby, tak i Ladožské vojenské flotily značně omezené početně i kapacitně. Dne 2. dubna 1942 na zasedání u člena Státního výboru obrany A. I. Mikojana, které se zúčastnil kromě dalších hodnostářů také náčelník týlu Rudé armády generál A.. V. Chruljev, náčelník organizace Glavněftězbyt odpovědné za hospodaření s dodávkami kapalných paliv, maziv a pohonných hmot a zástupce lidového komisaře stavebnictví, bylo rozhodnuto neprodleně zahájit výstavbu potrubí přes Ladožské jezero. Podle příkazu Státního výboru obrany na tuto akci byl dán termín 50 dnů.

Pokládka potrubí byla ukončena za 43 dny – v údobí od 5. května do 16. června 1942. Výstavba takového potrubního systému v bezprostřední blízkosti linie fronty přes jezero, které se celoročně vyznačuje velmi nepříjemnými hydrologickými i meteorologickými podmínkami, si vyžádala výjimečnou smělost až drzost armádních ženistů a jiných pracujících. Část potrubí ležící na dně jezera byla položena v nejvyšší tajnosti už za dva týdny od začátku prací a ostatní části této životadárné liniové stavby byly dokončen, jak již bylo řečeno, týden před stanoveným termínem. Po uvedení do provozu se do obklíčeného velkoměsta dostávalo každodenně mezi 300 až 400 tunami zoufale potřebné palivo. To po určité době nejenže umožnilo pokrýt běžnou spotřebu fronty, loďstva a města, ale díky přísně regulované spotřebě dokonce nashromáždit odpovídající zásoby PHM pro zabezpečení bojových jednotek na souši i na vodě při prolamování blokády Leningradu. O položeném potrubí se německá rozvědka dozvěděla až dlouho po ústupu od Leningradu, hlavně díky dokonalému maskování pozemních prací a přísnému režimu pohybu na staveništích. Ale vraťme se zpět k událostem prvního válečného podzimu.

Uprostřed listopadu 1941 se na jezeře začal neobvykle rychlým tempem tvořit led. Proto velení LVF převelelo své lodě na zimní kotviště v západní části jezera mezi osadou a zálivem Morje a základnou Osinovec. První skupina lodí (hlídková loď PURGA, dělové čluny SELEMDŽA, BIRA, čluny MO-216 a MO-175, obrněné dělové čluny 99 a 100 a další plavidla) vyplula z Nové Ladogy 17. listopadu a na svá zimní kotviště dorazila do Morje 21. listopadu. Během plavby se lodě dostaly do tak hustých ledových polí, že 20. listopadu kry úplně rozmačkaly remorkéry IŽOREC-9, IŽOREC-10 a IŽOREC-4, které vlekly poškozený parník KOZELSK a potopily se i čluny MO-175 a MO-216. Člun MO-175 se později v prosinci 1941 podařilo z mělčiny vyzvednout.

Celkem se za podzimní plavební sezónu roku 1941 zdařilo na východní břeh Ladožského jezera převézt více než 20 000 vojáků a důstojníků, z Leningradu bylo evakuováno více než 33 500 osob a na západní břeh bylo dopraveno 60 000 tun nejrůznějších nákladů, z toho 4 500 pušek, asi 1000 těžkých a lehkých kulometů, přibližně 10 000 dělostřeleckých nábojů, 108 000 min do minometů a další munice i zásoby.

V zimním období bylo zamrzlé jezero využíváno jako vozovka i železniční trať, navíc bylo na jeho dno po určitou část období blokády Leningradu položeno potrubí pro dopravu PHM, jak je již výše uvedeno. Jen je třeba pro úplnost dodat, že v zimním období se na provozování tzv. „Cesty života“ po ledu Ladožského jezera významnou měrou podílely i posádky lodí LVF, které by jinak trávily zimu u svých plavidel.

Všechny válčící strany si byly dobře vědomy ohromného významu ladožských dopravních linií již z dřívějška. Přerušení toku zásob nebo jeho významné zmenšení hrozilo Leningradu úplnou záhubou. Sám finský vrchní velitel maršál Mannerheim, když podepisoval svůj rozkaz pro ladožský Námořní oddíl K, pak v dokumentu nazvaném „Všeobecná směrnice pro činnost Ladožského námořního oddílu K pro plavební sezónu 1942“ uvedl:

Je nezbytné věnovat zvláštní pozornost útočným operacím proti komunikačním liniím nepřítele procházejícím jižní částí Ladožského jezera.

Plukovník Järvinen, velitel Ladožské brigády pobřežní obrany a jeho náčelník štábu podplukovník Rainio zaslali 2. dubna 1942 náčelníkovi generálního štábu finské armády spisek pod titulem „Objasnění podmínek na Ladožském jezeře“, kde doslova uvádějí:

Ladožská brigáda pobřežní ochrany postrádá jakoukoliv flotilu lodí a letectvo nezbytné pro vedení útočné činnosti.

Proto předpokládali, že

… útok námořními silami na nepřátelskou flotilu bude možno provést pouze v tom případě, že na Ladožské jezero budou přisunuty lodě, které jsou pro takovouto činnost nezbytné.

Kombinované finsko-italsko-německé síly na Ladožském jezeře, které byly nazvány Finy Laivasto-osasto K (Námořní oddíl K), byly oficiálně zformovány 17. května 1942. V průběhu dalších měsíců 1942 byly spojené síly Finů, Italů a Němců na Ladožském jezeře posíleny nejen italským XII. samostatným oddílem (Squadriglia) torpédových člunů typu MAS v počtu čtyř lodí (MAS 526, MAS 527, MAS 528 a MAS 529), pod velením Capitano di Corvetta Bianchiniho, ale i nově přisunutými německými dělostřeleckými prámy Siebel (výtlak 144 tun, ponor 1 metr, rychlost 10 uzlů, dva plošinou spojené pontony, dva motory s výfukem do vody - zabezpečovaly tišší plavbu) vyzbrojenými až dvěma 88 mm děly, vícehlavňovými PL děly ráže 20 mm a vybavené pancéřovaným můstkem. Existovala také lehčí protiletadlová verze vyzbrojená pouze automatickými PL děly ráží 37 mm a 20 mm, stejně jako řada dalších specializovaných typů.


Dělostřelecký prám - jeden z typů Siebel

Dne 15. července 1942 byly první prámy přepraveny na palubě trajektu z Tallinnu do Helsinek a následně železnicí v polorozebraném stavu do přístavu Lahdenpohja. Ke dni 22. června 1942 bylo na Ladožském jezeře do sestavy spojených sil Finů, Němců a Italů už zařazeno prvních 15 prámů Siebel, další postupně přibývaly. V průběhu léta 1942 byla do podřízenosti zvláštního námořního detašmánu Luftwaffe nazvaného Einsatzstab Fähre Ost (EFO) předána celá tato speciální eskadra pod velením podplukovníka letectva Fritze Siebela, který tato plavidla navrhl a po němž byla pojmenována. Eskadra měla i s týlovými jednotkami 2 400 osob, skládala se ze dvou částí nazývaných Luftwaffen-Fährenflotille II a III a byla i se svým štábem formálně podřízena stejně jako finský Oddíl K finské Brigádě pobřežní obrany Ladožského jezera.

Dále dorazila malá flotila čtyř rychlých kladečů min Kriegsmarine typu KM (neplést se sovětskými čluny stejného označení typu). Finové navíc od Němců zakoupili dva prámy typu T (Trossfähre) vyzbrojené dvěma kanony 20 mm firmy Madsen a vzápětí nato obdrželi pro své jednotky také čtyři tzv. Infanterieboote (hlídkové motorové čluny využívané i pro převozy menších jednotek pěchoty), které byly vyzbrojeny kromě obvyklého kanonu ráže 57 mm také automatickým kanonem 20 mm Oerlikon. Pět takových jednotek schopných převážet až 50 plně vyzbrojených vojáků si přivezli Němci pro sebe.


Model německého dělostřeleckého prámu Siebel

Na začátku srpna 1942 měl Oddíl K s německou částí flotily na Ladožském jezeře ve své sestavě jeden dělový člun, 21 prámů Siebel (7 těžkých, 6 lehkých a 8 speciálních), 8 výsadkových člunů, 6 strážních člunů, 4 minonosné čluny KM, 60 menších člunů sloužících převážně jako spojovací, jeden finský a čtyři italské torpédové čluny. Jejich hlavní základnou byl přístav Lahdenpohja, manévrovými základnami pak Kexholm, Sortanlahti, Sortavala a Saunasaari. Celkový počet plavidel Siebel všech typů dosáhl na Ladožském jezeře postupně 30 kusů. Původně byly zkonstruovány pro útok na kanál La Manche, ale jejich čas nadešel až na východní frontě.


Jeden z typů německých prámů, sloužících jako vyloďovací člun a současně dělový člun

Odbočme poněkud a zastavme se u Italů a jejich člunů MAS. Oficiální prameny Regia Marina uvádějí, že XII. Sqauadriglia MAS dorazila na Ladožské jezero 22. června 1942. Jejich cesta dlouhá 3 100 km vedla po souši z přístavu La Spezia do Štětína, odkud byly německou nákladní parolodí s/s THIELBECK přepraveny 9. června do Helsinek. Poté byly ve vleku za říčními remorkéry přepraveny podél pobřeží ke kanálu Saimaa. Po jeho proplutí byly čluny naloženy ve vsi Punkasalmi na železnici a okolo jezera Puruvesi dopraveny na základnu ve městečku Lahdenpohja na Ladožském jezeře. Jediný finský torpédový člun na Ladožském jezeře byl v tu dobu stařičký exemplář italské výroby jménem SISU, postavený v roce 1917. 


Italský torpédový člun MAS

Německé menší čluny patřící Kriegsmarine dorazily do Helsinek 27. června 1942, na Ladožské jezero byly přepraveny stejnou krkolomnou cestou jako italské MAS a do přístavu Lahdenpohja dorazily 7. července. Německé bárky, výsadková plavidla a prámy Siebel byly přepravovány výhradně po železnici a první z těchto jednotek byla spuštěna na vodu v Lahdenpohja dne 12. července 1942. Tyto jednotky pak vytvořily kombinované uskupení, které v operacích proti Leningradu obdrželo jako první bojový úkol doprovod zásobovacích konvojů pro obléhající vojska.

Tzv. Oddíl K měl napadat plavidla pokoušející se projít blokádou Leningradu a také se mu to částečně dařilo. Několik menších sovětských člunů a nákladních bárek vezoucích do Leningradu potraviny a vojenský náklad bylo silami Oddílu K v průběhu roku 1942 skutečně poškozeno anebo potopeno.

Vyhodnotíme-li ale jeho složení a účinnost, pak musíme konstatovat, že například přidělení italských torpédových člunů na jezero nebylo nejšťastnějším rozhodnutím. Čluny sice disponovaly značnou rychlostí, ale to bylo to jediné, co tvořilo klad jejich nasazení. Jejich sekundární výzbroj (kulomety) byly na pořádání duelů s dělovými čluny i jinými plavidly LVF slabé a jejich jinak velmi účinná torpéda byla pro mělké vody jezera a lodě na nich plující s převážně velmi malým ponorem jako zbraň naprosto nevhodná. Torpéda musela být nastavena na běh po hladině, aby neuvízla v bahně na dně v mělčích místech a navíc tak malé cíle, které se na jezeře vyskytovaly, bylo těžké zasáhnout z větší vzdálenosti, také díky jejich manévrovacím schopnostem.

Pokud měla torpéda magnetické detonátory, tolik účinné v kanálu La Manche nebo Středomoří, pak na Ladožském jezeře kvůli množství sovětských plavidel vyrobených převážně ze dřeva v případě zásahu naprosto nefungovala. Zblízka pak čluny útočit nemohly z obavy před silnou, účinnými děly vybavenou ochranu konvojů. Proto byly předány Finům, posléze se vrátily z jezera na moře a na Baltu posílily blokádu Finské zátoky. Člunům MAS se na Ladožském jezeře podařilo podle italských údajů pouze sporné údajné potopení jednoho dělového člunu třídy MOSKVA a poškození několika nákladních motorových bárek.

V roce 1942 začal lodní provoz a tedy převozy nákladu až v polovině května. Hned 28. května byla základna LVF napadena silným svazem německých bombardérů. V 1000 dopoledne toho dne byly bombami napadeny dělové čluny VIRA, NORA, SELEMDŽA a BUREJA stojící na kotvách na rejdě Kobony. VIRA dostala zásah do přídě a kormidelny, přičemž zahynulo 14 osob a raněno bylo 37 členů posádky. NORA si odnesla více než 1 700 průrazů trupu od střepin a 21 členů její posádky bylo raněno. VIRU se druhý den podařilo odvléci na laně do opravy.

Takovéto nálety si pochopitelně vyžádaly opatření ke zdokonalení PVO přístavů na Ladožském jezeře. V polovině června už přístupy ke kotvištím a přístavům krylo 150 PL děl 76 mm až 85 mm, 40 malorážních automatických PL děl ráže 37 mm a více než 70 kulometů. Byla vybudována stanoviště pro 25 zvukoměrných stanic vzdušné výstrahy (radarů bylo tehdy v SSSR ještě málo a hlavně byly jinde) a 65 PL světlometů. Za plavby byly lodě LVF kryty ze vzduchu dvěma gardovými stíhacími leteckými pluky letectva Baltského loďstva - 3. a 4. - a 123. stíhací letecký pluk 7. stíhacího leteckého sboru střežil před vzdušnými útoky sklady a přístaviště na západním břehu jezera. Další tři stíhací letecké pluky podřízené Leningradskému frontu zajišťovaly vzdušnou ostrahu skladů a stanic Lavrovje, Žicharěvo, Bojbokalo, Pupyševo, Volchovstroj a Gostinopolje.

Proti vzdušným pirátům a hladinovému nebezpečí se brzy začaly vyzbrojovat i dopravní civilní lodě. Státní výbor obrany SSSR nařídil veliteli Baltského loďstva admirálu Tribucovi, aby zabezpečil vybavení těch plavidel, které budou aktivní v plavební sezóně roku 1942, novými protiletadlovými prostředky. Narkom VMF Kuzněcov 11. dubna 1942 mu proto k těmto účelům přidělil 9 poloautomatických PL kanonů ráže 45 mm a 109 velkorážních kulometů ráže 12,7 mm typu DŠK model 1938.

Plán vyzbrojování předpokládal ozbrojit 4 remorkéry a 51 nákladní člun (40 nových a 11 opravených) patřící Severozápadní říční paroplavbě. Na remorkéry se dostalo po jednom kanonu a jednom kulometu a bárky dostaly po dvou kulometech. Podstavce kulometů DŠK byly snadno přenosné, nebyly namontované napevno k palubám, a proto se mohly snadno přemísťovat z člunu na člun. Když naložená loď kotvila v přístavu a vykládala, byla pod ochranou pozemních baterií a její kulomety dostala ta loď, která z přístavu právě vyplouvala. Na jednom člunu pak byly čtyři PL kulomety i se střelci.

Štáb LVF vypracoval návrh operace ke zničení nepřátelských lodí, které měly základnu v přístavu Saunasaari. Úder měly zasadit dělové čluny SELEMDŽA, LACHTA a BUREJA, hlídková loď PURGA, pět minolovných člunů TŠč, osm člunů MO, dva torpédové čluny typu G-5, 24 stíhacích letounů a 10 bombardérů ze 61. a 8. letecké brigády Baltského loďstva. Dokonalý plán Sovětů na nasazení těchto, na jezerní poměry impozantních, hladinových sil měl ale jednu drobnou chybu - nepřátelské lodě ze Saunasaari se při objevení lodí LVF v tomto prostoru německým leteckým průzkumem prostě ani neukázaly a rychle se včas stáhly. Oddíl lodí LVF tedy alespoň napadl pobřeží u nepřátelské základny celkem 61 dělostřeleckým tříštivotrhavým granátem ráže 100 mm a 35 ráže 76 mm, načež se vrátil na svou základnu. Tato akce však Němce a Finy donutila odvolat z fronty část svých sil a přidělit je k obraně pobřeží vzhledem k nebezpečí provedení desantů loďmi Ladožské vojenské flotily.

Od 25. srpna do 3. září podporovaly dělové čluny SELEMDŽA, LACHTA, BUREJA a NORA spolu s hlídkovou lodí PURGA dělostřeleckou palbou útočnou operaci jednotek 128. střelecké divize na pravém křídle 8. armády. Celkem lodě provedly 49 palebných přepadů nepřátelských postavení a odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Dne 1. září v 1013 napadl německý střemhlavý bombardér hlídkovou loď PURGA a jeho bomba, která vybuchla těsně vedle lodního boku, jej roztrhla a loď se potopila. Vyzvednout ji se nakonec podařilo až 30. září 1943.

Den 9. říjen se odehrál ve znamení vzájemného střetnutí sovětských hlídkových člunů MO 175 a MO-214 s německými výsadkovými čluny vyzbrojenými děly v prostoru poblíže ostrova Koněvec. Po přímém zásahu člun MO-175 explodoval a ihned se potopil. MO-214 měl velkou převahu v rychlosti a tak se mu podařilo z bojiště rychle zmizet, aniž se pokusil posádce sesterské lodě jakkoliv pomoci. Tak alespoň viděli celou situaci Finové a Němci na palubách lodí Oddílu K.

Válečný deník LVF tuto událost popisuje poněkud jinak. Říká toto:

Pátek 9. října 1942. Nepřátelské síly na Ladožském jezeře se zjevně pokoušely provést obojživelnou výsadkovou operaci. Sedmnáct jejich vyloďovacích plavidel bylo zjištěno u břehů řeky Severnaja Golověška v noci na 1. říjen. Naše lodě je zahnaly. Dalších 16 nepřátelských prámů a 7 kutrů se znovu objevilo 9. října východně od ostrova Koněvec. Tam se střetla tato skupina se dvěma hlídkujícími čluny LVF - MO-175 a MO-214. Dva čluny začaly nerovný boj s celým oddílem lodí. Brzy nato byl člun MO-175 zničen nepřátelským granátem. Člun MO-214 byl nepřátelskými loďmi obklíčen. Jeho posádka vedla dělostřeleckou palbu až do okamžiku, kdy jí došlo střelivo. Vzápětí nato se objevil náš letoun a nepřátelské lodě napadl. Nepřítel se poté rychle stáhl.

V noci na 13. říjen byly vyslány obrněné dělové čluny 99 a 100 v doprovodu člunu MO-214 k ostřelování nábřeží a přístavních zařízení v zátoce Saunaniemi. Lodě vystřelily celkem 37 dělostřeleckých granátů ráže 76 mm, načež se urychleně stáhly, aby do svítání dopluly na základnu a neposkytly cíl nepřátelskému letectvu.

Poměrně zajímavé a intenzivní nasazení plavidel LVF SSSR se odehrálo dne 22. října 1942, kdy se Finové ve spolupráci s Němci pokusili provést výsadek na ostrov Sucho (finský název Sukhosaari). Nedaleko jižního pobřeží jezera asi 30 km od osady Novaja Ladoga je umělý ostrůvek s trefným jménem Sucho o rozměrech 90×60 metrů vybudovaný Rusy, na kterém se tyčí budova kamenného majáku z roku 1891. Posádka ostrova měla v té době přibližně 90 osob a měla na tomto těsném prostoru k dispozici tři námořní dalekonosné kanony ráže 100 mm vzor B-24 v betonem a kameny dokonale opevněných palpostech, navíc chráněné kulometnými hnízdy krytými opět velkými kusy kamene a s dokonalou vyvýšenou pozorovatelnou.

Bylo to takticky dosti důležité postavení a umožňovalo kontrolovat rozsáhlé prostory v jižní části jezera.


Prám Siebel pluje podél západního pobřeží Ladožského jezera - rok 1942

Německo-finské velení se rozhodlo tuto situaci změnit a vysadit na ostrůvek desant v síle asi 100 osob. Vysazení desantu měly podporovat 4 italské torpédové čluny MAS a eskadra prámů Siebel. Celá sestava eskadry měla 7 těžkých prámů, čtyři lehké, tři dopravní, jednu štábní a jednu nemocniční loď, sedm výsadkových člunů - celkem 23 plavidel. Jejich výzbroj byla neméně impozantní než jejich počet. Šlo o 21 kusů kanonů ráže 88 mm, 9 automatických PL kanonů ráže 37 mm a 135 automatických PL kanonů ráže 20 mm. Operaci nazvanou kódovým jménem „Brasil“ (Operation Brasil) navíc zabezpečovalo asi 15 letadel a německé, italské i finské rychlé čluny. V noci na 9. říjen 1942 se toto uskupení pokusilo vysadit desant na Sucho, ale velitelé i kapitáni lodí ztratili v husté noční mlze orientaci a ostrůvek nenalezli. Navíc je zpozorovaly hlídkující čluny a akce tedy musela být odvolána. Její termín byl přeložen na 22. říjen.

V noci z 21. na 22. říjen se plavidla s výsadkem na palubě nepozorovaně přiblížila pod clonou špatného počasí a tmy až téměř k ostrůvku Sucho a hned první salva děl zničila hlavní krátkovlnnou radiostanici s velkým dosahem umístěnou na ostrovním majáku. Východně a jižně od ostrova však vedly hlídkové trasy člunů MO-171 (dvě poloautomatická děla ráže 45 mm) a TŠč-100 (bývalý AUNUS z finské flotily, v té době měl rovněž dvě poloautomatická děla ráže 45 mm), o kterých Němci ani Finové nevěděli.

Jeden ze sovětských člunů byl právě nedaleko, a tak nejenže svým radiem zburcoval sovětské velení, ale také napadl nepřátelská plavidla palbou. Vzápětí jej podpořila také baterie pobřežní obrany svými 100 mm kanony, jejichž palbu velmi úspěšně za špatné viditelnosti svým slabým radiovým vysílačem korigoval velitel MO-171 přes přijímač spojařského uzlu na baterii. Řada lodí byla poškozena, ale přesto se jim podařilo asi v osm hodin ráno 22. října na ostrůvek vysadit skupinu 70 vojáků. Jejich pokus napadnout baterii kanonů 100 mm ze souše se zhroutil v husté palbě sovětských kulometů, které z lodí vidět vůbec nebyly.

Zbylí útočníci se pustili do boje zblízka s protiútočící sovětskou pěchotou, načež byli zatlačeni na západní část ostrova, odkud byli pod krycí palbou z lodí urychleně evakuováni. Ztráty útočníků v živé síle dosáhly přibližně 80 % a lodě měly před sebou ještě dlouhou plavbu za denního světla.


Maják na ostrově Sucho po neúspěšném útoku německo-finské flotily a pokusu o desant. Vpravo lze rozeznat pozorovatelnu baterie 100 mm kanonů

Sovětské velení zalarmované včas poslaným hlášením z hlídkového člunu vyslalo nad plovoucí eskadru své bombardéry. Eskadra mířící severozápadním směrem pak byla po 0900 napadena bombami a vzápětí nato také hlídkovými čluny vyslanými na její stíhání. Pomalé dělostřelecké prámy Siebel byly pro zkušené letce a námořníky i přes svoji silnou dělostřeleckou výzbroj poměrně snadným cílem.

Torpédové čluny Italů přivolané na pomoc se ani příliš nepokoušely klást odpor či své pomalejší kolegy bránit a po vystřelení několika dávek ze svých kulometů zmizely plnou rychlostí za obzorem. Výsledkem byl dokonalý nezdar celé operace - z 23 plavidel zúčastněných na pokusu o výsadek jich bylo sovětskými protiakcemi celkem 17 potopeno nebo natolik vážně poškozeno, že se staly na delší dobu nebojeschopnými. Úplně zničeny a potopeny byly těžké dělostřelecké prámy SF13 a SF21, lehké SF12 a SF26 a výsadkový člun pěchoty I-6. Ztráty útočící skupiny byly 18 mrtvých, 57 raněných a 4 nezvěstní vojáci.

Sovětské letectvo při této akci provedlo 200 vzletů, při vypuknuvších vzdušných bojích a při ostřelování ustupujícími loďmi přišlo o šest letadel, ale podařilo se mu sestřelit dvě finská a deset německých letadel. Některé prameny dokonce uvádějí, že sestřelených letadel bylo celkem čtrnáct, což je možné, pokud se započtou i letouny zasažené PL dělostřelectvem lodí LVF a považované za pouze poškozené.

Na pomoc napadenému ostrovu okamžitě vypluly také další lodě LVF. V 0930 se do boje zapojily čluny MO-201, MO-205 a MO-206 vyslané z Nové Ladogy. Okolo 1100 zasypal nepřítele palbou děl také oddíl lodí vyslaných z Morje - obrněný dělový člun 100, čluny MO-198 a MO-214. Po dalších minutách se na dostřel dostaly také dělové čluny VIRA a SELEMDŽA, které rovněž vypluly z Morje, ale byly znatelně pomalejší. Podařilo se jim zasáhnout a poškodit těžký prám a výsadkový člun. Okolo 1600 už i VIRA a SELEMDŽA utrpěly při přestřelce poměrně vážná poškození, a tak se z boje stáhly.

Jeden pramen uvádí, že se střetnutí zúčastnily v posledním stádiu boje také tři sovětské torpédové čluny typu G-5 a dva nové pokusné čluny stejné třídy s ocelovými trupy - typ STALNOJ. Ladožská vojenská flotila se v tomto těžkém období dočkala nejen bojových úspěchů, ale dokonce i posily, a to od nečekaného dárce. Od ostrova Sucho byl do doku v Morje někdy v počátku listopadu 1942 odtažen poškozený německý prám typu MFP, který při boji najel na skály na pobřeží a jeho posádka jej opustila. Po opravě byl zařazen do sestavy LVF jako výsadková loď pod označením DB-51 (ДБ - десантная баржа).

Důsledky nezdařené finsko-německé výsadkové akce byly také zajímavé. Italské torpédové čluny MAS byly po předání Finům koncem října nebo počátkem listopadu 1942 převeleny na Balt a po proplutí kanálem Saimaa se zařadily do sil blokujících Kronštadt. Stejný osud potkal i Siebely, které zůstaly ve čtyřech exemplářích Finům a ostatní plavbyschopné se stáhly do německých přístavů a řek. Po listopadu 1942 už spojené síly Němců a Finů na Ladožském jezeře žádné vážnější bojové akce nepodnikly.

Počínaje 7. listopadem 1942 se na Ladožském jezeře objevil první led a po 25. listopadu už převozy nákladů prováděly jen sovětské dělové čluny. Těm se dařilo probíjet se ledem až do 8. ledna 1943, kdy byla dlouhá plavební sezóna roku 1942 konečně uzavřena. Bilance byla více než důstojná: za sezónu 1942 bylo po Ladožském jezeře převezeno v obou směrech více než 199 000 tun nákladu a více než 85 000 osob.

Rok 1943 - snahy pozemních sil o proražení blokády Leningradu

Na počátku plavební sezóny roku 1943 na Ladožské jezero dorazily pro LVF po železnici další posily. Byly to obrněné dělové čluny BKA 322, 323, 324 a 325 projektu 1125 a minolovné čluny 38 a 46. Zato stařičký, pro vojenské účely pomalý dělový člun ŠEKSNA byl ze stavu bojových plavidel LVF konečně vyřazen a po sejmutí hlavní části dělostřelecké výzbroje přešel zpět „do civilu“ jako nákladní loď.

Plavební sezóna byla zahájena 29. března, kdy se dopravní lodě ŠEKSNA a ČAPAJEV skrze ledy probily ze zálivu Morje do přístavu Kobona. Dne 13. dubna 1943 dorazila ke flotile z opravárenského doku i loď KONSTRUKTOR nově překlasifikovaná na dělový člun. V červnu 1943 dostala LVF z Baltského loďstva dokonce dvě malé ponorky série VI-bis, známé „maljutky“ M-77 a M-79.

Ponorky se dostaly na Ladožské jezero po železnici z Leningradu přes Holtzmannovu zátoku, kde byly spuštěny na vodu. Výtlak měly 161 tun na hladině, 201 tun pod hladinou, rychlost na hladině 13 uzlů a pod vodou 6 uzlů, jeden poloautomatický kanon ráže 45 mm a dva torpédomety ráže 533 mm v přídi. Měla to být zřejmě protiváha finské miniponorky SAUKKO, která sovětskou rozvědku a velení LVF strašila svou existencí už od počátku. Ale ta, jak už víme, se na jezero nikdy nedostala.

Od 24. do 28. července 1943 převezly lodě LVF z východního břehu jezera na západní kompletní 86. střeleckou divizi a 73. samostatnou brigádu námořní pěchoty - celkem 7 477 osob, 49 automobilů, 12 automobilních cisteren, 85 tažených děl, 18 minometů, 309 koňských povozů, 577 koní a další výzbroj a výstroj.

Od 5. do 8. srpna 1943 plula na své první bojové misi ponorka M-77. Dne 8. září dělové čluny NORA a SELEMDŽA ostřelovaly finská postavení jihovýchodně od Terentiniemi. Za 52 minut vypálily čluny 80 stotřicetimilimetrových tříštivotrhavých granátů tak přesně, že Finové nedokázali svými postřelovanými bateriemi odpovědět.

V průběhu celé plavební sezóny roku 1943 se ani finské, ani německé lodě nepokusily plavidla LVF napadnout. Jelikož byly finské a německé jednotky tak pasivní, velení námořnictva se rozhodlo síly LVF zmenšit, a tak byly postupně odeslány k Černomořskému loďstvu po železnici čluny MO-171, MO-208, MO-209, MO-214, MO-261 a dvacet malých motorových kutrů.

Ve dni 18. listopadu 1943 vyplula ponorka M-79 do prostoru ústí řek Tuloksa a Vidlice, kde druhý den na břeh vysadila průzkumnou skupinu. Po třídenním čekání ponorka odplula, protože průzkumníci se na smluvené místo nevrátili. Ponorka doplula 24. listopadu do Nové Ladogy a 26. listopadu znovu vplula do ústí řeky Tuloksa a prostoru u Vidlice, kde hledala výsadek z 19. listopadu. Po neúspěšném hledání se ponorka vrátila 1. prosince na základnu. To byla poslední mise ponorek v roce 1943. Vyhledat výsadek z 19. listopadu dostal za úkol dělový člun KONSTRUKTOR, který vyplouval opakovaně ve dnech 24, 25., 29. a 30. listopadu. Jeho snahy ale skončily bez úspěchu.

Plavební sezóna roku 1943 skončila 4. prosince 1943. Poslední plavbu uskutečnila neúnavná „stará dobrá“ ŠEKSNA. V této plavební sezóně, trvající 247 dnů, se podařilo přes jezero přepravit 162 067 osob, z čehož bylo 45 579 doplňků pro pozemní vojska a námořnictvo, dále 182 655 tun různých nákladů a 712 500 krychlových metrů dřeva a překližek. V LVF byly zaznamenány za rok 1943 pouze nepatrné ztráty - potopeny byly nákladní lodě STENZO a VILSANDI, kolem 30 malých motorových bárek a několik člunů. Všechny tyto ztráty byly přičteny na vrub letectva, počasí a navigačních omylů.

Rok 1944 

V průběhu roku 1944 se finská flotila na Ladožském jezeře i nadále neprojevovala nijak aktivně. V létě Němci zapůjčili Finům na věčnou oplátku čtyři motorové bárky MAL (Marine Artillerie Leichter), které předtím v jejich režii operovaly na Ladožském jezeře. Jedna z nich byla vyzbrojena pouze jedním 20 mm automatickým kanonem a zbývající tři měly čtyřčata stejné ráže (Flakvierling 38).

Finská plavidla se přesto už neodvažovala jižně od ostrova Vaalam. Až do července 1944 fronta ležela nehybně podél břehů řeky Svir, tekoucí z Oněžského jezera do Ladožského jezera. Před vypuknutím letních bojů na této frontě Finové dokonce vyklidili malé předmostí na jižní straně břehu řeky Svir, protože se obávali, že by v případě nenadálého napadení většími silami Sovětů nemohli zajistit bezpečnou dopravu zpět přes řeku, a tak by byly jednotky na předmostí odsouzeny k zajetí nebo smrti. Za prvním obranným pásmem na břehu Sviru se prostíralo druhé a následovala ještě silně opevněná záchytná postavení. Takto hluboce členěná obrana měla sovětské jednotky zastavit a popřípadě je vrhnout zpět poté, co by se jejich útočná síla vyčerpala v hloubce finské obranné sestavy.

Na počátku května 1944 svolal kapitán 1. stupně Věrchovskij z Baltského loďstva na VS brigády ponorek velitele tří ponorek třídy M, zvaných Maljutka. Poněkud konsternovaným velitelům sdělil, že jejich lodě jsou přesunuty na Ladožské jezero, kam se dostanou po Něvě. V prvních dnech května opravdu tři ponorky vyrazily ve vleku remorkéru FIGARO od plovoucí základny ponorek SMOLNYJ, kotvící u Litějného mostu v Leningradu, a po proplutí okolo trosek elektrárny, rozvalin pevnosti Orěšek a rozbitých mostů se kolona prosmykla přes Ivanovské peřeje do přístavu v rybářské vesnici Morje na západním břehu Ladožského jezera. Všichni velitelé dobře věděli, že tato malá osada byla pro Cestu života důležitým článkem v řetězu překladišť zásobujících obklíčený Leningrad v době blokády.

Ve vsi Morje byly ponorky a jejich posádky uvítány náčelníkem přístavu Černovem, který byl předtím velitelem Kronštadtské pobřežní základny ponorek. Remorkér se vrátil zpět a ponorky M-90, M-96 a M-102 zůstaly zakotveny u mola. Vlečení ponorek pokračovalo dál - příštího dne byla každá Maljutka odvlečena člunem typu MO do Nové Ladogy. Ta, jak známo, leží v ústí řeky Volchov, odkud nebylo k linii fronty daleko. Ponorky dostaly za úkol provádět desanty průzkumných skupin za linii fronty v době přípravy Svirsko-Petrozavodské útočné operace a také v jejím průběhu.

Stejné akce naplánovalo a provedlo sovětské velení již o rok dříve (viz výše) a jejich úspěch byl přibližně stejný. Zdařila se pouze méně než polovina průzkumných výsadků a ty neměly svými zprávami na vývoj operace žádný velký vliv.


Ponorka třídy M-XXIIbis - známé jako „Maljutky“

V časném jitru 15. července 1944 sovětské dělostřelectvo, minomety a válečné loďstvo spolu s letectvem spustily drtivou dělostřeleckou a leteckou přípravu útoku na široké frontě v prostoru opevněné linie na řece Svir a dále k západu. Přestože se finské jednotky téměř všude proti zuřivému útoku početné pěchoty a dělostřeleckému palebnému valu Sovětů ještě do poledních hodin udržely, na úseku západně od malého jezera Nietjärvi už 1. a 3. prapor 44. pěšího pluku finské obrany neudržely sovětský nápor a vznikla průrva v obranné linii, do které se sovětská pěchota ve vlnách začala valit jako příval.

Sovětské velení se pokusilo svůj úspěch zvětšit dalším průlomem poblíže prvního místa, tedy na severozápadním břehu jezera Nietjärvi v Yrjolä. Nedostatek záloh finskému velení znemožnil sovětský útok zcela odrazit, ale k večeru se podařilo průlom obrany zúžit na cca 400 metrů široký úsek, na němž se sovětská pěchota držela zuby nehty a využívala přitom původně finských zákopů a krytů.

Po celý večer se sovětské jednotky pokoušely s podporou silných útvarů letectva prorazit do hloubky obrany Finů, ale ti jim odpovídali stejnou mincí - vrhli do leteckého bombardování sovětských jednotek takřka vše, co měli v blízkém i širokém okolí k dispozici. Jejich útoky se soustředily na jihovýchodní okraj jezera Nietjärvi. Finský protiútok s cílem obnovit svá původní obranná postavení začal s rozedněním. Po celý následující den propukaly na různých místech výměny dělostřelecké palby a nálety bombardérů obou stran následované útoky a protiútoky pěchoty. K večeru se Sověti drželi už jen na okraji vsi Nietjärvi a v její části, přičemž využívali dříve vybudované finské spojovací zákopy a část opevnění.

Čelní útok nechtěli Finové riskovat, a tak se rozhodli zaútočit podél zákopů a dělostřelectvem bránit v přísunu posil na ohrožený úsek sovětského postavení. Večer 16. července ve 2230 finské dělostřelectvo a minomety spustily dobře mířenou dělostřeleckou přípravu protiútoku, který následoval z obou konců zákopů vstříc proti sobě ihned po umlknutí děl. Finové bojovali jako dobře vyškolení dobyvatelé opevněných prostorů a používali hlavně automatické zbraně, plamenomety, ruční granáty a při boji zblízka i své obávané finské nože či spíše dýky puukko.

V časných ranních hodinách 17. července se finské jednotky dostaly do zákopů držených Sověty naráz z obou stran hlavně díky čištění cesty vpřed německými plamenomety. Uprchnout před nimi se podařilo jen hrstce sovětských vojáků. Sověti se několikrát pokusili na ohrožený úsek poslat posily, ale finské dělostřelectvo a minomety jim v tom úspěšně zabránily.

Sovětské jednotky nebyly s to se prodrat silnou obranou finské 5. pěší divize. Největší ztráty měla sovětská 114. střelecká divize, jejíž 762. střelecký pluk byl doslova vyhuben do posledního vojáka. Finové zachytili zprávu, kterou spojka vezla na velení operace. Velitel 762. střeleckého pluku v něm mimo jiného psal:

Pluk je zničen, zachránili jsme bojovou zástavu. Umíráme, ale nevzdáváme se.

Zbývající dva pluky 114. střelecké divize utrpěly také velmi vážné ztráty stejně jako jednotky sousední 272. střelecké divize. Sovětské ztráty zahrnovaly také téměř tři čtvrtiny z 50 tanků, které podporovaly útok pěchoty na ves Nietjärvi. Jako ztráty na živé síle v průběhu dvou dnů bylo sovětskému velení nahlášeno okolo 2 000 padlých a více než 4 000 raněných.

Koordinované úsilí finských jednotek z tzv. Bojového uskupení Aunus donutilo Sověty roztahovat frontu nasazováním svých záložních střeleckých jednotek dál na sever od Ladožského jezera a co nejdále od silných pobřežních opevněných čar finské armády, tedy až k Ilomantsi. Tím se jim podařilo již tak napjatou situaci finských obránců zhoršit natolik, že nebyli přes veškerou snahu svými silami tak dlouhou frontu ubránit. Podařilo se jim to pouze po jistou dobu a následoval neodvratný ústup před hrozbou obklíčení a útoků převažujících sil Sovětů do boků a týlu obranných postavení.

Finové přesto splnili z velké části těžký úkol, který před jejich obrannou linií stál. Znemožnili nakonec Sovětům svou odolností a útočným duchem i v průběhu obranné operace proniknout útočícími jednotkami přímo od severní strany Ladožského jezera na Karelskou šíji a podpořit další tam probíhající útočnou operaci. Kdyby nebyla Rudá armáda zastavena na určitou dobu u Nietjärvi a donucena přenést směr hlavního útoku dále na sever od jezera, byly by finské jednotky bránící Karelskou šíji sevřeny mezi dvě útočící sovětské armády na úzkém pruhu země a následoval by při sovětské převaze jejich rychlý konec.

Na řeku Svir se plavidla LVF kvůli malé šířce toku a velké nasycenosti finské obrany dělostřelectvem po dobu, dokud se fronta od řeky nevzdálila alespoň na kilometr, nemohly vůbec odvážit. Teprve poté, co útočící vojska znemožnila přímé pozorování pohybu lodí po řece, se dělostřelectvo lodí LVF jako obvykle účastnilo palebné podpory pozemních vojsk a provádění výsadků. Čili do Svirsko-Petrozavodské operace LVF zasáhla až v její druhé fázi.

Po úplném prolomení finské obranné linie na pravém břehu řeky Svir a následujícím ústupu Finů se rozhodlo sovětské velení útočících pozemních vojsk požádat LVF o uskutečnění výsadku na pobřeží mezi ústím řeky Tuloksa a jezerem Lindoya. Ten měli tvořit příslušníci 70. samostatné brigády námořní pěchoty, celkem 3 661 osob. Operace se měla LVF zúčastnit takřka vším, co v té době mělo její velení k dispozici. Síly LVF byly pro tuto operaci rozděleny do čtyř uskupení:

  1. oddíl dělostřelecké podpory výsadku (pět dělových člunů, dva torpédové čluny, 2 čluny typu MO)
  2. krycí oddíl (9 člunů typu MO, 2 obrněné dělové čluny, 1 výsadkové plavidlo - DB-51)
  3. dopravní odřad (4 nákladní lodě, 2 minolovné čluny, 2 škunery)
  4. oddíly výsadkových prostředků (12 člunů typu KM, 7 hlídkových člunů typu ZIS, 12 vlečných člunů, 9 motorových člunů).

Vzdušné krytí a podpora byly zajištěny 243 letadly 7. letecké armády a letectva Baltského loďstva. S cílem udržet přípravy na operaci v tajnosti byly lodě LVF a dopravní postředky jim přidělené rozptýleny na řece Volchov a kanálech vedoucích do jezera a pečlivě zamaskovány. Před úsvitem dne 22. června 1944 všechna tato plavidla, soustředěná v průběhu noci v Nové Ladoze, zvedla kotvy a vyrazila do prostoru vybraného pro provedení desantu. V 0500 za ranního úsvitu zahájily čtyři dělové čluny ze vzdálenosti mezi 9 a 11 kilometry dělostřeleckou přípravu palbou na příbřežní cíle.

Asi čtvrthodinu před započetím výsadku napadly soustředěným úderem protivýsadková opevnění a zátarasy v přední linii obrany finských a německých jednotek dva pluky bombardérů Pe-2 a jeden pluk Šturmoviků Il-2, načež v 0547 ihned poté, co sovětské letouny dokončily bombardování a odletěly, se nad loďmi s výsadkem objevilo 17 německých bombardérů He 111. Lodě na krátkou dobu přerušily palbu na břeh a veškerou dělostřeleckou výzbroj použitelnou k tomuto účelu zamířily na útočící bombardéry. Německé bomby poškodily jedno výsadkové plavidlo a jeden útočící stroj přitom dostal přímý zásah, načež se zřítil do vody bez toho, že by se někdo z jeho posádky stačil pokusit o záchranu padákem.

Výsadek začal podle plánu 0555, kdy ke břehu začala přirážet jednotlivá plavidla a z jejich palub i útrob vyběhli vojáci námořní pěchoty. Už v dopoledních hodinách se desantu podařilo přerušit železniční trať i silnici vedoucí přes jejich předmostí. Ale odpoledne Finové přisunuli spolu s německými jednotkami posily a jednotky manévrové zálohy, připravené na takovýto případ v postaveních na severu od místa výsadku, a spolu s vojsky ustupujícím z jihu začali desant zle tísnit. Za první den museli příslušníci námořní pěchoty odrazit 16 protiútoků Finů hlavně za dělostřelecké podpory lodí LVF a bombardovacích letounů.

Útoky Finů byly 23. června po celý den stále důraznější a vzniklo nebezpečí úplného zničení 70. brigády. Proto se velení operace rozhodlo výsadek posílit vojáky 3. samostatné brigády námořní pěchoty a také několika bateriemi dělostřelectva. Výsadková plavidla a lodě přímé podpory se dostaly 24. června okolo 1400 na vzdálenost asi 300 - 500 metrů od břehu a s pomocí člunů byla do 1700 vysazena první vlna posilové brigády. Další vlny následovaly až do 26. června, protože v noci na 25. června vypukla na jezeře silná bouře, která pokračování desantu znemožnila a obě strany byly donuceny se bránit spíše zuřícím živlům, než se bít s protivníkem. Celkem bylo při operaci loďmi LVF vysazeno 4 907 osob s 59 děly všech ráží, 46 minomety a další technikou.

Počasí se k ránu 24. června zhoršilo natolik, že letectvo Sovětů ani Němců nemohlo své jednotky podporovat, což poškodilo hlavně výsadek na břehu. Finové s německou podporou zahájili rozhodný protiútok všemi silami, které na tomto úseku obrany břehu byly a hrozilo, že výsadek bude sražen zpět do vody. Výsadkáři námořní pěchoty se ale ubránili i tomuto pokusu je zničit a navečer 25. června kvůli tomu, že vojska 7. armády byla Finy zjištěna na postupu už nedaleko výsadku, začali se finští obránci z tohoto úseku obrany plánovitě stahovat. Přitom se finské jednotky jižně od předmostí musely ubírat dlouhou oklikou, aby se předmostí vyhnuly.

Dne 27. června 1944 0030 v noci se vojska útočící sovětské 7. armády spojila v prostoru Rabaly se silami desantu a společnými silami pokračovali pak všichni v útoku ve směru na Usť-Vidlicu, kterou se jim podařilo obsadit ještě tentýž den. Krátce nato byla obsazena celá Vidlica a vojska 4. střeleckého sboru 7. armády pokračovala dál v útoku směrem na Sortavalu. Jejich křídlo sestavy přiléhající k jezeru i nadále podporovaly svými palebnými přepady a umlčováním ohnisek nepřátelské obrany dělové čluny a obrněné dělové čluny LVF. Když sovětská vojska přilnula k obraně předního okraje Pitkäränty, vysadila LVF ještě několik menších výsadků na ostrovy v okolním prostoru a obsadila je. Tím bojová činnost LVF definitivně skončila.

V průběhu nejtěžších třídenních bojů výsadku lodě LVF vypálily na nepřítele 3 738 dělostřeleckých granátů a letectvo provedlo 850 vzletů na jeho podporu.


Sovětské vojenské flotily:



Prameny:

  • Berežnoj S. S. a kol.: Korabli i vspomagatělnyje suda sovětskogo Vojenno-morskogo flota 1917 - 1927, Vojenizdat Moskva 1981 
  • Grečanjuk, N.M., Dmitrijev, V.I., Kornijenko, A.I. i dr. : Baltijskij Flot. Vojenizdat Moskva, 1990 
  • Černikov, I. I.: Enciklopedija rěčnogo flota, Izdatělstvo Poligon, 2004 
  • Mordvinov, R. N., Vjuněnko, N. P.: Vojennyje flotilii v Velikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1957 
  • Rusakov, Z. G.: Našim morěm byla Ladoga, Lenizdat Leningrad, 1989
  • Ammon, G. A .: Bojevaja letopis Vojenno-morskogo flota 1941-1942, Vojenizdat Moskva 1992 
  • Platonov, A. V.: Sovětskije monitory, kanoněrskije lodki i broněkatěra, Sankt-Petěrburg, 2004 
  • Baryšnikov, Nikolaj Dr.: Blokada Leningrada i Finljandija 1941 - 1944, Institut Iochana Bekmana, 2003 
  • Pejčoch, I., Novák, Z., Hájek, T.: Válečné lodě díl 4 – Druhá světová válka, Naše vojsko Praha, 1993 
  • Hrbek, Ivan, Hrbek, Jaroslav: Loďstva států účastnících se 2. světové války, Naše vojsko Praha, 1994, ISBN 80-206-0245-3
  • Ačkalov, V. I., Pavlovič, N. B.: Soviet Naval Operations in the Great Patriotic War 1941-1945, Naval Institute Press, 1981 
  • Engleová, E., Paananen, L.: Zimní válka. Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940, Jota 1996, ISBN 80-85617-73-0
  • Mankevič, A. I.: Krasnoznaměnnaja Ladožskaja flotilija v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojenizdat Moskva, 1955 (Orig. Манкевич А. И. - Краснознаменная Ладожская флотилия в Великой Отечественной войне)
  • Van Dyke, Carl: Zimní válka. Sovětská invaze do Finska 1939 až 1940, Jota 2007, ISBN 978-80-7217-476-8
  • Kugler, Randolf: Das landungswesen in Deutschland seit 1900, Buchzentrum Empfingen, 1989, ISBN 978-3867550000
  • Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003.
  • http://www.worldnavalships.com
  • http://en.wikipedia.org/wiki/Naval_Detachment_K
  • http://www.heninen.net/laatokka-war/english

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."

/em
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.70 (56 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.