Od Dněpru až do Berlína - 2. část

Autor: Krojc | Datum: 7. 11. 2011

Směr Berlín

Přípravy na novou velkou útočnou operaci byly už v prvních dnech nového roku 1945 stále viditelnější. V týlu přední linie obrany se objevovaly stále další a další mohutné motorizované formace vojsk, tanky, dělostřelectvo, obrovské množství zásob všeho druhu a to vše bylo zapotřebí někam uložit a dokonale zamaskovat před nepřátelským pozorováním až do doby, kdy toho bude zapotřebí v přední linii. Na VS Dněperské vojenské flotily se začali objevovat vševojskoví velitelé a důrazně požadovali, aby se flotila podělila o ubytovací prostory – v zimovištích a v celém týlu začalo být těsno. Plovoucí baterie DnVF dostaly mimořádný příděl – třídenní palebný průměr střeliva, který bylo nutno uložit do zásobovacích lodí i přímo u baterií.

Velitel DnVF i celý štáb začali odhadovat nad mapami možný budoucí průběh součinnostních akcí s pozemními vojsky. Délka Odry od Wroclavi do Štětína je mnoho set kilometrů a další stovky kilometrů musí lodě zdolat po husté síti kanálů od Visly ke Sprévě do středu Německa  - k Berlínu. Na ten mysleli námořníci nejčastěji. Naskytne se flotile možnost účastnit se dobývání Berlína? Nebo se dněperské lodě budou hodit v poviselských nížinách či dokonce v pobřežních vodách Gdaňské zátoky? Ale tehdy to byly přinejmenším předčasné úvahy. Kde bude v době jarního ledochodu vlastně fronta? To byla kardinální otázka, od jejíhož zodpovězení se bude odvíjet celý další osud a bojová cesta Dněperské vojenské flotily.

Velitel flotily byl povolán 12. ledna 1945 do Moskvy na Hlavní štáb vojenského námořnictva, aby podal hlášení o stavu flotily a její připravenosti k vedení dalšího boje. Narkom admirál Kuzněcov jej přijal 15. ledna, ocenil dosavadní bojové úspěchy flotily a sdělil mu, že redislokace DnVF na německé řeky byla schválena. Druhý den už přešla některá vojska zařazená do Viselsko-Oderské operace do útoku. Velitel flotily ještě týž den navrhl, aby z části lodí 3. brigády zimujících v Pinsku a rychlých výsadkových plavidel obdržených v rámci Lend-and-lease, dodatečně vybavených děly, byl vytvořen samostatný oddíl disponující plavidly s malým ponorem a velkou palebnou silou.

 Hlavní štáb námořnictva měl na paměti také to, že po vyčištění plavebních drah na řekách a kanálech naleznou posádky DnVF potopené nebo poškozené nepřátelské lodě. Ty se mohou hodit zvláště tam, kde budou nalezeny za obtížně překonatelnými překážkami v řečišti, jejichž existence by delší dobu mohla bránit flotile v postupu. V takovém případě bylo zapotřebí zanechat lodě DnVF tam, kde jim nebude hrozit nebezpečí a posádky se zbraněmi přesunout vpřed, kde jim mohou potřebné střelivo poskytnout pozemní jednotky. Opravárenské skupiny se pak mohou pokusit ukořistěné lodě zprovoznit a využít.

Jak vidno, posádkám DnVF se mělo jako prvním z celého vojenského námořnictva dostat možnosti dobývat nepřátelskou zemi. Velitel flotily se vrátil z Moskvy 19. ledna a lodě našel na pobřežních stanovištích v zátočinách Bugu spoutaného ledem stejně jako při svém odjezdu. A od toho dne už ani plovoucí baterie nemohly na nepřítele dostřelit, fronta se vzdálila příliš daleko na západ. Do jarního ledochodu zbývalo asi šest týdnů a námořní štáb nařídil, aby si DnVF zřídila předsunutou základnu v právě dobyté pevnosti Modlin.


Pevnost Modlin - bývalý Novogeorgijevsk. Dobře je vidět různé zbarvení vody v řekách na soutoku (vlevo dole a nahoře)

Pevnost stojí u ústí Západního Bugu do Visly a v té době byla na linii dělící pásma bojové činnosti 1. a 2. běloruského frontu. Proto bylo nutné si vše ohledně přesunů a nasazení flotily nechat odsouhlasit dvěma veliteli frontů současně. Maršálům Rokossovskému a Žukovovi byly odeslány telegramy s návrhy a Rokossovskij v odpovědi souhlasil s tím, že by DnVF mohla jeho frontu poskytnout ochranu na křídle a styku frontů. Dodal několik odstavců týkajících se případných akcí flotily v poviselských nížinách a v prostoru Vratislavi na Odře s tím, že od Vratislavi k Berlínu je po Odře nejkratší cesta, ale po Visle se to může ukázat jako rychlejší. Odpověď maršála Žukova se ukázala jako krátká a jasná: „Povoluji.“

Do Modlinu se tedy přesunulo hlavní VS flotily. Tam se v kasárenských budovách vnitřního dvora pevnosti, postavené carskými vojsky v devatenáctém století, rozmístil štáb, služby a některé další jednotky. Flotila se nemohla zúčastnit na Visle bojů o Varšavu, ale vyslala do nich alespoň tu část svých posádek, pro kterou v zimě nebylo jiné využití. Řada z nich byla pak poctěna za vynikající činy nejen sovětskými, ale i polskými řády a medailemi.

Příprava na útočné operace na Odře

Dne 29. ledna 1945 vojska 1. běloruského frontu překročila předválečnou hranici Německa a 3. února po zdolání asi 500 – 600 km v pouhých osmnácti dnech dosáhlo šest armád frontu pravého břehu Odry. Na jejím levém břehu se jim podařilo v prostoru Kostřína zřídit důležité předmostí, od kterého Berlín dělilo jen 60 kilometrů. Západní váleční korespondenti tuto operaci nazvali „ohnivou smrští mezi dvěma řekami“.

Příprava flotily na bojovou činnost se stále zrychlovala. Dosud však nebylo nikým rozhodnuto, jakým směrem se flotila po odplynutí ledů vydá bít Němce. Po Viselsko-Oderské operaci zahájila sovětská vojska v operativní přestávce novou přípravu na útočnou operaci zaměřenou k dobytí Berlína. Znova se všude začaly hromadit zásoby a vojska, vznikala letiště a sklady, upravovaly se přepravy přes řeky a silniční i železniční komunikace.

Velitel oddílu hydrologů DnVF předal štábu zprávu o stavu předpokládaného pásma činnosti flotily na západ od Odry. Němci udržovali veškeré kanály a řečiště na západ od Odry v plavbyschopném stavu, ale stovky mostů a zdymadel jim poskytovaly možnost zatarasovat na těchto vodních cestách průběžně plavební dráhu jejich troskami. Ty potom mohou bránit jak přesunům pozemních vojsk, tak i plavbě lodí na dlouhou dobu.

To vše bylo nutno vzít při přípravě flotily v úvahu. Flotila mohla být v principu nasazena ve prospěch hned tří útočících frontů současně – 1. běloruského na středním toku Odry s veplutím na Hohenzollernský kanál vedoucí ke Sprévě, 1. ukrajinského frontu na Odře v prostoru Vratislavi a 2. běloruského v nížinách Visly a příbřežních vodách Gdaňské zátoky. Sil na to měla dost, i když více malých obrněných dělových člunů by se jí jistě hodilo. Pro nasazení na středním berlínském směru byla vybrána nejzkušenější 1. „Bobrujská“ brigáda, na Vislu 2. „Luninecká“ brigáda a na horní tok Odry 3. brigáda spolu se samostatným oddílem dělových člunů. Ta posledně jmenovaná měla své lodě přepravit z Pinsku do prostoru Vratislavi po železnici.

Předpokládané prostory rozvinutí brigád byly ihned, jak jen to bylo možno, důkladně prozkoumány rekognoskačními skupinami vyslanými dopředu ke frontě. Proto v okamžiku, kdy se začalo formovat kostřínské předmostí, už byla hlavní skupina pod velením náčelníka operačního oddělení flotily Kolčina na místě. Po šesti dnech Kolčin hlásil výsledky průzkumu. Na vodních cestách z prostoru Vratislavi na Odru – po Visle, Brombergském kanálu, po řekách Noteć a Warta napočítali 48 mostů vyhozených do vzduchu. Vojska útočícího frontu si navíc přes toky zřídila přepravy, které lodě nemohly proplout – šlo o pontonové mosty i nově budované pevné mosty nejrůznějšího druhu včetně improvizovaných přeprav.

Zjištěno bylo dalších 75 překážek plavby vyžadujících nasazení ženijních jednotek. Zdymadla na kanálech do té doby Němci nezničili – buďto to nestihli, nebo se domnívali, že je budou využívat i později, až Sověty zastaví a odrazí zpět. Podle štábních propočtů by přesun ke Kostřínu mohl být dokončen někdy začátkem dubna, pokud flotila dostane od vyšších velitelství alespoň dva ženijní prapory.

Přesun flotily vyžadoval asi 20 – 25 dnů, takže termíny byly napjaté. Aby se flotila dostala do pásma bojů, musela nasadit veškeré síly a pracovat bez únavy 24 hodin denně. Hlášení maršálu Žukovovi obsahující tyto údaje odešlo vzápětí, ale velení flotily si vůbec nebylo jisté, jestli se na jejich podřízené jednotky dostane, až budou bojové akce na berlínském směru zahájeny. Bylo docela dobře možné, že v dubnu už na Odře flotilu nikdo potřebovat nebude a tím pádem nemusí flotila dostat ani jednoho ženistu navíc.

Okolo 10. února začal na středním toky Odry jarní ledochod. Bylo to stovky kilometrů od zimovišť lodí DnVF na Bugu. Ihned poté letecký průzkum ve svých hlášeních uvedl, že po Odře mezi Kostřínem a Štětínem se hromadně pohybují nepřátelská plavidla, předběžně vyhodnocená jako říční bojové lodě. Do té doby nikdo z velení flotily o německých vojenských lodích na Odře ani neslyšel, natož aby věděl, že jsou v plné činnosti. Vyloučit se to ale nedalo, zformování provizorních uskupení z vyzbrojených civilních plavidel se dalo předpokládat tím spíše, že i Sověti se k takovýmto opatřením uchýlili velmi často. Německé výsadkové rychlé čluny a dělostřelecké prámy s plochým dnem a malým ponorem vyzbrojené i těžkými zbraněmi se navíc na řekách vyskytly už vícekrát, používaly se také na Černém moři, podél jeho pobřeží i jinde.


Bokorys německého dělostřeleckého prámu AFP

Velení frontu od flotily dosud nic nepožadovalo, ale pokud se na předním okraji vyskytoval přirozený protivník, tedy vojenské lodě nepřítele, bylo spíše otázkou času, kdy se obě formace dostanou do přímého kontaktu. Viceadmirál Stavickij z velení vojenského námořnictva, který byl s těmito fakty dobře seznámen, doporučil kdysi DnVF, aby se v první řadě postarala o urychlenou opravu a využití dobytých nepřátelských plavidel ještě dříve, než se lodě flotily dostanou k předmostí a na Odru.

Příležitost se naskytla vzápětí – na přítoku Odry, řece Warta, se taková plavidla vyskytla a tak už bylo jen formální záležitostí vyžádat si z Moskvy povolení ke zformování samostatného oddílu dělových člunů z trofejních plavidel. Šlo o čtyři bárky s dieselovými motory, na které nechal po schválení záměru velitelstvím flotily kapitán 3. stupně Usynin namontovat po dvou protiletadlových dělech ráže 85 mm na každou loď. Stejně jako známé německé víceúčelové kanony ráže 88 mm mohly vést velmi účinnou palbu i na pozemní cíle také sovětské dlouhohlavňové pětaosmdesátky v modifikaci určené pro protiletadlovou obranu vojenských lodí. Velitelem oddílu byl jmenován kapitánporučík I. M. Pljochov.

Lodě kotvily nedaleko Landsbergu v zátoce Warty a už 12. března po vysilující dřině svých nových posádek a opravárenských čet flotily vyvěsily bojovou vlajku sovětského vojenského námořnictva.  Pojmenovány byly po řekách: PRIPJAŤ, PEČORA, DONĚC a NAREV. Další jednotky tohoto typu, které flotila postupně v průběhu jara 1945 obdržela od opravárenských čet a zařadila do bojových sestav, dostaly jména TOBOL, LENA a JENISEJ, přičemž poslední ukořistěná přejmenovaná na OB už se do konce války nedočkala své výzbroje. Tehdy se některým důstojníkům ve štábu DnVF zdálo, že oddíl byl zformován předčasně. Ale jak se vbrzku ukázalo, nebyla to vůbec pravda.

Lodě DnVF vyplouvají na Odru

Dne 13. února 1945 sdělil náčelník štábu Žukovova frontu velení DnVF, že maršál Žukov nařídil náčelníkovi ženijních vojsk frontu plně zabezpečit průchod lodí flotily až k Odře. To znamenalo, že flotila se bude podílet na vedení bojové činnosti na tom vůbec nejdůležitějším, berlínském směru útoku sovětských vojsk. Předem připravená direktiva o přesunu lodí flotily na teritorium Německa se tak stala oficiálním dokumentem, podle něhož se řídili nejen příslušníci flotily, ale i přidělená vojska, hlavně ženisté. Štáb flotily se na několika vozidlech a s výkonnou radiostanicí ve spojařském skříňovém autě vydal do Bydhoště podél břehu Visly, načež zamířil na západ podél kanálu spojujícího Odru a Vislu.

Ve městečku Solec před Bydhoštěm objevili techničtí odborníci flotily v bednách „zamaskovaných“ nápisy „Wissenschaftliche Landwirtschaftsinstrumenten“ (Vědecké zemědělské nářadí!!!) úplně nové gyrokompasy firmy Anschütz určené pro ponorky. Bylo to sto podivných kuželovitých beden, každá s jedním přístrojem, adresovaných do loděnic v Gdaňsku nebo Elblągu. Celkem tedy šlo o vybavení pro padesát nejnovějších ponorek! Po nahlášení nálezu velení frontu k bednám okamžitě přidělilo strážní četu vojsk NKVD. V Bydgoszczi pak důstojníci štábu objevili kompletní technickou dokumentaci o zařízení na říčním kanálu a o vodním režimu řek s ním spojených. Pro účely flotily a její předpokládané přesuny skutečný poklad.

Jaro o sobě dalo vědět už i v ústí Bugu. Jakmile 1. března začal ledochod na Visle a v prostoru Varšavy, bylo hned co dělat. Samostatný oddíl zimující v Pinsku se přesouval z Pinsku na Odru u Fűrstenbergu s dalším předpokládaným postupem na kanál Odra – Spréva. Velení ženijních vojsk frontu nasměrovalo na trasu přesunu lodí 1 200 ženistů a příslušníků vojenských stavebních jednotek. Lodě se spouštěly na vodu z vagonů, kterými byly od Pinsku přisunuty, v malém městečku Oderek několik desítek kilometrů od ústí Nisy. Přes Poznaň, kudy vedla jejich cesta po železnici, se lodě přesunuly i s veškerým potřebným vybavením k Odře třemi ešalony a ke Kostřínu už dorazily „trofejní“ dělostřelecké čluny.


Malý obrněný člun „31“, typ též značen jako typ D, se dvěma kulomety

Dvě brigády zimující na Bugu se měly soustředit do 10. dubna v prostoru Kostřína. Jediné, co by mohlo ještě způsobit problémy s dodržením termínu soustředění, jak si myslelo velení flotily, byly lodní motory. Nové prakticky nebyly k mání a ty původní u celkem 40 obrněných a strážních člunů už byly silně opotřebované, mnohdy jen provizorně vyspravené kvůli všeobecnému nedostatku originálních náhradních dílů. Odeslali je tedy v prosinci 1944 do generální opravy do týlu, ale vrátily se až na začátku března.

Po nepřetržité dřině byly lodě s vyměněnými motory přezkušovány. Po dvou dnech ledochodu ohlásil zástupce velitele flotily pro technické věci, že lodě jsou vyzkoušené a mohou být prohlášeny za plně bojeschopné. Vyplutí na Vislu se ale postavila do cesty jedna neočekávaná okolnost. Na Západním Bugu si posádky stěžovaly na velmi nízký stav vody a z toho vyplývající potíže s častými a rozsáhlými nebezpečnými mělčinami. Proto velení flotily zpočátku nijak neznepokojovala skutečnost, že v nížinách Bugo-Narewu postavila sovětská železniční vojska u obce Nowy Dwór velký železniční most náhradou za ten, který Němci vyhodili do vzduchu. Světlost mostu za nízkého stavu řeky byla pro podplutí říčních lodí flotily více než dostatečná. Ale jaro se ohlásilo brzy, silně se oteplilo a sníh mizel před očima rekordní rychlostí. Za tu dobu, kdy lodě pluly k mostu, se stav vody na řece zvyšoval přímo raketově.

Velitel brigády Ljalko, který vedl 15. března předsunutý odřad obrněných člunů, zjistil, že za tehdejšího stavu vody byla světlost mostu nad hladinou 265 cm a nástavby člunů přitom ční do výše 273 cm. Dokonce ani plovoucí baterie by se pod most nedostaly kvůli svým mohutným pancéřovým ochranným štítům. A voda dál rychle stoupala.

Padla otázka, zda se most aspoň v jednom místě nedá rozebrat pro proplutí a znova smontovat. „Bude-li rozkaz to udělat“, řekli železničáři, „pak to uděláme, ale celkový čas na takovou akci je alespoň jeden celý den a noc.“ Lodě zakotvily a štábu flotily začaly velké starosti. Ani samotný velitel frontu Žukov nemohl nařídit zastavení provozu na jeden celý den na strategicky důležitém mostě na hlavním směru – jeho dvoukolejná mostovka byla životadárnou tepnou hned pro dva fronty útočící na Berlín.

Zbývalo jediné – uměle zvýšit ponor lodí tak, aby most podpluly. Takže znovu přišly k užitku zkušenosti z dřívějška – lodě se svázaly lany do páru a na jejich paluby naložili množství pytlů s hlínou a pískem. Na nástavby si stouplo jako dodatečná zátěž několik desítek vojáků, kteří se při pomalé plavbě holýma rukama odstrkovali od konstrukce mostu. To dovolilo loď ještě trochu potopit, ale i tak nad stropem velitelské kabiny zbývalo okolo jednoho centimetru místa. Na plovoucích bateriích sejmuli děla, poté jejich těžké pancéřové štíty, dopravili je za most a znova namontovali na pontony.

Celá tato záležitost u obce Nowy Dwór trvala až do 27. března, kdy propluly poslední lodě. Zato další plavba se ukázala jako hračka. Zdymadla bezvadně fungovala stejně jako všechna zařízení na kanálu a tak něco na práci měla občas jen protiletadlová obrana. Takže bez ohledu na všechny předchozí potíže se přesun DnVF na německé řeky zdařilo dokončit o tři dny dříve před termínem stanoveným maršálem Žukovem na 10. duben 1945. Už dne 6. dubna večer se Ljalkova brigáda soustředila 5 km od linie fronty u Kostřína, další den dorazila i Mitinova brigáda.

Z Bugu vyplulo sto plavidel, ale na Odru jich dorazilo jen 94. Šest obrněných dělových člunů, z toho dva s Kaťušemi, bylo odveleno dál na Vislu kursem na právě osvobozený Gdaňsk. Tam byly začleněny do sestavy vojsk Pobaltského frontu. Od 9. dubna tento oddíl podporoval palbou jednotky bojující v ústí Visly a na pobřeží Baltského moře.

V posledním dni války posádky člunů ještě vysadily desant mající za úkol přehradit ústupovou cestu německých jednotek. Do řad flotily se oddíl vrátil až po konci války, zato s vynikajícími referencemi od samotného velitele Pobaltského frontu. Ve stejnou dobu jako dvě brigády Ljalka a Mitina ke Kostřínu dorazily do Oderek také dva ešalony s malými plavidly samostatného oddílu Lupačeva. Poslední zbývající ešalon se objevil druhý den a další den už byly lodě vyloženy a spuštěny na vodu. Celkem se tak na Odře soustředilo pro aktivní účast v berlínské útočné operaci více než 130 bojových plavidel Dněperské  vojenské flotily.

Vpřed na Berlín!

Maršál Žukov na velitelském shromáždění 7. dubna ohodnotil činnost DnVF v minulých dnech a týdnech slovy: „Tak co, námořníčci, lodě dostaly zabrat? No a přece jste se proplížili skoro až do Berlína!“ Náčelník štábu fronty přidělil flotile bojové úkoly – podporovat obvyklým způsobem palbou, manévrem a vysazováním desantů vojska 5. úderné armády, 8. gardové armády a 33. armády. Samozřejmostí bylo také zajišťování přepravy vojsk útočících jednotek všude tam, kde se toho ukáže potřeba.

Každá z armád dostala přidělenu jednu brigádu lodí (samostatný oddíl Lupačeva se nařízením narkoma VMF stal třetí brigádou flotily, i když se tak v operačních dokumentech frontu zcela neoficiálně nazýval už dříve). Ze tří armád byly dvě – 5. úderná a 8. gardová – zařazeny na směr hlavního úderu útočného uskupení z kostřínského předmostí a 33. armáda zasazovala pomocný úder na levém křídle frontu. Operační podřízenost byla stanovena tak, že velitelé armád určovali úkoly brigádám se souhlasem velení flotily. Smysl to mělo ten, že vševojskový velitel nemohl požadovat nemožnosti. Náčelník ženijních vojsk frontu a náčelník týlu dostali příkazy spolupracovat s flotilou při průchodech pod mosty a přes dočasně zřízené přepravy – pontonové mosty, plovoucí pěchotní útočné lávky a podobně.

Na vodních cestách na směru útoku existovalo mnoho překážek, které flotila a vševojskový průzkum objevily, snad ještě více jich ale mohlo vzniknout a také vznikalo v průběhu bojové činnosti. Mosty stavěné poté, co obecně vešly ve známost problémy s proplutím mostu u obce Nowy Dwór, však už byly téměř vždy uprostřed dostatečně vysoké na proplutí obrněných člunů i plovoucích baterií.Však jim armádní ženisté i pracovníci stavebních a železničních praporů říkali "hrbaté mosty" nebo "hrbáčci".

Jeden z velitelů podporovaných armád – 5. úderné – generál Berzarin si dobře uvědomoval potíže flotily na směru úderu armády. Břehy Sprévy jsou zpevněné betonem, strmé a vysoké a tudíž v některých místech z lodí nebyl vůbec výhled, natož výstřel na nepřátelská postavení. Poptával se tedy, čím může flotila v útoku pomáhat. S velitelem DnVF a jeho štábem se shodli, že výhodné bude nasazování rychlých motorových člunů – polokluzáků – na výsadky. Člun mohl vézt při rychlosti okolo 35 km/hod na palubě kromě své posádky vyzbrojené kulometem (velitele, kormidelníka a obsluhu motoru-střelce z kulometu) deset až dvanáct vojáků výsadku s plnou výzbrojí. Když vzali v úvahu rozměry člunů – délka 7 metrů, šířka 1,7 metru a hmotnost 1,2 tuny, generál Berzarin navrhl, že armáda převeze na svých nákladních Studebakerech čluny na místo potřeby. Toto opatření později významně pomohlo vojskům útočícím na Berlín v rychlém postupu ke středu města.

U 8. gardové armády se flotila zaměřila na zařazení svých palebných prostředků do plánu dělostřelecké podpory vojsk a velitel 2. brigády Mitin zůstal ve štábu frontu, kde zpracoval s operativci příslušné bojové rozkazy.

U 33. armády v prostoru Grossen nedaleko Frankfurtu na Odrou si její velitel generál Cvětajev pochvaloval přidělení další dělostřelecké podpory, kterou od flotily mohl očekávat. Zvláště si cenil toho, že při útoku na vedlejším, pomocném směru ho bude podporovat i loďstvo, které se dostane do míst, kde pozemní vojska často zůstávají bezradná a také skutečnosti, že má k dispozici i dalekonosné plovoucí baterie námořních děl, jejichž dostřel umožňuje beze změny palpostů, a tedy bez přerušení palby, podporovat útočící vojska na velmi velkou vzdálenost. Jeho pochvalu si zasloužil i fakt, že jemu přidělená brigáda má ve své sestavě obě dvě doprovodné roty „námořní pěchoty“ s podpůrnými minometnými a kulometnými jednotkami, patřící k DnVF, celkem okolo 600 vojáků.


Malý obrněný člun 15 - typ D původního provedení

V boji se často musí velitel rozhodovat okamžitě. Štáb DnVF včetně velitele se tedy pro nasazení flotily v boji rozdělil. U Ljalkovy první brigády vzhledem k jeho zkušenostem nebylo zapotřebí nikoho dalšího, u druhé brigády zůstal náčelník štábu flotily Balakirjev a velitel DnVF Grigorjev se přesunul ke 3. brigádě, která měla nejmladšího, nejméně zkušeného velitele a také její posádky měly zatím málo příležitostí k boji.

Dne 12. dubna bylo VS flotily přemístěno na kraj Kostřína nedaleko frontové linie. Ráno toho dne už Ljalko i Mitin byli i se svými loďmi na určených stanovištích a dostali od velitelů armád konkrétní bojové úkoly, schválené také velením flotily. Zřídili si spojení a styk s pozemními sousedy a na přední kraj obrany se vypravili předsunutí pozorovatelé, kteří měli řídit palbu lodí. V tomto období už brigády měly vlastní spojovací čety a jejich spojení se sousedy i velením bylo zabezpečeno daleko spolehlivěji a po více pojítkách než kdykoliv předtím.

Týl flotily se také překonával – stačily se rozvinout i předsunuté opravárenské jednotky, zásoby byly na plných stavech bez ohledu na to, že musely putovat až z Kyjeva a Pinsku stovky kilometrů po železnici a pak auty. Nákladní pětitunové Studebakery automobilního pluku 5. úderné armády dorazily 12. dubna s jedenácti naloženými polokluzáky oddílu poručíka Kalinina k jednotkám 9. střeleckého sboru, kam byly přiděleny na příkaz velitele armády.

Oddíl minolovných člunů byl přidělen k 5. úderné armádě s úkolem zapojit se do vytváření nových přeprav – čluny měly tahat mostní konstrukce na pontonech. Nejenže se tam osvědčily už před zahájením útoku, ale při přepravě mostů jeden ze člunů dokázal sám sestřelit dva bombardéry ohrožující přepravu. Za své výkony dostalo 15 členů posádek jako první z celé flotily vysoká vyznamenání ještě před zahájením berlínské útočné operace.

Dne 14. dubna 1945 začala vojska Žukovova frontu rozvinutá na kostřínském předmostí průzkum bojem, a to jedním zesíleným praporem od každé divize prvního sledu. Na některých úsecích zaútočily i větší síly podporované přesnou, dříve připravenou a dokonale řízenou palbou lodí přidělených útočícím vojskům. Průzkum bojem pokračoval i další den, přičemž se útočící jednotky místy dostaly až do hloubky 5 km silně opevněných postavení zoufale se bránící německé armády. Lodě začaly přenášet palbu na další cíle v hloubi obrany a současně se musely samy bránit vytrvalým útokům Luftwaffe, která byla nad předmostím obzvláště aktivní. Oddíl člunů protiletadlové obrany nadporučíka Bajťuljana přitom sestřelil za dva dny 6 nepřátelských letadel.

Večer 15. dubna dosavadní prudká kanonáda skoro úplně ztichla. To německé velitele zmátlo, protože předpokládali, že průzkum bojem jako obvykle bez jakékoliv přestávky přeroste do prudkého útoku všemi silami frontu a proto německé velení k přednímu okraji druhého sledu obrany přisunulo téměř všechny své zálohy, aby mohlo čelit očekávanému prudkému útoku pozemních jednotek.

Náčelník štábu Žukovova frontu generál Malinin při večerním hlášení flotilu pochválil a nařídil jejímu veliteli, aby se jen s řidičem dostavil na předsunuté VS frontu ráno 16. dubna ve 0400. Když se tam v úplné tmě admirál Grigorjev dostavil, byl svědkem dělostřelecké přípravy nebývalých rozměrů, která začala v 0500. Pouhé dvě útočící armády měly kromě svých organických dělostřelců přiděleno celkem 65 dělostřeleckých pluků různé ráže včetně těch nejtěžších ze zálohy vrchního velitelství a 12 samostatných dělostřeleckých brigád. K tomu byly do dělostřelecké přípravy zařazeny další samostatné gardové raketometné pluky raket Kaťuša a Váňuša. Hustota dělostřelectva byla na směru hlavního úderu více než dvě stě hlavní na kilometr fronty.

Velitel DnVF ve vzpomínkách uvádí například toto:

…Náčelník štábu frontu se mě ptá: „Kdo to tam tak hlasitě bouchá? Slyšíte to?“ „To se snaží námořníci,“ předběhl mě někdo z dělostřeleckých důstojníků. Byly to skutečně naše dalekonosné námořní kanony na plovoucích bateriích. Jejich palposty nebyly od VS tolik vzdálené, než abych jejich důvěrně známý zvuk nerozeznal - střílely opravdu rychle a dělaly přitom důkladný rámus. „To jsou ti, co pracují pro Berzarina?“ Odpovídám: „Přesně tak, pro něj.“

Dělostřelecká příprava trvala sotva dvacet minut a za tu dobu stačili dělostřelci úderné skupiny vojsk vypálit na své cíle okolo půl milionu střel. Vzpomínky admirála Grigorjeva pokračují:

Byl jsem zvyklý na různé, i důkladné a dlouhé dělostřelecké přípravy, ale tahle mě doslova ohromila a úplně ohlušila. Co se teprve dálo asi tam, kam všechny ty hlavně mířily. Výbuchy na nepřátelských postaveních se v dalekohledu slévaly v jedno jediné moře ohně. Když se na naší straně ozvaly signály pro přechod na zteč, rozsvítily se stovky ohromných protiletadlových světlometů. Svítily na cestu našim útočícím vojákům a před nimi se do hloubky obrany přesouvala ohnivá stěna drtivé dělostřelecké palby. Obraz to byl zdrcující a současně nádherný.


Obrněné dělové čluny typu Projekt 1125 Dněperské vojenské flotily na zamaskovaných palebných postaveních před dělostřeleckou přípravou u Kostřína

Tato palba měla za důsledek vyřazení obrany Němců podle úseků od 30 do 50 % živé síly v prvním a druhém zákopu. Přes takovou obrovskou sílu úderu německá obrana ale v hloubi přece jen pomalu ožívala, i když téměř bez odporu se první sled útočících vojsk s podporou tanků dostal do hloubky 1,5 až 2 km. Lodě dostávaly v průběhu útoku stále nové a nové cíle, jak se postupně objevovaly před očima pozorovatelů. Na konto flotily bylo připsáno celkem 17 nepřátelských zničených či umlčených dělostřeleckých baterií a desítky opevněných objektů, včetně několika zakopaných tanků. Obě brigády podle vyjádření vševojskových velitelů střílely výtečně. Za dva dny bojů si navíc mohly lodě flotily připsat 16 sestřelených německých letadel.

Třetí brigáda také zahájila bojovou činnost 16. dubna. Tři plovoucí baterie, šestnáct obrněných dělových člunů, čtyři raketometné čluny a čtyři „trofejní“ dělové čluny z palpostů pod ústím Nisy se ukázaly jako významný bonus při dělostřelecké podpoře vojsk útočících na pomocném směru.

S postupem vojsk se vpřed dostávala i flotila. Teď byl na řadě už nejen Hohenzollernský kanál, ale i ústí ramena Odry zvaného Němci Alt-Oder. Bohužel se v tomto stádiu boje kvůli zbytečnému spěchu armádních ženistů zopakovaly potíže, které flotila zažívala u mostu pod obcí Nowy Dwór. Obrněné čluny se mnohdy kvůli vysokému stavu vody pod provizorní mosty nevešly a přerušit přepravu vojsk nebylo vždycky kvůli bojové situaci možné.

Brigády se sice vpřed pohybovaly, ale velice pomalu a střetávaly se s neočekávanými potížemi. A i když vševojskoví velitelé opakovaně žádali o pomoc přidělených lodí, ty se na dostřel ne a ne dostat. Jejich úsilí o podplutí mostů a překonání nouzových přeprav bylo korunováno úspěchem teprve dne 22. dubna a do té doby se fronta pohnula až k Seelowským výšinám. Přesto bylo pro DnVF ještě stále práce dost a dost, hlavně v prostoru Alt-Oder a Hohenzollernského kanálu, a to i poté, kdy už pozemní vojska Berlín zcela obklíčila.

Útok na Berlín pokračuje

Generál Berzarin na své Studebakery se čluny DnVF nezapomněl. 22. dubna nařídil jeho podřízený velitel sboru generál Roslyj velitelům jemu podléhajících jednotek přilnuvších k řece, že násilný přechod řeky Sprévy se uskuteční pozdě večer či v noci téhož dne. Polokluzáky měly na západní břeh vysadit desant a Roslyj od posádek člunů požadoval hlavně bleskurychlý manévr. Šířka Sprévy byla v daném úseku okolo 300 metrů. Na jejím západním břehu se nacházelo mnoho opevněných budov, zodolněných betonem a proměněných v silné pevnůstky vybavené automatickými zbraněmi i děly. Pro výsadek byly vybrány tři úseky, ve kterých byly v betonovém ohrazení řeky velké mezery vyražené nejspíše těžkými pumami. Velitel oddílu Kalinin rozdělil tedy své lodě na tři skupiny a jedné se rozhodl velet osobně.

V jednu hodinu a dvacet minut v noci vzali vojáci desantu a posádky své motorové čluny vážící přes tunu do holých rukou a během se přiblížili ke břehu Sprévy. Položili je na zem a sunuli na vodu. Němci zaslechli od řeky podezřelé zvuky a spustili palbu nejprve pouze z ručních zbraní a po vystřelení několika osvětlovacích raket také stále silnější palbu z minometů a děl. V 0145 hodin 23. dubna se první výsadek vylodil v průrvách v betonovém nábřeží a tento čas je považován za okamžik, který v kronice berlínské útočné operace zaznamenal armádní kronikář jako dobu zahájení výsadku 5. úderné armády na západní břeh Sprévy.

Palbu z německého břehu se útočníci snažili umlčovat, jak to jen bylo možné, ale ztráty na sebe nedaly dlouho čekat. Při druhé plavbě ještě vše šlo poměrně dobře, ale při třetí už byli raněni a také zabiti někteří členové posádek člunů, o příslušnících výsadku nemluvě. Přesto přeprava ve stále houstnoucí palbě pokračovala. Nepřátelské ostřelování plavidel a výsadku i přes řízení umlčující palby z východního břehu osobně velitelem sborového dělostřelectva umlkalo jen částečně a chvílemi. Ztráty narůstaly, ale obsluhy člunů svou práci nepřerušily, dokud byly při vědomí a jejich člun plul po hladině.

Za svítání byl na západním břehu Sprévy celý střelecký pluk a řada dalších menších jednotek. Všichni byli zataženi do těžkého boje a bylo nezbytné jim neustále přivážet posily, munici a odvážet raněné. Posádky člunů, které toho ještě byly schopny přes svá četná zranění a škody na pčlunech, se svých povinností zhostily beze zbytku. Celý 23. duben přeprava přes řeku na západní břeh pokračovala. Všichni na člunech věděli, že je není kým nahradit. Nemohli přitom plout velkou rychlostí, ale i tak to byl nejrychlejší způsob, jak dostat posily tam, kde jich bylo tolik zapotřebí.

Když se přijel osobně podívat na práci posádek člunů generál Berzarin, neubránil se obdivu. Navrhl pak řadu nejen z přeživších na nejvyšší vyznamenání – titul Hrdina Sovětského svazu s právem nosit Zlatou hvězdu. Bohužel se jí někteří nedočkali naživu, jakkoliv byl konec války již nablízku.

Předmostí obsazené výsadkem z motorových člunů se postupně rozšiřovalo a situace dovolila spustit na vodu pontony, které posádky polokluzáků postupně zavlekly na správné místo. Ale neustále hrozily všem těžké následky. Tak například se při přepravě utrhl ponton s tankem T-34 a z německé strany řeky jej hned nato samohybné dělo zasáhlo několika střelami. Tank začal po zásazích hořet a na pomalu se potápějícím pontonu bylo kromě tanku a jeho osádky také několik vojáků - ženistů. Člun 117, který do té doby již přepravil na druhý břeh Sprévy více než 400 vojáků, se otočil po proudu, načež k pontonu s hořícím tankem přirazil, vzal pod palbou kulometů na palubu vojáky i osádku tanku a stačil odplout několik okamžiků předtím, než tank vybuchl.


Druhý den přepravy přes Sprévu byl již klidnější, i když stále
 pod palbou - nyní už hlavně minometnou z větší vzdálenosti

Posádky člunů si účty nevedly – nebyl na to čas. Pokračovaly v převozech téměř bez odpočinku i další den. Ale štáb sboru, kterému své služby námořníci poskytli, si čas na vyhodnocení našel. Na malých polokluzácích a jimi vlečených prámech a pontonech bylo převezeno pod palbou 16 000 vojáků, 600 děl a minometů, třicet osm tanků, několik set povozů se zásobami a municí. Počet raněných odvezených z předmostí se blížil šestnácti stovkám.

Oddíl polokluzáků skončil na Sprévě svoji bojovou činnost, když mu ve stavu zbývalo pouhých 16 osob, z nichž jen tři nebyli vážněji zraněni. V každém boji se najdou šťastlivci, říká se. Je pravdou, že po třech dnech nepřetržité práce se čluny zbyly jen dva, které neměly důležitější části zasaženy palbou, ostatní byly mnohokrát vážně zasaženy a stejně tolikrát zase opravovány, aby mohly znovu vyplout. Palba jejich kulometů několikrát pomohla odehnat německý protiútok hrozící smetením výsadku do vody.

Jedním z těch, komu válečná štěstěna přála, se stal staršina 1. stupně Zelener, velitel člunu 115 spolu se svým kolegou, strojníkem Kuleševem. Po skončení přeprav hlásil veliteli oddílu poručíku Kalininovi, že jeho člun je připraven k plnění dalších bojových úkolů. Ten pak na něm mnohokrát projel po Sprévě až do hloubi Berlína, tam, kde vlajka sovětského válečného námořnictva nikdy předtím nezavlála. Spisovatel L. S. Sobolev, přidělený k flotile před vypuknutím bojů o Berlín, napsal:

„Pyšním se tím, že jsem mohl být v Dněperské vojenské flotile…Pyšním se jejími loďmi, malými čluny i minolovkami, na kterých šlo do boje odvážné pokolení námořníků. Desítky, stovky zahynuvších námořníků ožívajících v mé paměti se netrpělivě dívá do německé země, i když jejich nohy víže smrtelný chlad a závidí živým, kteří teď na lodích Dněperské flotily přeměřují odvážnými plavbami sprévskou vodu a čelem přímo proti dělům a kulometům vysazují desant ve středu nepřátelského hlavního města!“

Sedm členů hrdinských posádek člunů bylo vyznamenáno titulem Hrdina Sovětského svazu posmrtně a v odůvodnění jejich vyznamenání stála krátká věta: „Zabezpečoval jednotkám 5. úderné armády vniknutí do středu Berlína.“ Další dva příslušníci Dněperské vojenské flotily se této cti dožili, i když je kvůli svým vážným zraněním mohli převzít až mnohem později.

Na vedlejším směru útoku

Dne 24. dubna, když polokluzáky už druhý den přepravovaly vojska a zásoby přes Sprévu, došlo k významným událostem i u 3. brigády kapitána 3. stupně Lupačeva. Ten před útokem na Fűrstenberg a na Hohenzollernský kanál provedl se svými obrněnými čluny a s posádkou námořní pěchoty průzkum bojem se zajetím „jazyků“. Mladé posádky dosud neostřílené v boji si i u této brigády vedly dobře. Bez ohledu na nebezpečí si kupříkladu dělostřelecký pozorovatel nadporučík A. A. Žukov zřídil se spojaři svou pozorovatelnu na 86 metrů vysokém komíně elektrárny a udržovali dokonale fungující spojení jak s předním okrajem vlastních vojsk, tak s loďmi na palpostech.

 Aktivně se chovala i námořní pěchota přidělená brigádě. Generál Cvětajev byl dokonce toho názoru, že lodě se svojí námořní pěchotou dokážou Fűrstenberg dobýt vlastními silami. V celé historii Dněperské vojenské flotily se to podařilo zatím jen jednou – šlo o vesnici Doroševiči na Pripjati. Teď ale šlo o městečko, i když nevelké. Velitel armády nařídil velení brigády dobýt Fűrstenberg 24. dubna.

Boj o městečko měl rychlý průběh. Po kratší dělostřelecké přípravě, kterou provedly lodě ve spolupráci se vševojskovým dělostřelectvem 119. opevněného rajonu, zaútočily dvě doprovodné roty ze severu a z jihu z nevelkých předmostí na přístupech k městečku. Doprovázel je oddíl obrněných dělových člunů s desantem, který prorazil k Fürstenbergu pod velením nadporučíka Gorodnického po plavbě od ústí Nisy podél břehu obsazeného nepřítelem. Na jižní straně narazila jedna rota na silný odpor skupiny esesáků obsadivších starší kamenná opevnění a musela si prorážet postup bojem zblízka na nože a bodáky.

Lodě Gorodnického skupiny jentaktak že nezůstaly stát na zbytcích mostu vyhozeného do vzduchu, kde jeden člun najel na betonové a kamenné zbytky v plavební dráze, stočil se napříč a tak zahradil ostatním plavební dráhu. Posádky ale jako obvykle rychle vyskákaly do vody a pod silnou palbou z břehu holýma rukama lodě přetáhly do hlubší vody. Oba útoky se podařilo časově zkoordinovat a tak námořní pěchota vtrhla do městečka z obou stran současně. Vzápětí dorazily i obrněné čluny, které vysadily desant na břehy na začátku kanálu Odra – Spréva a palbou ničily odpory ve městečku. Nepřítel zaváhal a začal pod tlakem ustupovat.

Námořníci měli na přístupech 60 mrtvých a raněných a v pouličních potyčkách se tento počet už díkybohu nezvýšil. Němci utíkali čím dále rychleji, jen jednotky SS se nějakou dobu držely i proti přímé palbě lodních děl a bylo tedy nutné je doslova vybít v boji zblízka. V 0900 už Lupačev hlásil, že nad městečkem vlaje vlajka vojenského námořnictva SSSR. V hlášení byla i další potěšující zpráva: lodě brigády vpluly do kanálu Odra – Spréva a začaly se přibližovat k Berlínu.

Další ráno bylo ve znamení pomalého postupu lodí skrze kanál zaneřáděný zbytky lodí i mostů. Minové nástrahy se naštěstí nevyskytovaly, Němci neměli zjevně dost času, a možná ani materiálu, aby je vybudovali. Lodě se brzy od vojsk postupujících po souši odtrhly, i když se všichni snažili postup urychlit. Ale nikdo si netroufl byť jen odhadnout, kolik času zabere vyčištění plavební dráhy v kanále. Lodní děla by se byla bývala útočícím vojskům určitě hodila, ale dál už se prakticky nikdo ze třetí brigády nemohl až do konce bojů o Berlín Hohenzollernským kanálem dostat.

Na Odře a přepravách přes ni

Rozkaz maršála Žukova nařizoval flotile podpořit od ranních hodin 27. dubna dvěma brigádami útok 61. armády a podle situace provést výsadek na severní břeh Němci bráněného Hohenzollernského kanálu. Ljalkova 1. brigáda kryla palbou 2. Mitinovu brigádu a ta přes Odru převezla v prostoru města Schwedt část sil 234. střelecké divize, která měla z týlu obejít opevněný prostor Lunow. Konečná varianta požadavku přepravy zněla na střelecký pluk s posilovými jednotkami, i když tolik lodí, kolik jich bylo v tomto prostoru soustředěno, mohlo klidně převézt v krátkém čase celou útočící armádu.

Trasa přesunu lodí s desantem vedla asi deset kilometrů daleko, ale ne přímo na západ. Pro výsadek  bylo vyčleněno 11 lodí – obrněné čluny, minolovky a mimoto také tři polokluzáky pro provedení průzkumu. Na trase musely lodě zdolat silně postřelovaný úsek a proto byl zvolen noční čas, i když přesun samozřejmě nešlo úplně utajit. Za hodinu po vyplutí nepřítel lodě objevil a to jim do cíle zbývalo asi 20 minut plavby.

Velká vzdálenost mezi loďmi spolu s tmou ztěžovala nepříteli zaměřování a odvetná palba lodí přitom zničila několik palebných postavení děl, řadu bunkrů a kulometných hnízd, které se prozradily záblesky výstřelů. Ale ztráty přece jen byly. Jeden polokluzák a dvě menší lodě přišly o pohon a zastavily se, načež je proud zanesl až k pobřežní inundační hrázi. Dva lidé na lodích přitom zahynuli a několik bylo raněno. Hráz nepřítel dokonale zaměřil a také ji silně postřeloval. Posádky poškozených plavidel musely přejít do obrany a vyčkat příchodu posil, které se objevily ještě před svítáním.

Výsadek proběhl rychle, úspěšně a beze ztrát. Němci v tom prostoru prakticky neměli nikoho a odpor tedy nebyl žádný. Za dvě a půl hodiny byl pluk vysazen i se svými děly, minomety a zásobami. Pomocný výsadek byl proveden u obce Hohensaaten a ani tam se nesetkali námořníci s velkým odporem. Minolovky vpluly do Hohenzollernského kanálu vzápětí za obrněnými čluny a začaly okamžitě s převozy jednotek a techniky z jižního na  severní břeh kanálu. Další ráno se pozemní jednotky úspěšným útokem odtrhly od lodí a od 28. dubna v tomto prostoru zavládlo neobvyklé ticho.

Připluly lodě 2. brigády, které svůj úkol u Alt-Oder už úspěšně splnily a vypluly za 1. brigádou ke kanálu. Po kanálu Odra - Havola a řece Havole to bylo k Berlínu asi 100 km;  vzhledem ke stavu vodních cest už nebylo reálné přes veškerou snahu posádek a přidělených ženistů dostat se k obléhanému Berlínu s loďmi včas natolik, aby mohly zasáhnout do bojů. Všechny významnější mosty a plavební zařízení byly po přechodu fronty v troskách a jejich zbytky neprodyšně ucpaly plavební dráhu. A na kanálu Odra – Spréva to v posledních desítkách kilometrů před Berlínem nevypadalo o mnoho lépe.

Trasa do Berlína ale byla kratší a flotila znásobila úsilí o vyčištění plavební dráhy. Práce na zprovoznění kanálu či alespoň na jeho zprůchodnění sice nabraly rychlejší tempo, ale do konce bojů se do Berlína, jak už víme, dostaly a také si zabojovaly jen polokluzáky Kalininova oddílu. Flotila v tom nebyla sama, mnoho jednotek chtělo Berlín dobývat, ale ne všechny se k tomu dostaly.

Rozkaz: Vyplout na moře!

Ve druhé polovině 1. května přišel bleskový rozkaz narkoma vojenského námořnictva Kuzněcova, přikazující Dněperskou vojenskou flotilu předat do operační podřízenosti veliteli 2. běloruského frontu pro akce na Baltickém moři v prostoru ostrova Rujana a nařizoval okamžitý přesun do Štětína. Vzápětí nato přišel stejný rozkaz od 1. běloruského frontu. Takže čelem vzad a děla, nabitá pro Berlín, vystřílí flotila možná až na Baltu, říkalo se mezi námořními veliteli. V lednu už velení flotily uvažovalo o činnosti v Gdaňském zálivu a tehdy se uvažovalo o nasazení šesti obrněných dělových člunů. A teď znenadání se tam má přesunout celá flotila? Nápad pocházel od Rokossovského a realizovat se musel velmi rychle.

Třetí brigáda byla tak blízko Berlína uvězněná v kanále Odra – Spréva, že o ní nemělo cenu ani uvažovat. Ostatní lodě se musely otočit doslova na místě a okamžitě vyrazit zpět, aby mohly doplout do Štětínského zálivu a Pomořanské zátoky následovány svými týly. Nejvíce problémů se dalo při přesunu očekávat od provizorních mostových přeprav, které armáda přes vodní překážky zřídila během bojů. Jen k ústí Odry jich bylo asi 30. Flotila se měla přesunout do 6. května ráno do nevelkého přístavu Police severně od Štětína. Berlín padl, Hitler už nežil a přesto boje pokračovaly.

Dne 4. května přišel další rozkaz narkoma: urychlit co nejvíce přesun flotily do Štětína s úkolem podporovat vojska 2. běloruského frontu při obsazování námořní základny Świnoujscie a ostrova Rujana. Obě brigády se v Polici soustředily už o den dříve, než bylo určeno, tedy už 5. května. Válka však o sobě ještě dala vědět. Po najetí na námořní dnovou minu silný výbuch okamžitě zničil minolovný člun „140“ a zabil celou jeho posádku. 

Další den přepluly lodě k ústí Odry do zálivu. Polokluzáky dobývající Berlín se vzápětí přihnaly na korbách armádních Studebakerů přímo od generála Berzarina, který se mezitím stal vojenským velitelem Berlína.

V té době ani na nejvyšších místech velení nikdo nevěděl, jak dlouho ještě budou Němci schopni klást organizovaný odpor a nikdo netušil ani to, že lodní děla Dněperské vojenské flotily si už na Němce nevystřelí, protože válka brzy skončí.

Zapotřebí ale i potom byly jiné činnosti jejích lodí – pomáhat pozemním vojskům vzít pod svou kontrolu rozsáhlý prostor, kde se ještě skrývaly menší skupiny německých vojáků, kde bylo snadné dostat znenadání dávku z kulometu a kde bylo nezbytné odzbrojit palebná stanoviště pobřežní obrany, vzít pod strážní službu flotily sklady s vojenským i civilním materiálem v prostoru námořních základen a na pobřežních opevněních a spoustu dalších nepříjemných, ale nutných povinností spojených s obsazením teritoria nepřítele.

Flotila prováděla průzkum těch míst, na která se po souši ani dostat nedalo. Vysílány byly celé skupiny lodí připravené kdykoliv zahájit boj, k vážným střetnutím ale už nedošlo. Jednou se na průzkum vydal oddíl lodí 2. brigády a přidělen mu byl nevelký dosud neprozkoumaný kanál vedoucí ze Štětínského zálivu do moře. Znenadání byly minolovky napadeny palbou ze břehu, naštěstí nepřesnou. Ale palebné postavení, odkud nepřítel zaútočil palbou děl velké ráže, ne a ne objevit. A naráz v tomto kanálu námořníci, kteří nevěřili vlastním očím, nalezli obrovskou bojovou loď. Kapitánporučík Šeljag se skupinou námořníků se pracně vyškrábal na palubu a prohlédl velitelský můstek i vnitřní prostory. Lidé na palubě nebyli.

Byl to nepříliš dokonale zamaskovaný nedostavěný těžký křižník LŰTZOW, jehož místo pobytu nikdo neznal. Na vnější rejdě štětínského přístavu stála ještě jedna velká loď, která tam ještě večer předtím nebyla. Kapitán Michajlov v dalekohledu podle siluety poznal starou německou bitevní loď SCHLESIEN, sloužící už dlouho jako školní. Na jejím stěžni vlála vlajka s hákovým křížem. Po důkladné prohlídce lodi Michajlov nenašel ani živáčka.

Jak se pak ukázalo, posádka opustila bitevní loď na člunech a šalupách směrem na ostrovy ležící dál na západ. Michajlov nenáviděnou vlajku s hákovým křížem strhl, vztyčil nad lodí vlajku sovětského vojenského námořnictva a tento okamžik zaznamenal na film válečný kameraman Roman Karmen, který vyplul na průzkum na palubě Michajlovových tří obrněných člunů.

V noci na 9. květen probudily posádky všechny spojovací prostředky předávající zprávu o bezpodmínečné kapitulaci Německa před Spojenci. Do nočního nebe se vznesly barevné signální rakety, dávky svítícího střeliva protínaly tmavé květnové noční mráčky. Sem tam zadunělo i dělo.

Práce se soustředěním lodí v Pomořanské zátoce nemohla skončit naráz s koncem války. Po jejím konci přišly radostnější dny. Posypala se vyznamenání, řády a čestné názvy. Vybrána byla i čestná četa flotily, která se zúčastnila 24. června na Rudém náměstí v Moskvě oslav Dne vítězství a přehlídky vítězných vojsk. Dá se bez jakéhokoliv přehánění  říci, že  se námořní síly SSSR včetně Dněperské flotily účastnily boje od počátečního dne Velké vlastenecké války až do konečného vítězství, přičemž se vojenské lodě opravdu podílely i na dobývání Berlína.

Dněperské vojenské flotile veleli postupně:

  • kapitán 1. stupně B. V. Chorošchin (1931 - 1937)
  • kapitán 2. stupně G. B. Čubunov (1937 - 1940)
  • kapitán 1. stupně, od června 1940  kontradmirál N. O. Abramov (1940 - září 1943)
  • kapitán 1. stupně, od října 1943 kontradmirál Vissarion Vissarionovič Grigorjev do konce války


Sovětské vojenské flotily:



Prameny

  • Ammon, G. A .: Bojevaja letopis Vojenno-morskogo flota 1941-1942, Moskva 1992 
  • Platonov, A. V.: Sovětskije monitory, kanoněrskije lodki i broněkatěra, Sankt-Petěrburg, 2004 
  • Pejčoch, I., Novák, Z., Hájek, T.: Válečné lodě díl 4 – Druhá světová válka, Naše vojsko Praha, 1993 
  • Hrbek, Ivan, Hrbek, Jaroslav: Loďstva států účastnících se druhé světové války, Naše vojsko Praha, 1994, ISBN 80-206-0245-3
  • Ačkalov, V. I., Pavlovič, N. B.: Soviet Naval Operations in the Great Patriotic War 1941-1945, Naval Institute Press, 1981 
  • Kuzněcov, Nikolaj Gerasimovič: Paměti vzrušené doby, Orbis Praha, 1971
  • Grigorjev, Vissarion Vissarionovič: I korabli šturmovali Berlin, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1984 
  • Mordvinov, R. N., Vjuněnko, N. P.: Vojennyje flotilii v Velikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1957 
  • Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003 
  • Černikov, I. I.: Enciklopedija rěčnogo flota, Izdatělstvo Poligon, 2004 
  • http://moremhod.info/index.php?option=com_content&view=article&id=48&Itemid=28

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.38 (63 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.