Rakousko od pádu monarchie k anšlusu 1938

Rozpadem habsburské monarchie v roce 1918 vzniklo ve střední Evropě několik nových nástupnických států, mezi nimi i Rakouská republika. Nový okleštěný stát bez přístupu k moři měl asi šest a půl milionu obyvatel, z nichž dva miliony žily ve Vídní, která připomínala ztracenou slávu monarchie. Republika od svého vzniku čelila řadě problémů, kromě hospodářských, způsobených rozpadem původního velkého trhu, šlo i o problém identity nového státu, který v podstatě „nikdo nechtěl“.

Většina obyvatel Rakouska se pokládala za Němce a po rozpadu staré monarchie jako nejlepší řešení viděla spojení s Německem. V roce 1919 bylo ve Vídni vyhlášeno tzv. Německé Rakousko, jehož cílem bylo připojení se k Německé říši. Proti spojení Rakouska s Německem ale rázně vystoupily evropské velmoci - Velká Británie, Francie i Itálie, toto spojení by podle nich narušilo evropskou rovnováhu a příliš posílilo poražené Německo. Saint-germainskou mírovou smlouvou bylo Rakousku spojení s Německem výslovně zakázáno a zakázáno bylo i používání názvu „Německé Rakousko“. Rakouským závazkem udržení samostatnosti byly podmíněny i následné smlouvy o finančních půjčkách se západními mocnostmi. I přes tento zákaz zůstala myšlenka budoucího spojení s Německem živá mezi všemi politickými stranami v Rakousku a zvrat přinesl až nástup nacistů k moci v Německu, který tento cíl odsunul do budoucna (motto pak znělo: „spojení s Německem ano, ale bez nacistů“).

Hlavní rakouské politické síly poválečného období byly strany křesťansko-sociální a sociálně-demokratická, které ve volbách v 20. a začátkem 30. let získávaly zhruba stejný počet voličských hlasů. Sociálně demokratická strana, jejímiž hlavními předáky byli Otto Bauer, Julius Deutsch (z radikálnějšího křídla) a Karl Renner (z umírněnějšího křídla strany), byla nejsilnější v hlavním městě Vídni, kde měla i silné hospodářské pozice. Strana měla i přidruženou polovojenskou organizaci - Republikanischer Schutzbund. Dalším významným politickým proudem byly strany velkoněmecké, které navazovaly na předválečné Velkoněmce a jejich hlavním cílem bylo spojení s Německem. Zcela marginální roli v Rakousku hráli komunisté, jejich možný voličský elektorát jim přebírala poměrně radikální sociální demokracie. Od začátku 30. let pak stále větší podporu získávala strana nacistická.

Samostatnou mocenskou silou byla organizace Heimwehr. Zjednodušeně ji lze přirovnat k Freikorpsům v Německu. Šlo o ostře protimarxisticky zaměřenou polovojenskou organizaci programově se částečně inspirující italským fašismem a koncepcí stavovského státu podle prof. Othmara Spanna. Začátkem 30. let se Heimwehr stal hlavním spojencem křesť.-soc. strany v boji proti sociální demokracii. Na politické scéně byl reprezentován stranou Heimatblock. Vůdci Heimwehru byli kníže Ernst Rüdiger von Starhemberg a major Emil Fey.

První rakouská vláda v letech 1918-20 byla vládou velké koalice křesťanských sociálů se sociálními demokraty, kancléřem byl sociální demokrat dr. Karl Renner, vládě se podařilo překonat nejobtížnější období hrozící revolučním výbuchem. Po volbách v roce 1920 křesť.-soc. strana vytvořila novou vládu s velkoněmci a sociální demokracie od té doby zůstala v opozici.

Začátkem 30. let se politická situace v Rakousku značně zostřila, důvodem byla zejména rostoucí hospodářská krize, na kterou vláda reagovala restriktivními opatřeními, snižováním platů státních zaměstnanců apod. Proti tomu vystupovaly odbory spojené se sociální demokracií se svým stávkovým hnutím. Velkým otřesem byl pád banky Creditanstalt v květnu 1931, který měl dozvuky nejen v Rakousku, ale i ve všech okolních zemích.

10. května 1932 byl kancléřem jmenován Engelbert Dollfuss, který vytvořil koaliční vládu křesťanských sociálů s Heimwehrem. Vláda měla pouze těsnou většinu v parlamentu a s velkými obtížemi prosazovala své návrhy zákonů. Začátkem března 1933 zemi ochromila stávka železničářů, o které se 4. března 1933 jednalo v parlamentu. Po prudké hádce odstoupili všichni tři předsedové Národní rady a schůzi tak formálně neměl kdo ukončit, a stejně tak nikdo nemohl svolat schůzi novou, poslanci se mezitím rozešli. Této situace využila Dollfussova vláda k prohlášení, že parlament se sám rozpustil a začala vládnout sama formou dekretů na základě válečného zmocňovacího zákona z roku 1917, který formálně nikdy nepřestal platit. Tato vratká právní konstrukce tak ukončila rakouský parlamentarismus.

Dollfuss začal budovat autoritativní režim, který lze obtížně nějak přesně definovat, hovoří se o tzv. austrofašismu. Byl budován nový stavovský stát, který hledal do jisté míry inspiraci v Mussoliniho Itálii, ta byla také v polovině 30. hlavním garantem rakouské nezávislosti. 1. května 1934 byla schválena nová stavovská ústava. Všechny politické strany mělo nahradit nové hnutí zvané Vlastenecká fronta.

V roce 1933 nastal velký vzestup rakouských nacistů povzbuzených Hitlerovým úspěchem v sousedním Německu. Nacisté na jaře 1933 v Rakousku rozpoutali doslova teror, bombové útoky byly na denním pořádku. V roce 1934 se přímo hovoří o „občanské válce“ v Rakousku, nejprve v únoru 1934 Dollfussova vláda s Heimwehrem rozpustila sociálnědemokratický Schutzbund a následně zakázala i činnost samotné soc. dem. strany. Došlo ke krvavým srážkám s desítkami mrtvých a raněných. Předáci soc. dem. strany emigrovali do ČSR, odkud z Brna dále vyvíjeli politickou činnost. V červenci 1934 se naopak o puč proti Dollfussově vládě pokusili posílení nacisté. 25. července 1934 obsadili vídeňský rozhlas a budovu kancléřství, kde byl Dollfuss zákeřně zavražděn. Policie s Heimwehrem však nacistický pokus o puč tvrdě potlačila, organizátoři puče byli zatčeni a následně popraveni. Podporu vládě vyjádřila i Mussoliniho Itálie. Po krachu puče se od celé věci distancovalo i Německo, které stálo v pozadí celé akce, počátkem roku 1934 se u Mnichova připravovala tzv. „rakouská legie“, která měla po úspěšném převratu překročit hranice.

Nástupcem zavražděného Dollfusse se stal Kurt von Schuschnigg, který byl kancléřem až do anšlusu v březnu 1938. Schuschnigg se pokusil povzbudit nové rakouské vlastenectví, Vlastenecká fronta měla být jedinou celonárodní politickou organizací, postupně se v ní rozpustil i Heimwehr. Zároveň se snažil najít i cestu k urovnání vztahů s Německem - v červenci 1936 byla mezi Německem a Rakouskem uzavřena smlouva upravující vzájemné vztahy.

I přes tvrdé pronásledování nacisté v ilegalitě nabírali na síle. Existovaly i tajné podzemní oddíly SA a čtyři prapory SS. V druhé polovině 30. let klesal italský vliv, který byl hlavní zárukou rakouské samostatnosti a Hitler se již cítil dost silný na „konečné řešení“ rakouské otázky. V únoru 1938 hrubým nátlakem Schuschnigga přiměl k jmenování vůdce rakouských nacistů Arthura Seyss-Inquarta ministrem vnitra a k propuštění všech uvězněných nacistů. Schuschnigg se německému nátlaku pokusil čelit vyhlášením referenda o samostatnosti Rakouska na 13. března 1938, od kterého si sliboval úspěch, zahájil velkou kampaň ve prospěch rakouské nezávislosti. Hitler reagoval ultimátem požadujícím, aby nacistům byla ihned předána veškerá moc. Schuschnigg sice rezignoval (válku pak strávil v koncentračních táborech), ale prezident Miklas odmítl Seyss-Inquarta jmenovat kancléřem. Po vypršení ultimáta překročila německá vojska ráno 12. března 1938 rakouské hranice. Nesetkala se s žádným odporem. Za vojsky dorazil do Vídně i Hitler, kterého nadšeně přivítalo 200 000 lidí na Heldenplatzu. 13. března 1938 bylo Rakousko prohlášeno za integrální součást Německé říše, což si nacisté ještě nechali potvrdit plebiscitem 10. dubna 1938 - oznámili 99,7% souhlas.

Fotografie z propagační knihy Das Ende Österreichs vydané v Berlíně v roce 1938.