Eduard Drobisch

Autor: Glynwed | Datum: 28. 4. 2010
Eduard Drobiš se narodil 27. dubna 1920 v Těšíně-Svibici č.p. 77 v české rodině Jana a Anny Drobišových jako jedno ze šesti dětí. Tato část Těšína připadla na základě rozhodnutí dohodových mocností z července 1920 Československu a od srpna 1920 tak byla součástí Českého Těšína. Zde Eduard Drobiš vychodil základní školu a následně se zde ve třicátých letech vyučil stolařem. V říjnu 1938 je Těšínsko obsazeno Polskem, rozdělené město je znovu spojeno a nyní nese pouze polský název Cieszyn. Po vypuknutí války v září 1939 je Těšínsko obsazeno německými jednotkami, přičleněno k Německé říši a město přejmenováno na Teschen. Rodina Eduarda Drobiše se možná přihlásila ke slezské národnosti a z Eduarda Drobiše se tak stal Eduard Drobisch. V roce 1939 odešel pracovat do Německa. V květnu 1941 (21 let) narukoval a byl zařazen k 6. rotě / 2. Nachrichten Ersatz Abteilung umístěném v Pasewalku (Německo), kde obdržel ID známku 6./Na.Ers.A. 2 s osobním číslem 5374. Zde absolvoval pravděpodobně jen základní spojařský výcvik, neboť již 31. května byl převelen do Köslinu (dnes Koszalin, Polsko) k 1. rotě / 94. Infanterie Ersatz Bataillon. Zde prodělal základní vojenský výcvik, který ukončil na začátku srpna 1941.

V té době už probíhaly boje v Rusku, kde německé jednotky utrpěly neočekávaně vysoké ztráty v porovnání s taženími proti Polsku a Francii. Po pouhých 2,5 měsících výcviku tak byl vojín (Schütze) Eduard Drobisch 8. srpna 1941 zařazen do 1022. pochodového praporu (Marschbataillon) a odeslán na severní sektor východní fronty. Na frontu dorazil koncem srpna a 28. srpna 1941 byl zařazen do 15. roty (štábní) / 4. Infanterie Regiment / 32. Infanterie Division. Divize, podléhající velení II. Armee Korps / 16. Armee / Heeresgruppe „Nord“, postupovala v té době z prostoru Cholmu na Demjansk od jihu a sváděla boje s jednotkami sovětské 27. armády / Severozápadního frontu. Eduard Drobisch však na frontě dlouho nepobyl – už 6. září (tedy pouhých 10 dní po svém příchodu k bojové jednotce!) byl u obce Tschechujkina raněn do nohy granátovou střepinou. Nejdříve byl ošetřen na plukovním obvazišti (Hauptverbandplatz) a 8. září byl převezen do divizní polní nemocnice (Feldlazaret 32) umístěné v obci Velily.

Zranění bylo zřejmě vážnější, a tak byl Eduard Drobisch poslán na léčení do Německa – nejdříve byl 29. září dopraven na shromaždiště raněných (Krankensammelstelle) v Cholmu a odtud ho lazaretní vlak (leichte Kranken Zug) převezl do záložní vojenské nemocnice (Reserve Lazaret) ve městě Gronau (Německo), kam dorazil 8. října 1941. Zde pobyl necelé dva měsíce a 1. prosince byl odeslán do Kolbergu (dnes Kołobrzeg, Polsko) ke 4. Infanterie Ersatz Bataillon. Následujícího dne byl zařazen do rekonvalescentní roty (Genesenden Kompanie), kam byli zařazováni vojáci po zranění na doléčení. Tito vojáci sice ještě nebyli schopni bojového nasazení, ale mohli vykonávat omezené úkoly jako např. strážní službu. Po dvou měsících, tedy někdy v polovině února 1942, byl Eduard Drobisch uznán schopným bojové služby a odeslán zpět na východní frontu ke své 32. Infanterie Division, která od poloviny září 1941 zaujímala pozice východně od Demjanska na tzv. Valdajských výšinách.

32. ID byla nejvýchodněji položenou divizí II. AK a bojovala s jednotkami sovětské 34. armády / Severozápadního frontu v prostoru jezera Velje. Krajina v tomto prostoru byla plná lesů a bažin a všechny cesty, vedoucí touto neprůchodnou krajinou, se setkávaly v Demjansku. V zimním období se však povrch bažin změnil v led a jinak neprůchodná krajina se změnila v lákavou oblast pro nenadálý útok do týlu německé obrany. V prvních lednových dnech roku 1942, kdy se teploty v této oblasti pohybovaly v rozmezí -40°C až -50°C a na zemi leželo cca půl metru sněhu, zahájily jednotky sovětského Severozápadního frontu útok na pozice 16. Armee jižně od Iľmenského jezera. 7. ledna zahájila útok sovětská 11. armáda, během prvního dne prolomila obranu X. Armee Korps a zahájila boje o město Staraja Russa. Cca 120 km jižněji zahájily 9. ledna útok také jednotky sovětské 3. a 4. úderné armády, které prolomily obranu II. Armee Korps a postupovaly do týlu německé obrany. Cílem těchto sovětských sil bylo spojit se v oblasti západně od Demjanska a ve vzniklé kapse uzavřít německé jednotky X. a II. Armee Korps / 16. Armee. Německé divize sice nejdříve postup 11. armády u Staroj Russy zastavily, ale po nasazení  čerstvých sovětských jednotek (1. úderná armáda, 1. a 2. gardový střelecký sbor) začátkem února 1942 byla německá fronta prolomena a severní (1. gardový střelecký sbor) a jižní (42. střelecká brigáda / 34. armáda) ramena kleští se 25. února 1942 setkala u obce Zalučje. V obklíčení se tak ocitlo 6 německých pěších divizí II. AK (cca 95.000 mužů), mezi nimi také 32. ID, která nyní hájila sektor podél jezer Velje a Seliger.

Eduard Drobisch se ke své jednotce dostal pravděpodobně ještě před uzavřením obklíčení a byl zařazen ke štábní rotě (Stabs Kompanie) / 4. Infanterie Regiment. Zde zřejmě sloužil u cyklistické čety (Radfahr Zug), jak můžeme soudit dle vzpomínek jednoho z příbuzných, který si z Eduardova poválečného vyprávění zapamatoval:

Sloužil u rozvědky, měli k dispozici kola pro rychlý a tichý přesun...Na frontě sloužil s Polákem (Horní Slezan). Šli na průzkum přes les. Eda byl za širokým stromem, Polák kousek od něho. Eda se dívá, co ten Polák ukazuje a ejhle! Ukazoval, že za jiným stromem je Rus. Ten už byl připraven zneškodnit Edu, ale Polák Rusa zneškodnil dříve, probodl ho bodákem.

Jednou zase měli za úkol prozkoumat les, přes který měla projít jejich rota. Tak ho opatrně prozkoumali, nebyl v něm nikdo, ani stopy. Když se přes něj později rota přesouvala, přepadli je Rusi, kteří byli v tom lese zakopáni. Padlo hodně kamarádů, i Eda měl namále.

Začátkem března 1942 je Eduard podruhé raněn granátovou střepinou do levého stehna a 6. března je převezen do divizní polní nemocnice umístěné v obci Šidilovo. Jednalo se však zřejmě jen o lehké zranění, neboť už 21. března 1942 je veden u rekonvalescentní roty (Genesenden Kompanie) patřící přímo 32. ID bojující v obklíčení. Po doléčení je znovu zařazen ke štábní rotě (Stab Kompanie) / 4. Infanterie Regiment. V dubnu 1942 podnikly německé jednotky 16. Armee, stojící vně obklíčení, útok s cílem spojit se s obklíčenými jednotkami. V okolí města Ramuševo se jim nakonec 24. dubna podařilo spojit se s obklíčenými jednotkami. Po celý květen pak probíhaly o tento tzv. „ramuševský koridor“ (cca 15 km dlouhý a jen 5-8 km široký), kterým vedla jediná sjízdná silnice ze Staroj Russy do Demjanska, velmi krvavé boje. Se stejnou intenzitou, s jakou se sovětské jednotky 1. úderné a 11. armády snažily tento koridor přerušit, ho němečtí vojáci bránili. Eduard Drobisch měl štěstí, že jeho 32. ID zůstala po celou dobu obklíčení na nejvýchodnější straně kotle (od května 1942 do února 1943 zaujímala obranu přibližně na linii jižní okraj jezera Velje – obec Polnovo – obec Votolino) a bojů v „ramuševském koridoru“ se neúčastnila. Čelila tak pouze sporadickým útokům sovětské 245. a 241. střelecké divize / 34. armády a později také 250. střelecké divize / 53. armády. Po jarním tání se krajina změnila – velké bažinaté plochy, v zimě ztvrdlé na kámen a umožňující i pohyb tanků, utopily veškerý pohyb v blátě. Po zbytek roku 1942 se tak situace na frontě prakticky nezměnila a způsob boje se zde přiblížil podmínkám, jaké panovaly v dobách 1. světové války. Celé měsíce žili vojáci v zákopech zaplněné všudypřítomným blátem, vydáni na pospas hejnům komárů. Za zimní boje v Rusku obdržel Eduard Drobisch Medaili za zimní boje na východě 1941/42 (Medaille Winterschlacht im Osten 1941/42).

Další sovětský pokus o likvidaci německých jednotek v okolí Demjanska podnikly armády Severozápadního frontu v únoru 1943, kdy zima opět proměnila bažiny v pevnou půdu. 15. února 1943 zahájila 11. armáda od severu a 53. armáda od jihu útok na německé jednotky v okolí Demjanska. Vzhledem k vývoji situace na ostatních úsecích východní fronty bylo na začátku roku 1943 jasné, že útok na Moskvu již nebude v dohledné době možný. Obrana v okolí Demjanska tak ztratila svůj význam a německé velení dalo souhlas s vyklizením výběžku. 17. února 1943 tak byla zahájena postupná evakuace tohoto kousku bažinaté země, kde po více než rok probíhaly tvrdé poziční boje. Všechny divize se musely protáhnout úzkým „ramuševským koridorem“, na který sovětské armády zahájily nepřetržité útoky s cílem zabránit německým jednotkám v ústupu – od severu 27. armáda a od jihu 1. úderná armády. Všechny tyto pokusy však němečtí obránci za velkých ztrát na obou stranách odrazili a k 28. únoru se všem jednotkám II. AK podařilo ustoupit a zaujmout novou obrannou linii na řece Lovať jižně od Staroj Russy. 32. ID zaujímala obranu v okolí obce Medveďovo a nyní podléhala velení X. Armee Korps / 16. Armee. V tomto prostoru byl nyní již Gefreiter Eduard Drobisch potřetí raněn – 6. března 1943 utrpěl u obce Roschelki průstřel pravé plíce. Je odeslán na plukovní obvaziště, následně dopraven na shromaždiště raněných v Rize (Lotyšsko) a odtud převezen do záložní vojenské nemocnice ve městě Glöwen (Německo), kam dorazil 16. března 1943. Za boje u Demjanska obdržel Eduard Drobisch Pěchotní útočný odznak (Infanterie Sturmabzeichen), za třetí zranění pak obdržel stříbrný Odznak za zranění (Verwundetenabzeichen in Silber).

Po tříměsíčním léčení je Eduard Drobisch 1. června 1943 uvolněn z nemocnice jako schopný bojové služby a zařazen nejdříve k 12. Infanterie Pionier Ersatz Kompanie ve Schwedtu (Německo), dva dny na to je však převelen do Kolbergu (dnes Kołobrzeg, Polsko) ke 402. Grenadier Pionier Ersatz Kompanie. V těchto rotách probíhal výcvik vojáků pro ženijní čety (Pionier Zug) štábních rot (Stab Kompanie) pěších pluků.


Léto 1943, Německo. Eduard Drobisch ve vycházkové uniformě vz. 35 (Waffenrock M35), na levém rameni je vidět část označení hodnosti svobodníka (Gefreiter) nebo desátníka (Obergefreiter), na výložkách  černé číslo 12 s bílým lemováním. V knoflíkové dírce je stuha Medaile za zimní boje na východě 1941/42 (Medaille Winterschlacht im Osten 1941/42), na prsou Pěchotní útočný odznak (Infanterie Sturmabzeichen) a  stříbrný Odznak za zranění (Verwundetenabzeichen in Silber). Fotografie pořízena pravděpodobně v červnu 1943 během pobytu u 12. Infanterie Pionier Ersatz Kompanie ve Schwedtu.

14. ledna 1944 je Obergefreiter Eduard Drobisch zařazen do rekonvalescentní pochodové roty II/32/20 (Genesenden Marsch Kompanie) a odeslán na východní frontu, kde je zařazen opět ke štábní rotě (Stab Kompanie) / 4. Grenadier Regiment / 32. Infanterie Division. Vzhledem k předchozímu výcviku můžeme předpokládat, že sloužil jako ženista u ženijní čety (Pionier Zug). V té době podléhají jednotky 32. ID velení I. Armee Korps / 16. Armee bojující v Bělorusku proti jednotkám sovětského 1. pobaltského frontu, kam byly přesunuty od Staroj Russy v listopadu/prosinci 1943. Divize zaujímala obranná postavení na přístupech k městu Polock (u obce Dretuň). Hlavní boje probíhaly jihovýchodně od tohoto prostoru u Vitebska, a tak byl na frontě 32. ID relativní klid. Eduard Drobisch zde však pobyl pouze necelé 2 měsíce – 12. března 1944 je už po čtvrté zraněn a odeslán na plukovní obvaziště.

Bohužel, jeho další osudy nejsou z dochovaných dokumentů zcela jasné. Není uvedeno, zda byl odeslán jako už tolikrát na léčení do Německa, můžeme to však předpokládat. Stejně tak nevíme, jak dlouho se ze svého zranění léčil, můžeme však opět předpokládat, že léčba trvala několik měsíců. Poslední věrohodný údaj dokládá, že Obergefreiter Eduard Drobisch je 10. října 1944 veden u štábní roty / 313. Grenadier Regiment / 337. Volks Grenadier Division. Tato divize byla postavena v září 1944 ve vojenském výcvikovém prostoru Groß-Born a už v listopadu 1944 byla odeslána na východní frontu k XXXXVI. Panzer Korps / 9. Armee / Heeresgruppe „A“. Zde 337. VGD zaujala obranná postavení na řece Visle na linii jižní okraj Varšavy – Góra Kalwaria (severně od tzv. magnuševského předmostí) proti jednotkám polské 1. armády a sovětské 61. armády / 1. běloruského frontu. Jejím jižním sousedem se stala 251. Infanterie Division, která stála přímo proti magnuševskému předmostí.

12. ledna 1945 zahájily sovětské jednotky viselsko-oderskou operaci. Jako první zaútočil 1. ukrajinský front ze sandoměřského předmostí, o dva dny později 14. ledna pak 1. běloruský front z magnuševského předmostí. Hlavní úder sovětské 61. armády dopadl na německou 251. ID, která byla nucena ustoupit. Na pravý bok 337. VGD pak zaútočily části polské 1., 3. a 4. pěší divize, které postupovaly z předmostí 61. armády od jihu na Varšavu. 16. ledna prolomily sovětské divize německou obranu na křídlech (severně a jižně od Varšavy) a směřovaly Němcům do týlu s cílem spojit se u obce Błonie západně od Varšavy. Z východního břehu Visly pak na pozice 337. VGD  zaútočila také polská 6. pěší divize a 1. jezdecká brigáda. Německé jednotky se pod hrozbou obklíčení začaly stahovat z okolí Varšavy i města samotného a ustupovaly na západ. 337. VGD se podařilo ustoupit přes Płock do Západního Pruska, kde v únoru 1945 zaujala v rámci XXIII. Armee Korps / 2. Armee / Heeresgruppe „Weichsel“ pozice na řece Visle v okolí obce Nowe (severně od Grudziądze). Je pravděpodobné, že právě během tohoto cca 250 km dlouhého ústupu padl Obergefreiter Eduard Drobisch do zajetí. Jeden z příbuzných si z jeho poválečného vyprávění zapamatoval:

Při protiútoku se schovali někde ve sklepě tři. Eduard a 2 kamarádi. Eduard raněn do nohy, ošetřil si rychle sám – ovázal. Ti 2 kamarádi si trhali výložky na uniformě, aby nepoznali protivníci jejich hodnost. Už cítili, že bude konec a dostanou se do zajetí. Eduard si je ponechal a tím si zachránil život. Rusi přišli, vyhnali je, ty 2 kamarády zastřelili a Edu hnali do zajateckého tábora. Eda kulhal, ale musel utíkat, protože by ho zastřelili. Když se už dostal za bránu zajateckého tábora, padl na zem vysílením. Sundal si botu plnou krve a vylil ji.

Ze zajetí se Eduard Drobiš vrátil někdy v létě 1945 v dosti zuboženém stavu. Po zotavení pracoval v Českém Těšíně v místní cihelně a navíc každou neděli docházel do Třince vykládat ze železničních vagónů železnou rudu. Vlivem průstřelu plic trpěl častou plicní dušností. 28. září 1946 se oženil a s manželkou Zuzanou měl 3 děti.


Eduard Drobiš – poválečná fotografie z průkazu totožnosti.

Eduard Drobiš zemřel 31. ledna 1975 v plicním sanatoriu v Jablunkově ve věku 54 let.

Fotografie a materiály ze soukromé sbírky poskytl pan Pavel Drobiš.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.92 (242 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.