Poválečné osudy příslušníků gestapa

Poválečné osudy příslušníků gestapa
Vladimír - 24. 9. 2007 - *.68.broadband.iol.cz

Dobrý den, chtěl bych vědět, zda existují podrobné zprávy o poválečných osudech příslušníků gestapa působících na území protektorátu. Děkuji.

Mnoho informací na toto téma najdete určitě v materiálech čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců dnes uložených v Národním archivu.

Ve stručnosti se osudy příslušníků gestapa a dalších nacistických bezpečnostních složek v protektorátu na konci války dají rozdělit do několika skupin:

  • někteří zemřeli ještě za války - např. velitel pardubické úřadovny gestapa v letech 1939-44 zodpovědný za vyhlazení Ležáků SS-Hauptsturmführer Gerhard Clages zemřel v říjnu 1944 v Budapešti
     
  • někteří na konci války spáchali sebevraždu
     
  • část zmizela na konci války beze stopy - jako příklad je možné uvést šéfa pražského gestapa v letech 1939-42 dr. Hanse Ulricha Geschkeho, od roku 1944 velitele bezpečnostní policie a SD v Budapešti, který měl údajně padnout při bojích o Budapešť v roce 1945, po válce byl v roce 1959 soudně prohlášen za mrtvého. Podobně zmizel velitel bezpečnostní policie a SD v protektorátu v letech 1940-42 Horst Böhme, v roce 1954 soudně prohlášený za mrtvého. Stejně tak se na konci války „vypařil“ např. velitel III. (1941-44) a IV. oddělení pražského gestapa (1944-45) SS-Hauptsturmführer Wilhelm Schultze
     
  • část byla po válce dopadena a odsouzena - jako příklad je možné zmínit třeba gestapáky z kladenské úřadovny, kteří se podíleli na vyhlazení Lidic - mimořádným lidovým soudem v Praze byli v roce 1947 k trestu smrti odsouzeni velitel kladenské úřadovny SS-Hauptsturmführer Harald Wiesmann, jeho zástupce SS-Sturmscharführer Thomas Thomsen, příslušníci gestapa O. Felkl, W. Forster, O. Gehle, řidič R. Vlček; další byli odsouzeni k mnohaletým trestům. Popraveni byli v roce 1947 např. i velitel vedoucí úřadovny SD v Praze v letech 1942-45 SS-Obersturmbannführer Walter Jacobi, velitel protikomunistického referátu pražského gestapa v letech 1942-45 SS-Hautpsturmführer Heinz Jantur, velitel brněnského gestapa v letech 1944-45 SS-Obersturmbannführer Max Rausch ad.
     
  • část na konci války zajali Sověti, osudy některých nejsou známy, některé dále zpravodajsky využili. Do sovětských rukou se dostali např. velitel bezpečnostní policie a SD v protektorátu v letech 1942-45 dr. Erwin Weinmann, z pražského gestapa velitel protiparašutistického referátu Willi Leimer, Willi Abendschön, Otto Gall, Jaroslav Nachtmann - ten byl později předán StB do Československa.
     
  • někteří byli po válce využiti československou Státní bezpečností - nejznámějšími příklady jsou velitel služebny SD v Kladně Max Rostock, který se podílel na vyhlazení Lidic nebo Werner Tutter, který se podílel na masakru v Ploštině v dubnu 1945.
     
  • části se na konci války podařilo zmizet, po několika desetiletích byli ale vypátráni, postaveni před soud a odsouzeni - např. velitel Sonderkommanda Chrudim SS-Hauptsturmführer P. Feustel byl popraven v NDR v roce 1972, taktéž popraven v NDR byl brutální terezínský dozorce Kurt Wachholz, v SRN byl v roce 1969 odsouzen na doživotí SS-Obersturmbannführer Hermann Krumey, který byl mimo jiné zodpovědný za likvidaci lidických dětí.
     
  • části se na konci války podařilo uprchnout, po válce bylo známo místo jejich pobytu a bylo proti nim vzneseno obvinění, ale odsouzeni nikdy za nic nebyli - to je např. velitel pražského gestapa v letech 1942-45 dr. Ernst Gerke (zemřel 8. listopadu 1982), šéf těšínského gestapa Quido Magwitz, terezínský dozorce Herbert Mende ad..
     
  • někteří pak byli po několikerém opakovaném odložení stíhání před soud postaveni až na přelomu tisíciletí - např. dozorce věznice gestapa v Terezíně Anton Malloth.

V roce 1964 německá vláda oznámila, že k 8. květnu 1965 budou v SRN promlčeny již všechny zločiny z doby druhé světové války - mělo totiž po 20 letech dojít k promlčení zločinu vraždy (již v roce 1960 byl v SRN promlčen zločin zabití). To vyvolalo velký odpor ve světě a spolkový sněm 25. března 1965 rozhodl alespoň pro trestný čin vraždy termín promlčení prodloužit do konce roku 1969. V roce 1969 byl termín znovu prodloužen do konce roku 1979. Nakonec 3. července 1979 spolkový sněm nevelkou většinou (255:222) přijal zákon, podle kterého trestné činy vraždy a genocidy (ten ovšem nebylo možné proti válečným zločincům použít, protože byl do německého zákoníku přidán až v roce 1954) nepodléhají promlčení. K úmluvě OSN o nepromlčitelnosti válečných zločinů z roku 1968 se SRN nepřipojila.

Tehdejší Československo na německé prohlášení z roku 1964 reagovalo přijetím zákona o nepromlčitelnosti nacistických válečných zločinů (č. 184/1964 Sb.) a zřízením zvláštní vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. Ta měla shromažďovat dokumenty o spáchaných zločinech na území Československa a prostřednictvím Generální prokuratury vypracované pamětní (de facto obžalovací) spisy proti jednotlivým osobám předávat státním zastupitelstvím jednotlivých zemí, kde byl zjištěn pobyt pachatele se žádostí o převzetí trestního stíhání (zejména SRN, kde ústava nedovolovala vydání občana ke stíhání do jiné země).

Od roku 1965 do konce 80. let (v březnu 1990 vláda komisi v tichosti zrušila), bylo zpracováno na 180 případů proti 662 osobám, které měly mít na svědomí životy asi 14 tisíc lidí. Odsouzeno bylo pouze 11 osob, zejména v NDR a Polsku. Většina obviněných (454) totiž pobývala v SRN, kde nebyl odsouzen nikdo - do SRN bylo předáno na devadesát pamětních spisů, na jejich základě ale nebyl před soud postaven ani jeden člověk. Aby měla obžaloba v SRN alespoň teoretickou šanci na úspěch, tak se pamětní spisy týkaly pouze případů vražd, kdy bylo nějak porušeno i za války platné nacistické právo. Např. Sonderbehandlung - tedy likvidace bez soudu, která nebyla nijak zákonně upravena a prováděla se pouze na základě výnosu velitele bezpečnostní policie; v protektorátu od roku 1943 osoby určené k sonderbehandlungu potvrzoval K. H. Frank na návrh E. Gerkeho.

Do SRN byly předány např. pamětní spisy proti šéfovi pražského gestapa dr. E. Gerkemu (obviněn např. z vražd spáchaných formou sonderbehandlungu), šéfovi těšínského gestapa Q. Magwitzovi, W. Wolframu von Wolmarovi, W. Hauckovi atd. Všechna stíhání byla v SRN zastavena, většinou z těchto důvodů:

  • čin nebyl německými vyšetřovateli kvalifikován jako vražda, ale jako zabití, usmrcení z nedbalosti, neposkytnutí pomoci a podobné trestné činy, které již byly promlčeny
  • čeští svědci nebyli shledáni věrohodnými
  • nedostatek důkazů
  • obviněný pouze plnil rozkaz vyšší instance, který nemohl odmítnout
  • stíhání bylo zastaveno s odkazem na to, že obviněný jednal nebo se domníval, že jedná, v rámci za války platných právních předpisů.

Šlo tedy o podobná zdůvodnění, která známe i u nás ze stíhání osob obviněných ze spáchání zločinů v době komunistického režimu.

Obžalovaným souzeným v SRN za zločiny spáchané za války bylo nutné prokázat porušení za války platného práva, u zločinu vraždy šlo o trestní zákoník Německé říše z roku 1871, zločiny jako genocida apod. tento zákoník samozřejmě neznal. Předseda frankfurtského porotního soudu dr. Hans Hofmeyer při procesu s osvětimskými vrahy probíhajícím v letech 1963-65 k možnosti odsouzení obžalovaných připomenul:

Musí jim být prokázána úmyslná, přímá vražda. Ale v Osvětimi se vraždilo kolektivně. Jeden organizoval přípravu na rampě, druhý prováděl selekce, třetí doprovázel deportované do krematorií, čtvrtý je posílal do plynových komor, pátý vsypával šachtami smrtící cyklón B, šestý pozoroval umírání a konstatoval smrt a sedmý řídil spalování mrtvol a zahlazoval stopy po zločinu. Žádný zpravidla osobně nevraždil, ale všichni asistovali při hromadném ničení. Podle našeho trestního práva můžeme odsoudit k doživotnímu žaláři jen toho, komu bezpečně prokážeme úmyslnou, přímou vraždu.


Literatura:
Vojtěch Šír - 24. 10. 2007