Polní opevnění u Žiliny

Polní opevnění u Žiliny
gunmen - 2. 10. 2007 - *.karneval.cz

Dobrý den. Nejprve bych Vám rád poděkoval za Váš web a vyslovil velké uznání. Ale k věci. Kdysi jsem v horách nad Žilinou objevil rozsáhlé polní opevnění - zákopy, kulometná hnízda, atd... Zajímalo by mě, kdo je vybudoval, jestli Československá armáda, která tudy postupovala, nebo němečtí obránci. Není mi jasné, proč by útočící armáda budovala tak důkladné opevnění. Mám na mysli hřeben Malé Fatry mezi Strečnem a vrcholem Klak. Děkuji za odpověď.

Pozůstatky obranných postavení, které jste měl možnost prozkoumat, pocházejí, jak správně předpokládáte, převážně z období jara 1945, kdy přes hřeben Malé Fatry jižně od řeky Váh postupovaly jednotky 1. čs. armádního sboru v SSSR. Tok Váhu zde proniká horským masivem skrz tzv. Strečňanskou soutěsku, kudy prochází i důležitá železniční trať (známá jako Košicko-bohumínská dráha) a státní silnice Žilina–Vrútky.

Obrana nepřítele, představovaného 320. divizí lidových granátníků a 5. maďarskou záložní divizí, se na Malé Fatře opírala především o pět vrcholů na jižní straně od již zmíněné soutěsky Strečno – hory Grúň (kóta 1116), Úplaz (kóta 1301), Polom (kóta 1069), kótu 1176 a výšinu Rakytie (kóta 749). Jejich držení bylo velmi výhodné i v případě, že by se československým pěším jednotkám bez těžké výzbroje podařilo překročit Malou Fatru v prostoru o něco jižněji (např. přes spojnici vrcholů Veľká Lúka a Hnilická Kýčera), protože Němci by stále mohli rychle přesunovat své zálohy po silnici Žilina–Rajec a proniknuvší síly zbavené podpory vlastního dělostřelectva rychle zastavit.

Vlastní obranu Strečňasnké soutěsky doplňoval ještě komplex tří opevněných kamenolomů a přilehlých výšin u železniční zastávky Dubná Skala. Opevnění v horách představovaly, jak jste ostatně zjistil sám na místě, především klasické zákopy, kulometná hnízda a kryty, v některých případech vyhloubené i ve skalním masivu. Na jiné objekty neupozorňuje ani žádný z pamětníků [1,2].

Válečné operace na Malé Fatře probíhaly od 12. do 30. dubna, kdy československé jednotky dosáhly Žiliny. Vlastní bitva o hřeben trvala celé dva týdny. Jeho průběh je poměrně podrobně popsán v literatuře [3], nicméně připomeneme, že Úplaz se podařilo ovládnout překvapivou akcí už 12. dubna a kótu 1176 o dva dny později. Zbývající kóty už představovaly obtížně proveditelný úkol, bez účasti dělostřelectva prakticky nesplnitelný. Proto v následujících dnech sbor utlumil útočnou činnost a s pomocí zrekvírovaných volských potahů přemístil část dělostřelectva vysoko do hor. Využití tohoto na první pohled archaického prostředku bylo více než nutné, protože ani jindy spolehlivé terénní automobily Dodge WC-51 a WC-52 amerického původu s motorem o výkonu o něco větším než 90 ks si na strmých horských cestách nedokázaly poradit s protitankovými kanóny ZIS-3, tvořících výzbroj čs. dělostřeleckých pluků 2, 4 a 7.

Přes tato opatření vrchol Polomu dobyli pěšáci 3. čs. brigády poprvé až 18. dubna, ale o dva dny později jej po prudkém nepřátelském protiútoku ztratili. Po celé řadě dalších ztečí a protiztečí se na Polomu definitivně zachytili vojáci 4. čs. brigády, což se stalo 22. dubna, kdy Němci přišli i o první z kamenolomů v prostoru Strečna. Předposlední významný vrchol – tedy Grúň – ovládla 3. čs. brigáda 25. dubna. Pak už se německá obrana začala rychle hroutit, pod náporem části příslušníků 4. úderného praporu 3. čs. brigády padlo následujícího dne večer i Rakitie, zatímco zbytek praporu dosáhl obce Strečno na druhé straně hřebenu, kde byl na určitou dobu zastaven.

I když sbor dokázal 26. dubna masív Fatry překročit, v dalších čtyřech dnech musel překonávat další pásmo německé obrany před Žilinou, tentokráte připravené bez pomoci přírody, které bylo součástí předem (od října až listopadu 1944) budované obranné linie na moravsko-slovenském pomezí. V pásmu sboru linie vedla jižně obce Teplička nad Váhom, západně obcí Mojš, Mojšova Lúčka, Trnové, Višňové, Turie, Poluvsie, Stránské, Kunerád a pak jižním směrem. Poslední postavení pak byla rozmístěna v okolí Žiliny jako vlastní obrana města. Kromě obvyklých střeleckých okopů a souvislých zákopů tento systém mnohdy tvořily i protitankové příkopy, drátěné překážky, betonové zátarasy a částečně i prefabrikované železobetonové bunkry. Betonové bloky jako uzávěry cest se v okolí Žiliny částečně dochovaly dodnes a to u obcí Hričovské Podhradie, Žilina-Solinky a Porúbka, což blíže popisuje odborná literatura. [4]

V rámci toho, aby odpověď byla zcela vyčerpávající, uveďme, že mezi stopami po německých obranných postavení ve Strečňanské soutěsce se mohou skrývat i zbytky po okopech slovenských vojáků pod velením mjr. Dobrovodského a francouzských partyzánů kpt. de Lannuriena a 1. partyzánské brigády „Štefanik“ npor. Velička, kteří na přelomu srpna a září 1944 blokovali německé bojové skupině „Ohlen“ cestu v opačném směru – tedy od Žiliny směrem na Vrútky. Jejich opevnění tvořily minové zátarasy pod hradem Strečno a velmi pravděpodobně i nesouvislé zákopy, vybudované v poměrném chvatu. [5]

Doporučená literatura:

  • [1] Vilém SACHER: Pod rozstříleným praporem, Praha 1991
  • [2] Karel KLAPÁLEK: Ozvěny bojů, Praha 1987
  • [3] Miroslav ŠÁDA a kol.: Za svobodu Československa III. díl, Praha 1960
  • [4] Ivo VONDROVSKÝ: Zátarasy z roku 1945 na moravsko-slovenském pomezí. In: Vojenská história 2/2009
  • [5] Tomáš KLUBERT: Obrnené jednotky v Slovenskom národnom povstaní, Nové Město nad Váhom 2007
Ondík - 1. 12. 2009

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.