U-booty za 2. světové války v Černém moři

U-booty za 2. světové války v Černém moři
Eddy - 27. 10. 2007 - *.dyn.adsl.belcenter.be

Dobrý deň, mám otázku ohľadne 4 nemeckých ponoriek, ktoré malo údajne Nemecko nasadené v roku 1943 v Čiernom mori. Rad by som sa spýtal nejakého odborníka, o ktoré ponorky išlo a aký bol ich osud, keď Nemecko stratilo prístup k Čiernemu moru. Jedinú vec, ktorú som sa o nich dozvedel, je to, že sa dostali do Čierneho mora po Dunaji z nemeckého mesta Regensburg. Vopred vám ďakujem za všetky informácie alebo odkazy .

Dobrý den,

máte zřejmě na mysli ponorky třídy II B, které byly do Černého moře poslány z Kielu po vypuknutí války zemí Osy se SSSR.

Ponorka třídy II B 
Tyto ponorky byly určeny k ochraně rumunského a okupovaného pobřeží a k útokům na lodní dopravu v dané oblasti. Rumunsko mělo na Černém moři  k dispozici pouze svou ponorku Delfinul, vyrobenou  v loděnicích Quarnaro ve Fiume - dnešní  Rijeka v Chorvatsku, a dvě další, Requinul a Marsuinul, které se Rumuni pokusili vyrobit doma a sami podle holandských plánů zakoupených roku 1940. To se jim však dařilo jen s velkými obtížemi a tak tyto dvě posledně jmenované ponorky byly do služby zařazeny až v srpnu roku 1943. Pak probíhal velmi klopotně výcvik jejich posádek a tak není divu, že se v podstatě žádných větších úspěchů nedočkaly.

Po vypuknutí války zemí Osy se SSSR mělo hlavní úlohu v boji se sovětskými loďmi na Černém moři německé letectvo, ale situace se s postupem času měnila. Proto bylo na OKM rozhodnuto, že na podzim roku 1942 se do boje na černomořském válčišti zapojí i německé ponorky. Pro tento účel byly zvoleny malé lodě typu II B, které byly stavěny v loděnicích Germania Werft v Kielu mezi roky 1935 - 1940. Tato třída ponorek byla určena vzhledem ke svým vlastnostem k operacím na relativně malém prostoru a také byla nasazována jak v Severním moři, tak později v kanálu La Manche.

Přesun přes Severní moře až do Středozemního moře a pak přes Bospor a Dardanely do moře Černého nebyl z mnoha důvodů proveditelný. Po poradě s odborníky bylo zvoleno následující řešení: ponorky se do Černého moře dostanou tak, že budou v Kielu rozebrány - zbaveny části vnitřního vybavení a následně po vnitrozemských plavebních cestách, poté po dálnicích a silnicích převezeny do bavorského Regensburgu (Řezno) či Ingolstadtu, kde nastoupí cestu po Dunaji na palubě speciálních pontonů, položené na jednu stranu kvůli výšce podplouvaných mostů, až do rumunského přístavu Galata (Galac). K tomu bylo určeno celkem pět ponorek - U-9 pod velením Kptlt. Hanse-Joachima Schmidt-Weicherta, U-19 pod velením Kptlt. Hanse-Ludwiga Gaudeho, U-20 pod velením Kptlt. Clemense Schölera, U-23 pod velením Kptlt. Rolf-Birgera Wahlena a konečně U-24 pod velením Kptlt. Klause Petersena. Tyto lodě předtím sloužily už jen jako školní pro výcvik nových posádek ve 21. školní flotile ponorek (případ U-9, U-20, U-23 a U-24). U-19 pocházela ze 22. školní flotily ponorek.


Ponorky U-9, U-14 a U-89 u mola v německém přístavu

Dělníci v kielských loděnicích tyto lodě částečně rozebrali a vybrané posádky s nimi přes vnitrozemské plavební kanály a Labe dopluly do Drážďan. Tam je naložili na speciální nízkopodlažní plošinové podvozky a poté spolu s ponorkami odejeli do Regensburgu, respektive Ingolstadtu. Tam byly ponorky překládány na nákladní pontony zvlášť k tomu určené. V doprovodných železničních vagonech byly ponechány téměř celé sady akumulátorů, torpédová výzbroj a velká část vnitřního vybavení, kterou bylo možno v Rumunsku  dodatečně namontovat.  Dělo se tak kvůli snížení ponoru speciálních pontonů s ponorkami.

Lodě byly v průběhu měsíců června, července a srpna 1942 skutečně v kielských loděnicích částečně rozebrány, tyto rozebrané součásti naloženy na speciální nákladní soupravy a odvezeny a lodě samé se po přesunu po vodě i po silnicích dostaly k Dunaji. V Regensburgu, resp. Ingolstadtu se však nakládání z důvodu neadekvátního vybavení říčních loděnic vleklo až do září. Poté, co byly naloženy na speciální pontony, byly na nich ponorky dopraveny do Galace. Po vodě do Rumunska ale vyrazily pontony s prvními ponorkami až v polovině září. Ponor i po odlehčení  dosahoval limitů pro ponor lodí nákladní dopravy a často jej na řadě úseků i přesáhl, navíc výška nákladu byla také značná. Téměř celou polovinu září pontony prodělaly na přesunu do Rumunska s většími či menšími potížemi při projíždění obtížných úseků. Navíc na konci léta 1942 nebyly stavy Dunaje právě nejvyšší, což působilo další problémy se splavností některých míst. Po cestě bylo nutno rozebrat několik mostů, aby pontony s ponorkami mohly vůbec proplout. Přesto bylo možno ke dni 1. října 1942 prohlásit všech pět ponorek oficiálně za schopné operační služby. Jejich skutečné operační nasazení se však ještě o zhruba týden opozdilo - nadřízení ale byli spokojeni, že pevně stanovený termín byl dodržen. Operačně nebyly tedy tyto ponorky schopné od dubna až května 1942 do října téhož roku. Byla z nich vytvořena 30. flotila ponorek se základnou v rumunské Konstance a v jejím stavu bylo až do května roku 1943 pět lodí. Jen ponorka U-20 měla po opětné montáži trvalé problémy a k jejímu opravdovému nasazení došlo až v květnu 1943.

Ponorky třídy II B na pontonech, třetí již na hladině
Tyto ponorky pak útočily na lodní transporty a jejich eskortu. Výkony v mělkých vodách nebyly právě oslnivé, navíc sovětská lodní doprava byla vzhledem k situaci na pozemní frontě omezena po velkou většinu kariéry ponorek typu II B na kabotážní dopravu podél východního pobřeží, kde byla navíc poměrně řídká. Tím se snižoval akční rádius ponorek a počet perspektivních cílů.

OKM nebylo s jejich nasazením příliš spokojeno a tak padlo rozhodnutí nasadit do akce na Černém moři ještě šestou ponorku stejné třídy, protože stav U-20 nevzbuzoval právě nadšení. Tou poslední se stala U-18 pod velením Oblt. Karla Fleigeho, nositele Rytířského kříže. U-18 prodělala stejnou anabázi jako její předchůdkyně a 6. května 1943 vyplula na svou první plavbu po Černém moři.


Ponorka U-20
Situace na pozemní frontě se v průběhu roku 1944 zhoršila natolik, že v srpnu 1944 již ponorky neměly možnost používat rumunskou Konstancu jako bezpečnou základnu. 20. srpna 1944 byla při náletu na Konstancu U-9 poškozena natolik, že ji posádka pod velením Oblt. Heinricha Klapdora musela v 1030 potopit otevřením dnových ventilů přímo na kotvišti. Do lodního deníku byla jako poloha potopení lodě uvedena Konstanca, 44°.12´N a 28°.41´E. Sovětské prameny udávají, že ponorka byla zničena výhradně leteckými pumami.


Ponorka U-20 v rumunském přístavu Konstanca - nástup posádky před vyplutím

25. srpna tentýž osud potkal ponorku U-18. Její velitel Oblt. Karl Fleige vydal rozkaz k otevření kingstonů na kotvišti a opuštění lodi v odpoledních hodinách po několikahodinové marné snaze ponorku alespoň provizorně opravit.

OKM následně vydalo rozkaz, aby zbývající čtyři ponorky byly v průběhu dalších čtyř týdnů odstrojeny a aby na nich zůstala pouze nouzová posádka. Pak přišel obávaný den, kdy se posádky ponorek měly svých bojových lodí dobrovolně vzdát a po jejich potopení u tureckého pobřeží dosáhnout na záchranných člunech Turecka. Tam měly být v neutrální zemi internovány až do konce války. Ponorka U-24 se toho však nedočkala. Dne 29. srpna v podvečer i ona byla zasažena leteckými pumami a měsíc nato byla svou posádkou vzhledem k nemožnosti odplout k tureckému pobřeží potopena otevřením kingstonů na svém kotvišti v Konstance. To zavdalo Rumunům příčinu k protestům, neboť už značná část přístavu s nejlepším jeřábovým a dílenským vybavením byla od moře nepřístupná kvůli potopeným německým ponorkám. Velitel 30. ponorkové flotily tedy po souhlasu z OKM nařídil přivázat zbývající ponorky k bójím na vnější rejdě, kde se dočkaly v poloponořeném stavu osudného rozkazu k odplutí do tureckých pobřežních vod.

K tomu došlo v noci z 9. na 10. září 1944. Velitelé ponorek U-20 a U-23 Oblt. Karl Grafen a Oblt. Rudolf Arendt vypluli 10. září v podvečer z Konstance a ve 2130, resp. 2210 ohlásili splnění rozkazu. U-20 byla podle lodního deníku potopena ve 2130 na souřadnicích 41°.10´N, 30°.47´E, ponorka U-23 o čtyřicet minut později na souřadnicích 41°.11´N, 30°.00´E, obě po otevření dnových záklopek. Posádky se v pořádku dostaly v ranních hodinách na turecké pobřeží a byly internovány tureckou policií, které se samy přihlásily.

U-19 měla ale problémy - nepodařilo se jí uvést do chodu lodní diesel a tak musela své odplutí o 24 hodin odložit. Po provedení provizorní opravy na palivových instalacích, které byly v katastrofálním stavu údajně díky rumunskému palivu obsahujícímu vodu (sic!), se navečer podařilo Oblt. Hubertu Verpoortenovi, veliteli této ponorky, který jako svůj jediný úkol dostal při nástupu do funkce 7. září 1944  odplout do tureckých vod a (ve 2130 na poloze 41°.34´N, 31°.50´E, kterou později pečlivě uvedl v zachovaném lodním deníku) svou čerstvě nabytou ponorku potopit otevřením ventilů ve dně. I jemu včetně zbytku posádky se podařilo bez problémů doplout na záchranném člunu k tureckému pobřeží a dát se internovat.

Těmito událostmi však přítomnost německých ponorek v Černém moři kupodivu úplně neskončila. Po obsazení Rumunska a jeho začlenění na straně Spojenců do válečného úsilí Sověti zahájili práce na vyzdvižení potopených ponorek ležících na dně v přístavu Konstanca a když se jim to po válce konečně podařilo, zařadili tyto opravené lodě do svého ponorkového loďstva. Jejich kariéra skončila v případě U-18 a U-24 potopením sovětskou ponorkou M-120 26. května 1947 u Sevastopolu, kde jí obě původně německé lodě posloužily jako cvičný cíl pro torpéda.

U-9 byla nejstarší z těchto lodí; přesto se ji podařilo uvést po válce vyzdvihnout, už v roce 1945 dopravit do Nikolajeva a tam opravit natolik, že byla jako TS-16 zařazena do stavu Černomořského loďstva. Její pobyt v něm ale byl spíše symbolický, protože už 12. prosince 1946 bylo rozhodnuto o jejím sešrotování, což se také na počátku dalšího poválečného roku stalo.

Takticko-technická data ponorek třídy II B:

Výtlak na hladině 279 t, pod vodou 329 t; rychlost na hladině 13 uzlů, pod vodou 7 uzlů; akční radius na hladině 1 800 mil při rychlost 12 uzlů, pod vodou 43 mil při rychlosti 4 uzly; výzbroj 3 torpédomety ráže 533 mm, 1 automatický kanon ráže 20 mm; posádka 23 osob; rozměry: délka 41,6 m, šířka 4,0 m, ponor 3,8 m. Na vodu spuštěny v loděnicích Krupp-Germania Werft v Kielu.

Fyzicky byly ponorky potopené u tureckého pobřeží nalezeny teprve nedávno právě na základě přesných informací z německých archivů. Pomocí sonaru je nalezl turecký námořní inženýr Selcuk Kolay. Jak uvedl na konferenci v britském Plymouthu, ponorku U-20 objevil asi 3 km od pobřeží v hloubce okolo 25 metrů, druhá ponorka leží více než 300 metrů hluboko zhruba 10 km od přístavního města Zonguldak a poslední spočívá v hloubce 50 metrů ve vzdálenosti cca 10 km od jiného tureckého přístavu Agva. Všechny ponorky jsou údajně dokonale zachovalé a odborníci jsou jejich nálezem přímo nadšeni.



Prameny:
  • Lipinski, Jerzy: Druga wojna swiatowa na morzu, Wydawnictwo morskie, Gdaňsk 1970
  • Bredt, Alexander: Weyers Taschenbuch der Kriegsflotten XXXIV. Jahrgang 1940
  • Krause, Günter: U-Boot und U-Jagd, Militärverlag, Berlin 1986
  • Vanějev, G. I.: Černomorcy v Velikoj otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo MO SSSR, Moskva 1978
  • Vjuněnko, N. P.: Černomorskij flot v Velikoj otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo MO SSSR, Moskva 1957
  • Mallmann, Showell: U-Boats under the Swastika, nakl. Ian Allan, Londýn 1987
  • Lohmann,W. a Hildebrand, H. H.: Die deutsche Kriegsmarine 1939-1945: Gliederung - Einsatz - Stellenbesetzung), nakl. Podzun Dorheim, 1956 - 1964
  • Breyer, Siegfried a Koop, Gerhard: Die Deutsche Kriegsmarine 1935-1945, 3. díl, Augsburg 1994
  • http://www.u-boot.org/uboot
Krojc - 6. 11. 2007

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.