Největší úlovek kamikaze

Největšími oběťmi útoků japonských sebevražedných letadel jednotek kamikaze se staly hned tři lodě jedné třídy, čtvrtá byla těžce poškozena. Šlo o americké doprovodné letadlové lodě (CVE – Carrier Vessel, Escort) třídy BOGUE a jen nepříliš zdokonalené novější lodě této třídy označované už jako nové třídy BAY, SANGAMON a CASABLANCA. Ty měly výtlak mezi 9 800 a 11 400 t, nejvyšší rychlost 18 až 19 uzlů a nesly, kromě protiletadlové výzbroje řady menších automatických zbraní ráže 40 mm, 20 mm a 12,7 mm také jeden nebo dva PL kanóny ráže 127 mm; na své palubě pak 28 až 34 letadel.

První na řadu přišla loď USS ST.LÔ (CVE 63, nesoucí do 14. 9. 1944 název MIDWAY), která byla potopena už 25. října 1944 u ostrova Samar ve Filipinském moři a byla patrně vůbec první lodí potopenou sebevražedným útokem. Po ní byla potopena USS OMMANEY BAY (CVE 79), která šla ke dnu 4. 1. 1945 a následovala ji loď USS BISMARCK SEA (CVE 95) u Iwojimy, kde neodolala 21. 2. 1945 řadě náletů sebevražedných letadel. U pobřeží Okinawy pak schytala od letounů kamikaze loď USS SANGAMON (CVE 26) 4. května 1945 tak těžké zásahy, že byla následně vyřazena ze služby, i když se ji podařilo před potopením zachránit vyčerpávající prací posádky a pomocných lodí. Nebyla se svými poškozeními sama. Útoky kamikaze hlavně v kampani bojů o japonská výsostná území (Iwojima, Okinawa) bylo poškozeno i potopeno opravdu hodně lodí všech tříd, jejich celkový počet přesahuje o mnoho číslo 300. Přesto ani takovéto ztráty, i když byly bolestné, nemohly drtivou převahu US Navy nijak narušit. Vždyť jen doprovodných letadlových lodí postavily Spojené státy celkem 78!

Klasifikování příčiny potopení jako zásah kamikaze se v některých případech může jevit jako částečně sporné, neboť u některých lodí letouny kamikaze spolupracovaly s běžnými letouny, které měly rovněž svůj podíl na potopení nebo poškození lodě a navíc se často japonské letouny poškozené protiletadlovou palbou z lodí vrhaly na své cíle sebezničujícím způsobem, přestože nebyly součástí jednotek kamikaze. Odlišit tyto letouny od sebe pak se jeví jako téměř nemožné.

Doprovodná letadlová loď BOGUE

Tato fakta je snadné pochopit: letadlové lodě byly prioritním cílem Japonců už od počátku války. Jejich letadlové lodě samozřejmě také Američany zajímaly coby cenné cíle. Ale na rozdíl od bytelné stavby útočných letadlových lodí byly doprovodné letadlové lodě třídy BOGUE, BAY a dalších tříd v podstatě překonstruované trupy rozestavěných nákladních lodí typu C-3 vybavené příslušnou technikou a silnějším pohonem, nebo trupy typizovaných cisternových lodí sériově stavěných pro potřeby US Navy. Proto se ostatní velké vojenské lodě jako bitevní lodě, útočné letadlové lodě a křižníky všech velikostí disponující pancéřováním, silnou protiletadlovou výzbrojí, pevnější konstrukcí a lepší manévrovostí obětí náletů nestaly. Poškození takových plavidel mělo sice za následek značné škody na trupu a bohužel i na živé síle, ale k fatálním následkům leteckého útoku kamikaze u nich nedocházelo. A to přesto, že americké útočné letadlové lodě měly – na rozdíl od britských, které rovněž operovaly v poslední fázi bojů v Pacifiku v zónách ohrožených útoky kamikaze – vespod nepancéřovanou nebo jen málo pancéřovanou letovou palubu pokrytou dřevem.
Britské lodě zde nasazené měly bez výjimky silnou pancéřovou palubu o síle okolo 10 cm, díky níž nepůsobily japonské útoky takové škody. Zranitelnější byly americké lehké letadlové lodě třídy INDEPENDENCE, kterých bylo na počátku války v důsledku naléhavé potřeby postaveno devět na bázi rozestavěných trupů křižníků. Měly znatelně lehčí konstrukci a 250 kg vážící protipancéřové pumy japonských letadel poměrně snadno potopily několika zásahy například lehkou letadlovou loď USS PRINCETON (CVL 23) dne 24. 10. 1944 na východ od Luzonu. Níže je foto USS SAVO ISLAND (CVE 78) kotvící na rejdě atolu Ulithi v roce 1944. 

Naopak při dobrém zásahu nedaly Japoncům příliš velkou práci ani nejnovější velké americké torpédoborce, obzvláště u Okinawy, kde tyto lodě často sloužily jako předsunutá  plavidla řetězu radarové včasné výstrahy. Bylo jich také při této příležitosti mnoho ztraceno a těžce poškozeno. Konkrétně šlo o deset potopených, osm těžce a dlouhou řadu lehce poškozených torpédoborců všech tříd včetně doprovodných a rychlých dopravních (DD, DE, APD), jejichž ztráty na mrtvých a raněných členech posádek se blížily počtu tří tisíc osob.

 Použitá literatura:

• Hrbek, I., Hrbek, J.: Loďstva států účastnících se druhé světové války, Naše vojsko Praha, 1994, ISBN 80-206-0245-3
• Pejčoch, I., Novák, Z., Hájek, T.: Válečné lodě díl 4 – Druhá světová válka, Naše vojsko Praha, 1993, ISBN 80-206-0357-3
• Lipinski, J., Wywerka-Prekurat, T.: Druga wojna światowa na morzu, Wydawnictwo morskie Gdańsk, 1970
• Grégr, R.: Vládcové oceánů – Válečné lodě 20. století, Naše vojsko Praha, 1968 (ilustrační bokorys) 
• U.S. Navy official photos of CVE BOGUE and CVE SAVO ISLAND