K. H. Frank na konci války

K. H. Frank na konci války
Frank - 27. 7. 2007 - 62.168.27.*

Dobrý den. Chtěl jsem Vás požádat, zdali máte nějaké informace o údajné aktivitě K. H. Franka na sklonku války (duben 1945), kdy měl vyslat zástupce českých podnikatelů, politiků a snad dokonce i příslušníků odboje k vyjednávání se západními spojenci.

Ano, o této Frankově akci se dočtete v kterékoli knize o konci války v protektorátu. Frankovi bylo na jaře 1945 jasné, že Německo válku prohrálo a zvažoval možnosti, jak zajistit v Čechách a na Moravě co nejdéle klid a zabránit vzniku povstání, které by ohrozilo Němce v protektorátu. Vypracoval tedy plán na separátní jednání se západními spojenci vedené prostřednictvím delegace českých politiků a průmyslníků. S plánem byl seznámen i říšský ministr zbrojního průmyslu Albert Speer, který měl zajistit letadla a ministr zahraničních věcí Ribbentrop. Speer navíc k provedení akce nakonec získal i souhlas Hitlera, který původně jakákoli jednání se spojenci odmítal, což řekl i Frankovi při jejich schůzce 4. dubna 1945.

Výběr delegace vyjednavačů byl definitivně proveden 24. dubna 1945 ve Frankově pracovně v Černínském paláci, kde se sešlo několik protektorátních ministrů (Bienert, Hrubý, Krejčí a Moravec) a divizní generál v.v. Vladimír Klecanda, jehož Frankovi doporučil komisař pražského gestapa Willy Leimer. Klecanda, který v té době působil jako ředitel obchodní firmy, byl vybrán zřejmě pro své znalosti cizích jazyků a diplomatické zkušenosti, před válkou totiž působil jako vojenský přidělenec v několika zemích. Po válce byl Klecanda za účast ve Frankově delegaci obviněn z kolaborace, ale Národní soud ho od všech obvinění očistil a uznal jeho obhajobu, že chtěl tohoto poslání využít k navázání kontaktu s čs. exilem (v dubnu 1947 byl nalezen mrtev pod otevřeným oknem svého bytu, podle oficiální verze šlo o nešťastnou náhodu).

Tzv. „smíšenou delegaci“ (gemischte tschechische Delegation), která se měla vydat jednat s Američany, tvořili předseda protektorátní vlády Richard Bienert a ministr Adolf Hrubý, generál Klecanda, ředitel Škodovky Adolf Vamberský, ředitel exportní firmy Intercontrol Jan Kratochvíl, předseda Svazu průmyslníků Bernhardt Adolf a Frankův právní poradce prof. Hermann Raschhofer (z pražské německé univerzity, spoluzakladatel Nadace Reinharda Heydricha - Reinhard-Heydrich-Stiftung). Frank pro delegaci vypracoval podklady k jednání, Američanům měli předložit nerealistický požadavek zastavení boje na západě a pokračování boje proti Rudé armádě víceméně s podporou Západu, který by do Prahy vyslal své pozorovatele. Ve Frankových podkladech stálo:
... ozbrojené skupiny, spadající pod vrchní velení polního maršála Schörnera, převezmou i nadále ochranu protektorátu proti sovětským armádám... německé velení zaručuje účinnou ochranu českého obyvatelstva ve všech směrech... další soužití německého a českého obyvatelstva v tomto prostoru se bude plně uskutečňovat na základě naprosté rovnoprávnosti...“.
Generál Klecanda Frankovi přímo oznámil, že něco takového Američané určitě nepřijmou.

Skupina odletěla dvěma letadly z Prahy 25. dubna 1945 do štábu maršála Kesselringa u Aichachu. Kesselring delegaci sice přijal, ale zprostředkovat kontakt s Američany jim nijak nepomohl („Lituji, ale fronta je v pohybu a navázat kontakt s Američany není možné“). Poslání tak ztroskotalo v podstatě ještě téhož dne. 25. a 26. dubna se všichni kromě Klecandy a Raschhofera vrátili do Prahy. Dva zbylí se ještě po konzultacích s SS-Gruppenführerem Bergerem pokusili navázat kontakt s Američany prostřednictvím milánského arcibiskupa. Po dobrodružné cestě automobilem a vlakem byli vzhledem k pohybu fronty nakonec nuceni změnit trasu a pěšky se vydali ke švýcarským hranicím, kde jim 28. dubna odepřeli vstup. Raschhofer si pak od Klecandy vzal zbylých 500 marek a jednoduše zběhl na statek svých rodičů v Rakousku (po válce pak působil v mnichovském Collegium Carolinum). Klecanda se vrátil do Prahy sám 1. května 1945 a informoval Franka o naprostém krachu celé akce.

Frank mezitím v Praze připravoval domácí část svého plánu, chtěl vytvořit novou „česko-moravskou vládu“, která by převzala moc v protektorátu a byla přijatelná pro Západ. Využít k tomu hodlal některé z prominentních vězňů nekomunistické orientace - na zámečku v Jenerálce byli soustředěni např. doc. Vladimír Krajina (poslední vedoucí představitel Ústředního vedení odboje domácího zatčený v lednu 1943), bývalý ministr zahraničních věcí Kamil Krofta, Arnošt Heidrich, Ivan Dérer, Jaroslav Kvapil a další. Krajina i všichni ostatní však veškeré přesvědčování Franka i komisaře Leimera odmítli a žádná Frankem plánovaná „česko-moravská vláda“ nevznikla (Krajina Frankovi oznámil: „Máme svou vládu v Košicích a jinou nepotřebujeme“). Po válce se komunisté snažili těchto jednání využít proti Krajinovi jako vedoucímu představiteli národně socialistické strany v politickém boji a obvinit ho z kolaborace (v únoru 1948 Krajinu zatkli, na Benešovu intervenci byl však propuštěn a podařilo se mu emigrovat na západ).

Sám Frank o svém plánu po válce (ne zcela přesně) vypovídal:

V důsledku stále se zhoršující německé politické a vojenské situace vymyslel jsem si pro protektorát plán k získání politické výhody říši, při eventuálních jednáních o příměří nebo míru, a to tím, že protektorát by byl dobrovolně vydán mezinárodní skupině mocností nebo nové české vládě. V případě porážky mi záleželo na tom, abych čestně a bez prolévání krve likvidoval svoje říšské postavení i svěřený mně úřad a předal českému nástupci správu a exekutivu v klidu a pořádku.

Prvním předpokladem plánu bylo zřízení základny k jednání (navázání styků za účelem kontaktu a vyjednávání se západními mocnostmi), ježto proti ruskému protivníku se mělo bojovat za všech okolností dále. Pro získání jednací základny jsem chtěl použíti českých osobností...

Při svém shora uvedeném plánu vycházel jsem z těchto úvah:

a) Válka z protektorátu vyšla a opět se sem vrátila. Jak může říše dobrovolným vydáním protektorátu mezinárodním mocnostem dosáhnout ještě výhody?

b) Nejdůležitější a nejpodstatnější je ochrana německé krve před revolučními výstřelky. V protektorátě bylo — kromě vojska — 300.000 zde bydlících a 350.000 sem evakuovaných Němců. Šlo mi tedy o jejich klidný a spořádaný odsun na západ.

c) Chtěl jsem dosíci klidného a spořádaného předání správy a exekutivy, jež byla ještě pevně v německých rukou, Národnímu výboru (event. přechodné české vládě), o jehož illegální existenci jsem věděl z různých zpráv BdS, aniž jsem znal jména; kromě toho mi byla známa jeho existence z částí podrobných pokynů z Londýna a moskevského rozhlasu.

d) Aby bylo umožněno provedení bodů a)—c), chtěl jsem všemi prostředky dosáhnout ústního styku se západními mocnostmi, současně záruky pro odsun Němců (event. pod ochranou amerického vojska) a spořádaného předání vládní moci. K tomu musím uvésti, že v této době byl v německých kruzích rozšířen názor, že západní mocnosti by byly za jistých okolností ochotny ke kompromisu a uvolily by se převzíti ochranu německých uprchlíků z východu, kteří ustupovali před ruskou armádou. Toto německé stanovisko bylo vyjádřeno i v poslední Hitlerově řeči, kdy mluvil jen ještě o boji proti východu a generál polní maršál Schörner mi je výslovně potvrdil. Schörner měl udržet východní frontu tak dlouho, až bude provedeno odtransportování Němců a podle mého plánu předání vlády.

Aby tento plán mohl být proveden, ohlásil jsem se 5. dubna 1945 u Hitlera, jak jsem právě vylíčil. Přesto, že pokus ztroskotal, vyslal jsem českou smíšenou delegaci ke Kesselringovi, prostřednictvím pana Dunanta jsem poslal dopis presidentovi Mezinárodního červeného kříže, biskupa Píchu jsem požádal, aby napsal dopis papeži, a konečně jsem vyslal ministra Bertsche a generála Ziervogela vstříc americkému vojsku. Sem patří posléze také můj let k velkoadmirálovi Dönitzovi.

Všechny tyto pokusy neměly úspěchu. Po svém návratu od Hitlera učinil jsem ihned ještě jeden pokus, abych ho získal pro svůj plán. Požádal jsem zástupce říšského ministra Speera, pana Sauera, který tehdy projížděl Prahou, aby prostřednictvím Speera působil na Hitlera v tom směru, že by česká delegace protektorátních ministrů a vlivných českých průmyslníků měla učinit pokus o vejíti v ústní styk se západními mocnostmi a pak po navázání prvních rozhovorů rozvinout můj shora uvedený plán. Několik dní nato obdržel jsem letadlem po zvláštním poslu dopis říšského ministra Speera, ke kterému byl přiložen dopis říšského ministra zahraničí Ribbentropa, v němž mi bylo sděleno, aby čeští průmyslníci jeli ke Kesselringovi, kde se dostanou ve styk s Američany a Angličany; podrobnosti ví Kesselring a vůdce prý je s tím srozuměn.

Dvě letadla s posádkou byla připravena k odletu na pražském letišti. Nato jsem pozval k sobě ministry Bienerta, Hrubého, Moravce a Krejčího, dále velkoprůmyslníky Kruliše-Randu, Vamberského a generála Klecandu (také Čipera měl být do delegace zařaděn, což však ztroskotalo), seznámil je v hrubých rysech se svým plánem a požádal je, aby pokud možno ihned odletěli ke Kesselringovi, který jim umožní vejíti ve styk s Američany a Angličany. Kruliš-Randa dostavil se ke mně už před ostatními pány a odmítl zúčastnit se delegace, udávaje na omluvu svůj špatný zdravotní stav.

Z ostatních pánů vybral jsem předsedu vlády Bienerta a ministra Hrubého jako členy vlády a generálního ředitele Vamberského s generálem Klecandou jako členy delegace. Generální ředitel Vamberský byl přibrán do delegace jako osobnost ze Škodových závodů, ježto podle mého mínění jméno Škoda mělo u každého Angličana a Američana okamžitě zvuk. Generála Klecandu jsem považoval jako vojáka rovněž za vhodnou osobu k tomuto účelu v důsledku jeho dřívějšího postavení jako vojenského atašé na několika československých vyslanectvích a majitele vysokých zahraničních řádů. Jako německé průvodce přidělil jsem delegaci presidenta Svazu průmyslníků dr. Adolfa a universitního profesora Raschhofera, tohoto pro jeho obsáhlé znalosti řečí a mezinárodního práva.

Pánové se sešli v noci u mne v Černínském paláci, kde jsem je seznámil s jejich posláním, a dostali písemně vypracovaný podklad rozmluvy, jenž byl, jak si vzpomínám, předán otevřený mnou osobně Bienertovi možná krátce před odletem. Pánové byli té noci u mne dvakrát. Po prvé k delší úvodní rozmluvě, po druhé krátce před odletem ke 4. hod. ranní, poněvadž odjeli na letiště z Černínského paláce auty a mezi první a druhou rozmluvou se připravili doma na cestu. Na pány nebyl naprosto činěn nátlak a cestu podnikli dobrovolně, ovšem já jsem je o to prosil a prohlásil, že tato cesta je zvláště také v zájmu českého národa.

Odletěli dvěma letadly a byli přijati na letišti v Mnichově Kesselringovými důstojníky, načež byli uvedeni do Kesselringova hlavního stanu. Vyšlo najevo, že proti Speerovu písemnému sdělení nebylo u Kesselringa nic připraveno a pokus po několika bludných jízdách ztroskotal.

Blíže viz:

  • Zpověď K. H. Franka, Praha 1946
  • S. Kokoška, Praha v květnu 1945, Praha 2005
  • V. Krajina, Vysoká hra. Vzpomínky, Praha 2004
  • M. Moulis - D. Tomášek, Život plný nenávisti, Praha 1977
  • R. Ströbinger, Poker o Prahu. Posledních 100 dní protektorátu, Olomouc 1997
  • A. Speer, V srdci Třetí říše, Brno 1996

Vojtěch Šír - 1. 8. 2007