Generál von Seydlitz - Národní výbor "Svobodné Německo"

Generál von Seydlitz - Národní výbor "Svobodné Německo"
gunmen - 15. 2. 2007 - *.karneval.cz

Dobrý den, v knize Bitva o Říšský sněm od Tonyho Tissiera jsem se dočetl o tzv. Seydlitzových oddílech. Byli to údajně jednotky složené z Němců, které aktivně bojovali po boku Rudé armády. O 2. světové válce mám docela přehled, ale tohle jsem se dočetl prvně. Jestli můžete, prosím vysvětlete mi, co tím autor myslel. Děkuji.

Jde o antifašistické (antinacistické) hnutí mezi německými válečnými zajatci v SSSR. Již 10. října 1941 podepsalo 158 německých válečných zajatců prohlášení vyzývající ke svržení nacistické moci v Německu a 22. května 1942 se k nim připojilo 22 zajatých důstojníků. Po likvidaci německého kotle u Stalingradu v únoru 1943 do sovětských zajateckých táborů přibyly desetitisíce dalších německých zajatců, mezi nimi i řada generálů (i generál von Seydlitz) a velitel 6. armády polní maršál Friedrich Paulus. Již v obklíčeném Stalingradu byli někteří z německých zajatců využiti k agitační práci na frontě.

Mezi německými zajatci byla vedena propaganda s cílem získat je k podpoře protinacistického hnutí. V této kampani se angažovalo zejména moskevské vedení německé komunistické strany (Wilhelm Pieck, Walter Ulbricht). Němečtí komunisté navštěvovali zajatecké tábory a snažili se přesvědčit zajatce k veřejnému vystoupení proti Hitlerovi a nacistickému režimu. Sovětské vedení, které stálo samozřejmě v pozadí celé této akce, se snažilo vytvořit dojem, že jde o spontánní a autonomní německou věc.

Mezi zajatci se o podpoře války proti nacistickému Německu (odděleny od sebe byly německý národ a zločinné nacistické vedení) vedly bouřlivé debaty a spory. Velmi silné bylo tradiční pruské vědomí vojenské cti a věrnosti vojenské přísaze a převážná část zajatců takovou činnost pokládala za zradu.

Vedení německé komunistické strany v Moskvě usilovalo o vytvoření jednotného protinacistického německého politického orgánu, který by nebyl tvořen pouze komunisty, ale mohl by se označit za „celonárodní“ a ne pouze za sovětskou loutku (výstižně to charakterizoval W. Ulbricht: „Musí to vypadat demokraticky, ale vše musíme mít pevně v rukou“). Po debatách v zajateckých táborech a přípravných pracech byl nakonec 12. července 1943 v Krasnogorsku z Moskvy na slavnostní ustavující schůzi založen Národní výbor Svobodné Německo (Nationalkomitee Freies Deutschland). Členy osmatřicetičlenného výboru se stali zástupci různých německých politických stran v emigraci (kromě komunistů i sociální demokraté, politici křesťanských stran, duchovní) a zástupci německých vojáků ze zajateckých táborů.

Předsedou výboru byl zvolen komunistický spisovatel Erich Weinert (známý již ze španělské občanské války). Výbor vydal manifest s výzvou k boji proti nacistickému režimu a obnovení všech demokratických práv a svobod v Německu. Akci byla věnována široká publicita. Výbor dostal pro vedení propagandy k dispozici vlastní rozhlasovou stanici a od 19. července 1943 vydával i vlastní noviny Freies Deutschland.

Vše probíhalo pochopitelně v sovětské režii, smyslem celé akce mělo být formou rozhlasového vysílání, letáků a různých tiskovin šířit rozkladnou propagandu v řadách německé armády, vyzývat německé vojáky k přechodu na sovětskou stranu, čelit německé propagandě o „bolševickém teroru“ a strachu ze sovětského zajetí. Do budoucna mělo sovětské vedení s výborem i další politické cíle.

Krátce po založení výboru vznikl 11. září 1943 i Svaz německých důstojníků (Bund Deutscher Offiziere), který sdružoval některé ze zajatých důstojníků. Iniciátory vzniku svazu byli generál dělostřelectva Walther von Seydlitz-Kurzbach (který se stal předsedou svazu), genmjr. Otto Korfes (bývalý velitel 295. pěší divize), genpor. Alexander Edler von Daniels (bývalý velitel 376. pěší divize), genmjr. Martin Lattmann (bývalý velitel 14. tankové divize) a další. Svaz se připojil k Národnímu výboru Svobodné Německo (jeho vedení bylo přijato za členy výboru) a vydal prohlášení k německých zajatcům odsuzující Hitlerovu politiku a výzvu k připojení se k protihitlerovskému hnutí. Svazu se někdy přezdívalo jako „Seydlitzův sbor“ nebo „Seydlitzova armáda“. Do konce války se ke svazu postupně připojilo celkem 63 zajatých generálů. Seydlitz usiloval i o angažování nejprominentnějšího německého zajatce - polního maršála Pauluse - ten ovšem dlouho váhal.


Generál von Seydlitz v debatě s předsedou německé komunistické strany W. Pieckem a předsedou Národního výboru „Svobodné Německo“ E. Weinertem
Zajatce k podpoře hnutí „Svobodné Německo“ vedly různé důvody, někdy šlo o bývalé komunisty či sociální demokraty, jiné k podpoře přiměla svědectví o nacistických zločinech v SSSR, kritika Hitlerova způsobu vedení války a asi nejvýznamnější roli pak hrál dojem z německých porážek a rychlého sovětského postupu na západ od roku 1944. Mnozí se připojili po zprávách o protihitlerovském vojenském spiknutí v Německu v červenci 1944. Důvody mohly být i čistě osobní, např. snaha zlepšit své postavení v sovětském zajetí apod.

Národní výbor i důstojnický svaz zahájily rozsáhlou rozhlasovou i tiskovou propagandistickou činnost. Členové byli využíváni přímo na frontě, aby vyzývali německé vojáky k ukončení beznadějného boje a k přechodu na sovětskou stranu. Prověření němečtí komunisté byli vysazováni za frontou jako členové různých diverzních a partyzánských oddílů. Protinacistická propaganda sice v řadách německé armády zcela nesplnila to, co se od ní očekávalo, ale bez jistého vlivu nezůstala, zejména koncem války.

Činnost vyvíjenou Národním výborem a svazem důstojníků s jistými obavami sledovali pochopitelně v Německu. Např. říšský ministr propagandy Goebbels si do svého deníku zapsal:

24. září 1943
Na Stalinův příkaz zahájil Svaz německých důstojníků v Moskvě propagandu ve velkém stylu. Generál Seydlitz měl dokonce rozhlasový projev. Žádný generál staré pruské školy by nemohl klesnout hlouběji.

16. listopadu 1943
Je velmi smutné, že řada německých generálů, zvláště aristokratů, se dala Stalinovi k dispozici ve výboru Svobodné Německo v Moskvě. Působí nám to velké škody. Zvláště jistý hrabě Einsiedel, z jednoho z nejstarších německých vojenských rodů, na sebe poutá pozornost tím nejodpornějším způsobem. Opět se potvrzuje, že naši důstojnící postrádají politické uvědomění. Ve své hlouposti a amatérismu nemají ani nejmenší představu o tom, k čemu jsou využívání.

24. listopadu 1943
Četl jsem poslední rozhlasový projev generála von Seydlitze z Moskvy. Tento aristokrat na vysoké noze je ta největší svině v německém důstojnickém sboru. Nic bych si nepřál více, než mu plivnout do tváře. Obyčejný poctivý německý dělník by se nikdy nesnížil k takové zbabělé zradě, takovou můžeme čekat od aristokrata, nejlépe generála.

Po dlouhých debatách se Seydlitzem, Pieckem a dalšími a zejména po zprávách o pokusu o vojenský převrat v Německu a o jeho tvrdém potlačení se ke Svazu německých důstojníků v srpnu 1944 připojil i polní maršál Friedrich Paulus. Dne 8. srpna 1944 podepsal provolání k německému národu, ve kterém vyzval k sesazení Hitlera a ukončení války:

Události poslední doby způsobily, že pokračování ve válce by pro Německo znamenalo nesmyslné oběti. Německo už válku prohrálo. V této situaci se naše země ocitla vinou státního a vojenského vedení Adolfa Hitlera. Metody zacházení, jaké uplatňuje část Hitlerových zmocněnců vůči obyvatelstvu na okupovaném území, naplňují odporem každého opravdového Němce a vzbuzují v celém světě hněvivé výčitky na naši adresu. Jestliže se německý národ sám nezřekne těchto činů, bude se z nich plně odpovídat.

Za těchto okolností považuji za povinnost prohlásit před svými zajatými kamarády a před celým německým národem: Německo se musí zříci Adolfa Hitlera a nastolit novou státní moc, která ukončí válku a vytvoří pro náš národ podmínky k dalšímu životu a k navázání mírových a přátelských vztahů s našimi nynějšími protivníky.

8. prosince 1944 pak Paulus zkoncipoval zvláštní prohlášení „K národu a branné moci“, ve kterém opět vyzval ke svržení Hitlera, moci SS a nacistické strany a k ukončení války. Prohlášení kromě něj podepsalo celkem 50 zajatých generálů.


Polní maršál Paulus podepisuje 8. prosince 1944 provolání k německému národu a branné moci
Paulusovo veřejné prohlášení vzbudilo mezi nacisty jisté obavy z ohlasu v armádě. SD podrobně sledovala reakce obyvatelstva a vojáků, zkoumala se i pravost Paulusova podpisu pod zveřejněným prohlášením. Paulusova rodina v Německu byla vyzvána k veřejnému distancování se od maršálova kroku - po odmítnutí byla Paulusova žena zbavena majetku a uvězněna v koncentračním táboře. Von Seydlitz byl v Německu v nepřítomnosti v roce 1944 odsouzen za vojenskou zradu k trestu smrti a jeho rodina byla internována.

Po skončení války byl 2. listopadu 1945 Národní výbor Svobodné Německo rozpuštěn. Někteří z představitelů hnutí „Svobodné Německo“ získali politické nebo vojenské funkce v pozdější NDR. Seydlitz se odmítl podílet na budování socialismu v sovětské okupační zóně (NDR) a v roce 1950 byl za válečné zločiny odsouzen k 25 letům vězení. Po politickém uvolnění následujícím po Stalinově smrti mu bylo v roce 1955 umožněno vycestovat do SRN, kde byl anulován rozsudek smrti z doby Třetí říše, zemřel v roce 1976. Polní maršál Paulus byl využit jako svědek sovětské obžaloby v norimberském procesu, do východního Německa (NDR) mu bylo umožněno se vrátit až po Stalinově smrti v říjnu 1953. Vedení NDR se ho snažilo zapojit do svých struktur a propagandisticky využít. Zemřel po nemoci již v roce 1957.

Ještě k vaší otázce o bojovém nasazení německých zajatců - o přímém nasazení v boji na frontě mi není nic známo (i když to bylo Stalinovi nabízeno). Zajatci byli na frontě, jak již bylo zmíněno, využívani k propagandistické a agitační činnosti a někteří vysazováni do německého týlu k partyzánské a diverzní činnosti.

Činnost hnutí „Svobodné Německo“ není ani v dnešním Německu jednoznačně hodnocena, pro některé byli nekomunističtí činitelé hnutí pouze loutkami v rukou komunistů, pro některé jsou dodnes zrádci, ale jiní zase naopak uznávají právo postavit se proti zločinnému nacistickému režimu i za cenu porušení přísahy (viz např. kniha B. Scheuriga „Verräter oder Patrioten“, Frankfurt am Main 1993). V češtině je na toto téma k dispozici např. kniha „Němci proti Hitlerovi“ (Praha 1961) nebo kniha sovětského tlumočníka A. Blanka „Druhý život polního maršála Pauluse“ (Praha 1987).
Vojtěch Šír - 19. 2. 2007