Duchovní Wehrmachtu

Duchovní Wehrmachtu
milipa - 9. 2. 2007 - *.karneval.cz

Dobrý den, můžete zjistit, zdali ve Wehrmachtu byla u jednotek organizačně začleněna duchovní služba, tj. vojenští evangeličtí pastoři, katoličtí duchovní apod.? Nikde jsem o tom žádnou zmínku nenašel. U jednotek SS si tuto složku vůbec nedokážu představit, nebo se mýlím?

Obecně lze o postavení náboženství v Třetí říši říci, že NSDAP sice křesťanský světový názor nepodporovala, ale byla ochotna jej do jisté míry dočasně akceptovat, přičemž se spokojila s tlakem na duchovní aby buď svou činností a postoji nacismu neoponovali nebo přímo podporovali "německé křesťanství", konformní s představami Velkého Německa a jejími ostatními politickými koncepcemi, včetně rasového učení. Míra ztotožnění s nimi byla u jednotlivců různá, a řada kněží obou církví, kteří si uchovali nezávislost na nacistické ideologii nebo proti ní bojovali, byla nacionálně socialistickým režimem persekvována a vězněna. 

Týká se to jak kněží církve římskokatolické, tak církví protestantských, pod tlakem NSDAP sloučených po roce 1933 do tzv. Říšské církve pod vedením tzv. říšského biskupa (Reichsbischoff) Ludwiga Müllera, již od dvacátých let předního exponenta nacismu nakloněných myšlenek "německého křesťanství".

V německé armádě částečně zachovávající starší tradice ozbrojených sil Německa (například na opaskových přezkách vojáků stále zůstávalo i heslo "Gott mit uns" - "Bůh s námi"), navzdory duchu nacionálně socialistického režimu, spíše odmítajícího církevní instituce, působili po celou válku jak evangeličtí tak katoličtí vojenští duchovní označovaní jako polní farář (Kriegspfarrer). Tabulkově (podle organisačních tabulek německé armády šlo o štábní posici označovanou jako IVd) připadali většinou na každou formaci od úrovně divise výše dva a teoreticky měl u každé působit jeden protestantský (IVd/ev.) a jeden katolický farář (IVd/kath.), u některých formací měl každý přiděleného jako pomocníka i kostelníka (Küster). Hierarchie byla obdobná vojenské jakož i běžné církevní organisaci, faráři nadřízených jednotek byli představenými těch působících u složek nižších. Pokud jde o uniformu, odpovídala důstojnické, ale bez nárameníků, s fialovou lemovkou límcových výložek a doplněná na hrudi zavěšeným křížem - kovovým u protestantských, a dřevěným s ukřižovaným Ježíšem Kristem (krucifixem) pro katolíky, v poli pak i označení rukávovou páskou s červeným křížem na fialovém bíle lemovaném pruhu. Na důstojnické čepici s kšiltem měli menší kovový křížek mezi standardními odznaky národní příslušnosti -  kokardou v národních barvách a orlicí se svastikou.

Duchovní protestantští i katoličtí působili i u Kriegsmarine, naproti tomu nikoli u nově v roce 1935 vzniklé Luftwaffe, silně ovlivněné tím, že jejím velitelem byl přední exponent nacismu Hermann Göring.

Naproti tomu u Waffen-SS jako ozbrojené formace nacistické strany bylo zpočátku víceméně předpokládáno, že všichni příslušníci budou naprosto ztotožněni s nacistickou ideologií, která jim postačí, rozejdou se s církví a nebudou duchovní potřebovat. Na druhou stranu, navzdory protináboženskému  úsilí vedení zůstala většina příslušníků (byť často pouze formálními) členy nějaké církve - 54% protestantské, 23% katolické a zbytek byl bez náboženské příslušnosti (preferována byla víra v boha bez formální příslušnosti k nějakému náboženství - tzv. Gottesgläubig - případně byly činěny i pokusy o oživení starogermánského pohanství - neboť z hlediska nacionálně socialistického světového názoru byl nežádoucí i atheismus, který Heinrich Himmler prohlašoval za nemravný a rovný bolševismu). Největší podíl mužů bez příslušenství k nějaké církvi - 53% - byl ze všech dílčích složek SS právě ve Waffen-SS, a členové Waffen-SS měli zpočátku existence tohoto sboru zakázánu i účast na mši.

Tato pravidla byla však striktně zachovávána pouze začátkem války, protože s početním vzrůstem SS a se vznikem formací zahraničních dobrovolníků bylo nutno náboženské potřeby neněmeckých příslušníků Waffen-SS alespoň trochu akceptovat a proto postupně přicházejí vojenští duchovní obou křesťanských směrů i sem. U jedné z prvních mezi nimi, finského dobrovolnického praporu  působícího v roce 1941 u divise Wiking, byl luteránský farář. Později například 33. divise SS "Charlemagne", složená z francouzských vojáků, měla katolické polní duchovní. Duchovní se vyskytovali i u divise Wallonien. Pravoslavní, jakož i řeckokatoličtí duchovní působili u některých jednotek SS složených z kolaborující části slovanského obyvatelstva východní Evropy, křesťanští duchovní se však nikdy nevyskytovali u divisí složených z německých státních příslušníků, i když i tam postupem války docházelo ke zmírnění původně striktního odmítání náboženství a jejich příslušníkům bylo alespoň povoleno navštěvovat mše.

Mimo to u divisí složených z balkánských muslimů (např. 13. horské divise Handschar) mohli působit duchovní islámští, mulláhové, většinou jeden u každého pluku, a imámové, předříkávači modliteb, teoreticky jeden u praporu. Tito byli školeni v SS-Mullah-Schule v Drážďanech.


Pro případné další informace o německých vojenských duchovních mohu odkázat například na tyto stránky, případně tyto obsahující informace o protestantských farářích Wehrmachtu.

ja_62 - 14. 2. 2007

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.