III. Státní forma nového Česko-Slovenska v roce 1938.

Aniž tak bylo výslovně právním řádem stanoveno, znělo jméno československého státu roku 1938 „Česko-Slovensko“ nebo „Česko-slovenská republika“. Čárkou mezi oběma slovy měl býti patrně naznačen dua1istický resp. tria1istický ráz nového státního útvaru. K tomu jest podotknouti, že ani dřívější název „Československo“ nebyl výslovným právním ustanovením stanoven. Ve veřejnosti a v denním tisku nazýval se československý stát z roku 1938 „druhou republikou“.

Do roku 1938 byla Československá republika s hlediska tradiční theorie o státních formách a t. zv. státních sdruženích považována za t. zv. jednotný stát. Názor ten odůvodňován byl odkazem na §§ 3 a 4 úst. listiny (jednotné, nedílné území, § 3; jediné a jednotné státní občanství, § 4), jakož i poukazem na značnou centralisaci zákonodárné a výkonné moci (jediný ústřední zákonodárný sbor, § 6; jediná ústřední vláda §§ 70-84). Na jediný, nikoliv ostatně zvlášť dalekosáhlý průlom do zásady tuhé centralisace, t. j. na ústavně zaručenou autonomii samosprávného území Podkarpatské Rusi (§ 3, odst. 2-9 úst. list.) nebyl přitom brán zřetel.

Revoluční události ke konci roku 1938 učinily však z dosavadního jednotného státu československého nesporně stát s1ožený ve smyslu tradiční nauky. Dlužno zde připomenouti, že dosavadní normotvorné počiny tohoto období poukazují k tomu, že normotvůrce, pokud vůbec byl při své praktické činnosti ovlivňován theoretickými představami, stál cele na stanovisku t. zv. tradiční nauky a nelišil se tím nijak od svého předchůdce. Tento nový složený stát skládá se ze tří dílčích státních útvarů, t. j.: 1. ze země České a Moravské, 2. ze země Slovenské a 3. ze země Podkarpatské.

Úprava státních orgánů, a to jak zákonodárných, tak výkonných, je značně decentralisována. Pokud se týče zákonodárných, mají zde vedle ústředního Národního shromáždění býti ještě další tři dílčí zákonodárné sbory (sněmy). Jejich příslušnost jest u srovnání s příslušností, která zbyla ústřednímu Národnímu shromáždění, velmi rozsáhlá a možno tvrditi, že jest pravidlem, kdežto kompetence Národního shromáždění jeví se býti výjimkou (ona vztahuje se na příklad i na celou úpravu civilního a trestního práva, zkrátka na celou tak zvanou soukromoprávní oblast, takže by na příklad mohl jeden sněm odstraniti instituci soukromého vlastnictví, druhý ji ponechati a pod.).

Zákony Národního shromáždění jsou co do své relevance rovnoprávné se zákony jednotlivých sněmů, takže ohledně vzájemného jich poměru musela by platiti zásada lex posterior derogat priori [zákon pozdější ruší předchozí] v případech, ve kterých by upravovaly touž věc, což se nedá nikdy úplně vyloučit. Nové uspořádání bylo sice upraveno ústavním zákonem Národního shromáždění a mohlo by tedy patrně jen zase Národním shromážděním býti měněno, v tomto případě však nemůže býti případná menšina slovenských členů býti přehlasována většinou neslovenských (totéž platí o členech z Podkarpatské Rusi). Viz § 5 úst. zákona č. 299/1938 o autonomii Slovenské krajiny a § 8 bod 8 úst. zákona č. 328/1938 o autonomii Podkarpatské Rusi.

Nové uspořádání ústavních poměrů zavedlo vedle dosud jednotného státního občanství (§ 4 úst. list.) zvláštní „krajinskou příslušnost“ slovenskou a podkarpatoruskou. I když se zde nová příslušnost nazývá krajinskou a nikoliv státní, jde přece v podstatě o něco, co svou povahou státní příslušností (t. j. příslušností k dílčímu státu) jest. Vůbec dlužno poznamenati, že ze způsobu, jakým praktický normotvůrce pojmenovává (zevně označuje) ten který institut právní, neplyne samo o sobě ještě nic pro jeho vlastní normativní povahu. (Tím na příklad, že zákon nazývá něco „státem“, nestane se to ještě státem, a tím, že je tak nenazývá, nepozbylo by ještě povahy státu, kdyby ji jinak mělo). Ze způsobu vnějšího označování možno nanejvýš vyvoditi určité tendence a přání, jimiž byl normotvůrce nebo autor normy ovládán.

Z dosavadní reformy ústavy Čs. republiky – možno-li vůbec souhrn dosud velmi kvapně a málo soustavně vydávaných nových norem reformou nazývati – podává se nesporně, že československý stát ve své podobě, jak jí nabyl roku 1938, bylo by zařaditi do kategorie t. zv. spo1kového státu. (Dlužno podotknouti, že v dosavadní státovědecké literatuře, pokud se zabývá převratem z roku 1938; převládá názor, že nový československý stát z roku 1938.zůstal nadále jednotným. Tak na příklad Laštovka v Právném Obzoru 1938 v článku „Několik poznámek k ústavnímu zákonu č. 299/1938.“ Takový názor jest však spíše výronem politického přání, než výsledkem přesné objektivní argumentace.)

Jak již shora naznačeno, nebyla výstavba tohoto spolkového státu roku 1938 ještě ukončena. Způsob, jak byla započata, dlužno nazvati – s hlediska povšechných politických dějin – za naprosto neregulérní. To plyne z následujících úvah:

Nový spolkový stát může vzniknouti dvojím způsobem: 1) buď spojením dvou nebo více dosud samostatných, t.j. suverénních, pouze mezinárodnímu právu podléhajících států ve vyšší jednotku (spolkový stát), nebo 2) tak, že dosud jednotný stát vlastním ústavním zákonem provede takovou decentralisaci zákonodárné a výkonné moci, že vzniknou nové, dosud neexistovavší dílčí útvary státní. Způsob sub 1) jest v politické historii pravidlem. Jest to případ spojení národů dosud v několika samostatných státech žijících v jeden stát, a to buď tak, že tyto státy zůstávají dále (jako dílčí) existovati, t. j. případ vzniku nového spolkového státu, nebo tak, že vznikne nový jednotný stát za současného zániku dřívějších států. V prvním směru srovnej vznik německé Říše bismarckovské roku 1870/71 a v druhém proces sjednocení Italie, dokončený roku 1871. Způsob sub 2) jest z historického hlediska výjimkou. Může nastati v případech, kdy v jednotném (centralisticky organisovaném) státu žije několik národů, toužících po decentralisaci (srovnej politické dějiny bývalého Rakousko-Uherska do roku 1914) nebo z jiných než nacionálních důvodů, tedy hospodářských, kulturních atd.

Vznikne-li nový spolkový stát ze státu dříve jednotného, musí se tak státi – má-li býti zachována kontinuita – ústavním aktem (zákonem) dosud jednotného státu. Tak stalo se i u nás roku 1938. Oba zákony, kterými byly zřízeny Slovensko a Podkarpatská Rus jako dílčí státy a kterými tedy vznikl i nový celkový stát jako spolkový (ústavní zákony č. 299 a 328 ex 1938) jsou emanacemi [výsledkem] dřívějšího jednotného státu československého. Tím měla býti zároveň dokumentována formální kontinuita mezi novým a dřívějším stavem (viz shora kap. II.).

Zvláštnost postupu, který při tom byl zvolen, spočívá v tom, že byly utvořeny zatím pouze dva dílčí státy (Slovensko a Podkarpatská Rus), kdežto zbývající státní území (země Česká a Moravská) nebylo výslovně jako další dílčí stát organisováno. To se dá po1iticky vysvětliti tím, že radikálně decentralistické tendence se vyskytovaly pouze na Slovensku a částečně i v Podkarpatské Rusi, kdežto obyvatelstvo obou starých korunních zemí nepociťovalo ve své převážné většině žádného antagonismu proti celkovému státu.

Juristické (normativní) konstrukci skýtá však zvolený legislativní postup značné obtíže. Je možno přijmouti, že třetí dílčí stát (jehož vznik byl zákonodárcem nesporně zamýšlen), vznikl jaksi nepřímo a eo ipso [právě tím] zřízením obou ostatních dílčích států? A vznikl snad nový spolkový stát česko-slovenský stejným způsobem? Slovenskému po1itickému nazírání na revoluční události roku 1938 odpovídala by představa jakéhosi českého jednotného státu, proti kterému se obracely slovenské decentralisační tendence, a který byl „odtržením“ slovenského a podkarpato-ruského území odkázán do svých přirozených územních mezí (Čechy a Morava).