V roce 1945 již bylo jen otázkou času, kdy se Hitlerova vysněná Třetí říše definitivně zhroutí a zmizí v propadlišti dějin, což se také postupně začalo projevovat v protektorátním prostředí. Dne 19. ledna 1945 byla vytvořena nová vláda v čele s Richardem Bienertem — v době první světové války člen tzv. Maffie, resp. prvního domácího odboje —, která však nebyla přijata státním presidentem Háchou, jenž byl tehdy již vážně nemocen, nýbrž státním ministrem K. H. Frankem. Ten se pokoušel oživit i aktivitu Národního souručenství, tedy formálně jediné povolené politické formace. Celková situace se ale neustále měnila, a tak 25. dubna 1945 Frank vyslal několikačlennou českou-německou delegaci, která měla navázat spojení s postupujícími Američany. Pro tyto své plány chtěl využít i uvězněného Vladimíra Krajinu a další předáky domácího odboje, avšak neuspěl ani u svých vězňů, ani u Američanů. Frankova snaha předat vedení Protektorátu do rukou české garnitury nakloněné Němcům byla příliš zřejmá a skončila totálním krachem. V této situaci všeobecného rozkladu mocenské struktury po šesti letech fungování Protektorátu se Frank dne 30. dubna 1945 rozhodl promluvit k zdejšímu obyvatelstvu (dva dny před ním, 28. dubna 1945, přednesl svůj projev také nechvalně proslulý Emanuel Moravec).

Čeští spoluobčané!

V historické osudové hodině, kdy se rozhoduje i o budoucnosti Čech a Moravy, rozhodl jsem se, že sám k Vám promluvím.

Abych mohl zaujmout stanovisko k dnešní situaci, musím stručně připomenout politický vývoj tohoto prostoru v posledních třech desetiletích.

Když se v r. 1918 rozpadla rakousko-uherská monarchie a na konferencích ve Versailles a St. Germain byla vytvořena česko-slovenská republika[1], tu se ve světě věřilo, že bylo splněno právo sebeurčení národů, proklamované presidentem Wilsonem,[2] a že v srdci Evropy byl vytvořen trvalý státní řád. Ale jako v četných jiných oblastech Evropy i zde se velmi brzy ukázalo, že versailleská konstrukce byla politicky pochybená a že byla příčinou ustavičného neklidu. Slováci byli proti své vůli a přes dřívější ujišťování oloupeni o samostatné politické rozhodování a prohlášeni za součást "československého národa". Především však bylo kromě Karpatských Ukrajinců, Maďarů a Poláků násilně včleněno do nově vytvořeného státu tři a půl milionu Němců.[3] O tento vnitřní rozpor a o neschopnost svých držitelů moci musel tento stát ztroskotat, jakmile zahraniční politický vývoj poskytl podporu touze potlačovaných národností po sebeurčení. Z česko-slovenského státu se stalo po dvacetiletém trvání největší ohnisko krisí v srdci evropského kontinentu, takže se musel jeho problémy zabývat v r. 1938 téměř celý svět.

V Mnichově se pak Vůdci podařilo díky rozvaze oněch státníků, kteří tehdy rozhodovali na evropském západě, vytvořit předpoklady pro mírumilovné řešení.[4] Po prohlášení samostatnosti Slovenska v březnu 1939 byl to již jen nezbytný vývoj,[5] že státní president českého zbytkového státu hledal oporu u Říše jako souseda dějinami spojeného.[6] Anglický ministerský předseda Chamberlain charakterisoval dne 17. března 1939 v řeči, kterou měl v Birminghamu, tento postup těmito slovy: „Nemusel jsem se v Mnichově zabývat žádným novým problémem. Šlo o problém, který by byl už dávno musel být vyřešen, jen kdyby státníci posledních dvaceti let byli měli velkorysejší a osvícenější pojetí své povinnosti. Tento problém se vyvinul jako zdlouhavá zanedbaná nemoc a ukázalo se, že operativní zásah je nutný, má-li být zachráněn život nemocného.“ Chamberlain korunoval své výplody větou: „I kdybychom byli později přikročili k válce a po všech strašlivých ztrátách, které by byly způsobeny všem jejím účastníkům, konečně přece jenom zvítězili, nikdy bychom nebyli mohli obnovit Česko-Slovensko v téže formě, která mu byla dána versailleským mírem“.[7]

Ochranná smlouva, kterou uzavřel státní president dne 15. března 1939 v Berlíně,[!] a která vedla ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava,[8] stala se tak v rozhodujícím úseku evropských dějin podkladem politického řádu Čech a Moravy. Dnes, kdy se druhá světová válka chýlí ke konci, jsou výsledky tohoto politického řešení docela jasné. Nelze popírat, že bez Mnichova a bez politiky státního presidenta Dr. Háchy bylo by se stalo z českého státu východisko evropské války právě tak [,] jako potom na podzim 1939 stalo se jím Polsko. Země Čechy a Morava a český národ byly by bývaly postiženy všemi hrůzami války. Byly by vznikly největší krvavé oběti a nenahraditelné škody na kulturních statcích a majetku obyvatelstva. Zásluhou politiky Dr. Háchy byl český národ toho všeho ušetřen. České obyvatelstvo nebylo Říší povoláno k válečné službě a mohlo téměř v šesti letech nejtěžších ze všech válek klidně konat svou práci. Život v městech a vesnicích Vaší domoviny nebyl porušen,[9] česká kultura se vyvinula v některých oborech dokonce nad mírovou úroveň. Hospodářství Čech a Moravy dostalo nové podněty i mimo válečnou konjukturu. Současně převzalo četné sociální vymoženosti nacionálně-socialistické Říše. Český národ podržel svou autonomní správu a musel počítat se zakročením jenom tam, kde toho nezbytně vyžadovaly zájmy obrany Říše podle válečných zákonů nebo maření státu nepřátelských pletich. Zatím co první světová válka stála český národ několik set tisíc lidí, jednak padlých, jednak nenarozených, za války nynější počet českého lidu vzrostl o 200 000. To je zajisté pádný důkaz, jak správná byla cesta, kterou nastoupil dr. Hácha.

Český národ ve své naprosto převážné většině dosud zachoval tuto politickou cestu, a to tím, že zachovával klid a pořádek, vyhlášený jeho autonomní vládou. Tato skutečnost se vzhledem k tomu, že emigrace už po léta štve do povstání a sabotáže, prakticky rovná lidovému hlasování. Myslím, že proto oni Češi, kteří vědomi své odpovědnosti k národu, zůstali v domovině a podle nejlepšího vědomí vedli cestou klidu a pořádku, klidně mohou snést, jestliže emigranti jim spílají zrádců. Ve skutečnosti tito mužové zachránili český národ jako celek od těžkého neštěstí a zbytečných ztrát.

Jsem přesvědčen, že reelní politický smysl českého národa nezklame ani v posledním období nynější války. Nepřátelský rozhlas a letáky podněcovaly český národ znovu všemi prostředky svůdnického umění, aby vpadl bojující Říši do zad. Bylo na něm žádáno, aby zastavil dopravu a správu, sabotoval vyživovací hospodářství a opouštěl pracoviště. To, že by z uposlechnutí těchto hesel vzniklo českému národu ještě i v poslední chvíli nejvážnější nebezpečí, to je štváčům jedno. Vědí, že by především české obyvatelstvo samo muselo být postiženo, kdyby správa a zásobování přestaly fungovat, byť i jen na několik dnů. Hospodářství a doprava by utrpěly škody nenapravitelné. Ještě nesmyslnější jsou výzvy k přímému odboji! Roku 1938, kdy česko-slovenský stát byl skvěle vyzbrojen a vojensky připraven nejlépe, Beneš se boje zalekl. Dnes se pokouší strhnout bezbranné české obyvatelstvo do dobrodružství. Slovem, uposlechnutí těchto hesel vede do chaosu. Jiné národy už v něm utonuly. Vystoupila by luza. Pustošení by řádilo bez výběru a hladu i nakažlivým chorobám by se otevřely brány dokořán. Výsledkem by byla občanská válka. Nikdo nechť se nemýlí, že německé vedení v Čechách a na Moravě učiní všechno, aby i nadále byl zachován klid, pořádek a bezpečnost. Je si jisto, že bude mít při tom oporu a sympatie všech pořádek milujících Čechů bez ohledu na to, jaký je současný vývoj ve velkém politickém rámci. Varuji Vás velmi důrazně, abyste nespekulovali s německou slabostí; takové iluse by utonuly v krvi! Německé zbraně jsou nabity na ostro a ničivě zasáhnou ty, kdož podněcují k neklidu. Všichni se vraťte dne 2. května po svátku práce na své obvyklé pracoviště a konejte i nadále svou povinnost! Tím současně vytvoříte nejlepší předpoklad pro šťastné východisko českého národa z nynější politické krise.

Jak vypadá celkový obraz současné politické situace s hlediska našeho prostoru? I o tom chci promluvit naprosto upřímně: Říše je v závěrečné fázi svého boje s nepřátelskou přesilou. Po letech nejtvrdšího osvědčení a strádání, po hrdinském boji, který vstoupí do dějin, klade německý národ i nadále rozhořčený odpor bolševické záplavě, jež ohrožuje nejen Říši, nýbrž i celou Evropu, počítaje v to i naše západní odpůrce. Evropské národy se chvějí před osudem, který by jim připravilo bolševické vítězství. Doufali, že je zachrání západní velmoci, jestliže německé síly už nepostačí k odražení nebezpečí z Asie. Také v českém národě vyrostla v těchto týdnech naděje, že Západ mu poskytne ochranu proti bolševismu. Za této situace rozvíjí dr. Beneš v Košicích vládní činnost,[10] která není nijak v souladu s pravými city českého národa. Vůdčí agent Kominterny jako náměstek ministerského předsedy,[11] propaganda, škola, zdravotnictví a dokonce i zemědělství v rukou komunistických ministrů [12] a další resorty obsazené politiky, kteří jsou poslušni Moskvy, tak vypadá Benešův kabinet, který systematicky vyřazuje Čechy jiného smýšlení. V San Francisku vystupuje košický zahraniční ministr Jan Masaryk z fronty tam zastoupených 45 národů a jako jediný hlasuje s Molotovem, aby byli přizváni lublinští Poláci.[13] Nelze se divit, že založení Českého národního výboru za vedení generála Prchaly, oznámené Londýnem, nalezlo v širokých vrstvách českého lidu neobyčejně živou odezvu jako čin sebezachování a pokus odvrátit v poslední hodině od českého národa bolševický osud.[14]

Situace, jako je dnešní, dává samozřejmě podnět k nejrůznějším a také nejnesmyslnějším pověstem. Falešný výklad opatření, učiněných vedením, bláhové řeči těch, kdož jsou informováni jenom kuse, a klamné zprávy, zlovolně rozšiřované emigrací a doma komunisty, to vše při tom působí společně.

Proti tomu konstatuji:

1. Třebaže vojenská situace Říše se jeví v této chvíli málo utěšenou, přece její jedinečný boj za existenci Západu nebude politicky a před dějinami bez výsledku. Německý národ bude existovat i nadále a národ český zůstane jeho sousedem. Čím spravedlivěji budou obapolné zájmy vymezeny, tím bezpečněji se na dlouhou dobu utváří pokojný vývoj.

2. Čechy a Morava chrání před bolševickým nebezpečím naprosto intaktní německé armády - a to jedině ony! S touto vojenskou mocí musí každý i nadále počítat. Značné zajišťovací síly v zázemí jsou jí k dispozici.

3. Zachování klidu a pořádku v Protektorátu je právě tak v zájmu českém jako německém a evropském. Jen za tohoto předpokladu bude tato krásná země, která je i mojí domovinou, ušetřena zbytečného ničení. Ujišťuji Vás, že mi na zachování starobylého kulturního města Prahy záleží právě tak jako Vám.

4. Bolševismus je a bude i nadále pro český národ nebezpečím zrovna tak smrtelným jako pro národ německý i všechny ostatní kulturní národy evropské. To prokázala znovu v pohraničních oblastech moravských zvěrstva,[!] páchaná bolševiky na Němcích i Češích bez rozdílu. Jasné přiznání k odporu proti tomuto nebezpečí je arci nezbytnou podmínkou toho, aby český národ nebyl jednou bez ochrany vydán bolševismu a nebyl od ostatního světa odloučen železnou oponou, jako se to stalo jiným národům. O Polácích by by dnes jistě nemluvil ani jediný politik v Anglii nebo ve Spojených státech, kdyby sami nebyli osvědčovali znovu a znovu před celým světem, že nikdy nebudou ochotní podrobit se bolševickému diktátu.

Čeští spoluobčané, učiníte dobře, vezmete-li si tato zjištění k srdci. Ať už vývoj bude jakýkoliv, historické skutečnosti tohoto prostoru se v podstatě natrvalo nezmění. Jsem přesvědčen, že nadejde den, kdy všichni poznáte, jak správná byla cesta, po které jste byli vedeni v těchto letech. Vyčkejte proto vývoje věci v klidu. Dějiny Evropy nejsou dosud u konce!



Poznámky

[1] K. H. Frank v celém svém projevu používá nesprávného názvu Česko-slovenská republika. V letech 1918-1938 zněl oficiální název státu Republika československá a po přijetí ústavního zákona „O autonomii Slovenské krajiny a Podkarpatské Rusi“ dne 19. listopadu 1938 až do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se běžně užíval název Česko-Slovenská republika.

[2] Dne 8. ledna 1918 vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson 14-ti bodový plán o válečných cílech USA — jedním z bodů bylo dodnes v česko-německém soužití velmi diskutované právo na sebeurčení národů. Vedle českého, resp. československého, národa se však na toto právo odvolávali i „čeští Němci“ (německé obyvatelstvo tradičně žijící na území budoucího Československa). Právo bylo uznáno pouze národu československému a následné německé stížnosti nenacházely v uších západních států slyšení — v tehdejší situaci nemohlo být právo na sebeurčení národů přiznáno každému národu v oblasti střední Evropy bez respektování přirozených hospodářských, sociálních, kulturních a historických celků, jimž oblast Českých zemí byla. Československo se pak na mírové konferenci v St. Germain (10. září 1919) zavázalo, že bude dodržovat a chránit práva menšin (viz paragrafy 128 a 106 Ústavy Československé republiky přijaté 29. února 1920 Národním shromážděním).

[3] Již 21. října 1918 bylo německými poslanci rozpadajícího se Rakouska-Uherska, resp. pouze tzv. Předlitavska, ustanoveno národní shromáždění Německého Rakouska (Deutschösterreich), kam měly patřit i České země. O den později, než se v Praze udály mnohé výrazné změny, tj. 29. října 1918 se ve Vídni sešli němečtí poslanci z Českých zemí a vyhlásili existenci provincie Deutschböhmen (územním rozsahem v severních Čechách). Dne 30. října 1918 tento čin následovaly další tři provincie: Böhmerwaldgau (jihozápadní Čechy — Pošumaví), Sudetenland (severní Morava a Slezsko) a Deutschsüdmähren (jižní Morava). Postupně v průběhu prosince 1918 došlo k vojenskému obsazování pohraničních oblastí nově vzniklého Československa, které se však neobešlo beze ztrát. Problémy v převážně německých oblastech eskalovaly v únoru a březnu 1919, kdy se v sousedním Rakousku konaly volby do poslanecké sněmovny.

[4] Důsledkem onoho K. H. Frankem uváděného „mírumilovného řešení“ byl transfer cca 120 000 bývalých obyvatel tehdy Adolfem Hitlerem „osvobozeného“ československého pohraničí.

[5] Částečně viz výše poznámka 1. Od nového roku 1939 probíhal stále se stupňující německý nátlak na slovenskou autonomní vládu ČSR, aby se definitivně odtrhla a vyhlásila samostatný stát. Centrální vláda v Praze s Rudolfem Beranem v čele o probíhajících jednáních věděla, a proto se president Emil Hácha po poradě s premirérem rozhodl slovenskou vládu odvolat a vyhlásit na Slovensku stanné právo. Zároveň byla jmenováno nová slovenská vláda, avšak vývoj dalších událostí změnil zamýšlený průběh akce a dne 14. března 1939 byl vyhlášen samostatný slovenský stát.

[6] Dne 14. března 1939 se uskutečnila dlouho připravovaná návštěva česko-slovenského presidenta Emila Háchy u německého kancléře Adolfa Hitlera. Druhorepubliková politická representace si od návštěvy slibovala získat německé garanční záruky hranic. Noční jednání se však nesla v duchu brutálního německého nátlaku na Emila Háchu, aby česko-slovenská armáda nekladla odpor německým jednotám, které se ráno (15. března) dají do pohybu a provedou okupaci Česko-Slovenska. Hácha byl na pokraji zhroucení a nakonec kapituloval.

[7] Birminghamský projev britského ministerského předsedy Nevilla Chamberlaina se však nenesl jen v duchu, jenž zdůrazňuje státní ministr K. H. Frank. Vedle tvrzení, že Československo by nemohlo být obnoveno ve svých původních hranicích, vznesl na adresu Německa námitku vůči jeho vojenskému obsazení zbytku Česko-slovenska. Tento Hitlerův postup se podle něj příčil právu na sebeurčení národů, jehož se německý kancléř předtím tolik dovolával. Na závěr svého projevu vyřkl: „Je nutno se tázat, zdali 15. březen je konec starého dobrodružství anebo začátek nového, zdali přijdou další útoky na malé národy a jde-li tu o počátek pokusu ovládnouti svět násilím, jemuž by se Britannie ovšem musila vzepřít.“ (citováno dle Zdeněk SMETÁČEK, Od Mnichova k válce, Praha 1945, s. 96.)

[8] Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) byl zřízen až výnosem Adolfa Hitlera při jeho pobytu na pražském hradě dne 16. března 1939.

[9] O naprostém přerušení mírového života v Protektorátu Čechy a Morava nemůže být pochyb. Jako příklady lze uvést uzavření vysokých škol (17. listopadu 1939), úplná kontrola nad vycházejícími periodiky, zatýkání oponentů či sledování a pronásledování známých, před Mnichovem veřejně činných, osob, arizace židovského majetku, systematické vyvraždění většiny židovské populace atd.

[10] Celý tzv. Košický vládní program lze nalézt na internetu.

[11] Míněn je Klement Gottwald (viz níže).

[12] V první vládě tzv. třetí československé republiky zastupovali Komunistickou stranu Československa: Václav Kopecký (ministerstvo informací); Zdeněk Nejedlý (ministerstvo školství a osvěty); Václav Nosek (ministerstvo vnitra); Július Ďuriš (ministerstvo zemědělství). Vedle těchto ministerských postů byli členy vlády ještě Klement Gottwald v pozici náměstka předsedy vlády, stejný post zastával i Viliam Široký a Vladimír Clementis co by státní tajemník ministerstva zahraničních věcí.

[13] Na počátku konference OSN v San Franciscu (od 25. dubna do 26. června 1945) byl tehdejší československý ministr zahraničí Jan Masaryk donucen přednést se sovětskou a jugoslávskou delegací žádost na přizvání polské (lublinské) vlády.

[14] Dlouhodobý kritik presidenta Edvarda Beneše a bývalý prvorepublikový československý generál Lev Prchala dne 14. dubna 1945 v Londýně založil Český národní výbor (ČNV), jehož činnost přímo navazovala na předtím fungující Českou národní jednotu. Nespokojenost s tehdejším zahraničním odbojem ze strany ČNV spočívala především v nesouhlasu s prohlašovanou kontinuitou první československé republiky (1918—1938).


Zdroj: Národní politika, 1. 5. 1945, č. 103, s. 1.