ODPOVĚĎ ČESKOSLOVENSKÉ VLÁDY NA ANGLO-FRANCOUZSKOU NÓTU Z 19. ZÁŘÍ 1938
Praha 20. září 1938
Vláda československá děkuje vládám britské a francouzské za zprávu, kterou jí daly, formulujíce svůj názor na řešení nynějších mezinárodních potíží týkajících se Československa. Vědoma odpovědnosti plynoucí pro ni v zájmu Československa, jeho přátel a spojenců a zájmu obecného míru, vyslovuje přesvědčení, že návrhy ve zprávě obsažené nejsou s to, aby dosáhly cíle, které sledují vláda britská a francouzská ve svém velikém úsilí, které vynakládají pro mír.
Návrhy ty byly učiněny bez dotázání zástupců Československa a bylo jednáno proti němu, aniž bylo slyšeno, ač československá vláda upozornila, že nemůže přijmout odpovědnost za prohlášení učiněné bez něho. Je proto také pochopitelné, že zmíněné návrhy nemohly být takové, aby vyhovovaly možnostem Československa.
Vláda československá nemůže z důvodů ústavních učiniti rozhodnutí, které se týká hranic. Rozhodnutí takové nebylo by možné bez porušení režimu demokratického a právního řádu československého státu. Na každý způsob bylo by třeba dotázat se parlamentu.
Podle názoru vlády přijetí návrhu takového druhu rovnalo by se dobrovolnému a úplnému zmrzačení státu ve všech směrech. Z hlediska hospodářského a dopravního bylo by Československo zcela ochromeno a z hlediska strategického dostalo by se do postavení svrchovaně těžkého, dříve nebo později upadlo by pod úplný vliv Německa.
I kdyby se Československo odhodlalo k navrhovaným obětem, otázka míru nebyla by nikterak rozřešena:
a) Mnoho sudetských Němců dalo by přednost, z důvodů dobře známých, vystěhování z říše a usídlili by se v demokratickém ovzduší československého státu. Důsledkem toho by byly nové potíže a nové spory národnostní.
b) Ochromení Československa mělo by za následek hlubokou politickou změnu v celé střední a jihovýchodní Evropě. Rovnováha sil ve střední Evropě a v Evropě vůbec byla by zničena; mělo by to dalekosáhlé následky pro všechny ostatní státy a zejména pro Francii.
c) Československá vláda je upřímně vděčná velmocím za jejich úmysl garantovat integritu Československa, váží si ho a oceňuje vysoko. Záruka taková by otevřela zajisté cestu dohodě mezi všemi zájemci, kdyby nynější národnostní spory se urovnaly přátelsky a tak, aby neuložily Československu oběti nepřijatelné.
Československo podalo v posledních letech četné důkazy své nezviklatelné oddanosti míru. Na naléhání svých přátel vláda československá šla při jednání o otázce sudetoněmecké tak daleko, že to bylo uznáno a kvitováno celým světem — také jedno z prohlášení vlády britské zdůraznilo, že je třeba, aby se nevybočilo z mezí československé ústavy — a dokonce sama strana sudetských Němců, když jí byly podány poslední vládní návrhy, neodmítla je a veřejně projevila přesvědčení, že úmysly vlády byly vážné a upřímné. Přes to, že byla právě rozpoutána vzpoura mezi částí německého sudetského obyvatelstva, která byla podnícena zvenčí, prohlásila vláda slavnostně, že setrvává na návrzích, jimiž vyšla vstříc přáním německé národnosti v Sudetech. Ještě dnes pokládá tento postup za uskutečnitelný, pokud jde o národnostní otázky republiky.
Československo vždy zůstalo věrno smlouvám a plnilo své závazky, které z nich vyplývaly, ať v zájmu jeho přátel, nebo Společnosti národů a jejích členů, anebo národů ostatních. Bylo odhodláno a dosud je odhodláno zachovávat je za všech okolností. Brání-li se dnes proti možnostem násilí, činí tak na základě nedávných ještě závazků a prohlášení svého souseda a též na základě arbitrážní smlouvy ze dne 16. října 1926, kterou v několika projevech nynější německá vláda uznala jako stále platnou. Československá vláda zdůrazňuje, že je možno tuto smlouvu aplikovat, a žádá, aby se tak stalo. Ctíc svůj podpis, je hotova přijmout výrok arbitrážní, který by byl učiněn. Tím by jakémukoli sporu mohlo být zamezeno. Umožnilo by to řešení rychlé, čestné a důstojné pro všechny zúčastněné státy.
Československo bylo vždy poutáno k Francii úctou a přátelstvím nejoddanějším a spojenectvím, které nikdy žádná vláda československá a žádný Čechoslovák neporuší. Žilo a žije ve víře ve veliký národ francouzský, jehož vláda mu tak často dala ujištění o pevnosti svého přátelství. K Velké Británii je poutá oddanost a tradiční přátelství, úcta a respekt, jimiž bude vždycky Československo prodchnuto v nerozlučné spolupráci mezi oběma zeměmi a tak i ve společném úsilí o mír, ať jsou poměry v Evropě jakékoli.
Vláda Československá je si vědoma, že úsilí, které vlády britská a francouzská vynakládají, pramení z opravdového zájmu. Děkuje jim zaň upřímně. Nicméně z důvodů již uvedených obrací se k nim znovu s poslední výzvou a žádá je, aby svůj názor přezkoušely. Činí tak v přesvědčení, že nezastává jen zájem vlastní, ale také zájem svých přátel, věc míru a věc zdravého vývoje Evropy. V této rozhodující chvíli nejde jen o osud Československa, nýbrž také o osud jiných zemí, zvláště pak Francie.
Zdroj: Mnichov v dokumentech I, Praha 1958, s. 149-151Praha 20. září 1938
Vláda československá děkuje vládám britské a francouzské za zprávu, kterou jí daly, formulujíce svůj názor na řešení nynějších mezinárodních potíží týkajících se Československa. Vědoma odpovědnosti plynoucí pro ni v zájmu Československa, jeho přátel a spojenců a zájmu obecného míru, vyslovuje přesvědčení, že návrhy ve zprávě obsažené nejsou s to, aby dosáhly cíle, které sledují vláda britská a francouzská ve svém velikém úsilí, které vynakládají pro mír.
Návrhy ty byly učiněny bez dotázání zástupců Československa a bylo jednáno proti němu, aniž bylo slyšeno, ač československá vláda upozornila, že nemůže přijmout odpovědnost za prohlášení učiněné bez něho. Je proto také pochopitelné, že zmíněné návrhy nemohly být takové, aby vyhovovaly možnostem Československa.
Vláda československá nemůže z důvodů ústavních učiniti rozhodnutí, které se týká hranic. Rozhodnutí takové nebylo by možné bez porušení režimu demokratického a právního řádu československého státu. Na každý způsob bylo by třeba dotázat se parlamentu.
Podle názoru vlády přijetí návrhu takového druhu rovnalo by se dobrovolnému a úplnému zmrzačení státu ve všech směrech. Z hlediska hospodářského a dopravního bylo by Československo zcela ochromeno a z hlediska strategického dostalo by se do postavení svrchovaně těžkého, dříve nebo později upadlo by pod úplný vliv Německa.
I kdyby se Československo odhodlalo k navrhovaným obětem, otázka míru nebyla by nikterak rozřešena:
a) Mnoho sudetských Němců dalo by přednost, z důvodů dobře známých, vystěhování z říše a usídlili by se v demokratickém ovzduší československého státu. Důsledkem toho by byly nové potíže a nové spory národnostní.
b) Ochromení Československa mělo by za následek hlubokou politickou změnu v celé střední a jihovýchodní Evropě. Rovnováha sil ve střední Evropě a v Evropě vůbec byla by zničena; mělo by to dalekosáhlé následky pro všechny ostatní státy a zejména pro Francii.
c) Československá vláda je upřímně vděčná velmocím za jejich úmysl garantovat integritu Československa, váží si ho a oceňuje vysoko. Záruka taková by otevřela zajisté cestu dohodě mezi všemi zájemci, kdyby nynější národnostní spory se urovnaly přátelsky a tak, aby neuložily Československu oběti nepřijatelné.
Československo podalo v posledních letech četné důkazy své nezviklatelné oddanosti míru. Na naléhání svých přátel vláda československá šla při jednání o otázce sudetoněmecké tak daleko, že to bylo uznáno a kvitováno celým světem — také jedno z prohlášení vlády britské zdůraznilo, že je třeba, aby se nevybočilo z mezí československé ústavy — a dokonce sama strana sudetských Němců, když jí byly podány poslední vládní návrhy, neodmítla je a veřejně projevila přesvědčení, že úmysly vlády byly vážné a upřímné. Přes to, že byla právě rozpoutána vzpoura mezi částí německého sudetského obyvatelstva, která byla podnícena zvenčí, prohlásila vláda slavnostně, že setrvává na návrzích, jimiž vyšla vstříc přáním německé národnosti v Sudetech. Ještě dnes pokládá tento postup za uskutečnitelný, pokud jde o národnostní otázky republiky.
Československo vždy zůstalo věrno smlouvám a plnilo své závazky, které z nich vyplývaly, ať v zájmu jeho přátel, nebo Společnosti národů a jejích členů, anebo národů ostatních. Bylo odhodláno a dosud je odhodláno zachovávat je za všech okolností. Brání-li se dnes proti možnostem násilí, činí tak na základě nedávných ještě závazků a prohlášení svého souseda a též na základě arbitrážní smlouvy ze dne 16. října 1926, kterou v několika projevech nynější německá vláda uznala jako stále platnou. Československá vláda zdůrazňuje, že je možno tuto smlouvu aplikovat, a žádá, aby se tak stalo. Ctíc svůj podpis, je hotova přijmout výrok arbitrážní, který by byl učiněn. Tím by jakémukoli sporu mohlo být zamezeno. Umožnilo by to řešení rychlé, čestné a důstojné pro všechny zúčastněné státy.
Československo bylo vždy poutáno k Francii úctou a přátelstvím nejoddanějším a spojenectvím, které nikdy žádná vláda československá a žádný Čechoslovák neporuší. Žilo a žije ve víře ve veliký národ francouzský, jehož vláda mu tak často dala ujištění o pevnosti svého přátelství. K Velké Británii je poutá oddanost a tradiční přátelství, úcta a respekt, jimiž bude vždycky Československo prodchnuto v nerozlučné spolupráci mezi oběma zeměmi a tak i ve společném úsilí o mír, ať jsou poměry v Evropě jakékoli.
Vláda Československá je si vědoma, že úsilí, které vlády britská a francouzská vynakládají, pramení z opravdového zájmu. Děkuje jim zaň upřímně. Nicméně z důvodů již uvedených obrací se k nim znovu s poslední výzvou a žádá je, aby svůj názor přezkoušely. Činí tak v přesvědčení, že nezastává jen zájem vlastní, ale také zájem svých přátel, věc míru a věc zdravého vývoje Evropy. V této rozhodující chvíli nejde jen o osud Československa, nýbrž také o osud jiných zemí, zvláště pak Francie.