Problematika četnictva v interpelacích Národního shromáždění 1918-1925

Autor: Ondřej Kolář | Datum: 21. 1. 2013

Činnost bezpečnostních a represivních orgánů v demokratických státech vždy souvisela a dodnes souvisí se dvěma zásadními otázkami, jež se vzájemně prolínají. První tkví v tom, jaké mají či mohou být kompetence těchto institucí, druhá naopak spočívá v tom, do jaké míry a jakým způsobem by měli političtí činitelé uvedené orgány kontrolovat. V praktické rovině se tedy jedná především o to, jak předcházet případům samovolného zneužívání moci policisty, ale také politickým zásahům do výkonu bezpečnostní služby. K úkolům zákonodárných orgánů patří vytváření takové legislativy, jež by zajistila co nejvhodnější kompromis mezi oběma systémy. Přirozeně však příležitostně dochází ke kauzám, na něž litera zákona nepamatuje, stejně jako k případům, kdy nejsou zákony a předpisy důsledně dodržovány. Podobné jevy se v demokratickém prostředí logicky stávají předmětem mediální kritiky a nezřídka též tématem politických debat.

To samozřejmě platilo i o meziválečném Československu, kde se široké spektrum tehdejších politických stran často vyjadřovalo k bezpečnostní problematice nebo se snažilo získat vliv na fungování ozbrojených sil, pověřených udržováním veřejného pořádku. Nejčastějším předmětem parlamentních debat se pochopitelně stalo četnictvo coby nejpočetnější a nejvlivnější součást tehdejšího státního pořádkového aparátu.

Ponechme stranou zákony a nařízení týkající se četnictva, jež byly probírány na půdě Národního shromáždění, vývoj předpisů věnovaných československým bezpečnostním sborům je ostatně popsán jinde. [1] Zaměřme se především na obsah interpelací a dotazů poslanců adresovaných převážně ministru vnitra a zabývajících se činností četnictva. Jako vzorek pro tento výzkum byly vybrány dokumenty Národního shromáždění [2] z období od vzniku republiky do poloviny 20. let, tedy z éry formování nového státu, kdy se společnost snažila vyrovnat s ideovým odkazem zaniklé monarchie, mimo jiné tedy i se svým vztahem k bezpečnostním složkám, jejichž příslušníci naopak v této době hledali své místo v novém společenském uspořádání.

Interpelace

Interpelace zabývající se četnictvem lze rozdělit do několika základních kategorií. Obecně se dá konstatovat, že převažovala kritika činnosti uvedeného sboru, ať již oprávněná či nikoliv. Patrně nejvíce znepokojující (a nutno dodat, že nikterak řídký) jev představovaly kauzy nepřiměřených násilností ze strany četníků, a to zejména na Slovensku. Na tyto případy upozorňovali převážně komunističtí poslanci, mezi nimiž v daném ohledu vynikali Heřman Tausik a Karol Svetlík. [3]

Mnohá obvinění, o nichž interpelující často referovali pouze na základě neověřených zpráv z tisku, se při vyšetřování, prováděných z popudu ministra vnitra a případně též ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, ukázala jako zcela smyšlená, zavádějící nebo (nejčastěji) neprokazatelná pro nedostatek svědků. V jednom případě dokonce Tausik se Svetlíkem a dalšími v lednu 1921 požadovali prošetření údajného incidentu v obci, jež ve skutečnosti neexistovala, což ministr vnitra Jan Černý neopomněl v odpovědi na interpelaci zdůraznit. [4] Přesto se našly případy, kdy bylo nutno uznat jasné pochybení četnictva. Například na jaře 1922 vyšlo najevo, že se četníci v Čemerné nechali vyprovokovat urážlivými výroky vyslýchaného Štefana Kopky, jehož ve vzteku fyzicky napadli. [5]

Kausa Israel Dym

Nejvíce emocí vyvolal osud Israela Dymy (uváděn též jako Moric Dym) z Čergova, který byl zadržen jako hlavní podezřelý z krádeže u svého zaměstnavatele. Strážmistr Vít Dymu při výslechu týral do té míry, že se dotyčný rozhodl ukončit život sebevraždou. V nestřeženém okamžiku se zmocnil četníkovy pušky a střelil se do hlavy. Navzdory závažnosti zranění ovšem přežil. Vít tvrdil, že jej Dyma napadl a on použil zbraň v sebeobraně. Jelikož kromě obou aktérů nebyl incidentu přítomen nikdo další, nadřízené úřady akceptovaly četníkovu verzi. V tomto směru také ministři Jan Malypetr (ministr vnitra) a Jozef Kállay (ministr pro správu Slovenska) původně odpověděli na interpelaci komunistů. [6]

Při soudním líčení proti Dymovi však bylo nařízeno odborné lékařské vyšetření, při kterém se podařilo na těle obviněného nalézt patrné stopy po mučení a prokázat, že střelné zranění nemohlo být způsobeno tak, jak tvrdil Vít. Tento jasný důkaz strážmistrovy viny měl za následek jeho propuštění ze sboru a trestní stíhání, ale především poskytl komunistům a dalším opozičním stranám vítanou záminku k ostré kritice vládnoucí koalice, zejména pak ministrů Malypetra a Kállaye, které skupina poslanců v čele s Heřmanem Tausikem 8. března 1923 otevřeně obvinila ze lži a zatajování skutečností a naznačila, že obdobně si ministři nejspíše počínali i při vyšetřování jiných četnických přehmatů na Slovensku. Kritikové dále zdůraznili, že dosud neobdrželi od Malypetra odpovědi na některé další interpelace. [7] Oběma nařčeným politikům nezbylo než konstatovat, že při svém předchozím prohlášení o Vítově nevině pouze vycházeli z vyšetřovací zprávy četnictva. [8]

Řečený argument měl jistě svou logiku, pochopitelně nebylo v silách ministrů osobně dohlížet na podrobné vyšetřování všech sporných kauz, avšak markantní pochybení četnických orgánů při původním vyšetřování právem vyvolávalo rozhořčení. Komunistická propaganda i historiografie Dymův případ později s oblibou připomínala jako doklad údajné krutosti buržoazního režimu. [9]

Problematika východu republiky

Přirozeně se vnucuje otázka, proč k obdobným pochybením docházelo na Slovensku výrazně častěji než v západnější části republiky. Určujících faktorů bylo patrně více. Četníci, z nichž mnozí odešli na Slovensko dobrovolně, bývali mnohdy zaskočeni vlažným či vyloženě nepřátelským chováním obyvatelstva a jeho odlišnou mentalitou. Muži, zvyklí z předchozí služby na to, že v nich civilisté spatřují autoritu, zjišťovali, že s obvyklými postupy ne vždy pochodí. Ne všichni se bohužel dokázali přizpůsobit místním podmínkám. Služba v této oblasti byla v důsledku řádění lupičských band a maďarských či polských bojůvek nebezpečnější než v českých zemích, což se jistě podepisovalo na psychickém rozpoložení strážců zákona. [10]

Ke zmíněným jevům v neposlední řadě přistupoval nedostatek kontroly, jelikož struktura četnictva i dalších úřadů se na Slovensku teprve pozvolna budovala, takže velitelé jednotlivých stanic mnohdy zůstávali odkázáni sami na sebe a měli poměrně volné pole působnosti.

Obdobné poměry panovaly rovněž na Podkarpatské Rusi, jež se však v interpelacích objevuje daleko méně. Tento fakt lze přičítat méně rozvinutému politickému životu a nižší aktivitě tisku na uvedeném území, což mělo za následek nedostatečnou informovanost Prahy o případných incidentech.

Problematika četnictva na Slovensku se ale v parlamentu objevila i v jiné souvislosti. Luďácký poslanec Marek Gažík a jeho spolustraníci, mezi nimiž nechyběl ani Andrej Hlinka, se v květnu 1924 dotazovali na důvod vysokého počtu četníků na Slovensku, který byl prý již od dob státního převratu silně nadsazen (takové tvrzení se při bližší znalosti působení četnictva ve východních oblastech republiky v prvních letech RČS jeví jako silně problematické). Gažík zmínil několik četnických excesů vůči civilistům, přičemž vycházel z novinových zpráv, podrobil kritice neuctivý přístup mnoha strážců zákona vůči náboženskému cítění Slováků a vznesl požadavek na nahrazení co největšího počtu českých četníků slovenskými. [11]

Odpovědi ministra Malypetra se Gažík dočkal téměř po půl roce a mohl se v ní dočíst, že početní stav četnictva na Slovensku odpovídá aktuálním potřebám udržování veřejné bezpečnosti a pořádku a pokud jde o národnostní skladbu sboru, jsou na četnické stanice na Slovensku přednostně přidělováni Slováci a bývalí legionáři, pouze při jejich nedostatku jsou místa obsazována jinými četníky. Všechny stížnosti, vycházející z článků v tisku, prý ministerstvo a četnická správa začali prověřovat již před podáním interpelace, přičemž se ani jedno z obvinění nepodařilo potvrdit. Na závěr Malypetr uvedl, „že nebylo dosud ani udáno, ani zjištěno, že by se četníci v uvedených krajích dopouštěli urážek náboženství a že nebylo tudíž důvodů k zakročení.“ [12] Tento závěr lze hodnotit jako poněkud bagatelizující.

Případy z pohraničí

Slovensko nepředstavovalo jedinou krizovou oblast, zprávy o četnických přehmatech přicházely rovněž ze Slezska a československo-německého pohraničí, kde také panovaly, především v prvních letech ČSR, bouřlivé a často chaotické poměry, vyvolané mísením národnostních a sociálních třenic. Pokud se ale některé obvinění prokázalo, šlo obvykle o menší procedurální pochybení, případy násilností srovnatelné se Slovenskem se nevyskytovaly.

Do uvedené kategorie spadá pozastavení německého sociálního demokrata Oswalda Hillebranda nad incidentem, kdy četník na Chebsku údajně střílel po venkovanech, sbírajících zbylé brambory na již sklizeném soukromém poli. [13] Vyšetřováním však vyšlo najevo, že dotyčný četník pouze pro výstrahu vystřelil do země, aby odradil dav stávkujících horníků od pokusu vniknout na dosud nesklizené brambořiště. Četník tedy plnil služební povinnost, ale užití střelné zbraně při zákroku bylo zhodnoceno jako nepřiměřené. [14]

Hillebrand a další reprezentanti německých stran se příležitostně vyjadřovali k domnělé perzekuci německy cítících obyvatel četnictvem. To se týkalo především německých učitelů. Německý nacionalista Othmar Kallina a německý křesťanský socialista Robert Schälzky, jenž se rovněž angažoval v případech několika údajných četnických excesů, spolu s dalšími čas od času upozorňovali na případy, kdy ozbrojení četníci při vyšetřování veřejně angažovaných učitelů přicházeli v době výuky do škol a neodkladným konáním výslechů narušovali vyučování. Pochybení se ale prokázalo jen v jednom případě. [15] Přirozeně zaznívaly též připomínky k počínání četnictva při potlačování stávek, v tomto období ještě nepříliš časté.

Kritiky poměrů ve sboru

Další kategorii tvoří interpelace, týkající se poměrů v četnictvu. Ty přicházely z různých stran a s různými motivacemi. Komunisté Karl Kreibich a Josef Haken v květnu 1923 kritizovali údajné zvyšování počtu četníků, jež zbytečně zatěžuje státní pokladnu, navíc naznačovali, že důvodem tohoto jevu je snaha vládnoucích vrstev vytvořit silný represivní aparát proti opozici. [16] Ministr vnitra namítal, že vzhledem k mimořádným poměrům v popřevratové době bylo nutno přijmout více četníků oproti předválečným časům, v posledním roce však byl systematizovaný stav snížen o 750 mužů. [17]

Specifické postavení v Národním shromáždění zaujímali bývalí legionáři, kteří nejen že reprezentovali určitou politickou stranu, ale zároveň obvykle zastávali funkce v legionářských organizacích (nejčastěji v Československé obci legionářské, dále ČSOL) a v případě potřeby dokázali bez ohledu na stranickou příslušnost spolupracovat při hájení zájmů bývalých spolubojovníků.

Popsaný jev názorně ilustruje společný dotaz národních socialistů Josefa Patejdla a Josefa Davida, sociálního demokrata Václava Jaši a agrárníka Martina Oríška, předložený na jaře 1924 ministru Malypetrovi. Podepsaní prosazovali, aby byli bývalí legionáři sloužící u četnictva dosazováni na pozice velitelů stanic a do důstojnických funkcí v počtu, který by odpovídal procentuálnímu zastoupení legionářů v řadách četnictva. Dále zazněl požadavek na důslednější „odrakouštění“ četnictva a (patrně oprávněná) výtka vůči určitým nedůslednostem v systému povyšování četníků. Nejednalo se o první ani poslední případ, kdy legionáři vystoupili s obdobnými návrhy, a představitelé četnictva jako obvykle argumentovali těžko zpochybnitelnou skutečností, že starší četníci mající praxi z dob monarchie a disponující dostatečnou znalostí legislativy jsou pro výkon velitelských funkcí obvykle způsobilejší než „národnostně uvědomělí“, leč zkušenosti zatím postrádající legionáři. [18]

Pro pochopení širšího kontextu doplňme, že ČSOL se k problematice četnictva vyjadřovala častěji, jak dokládá například její rezoluce, žádající na ministru Malypetrovi sloučení policie a četnictva, aby se předešlo kompetenčním nejasnostem, dosazení legionáře do čela nově ustaveného sboru a jeho podřízení přímo vládě, nikoliv blíže nespecifikovaným „státním úředníkům“ s údajně problematickou minulostí z předpřevratové éry. [19] I tyto návrhy zůstaly nevyslyšeny.

Mimo námitek a námětů, jež se týkaly celkové situace četnictva, zazněla na parlamentní půdě řada interpelací a dotazů věnovaných dílčím záležitostem sboru. Některé, jako dotaz již zmíněného Roberta Schälzkyho na důvod častého převelování četníků ve Slezsku, byly označeny za bezpředmětné a neprojednávaly se. [20] Jiné interpelace vycházely z nedostatečné znalosti předpisů a ministr je tudíž mohl snadno smést ze stolu. Mezi takové případy patřila neopodstatněná připomínka německého křesťanského socialisty Felixe Luschky k domnělému zasahování četnictva do pravomocí obecní policie [21] nebo poměrně časté námitky vůči tomu, že četníci měli při tom či onom služebním zákroku nasazeny bodáky na puškách, což ovšem bylo v souladu s předpisy.

Vyskytla se však i řada kauz, kdy se poslanci pokoušeli hájit zájmy četníků, mimo jiné i v národnostním ohledu. V listopadu 1920 přednesla skupina německých poslanců v čele se Schälzkym a Luschkou interpelaci ve prospěch četníků německé národnosti penzionovaných před 1. říjnem uvedeného roku. K řečenému dni byly totiž výrazně zvýšeny četnické důchody, takže strážci zákona, kteří odešli do výslužby před tímto datem, utrpěli finanční újmu. [22] Ministr vnitra a současně i předseda vlády Jan Černý v odpovědi vysvětlil, že rozdíl mezi „staropensisty“ a „novopensisty“ brzy vyřeší chystaná úprava předpisů, a neopomněl dodat, že všichni četníci pensionovaní v předchozích dvou letech odešli ze sboru buď ze zdravotních důvodů, kvůli uplynutí služebního závazku či na vlastní žádost, rozhodně popřel, že by docházelo k cílenému propuštění Němců. [23]

Obdobné problematiky se týkala rovněž interpelace z března 1921, která krom jiného upozorňovala na údajné nucené superarbitrace velitelů stanic německé národnosti. [24] Jan Černý tvrdil, že ve skutečnosti měli být dotyční Němci původně přeloženi na jiná působiště, avšak tito – vesměs již nikoliv nejmladší – muži, kteří si za léta služby vytvořili ve svých obvodech přátelské a často též rodinné vazby, se prý snažili vyhnout splnění rozkazu tím, že se vydávali za nemocné. Proto byli předvoláni před superarbitrační komisi, jež některé z nich označila za neschopné další služby. [25]

Případů, kdy se političtí reprezentanti národnostních menšin domáhali spravedlnosti pro četníky německého či maďarského původu, bychom mohli uvést více, přičemž někdy vycházelo najevo, že kritika namířená proti Ministerstvu vnitra vychází z nepřesných nebo nepodložených informací. V jedné kauze, která se opět ukázala být poněkud nadsazená, dokonce skupina maďarských poslanců projevila své odhodlání obrátit se na Společnost národů, nebudou-li respektovány její požadavky ohledně zaopatření penzionovaných četníků maďarské národnosti. [26]

Přístup četnického vedení vůči četníkům nečeského původu byl ve skutečnosti obvykle poměrně benevolentní, což dokládá opakované prodlužování nejzazších termínů pro složení jazykových zkoušek. I po uplynutí těchto lhůt byli někteří starší četníci ponecháni ve službě navzdory nedostatečné znalosti úředního jazyka, například stanici ve Staré Roli na Karlovarsku ještě roku 1927 velel muž hovořící pouze německy. Návrhy na jeho odvolání Zemské četnické velitelství v Praze zamítalo s odůvodněním, že dotyčnému beztak chybí jen pár měsíců do penze a vzhledem k jeho dosavadní loajalitě by nebylo vhodné superarbitrovat jej předčasně. [27] Příčiny této benevolence lze spatřovat především v nedostatku kvalifikovaných četníků české národnosti v prvních letech po převratu.

Krom národnostního aspektu vyvolala značný rozruch i otázka veřejné angažovanosti četnictva. Zde se jednalo zejména o právo četníků na členství v různých spolcích a sdruženích a o svolení ministerstva ke zřízení četnické stavovské, resp. odborové, organizace. [28] Ministerstvo vnitra, stejně jako velení četnictva, se však obávalo nežádoucí politizace bezpečnostního sboru a především komunistických vlivů, proto obdobné návrhy vytrvale a důsledně odmítalo. [29] Ve prospěch četnických odborů a svépomocných družstev se angažovali jak komunisté, včetně výše zmíněných poslanců Hakena a Svetlíka, stejně jako němečtí sociální demokraté (například Ernst Grünzner) a zástupci dalších, převážně levicových, stran. Zmínku zasluhují též interpelace a dotazy národního socialisty Huga Bergmanna ohledně četnických platů, hmotného zabezpečení, povyšování a s tím souvisejících záležitostí.

Osobně motivované interpelace

Poslední a dosti výjimečnou kategorii tvoří osobně motivované interpelace, jež někdy nepostrádaly určitý nádech absurdity a trochu připomínaly aféru poslance Slepičky ze známého seriálu četnické humoresky. V této souvislosti nelze nezmínit poněkud úsměvně působící kauzu německého agrárníka Wolfganga Zierhuta. Jmenovaného politika rozladil strážmistr Brom ze Železné Rudy, který se jej rozhodl legitimovat během cesty vlakem. Toto „obtěžování“ Zierhuta popudilo do té míry, že 11. června 1922 vytkl ministru vnitra údajně zbytečné a neopodstatněné konání kontrol ve vlaku, v souladu s tehdejší parlamentní praxí vyjádřil odpor k tomu, že četníci provádí tuto službu s nasazenými bodáky, a vyzval k přeložení „provinilého“ četníka do jiného okresu. [30] Janu Malypetrovi pochopitelně nedalo mnoho práce se s kritikou podobného druhu vypořádat.

Je poněkud zarážející, že se výtky vůči nošení bajonetů četníky objevovaly znovu a znovu navzdory opakovaným ujištěním ministerstva, že tato výzbroj odpovídá předpisům. Výslovný návrh na odstranění bodáků z četnické výbavy v interpelacích přesto nikdy nezazněl.

Závěr

Shrneme-li poznatky zde vylíčené, můžeme konstatovat, že interpelace se týkaly především dvou základních tematických okruhů, totiž nesprávného chování četnictva vůči občanům a poměrů uvnitř sboru. Mnohé kritické připomínky se ukázaly jako neopodstatněné, jindy se pochybení četnictva nepodařilo prokázat, což však nemusí nutně znamenat, že k pochybení nedošlo. Poměrně překvapující je četnost kauz, kdy interpelanti projevili neznalost práv a povinností četnictva.

Co se týče politického profilu interpelantů, šlo nejčastěji o představitele levice či členy stran reprezentujících národnostní menšiny. Do posledně uvedené kategorie lze zahrnout i Hlinkovy luďáky, kteří sice de iure tvořili součást „československého národa“, sami se však proti tomuto pojetí vymezovali. Určitou výjimku představovali nijak početní pravicoví poslanci s legionářskou minulostí.

Některá z popsaných témat (především stížnosti na přehmaty a pochybení četníků) se nadále objevovala i v následujících letech, jiná, jako například otázka četnické stavovské organizace, časem ustoupila do pozadí a byla nahrazena novými, ve své době aktuálnějšími problémy, jejichž analýza by již ovšem představovala námět pro samostatné odborné pojednání.


Poznámka: Článek vychází z autorova stejnojmenného pojednání, zveřejněného v časopise Historica Olomucensia 42/2012.


[1] Stěžejní studii k problematice prvorepublikového bezpečnostního aparátu představuje MACEK, Pavel – UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva II. Praha 1999. Dále viz: ERHART, Josef – PINKAS, Oldřich: Sbírka četnických předpisů. Kroměříž 1923. Informace k uvedenému tématu lze nalézt též ve většině dobových právních a správních slovníků a encyklopedií.

[2] Jedná se především o materiály pocházející z Poslanecké sněmovny, agenda Senátu poskytuje daleko méně pramenů tohoto druhu.

[3] Tisky Poslanecké sněmovny (dále PS) Národního shromáždění (dále NS) za období 1920–1925, sign. I./3519 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3519_01.htm), sign. VII./3561 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3561_01.htm), sign. XV/4076. 

[4] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. 1214 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1214_00.htm), sign. 1737 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1737_00.htm).

[5] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. XVIII./3883 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T3883_01.htm).

[6] Tamtéž.

[7] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. XV/4076.

[8] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. VI./4612 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t4612_01.htm).

[9] Viz například BOHATA, Ivan: Protilidová úloha četnictva v letech 1918–1938. Praha 1978.

[10] Ač k definitivnímu stanovení státní hranice došlo roku 1921, ještě přinejmenším v následujících třech letech probíhaly především na maďarské hranici ozbrojené potyčky, které si vyžádaly životy několika četníků. Viz Národní archiv (dále NA), Generální velitel četnictva (dále GVČ), kart. 26.

[11] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. VII./4617 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t4617_01.htm).

[12] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. XV/4974 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t4974_02.htm).

[13] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. XIII./4256.

[14] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. VI./4420 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t4420_01.htm).

[15] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. VII./4249 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T4249_01.htm).

[16] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. V./4157 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T4157_01.htm).

[17] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. VIII./4249 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T4249_01.htm).

[18] NA, GVČ, kart. 13. Generální velitel četnictva Karel Vyčítal (ve funkci 1920–1930) věnoval záležitostem legionářů v četnictvu značnou pozornost a nabádal podřízené ke kompromisnímu přístupu. V popisované kauze Vyčítal nařídil jednotlivým zemským velitelům, aby se do 24 hodin k požadavkům legionářských poslanců vyjádřili, a zdůraznil, že zprávy mají být sepsány „beze vší kritiky“, což svědčí o tom, že se snahy legionářů o zasahování do záležitostí sboru patrně setkávalo s ostrým nesouhlasem některých vyšších důstojníků.

[19] NA, GVČ, kart. 13.

[20] Stenoprotokol ze schůze PS NS 23. listopadu 1921 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/097schuz/s097001.htm).

[21] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. IX/3158 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3158_01.htm).

[22] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. 867 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t0867_00.htm).

[23] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. 1219 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1219_00.htm).

[24] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. 2229 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2229_00.htm).

[25] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. 2977 (www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2977_00.htm).

[26] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. XVI/4076.

[27] Viz NA, Zemské četnické velitelství Praha (dále ZČV), kart. 355

[28] K této záležitosti viz PLOSOVÁ, Jaroslava: Spolkový život četnictva ve 20. letech 20. století. In: GALAŠ, Radek (ed.): Almanach z V. konference policejních historiků. Praha 2010. (Vydáno pouze elektronicky.)

[29] V důsledku zásady naprosté apolitičnosti se nepodařilo prosadit ani zřízení oborového časopisu pro četnictvo, ačkoliv této myšlence byla řada vyšších četnických důstojníků příznivě nakloněna. Viz NA, GVČ, kart. 11, ZČV, kart. 96.

[30] Tisky PS NS za období 1920–1925, sign. VII./3700.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.46 (20 lidí)
  • Home
  • > Období do 1939
  • > Problematika četnictva v interpelacích Národního shromáždění 1918-1925

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.