Besarábie a severní Bukovina v SSSR

Autor: Krojc | Datum: 21. 12. 2015

Je rok 2015 a v jeho průběhu zažívá svět výročí mnohých nepříliš radostných a neslavných událostí, které znamenaly pro mnohé státy a jejich části zvraty v historii takového rozsahu, že na ně jejich občané nikdy nezapomenou. Mnohdy proběhly tyto události pod praporem boje za odstranění starých i nových křivd, i když ve skutečnosti šlo hlavně o spor ideologií, expanzionizmus, nacionalizmus a potřeba velmocí získávat pro své obyvatele další zdroje.

Francie a Velká Británie hodlají potrestat SSSR za útok na Finsko

Ve Francii si na počátku roku 1940 vláda ani vojáci příliš neuvědomovali, co jim vlastně hrozí od Třetí říše a jejích vojsk. Východní hranice země byla podle jejich názoru více než dokonale zabezpečena Maginotovou linií, útočit na Německo Francouzi rozhodně nehodlali a válka s Hitlerovým Německem nabrala již na podzim 1939 formu „drôle de guerre“, kterou Němci opovržlivě nazývali Sitzkrieg – válka vsedě. Daleko větší starosti dělala francouzské vládě a generálnímu štábu francouzských ozbrojených sil situace ve válčícím Finsku. Západní vlády tehdy hodlaly finskému válečnému úsilí v boji s útočícím SSSR napomoci nejrůznějšími způsoby včetně dodávek všech druhů zbraní, dobrovolnickými jednotkami a dokonce i přímým vojenským útokem.

Francouzský generální štáb začal plánovat útok na sovětská ropná pole v lednu roku 1940. Dne 3. února pak nařídil prostřednictvím generála Weyganda, který byl velitelem syrského uskupení vojsk francouzské armády pod názvem „L´Orient“, jeho pobočníkovi generálu Junotovi, aby se zabýval možností provedení vzdušného úderu na oblast Baku. Ten tvrdil, že o výsledku právě probíhající války se rozhodne na Kavkaze, nikoliv na západní frontě. Ministru letectví Andrému Laurent-Eynacovi měl sdělit:

„Potřebuji letectvo. Dejte mi je: výsledek války bude rozhodnut na Kavkaze, ne na západní frontě...Nebudeme bojovat na Západě, budeme bojovat na Kavkaze.“

Problémy spojené s předpokládaným útokem na sovětský průmysl těžby ropy posuzoval dne 7. února na svém zasedání také anglický válečný kabinet. Přitom už 24. ledna náčelník imperiálního generálního štábu ozbrojených sil Velké Británie generál Ironside předložil válečnému kabinetu memorandum nazvané „Hlavní strategie války“, kde se psalo například následující:

Podle mého mínění můžeme účinnou pomoc Finsku poskytovat pouze v tom případě, že podle možností zaútočíme na Rusko z velkého množství směrů a co je nejdůležitější, zasadíme úder na Baku a oblasti ropných zdrojů, abychom v Rusku vyvolali vážnou krizi státu.“

Dne 15. února 1940 státní tajemník francouzského ministerstva zahraničních věcí sdělil vyslanci USA Bullittovi, že Daladier navrhuje převelet do Černého moře eskadru francouzských válečných plavidel pro blokování sovětských námořních komunikací a ostřelování Batumi, přičemž by současně mělo proběhnout letecké bombardování ropných vrtů v Baku. Cílem této operace mělo být nejen zastavení dodávek ropy ze SSSR do nepřátelského Německa. Tajemník při rozhovoru americkému vyslanci vyhlásil:

„Francie nehodlá se SSSR přerušovat diplomatické vztahy nebo vyhlašovat mu válku, ale zničí SSSR v případě
nevyhnutelnosti s pomocí děl!“

Britský generální štáb hodlal odeslat na Blízký východ několik squadron jejich tehdy nejmodernějších lehkých bombardérů typu Blenheim Mk.IV a 8. března britský výbor náčelníků štábů předložil vládě Jeho Veličenstva memorandum s názvem „Důsledky válečných akcí proti Rusku v roce 1940“, ve kterém se předpokládaly tři základní směry vojenských úderů: severní v prostoru Petsamo, Murmansk a Archangelsk, dálnovýchodní a jižní. Jako nejdůležitější viděli britští generálové právě jižní směr. Ve svém hlášení pak zdůraznili, že „nejcitlivějšími a nejvíce zranitelnými cíli jsou oblasti těžby ropy v Baku, Grozném a Batumi“.


Ropné pole u Baku, 1929

Námořní síly Velké Británie se měly podle návrhu imperiálního generálního štábu na leteckých úderech také zúčastnit. Dokument na toto téma doslova říkal:

„Výpady letadlových lodí v Černém moři s cílem bombardovat petrochemický průmysl, sklady ropných výrobků a přístavních zařízení v Baku a Tuapse budou užitečným doplněním náletů bombardovacího letectva na kavkazskou oblast a mohou vést k dočasnému vyřazení ruské obrany.“

Na úvod se Britové rozhodli provést řadu průzkumných letů nad teritoriem SSSR. K tomuto účelu byl zvolen americký typ civilního letounu Lockheed 12A Electra Junior startující z letecké základny Habbáníja nedaleko Bagdádu. Stroj Electra Junior údajně dostal další dvě palivové nádrže, o objemu po 70 galonech každá (2×318 litrů). Letoun ale zcela jistě obdržel tři výkonné automatické fotokamery RAF typu F.24 s vysoce světelným (F 2,9) objektivem Dallmayer Pentac, formátem negativu 5"×5", motorovým posunem filmu a elektrickým dálkovým ovládáním ze zvláštní skřínky u pilota (Type 35), které snímaly z výšky 6 000 metrů pás o šířce více než 18 km. Dne 30. března 1940 přeletěl Lockheed 12A Electra Junior ve výšce 7 000 metrů nad oblastí Baku, provedl několik okruhů nad těžební oblastí a vrátil se do Iráku.


Lockheed 12A Electra Junior. Foto: Wikimedia Commons

O čtyři dny později stejný letoun zamířil přes Turecko nad oblast poblíže Batumi a Poti, kde se nacházely petrochemické závody. Přitom protiletadlová obrana sovětských základen na tento letoun dvakrát zahájila palbu, ale pouhých 36 vystřelených granátů ráže 76 mm průzkumný letoun nedokázalo ani poškodit. Maximální výškový dostřel těchto děl vzor 1938 byl mírně přes 9 000 m a ve výšce, kde se fotoprůzkumný letoun pohyboval, už neměly příliš velkou přesnost. Podle sovětských pramenů se navíc stejně jednalo o tzv. „střelbu na zaháněnou“ (стрелЬба на отгонЬку), tedy výstražnou střelbu. Vojska pohraniční stráže zaslala kvůli tomuto incidentu tureckému pohraničnímu vládnímu komisaři oficiální protest.

Když vezmeme v úvahu dny, kdy se průzkumné lety uskutečnily, pak je jasné, že fakticky o žádnou pomoc bojujícímu Finsku jít ani nemohlo. Podpisy příslušných funkcionářů sovětských a finských úřadů na smlouvě o ukončení bojových akcí oschly už dne 12. března. Je tedy zřejmé, že přes blížící se německý útok na Norsko, Dánsko, Holandsko, Lucembursko, Belgii a Francii, který přišel po několika týdnech, britskou ani francouzskou rozvědku německé přípravy na tyto údery nikterak zvlášť nezajímaly. Šlo jim více o přípravu akce proti SSSR, který byl nazírán jako stát spřátelený s Němci, tedy podle zásady „přítel našeho nepřítele je i naším nepřítelem“.

Německo útočí a Francie s Velkou Británií se neúspěšně brání

Termín útoku na Baku byl stanoven na 15. květen roku 1940. Ale události se pohnuly dříve, mnohem rychleji a jinde, než Britové a Francouzi i jejich další spojenci předpokládali. Po úspěšné dubnové operaci, kterou Němci nazvali „Weserübung“, vyhnal Wehrmacht na počátku května spojenecké jednotky z Norska. Na západě se jednotky Wehrmachtu daly do pohybu už 10. května a 15. května kapitulovala holandská armáda. Hothův tankový sbor záhy rozsekal na kusy francouzskou 2. a 9. armádu a hnal se po silnicích přeplněných uprchlíky dál na západ směrem na St.-Étienne. Zklamání z takovéhoto průběhu událostí se mimo jiných nemile dotklo také těch, kteří své dosavadní úsilí o použití francouzské a britské bojové síly zaměřovali až dosud daleko na východ od německých hranic s Francií, Holandskem, Dánskem a Belgií.

SSSR využívá válečných událostí na západě

V listopadu 1917 bylo za revoluce v carském Rusku zformováno revoluční Vojenské námořnictvo (Военный морский флот, ve zkratce ВМФ - Vojennyj morskij flot - VMF) a Dunajská vojenská flotila (DVF) se stala jeho součástí. Lodě DVF poskytovaly všemožnou pomoc Rudé armádě při obsazování území Besarábie a nastolení moci revolučních rudých sovětů v této zemi. V březnu roku 1918 byly lodě rudé Dunajské vojenské flotily zajaty v Oděse a obsazeny německo-rakouským vojskem. Besarábie tak byla v té době de facto pod vládou sil bojujících s Dohodou.

Území Rumunska bylo rozšířeno po 1. světové válce (Rumunsko vystoupilo na straně Dohody); roku 1918 byly po rozpadu Rakouska-Uherska a carského Ruska k Rumunsku připojeny Sedmihradsko, Besarábie a části Banátu a Bukoviny. Rusko a později SSSR tento akt považoval za zvůli a nikdy se s obsazením Besarábie Rumuny nesmířil. Jen jako příklad lze uvést, že v listopadu roku 1922 byla zformována 4. jízdní divize, která po přeznačení na 3. jízdní divizi dostala 17. června 1924 název „Besarabská“ a později se v roce 1939 pod tímto názvem zúčastnila takzvaného „osvobozovacího tažení Rudé armády na Západní Ukrajinu.“ Tímto honosným titulem ve stylu komunistických hesel té doby označovali donedávna sovětští historici - a nejen oni - okupaci východní poloviny Němci pokořeného Polska.

V době, kdy Němci rychle likvidovali zbytky francouzského a britského odporu na evropské pevnině, se vztahy mezi SSSR a Rumunským královstvím stále zhoršovaly a i když Němci tajně drželi ochrannou ruku nad rumunskou armádou, předválečná smlouva Ribbentrop – Molotov dala Sovětskému svazu proti Rumunům de facto volnou ruku, protože jejich bývalé kraje, severní Bukovina a Besarábie, patřily podle tajných ustanovení citované smlouvy do sféry vlivu SSSR.

Jedním z příkladů, jak i přesto Němci rumunské armádě, tradičně chudé na výzbroj, konkrétně pomohli, byla skutečnost, že výměnou za rumunskou ropu dodali do Rumunska velkou část zbraní, které ukořistili na podzim roku 1939 v Polsku. Navíc se jim před slídivými zraky rozvědky SSSR podařilo tento fakt téměř úplně utajit, protože vláda SSSR si byla díky hlášení svých vojáků okupujících východní regiony Polska dobře vědoma toho, že Poláci v září a říjnu roku 1939 houfně utíkali před rychle postupující německou a sovětskou armádou přes hranice do Rumunska i se svými zbraněmi a letadly. Tam pak byli internováni a své zbraně předali Rumunům. Výskyt takovýchto zbraní v rumunských rukou pak nemohl být nikomu nápadný. Šlo přitom o výzbroj několika divizí a o desítky letadel.


Správní členění předválečného Rumunska.

Sovětský svaz se rozhodl vyřešit spor o Besarábii a severní Bukovinu rázně

Rumunský král Karel II. a generál Ion Antonescu stejně jako rumunský generální štáb byli o chystaných akcích proti SSSR francouzskými i britskými diplomaty dobře informováni. V Rumunsku byla vyhlášena mobilizace, za jejíž důvod bylo vyhlášeno soustřeďování sovětských vojsk u rumunských hranic. Právě v prostoru severní Bukoviny a Besarábie se zkoncentrovala hlavní masa mobilizovaných rumunských vojsk. S velkou pompou Rumuni oslavili nadcházející 22. výročí připojení Besarábie k Rumunsku. Do Kišiněva přijela celá vláda a poté i sám král. Při projevech na slavnosti dokonce zaznělo, že Oděsa je vlastně původně rumunským městem a rumunské vládní kruhy už s netrpělivostí očekávaly první letecký úder francouzských a britských sil na Sovětský svaz.

Červnový pád Francie, která byla garantem rumunských hranic z Versailles, všechny sovětské přípravy, které byly plánovány od začátku června, urychlil. Sověti přešli od teoretických příprav a plánování k reálným činům a ve velkém měřítku začali podle zmíněných plánů přesunovat po 22. červnu všechny jednotky určené pro uskutečnění operace do stanovených výchozích prostorů soustředění. Blesk nikoliv z čistého nebe pak uhodil už 26. června 1940, kdy si Vjačeslav Molotov jako ministr (tehdy lidový komisař – narkom) zahraničních věcí SSSR pozval na kobereček rumunského vyslance jménem Davidescu a předal mu oficiální memorandum sovětské vlády. Citujme tedy pro přesnost slova jeho textu:

„V roce 1918 Rumunsko využilo vojenské slabosti Ruska a násilně odtrhlo od Sovětského svazu (Ruska) část jeho territoria – Besarábii a tím porušila věkovitou jednotu území Besarábie, obydlené převážně Ukrajinci, s Ukrajinskou sovětskou republikou. Sovětský svaz se nikdy nesmířil s faktem násilného odtržení Besarábie, o čemž vláda SSSR nejedenkrát a otevřeně hovořila před celým světem. Teď, když se vojenská slabost SSSR stala dávnou minulostí a současná mezinárodní situace vyžaduje co nejrychlejší řešení otázek, které se nedařilo vyřešit v minulosti, vláda SSSR je toho názoru, že otázka navrácení Besarábie Sovětskému svazu je organicky spojena s otázkou předání severní části Bukoviny, jejíž obyvatelstvo je ve své naprosté většině propojeno se Sovětskou Ukrajinou jak pospolitým historickým osudem, tak společným jazykem a národnostním složením… Vláda SSSR navrhuje Královské vládě Rumunska:

  1. Vrátit Besarábii Sovětskému svazu.

  2. Předat Sovětskému svazu severní část Bukoviny v hranicích podle přiložené mapy.

Vláda SSSR vyjadřuje naději, že Královská vláda Rumunska přijme stávající návrhy SSSR a dá tím možnost mírovou cestou vyřešit vleklý konflikt mezi SSSR a Rumunskem. Vláda SSSR očekává odpověď Královské vlády Rumunska v průběhu dne 27. června tohoto roku.“

Prakticky se jednalo o ultimátum přesně ve stylu jednání agresivní velmoci s menším sousedem. Je třeba dodat, že 23. června Sověti jednali s německým vyslancem von Schulenburgem o těchto otázkách. Ten se zatvářil poněkud zaraženě, ve své řeči pak mluvil o historických aspektech otázky Bukoviny, která podle jeho mínění nenáležela v minulosti Rusku. Den před předáním tohoto ultimáta Rumunsku Molotov s von Schulenburgem opětovně hovořil a potvrdil mu, že SSSR se omezí při své anexi pouze na severní Bukovinu.

Termín ultimáta byl zvolen, řečeno lidově, „natruc“ a docela trefně. V lese v Compiègne v historickém vagonu, ve kterém se podepisovala německá kapitulace v roce 1918, podepsali 22. června 1940 francouzští představitelé podmínky kapitulace francouzských ozbrojených sil. Hlavní síly Wehrmachtu byly zaměstnány ve Francii a na východní hranici Třetí říše bylo okupační posádkou pouze 11 slabých divizí pěchoty bez těžké výzbroje, zcela nepřipravených vést jakoukoliv bojovou činnost.

Ke dni 26. června bylo na hranicích Rumunska se SSSR rozvinuto silné bojové uskupení rumunských vojsk. Vojska rumunské 3. armády měla své velení ve městě Roman a v její sestavě byl zařazen mechanizovaný sbor (1. a 4. mechanizovaná brigáda), 8. a 10. armádní sbor (5., 6., 7., 8., 29., 34. a 35. pěší divize a 2. divize jezdectva). Podél toku řeky Prut od Sokiriani až k Černému moři byla rozvinuta vojska 4. armády zahrnující tři armádní sbory (1., 4. a 11.) skládající se z 11., 12, 13., 14. 15., 21., 25., 31., 32. a 33. pěší divize a 3. a 4. divize jezdectva.

Obě tyto armády byly začleněny do nově vzniklé 1. skupiny armád a zahrnovaly celkem asi 60 % sil pozemních vojsk rumunské armády, tedy téměř 450 000 mužů ve zbrani. Nejednalo se tedy jen o bezvýznamné harašení zbraněmi v pohraničí, ale o systematickou a dobře organizovanou přípravu na válečný konflikt.

Proti těmto silám Sovětský svaz postavil 32 střelecké, dvě motostřelecké a šest jezdeckých divizí, 11 tankových a tři vzdušně-výsadkové brigády, 14 sborových dělostřeleckých pluků, 16 dělostřeleckých pluků zálohy hlavního velení a čtyři oddíly nejtěžšího dělostřelectva – podle neúplných údajů celkem 637 149 vojáků, 9 415 děl a minometů, 2461 tanků, 359 obrněných automobilů, 28 056 aut a 2 642 letounů. Přibližně stejný počet obrněné techniky nasadili Němci při francouzském tažení Wehrmachtu.

Vojáci obou stran čekají na rozkaz

Pozdě večer 27. června se rumunský vyslanec Davidescu dostavil do budovy ministerstva zahraničních věcí SSSR na Kuzněcký most a před Molotovem pronesl:

„Královská vláda Rumunska prohlašuje mými ústy, že je připravena bez odkladu v co nejširším rozsahu k přátelskému projednávání v obecném souhlasu se všemi návrhy vycházejícími od sovětské vlády. V souladu s tím prosí Královská vláda Rumunska o vyznačení místa a data, které si přeje ohledně těchto jednání.“
I hloupějšímu politikovi, než byl V. M. Molotov, by muselo být okamžitě jasné, že Rumuni pouze hrají o čas. Rozhovory by se mohly protáhnout na týdny a v tomto období možná i měsíce a mezinárodní situace by se mohla mezitím kardinálně změnit v neprospěch SSSR. Přitom se v těchto dnech a týdnech odehrávalo v mezinárodních vztazích více závažných změn než v mírových dobách za celá desetiletí.

Molotovova odpověď byla příkrá a nesmlouvavá:

„Jestliže vy jako vyslanec považujete odpověď Královské vlády Rumunska za kladnou, pak 28. června sovětská vojska obsadí určená místa a tři nebo čtyři dny jim budou postačovat na to, aby obsadila i ostatní teritorium. Přijetím sovětského návrhu musí rumunská vláda zaručit, že nedovolí jakékoliv ničení továren, železnic, letišť, telegrafního a telefonního systému, nedovolí poškození státního a soukromého majetku na území přecházejícím do teritoria Sovětského svazu. Smíšená sovětsko-rumunská komise se může dohodnout na podrobnostech uskutečnění předložených opatření. Prohlášení o tom by mohlo být podepsáno zde a dnes.“
Vyslanec Davidescu se přímé odpovědi vším možným způsobem vyhýbal a rozhovor tak onoho dne skončil bezvýsledně.

V Bukurešti se o rozhovoru Davidesca s Molotovem pochopitelně vědělo, takže o obsahu a výsledku se vedly horečné debaty. Pozdě večer 27. června konečně rumunská vláda poté, co s pomocí generálního štábu armády vyhodnotila celou situaci reálně, vzala v potaz poměr sil a možnost sociálních a ekonomických otřesů v případě vypuknutí války se SSSR, předala Korunní radě v čele s králem své návrhy na řešení situace a Korunní rada poměrem 27 hlasů proti 11 rozhodla odstoupit požadovaná území ve prospěch SSSR.

V důsledku tohoto hlasování pak vyslanec Davidescu předal Molotovovi odpověď, ve které se říkalo:

„Rumunská vláda, aby měla možnost se vyvarovat možných vážných následků, které by do této části Evropy zavlekly použití síly a zahájení válečných akcí, se vidí zavázána nutností přijmout podmínky evakuace předložené v sovětském návrhu. Rumunská vláda by si přála, aby termín stanovený v bodech 1. a 2. předmětného návrhu byl prodloužen, neboť vyklizení tak rozsáhlého území by bylo krajně obtížné provést v období čtyř dnů v důsledku současných dešťů a povodní, které poničily komunikace.“
Molotov v odpovědi ve stylu předchozího ultimáta prohlásil, že
„Přesně v 0200 dne 28. června 1940 sovětská vojska začnou překračovat rumunskou státní hranici a obsazovat města Černovicy, Kišiněv a Akkerman.“

Události se dávají do pohybu

Dne 28. června v 0930 ráno začali rumunští pohraničníci opouštět svá stanoviště a odcházet do hloubky území. Pohraniční vojska SSSR a vojska NKVD v 1020 hlásila, že odminovala mosty a cesty na bývalém území sousední země. Mezi 1400 a 1530 přešla vojska Jižního frontu hromadně starou státní hranici a v tentýž den obsadila Černovicy (Cernăuți), Chotin, Bělcy (Bălți), Kišiněv (Chișinău) a Akkerman. Sovětská vojska se pohybovala po špatných místních komunikacích hlavně díky vysokému stupni motorizace relativně velmi rychle, takže často předehnala a obešla i ustupující rumunské jednotky. Bohužel vinou armádních ženistů se stavba pontonového mostu ze sovětské strany na besarabský břeh Dněstru zpozdila. Proto se sovětské velení okupačních vojsk rozhodlo do jižní části Besarábie vyslat výsadky.

Do prostoru města Bolgrad bylo 29. června přepraveno a posléze vysazeno 1 373 vojáků 204. vzdušně-výsadkové brigády. V čase 0455 ráno dne 30. června byl pro jednotky 201. vzdušně-výsadkové brigády vydán rozkaz o vzdušném přesunu do Izmailu a od 0935 do 1215 převezly 44 letouny TB-3 uskupení 809 výsadkářů k cíli. Původním záměrem bylo přistát na letišti u Izmailu, ale v důsledku rozbahnění a také nepříliš velké manipulační plochy letiště tam mohlo bezpečně přistát pouze 12 strojů TB-3 a ostatní stroje vysadily své výsadkáře na cílovou plochu pomocí seskoku na padácích. Akce se sice vydařila – Rumuni nekladli žádný odpor, z letounů vysedlo na plochu letiště 240 vojáků a na padácích se jich sneslo 509 – ale tři letouny TB-3 ani neprovedly výsadek, ani nepřistály a vrátily se zpět na mateřské základny. Výsledkem desantní akce byli 3 mrtví, 7 osob se zlomenými končetinami a 25 vojáků bylo zraněno lehce. Velitel sovětského Jižního frontu se později vyjádřil ve smyslu úspěšnosti operace tak, že „výsadky prokázaly svou oprávněnost a donutily rumunské jednotky souhlasit s prohlášením.“ Dunajská říční vojenská flotila VMF RKKA se podle všeho vůbec obsazování Besarábie v roce 1940 nezúčastnila, alespoň žádná zmínka o takové akci v seriózních zdrojích není. Všechny naopak uvádějí, že Dunajská vojenská flotila se na svá nová stanoviště a základny přemístila až poté, co sovětská vojska obsadila Besarábii. Delší dobu se tam pak zabydlovala a vytvářela potřebnou infrastrukturu současně s tím, jak rekognoskovala nové válčiště a protivníkovy možnosti i zvyky.

Celkové ztráty byly na sovětské podmínky opravdu zanedbatelné. Rumuni se prakticky nebránili a došlo jen k několika málo střetnutím. Cenou za uskutečněnou úspěšnou invazi Sovětů bylo v období od 11. června až do 6. července 1940 včetně ostatních nebojových ztrát (nehody v dopravě, zranění při běžné činnosti) 29 mrtvých, 12 sebevražd, 69 těžce a lehce raněných, sebepoškozování bylo zjištěno u 6 osob a tři osoby utonuly. Rumuni ztratili podle vlastních údajů 42 padlých a 47 raněných.

Evakuace rumunských vojsk z Besarábie probíhala horečnatě, v časové tísni a proto nutně také naprosto chaoticky. Rumunský generální štáb měl ale vypracováno několik plánů na stažení z těchto oblastí. Například plán s kódovým označením TUDOR byl založen na mírovém jízdním grafikonu vlakové dopravy a proto by se podle něj měla velká většina vojsk přesunovat pěšky. Plán nazvaný MIRCEA byl oproti tomu založen na válečném vlakovém grafikonu a jednotky se proto mohly stahovat pouze v noci s využitím železniční dopravy. Všechny tyto plány se však v nastalé situaci nedaly nijak využít.

Při ústupu přes veškeré sliby a ujišťování rumunské vlády okrádala rumunská vojska civilní obyvatelstvo, které se rozhodlo zůstat a vyčkávat příchodu sovětských vojsk. Nejvíce krádežemi a loupežemi trpěli Židé a násilnostmi bylo postiženo i cikánské obyvatelstvo, které bylo pro změnu vyháněno z vesnic do lesů a často bezdůvodně ubíjeno jako divá zvěř. Někteří rumunští vojáci v podmínkách snížené discipliny prodávali své zbraně, munici a výstroj civilním obyvatelům.

Pohraniční vojska SSSR zaujala nařízená stanoviště do 8. července a od 2100 večer téhož dne byla oficiálně prohlášena nová hranice SSSR s Rumunským královstvím za uzavřenou a střeženou.

Vojska obsazující Besarábii a Bukovinu se zmocnila 52 796 pušek a karabin, 4 480 pistolí a revolverů, 1 samopalu, 1 071 lehkých kulometů, 326 těžkých kulometů, 149 malorážek, 1 080 loveckých pušek, 6 protiletadlových kulometů, 40 minometů, 258 děl a velkého množství munice, další vojenské výstroje a výzbroje i civilního majetku.

Sovětská strana později souhlasila s vrácením zbraní rumunskému vojsku. Skutečně pak od 20. září do 15. listopadu roku 1940 bylo Rumunům protokolárně na hranicích předáno 51 664 pušek a karabin, 1 070 lehkých a 130 těžkých kulometů, 4 248 pistolí a revolverů, 36 minometů a 157 děl. Zdaleka všechno se tedy Rumunům nevrátilo, možná také proto, že podle předávacích protokolů bylo mnoho děl a pěchotních zbraní ruského původu – nepochybně z roku 1918, kdy Rumuni tato území carskému Rusku, potažmo SSSR, zabrali.

Výsledek „osvobozovacího tažení Rudé armády“ do Besarábie a severní Bukoviny

Díky „mírovému řešení besarabské otázky“ byla severní a jižní část Besarábie (Budžak) připojena k Ukrajinské SSR, kdežto střední část sloučena s Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republikou (Podněstřím) a z takto spojených oblastí vznikla 2. srpna 1940 Moldavská sovětská socialistická republika. Území Sovětského svazu se tak zvětšilo o 50 762 kilometrů čtverečních s 3 776 000 obyvatel. Noví pánové vnutili Moldavanům užívání cyrilice a důsledně prosazovali moldavštinu a moldavský národ coby protipól rumunštiny a rumunského národa. A co hůř, začala typicky stalinská „očista společnosti od kontrarevolučních živlů“, k nimž patřili bývalí aktivisté rumunských buržoazních stran, policisté, četníci, důstojníci rumunské, carské a bílé armády, vedoucí místní správy, statkáři, velkoobchodníci, majitelé větších nemovitostí, duchovní a členové jejich rodin.


Bukovina po zabrání severní části Sovětským svazem

Dvanáctého ledna 1941 se v Moldavské SSR, Černovické a Izmailské oblasti Ukrajinské SSR konaly volby do Nejvyššího sovětu SSSR, jichž se údajně účastnilo 99,6 procenta oprávněných voličů. Z těch se pro navržené kandidáty vyslovilo 99,2 procenta lidí. Opakovala se tedy volební fraška z Pobaltí. Těsně před přepadením SSSR, 12.–14. června 1941, bylo z Moldavska navíc nuceně vysídleno 22 648 osob, z nichž dvě třetiny připadly na ženy a děti. Jejich novým domovem se stal hlavně Kazachstán, Omská a Novosibirská oblast.

V parlamentu pak po určité době předseda rumunské vlády Tatarescu prohlásil:

„Rozhodli jsme se stáhnout se ze severní Bukoviny i Besarábie, abychom dnes zachránili současný rumunský stát a ochránili budoucnost rumunského národa.“

Rumunské potíže pokračují

V krátké době po obsazení Besarábie a severní Bukoviny vojsky SSSR se ozvaly Rumunům se svými požadavky také vlády sousedního Maďarska (kvůli Sedmihradsku) a Bulharska. Bulhaři žádali o navrácení území Jižní Dobrudže v rozloze 5 672 km² s obyvatelstvem čítajícím 386 231 duší. Dohody o tomto aktu mezi Rumunskem a Bulharskem byly podepsány 7. září, 21. září pak byly ratifikovány. Téhož dne vstoupila bulharská vojska do Jižní Dobrudže a ke dni 2. října byla celá procedura předání ukončena.

Dne 16. srpna 1940 ve městě Turnu-Severine začaly maďarsko-rumunské oficiální rozhovory. Rumuni si však rozhodně nepřáli Sedmihradsko dobrovolně předat do maďarských rukou a rozhovory byly ukončeny bezvýsledně úplnou roztržkou 24. srpna.

Maďarská vojska se následně soustředila na sedmihradské hranici a 27. srpna uvědomila vláda Maďarska Adolfa Hitlera, že dalšího dne začnou vojenské akce. Němci okamžitě navrhli zřídit ve Vídni arbitrážní soud pod dohledem Německa a Itálie jako garantů. Rumunsku nezbylo nic jiného než pod takovým nátlakem s oktrojovanou arbitráží souhlasit. Už 30. srpna byla pak rozhodnutím vídeňské arbitráže Maďarsku předáno území severního Sedmihradska o rozloze 43 492 km² s obyvatelstvem v počtu 2 667 000 osob. Jako „odměnu“ pak Rumunsko dostalo do vínku záruku svých nových hranic.

Když se ohlédneme do dějin našeho vlastního státu, vidíme, že i my jsme dostali po Mnichovu, po nedobrovolném odstoupení Sudet něco jako německo-italsko-britsko-francouzskou garanci nových hranic Druhé republiky. Jakou měly takovéto záruky ve skutečnosti cenu a jak se na Hitlerovo slovo dalo spolehnout, bylo brzy jasné a my to už teď dobře víme.


Rumunsko na konci roku 1940. Kromě Besarábie (nově Moldavské SSR) a severní Bukoviny přišlo i o Sedmihradsko a Jižní Dobrudžu

Konec systému Versailleské mírové dohody

Tak se v průběhu let 1939–1940 jako domeček z karet sesypal poválečný tzv. Versailleský systém mírové smlouvy a dohod, uměle vytvořený převážně Velkou Británií a Francií, který dal vzniknout novým státům a posvětil rozpad řady starých.

Na dokreslení toho, kde a za jakých podmínek se vůbec takovýto systém hranic v Evropě rodil, jen malou ukázku britské politické ignorance: v roce 1919 si podle zápisu z jednání vlády odpovědní politici v britském vládním kabinetu mysleli, že Charkov je příjmením bělogvardějského generála velícího protibolševické armádě na jihu Ruska.

Němci i Rusové čekali na nějakou úpravu Versailleského systému dvacet let. Můžeme s klidným svědomím říci, že na zhroucení tohoto nepříliš stabilního, pro Německo ekonomicky krutého a celkově nedomyšleného systému měli hlavní „zásluhu“ dva diktátoři – Hitler a Stalin. Musíme však v zájmu spravedlnosti dodat, že vyjadřovali nejen své vlastní zájmy, ale Adolf Hitler také ukřivděné pocity značné části jeho poddaných, které byly do velké míry vyvolány právě mezinárodním systémem zkonstruovaným ve Versailles. A i kdyby na jejich místě byli řízením osudu jiní politici, třeba Ernst Röhm, Thälmann, Kirov nebo Děnikin, byl by s velkou pravděpodobností jejich postup v těchto otázkách odlišný toliko v podrobnostech, nikoliv v principech, soudě podle jejich veřejně pronášených názorů a propagovaných partikulárních zájmů.

Dokonce ruský velkokníže Alexandr Michajlovič, když ve svých 66 letech umíral ve Francii jako emigrant úředně zbavený bolševiky majetku a všech poct i prebend, na které měl kdysi jako člen carské rodiny nárok, napsal archaickou ruštinou v roce 1933 do své závěti tato slova:

„Jednotu Státu ruského náleží brániti nyní účastníkům III. Internacionály, anžto skutečností zůstává, že Sověty jsou nyní nuceny prováděti politiku nacionální, kteráž není ničím jiným, nežli mnohasetletou politikou započatou carem Ivanem Hrozným, vypracovanou Petrem Velikým a dostihnuvší vrcholu svého za Nikolaje I., tedy brániti hranic státu ruského za každou cenu a krok za krokem probíjeti se ke starým hranicím ruským na Západě! Dnešního dne nabyl jsem pevného přesvědčení, že ještě moji synové uzří onen den, kdy bude konec nesmyslné nezávislosti pobaltských malých republik, také Besarábie a Polsko budou Ruskem vybojovány zpět a kartografům učiní to v budoucnu nemálo trudu přepracovati hranice též na Dálném Východě.“
Je dnes až s podivem po zhodnocení pravdivosti jeho předpovědí, jak starý ruský šlechtic dokázal předjímat politické i vojenské kroky Stalinovy. Velkokníže byl zcela jistě posledním člověkem, kterého bychom mohli podezírat z jakékoliv náklonnosti k vládě komunistů v SSSR. Přesto či právě proto dobře věděl, co v dávném ruském velmocenském nacionalismu vězí a co to může mít za důsledky v celoevropském i celosvětovém měřítku.

Udělal Stalin chybu, když uzavřel Pakt Molotov-Ribbentrop?

Udělal Stalin dobře, když uzavřel pakt o přátelství a neútočení s hitlerovským Německem? Z hlediska SSSR zřejmě ano. Moc na výběr neměl, když mu hrozila ještě horší izolace na poli mezinárodním než doposud a předchozí sovětské návrhy uzavřít  s Francií a Velkou Británií podobnou smlouvu o vzájemné podpoře v případě války nepřinesly, kromě protahujících se rozhovorů s emisary bez pravomocí takové smlouvy vyjednat a podepsat, zhola žádné konkrétní výsledky. Hitler byl návrhu smlouvy se SSSR nakloněn od samého počátku a Ribbentrop ji proto v předvečer války uzavřel za několik málo dnů. Mimo vysoce ceněných surovin Hitlerovi nabídla volné ruce, ba přímo spolupráci při likvidaci jím nenáviděného polského státu. Stalin zase dostal carte blanche pro tvrdý postup vůči Rumunům, v Pobaltí a v podstatě i proti Finům, východní část Polska jako budoucí okupovanou zónu a mimo jiné i příslib dodávky některých moderních německých zbraňových systémů.

Známý Stalinův projev z 5. května 1941 před frekventanty vojenských vysokých škol v Kremlu při slavnostním vyřazení jeho způsob myšlení ve velké míře objasnil. Stalin se Hitlera obával, ale na jeho vítězství proti SSSR nevěřil. Ve svém projevu uvedl mimo jiné toto:

„Je skutečně německá armáda neporazitelná? Nikoliv. Ve světě nikdy nebyly a nejsou neporazitelné armády. Jsou armády vynikající, dobré a slabé. Německo začalo válku a v prvním jejím období šla německá armáda vpřed s heslem osvobození od jha Versailleské mírové smlouvy. Tohle heslo bylo populární, proto bylo podporováno všemi, kteří se cítili Versailleským mírem utlačeni. Teď už se situace změnila. Německá armáda vyrukovala s jinými hesly. Vyměnila hesla o osvobození od versailleského útlaku za hesla dobyvatelská. Německá armáda nebude mít úspěch pod hesly okupantské války. Jsou to nebezpečná hesla. Napoleon I., dokud vedl válku pod heslem osvobození od nevolnictví, setkával se s podporou, měl spojence, měl úspěch. Když přešel k dobyvatelským válkám, získal mnoho nepřátel a utrpěl porážku.“

Jak to všechno pokračovalo dál

Když se vrátíme k poníženému Rumunsku, tam bylo urychleně zapotřebí nalézt vhodného obětního beránka. Sovětská anexe Besarábie a severní Bukoviny královské Rumunsko doslova vehnala Hitlerovi do náruče. Rumuni později tvrdili, že nebýt této anexe, nikdy by se nezúčastnili po boku Wehrmachtu přepadení Sovětského svazu v červnu 1941. Generál Ion Antonescu byl jmenován předsedou vlády s diktátorskými pravomocemi. Dne 6. září 1940 donutil krále Karla II. abdikovat a emigrovat do vzdáleného Mexika. Jak se generál Antonescu veřejně vyjádřil, „kvůli tomu, že ztělesňoval morální úpadek.“ Předtím ještě král musel podepsat prohlášení o předání moci v zemi svému synovi Michalovi, přičemž v listině nepoužil výraz „předání trůnu“; to mu dalo právo pokládat se i v Mexiku za rumunského krále.

V polovině září roku 1940 se Ion Antonescu obrátil na Hitlera s prosbou, aby do Rumunska odvelel část jednotek Wehrmachtu. Ten mu tuto žádost promptně splnil a Rumunsko se pak oficiálně přimknulo k Paktu tří. V první dekádě října již v Rumunsku bylo posádkou více než 22 000 německých vojáků a na jaře roku 1941 jejich počet dosahoval přibližně 200 000.

Na dotaz sovětských diplomatů o příčině pobytu takovéhoto velkého množství německých vojsk v Rumunsku, vznesený v průběhu první dekády června 1941, následovala oficiální odpověď, že se tak děje kvůli nebezpečí agrese Britů na Balkán. Molotov na to von Tippelskirchovi jedovatě odpověděl, že Velká Británie má v současnosti úplně jiné starosti než útočit na Rumuny. Ale zabránit faktické okupaci Rumunska Němci nemohl nikdo, ani SSSR.

Na nově obsazených, Rumuny do sovětských rukou předaných územích bylo nutno vybudovat základní infrastrukturu, především pak vojenskou, dále komunikace a přístavy. Bohužel do započetí Velké vlastenecké války zbylo Sovětskému svazu jen velmi málo času na tak gigantický úkol, ale vytrvalý a účinný odpor, který na jižním křídle Němcům a Rumunům kladly sovětské jednotky v počáteční fázi konfliktu, mluví sám za sebe.


Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů níže uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za velkou pomoc při úpravě článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Zdroje:

  • http://www.fronta.cz/kniha/zukov-vospominanija-i-razmyslenija-12-vydani
  • Kolektiv: Vojennyj enciklopedičeskij slovar, Vojennoje izdatělstvo Moskva 1983 
  • Richter, Karel: Válka začala v Polsku, Epocha 2004, ISBN 80-86328-43-0
  • Maser, Werner: Porušení slova. Hitler, Stalin a Druhá světová válka, OLDAG 1996, ISBN 80-85954-13-3
  • Hart, Liddell: Dějiny Druhé světové války, Jota 2007, ISBN 80-7217-117-8
  • Menger, Manfred: Deutschland und Finnland im zweiten Weltkrieg, MV Berlin 1988, ISBN 3-327-00505-2
  • Kuzněcov, N.G.: Paměti vzrušené doby, Orbis 1971, str. 215, 226, 227, 234-236
  • Darabadi, Parvin: The Caucasus and the Caspian in the Great Geostrategic Game on the Eve of and during World War II
  • Vãratec, Vitalie: Six Days in the History of Bukovina (June 28th. July 3rd 1940). The Invasion and Annexation of Northern Bukovina by the USSR. URSS, Editura Institutului Bucovina-Basarabia, Rãdãuți-Bucovina, 2001, str. 12-26    
  • Florin, Constantiniu: Between Hitler and Stalin. Romania and the Ribbentrop Molotov Pact, Editura Danubius, București, 1999 , str. 104-105
  • Șafran, Alexandru: A coal from the flames. The Jewish Community in Romania, 1939 – 1947, Hasefer, Bucharest, 1996, str. 18
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.63 (19 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.